těžký stíhač tanků Jagdpanther, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Mezi legendární zbraně nacistického Německa patřily bezesporu i takzvané „osmaosmdesátky“, tedy kanony ráže 88 mm. Prvním z pomyslné rodiny těchto zbraní byl kanon Flak 18, který vznikl na přelomu 20. a 30. let dvacátého století jako protiletadlová zbraň (Flak = Flugzeugabwehrkanone = protiletadlový kanon). Již při svém prvním bojovém nasazení ve španělské občanské válce roku 1936 se však tento kanon ukázal jako mimořádně účinný také při ničení pozemních cílů a to jak tanků, tak i bunkrů. Následné zdokonalování úspěšného kanonu vedlo ke vzniku jeho dalších generací Flak 36 a Flak 37 a zcela přirozeně se již počítalo s tím, že tyto kanony se mohou a budou zapojovat také do pozemního boje proti tankům.

V té době představovaly 88 milimetrové Flaky zdaleka nejúčinnější protitankovou zbraň, kterou měla německá armáda k dispozici. Bylo tedy zcela logické, že se vojáci začali zajímat o možnost, jak tuto excelentní zbraň použít pro stavbu samohybného bojového vozidla (tehdejší zadání hovořilo o vozidle jako o útočném děle, ale prakticky vzato šlo o stíhač tanků). První teoretické návrhy se objevily již v roce 1939. Tehdy se počítalo s použitím podvozku středního tanku Panzer IV. Návrhem stroje se zabývala firma Krupp ovšem spíše okrajově, takže práce postupovaly opravdu velmi zvolna a pouze na rýsovacích prknech.

Nový impulz dostal projekt teprve v roce 1942. V květnu toho roku byl totiž schválen prototyp nového středního tanku Panther a započaly přípravy na jeho sériovou výrobu. Hned v srpnu pak následovalo rozhodnutí zbrojního úřadu, podle kterého měla firma Krupp při další práci na útočném děle s 88 milimetrovým kanonem opustit podvozek tanku Panzer IV a pracovat právě s podvozkem zcela nového tanku Panther. Za hlavní výzbroj vozidla byl zároveň určen protitankový kanon s hlavní o délce 71 násobků ráže, který sice zatím ještě nebyl ve výrobě, ale na jeho vývoji již pracovala právě firma Krupp. Tento kanon byl zaveden do výzbroje až v následujícím roce (tedy 1943) pod označením PaK 43 L/71 a svými parametry představoval bez pochyb vrchol vývoje protitankových kanonů ráže 88 mm (ale o tom až později).

první prototyp Jagdpantheru vznikl v říjnu 1943, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Krupp měl tedy navrhnout design nového stroje a do 10. listopadu 1942 připravit jeho dřevěný model ve skutečné velikosti. První nákresy byly zbrojnímu úřadu předloženy 9. září 1942. Koncem září si je prohlédl také Adolf Hitler, který byl prý s návrhem spokojen a potvrdil pokračování projektu. 15. října bylo z nějakého důvodu rozhodnuto, že poté co Krupp dokončí nákresy a dřevěný model, převezme další vývojové práce na novém vozidle firma Daimler-Benz. Firmě Krupp zůstala ale odpovědnost za vývoj kanonu a jeho upevnění v bojové kabině vozidla.

Dřevěný model v měřítku 1:1 byl předveden zástupcům zbrojního úřadu v listopadu 1942. Hojně diskutovanou částí konstrukce se stal způsob instalace kanonu do čelní stěny. V rámci zvýšení odolnosti byla totiž čelní stěna bojové kabiny dosti ostře skloněná a konstruktéři řešili, jakého provedení by měla být maska kanonu, aby na čelní stěnu co nejlépe navazovala a netvořila žádné zranitelné místo. Výřez pro kanon musel být navíc dost velký, aby skrz něj bylo možno demontovat nejen samotnou zbraň, ale i celou převodovku, která se nacházela v přední části trupu. Pancéřová nástavba bojové kabiny pak díky tomu mohla být klidně napevno spojena s trupem, protože ji nebylo nutno kvůli servisu převodovky sundávat.

Po revizi dokumentace a modelu se zástupci zbrojního úřadu nechali slyšet, že zahájení výroby očekávají nejpozději v prosinci 1943. Výrobu měla zajistit již zmíněná firma Daimler-Benz. Pancéřové desky pro nový stroj měla dodávat firma Brandenburger Eisenwerke. Ještě v prosinci 1942 však bylo rozhodnuto o další změně budoucího výrobce. Daimler-Benz měl sice dokončit vývoj nového vozidla, jeho následná sériová výroba však měla probíhat v závodech firmy MIAG v Braunschweigu.

druhý prototyp měl stále ještě střílny pro osobní zbraně v zadní a bočních stěnách kabiny, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Původní plán zbrojního úřadu prý počítal s tím, že nový stíhač tanků bude založen na podvozku a trupu druhé generace tanku Panther, tedy na tzv. Panther II. Tento tank však zatím v podstatě neexistoval a firma MAN teprve pracovala na jeho vývoji. Navíc se projekt Panther II od počátku zpožďoval a měnilo se také jeho zadání. Proto prý bylo v květnu 1943 rozhodnuto, že nový stíhač tanků bude raději vycházet z již vyráběné první generace Pantheru. Podle všeho však stíhač tanků skutečně převzal do své konstrukce alespoň některé prvky plánované pro Panther II (např. rovnou hranu boční stěny trupu nad pásy). V technických specifikacích z června 1943 bylo uvedeno, že posádka vozidla bude mít šest členů – řidič, velitel, střelec, radista a dva nabíječi. Ještě před stavbou prvního prototypu však bylo rozhodnuto o zrušení druhého nabíječe. Posádka byla tedy zredukována na standardnějších pět mužů, a volný prostor byl raději využit pro zvýšení zásoby munice z původně plánovaných 50 na 60 nábojů.

V říjnu 1943 dodal MIAG první ověřovací prototyp s výrobním označením V101 (V = Versuchsfahrzeug = pokusné vozidlo). Hned v listopadu následoval druhý prototyp s číslem V102. Oba tyto stroje posloužily k ověřovacím zkouškám. Od pozdějších prvních sériových strojů se prototypy lišily pouze v několika detailech. Na fotografiích je lze rozeznat v zásadě podle dvou prvků. Jednak je to absence antimagnetické pasty Zimmerit (sériové stroje byly touto pastou natřeny, prototypy nikoliv) a potom střílny pro ruční zbraně posádky v obou bočních i v zadní stěně bojové kabiny. V levé boční stěně byla u prototypů jedna takováto střílna, v pravé boční stěně byly dvě a další dvě byly ve stěně zadní (zátka boční střílny je dobře vidět např. na snímku ZDE (zdroj: Flickr.com)). U sériových vozidel byly tyto střílny zcela zrušeny. První sériové Jagdpanthery začaly sjíždět z výrobní linky firmy MIAG v lednu 1944.

Pokud jde o název nového stíhače tanků, v různých dokumentech z doby jeho vývoje i výroby lze narazit na neuvěřitelné množství různých označení včetně velmi krkolomných jako např. schweren Panzerjägers 8,8 cm KwK L/71 mit Bauelementen des PzKpfw Panther. Nejpoužívanější oficiální označení bylo zřejmě Panzerjäger Panther (8,8 cm) (Sd.Kfz. 173), do historie se však tento stroj zapsal pod krátkým bojovým jménem Jagdpanther, které v podstatě znamená něco jako lovící nebo lovecký panter.

první sériové Jagdpanthery měly dva průzory řidiče a monolitickou hlaveň, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

První sériové stíhače tanků Jagdpanther byly založeny na podvozku tanku Panther verze Ausf. A. Pojezdová kola byla na každé straně podvozku uspořádána na osmi osách. Každé kolo bylo tvořeno dvěma disky a díky různému uspořádání disků na sudých a lichých osách se kola navzájem částečně překrývala. Zcela vpředu bylo ozubené hnací kolo, vzadu pak kolo napínací. Těsně za hnacím kolem byla jedna drobná vratná kladka, která pomáhala zvedat horní část pásu před najetím na zuby hnacího kola. Pojezdová kola byla odpružena pomocí dvojitých torzních tyčí. Průměr pojezdových kol činil 860 mm a pro hladší jízdu měla tato kola po obvodu plnou gumovou obruč. Pásy byly široké 660 mm.

Nos trupu byl tvořen ostrým spojem dvou čelních desek. Ta spodní byla silná 50 mm a skloněná v úhlu 55 stupňů. Horní deska o tloušťce 80 mm přecházela z nosu trupu rovnou do čelní stěny bojové kabiny. V horní části této desky, mírně napravo od jejího středu, se nacházel kanon. Do otvoru v čelní stěně bylo vsazeno odlévané lože pro kanon, které v čelní stěně vytvářelo prohlubeň směrem do bojové kabiny. Na samotnou hlaveň kanonu pak byla upevněna odlévaná kónická maska (podobná jako známá Saukopfblende u Stug III), která vyplňovala většinu prohlubně v čelní stěně. Kanonu tak zůstala nezbytná možnost pohybu při míření, ale zároveň nevznikalo v čelní stěně žádné zásadně zranitelné místo. Napravo od kanonu bylo polokulovité střeliště pro kulomet MG34. Nalevo od kanonu pak byla dvojice obdélníkových průzorů pro řidiče vozu.

Boční stěny bojové kabiny navazovaly na boky trupu a byly silné 50 mm. Stojí za zdůraznění, že pancéřové tělo Jagdpantheru nebylo vyráběno pouhým navařením nové bojové kabiny na trup původního tanku Panther. Naopak, většina pancéřových desek byla vyráběna na míru pro Jagdpanther. Právě díky tomu mohl mít stíhač tanků rovné hrany bočních stěn trupu nad pásy, zatímco tank Panther Ausf. A je měl schodkovité ZDE (zdroj: Flickr.com). Dokonce i spodní deska nosu trupu byla jiná než u běžného tanku. Zatímco u Pantheru Ausf. A byla tato silná 60 mm, u Jagdpantheru to bylo pouhých 50 mm kvůli úspoře hmotnosti. Jedinou částí trupu, která byla převzata z původního tanku, tak byla v podstatě pouze motorová sekce.

Tento Jagdpanther zničený na západní frontě, má již pouze jeden průzor řidiče. Otvor vyvrtaný v pancíři pro druhý průzor je zaslepen destičkou, což je zde krásně patrné. Za povšimnutí stojí také náboj před vozidlem a drobná oka na masce kanonu i úsťové brzdě, která sloužila k uchycení větví kvůli maskování, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Strop bojové kabiny Jagdpantheru byl doslova poset otvory. V levé přední části byl srpovitý výřez pro zaměřovač kanonu. Kryt tohoto výřezu se při míření pohyboval spolu se zaměřovačem, takže strop kabiny zůstával stále zcela uzavřený. Za tímto výřezem ústila ve střeše tzv. Nahverteidigungswaffe, neboli zbraň pro blízkou obranu proti pěchotě (o té si více řekneme až později). Když zůstaneme u levé poloviny střechy, dále směrem dozadu následoval na pevno umístěný pozorovací periskop pro nabíječe a v samém levém zadním rohu pak kruhový nástupní a výstupní průlez s dvoudílným příklopem. V pravém předním rohu střechy byl vyvýšený otočný periskop pro velitele vozidla, který v podstatě nahrazoval velitelskou věžičku, jakou známe z tanků. Za ním následoval další kruhový nástupní a výstupní průlez opět s dvoudílným příklopem a v pravém zadním rohu střechy byl ještě jeden otočný pozorovací periskop, který zřejmě sloužil nabíječi. Dále ve střeše bojové kabiny ústily dva větráky pro ventilaci interiéru. Uprostřed zadní stěny bojové kabiny pak byl velký obdélníkový otvor, který sloužil k nakládání munice a případně také jako nouzový průlez. V pravé části zadní stěny byl ještě malý kruhový otvor, kterým se vyhazovaly vystřílené dělostřelecké nábojnice. Hned nad tímto otvorem byl na zadní stěně úchyt pro radiovou anténu.

V samé zádi trupu se nacházela motorová sekce. V její střední části byl umístěn benzínový dvanáctiválec Maybach typu HL 230 P30. Motor měl obsah 23 litrů a dával nejvyšší výkon 700 koní při 3000 otáčkách za minutu. Po stranách motoru byly umístěny chladiče a jejich větráky. Zásoba benzínu byla 700 litrů. Plné nádrže stačily na ujetí nějakých 160 km po silnici a pouhých 80 km v terénu. Převodovka byla uložena v přední části trupu a s motorem ji spojovala hřídel. Převodovka byla typu Zahnradfabrik AK 7-200 se sedmi stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Jagdpanther vážil 45,6 tuny a byl schopen dosáhnout nejvyšší rychlosti okolo 45 km/h při jízdě po silnici a 25 km/h v terénu.

Jagdpanther byl vyzbrojen kanonem typu PaK 43/3 L/71 ráže 88 mm. Šlo o upravenou verzi vlečného protitankového kanonu PaK 43. Úpravy se však týkaly pouze montáže do vozidla, nikoliv zbraně jako takové. Pokud tedy jde o balistické vlastnosti kanonu, byl PaK 43/3 totéž co klasický vlečný PaK 43. Hlaveň zbraně byla dlouhá 6298 mm, tedy zhruba 71 násobků její ráže. Úchyt kanonu mu umožňovalo pouze omezený pohyb při míření. Horizontální odměr byl možný v rozsahu 12 stupňů na každou stranu a dále už bylo třeba pohnout celým vozidlem. Omezený horizontální pohyb kanonu by se na první pohled mohl jevit jako naprosto zásadní hendikep, ovšem při obrovském účinném dostřelu zbraně tento rozsah pro míření většinou bohatě postačoval. Vertikálně se zbraň mohla pohybovat v rozsahu od -8 do +14 stupňů. Kanon se zaměřoval pomocí periskopického zaměřovač Sfl ZF 1a (Selbstfahrlafetten-Zielfernrohr), který se vysouval skrz otvor ve střeše bojové kabiny. Na palubu Jagdpantheru se vešlo 60 kusů munice ráže 88 mm.

Jagdpanther ukořistěný spojenci, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Kanon PaK 43 byl od počátku vyvíjen jako vysoce účinná protitanková zbraň, kterou bude možno bez problémů instalovat do obrněných bojových vozidel. Konstruktéři firmy Krupp (která zbraň vyvinula) se proto zaměřili mimo jiné také na velikost nábojů a nábojové komory. Náboje musely být dost velké, aby byla zaručena jejich síla (velká výmetná nálož), zároveň však nesměly být moc dlouhé, aby se s nimi dalo v interiéru bojové kabiny rozumně manipulovat. Použitím kratších, ale širších nábojnic se podařilo vytvořit kanon s rozumně velkou nábojovou komorou a vynikající protipancéřovou účinností.

Pro PaK 43 se používaly celkem čtyři druhy munice. Hlavním typem střeliva, určeným k ničení nepřátelské obrněné techniky, byl Pzgr. 39/43 (Pzgr. = Panzergranate). Šlo o průbojný granát o hmotnosti 10,2 kg s malou výbušnou náloží. Projektil opouštěl ústí hlavně rychlostí cca 1000 m/s. Na vzdálenost jednoho kilometru dokázal tento granát probít skloněný homogenní pancíř o síle 165 mm a na dva kilometry to bylo stále neuvěřitelných 132 mm pancíře! Vedle samotné síly proslul PaK 43 také svojí přesností. Přesnost kanonu bývá uváděna jako procento pravděpodobnosti zásahu cíle o šířce 2,5 metru a výšce 2 metry (tedy cca rozměry čelně stojícího tanku) a většinou se rozlišuje střelba v podmínkách cvičiště a v bojové praxi. Přitom obecně platilo, že výsledky z praxe byly o něco horší než ty ze cvičiště. Důvodem byl pochopitelně vyšší stres a časový tlak, pod kterým probíhalo zaměřování kanonu v podmínkách skutečného boje. Pro kanon PaK 43 platilo, že při použití uvedené nejběžnější munice typu Pzgr. 39/43 byla pravděpodobnost zásahu cíle na vzdálenost jednoho kilometru rovna 100% na cvičišti a 85% v bojové praxi. Při palbě na dva kilometry klesala pravděpodobnost zásahu na 85% při cvičné střelbě a na 43% při střelbě v ostrém boji.

Dalším používaným typem protitankové munice byla podkaliberní střela s wolframovým jádrem typu Pzgr. 40/43. Tento projektil vážil pouhých 7,3 kg a z kanonu vylétal rychlostí 1130 m/s. Na vzdálenost 1000 metrů si tato munice poradila se skloněným pancířem silným 193 mm a z 2000 metrů zdolala pancíř o síle 153 mm. Tato munice byla přitom ještě o něco přesnější než výše uvedený typ. Pzgr.40/43 byl však dosti vzácný, protože wolfram byl pro Němce nedostatkovou surovinou. Posádky s sebou tedy vozily pouze několik málo kusů tohoto střeliva (pokud vůbec nějaké) a šetřily si je na souboje s nejtěžšími sovětskými obrněnci. PzGr. 40/43 neměl na rozdíl od Pzgr. 39/43 žádnou výbušnou nálož a jeho ničivé schopnosti po proniknutí do interiéru nepřátelského vozidla byly proto nižší. Stačilo však, aby střela zasáhla uskladněnou munici (které bylo uvnitř každého tanku dost) a dílo zkázy se konalo i tak.

zásadní devízou Jagdpantheru byl jeho ničiný kanon s dlouhou hlavní, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Dalším typem dostupné munice byl Gr. 39/3 HL, což byla kumulativní protitanková střela. Tento projektil vážil 7,65 kg a jeho úsťová rychlost se pohybovala okolo pouhých 600 m/s. Pro kumulativní střelu však není důležité, jakou rychlostí se pohybuje při dopadu cíl, protože k průniku pancířem nepřátelského tanku nevyužívá energii kinetickou, ale chemickou. Díky tomu se její schopnost průniku pancířem nemění s rostoucí vzdáleností. Gr. 39/3 HL dokázal propálit pancíř o síle 90 mm, tedy podstatně méně, než výše uvedené průbojné náboje. Kumulativní střela byla navíc méně přesná, než střely klasické a posádky je tedy s sebou většinou vůbec nevozily. Čtvrtým a posledním typem munice pro kanon PaK 43 byl tříštivotrhavý granát Sprgr. 43 (Sprgr. = Sprenggranate). Toto střelivo se používalo proti nepancéřovaným, tzv. měkkým cílům, včetně nepřátelské pěchoty.

Jak již bylo řečeno, prvních pět sériových Jagdpantherů se firmě MIAG podařilo dodat již v lednu 1944. I po zahájení výroby však bylo nutno řešit mnoho zjištěných konstrukčních nedostatků, zejména posílit poruchové koncové převody (tedy prvky, které přenášejí pohon z převodovky na samotná hnací kola a rovněž se podílejí na řízení). Výroba se díky tomu nerozbíhala takovým tepem, jak si armáda představovala. V únoru 1944 vyjelo z továrny pouhých 7 vozidel, v březnu jen 8 a v dubnu a květnu po desíti kusech. V červnu 1944 došlo dokonce k poklesu výroby na pouhých 6 strojů v důsledku spojeneckého náletu na oblast Braunschweigu.

V důsledku popsaných problémů bylo do konce června 1944 celkem dodáno pouhých 46 ze 160 plánovaných Jagdpantherů. Němci si brzy uvědomili, že pro nové stíhače tanků nemohou spoléhat pouze na jeden montážní závod a rozhodli se zapojit do výroby další dvě firmy, a to Maschinenfabrik Niedersachsen Hannover (MNH) v Hannoveru a Maschinenbau und Bahnbedarf A.G. (MBA) v Berlíně.

ideálním bojištěm pro Jagdpanthery byla otevřená přehledná krajina, kde mohly naplno využít svůj dostřel a přesnost, škoda, že nakonec bojovaly zejména na západě a ne v Rusku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Výroba stíhačů tanků Jagdpanther probíhala až do dubna 1945, tedy do samého konce války. Celkem bylo postaveno 415 vozidel a to včetně dvou prototypů z konce roku 1943. Tento údaj však nemusí být zcela přesný, protože část záznamů z posledních válečných měsíců není k dispozici. Převážná většina (pravděpodobně 268 strojů) přitom vyjela z dílen firmy MIAG. Vrcholným měsícem produkce byl leden 1945, kdy bylo dokončeno 72 Jagdpantherů. Doplňme, že celková produkce zůstala výrazně za armádními požadavky. První plány z ledna 1943 počítaly s cílovou měsíční produkcí až 150 stíhačů. Postupně revidované a tedy realističtější plány hovořily o celkovém výrobním cíli ve výši 736 vozidel. Důvodem nenaplnění těchto ambicí byla celkově se zhoršující válečná situace Německa a zejména pak spojenecké nálety na výrobní závody, železnici, silnice a další infrastrukturu. Od února do října 1944 byla továrna MIAG v Braunschweigu bombardována hned desetkrát a zničeno nebo poškozeno bylo až 60% zastavěné plochy závodu.

Jak jsme už zmínili výše, u sériových vozidel byly zcela zrušeny střílny pro palbu z osobních zbraní posádky. Vrtání střílen v bocích kabiny bylo jednak pracné a navíc otvory snižovaly celkovou odolnost pancíře. Namísto střílen v bočních stěnách byla raději do střechy kabiny instalována jiná zbraň, která rovněž umožňovala vypořádat se s dotírající nepřátelskou pěchotou. Byl to vrhač granátů a dýmovnic nazývaný Nahverteidigungswaffe (tedy doslova zbraň pro blízkou obranu). Samotné odpalovací zařízení bylo umístěno uvnitř bojové kabiny, pod jejím stropem a hlaveň ústila na střeše. Vedle protipěchotních šrapnelů bylo z této zbraně možno odpalovat také zadýmovací granáty a dokonce šlo skrz hlaveň střílet ze signální pistole. V praxi se však dodávky vrhačů Nahverteidigungswaffe zpožďovaly a první sériové Jagdpanthery proto musely být dokončeny bez této výzbroje (připravený otvor ve střeše byl u nich prostě zakryt plátem pancíře). Posádky těchto prvních strojů tak měly pro boj s pěchotou k dispozici pouze kulomet v čelní stěně.

Jagdpanthery vyrobené před červnem 1944 měly v čelní stěně kabiny dva malé obdélníkové průzory pro řidiče. Od června 1944 byl v rámci zjednodušení výroby instalován již pouze jeden průzor (ten pravý z původní dvojice). U nově vyráběných čelních pancířů již otvor pro levý průzor nebyl vyřezáván, byla zde však zásoba již připravených pancéřových desek, ve kterých byly stále oba výřezy. U těch byl tedy levý výřez prostě zaslepen navařenou pancéřovou destičkou. Podle některých zdrojů byla tato destička silná pouhých 5 mm (což je dosti málo, ale na druhou stranu… 5 milimetrů oceli možná znamenalo úplně stejnou úroveň ochrany jako blok neprůstřelného skla, který tento otvor vyplňoval původně… a možná se prostě spoléhalo na mizivou pravděpodobnost přímého zásahu takto malého bodu). Srovnávací foto Jagdpantheru se dvěma a s jedním průzorem si můžete prohlédnout ZDE.

západní fronta, dvě nepřátelské střely pronikly bočním pancířem tohoto Jagdpantheru a zničily motor, posádce vozu se podle všeho podařilo uniknout, zdroj: Wordwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Někdy od dubna 1944 začala být do Jagdpantherů montována novější verze kanonu PaK 43/3. Kanony prvních vozidel měly monolitickou hlaveň, která byla stejně široká po celé své délce. Novější verze měla hlaveň stupňovitou (první stupeň měl větší tloušťku a tedy i vnější obvod). Důvodem této změny bylo opět zjednodušení výroby. Dva stupně nové hlavně se vyráběly každý zvlášť, což bylo méně náročné než výroba dlouhé hlavně v jednom kuse. Vzhledem k dočerpávání už existujících zásob však byly původní monolitické hlavně montovány do nových vozidel až někdy do října 1944. Od června 1944 dostal kanon PaK 43/3 také novou úsťovou brzdu. Ta byla podstatně menší než brzda původní a vážila díky tomu pouze 35 kg (oproti 60 kg u úsťové brzy staršího provedení).

Další málo viditelnou průběžnou změnou bylo zesílení stropní desky bojové kabiny. U prvních 50 sériových Jagdpantherů byl strop silný pouhých 16 mm. Počínaje vozidlem s výrobním číslem 300051 však byla použita stropní deska o síle 25 mm. Spolu s touto novinkou přišlo ještě několik dalších spíše drobných úprav střešních periskopů a průlezů.

Od srpna 1944 dostávaly Jagdpanthery upravené lože pro usazení kanonu do čelní stěny kabiny. Původní lože bylo k čelní stěně kabiny uchyceno šrouby zevnitř bojové kabiny. V novém provedení procházely spojovací šrouby vnější přírubou lože kanonu. Celkem jich bylo osm, čtyři byly v horní části a čtyři v dolní části příruby. Hned v říjnu 1944 došlo k další úpravě příruby kanonového lože, a sice k zesílení a protažení její spodní hrany směrem dolů. To aby příruba ještě lépe seděla do otvoru v čelní stěně kabiny. Srovnání všech tří variant příruby můžete vidět ZDE.

velitelský Jagdpanther zničený na západní frontě, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Mimo popsaných podstatnějších změn byla v průběhu výrobního období zavedena ještě celá řada dalších drobných úprav a modernizací. Týkaly se například chlazení výfukového potrubí, provedení úložných schránek na zadní stěně motorové sekce, typu a způsobu uložení heveru i dalšího nářadí, zrušení tlumičů u zadních pojezdových kol, ukončení aplikace antimagnetické pasty Zimmerit a podobně. Poslední změnou, kterou zmíníme, byl přechod výroby z podvozku tanku Panther verze Ausf. A na podvozek tanku Panther verze Ausf. G. Prvním vozidlem s novým podvozkem byl Jagdpanther s výrobním číslem 300301. Dopad této změny však nebyl až takový, jak by se mohlo zdát. Jak jsme zmínili již dříve, originální tankový základ byl pro stavbu stíhače natolik upraven, že v podstatě jedinou částí trupu převzatou v původního tanku byla jeho motorová sekce.

Jak již bylo řečeno, podle prvních plánů měla posádka Jagdpantheru čítat šest mužů, ale jeden ze dvou nabíječů byl nakonec vyškrtnut. Posádku tedy tvořila standardní pětice ve složení řidič, nabíječ, střelec, velitel a radista. Řidič seděl v levé přední části trupu a z vozidla vyhlížel dvěma (později jedním) průzorem v čelní stěně kabiny. Dále za řidičem po levé straně kanonu měl sedačku střelec. Po pravé straně kanonu seděli zbylí tři vojáci. Jejich rozmístění se v průběhu výroby stíhače lehce změnilo. U raných vozidel seděl jako první velitel, za ním radista a nejvíce vzadu nabíječ kanonu.

Logika tohoto uspořádání navazovala na již zmíněné zrušení druhého nabíječe. Po tomto kroku totiž panovala jistá obava, že jeden nabíječ prostě nebude v boji stíhat (uvědomme si, že dělostřelecký náboj typu Pzgr. 39/43 vážil více než 23 kilogramů!). Proto byl radista umístěn blízko nabíječi, aby mu mohl v případě potřeby pomáhat. To jistě dávalo smysl, na druhou stranu to však znamenalo, že obsluhu čelního kulometu musel zajistit velitel, který to k němu měl nejblíže, a to se ukázalo jako dosti nešťastné řešení. Velitel mohl buďto velet posádce, nebo střílet z kulometu, obojí najednou prostě dost dobře nešlo. Bojová praxe navíc ukázala, že i jeden nabíječ celkem bez problémů zvládá nabíjet kanon i během prudšího boje. V prosinci 1944 proto došlo k prohození postů velitele a radisty. Velitel se měl již věnovat pouze svým primárním úkolům a radista měl zajistit jak radiové spojení, tak obsluhu čelního kulometu. Jen pro pořádek doplňme, že rozmístění průzorů a průlezů ve střeše kabiny se ani po prohození velitele a radisty nijak nezměnilo.

Jagdpanthery ze sPzJgAbt 654 ve Francii, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Jagdpanthery byly organizovány do tzv. praporů těžkých stíhačů tanků (schwere Panzerjäger Abteilung neboli sPzJgAbt). Takovýto prapor byl tvořen třemi rotami (Kompanie). Rota se dále členila na 3 čety (Zug) z nichž každá byla vyzbrojena čtyřmi stíhači tanků (plus další podpůrná technika). Každá rota měla zároveň také svoji velitelskou sekci s dalšími dvěma Jagdpanthery. Jedna rota na plných stavech tedy čítala 14 stíhačů tanků (3 x 4 plus 2). Prapor měl navíc ještě svoji velitelskou rotu (Stabkompanie) s dalšími třemi vozidly. Celý prapor tak disponoval 45 Jagdpanthery (tři bojové roty po 14 plus velitelská rota praporu se 3 stroji).

Běžný bojový Jagdpanther byl vybaven jednou radiostanicí typu Fu 5. Každá četa Jagdpantherů však měla svého velitele, jehož vozidlo neslo ještě doplňkovou stanici typu Fu 2. Také obě vozidla, používaná velením roty, měla rozšířenou radiovýbavu a sice kombinaci stanic Fu 5 a Fu 8. A pak zde byla samozřejmě Stabkompanie velící celému praporu, která disponovala hned třemi velitelskými stroji. Dva z nich nesly radiostanice Fu 5 a Fu 8, poslední z nich pak měl na palubě stanice typu Fu 5 a Fu 7.

Radiostanice typu Fu 8 sloužila k pozemní komunikaci. Její hlasový dosah se pohyboval až okolo 20 kilometrů a při vysílání v morseovce dokonce až 40 km. Radiostanice typu Fu 7 pak sloužila ke komunikaci s Luftwaffe. Druhá radiostanice se umísťovala pod stropem bojové kabiny v jejím levém zadním rohu. Zásoba kanonové munice musela být u velitelských vozidel kvůli radiostanici snížena ze 60 na 50 kusů. Velitelská vozidla (označovaná obecně jako Befehls-Jagdpanther) jsou na fotografiích rozpoznatelná podle druhé antény umístěné vlevo nahoře na zadní stěně bojové kabiny. Snadno rozeznatelné jsou na fotografiích zejména stroje vybavené rádiem typu Fu 8, protože jejich doplňková anténa měla na konci nápadné hvězdicové rozvětvení (tzv. Sternantenne D).

hlavním bojištěm Jagdpantherů se stala západní fronta, kde musely mimo jiné čelit vzdušné převaze protivníka, zde posádka ukryla svůj stroj na okraji lesíka zřejmě čeká na noc kdy bude moct pokračovat v pochodu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pro Jagdpanthery byla definována jasná bojová taktika, která se snažila maximálně využívat jejich hlavní přednost – účinný kanon schopný přesné palby na velké vzdálenosti. Zároveň však tato taktika pamatovala také na hlavní slabiny stroje, zejména absenci otočné bojové věže. Jagdpanthery měl být nasazovány do boje nejlépe v síle celého praporu. Když už musela z nějakého důvodu být nasazena pouze jedna rota, mělo to být vždy po boku jiné větší jednotky. Nasazení jednotlivých vozidel bylo přísně zakázáno. Jagdpanther neměl otočnou bojovou věž jako tank a byl proto dosti zranitelný při přepadení z více směrů najednou. Proto jich mělo být nasazováno co nejvíce společně, aby si vzájemně mohly poskytovat krytí. Naprosto ideální pak bylo, když měly stíhače doprovod tanků nebo alespoň pěchoty.

Jagdpanthery měly také co nejvíce využívat svoji velmi slušnou pohyblivost. Posádky měly často měnit pozici, vypálit dvě nebo tři dobře mířené rány a rychle se přesunout jinam. Palbu na nepřátelské tanky měly přitom zahajovat na co největší vzdálenost, klidně už z 2500 metrů. Přísně zakázáno bylo používání Jagdpantherů pro plnění strážních úkolů, tedy nechat je někde stát a hlídat. Jagdpanthery měly být vysílány proti hlavnímu směru tankového útoku nepřítele a rozbít jej pomocí intenzivní a přesné palby na velkou vzdálenost. Ideálním bojištěm byla proto otevřená rovinatá krajina. Nasazení v lesích nebo dokonce v městské zástavbě se nedoporučovalo.

První jednotkou, která dostala nové stíhače tanků typu Jagdpanther, se stal schwere Panzerjäger Abteilung 654 (sPzJgAbt 654). Tento prapor byl původně vyzbrojen těžkými stíhači tanků typu Ferdinand. Během bojů v Kurském oblouku v červenci 1943 však utrpěl těžké ztráty a v srpnu 1943 byl proto z východní fronty stažen zpět do Německa. Velení dopřálo vojákům poměrně dlouhý odpočinek, protože rozhodnutí o reorganizaci a přezbrojení na zbrusu nový Jagdpanther přišlo až v únoru 1944. Jelikož první sériové stroje teprve začaly vyjíždět z továrny, dostal sPzJgAbt 654 prozatím alespoň pět běžných tanků Panther, aby na nich mohli začít cvičit řidiči.

nejzranitelnější byl Jagdpanther při napadení z boků a zezadu, jako se to stalo tomuto stroji na západní frontě, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Prvních osm Jagdpantherů dorazilo k praporu až 4. května 1944. V červnu 1944 došlo, jak víme, k vylodění spojenců v Normandii a tím k otevření západní fronty. Prapor číslo 654 měl v tu chvíli k dispozici stále pouhých osm Jagdpantherů. Velení proto otálelo s jeho vysláním do Francie a chtělo počkat, až dorazí další bojové stroje. Dodávky se však opožďovaly a déle už čekat nešlo. 15. června 1944, deset minut po půlnoci byla 2. rota praporu se všemi dostupnými (tedy pouhými osmi) Jagdpanthery naložena na železniční vagony a vyrazila na frontu.

Jako u každého nového stroje, museli se také vojáci 654. praporu potýkat s velmi častými poruchami svých Jagdpantherů. Z celkových osmi bylo většinu času provozuschopných nanejvýš pět strojů. První bojová akce nových stíhačů tanků přišla zřejmě až 11. července 1944. Čtveřice Jagdpantherů toho dne zajišťovala levé křídlo útoku tanků z 2. Panzer Division. Jagdpantherům se podařilo zničit jedno nepřátelské protitankové dělo a jeden tank Sherman. Jeden německý stroj však byl zasažen britským protitankovým kanonem. Střela prošla zadní stěnou bojové kabiny, zabila nabíječe a zranila většinu ostatních vojáků na palubě. Řidič ještě dokázal s poškozeným strojem zmizet do bezpečí. Další Jagdpanther byl během akce zasažen tzv. friendly fire, tedy zmýlenou palbou z vlastních řad. Střelec jednoho Panzer IV ze 2. Panzer Division, který zřejmě neměl ani tušení o tom, jak vypadá nejnovější německý stíhač tanků, prostě zahlédl v zaměřovači vozidlo neznámé siluety a pokládal jej za nepřítele. Střela prorazila boční pancíř kabiny Jagdpantheru a zranila tři členy posádky.

Na přelomu června a července 1944 obdržel 654. prapor (tedy jeho část, která stále čekala v Německu) dalších 17 zbrusu nových Jagdpantherů. Vozidla byla přidělena 3. rotě a ihned putovala do Francie. Na západní frontě tak operovaly 2. a 3. rota s celkem 25 Jagdpanthery. 28. července hlásila jednotka 21 bojeschopných vozidel a 4 v opravě, to znamená, že do té doby nebyl ani jeden stroj zcela ztracen. Změnilo se to však hned 31. července 1944, kdy byla jedna posádka nucena vyhodit svůj stroj do povětří kvůli poruše. V dalších dnech to však již bylo horší. Počet bojeschopných strojů rychle klesal až 13. srpna zbyl pouze jediný. Do konce srpna dosáhl počet kompletně odepsaných Jagdpantherů devatenácti kusů. Začátkem září 1944 byly zbytky 654. praporu staženy zpět do Německa.

opět západní fronta a průstřel čelního pancíře, který ukazuje, že ani při napadení zepředu nebyl Jagdpanther nezranitelný, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Během října a listopadu byl sPzJgAbt 654 vyzbrojen opět na plný stav (tedy 45 Jagdpantherů) a 18. listopadu 1944 odcestoval zpátky na západní frontu. Tam dorazil 20. listopadu a ihned byl vržen do bojů. Mezi 20. a 30. listopadem se jednotce podařilo zlikvidovat 52 nepřátelských tanků a 10 protitankových děl. Vlastní ztráty však byly rovněž nezanedbatelné. Prapor za toto období přišel celkem o 18 Jagdpantherů. 1. prosince 1944 hlásil prapor celkový stav 25 Jagdpantherů, všechny v bojeschopném stavu. Vzhledem k pomalému tempu výroby nových strojů zůstal sPzJgAbt 654 nakonec jediným praporem, který byl plně vyzbrojen Jagdpanthery. Ostatní prapory se musely spokojit se smíšenou výzbrojí, kde byly Jagdpanthery kombinovány se stroji Jagdpanzer IV a Stug III.

V prosinci 1944 podnikli Němci slavnou zimní ofenzívu v Ardenách. Do této operace se zapojily Jagdpanthery z celkem pěti různých praporů. Vedle již výše probíraného sPzJgAbt 654 to byly dále sPzJgAbt 559, sPzJgAbt 519, sPzJgAbt 560 a sPzJgAbt 655. V den zahájení německého útoku, tedy 16. prosince 1944, byly stavy Jagdpantherů v uvedených jednotkách následující: sPzJgAbt 559 disponoval 5 bojeschopnými vozidly, sPzJgAbt 519 šel do akce s 9 stroji, sPzJgAbt 560 mohl do boje nasadit 13 Jagdpantherů a sPzJgAbt 654 měl 26 bojeschopných vozidel. Poslední prapor, tedy sPzJgAbt 655 nebyl v den zahájení útoku připraven, protože stále probíhalo jeho přezbrojení. Do ardenské ofenzívy se tedy nezapojil. Celkem tak bylo v první den akce k dispozici 53 stíhačů tanků typu Jagdpanther.

Hlavním bojištěm Jagdpantherů byla bezesporu západní fronta, podívaly se však samozřejmě i na východ. Prvními jednotkami, bojujícími na východní frontě, které obdržely tyto stroje, se v lednu 1945 staly sPzJgAbt 563 a sPzJgAbt 616. Opět šlo o jednotky se smíšenou výzbrojí, např. ve sPzJgAbt 563 byla Jagdpanthery vyzbrojena pouze jedna rota a zbylé dvě roty měly stíhače typu Jagdpanzer IV.

americký voják pózuje u zničeného Jagdpantheru: Flickr.com, Public domain, upraveno

V lednu 1945 bylo rozhodnuto, že nové Jagdpanthery již nemusejí být zařazovány pouze k praporům těžkých stíhačů tanků, ale mohou být přidělovány také k tankovým divizím. Větší či menší počty Jagdpantherů se tak dostaly např. k 4. a 8. Panzer Division, dále ke 2., 9. a 10. SS Panzer Division a několika dalším jednotkám.

Jagdpanther je celkově považován, za zdařilý bojový stroj. Velmi rozumně v sobě vyvažoval pohyblivost, výzbroj a sílu pancéřování. První sériové exempláře trpěly řadou technických poruch, ale postupem času se alespoň některé z nich dařilo odstranit nebo zmírnit a spolehlivost vozidel tak postupně rostla. V samotném boji šlo o velmi efektivního „zabijáka“ tanků. Velká část kompletně ztracených Jagdpantherů nepadla za oběť nepřátelské palbě, ale musela být zničena vlastními posádkami, aby nepadly do rukou nepřítele. Je nutno si uvědomit, že Jagdpanther přišel do výzbroje Wehrmachtu prakticky až v polovině roku 1944, v době, kdy Němci už dávno byli v defenzívě a prakticky pouze ustupovali. Zásobování palivem a náhradními díly se neustále zhoršovalo. Málo dostupná byla také vyprošťovací a odtahovací technika schopná poradit si s takto těžkými stroji. Není tedy divu, že posádky často musely opustit a zlikvidovat vůz, kterému prostě jen došlo palivo, zapadl v měkkém terénu nebo měl pouze drobnou technickou poruchu.

Jeden alarmující příklad za všechny. Schwere Panzerjäger Abteilung 563, který působil na východní frontě, zlikvidoval během pouhých 10 dnů boje v lednu 1945 celkem 58 sovětských tanků. Jeho vlastní bojové ztráty přitom činily jediný Jagdpanther a čtyři Jagdpanzer IV. Nicméně dalších 12 Jagdpantherů a 17 Jagdpanzer IV bylo za stejné období vyhozeno do povětří vlastními posádkami právě proto, že zapadly, zůstaly bez paliva nebo měly poruchu. Prapor byl v podstatě zdecimován, aniž by museli Rusové vystřelit jediný náboj.

Jagdpanther byl podle mnohých vůbec nejzdařilejším stíhačem tanků celé druhé světové války: Flickr.com, , upraveno

Jakkoliv efektivním bojovníkem byl, Jagdpanther přišel příliš pozdě a v příliš malých počtech, aby mohl nějak zvrátit válečnou situaci Třetí říše (což koneckonců platí pro většinu německé těžké bojové techniky). Navíc kvůli okolnostem nedostal Jagdpanther vlastně ani pořádnou šanci, předvést své kvality na plno. Stačí si připomenout, jaká že měla být jeho bojová taktika: nasazovat ideálně v síle celého praporu a otevírat palbu na co největší vzdálenost. A jaká byla realita jeho nasazení? Vznikl pouze jeden jediný prapor kompletně vyzbrojený Jagdpanthery a ani ten nebyl většinou nasazován jako celek. A hlavním bojištěm Jagdpantherů se stala západní fronta, která rozhodně nenabízela tolik příležitostí pro palbu na více než 2 kilometry, jako širá krajina v Rusku, na kterou zřejmě mysleli konstruktéři, když v roce 1942 začínali na tomto stroji pracovat.

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- 65 autentických fotografií v GALERII

- některé charakteristiky kanonu v sekci VLASTNOSTI KANONŮ

VZNIK STROJE

PRVNÍ PROTOTYPY

POPIS STROJE

KANON PaK 43

SÉRIOVÁ VÝROBA

PRŮBĚŽNÉ MODIFIKACE

ORGANIZACE

VELITELSKÁ VERZE

BOJOVÉ NASAZENÍ

CELKOVÉ HODNOCENÍ

TECHNICKÁ DATA

GALERIE

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje