zastavení ruského postupu na jihu

PzKpfw IV a PzKpfw III na předměstí Charkova, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101III-Zschaeckel-189-13, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Porážka u Stalingradu, stvrzená oficiální kapitulací 6. armády podepsanou 2. února 1943, znamenala pro Němce katastrofu zásadního významu. Více než 150.000 německých vojáků nalezlo smrt na březích řeky Volhy a dalších 91.000 jich padlo do ruského zajetí. Zničením německých jednotek vznikla ve frontové linii obrovská trhlina, do které Rusové okamžitě vrhly své armády ve snaze dobýt zpět co nejvíce svého území. Protože většina německých sil byla zničena na špici jižního výběžku, nenaráželi nyní Rusové na zásadnější odpor a začali rychle postupovat na západ. Cílem armád generála Golikova a generála Valutina bylo Němci obsazené, čtvrté největší sovětské město, Charkov. Za pouhé dva týdny od zahájení ofenzívy 14. ledna urazily ruské jednotky plných 150 km a rychle se blížili k řece Doněc.

Němci si uvědomovali vážnost situace a začali na jih východní fronty stahovat jednotky z celé Evropy. Mezi nimi i divize Waffen SS Das Reich a Leibstandarte, které byly povolány z Francie. Jejich vojáci měli pod velením Paula Haussera pomoci bránit město, kterého se Hitler nechtěl za žádnou cenu vzdát.

Zatímco elitní motorizovaná divize Wehrmachtu Grossdeutschland spolu s 88. a 168. pěší divizí chránila prostor Belgorodu, severně od Charkova, divize SS měly zaujmout postavení na linii řeky Doněc, která se táhla jihovýchodně od města. Po dlouhé cestě z Francie, plné zdržení kvůli partyzánským útokům a náletům, začaly do Charkova dorážet první z celkem 200 vlaků, kterými se jednotky Waffen SS přepravovaly a vojáci ihned vyrazili budovat obranná postavení. Cestou k nim se již začali střetávat s předsunutými ruskými jednotkami 18. gardového sboru. Rovněž potkávali zbytky těžce zkoušených německých jednotek, jež ustupovaly do bezpečí na západ.

útočné dělo Stug III Ausf. F se zimními pásy někde na okraji Charkova, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Německé velení a zejména sám Hitler, jehož nedůvěra ve velitele Wehrmachtu s prvními neúspěchy na východě rostla, se tentokrát hodlal spolehát právě na Waffen SS. U Charkova se také měl uplatnit nově zformovaný tankový sbor SS-Panzerkorps složený výhradně z vojáků divizí Waffen SS - Totenkopf, Leibstandarte a Das Reich.

Hausserovy oddíly SS se na svém úseku fronty zatvrzele bránily útočícím tankovým sborům generalporučíka Rybalka zatímco další sovětské jednotky je začaly obcházet jak ze severu tak z jihu. Tak, zatímco vojáci Waffen SS kosili ze svých kulometných hnízd po stovkách sovětské pěšáky postupující k nim otevřenou přehlednou krajinou, na severu se 40. armádě generálmajora Moskalenka podařilo vytlačit divizi Grossdeutschland z Belgorodu na jih směrem k samotnému Charkovu. Jižně od Haussera se potom přesunovaly jednotky generálporučíka Popova směrem ke Krasnoarmejsku a ještě dál na západ k břehům Dněpru. Za této situace hrozilo bojujícím obrancům obklíčení a osud podobný jejich kamarádům u Stalingradu.

Aby tomu zabránil nařídil Hitler protiútok jihovýchodním směrem od Charkova, který měl odříznout ruské jednotky, jež už postoupily hluboko na západ. Tento německý útok začal 11. února a na jeho čele stály jednotky divize Leibstandarte podporované ještě plukem pancéřových granátníků Der Führer patřícím k divizy Das Reich. Německé tanky a pěchota postupovaly pomalu ale jistě sněhovými závějemi a čistily jednu vesnici za druhou. Tato útočná formace stihla způsobit Rusům ztráty okolo 7.000 mužů než se sama dostala pod tak silné útoky, že se musela stáhnout zpět k Charkovu odkud původně vyrazila. Mezitím Sověti stále vážněji narušovaly obranou linii východně od města a obkličovali velké jednotky – např. 320. jízdní divizi. Němci potom museli nasazovat tolik potřebné síly k jejich záchraně.

kolona německých tanků PzKpfw III a PzKpfw II se přibližuje k Charkovu, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Boje se přitom skutečně vedly od vesnice k vesnici, neboť to byly jediné opěrné body, na které se musely obě strany spolehnout. Ústup do pustiny totiž vzhledem ke 40-ti stupňovým mrazům znamenal katastrofu.

Po neúspěchu tohoto protiútoku se 14. února Charkov dostal do obkličení ze tří stran. Vzpomínka na Stalingradský kotel se vznášela ve vzduchu. Přesto Hitler vydal osobní rozkaz neustoupit a bojovat do posledního náboje. Hitler chtěl na úrovni Charkova držet pevnou obrannou linii. Ani Hausser ani Von Manstein, kteří veleli jednotkám v oblasti, však tuto Hitlerovu vizi nesdíleli a navrhovali taktiku elastické obrany. Podle Von Mansteina by totiž Němci nedokázali obrovské početní přesile Rusů odolat v pevném postavení a museli být proto připraveni dle nutnosti pružně ustupovat. Největší devízou německých armád totiž byla od začátku války jejich mobilita a ta se v pevném postavení nedala využít.

Navíc začátkem února vypuklo ve městě povstání civilního obyvatelstva, které situaci německých okupantů ještě zhoršilo. Na Hitlerův rozkaz neustupovat z Charkova proto Hausser reagoval prohlášením, že nehodlá jít se svými vojáky do druhého Stalingradu a nařídil město opustit poslední možnou cestou vedoucí jihozápadním koridorem mezi ruskými vojsky a stáhnout se ke Krasnogradu. Hausser si při tomto svém rozhodnutí rovněž uvědomoval, že ruské jednotky jsou po dlouhém nepřerušeném postupu z východu na pokraji svých sil a dál západně od Charkova nebudou již schopny bojovat s takovou intenzitou. Navíc se jejich zásobovací linie z týlu prodlužovaly a byly více vystaveny ohrožením ze strany Němců.

do útoku na Charkov se zapojily i těžké tanky Tiger, tento náleží do stavu divize Das Reich, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

15. února tak opuštěný Charkov padl do rukou Rusů. Hitler zuřil a prohlásil, že teď už se nemůže spolehnout ani na jednotky SS. 17. února přiletěl na neohlášenou návštěvu do Mansteinova velitelského stanoviště v Zaporožije s úmyslem degradovat Mansteina a nařídit okamžitý útok zpět proti městu. Náhlá obleva, která uvěznila tanky divize Das Reich v bahně, ale udělala Hitlerovi čáru přes rozpočet. Navíc nedaleké dunění ruského dělostřelectva jeho návštěvu fronty velmi rychle ukončilo a Manstein tak mohl znovudobytí Charkova provést po svém.

19. února 1943 konečně dorazila do Krasnogradu i divize Totenkopf aby mohla spolu s ostatními znovu seskupenými jednotkami vyrazit do útoku ke znovudobytí Charkova. Díky jejím tankům se SS-Panzerkorps konečně dostal na plné stavy. Útok začal 20. února. Divize Leibstandate měla být razícím štítem německého postupu. Zbylé dvě divize Waffen SS, tedy Totenkopf a Das Reich vyrazily od Krasnogradu jižním směrem k Pavlogradu proti západní špici sovětských pozic tvořené Popovovými jednotkami a 6. armádou Generálporučíka Chatritonova. Sovětská vojska v této oblasti byla v zuboženém stavu. Vojáci byli unaveni, technika opotřebovaná a neopravovaná a hlavně téměř bez zásob pohonných hmot.

Proto nebyli Sověti v této oblasti pro tanky Wafen SS žádnou překážkou a Němci je doslova rozprášili. Rusové, zaskočení silou ofenzívy, opouštěli svou techniku a prchali se skrýt do lesů. Němcům pomohl i fakt, že ruští velitelé, přesvědčení o tom, že nepřítel je stále na ústupu, dávali svým jednotkám rozkazy k dalšímu postupu na západ. Díky tomu Němci naráželi velmi často na kolony přesunujících se nepřipravených Rusů, které snadno rozdrtili.

tanky PzKpfw IV Ausf. G na okrajích Charkova, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Rusové ovšem nasadily do protiútoku silný 3. a 4. tankový sbor. Jejich tanky, podporované stovkami vojáků na lyžích, obsadily města Krasnoarmejskoje a Gišino východně od Pavlogradu. O tato města se v následujících dnech vedly tuhé boje. Němci se snažili zde Rusy obklíčit ale ti, když pochopili, že se nemohou udržet, ustoupili severovýchodně k Izjumu i když za sebou museli nechat v podstatě všechny své tanky, pro které již neměli dostatek paliva.

Vyčištěním prostoru jižně od Charkova se koncem února naplnila první fáze Mansteinovi útočné operace. Během ní bylo zničeno nebo ukořistěno 615 nepřátelských tanků, 354 děl a 69 protiletadlových kanonů. Zabito bylo 23.000 Rusů a dalších 9.000 jich padlo do zajetí. Teď se měli Němci vydat na sever k samotnému městu.

To Sověti samozřejmě očekávali a vyslali proto od města směrem na jih proti severnímu křídlu divize Leibstandate mohutnou Rybalkovu 3. tankovou armádu. Její útok s těžkými tanky v čele se rozběhl 24. února. Němci měli zpočátku potíže s jeho zastavováním, ale nakonec zvítězili lstí. Hausser nařídil divizi Leibstadarte ustoupit před Rusy a vylákat je tak dále na jih. Jakmile se sovětské jednotky ocitly v nechráněné krajině, zahájila na ně Luftwafe útoky střemhlavými bombardéry Stuka a Tankový sbor SS spolu s dalšími jednotkami divizí Das Reich a Totenkopf zahájily obkličovací manévry okolo vylákaných Rusů. Spoustě ruských vojáků se sice podařilo z pasti proklouznout, nicméně je to stálo dalších 61 tanků, 225 kanonů, 60 jiných motorových vozidel a 9.000 životů. Rybalko byl poražen a Charkov v podstatě nechráněný.

poškozený PzKpfw IV musí počkat na okraji silnice, boj pokračuje, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-330-3021-21A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Nyní Manstein otočil celou ofenzívu na sever aby vyrazila ke splnění samotného cíle celé operace, k dobytí Charkova. Při hlavním útoku vedeném armádním XXXXVIII. Tankovým sborem z jihu měl ovšem SS-Panzerkorps vedený Hausserem obejít město ze západu a na jeho severní straně zabránit ruským jednotkám v ústupu. Divize Grossdeutschland potom měla vyrazit severovýchodně k Belgorodu, ze kterého byla dříve vytlačena, dobýt jej a zabránit jakýmkoliv snahám nepřítele bránit Charkov ze severu. Finální útok se rozběhnul 6. března 1943.

Hausser vedl svůj tankový sbor kupředu za podpory raketometů Nebelwerfer, na čele s těžkými tanky Tiger. Na pravém křídle, tedy nejblíže k hranici města, se přitom nacházely jednotky divize Das Reich, Leibstandarte uprostřed útočného klínu a Totenkopf na levém křídle. Během čtyř dnů dosáhli tanky Waffen SS linie města ze západní strany. Na východ od nich se armádní jednotky při postupu na sever zdržely protože narážely na houževnatý odpor 25. a 62. gardové střelecké divize. SS-Panzerkorps postupoval relativně rychle. Tanky T-34, na které narážel v sovětských obranných postaveních totiž nebyly pro moderní Tigery, jejich pancéřování a 88-ti milimetrový kanon žádným nepřítelem.

Vzhledem ke zpoždění jednotek Wehrmachtu, ale také kvůli malicherným Hausserovým ambicím slavně se vrátit do města, které před třemi týdny neslavně opouštěl, se Hausser rozhodl nepodělit se o vítězství s armádou a tak, i přes rozkaz držet své tanky mimo Charkov, poslal divizi Das Reich do jeho ulic, a to ze západu. Leibstandarte a Totenkopf měly pokračovat v obcházení města na sever po západní straně. Leibstandarte potom měla rovněž vjet do ulic Charkova ze severu zatímco Totenkopf měla zůstat mimo město a plnit svůj původní úkol obléhání a ničení ustupujících obránců.

PzKpfw III divize Das Reich následuje další tanky směrem k centru Charkova, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

10. března vyčistily Leibstandarte a Totenkopf při své postupu město Dergači ležící 20 kilometrů severně od Charkova a tím dokončily své manévry. Teď měly volné dvě hlavní silnice, po kterých mohly ze severu vjet přímo do srdce Charkova.

Sověti se samozřejmě snažili ještě dostat do města co nejvíc posil, mezi nimi např. i elitní bezpečnostní jednotky NKVD. Aby nedal Rusům šanci soustředit pro obranu větší množství sil, hnal Hausser své muže rychle kupředu k útoku. Ti však v okrajových částech města naráželi na houževnatý odpor a postup se jim nedařil. V noci se nevelké koloně obrněných transportérů, terénních vozidel, motocyklů, dvou samohybných děl a devíti tanků vedené Kurtem Meyerem podařilo za pomoci náhody projet hlouběji do města. Skupina se musela zastavit u městského hřbitova, neboť tankům zde došlo palivo. Vojáci zaujali improvizovanou kruhovou obranu a čekali až k nim dorazí hlavní útočné síly. Mezitím museli v narychlo zbudovaných úkrytech celou noc čelit minometné palbě nepřítele, který brzy zaznamenal jejich přítomnost.

Na okrajích města zatím zuřila intenzivní bitva o každou ulici. Ve výškových budovách se skrývali sovětští odstřelovači, na které museli Němci použit 20-ti milimetrové rychlopalné protiletadlové kanony. Tanky Tiger plnily roli mobilních pevností a zaparkované na nárožích kontrolovaly celé bloky domů, schopné přitom odolávat nepřátelské palbě jakéhokoliv druhu. Na konci dne se skupině obrněných transportérů pod velením Joachima Peipera podařilo prorazit ruskou obranou linií až k uvězněným Meyerovým mužům a dopravit jim tolik potřebnou munici a zásoby. Meyer se s nimi ovšem nesměl vrátit. Měl zůstat u hřbitova a bránit tam ruským přesunům městem.

centrum města už je na dohled, PzKpfw IV a granátníci, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Oddíly vojáků Wafen SS se střídaly v nepřetržitém útočném náporu na Sověty aby jim nedaly klid k přeskupení a konsolidování obrany. Rusové však stále kladli tuhý odpor. Skrývali se v rozvalinách, přesouvali se stokami a na pomoc jim přišli i tisíce civilních obyvatel města. Přesto začali doslova s každou další hodinou bojů ztrácet kontrolu nad většinou města a stahovali se na jih, pryč od Waffen SS a v ústrety Wehrmachtu postupujícímu stále z jihu v čele se XXXXVIII. Tankovým sborem.

Divize Totenkopf zatím severně a východně od města rozmísťovala své jednotky aby pomohly Charkov s Rybalkovými zoufalými bojovníky dokonale uzavřít. Proto nakonec Stalin souhlasil s tím, aby Rybalko město opustil a pokusil se probít na východ. Stalin si očividně mnohem víc než Hitler uvědomoval, jak je důležité zachránit zkušené vojáky a velitele z obklíčení. Tak začaly nájezdy prchajících Rusů na obranné pozice vytvořené divizí Totenkopf podél Doňce východně od města. Německé pozice zde nebyly nijak silné neboť Totenkopf byla roztroušena na značné ploše a proto se velkým ruským skupinám průlom na východ podařil.

14. března 1943 operace na obsazení města skončila. Charkov byl opět německý. Do této chvíle to však stálo Wafen SS na 10.000 mrtvých a raněných mužů a další ztráty ještě měly následovat.

město je téměř v německých rukou, polopásový transportér kdesi uvnitř Charkova, zdroj: Bundesarchiv_Bild_183-J22454, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Nyní totiž k definitivnímu stvrzení svého vítězství obrátil Hausser své tanky na sever a vyrazil na pomoc armádní divizi Grossdeutschland, která se v Belgorodu stále potýkala se sovětským odporem. Oba útvary – jak Wehrmachtu tak Wafen SS, spolu v této chvíli v podstatě závodily o získání cti za zničení posledního centra odporu. 16. a 17. března tak tímto směrem vyjeli pancéřoví granátníci Leibstandarte, tankové oddíly a bojová skupina Joachima Peipera, která během celé Charkovské operace sbírala ostruhy vítězství. Jejich postup byl díky trvajícímu zimnímu počasí a tedy pevnému terénu velmi rychlý. Již 18. března v 11:35 pronikli Peiprovi muži do samého centra Belgorodu a později odpoledne se zde spojili s armádní divizí. Tím byla jejich pozice ve městě upevněna a dále se vojáci věnovali vyčišťovacím operacím.

Stejně tak v Charkově granátníci SS pokračovali ve vyhledávání a ničení posledních izolovaných center odporu v troskách města. Jak vojáci nalézali zpustošené hroby a zohavená těla příslušníků Waffen SS padlých v únorových bojích, bylo zřejmé, že jejich odplata na zajatých ruských vojácích i na civilistech bude nemilosrdná. Odhaduje se, že během krátkého období Hausserovy krutovlády nad dobytým městem bylo zabito na 10.000 sovětských mužů, žen a dětí.

Ke konci bojů v Charkovské oblasti dne 8. března 1943 dosáhly ruské ztráty okolo 50.000 mrtvých a 19.594 zajatých vojáků. Zničeno nebo ukořistěno bylo 1.140 ruských tanků a na 3.000 kanonů. Ztráty v řadách divizí Waffen SS dosáhly rovněž hrůzných 11.500 mužů, z toho 4.500 v řadách samotné Leibstandarte. Největší podíl na německém úspěchu nesl tankový sbor SS-Panzerkorps, který si zde vysloužil pověst nejelitnějšího tankového útvaru.

tank PzKpfw IV obtěžkaný granátníky projíždí ulicemi Charkova, boj skončil a vojáci si dopřávají cigaretu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nicméně Charkov znamenal vítězství pouze lokálního významu. Sověti dokázali, narozdíl od Němců, své ztráty velmi rychle nahradit a připravit se na nadcházející období letních bojů. Velký význam měl ovšem Charkov pro znovuzískaní sebevědomí německých vojsk. Divize Leibstandarte si u Charkova vysloužila obrovský respekt ostatních jednotek. V dobytém městě bylo dokonce na její počest pojmenováno náměstí – Platz der Leibstadarte SS Adolf Hitler.

Fiasko u Stalingradu mělo být zapomenuto a místo toho oslavováni němečtí hrdinové od Charkova. Jak však ukázala historie, ne na dlouho...

DOPORUČUJEME:

Přečtěte si úplně nový článek o manuálu pro posádky polopásových obrněných transportérů!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje