Sturmgeschütz IV s bočním představným pancířem, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

Útočné dělo, což je doslovný překlad výrazu Sturmgeschütz, bylo specifickou kategorií německé obrněné techniky druhé světové války. Prvním a zároveň nejslavnějším zástupcem této kategorie, byl Sturmgeschütz III (neboli Stug III). Původním posláním tohoto stroje bylo zajištění palebné podpory pro útočící pěchotu. Po napadení Sovětského svazu v červnu 1941 však musely Stugy chtě nechtě začít plnit funkci ničitele nepřátelských tanků, protože Němci v Rusku čelili ohromné tankové přesile Rudé armády. V březnu 1942 došlo proto k přezbrojení Stug III z původního krátkého kanonu StuK L/24 na účinnější kanon StuK 40 L/43, který byl mnohem účinnější právě při palbě na pancéřované cíle. V červnu 1942 pak přišel ještě výkonnější kanon s délkou hlavně 48 ráží (tedy L/48). Stug III byl nízký, pohyblivý, solidně pancéřovaný a nyní i silně vyzbrojený válečný stroj a jeho bojové úspěchy proti ruským tankům na sebe nedaly dlouho čekat. Stug III s dlouhým kanonem představoval v polovině roku 1942 nejvyváženější prostředek protitankového boje, který měla německá armáda k dispozici a není tedy divu, že se Němci rozhodli na tento úspěšný stroj navázat a vyvinout jeho další generaci.

Požadavky na nové útočné dělo (tzv. Sturmgeschütz neuer Art) sestavil německý zbrojní úřad (Waffenamt) již v září roku 1942. Původní plán počítal s vývojem zcela nového vozidla se skloněným čelním pancířem a širokými pásy, které by bylo celkově poměrně nízké, ale zároveň by mělo velkou světlou výšku podvozku. Němci si však brzy uvědomili, že vývoj zcela nového stroje by byl příliš časově a finančně náročný a padlo pragmatické rozhodnutí, že nové útočné dělo může být vlastně klidně postaveno na podvozku již vyráběného tanku Panzer IV, který bude nutno „pouze“ upravit, aby odpovídal armádním požadavkům.

Ministerstvo zbrojního průmyslu tedy požádalo firmu Krupp (coby architekta tanku Panzer IV), aby prověřila možnost stavby takovéhoto útočného děla na zmíněném tankovém podvozku. Krupp svůj úkol splnil a v únoru 1943 předal ministerstvu technický nákres nového obrněnce. Kruppovi inženýři ve svém návrhu pracovali s upravenou podobou podvozku, která měla skloněný čelní pancíř, pásy o šířce 560 mm (oproti 400 mm u sériových tanků) a silnější pancéřování bočních stěn. Na tento podvozek pak konstruktéři posadili bojovou kabinu, vycházející z designu Stug III Ausf F. Navrhovaná kabina však měla nový, ostře skloněný, čelní pancíř o síle 50 mm. Výzbroj vozu měl tvořit kanon Sturmkanone 40 L/48 ráže 75 mm (tedy stejná zbraň, jakou disponovaly běžné Stug III pozdních verzí).

jeden z prvních sériových Stug IV v tovární hale firmy Krupp Grusonwerk, vozidlo je kompletně pokryto pastou Zimmerit, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Výpočty Kruppových konstruktérů nicméně ukázaly, že takto koncipovaný stroj by dosahoval hmotnosti asi 28,26 tuny a byl by tedy skoro o 5 tun těžší, než běžný tank Panzer IV Ausf. G. Pro tankový podvozek by to zřejmě znamenalo příliš velkou zátěž a Krupp proto ministerstvu zbrojního průmyslu sdělil, že výrobu útočného děla požadovaných parametrů nepovažuje za rozumně proveditelnou. S tímto závěrem byl Kruppův návrh odložen do archivu a za nástupce Stugu III byl zvolen jiný stroj: stíhač tanků Jagdpanzer IV, jehož vývoj se slibně rozbíhal ve firmě Vomag.

Situace se však zásadně změnila 26. listopadu 1943. Toho dne si spojenecké bombardéry vzaly na mušku výrobní haly berlínské firmy Alkett, která byla hlavním dodavatelem útočných děl Stug III. Následkem rozsáhlého bombardování došlo v prosinci téměř k zastavení výroby (v prosinci 1943 dodal Alkett pouhých 24 nových Stug III, zatímco o dva měsíce dříve jich vychrlil 255 kusů!). Tato nadmíru závažná situace byla projednána s Hitlerem na konferenci 6. a 7. prosince 1943. Otázka dne zněla jak nahradit aktuální i možné budoucí výpadky v dodávkách útočných děl Stug III. Teoreticky zde byla možnost zapojit do jeho výroby nějakou další továrnu, ale kde ji vzít? Všechny zbrojní závody v Německu již v té době jely na plno. Převést výrobní program některého z nich na Stug III by trvalo dlouho a zároveň by to znamenalo nutnost obětovat výrobu něčeho jiného.

Rozšiřovat výrobu Stug III navíc nedávalo smysl ani s ohledem na plány do budoucna. Přece jen na přelomu let 1943 a 44 byl Stug III již za svým zenitem a Němci si toho byli vědomi. Koneckonců proto přece pracovala firma Vomag na jeho generačním nástupci v podobě Jagdpanzer IV. Problém byl ale v tom, že Jagdpanzer IV se tehdy nacházel stále ve fázi prvních prototypů a jeho masová výroba nebyla ani zdaleka připravena. Podtrženo a sečteno: výpadek výroby Stug III v Alkettu již neměl být nahrazen výrobou toho samého Stugu III v jiné továrně a zároveň ještě nemohl být nahrazen výrobou nového Jagdpanzer IV. Bylo třeba najít nějaké rychlé překlenovací řešení. Řešení, které nebude znamenat zásadní změnu výrobního programu žádné existující továrny a zároveň dodá vojákům rychle zbraň, jejíž bojová hodnota bude alespoň rovna Stugu III. Realistických možností nebylo zase tolik, takže rozhodnutí padlo vcelku rychle. V podstatě byl oživen dřívější, výše zmiňovaný, nápad posadit kabinu a kanon ze Stug III na podvozek tanku Panzer IV, ovšem tentokrát bez jakýchkoliv dalších úprav typu sešikmený pancíř, širší pásy apod. Hlavní byla rychlost a jednoduchost výroby.

jeden z prvních sériových Stug IV v tovární hale firmy Krupp Grusonwerk, všimněte si rámu pro zavěšení bočního představného pancíře, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Firma Alkett dostala rozkaz, aby ihned připravila upravenou verzi kabiny Stug III Ausf. G, kterou by bylo možno instalovat na běžný sériový podvozek tanku Panzer IV. Výrobní závod Krupp Grusonwerk v Magdeburgu dostal současně za úkol s okamžitou platností přestat na zde vyráběné tankové podvozky montovat klasické tankové trupy a věže a místo toho je začít osazovat kabinami dle návrhu firmy Alkett. Tak se zrodilo nové útočné dělo Sturmgeschütz IV, neboli Stug IV. Nový obrněnec měl tedy být vyráběn na úkor produkce tanků Panzer IV. To však Hitlerovi vůbec nevadilo, protože osobně považoval plánováné útočné dělo za hodnotnější bojový stroj než tank Panzer IV (Hitler dokonce navrhoval výrobu tanku Panzer IV postupně zcela ukončit a plně nahradit již zmiňovaným stíhačem tanků Jagdpanzer IV).

Montáž kabiny Stug III na podvozek Panzer IV nebyla kupodivu ani nijak technicky složitá. Hlavním konstrukčním problémem byla délka podvozku a jeho trupu. Kabina Stug III byla jednoduše řečeno pro tento tankový podvozek příliš krátká. Když na něj byla posazena a srovnána zadní stěnou na hranu motorového prostoru, zůstávalo místo řidiče mimo kabinu, před její čelní stěnou. Posunout místo řidiče vzad by bylo příliš komplikované, protože by to znamenalo zásah do umístění všech prvků řízení. Snadnější bylo v daném místě protáhnout bojovou kabinu dopředu. Vlevo vpředu se tedy objevila jakási předsazená hranatá krabice, pod kterou se ukrývalo pracoviště řidiče. Volný prostor napravo od řidiče byl pak pouze zastřešen vodorovným plátem pancíře.

První prototyp Sturmgeschütz IV byl dokončen již 15. prosince 1943 (tedy pouhý týden poté, co bylo rozhodnuto o jeho vzniku). Hned 16. a 17. prosince byl prototyp předveden Hitlerovi, který jej bez výhrad schválil pro sériovou výrobu. A teď se podržte… ještě do konce roku vyjelo z továrny Krupp Grusonwerk prvních 30 sériových vozidel! Dělníci z Magdeburgu si toho roku zřejmě příliš vánočního rozjímání neužili (podvozky pro stavbu těchto prvních 30 strojů prý z nějakého důvodu dodala firma Nibelungenwerke).

útočná děla Stug IV v Řecku, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Sériový Stug IV byl postaven na podvozku tanku Panzer IV verze Ausf. H. Tento podvozek tvořilo na každém boku osm pojezdových kol o průměru 470 mm s gumovou tlumící obručí pro hladší jízdu. Kola byla dvojitá a mezerou mezi jejich disky procházel vodící hřeben pásu. Pojezdová kola byla zavěšena ve dvojicích. Na podvozkové vaně byly na každém boku přišroubovány celkem čtyři úchyty. Na takovýto úchyt se napojovala dvě kyvná ramena, z nichž každé neslo jedno pojezdové kolo. Obě kyvná ramena byla spojena čtvrteliptickou listovou pružinou. Horní část pásu podpíraly čtyři vratné kladky o průměru 250 mm opatřené rovněž gumovou obručí. Zcela vpředu pak bylo ozubené hnací kolo a vzadu paprskové kolo napínací. Tank byl obut do pásů o šířce 400 mm (i když 400 mm měly pouze spojovací čepy, zatímco samotné články pásů byly široké jen 380 mm). Každý pás sestával z 99 článků a vážil zhruba 750 kg.

Čelní stěna trupu byla silná 80 mm. Na ni se shora napojovala ostře skloněná deska, ve které byl velký poklop pro servisní přístup k převodovce a dva menší poklopy pro přístup ke koncovým převodům a řídícím brzdám. Na trupu pak byla posazena již zmiňovaná bojová kabina. V levé části z ní trčela vpřed již rovněž zmiňovaná „soukromá budka“ řidiče. Ta měla čelní pancíř o síle 80 mm a v jejím stropu byl umístěn nástupní průlez a dva pozorovací periskopy. Jeden z periskopů mířil přímo vpřed a druhý byl natočen mírně doleva. V běžném tanku Panzer IV seděl napravo od řidiče ještě radista/kulometčík. Ve Stug IV však bylo jeho stanoviště zrušeno a prostor napravo do řidičovy budky byl jen zakryt vodorovnou pancéřovou deskou.

V čelní stěně bojové kabiny byla samozřejmě umístěna hlavní zbraň vozidla. Šlo o kanon StuK 40 L/48 s hlavní o délce 3615 mm (tedy cca 48 násobků ráže). Základní protitankovou municí pro kanon byl průbojný granát Pzgr. 39 s projektilem o hmotnosti 6,8 kg a úsťovou rychlostí 790 m/s. Tento granát dokázal na vzdálenost 500 metrů probít skloněný homogenní pancíř o síle 96 mm. Při palbě z jednoho kilometru si poradil s pancířem silným 85 mm. Byl zde však ještě Pzgr. 40 s wolframovým jádrem, který vážil 4,1 kg a hlaveň kanonu opouštěl rychlostí 990 m/s. Tento projektil zvládal na 500 metrů probít pancíř silný 120 mm a z jednoho kilometru pronikal pancířem o síle až 97 mm. StuK 40 byl zároveň velmi přesnou zbraní. V rámci střeleckých zkoušek na cíl o velikosti 2x2,5 metru (což zhruba odpovídá čelní siluetě tanku) byla pravděpodobnost zásahu na vzdálenost 500 metrů rovna 100%, na 1000 metrů to bylo 99% a na 1500 metrů stále solidních 77%. V ostrém boji byly samozřejmě výsledky horší díky chybám a stresu, ale i tak jde o velmi solidní výsledky.

Stug IV pozdní verze s dálkově ovládaným kulometem na střeše, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Kanon nebyl instalován v podélné ose vozu, ale mírně napravo od středu. Úchyt a brzdovratné zařízení kanonu bylo chráněno odlévaným štítem, přezdívaným Saukopf (neznámý počet raných vozidel však dostal ještě kanony se starším hranatým provedením krytu – jeden takový je vidět na nepříliš kvalitním snímku ZDE (zdroj: flickr.com)). Podstavec umožňoval horizontální pohyb hlavně o maximálně 10 stupňů na každou stranu. Vertikální rozsah pak byl od -6 do +20 stupňů. Ke kanonu náležel zaměřovač typu Sfl.Z.F.1a, jehož periskop se vysouval nad střechu kabiny. Zásoba munice na palubě vozu čítala zřejmě 63 kusů (i když bývá uváděno i 61 a dokonce i 87 kusů).

Boční a zadní stěny kabiny byly silné 30 mm, strop měl pouhých 10 mm. Na stropě kabiny byl otvor pro periskopický zaměřovač kanonu, nástupní průlez nabíječe a velitelská věžička s pozorovacími průzory. Tou zároveň procházel nástupní průlez pro velitele a střelce. Na zadní stěně bojové kabiny byl umístěn ventilátor pro odsávání spalin vznikajících při střelbě z kanonu. Před nástupním průlezem nabíječe byl umístěn sklopný plechový štít, do kterého se dal zavěsit kulomet MG34 pro blízkou obranu před nepřátelskou pěchotou (raný Stug IV tedy neměl žádnou „pod pancířem“ zabudovanou protipěchotní zbraň). Obsluhu kulometu zajišťoval samozřejmě nabíječ a dlužno podotknout, že šlo o dosti nebezpečnou práci. Při střelbě byl totiž celou horní polovinou těla venku z kabiny, takže byl poměrně snadným terčem nepřátelské palby.

Za bojovou kabinou následoval motorový prostor. Samotný motor byl instalován podélně, mírně napravo od osy vozidla. Na motor byla připojena hřídel, která procházela po podlaze kabiny až k převodovce, umístěné v přední části trupu (hned napravo od řidiče). Pohonnou jednotkou byl osvědčený, kapalinou chlazený dvanáctiválec Maybach HL 120 TRM o obsahu 11,9 litru, který dával výkon 300 koní při 3000 otáčkách za minutu. Také převodovku převzal Stug IV spolu s celých šasi a jednalo se o typ Zahnradfabrik SSG 76 se šesti stupni pro jízdu v před a jedním pro couvání. Stug IV neměl otáčivou bojovou věž a proto nebyl (na rozdíl od tanku Panzer IV) vybaven pomocným dvouválcový motorem firmy DKW, jehož posláním u původního tanku byl právě pohon otáčivého mechanismu věže. Stug IV dosahoval hmotnosti 23 tun (i když bývá uváděno i 25,9 tuny) a jeho maximální rychlost se pohybovala okolo 38 km/h při jízdě po silnici. Průměrná rychlost v terénu však byla zhruba 15 km/h.

útočná děla Stug IV, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Palivo bylo uloženo ve třech vzájemně propojených nádržích. Celková zásoba benzínu činila pravděpodobně 470 litrů (i když lze narazit i na jiná čísla). Plné nádrže stačily útočnému dělu na ujetí nějakých 220 km po silnici a cca 130 km v terénu. Posádku bojového stroje tvořili čtyři muži. Byl zde již zmiňovaný řidič, sedící vlevo v protažené přídi kabiny. Za řidičem seděl střelec a dále za ním pak velitel vozidla. Na opačné straně od kanonu pak měl své stanoviště nabíječ. Běžné Stug IV byly vybaveny radiostanicí Fu 15, což byl pouze přijímač. Stroje určené pro velitele čet pak měly ještě druhou stanici typu Fu 16, která umožňovala také aktivní vysílání. Tyto velitelské vozy je možno rozeznat podle dvou prutových antén. Mimo to byl na palubě interkom pro komunikaci mezi členy posádky. V podstatě hned od počátku byly Stug IV osazovány rámy pro zavěšení bočního představného pancíře, tzv. Schürzen.

Jak již bylo řečeno, výroba útočných děl Stug IV byla zahájena v prosinci 1943 a to ve firmě Krupp Grusonwerk v Magdeburgu. Krupp Grusonwerk do té doby vyráběl tanky Panzer IV, takže svůj výrobní program musel upravovat pouze částečně. Velkou část komponent samozřejmě do Magdeburgu dodávaly nejrůznější subdodavatelé. Zmiňme alespoň ty nejvýznamnější. Pancéřové trupy dodávaly firmy Böhler z Kapfenbergu, Eisenwerke Oberdonau z Lince, Krupp z Essenu a Eisen und Hüttenwerk z Bochumi. Bojové kabiny poskytovala firma Brandenburger Eisenwerke z Brandenburgu. Kanony dodávala berlínská firma Wimag (Wittenauer Maschinenfabrik) a plzeňská Škoda. Zaměřovače vyráběla firma Carl Zeiss z města Jena a licenčně také firmy Optische und Feinmechanische Werke z Görlitzu a Ernst Leitz z Wetzlaru. Převodovky přicházely do Magdeburgu ze dvou závodů firmy Zahnradfabrik a to z Werk I ve Friedrichshafenu a Werk III ve Schwäbisch Gmünd. Od září 1944 dodávala převodovky také firma Carl Hammel z Chemnitzu. Motory Maybach HL 120 TRM poskytovala jednak mateřská továrna Maybach-Motorenbau z Friedrichshafenu a dále firma Nordbau (Norddeutsche Motorenbau) z Berlína a také firma MAN z Norimberku.

Po prvních 30 vyrobených exemplářích z prosince 1943, následovalo 108 vozidel v lednu 1944, 106 v únoru a dále se produkce držela zhruba okolo devadesáti kusů měsíčně. V srpnu a září 1944 se továrna Krupp Grusonwerk stala terčem spojeneckého bombardování, což se projevilo propadem výroby v srpnu na 70 a v září dokonce na pouhých 56 vozidel. V říjnu a listopadu se podařilo výrobu znovu stabilizovat, ale počínaje prosincem 1944 se již začala definitivně hroutit. Selhávalo zásobování od subdodavatelů, vázla železniční přeprava i dodávky elektřiny apod. Počty dokončených vozidel tak postupně klesaly, až v dubnu 1945 výroba definitivně zkolabovala. Celkový počet postavených Stug IV za celé produkční období dosáhl 1141 kusů.

Sturmgeschütz IV a tři členové jeho posádky, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

V průběhu výroby bylo zavedeno několik více či méně významných konstrukčních úprav. Pouze málo z nich však bylo vymyšleno a zavedeno takříkajíc na míru tomuto stroji. Důvod byl prostý, Stug IV byl totiž vlastně jen složeninou podvozku a kabiny, vyráběných primárně pro jiná bojová vozidla. Velká část změn tak byla vlastně jen trpně převzata tak, jak byly zaváděny na podvozku tanku Panzer IV nebo na kabině Stug III. Jako například když byla v únoru 1944 stávající výrobní verze tanku Panzer IV s označením Ausf. H nahrazena novou verzí Ausf. J a i Stugy tedy musely postupně přejít na podvozky této verze. Nebo když u tankového podvozku došlo ke snížení počtu podpůrných kladek pásů z původních čtyř na tři na každém boku a výměně původního výfuku s vodorovně položeným tlumičem za jednoduché vertikálně orientované trubice (tzv. Flammtöter). To vše musel Stug IV chtě nechtě převzít také.

Zmiňme také pár změn, které na Stug IV přešly s bojovou kabinou. V červnu 1944 přibyly na její střeše úchyty pro lehký skládací jeřáb. Úchyty měly podobu malých kovových válečků, které byly navařeny na střechu kabiny. Bylo jich celkem pět, po jednom v každém rohu střechy a jeden přímo uprostřed. Do dutin těchto válečků se zasouvaly trubky, ze kterých se skládal jeřáb. Ten měl maximální nosnost 2 tuny a používal se zejména při polních opravách motoru a kanonu.

Další zajímavou novinkou byl střešní kulomet ovládaný bezpečně přímo z kabiny. Zbraň byla upevněna těsně před poklopem nabíječe v nízkém, plně otočném podstavci. Obsluhu kulometu měl samozřejmě opět na starosti nabíječ. K míření mu přitom sloužil periskop umístěný přímo v otočném podstavci zbraně. Kulomet byl opatřen nízkým štítem ve tvaru šipky. Teprve po vystřílení munice v bubnovém zásobníku musel nabíječ otevřít svůj poklop a zbraň přebít. Stačilo však při tom vysunout pouze ruce a hlavu, takže šlo rozhodně o bezpečnější řešení, než bylo předešlé uchycení kulometu na velkém sklopném štítu (srovnání obou způsobů montáže střešního kulometu naleznete na snímku ZDE (zdroj: flickr.com)). S montáží dálkově ovládaného kulometu muselo zároveň dojít k úpravě poklopu u nabíječova průlezu. Nyní se jeho dva díly otevíraly směrem do boků.

Sturmgeschütz IV "v poli", zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Později se konstruktérům podařilo kulomet vměstnat do interiéru vozidla přímo vedle kanonu. Při tomto způsobu instalace střílel kulomet skrz otvor vytvořený pro něj v levé horní části masky kanonu. Bylo to nanejvýš bezpečné řešení, podobné způsobu instalace kulometů v tankových věžích. Kulomet však nyní mohl vést palbu pouze směrem dopředu a měl velmi omezené pole pro míření. Tato novinka ovšem byla pravděpodobně zavedena až v posledních měsících produkce a týkala se tedy jen velmi omezeného počtu strojů (jeden takový je zachycen na snímku ZDE (zdroj: flickr.com)).

Ze Stug III byl převzat ještě jeden zlepšovák, zvaný Nahverteidigungswaffe (tedy zbraň pro blízkou obranu). Šlo v podstatě o vrhač granátů, jehož samotné odpalovací zařízení bylo umístěno uvnitř pod stropem kabiny a hlaveň ústila na její střeše. Vedle protipěchotních šrapnelů bylo z této zbraně možno odpalovat také zadýmovací granáty a dokonce šlo skrz hlaveň střílet ze signální pistole. Kvůli omezené výrobní kapacitě však byla touto zbraní vybavena pouze malá část Stug IV (jeden z nich si můžete prohlédnout na fotografii ZDE (zdroj: flickr.com)).

Zmiňme ale také několik inovací, které Stug IV pouze nepřevzal, ale vznikly mu takříkajíc na míru. Jednou z nich byla podpěra pro hlaveň kanonu. Původně byla nová útočná děla dodávána bez podpěr. Hlaveň kanonu však při jízdě vibrovala a tak byla zavedena sklopná podpěra, upevněná na samé hraně nosu trupu. Hlaveň se do ní ukládal ve vodorovné poloze (tedy při vertikálním náměru nula stupňů). V této pozici se však hlaveň nacházela ve stejné rovině jako periskopy řidiče, takže dosti výrazně omezovala řidičův výhled směrem doprava. Proto byla záhy zavedena nová podpěra, umístěná blíže čelní stěny kabiny, která hlaveň kanonu fixovala v úhlu +12 stupňů. To bohatě stačilo, aby řidič pod zvednutou hlavní rozumně viděl směrem vpravo.

vrak Sturmgeschütz IV na západní frontě, zdroj: Flickr.com, public domain, upraveno

Někdy v průběhu roku 1944 byly periskopy řidiče vybaveny kryty, které je lépe chránily proti dešti a sněhu. Podle některých autorů mělo rovněž dojít k pootočení levého periskopu blíže k ose vozidla. Řidič rovněž dostal novou sedačku s nastavitelnou výškou. Mohl si ji tedy zvýšit a při delších přesunech mimo bojovou oblast řídit s hlavou vysunutou ven z poklopu. Posádky v poli sahaly často k různým způsobům posílení čelního pancíře svých strojů. Zavěšování kusů rezervních pásů na všechny možné plochy kabiny i trupu bylo ještě vnímáno jako vcelku neškodné, co však armádnímu velení vadilo, bylo oblévání řidičovy budky silnou vrstvou betonu. Oficiálně byla tato praxe zakázána, přesto však lze takovou úpravu poměrně často spatřit na fotografiích (např. ZDE (zdroj: flickr.com), ZDE (zdroj: flickr.com) nebo ZDE (zdroj: flickr.com)). Na základě těchto zkušeností zvažoval výrobce Stugu posílení čelního pancíře řidičovy kabiny přišroubovaným ocelovým plátem o síle 30 mm. K jeho zavedení však zřejmě nedošlo. U určitého množství strojů bylo nicméně čelo řidičovy budky (možná jen experimentálně) opatřeno dodatečným pancířem skloněným pod ostrým úhlem. Soudě z pohledu na fotografie takových vozidel (k vidění např. ZDE (zdroj: flickr.com) nebo ZDE (zdroj: flickr.com)), musel tento pancíř omezovat servisní přístup k levému koncovému převodu a řídicí brzdě.

Poslední úpravy, které zmíníme, bylo ukončení aplikace antimagnetické pasty Zimmerit někdy na sklonku roku 1944, používání bočních představných pancířů z hustého pletiva (tzv. Thomaschürzen) namísto ocelových plátů a konečně zavedení širokých zimních pásů pro lepší pohyb na sněhu a ledu. Z dochovaných dokumentů je zřejmé, že byly projednávány i další úpravy, ale není jasné, zda na ně nakonec došlo nebo ne. Mezi ně patřilo například zrušení nouzového průlezu v podlaze v místech, kde měl v tanku Panzer IV stanoviště radista (jehož místo však u Stug IV vůbec neexistovalo), nebo instalace dodatečného boxu na náboje do prostoru zrušeného pomocného motoru DKW.

Sturmgeschütz IV nebyly určeny k budování samostatných jednotek, vyzbrojených jen a pouze tímto typem vozidla. Naopak měly vlastně jen doplňovat stavy starších Stug III v jednotkách útočného dělostřelectva. První Stug IV začaly k bojovým útvarům přicházet v únoru 1944. V té době byla základní organizační jednotkou útočných děl tzv. baterie (Sturmgeschütz Batterie). Ta se skládala ze tří nebo čtyř čet po třech vozidlech. Baterie byly sdružovány po třech do praporů, později přejmenovaných na brigády (Sturmgeschütz Brigade). Značná část Stug IV však byla také zařazena do samostatných rot útočných děl, které pak byly přidělovány pěším divizím, tankovým divizím, divizím pancéřových granátníků nebo také k jednotkám Volkssturmu.

Stug IV kompletně zničený výbuchem munice na západní frontě, zdroj: Flickr.com, public domain, upraveno

Bojovou premiéru si Stug IV odbyly pravděpodobně v březnu 1944 v rámci Sturmgeschütz Brigade 311 a to na Ukrajině, během bojů v oblasti mezi Ternopilem a Žitomirem. Koncem března byla tato brigáda obklíčena východně od Ternopilu a při pokusu o průlom k vlastím liniím ztratila veškerá zbývající útočná děla. Z celé brigády nakonec zůstalo pouhých 15 mužů, všichni ostatní byli zabiti nebo zajati. Většina Stugů IV byla nasazena na východě, vyskytovaly se však i ve Franci nebo na italské frontě. V červenci 1944 se tato útočná děla ze stavu Sturmgeschütz Brigade 394 podílela na protiútoku po spojeneckém vylodění v Normandii a později také na bojích v Ardenách. Do Itálie se pak tento typ podíval se Sturmgeschütz Brigade 914, která pomáhala bránit postupu spojenců u Ancony a na Gótské linii.

Stug IV se rozhodně nestal takovou legendou, jako jeho starší sourozenec s římskou trojkou v názvu. Vznikl vlastně neplánovaně, v podstatě pouze jako nouzové opatření. Sturmgeschütz IV nenabízel žádný potenciál pro nějaký další budoucí rozvoj. Jeho bojová kabina, převzatá ze Stug III, neumožňovala osazení žádným silnějším kanonem, protože i ten stávající se do ní vešel pouze taktak. Modernizace podvozku rovněž nepřicházela v úvahu, neboť ten byl již v podstatě také na svých limitech. Tvůrci Stug IV si toho však byli dobře vědomi a neměli žádný jiný rozkaz ani ambici, než prostě velmi rychle dodat vojsku rozumně použitelný stroj a to se jim nejspíš podařilo.

Část armádních představitelů (včetně inspektora tankových vojsk Heinze Guderiana) se stavěla proti vzniku a výrobě útočného děla Sturmgeschütz IV. Nesouhlasili totiž s Hitlerovým názorem, že tento stroj má pro vojáky vyšší bojovou hodnotu než klasický tank Panzer IV. Obhajovali Panzer "čtyřku" jako podstatně univerzálnější zbraň a ohrazovali se proti snižování jeho produkce ve prospěch Stug IV. Úspěšní však nebyli. Závěrem zmiňme ještě jednu zajímavost. Existuje série fotografií datovaná do března 1944, která zachycuje Stug IV upravený na pluh. Z vozidla byl demontován kanon a na čelo trupu byla upevněna velká kovová radlice. Tento podivný stroj měl pravděpodobně sloužit k odklízení suti v ulicích německých měst, trpících spojeneckými nálety a vznikl dost možná pouze v jediném exempláři (zmíněné snímky si můžete prohlédnout ZDE (zdroj: flickr.com), ZDE (zdroj: flickr.com) a ZDE (zdroj: flickr.com)).

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

VZNIK STROJE

PRVNÍ PROTOTYP

POPIS STROJE

VÝROBA A MODERNIZACE

ORGANIZACE A NASAZENÍ

TECHNICKÁ DATA

GALERIE

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje