Panzer IV/70 (V) opuštěný posádkou na západní frontě, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Článek o Jagdpanzer IV můžeme s trochou zjednodušení začít konstatováním, že na počátku jeho vzniku stál úspěch útočných děl Stug III při ničení ruských tanků. Abychom to lépe pochopili, podíváme se na chvíli do roku 1941. Po napadení Sovětského svazu, v červnu zmíněného roku, byl Wehrmacht zaskočen nejen obrovskými počty tanků Rudé armády, ale také kvalitou některých jejích typů, zejména moderními T-34 a KV. Němci museli chtě nechtě začít zásadně upravovat svůj zbrojní arzenál a posílit jeho schopnost ničení nepřátelských tanků. Vydali se přitom dvěma směry. Jednak se pustili do stavby samohybných protitankových děl, která v rámci urychlení vývoje kombinovala již existující podvozky lehkých tanků a dostupné vlastní i kořistní kanony. Výsledné stroje, reprezentované zejména sérií Marder I, Marder II a Marder III, sice disponovaly výkonnými kanony, ale postrádaly rozumně silné pancéřování a byly v podstatě vnímány jako jakési dočasné řešení, než budou k dispozici plnohodnotné stíhače tanků nové generace. Druhým směrem, kterým se Němci vydali, bylo urychlené přezbrojení stávající bojové techniky silnějšími kanony. Tato iniciativa zahrnovala primárně tanky Panzer IV a útočná děla Stug III.

Soustřeďme se nyní na posledně zmíněný Stug III. Tento stroj byl původně vyvinut k univerzální palebné podpoře pěchoty, ale právě kvůli ohromnému množství ruských tanků na sebe musel postupně stále více brát roli jejich ničitele. V březnu 1942 došlo proto k přezbrojení Stugu z původního krátkého kanonu StuK L/24 na účinnější StuK 40 L/43, který více odpovídal tomuto novému údělu Stug III. V červnu 1942 pak přišel ještě účinnější kanon s délkou hlavně 48 ráží (tedy L/48). Stug III byl nízký, pohyblivý, solidně pancéřovaný a nyní i silně vyzbrojený válečný stroj a jeho bojové úspěchy proti ruským tankům na sebe nedaly dlouho čekat. Stug III s dlouhým kanonem představoval v polovině roku 1942 nejvyváženější prostředek protitankového boje, který měla německá armáda k dispozici a není tedy divu, že se Němci rozhodli na tento úspěšný stroj navázat a vyvinout jeho další generaci.

Požadavky na nové útočné dělo (tzv. Sturmgeschütz neuer Art) sestavil německý zbrojní úřad (Waffenamt) v září roku 1942. Ze sepsaných specifikací bylo zcela zřejmé, že posláním nového stroje bude jednoznačně ničení nepřátelské obrněné techniky. Požadavky hovořily o vozidlu nízké siluety, se sto milimetrovým skloněným čelním pancířem, které by neslo kanon ráže 75 mm s délkou hlavně 70 ráží (L/70). Mělo jít o upravenou verzi nejnovějšího německého tankového kanonu KwK 42, který byl vyvinut pro právě zaváděný tank Panther. Stojí za povšimnutí, že v té době Němci o budoucím vozidle hovořili prostě jako o útočném děle a nikdo se nenamáhal jej odlišovat jako stíhač tanků, to mělo přijít až později.

první model budoucího Jagdpanzer IV s dřevěnou maketou kabiny a kanonu na podvozku tanku Panzer IV Ausf. F, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Vývojem nového stroje byla pověřena firma Vomag (Vogtländische Maschinenfabrik AG). Původní představa počítala s vývojem nového podvozku, který měl mít širší pásy a větší světlou výšku, ale nakonec zvítězil pragmatismus a padlo rozhodnutí, že budoucí obrněnec bude založen na podvozku tanku Panzer IV. Velmi brzy se také ukázalo, že požadovaný kanon L/70 nebude v nejbližší době k dispozici, protože jeho výroba se teprve rozjížděla a jasnou přednost mělo vyzbrojování tanků Panther. Čekat s vývojem celého stroje na dostupnost kanonů však byl luxus, který si Němci uprostřed války nemohli dovolit, a proto bylo rozhodnuto, že nové útočné dělo bude prozatím vyzbrojeno o něco slabším kanonem PaK 39 L/48 ráže 75 mm a hned jak to půjde, bude přezbrojeno na silnější kanon L/70.

V květnu 1943 předvedla firma Vomag první model nového stroje. Na podvozku tanku Panzer IV verze Ausf. F byla posazena dřevěná maketa nízké nepohyblivé nástavby s ostře skloněnou čelní stěnou. Instalována byla také dřevěná atrapa kanonu. Celý stroj měřil na výšku pouhých 170 cm, což bylo považováno za minimum pro pohyb a střelbu v terénu. Model byl přijat vesměs pozitivně, ale bylo navrženo několik změn. Tou hlavní bylo zřejmě kompletní předělání čela trupu. Předvedený model totiž přebíral podvozek i trup běžného tanku Panzer IV včetně pouze mírně skloněné spodní desky nosu trupu. Tento design byl v polovině roku 1943 již považován za překonaný (a Němci by jej nejraději změnili i u samotných tanků Panzer IV, ale nemohli si dovolit přerušit jejich masovou výrobou). Armáda proto požadovala, aby nové útočné dělo mělo nos trupu tvořený ostře skloněnými deskami, což bylo výrazně odolnější řešení. Další navrženou úpravou byla instalace kulometů pro obranu proti nepřátelské pěchotě (podle některých autorů přišel tento návrh až v červenci, na základě negativních zkušeností s bojovým nasazením stíhačů tanků Ferdinand, které kulometnou výzbroj neměly, a mnoho jich padlo za oběť ruské pěchotě).

Vomag tedy svůj návrh upravil a nový stroj dostal trup s ostrým nosem. Jeho horní deska byla silná 60 mm a skloněná pod úhlem 45 stupňů, dolní deska měla tloušťku 50 mm a sklon 55 stupňů. První plnohodnotný prototyp, postavený ovšem z měkké oceli, byl vojákům předveden v říjnu 1943. Od budoucích sériových vozidel se tento exemplář lišil pouze v detailech. Čelní stěna nástavby měla zaoblené boční hrany a kanon měl specificky řešený štít a také specifickou úsťovou brzdu. Po obou stranách kanonu se v čelní stěně objevily střílny pro kulomety, které se daly uzavřít kónicky tvarovanými kryty. Také v bočních stěnách bojové kabiny byly pravděpodobně vyřezány uzavíratelné kruhové střílny pro vedení palby z ručních zbraní posádky.

první prototyp Jagdpanzer IV z nepancéřované oceli, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V prosinci 1943 byly zřejmě postaveny další dva (nebo možná tři) prototypy, tentokrát již s plnohodnotným pancéřováním. Ty byly rovněž založeny na podvozku Panzer IV verze Ausf. F. Štít kanonu u nich již odpovídal pozdějšímu výrobnímu standardu, stále zde však byly zaoblené boky čelní stěny a také střílny v bočních stěnách. Tyto stroje bývají v literatuře často označovány jako tzv. nultá série. Prototypy zřejmě později sloužily jako cvičná vozidla u školních útvarů a minimálně jeden z nich díky tomu válku přečkal a dnes se nachází ve sbírkách tankového muzea v Munsteru (pozorný návštěvník muzea si může všimnout, že tento stroj má střílnu pro ruční zbraně pouze v levé boční stěně kabiny a v pravé nikoliv… což je detail, o kterém žádný zdroj nehovoří).

Poslední předvýrobní změnou byla čelní stěna kabiny s ostrými bočními hranami namísto zaoblených. Čelní stěna s ostrými hranami byla jednak výrobně jednodušší a navíc do budoucna nabízela prostor pro snadnější zesílení pancíře. Nyní již byla armáda plně spokojená a Vomag tedy v lednu 1944 zahájil sériovou výrobu. Kromě již zmíněného projektového označení Sturmgeschütz neuer Art býval nový stroj ve fázi vývoji často nazýván také Panzerjäger Vomag. Po zahájení sériové výroby bylo zavedeno oficiální označení Jagdpanzer IV Ausf. F. Toto označení vycházelo z prototypů, které byly stavěny na podvozcích Panzer IV právě verze Ausf. F. Paradoxní však je, že sériová vozidla byla již stavěna na podvozcích Panzer IV verze Ausf. H. Nad všechny výše uvedená jména se ale nejvíce ujal a rozšířil název Jagdpanzer IV L/48 vycházející z označení použitého kanonu. Nezapomeňme také na tradiční výzbrojní kód, který u tohoto stroje zněl Sd.Kfz. 162.

Jak již bylo řečeno, sériový Jagdpanzer IV Ausf. F byl vyráběn na podvozku tanku Panzer IV verze Ausf. H (později Ausf. J). Pro tento účel však bylo samozřejmě nutno původní podvozek upravit. Musely být zmenšeny servisní otvory pro přístup k řídícím brzdám, změnilo se uložení palivových nádrží a schránek na munici, zmizel pomocný spalovací motor i elektrogenerátor pro otáčení tankové věže, přemístil se únikový východ v podlaze, nově bylo řešeno potrubí přivádějící do kabiny teplý vzduch z motorové sekce apod. Hlavní změnou však byl samozřejmě již zmíněný ostrý nos trupu. S touto konkrétní novinkou se konstruktéři zřejmě dost potrápili, protože původní trup nebyl na něco takového vůbec designován. Podařilo se, ale výsledek nebyl zcela ideální. Ostrý nos trupu totiž dost vyčníval dopředu před pásy a v těžkém terénu tak hrozilo uvíznutí při najetí na terénní vlnu. Přesah špice trupu je krásně vidět v porovnání s tankem Panther (který byl s ostrým nosem vyvíjen od počátku) na snímku ZDE (zdroj: Flickr.com).

jeden z prototypů tzv. 0. série Jagdpanzer IV, stroj má stále ještě zaoblené boční hrany čelní stěny kabiny, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jagdpanzer IV Ausf. F měl na každém boku osm pojezdových kol o průměru 470 mm, která byla plného provedení s gumovou tlumící obručí pro hladší jízdu. Kola byla dvojitá a mezerou mezi jejich disky procházel vodící hřeben pásu. Pojezdová kola byla zavěšena ve dvojicích. Na podvozkové vaně byly na každém boku přišroubovány celkem čtyři úchyty. Na takovýto úchyt se napojovala dvě kyvná ramena, z nichž každé neslo jedno pojezdové kolo. Obě kyvná ramena byla spojena čtvrteliptickou listovou pružinou. Horní část pásu podpíraly čtyři vratné kladky o průměru 250 mm opatřené rovněž gumovou obručí. Zcela vpředu pak bylo ozubené hnací kolo a vzadu paprskové kolo napínací. Tank byl obut do pásů o šířce 400 mm. Každý pás sestával z 99 článků.

Na trupu byla napevno posazena bojová kabina svařená z rovných pancéřových desek. Čelní stěna kabiny měla tloušťku 60 mm a sklon 50 stupňů. Čelní stěně dominoval kanon, který byl instalován cca 20 cm napravo od podélné osy stoje. Kanon byl upevněn v masivní přírubě spojené napevno s čelní stěnou. V přírubě tedy musel být vyřezán dostatečně velký otvor pro pohyb hlavně při míření. Tento otvor byl pak překryt odlévaným štítem, navlečeným přímo na hlaveň kanonu. Šlo o prakticky stejné řešení jako u lehkého stíhače tanků Hetzer. Štít kanonu si díky svému specifickému tvaru vysloužil přezdívku Saukopf, tedy prasečí hlava. Jak vypadala příruba kanonu pod štítem lze krásně vidět na snímcích ZDE (zdroj: Flickr.com) a ZDE (zdroj: Flickr.com).

Jak již bylo zmíněno, hlavní zbraní vozu byl protitankový kanon PaK 39 L/48 ráže 75 mm. S protipancéřovým granátem Pzgr. 39 o hmotnosti 6,8 kg a úsťové rychlosti 790 m/s probíjel tento kanon na vzdálenost 500 metrů skloněný homogenní pancíř o síle 96 mm. Při použití střely Pzgr. 40 (hmotnost 4,1 kg, rychlost 990 m/s) s wolframovým jádrem si dokázal poradit s pancířem o síle dokonce 120 mm. Zásoba munice pro kanon čítala 79 střel. Pro kulomety se nakládalo 1200 nábojů. U prvních sériových vozidel byl kanon ještě osazen úsťovou brzdou. K míření sloužil periskopický zaměřovač Sfl.Z.F.1a s pětinásobným přiblížením. Úchyt umožňoval kanonu horizontální pohyb v rozsahu 12 stupňů na každou stranu (podle jiných zdrojů to bylo jen 10 stupňů). Vertikální pohyb byl možný v rozsahu od -8 do +15 stupňů (bývá však uváděno i -7 a -5 stupňů). Dále již bylo při míření nutno pohnout celým vozidlem. Vzhledem k velkému dostřelu kanonu byl však i tento omezený rozsah většinou naprosto dostatečný.

raná verze sériového Jagdpanzer IV Ausf. F, stroj má rané provedení příruby kanonu a rezervní pásy na čele trupu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nalevo od kanonu, ve spodní části čelní stěny, byla dvojice průzorů pro řidiče. Mírně vlevo nad nimi byla střílna pro kulomet, která se uzavírala krytem ve tvaru nízkého kužele. Stejná kulometná střílna s kuželovým krytem byla také po pravé straně kanonu. V přední části stropu kabiny byl pohyblivý plát pancíře, skrz který se vysouval periskopický zaměřovač kanonu. V levé zadní části stropu byl nástupní průlez velitele s otočným periskopem v poklopu a před ním ještě jeden menší výřez pro vysouvání binokulárního pozorovacího periskopu. V pravé části stropu pak byl druhý nástupní průlez s kruhovým poklopem. Dále byly na stropu dva pevně umístěné periskopy směřující do boků.

V zadní části stropu byla umístěna tzv. Nahverteidigungswaffe, tedy zbraň pro blízkou obranu zejména před nepřátelskou pěchotou. Šlo v podstatě o vrhač granátů, jehož samotné odpalovací zařízení bylo umístěno uvnitř pod stropem a hlaveň ústila na střeše. Vedle protipěchotních šrapnelů bylo z této zbraně možno odpalovat také zadýmovací granáty a dokonce šlo skrz hlaveň střílet ze signální pistole. Dodávky Nahverteidigungswaffe se však hned od počátku opožďovaly, takže část vozidel musela být dokončena bez nich a připravený otvor ve střeše byl u nich prostě zakryt plátem pancíře. Ventilátor bojové kabiny byl umístěn velmi netypicky ne její zadní stěně, až úplně vpravo dole. Čelní stěna kabiny měla sklon 50 stupňů a tloušťku 60 mm. Boční stěny byly skloněny v úhlu 30 stupňů a jejich tloušťka činila 40 mm (podle některých autorů jen 30 mm). Strop byl silný 20 a zadní stěna 30 mm.

Za bojovou kabinou následoval motorový prostor, jehož kapota ležela jen o kousek níže než střecha kabiny. Zadní stěna kabiny tedy byla velmi nízká (jen něco mezi 25 a 30 cm) a konstruktéři ji využili k uložení čistících tyčí pro kanon. Na motorové kapotě pak bylo uloženo nářadí jako sekera, lopata, velké štípací kleště, startovací klika, hever nebo hasicí přístroj. V bocích motorového prostoru byly velké zamřížované průduchy. Vzduch pro chlazení pohonné jednotky byl nasáván skrz průduch na levém boku. Zde procházel skrz těleso chladiče, pak kolem samotného bloku motoru a na pravé straně tanku byl, již ohřátý, zase vytlačován ven a to dvojicí velkých ventilátorů. Na zadní stěně trupu pak byl umístěn výfuk motoru s rozměrným tlumičem, vedle něj dřevěný blok, který sloužil jako podložka pod hever a konečně zde byla zavěšena dvě náhradní pojezdová kola.

Jagdpanzer IV Ausf. F, stroj má pozdní provedení příruby kanonu, pouze pravou kulometnou střílnu, rezervní pásy na zádi trupu, nátěr Zimmeritu a představný boční pancíř, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Samotný motor byl instalován podélně, mírně napravo od osy vozidla. Na motor byla připojena hřídel, která procházela po podlaze bojové kabiny až k převodovce umístěné v přední části trupu. Pohonná jednotka i převodovka byly převzaty spolu s podvozkem z tanku Panzer IV, takže motor byl typu Maybach HL 120 TRM o maximálním výkonu 300 koní při 3000 otáčkách za minutu. Převodovka pak typu Zahnradfabrik SSG 76 se šesti stupni pro jízdu vpřed a jedním pro couvání. Zásoba pohonných hmot činila 470 litrů, což stroji stačilo na ujetí nějakých 210 km po silnici a cca 130 km v terénu.

Celková hmotnost Jagdpanzeru IV Ausf. F byla cca 24 tun a jeho nejvyšší rychlost na silnici se pohybovala okolo 40 km/h. Celý stroj měřil na výšku pouhých 186 cm, palebná výška kanonu pak byla dokonce jen 140 cm. Standardní Jagdpanzer IV Ausf. F byl vybaven radiostanicí typu Fu5, která mu umožňovala jak přijímat tak vysílat. Radiostanice byla uložena v kovovém rámu zavěšeném v zadní části kabiny na stěně, která kabinu oddělovala od motorového prostoru. K radiostanici byla připojena jednoduchá prutová anténa, upevněná v pravém zadním rohu kabiny. Obsluhu vysílačky měl na starosti nabíječ kanonu.

Posádku běžného stíhače tanků tvořili čtyři muži. Vlevo v přední části trupu seděl pouze řidič. Po své pravé ruce měl převodovku a nad ní úchyt kanonu. Napravo od převodovky se nacházela schránka na 11 nábojů ráže 75 mm a hned nad ní byla v čelní desce kabiny střílna pro kulomet. Střelec seděl na sklopném sedátku po levé straně kanonu a používal monokulární periskopický zaměřovač vysouvaný nahoru skrz otvor ve střeše. V případě potřeby na sebe střelec bral také roli kulometčíka a vedl palbu ze střílny v levé části čelní stěny. Pod střelcovým sedátkem byl v podlaze již zmíněný únikový průlez. Za střelcem seděl velitel vozu a konečně napravo od kanonu měl sedačku nabíječ. Nabíječ měl však hned několik dalších rolí. Pokud to bylo nutné, musel se ujmout střelby z kulometu (střílna v pravé části čelní stěny), dále se musel postarat o obsluhu již zmíněné radiostanice a konečně měl na starost také palbu z Nahverteidigungswaffe (tedy pokud byla ve voze instalována). Existovala také velitelská verze stíhače tanků, která nesla dodatečnou radiostanici typu Fu 8. Velitelské stroje měly posádku rozšířenou o pátého člena, který se věnoval jen a pouze obsluze vysílačky. S druhou radiostanicí dostaly velitelské vozy také druhou prutovou anténu, tentokrát s hvězdicovým rozvětvením na konci. Ta byla uchycena na levém zadním rohu bojové kabiny.

první prototyp Panzer IV/70 (V) postavený na Jagdpanzer IV Ausf. F s číslem podvozku 320162, stroj má již nový kanon L/70, ale stále rané provedení příruby kanonu, podpěra hlavně zatím není instalována, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Sériová výroba Jagdpanzer IV Ausf. F byla zahájena v lednu 1944 a to v továrně firmy Vomag v saském Plavnu (německy Plauen). Zpočátku firma Vomag montovala nové stíhače tanků souběžně s klasickými tanky Panzer IV. Výrobu tanků však pozvolna snižovala, až ji v květnu 1944 ukončila definitivně a soustředila se již pouze na Jagdpanzer IV. Na výrobě se však samozřejmě podílena celá řada subdodavatelů, včetně vítkovických železáren (v té době vystupujících pod názvem Witkowitzer Bergbau und Eisenhütten Gewerkschaft). Výroba Jagdpanzer IV Ausf. F pokračovala až do listopadu 1944 a celkem jich bylo dodáno 784 kusů (bývá uváděno i 769 kusů). Sériová vozidla byla běžně opatřována antimagnetickou pastou Zimmerit a představným bočním pancířem (tzv. Schürzen) o síle 5 mm.

Jako obvykle, v průběhu výroby bylo zavedeno několik zlepšováků. Hned v březnu 1944 došlo ke zrušení kulometné střílny v levé části čelní stěny. Ukázalo se totiž, že palba z této střílny byla krajně nepohodlná, neboť střelec se musel naklánět přes řidiče a ještě k tomu mu překážel také úchyt zaměřovače kanonu. Pravá čelní střílna a Nahverteidigungswaffe ve stropu kabiny musely pro odhánění nepřátelské pěchoty stačit. Vomag měl samozřejmě skladem již nějakou zásobu čelních pancéřových desek s výřezy pro levou střílnu, takže až do jejich vyčerpání byl tento otvor u nových vozidel zavařen pevnou pancéřovou záslepkou.

Zřejmě nejvýznamnějším zlepšovákem bylo zesílení horního čelního pancíře trupu a čelního pancíře bojové kabiny z původních 60 na 80 mm, které přišlo v květnu 1944. Tato změna přinesla samozřejmě podstatné zvýšení odolnosti stroje, zároveň však došlo k nemilému posunutí těžiště vozidla směrem dopředu. Už předtím byl Jagdpanzer IV Ausf. F poměrně těžký na předek, což zatěžovalo zejména řídící brzdy, koncové převody hnacích kol ale i přední pojezdová kola. Po zesílení čelního pancíře se tento problém již stal neúnosným a bylo jej třeba nějak řešit. Konstruktéři hledali doslova každý kilogram, o který by přední části vozidla ulevili. Tak došlo na zúžení příruby kanonu v části pod jeho hlavní (viz srovnávací foto ZDE, zdroj: Flickr.com). Dále byly přemístěny rezervní pásy z nosu trupu na zadní stěnu motorové sekce. Dvojice náhradních pojezdových kol se kvůli tomu odsud odstěhovala na motorovou kapotu.

vyřazený Panzer IV/70 (V) na západní frontě, stroj má všechna pojezdová kola s gumovou obrubou a pouze tři podpůrné kladky pásu, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

Hned několik much jednou ranou pak konstruktéři zabili, když z hlavně kanonu odstranili úsťovou brzdu. Nejen, že to znamenalo tolik žádanou úsporu hmotnosti na čele stroje, zároveň to také zlevnilo výrobu a bylo tím vyhověno stížnostem bojových jednotek. Vzhledem k velmi nízké palebné výšce kanonu nad zemí totiž při výstřelu s úsťovou brzdou docházelo ke zvíření velkého množství prachu, což střelci zcela zakrylo výhled a ten nemohl sledovat trajektorii střely a upravovat míření. Ověřovací střelby ukázaly, že brzdovratné zařízení zvládá zákluz kanonu i bez použití úsťové brzdy a tak tedy nic nebránilo jejímu odstranění (navíc mnohé posádky v poli stejně na žádný oficiální pokyn nečekaly a úsťové brzdy ze svých strojů již dávno odmontovaly). Kanonům po odstranění úsťových brzd zůstaly závity, což je krásně vidět např. na fotografii ZDE (zdroj: Flickr.com).

Od září 1944 přestal být na zadní stěnu trupu montován velký tlumič výfuku a namísto něj se objevily dvě podstatně jednodušší roury (tzv. Flammentöter) napojené přímo na výfukové potrubí a směřující vzhůru. S těmito rourami byl stroj sice hlučnější než s původním tlumičem a rovněž docházelo častěji k viditelným zášlehům plemene (které vozidlo v noci demaskovaly), ale šlo o přijatelnou daň za zlevnění výroby. V září 1944 došlo také ke snížení počtu podpůrných kladek pásů z původních čtyř na pouhé tři.

Jagdpanzer IV Ausf. F byl velmi moderně řešený stroj. Jeho čelní pancíř byl díky své tloušťce a sklonu až neuvěřitelně odolný (v podstatě měl větší efektivní sílu než čelní pancíř legendárního těžkého tanku Tiger). Nízká silueta pak vozidlu poskytovala výhodu těžko zaměřitelného cíle, usnadňovala maskování a tím umožňovala získat moment překvapení při přepadu protivníka. Z tohoto důvodu se stroj velmi hodil zejména k obranným bojům. Kritici mu však oprávněně vyčítali jeho relativně slabou výzbroj. Dokud nesl pouze kanon PaK 39 L/48, nebyl v boji vlastně o nic silnější, než útočné dělo Stug III, které ale bylo levnější a jeho výroba neodčerpávala podvozky použitelné pro stavbu tanků (protože Stug III byl stavěn na podvozku tanku Panzer III, který se jako takový již delší dobu nevyráběl).

Panzer IV/70 (V) na shromaždišti německé techniky, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Není tedy divu, že hned v lednu 1944 při zahájení sériové výroby Jagdpanzer IV Ausf. F, se Hitler znovu připomněl se svým požadavkem, aby tento stíhač tanků byl co nejdříve přezbrojen na silnější kanon s hlavní dlouhou 70 ráží. Firma Rheinmetall v té době již také usilovně pracovala na úpravách tankového kanonu 7,5 cm KwK 42 L/70 pro tento nový účel. Výsledná zbraň dostala podle některých autorů označení 7,5 cm StuK 42 L/70 (StuK = Sturmkanone = útočný kanon), podle jiných nesla označení 7,5 cm Pak 42 L/70 (Pak = Panzerabwehrkanone = protitankový kanon). Zřejmě již v březnu 1944 byla nová zbraň pokusně instalována do Jagdpanzer IV Ausf. F s výrobním číslem 320162 a 6. dubna byly snímky takto vyzbrojeného vozidla prezentovány vůdci. Hitler byl nadšen. Hovořil o tomto stroji jako o nejvýznamnějším novém německém obrněnci. Prototyp stíhače tanků s dlouhým kanonem byl führerovi předveden na tradiční narozeninové prezentaci nových zbraní dne 20. dubna 1944. Hitler požadoval okamžité rozběhnutí masové výroby. Byl nadšen až tak, že dokonce navrhoval zastavení výroby tanku Panzer IV a převedení všech uvolněných kapacit na produkci nového stíhače (k tomu si ale více řekneme až později).

Fotografie dokazují, že na prvním prototypu byl testován také střešní kulomet ovládaný zevnitř kabiny. Bohužel se však ukázalo, že v interiéru není dost místa pro rozumnou obsluhu této zbraně, takže střešní kulomet nakonec nebyl instalován. Pro nový stroj se ve fázi vývoje používalo označení Panzerjäger Vomag L/70, Hitlerem preferovaný název byl Panzer IV lang (V), ale nakonec se ujal oficiální název Panzer IV/70 (V) (písmeno V zkracuje samozřejmě jméno společnosti Vomag). Firma Vomag zahájila výrobu přezbrojeného stíhače tanků zřejmě až v srpnu 1944 (podle jiných zdrojů to bylo již v květnu toho roku). Vozidla s kanonem L/70 byla tedy vyráběna souběžně se starší verzí s kanonem L/48. Podíl strojů se silnější zbraní však postupně rostl, až v listopadu 1944 dosáhl 100% produkce (mimochodem v tomto měsíci jich bylo postaveno 178 kusů).

Nový kanon měl obdobnou pohyblivost jako ten původní. To znamená horizontálně v rozsahu 12 stupňů na každou stranu (podle jiných zdrojů jen 10 stupňů), vertikálně pak od -7 do +15 stupňů (bývá však uváděno i -5 stupňů). K míření sloužil opět periskopický zaměřovač Sfl.Z.F.1a s pětinásobným přiblížením. Délka hlavně byla úctyhodných 525 cm. Kvůli vyvážení tak dlouhé hlavně byl po pravé straně úchytu zbraně uvnitř kabiny instalován hydro-pneumatický vyvažovač a na zadní stranu „zábradlí“, které vymezovalo prostor zákluzu kanonu, bylo navařeno menší železné protizávaží.

opuštěný Panzer IV/70 (V), jedná se o raný stroj, který má stále původní tlumič výfuku a všechna pojezdová kola s gumovou obrubou, otevřená motorová kapota ukazuje dvojici velkých větráků chladiče, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

S kanonem StuK 42 L/70 (nebo chcete-li Pak 42 L/70) se tento stroj stal skutečným zabijákem tanků. Kanon používal tři druhy střeliva, protipěchotní Sprgr. 42 a dva typy protitankových střel PzGr. 39/42 a PzGr 40/42. Panzergranate 39/42 byl klasický průbojný granát s malou výbušnou náloží, která explodovala po proniknutí granátu pancířem uvnitř nepřátelského tanku. Hmotnost projektilu byla 6,8 kg a jeho úsťová rychlost se pohybovala okolo 925 - 935 m/s. Na vzdálenost jednoho kilometru dokázal tento granát probít skloněný homogenní pancíř o síle cca 111 mm. PzGr. 40/42 byla střela s průbojným jádrem z karbidu wolframu. Střela vážila 4,75 kg a opouštěla ústí hlavně rychlostí okolo 1120 m/s. Z jednoho kilometru si tento projektil poradil se skloněným pancířem silným až 149 mm (zde je nutno podotknout, že v literatuře lze narazit na mnoho různých údajů, často dosti odlišných).

Kromě výzbroje se původní Jagdpanzer IV Ausf. F a nový Panzer IV/70 (V) lišily jen pramálo. Nové musely být např. schránky pro ukládání munice, protože náboje do kanonu StuK 42 (Pak 42) byly podstatně delší. Díky tomu se jich na palubu vešlo také jen 55 kusů. Dlouhá hlaveň nového kanonu měla za jízdy tendenci vibrovat, takže bylo nutno instalovat pro ni podpěru. Ta byla umístěna na hraně čela trupu (viz foto ZDE (zdroj: Flickr.com)). Podpěra byla opatřena pružinou. Při ukládání hlavně proto musel jeden z vojáků ven z vozu, podpěru ručně zvednout a podržet, něž do ní střelec hlaveň položil. Na druhou stranu pokud bylo třeba podpěru rychle uvolnit (a přejít nečekaně z pochodu do boje), stačilo hlaveň o kousek zvednout a podpěra se díky pružině sama sklopila.

Velmi rychle se ukázalo, že instalace nového kanonu s dlouhou hlavní podstatně zvýšila již tak problematické zatížení přední části vozidla. To ztěžovalo řízení stroje a přinášelo rychlé opotřebení gumové bandáže předních pojezdových kol. Řešením byla instalace speciálních pojezdových kol s ocelovými obrubami na přední dvě pozice, která přišla od září 1944. Jinak prošel Panzer IV/70 (V) v podstatě stejnými „vylepšeními“ jako jeho starší sourozenec, tzn. zejména zjednodušené výfukové trubice Flammentöter a snížení počtu vratných kladek pásů ze čtyř na tři v září 1944. Novinkou pak bylo navaření trojice úchytů pro montáž trubkového jeřábu na střechu kabiny. Tento jeřáb měl nosnost 2 tuny a s jeho pomocí bylo možno ze stroje vyzvednout v podstatě celý motor. Poslední novinkou bylo zrušení průduchů v krytech přístupů k řídícím brzdám, což se prý stalo v únoru nebo březnu 1945.

Panzer IV/70 (V) v akci na západní frontě, při manévru jako je tento musela přetížená přední část pojezdového ústrojí dosti trpět, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

Někdy v roce 1945 byla malá část vozidel zřejmě vybavena netradiční zbraní pro obranu před nepřátelskou pěchotou. Šlo o otočnou střílnu se zahnutou hlavní, umístěnou ve stropu kabiny (konkrétně v poklopu průlezu nabíječe), do které se zevnitř zasouvala útočná puška Sturmgewehr 44. Díky zahnutí hlavně a otáčivé střílně bylo možno pálit ze střechy všude okolo vozidla. Touto novinkou však byl vybaven pouze zlomek strojů a detaily o úspěšnosti či neúspěšnosti skutečného bojového použití nejsou pravděpodobně známy.

Hmotnost Panzer IV/70 (V) byla 25,5 tuny (bývá uváděno i 25,8 tuny), tedy zhruba o 1,5 tuny více než měl starší Jagdpanzer IV Ausf. F. Nárůst hmotnosti se projevil poklesem maximální rychlosti stroje na pouhých 35 km/h. Výroba Panzer IV/70 (V) běžela ve firmě Vomag až do samého konce války. Nejproduktivnějším měsícem se stal leden 1945, kdy brány továrny opustilo 185 nových vozidel. Celkem pak bylo postaveno něco mezi 930 a 940 Panzer IV/70 (V).

Vraťme se nyní na chvíli k Hitlerovu rozhodnutí o ukončení výroby tanku Panzer IV a převedení kapacit na stíhač tanků Panzer IV/70 (V). Hitlerovy pochybnosti o bojové hodnotě tanku Panzer IV se hromadily již od srpna 1943, kdy se seznámil s výsledky analýzy bojů u Kurska. Z této analýzy mimo jiné vyplývalo, že útočná děla Stug III si v akci vedla úspěšněji než tanky Panzer IV. V červnu 1944 dostal Hitler do ruky zprávu zbrojního úřadu, která porovnávala bojové schopnosti tanku Panzer IV a ruských T-34/85 a IS-2. Německý stroj z tohoto porovnání vyšel dosti špatně (což byl objektivní závěr). V červenci 1944 proto Hitler rozhodl, že výroba tanku Panzer IV bude postupně zcela ukončena a naopak se rozjede masová produkce nového stíhače tanků Panzer IV/70 (V). Na výrobu Panzer IV/70 (V) měly postupně přejít firmy Alkett, MIAG (které dosud vyráběly útočná děla Stug III), Krupp-Grusonwerk (která dosud vyráběla útočná děla Stug IV) a Nibelungenwerke (která dosud vyráběla samotné tanky Panzer IV). Počínaje květnem 1945 měly tyto čtyři firmy dodávat celkem 800 stíhačů tanků měsíčně.

první prototyp Panzer IV/70 (A) měl zalomené boční stěny kabiny, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Zástupci továren i mnozí armádní činitelé (včetně Guderiana) museli Hitlerovi vysvětlovat, že rychlý přechod masové výroby ze stávajících typů na nový stíhač tanků není tak snadná věc. Pokud by se to mělo udělat najednou a ne postupně, znamenalo by to významný výpadek výroby a to bylo to poslední, co Německo v polovině roku 1944 potřebovalo. Vůdce sice nakonec argumenty uznal, ale trval na tom, že vojáci musejí dostat co nejrychleji co nejvíce vozidel s výkonným kanonem L/70. Aby mu vyhověli, přišli zástupci firmy Alkett s návrhem tzv. Zwischenlösung (tedy doslova dočasné řešení).

Alkett upravil pancéřovou kabinu stíhače Panzer IV/70 (V) tak, aby ji bylo možno instalovat na běžný podvozek tanku Panzer IV. Firma Nibelungenwerke by pak mohla nadále ve velkém vyrábět podvozky a část z nich dokončovat jako tanky a část osadit zmíněnou nástavbou s kanonem StuK 42 (Pak 42). Díky tomu nedojde k zásadnímu výpadku v produkci tanků a přitom bude armáda dostávat alespoň omezené množství Hitlerem tolik žádaných stíhačů tanků. Dočasná verze dostala označení Panzer IV/70 (A), kde písmeno A reprezentovalo název firmy Alkett. Vůdce s návrhem souhlasil. První narychlo sestavený prototyp Panzer IV/70 (A) byl Hitlerovi předveden ještě v červenci 1944.

Posadit kabinu ze sériového stíhače Panzer IV/70 (V) na podvozek tanku Panzer IV bez jakýchkoliv úprav však samozřejmě nešlo. Určitý stupeň úprav byl prostě nutný. Nejen že musela být kabina o něco zkrácena, ale kvůli vnitřnímu uspořádání tankového podvozku (zejména palivovým nádržím) musela být také umístěna výš, než u sériového stíhače tanků. U prvního prototypu to bylo vyřešeno tak, že na podvozku byla zachována čelní stěna původní tankové kabiny (ovšem byla rozšířena do stran a zmizelo střeliště kulometu) a boční stěny původní tankové kabiny byly posunuty do stran až nad pásy. A teprve na tyto stěny byla posazena kabina ze stíhače tanků Panzer IV/70 (V).

vrak Panzer IV/70 (A) uprostřed zničeného města, první čtyři pojezdová kola jsou s ocelovou obrubou, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

U produkčních strojů bylo řešení trochu jiné. I zde byla rozšířená čelní stěna z původního tanku (opět bez kulometné střílny), ale na bocích došlo k protažení stěn nové bojové kabiny (pro snadnější pochopení rozdílu mezi prototypem a výrobním strojem doporučuji milému čtenáři srovnávací foto ZDE (zdroj: Flickr.com)). Všechny tyto úpravy sice ničily kouzlo jednoduchosti dočasného stroje, ale zřejmě to pořád dávalo smysl. Dočasný Panzer IV/70 (A) byl díky výše uvedenému řešení o nějakých 38 cm vyšší než běžný Panzer IV/70 (V). Vyšší zadní stěna bojové kabiny byla využita k montáži ventilátoru a zavěšení dvojice rezervních pojezdových kol.

Kulometná střílna v čelní stěně, napravo od kanonu, dostala u Panzer IV/70 (A) z nějakého důvodu nově řešený kryt. Nová (samozřejmě vyšší) musela být také podpěra hlavně kanonu. Dočasný Panzer IV/70 (A) byl díky své větší výšce také těžší než jeho sériový bratranec, vážil plných 27 tun (podle některých autorů dokonce 28 tun).

Ihned po prezentaci prototypu bylo objednáno 300 těchto dočasných stíhačů, s tím, že prvních 50 bude dodáno ještě v srpnu 1944 (některé zdroje uvádění, že bylo objednáno pouze 200 kusů a jinde se zase hovoří dokonce o 350 kusech). Protože šlo pouze o dočasné řešení, měl se Nibelungenwerke v mezičase připravit na výrobu běžného Panzer IV/70 (V). V průběhu výroby si Panzer IV/70 (A) prošel podobnými zlepšováky jako klasický Panzer IV/70 (V). Předně došlo k instalaci odolnějších pojezdových kol s ocelovou obrubou a to rovnou na první čtyři pozice na každém boku. Dále byl snížen počet vratných kladek pásů ze čtyř na tři. Do poklopu pravého průlezu ve střeše kabiny byla instalována střílna se zahnutou hlavní pro palbu ze Sturmgewehr 44 (foto např. ZDE nebo ZDE (zdroj: Flickr.com)).

vrak Panzer IV/70 (A) na shromaždišti, jedná se evidentně o raný stroj, který má ještě všechna pojezdová kola s původní gumovou obrubou, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Jak už to tak ale bývá u dočasných řešení, přechod Nibelungenwerke ani ostatních továren na výrobu sériového Panzer IV/70 (V) se odkládal a odkládal a dočasný Panzer IV/70 (A) zůstal nakonec ve výrobě až do konce války. Celkem jich vzniklo 278 kusů. Nesplnění plánu přejít na výrobu nového stíhače tanků však nebylo dáno ani tak neschopností továren, ale spíše šlo o vědomý bojkot Hitlerova rozhodnutí, který plně podporovali i vysoce postavení armádní činitelé (zejména Heinz Guderian). Guderian od počátku aktivně vystupoval proti plánům na stavbu útočných děl na podvozku tanku Panzer IV. Uvědomoval si totiž, že i přes svoji zastaralost je Panzer IV pro německou armádu nadále naprosto nepostradatelným typem. Jeho výroba byla zaběhnutá a pohybovala se v počtech, které byly u nových tanků Panther a Tiger nedosažitelné. Guderian se o tom snažil Hitlera opakovaně přesvědčit, ale marně. Tyto Guderianovy názory byly všeobecně známy až natolik, že vojáci dali novému Jagdpanzer IV dokonce přezdívku Guderianova kačena (Guderian Ente). Slovo kačena odkazovalo na neobratnost přetíženého stroje při řízení.

Dle představ německých plánovačů měla být v listopadu 1944 zavedena do výroby nová verze stíhače s označením Panzer IV lang (E). Tento stroj měl být založen na nově vyvinutém podvozku zvaném Einheitsfahrgestell III/IV (odsud písmeno (E)). Tento podvozek byl vyvíjen od začátku roku 1944 jako kombinace toho nejlepšího z podvozků tanků Panzer III a Panzer IV. Motor Maybach HL 120 TRM s chladičem a ventilátory stejně jako celá podvozková vana měly být převzaty z tanku Panzer IV. Převodovka typu SSG 77 spolu s koncovými převody, řídícími brzdami a hnacími koly byly zase převzaty z tanku Panzer III. Vozidlo však mělo dostat nové pojezdové ústrojí tvořené na každém boku šesti koly o průměru 660 mm a také nové pásy o šířce 540 mm. Panzer IV lang (E) se měl stát standardem, který by ve výrobě postupně nahradil ostatní verze Jagdpanzer IV, ale také Stug IV a možná dokonce i samotný tank Panzer IV. Na nic z toho však nedošlo. V říjnu 1944 byl totiž celý projekt zrušen.

Hlavní organizační jednotkou pro stíhače tanků Jagdpanzer IV všech tří provedení (tedy Ausf. F, L/70 (V) i L/70 (A)) byly roty stíhačů tanků (Panzerjäger Kompanie). Podle organizačního schématu platného v roce 1944 měla každá rota své velitelství a tři bojové čety. Oficiálně schváleny byly dvě varianty početních stavů. V první variantě to byly 4 stíhače v každé bojové četě plus jeden velitelský stroj u velitelství roty, celkem tedy 13 vozidel. Ve druhé variantě měla každá četa jen 3 stíhače, takže celá rota disponovala 10 stíhači tanků. Tyto roty byly přiřazovány jak k pěším plukům, tak k tankovým divizím a divizím pancéřových granátníků. V rámci tankových divizí a divizí pancéřových granátníků byly roty sdružovány do praporů (Panzerjäger Abteilung). Prapor byl tvořen dvěma rotami a velitelstvím.

Panzer IV/70 (V), na tomto snímku je krásně vidět obrovský přesah hlavně kanonu, zdroj: Flickr.com, se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jagdpanzer IV je obecně považován za poměrně zdařilý bojový stroj. Jeho hlavním nedostatkem bylo přetížení podvozku, tedy zejména jeho čela. Vozidlo díky tomu nebylo právě dvakrát mrštné a jeho mechanické součásti dosti trpěly. Na druhou stranu úroveň výzbroje a pancéřování byla velmi solidní. Jen málokterý protivník si dokázal poradit s čelním pancířem německého stroje. Kanon s dlouhou hlavní dokázal zlikvidovat v podstatě všechny spojenecké obrněnce na vzdálenosti okolo 1500 metrů. Podobné tomu bylo s většinou ruských strojů, vyjma těžkého tanku IS-2. Jagdpanzer IV se výborně hodil pro obranný boj. Přepad nepřítele ze zálohy, z úkrytu, to bylo něco v čem si nízký a nenápadný bojovník vedl skvěle. Vzhledem k období, ve kterém vznikl, se v podstatě ani do jiných než obranných akcí už zapojit nemohl. Jedinou významnější ofenzívou, které se zúčastnil, byl slavný útok proti spojencům v Ardenách koncem roku 1944. Jinak bojoval na západní i východní frontě až do posledních dnů války.

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- některé charakteristiky kanonu v sekci VLASTNOSTI KANONŮ

- 102 autentických fotografií v GALERII

VZNIK STROJE

PRVNÍ PROTOTYP

JAGDPANZER IV Ausf. F

VÝROBA A ÚPRAVY

PANZER IV/70 (V)

PANZER IV/70 (A)

PANZER IV lang (E)

ORGANIZACE

TECHNICKÁ DATA

GALERIE

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje