|
neúspěšný sovětský pokus o zastavení postupu německé Panzergruppe 1
hořící sovětský tank BT-5 a jeden nešťastný člen jeho posádky, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-020-1268-36, Wikimedia, Creative commons, upraveno 22. června 1941 okolo třetí hodiny ráno překročila německá vojska hranice Sovětského svazu a zahájila gigantickou operaci s kódovým označením Barbarossa. Pro invazi do SSSR rozdělili Němci svá vojska do tří skupin, jejichž úkolem bylo pokrýt frontu o délce téměř dva tisíce kilometrů, sahající přes celý kontinent od Baltského až k Černému moři. Skupina armád sever (Heeresgruppe Nord) vyrážela z prostoru východního Pruska a měla za úkol zlikvidovat sovětská vojska na území Litvy, Lotyšska a Estonska a postupovat směrem k Leningradu. Výchozím prostorem Skupiny armád střed (Heeresgruppe Mitte) bylo polské území a jejím hlavním úkolem bylo obklíčit a zničit sovětské síly na území Běloruska a postupovat směrem na Smolensk a případně i Moskvu. Skupina armád jih (Heeresgruppe Süd) měla na starosti nejdelší úsek fronty a její úkol zněl zlikvidovat sovětské síly na Ukrajině a dobýt Kyjev. Z akcí, jež následovaly v prvních dnech po německém překročení sovětských hranic, se do všeobecného povědomí dostala zejména slavná obkličovací operace u Minska, kterou provedly jednotky Skupiny armád střed. Boje, které v těch dnech proběhly na úseku Skupiny armád jih, bývají většinou zmiňovány prostě jen pod souhrnným označením „příhraniční bitvy“. Přitom se právě zde, na severovýchodě Ukrajiny, tehdy odehrálo tankové střetnutí, které mnozí historikové považují za největší v celé druhé světové válce i v celé dosavadní historii! Nyní se čtenář jistě zarazí a v duchu si řekne, že největší tankovou bitvou všech dob byla přece bitva u Kurska v červenci 1943… to přece každý ví! Jak se ale vlastně taková největší tanková bitva všech dob pozná? Asi podle počtu tanků… ale počítá se, kolik tanků se do boje zapojilo, nebo kolik jich bylo zničeno? A jak takovou bitvu ohraničit časově a geograficky? Jak na Ukrajině, tak u Kurska se bojovalo více dnů na více místech. Ponechme zatím porovnání obou střetnutí otevřené a pojďme se raději podívat na to, co se na konci června 1941 dělo v prostoru německé Skupiny armád jih a sovětského Jihozápadního frontu.
tanky PzKpfw III a PzKpfw IV z 11. Panzer Division postupují Ukrajinou, písmeno K odkazuje na příslušnust k tankové skupině generálplukovníka von Kleista, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Je noc na neděli 22. června 1941 a německá Skupina armád jih stojí v plné bojové pohotovosti na hranicích Sovětského svazu. Velitelem tohoto uskupení, čítajícího 972 tisíc mužů, je polní maršál Gerd von Rundstedt. Hlavní útočnou sílu Skupiny armád jih představovala 1. tanková skupina (Panzergruppe 1), vedená generálplukovníkem von Kleistem. První tanková skupina zahrnovala tři motorizované sbory (III., XIV. a XLVIII.) a celkem měla k dispozici pět tankových divizí (9., 11., 13., 14. a 16. Panzer Division). Ve stavu Panzergruppe 1 bylo celkem 728 tanků. Z toho bylo 211 lehkých PzKpfw II a 355 středních PzKpfw III (z nichž 100 bylo vyzbrojeno starším kanonem ráže 37 mm a 255 již novějším kanonem ráže 50 mm). Dále zde byla rovná stovka středních PzKpfw IV, 54 velitelských tanků a dokonce ještě 8 kusů zastaralých lehkých tanků typu PzKpfw I (podle některých autorů bylo těchto strojů nasazeno výrazně více). Vedle tanků měla skupina ve stavu ještě útočná děla Stug III, stíhače tanků Panzerjäger I a samohybná děla Sturmpanzer I. Podle některých autorů to dohromady představovalo dalších až 180 kusů bojové techniky. Německé velení vytipovalo pro Skupinu armád jih tři hlavní trasy postupu tankových jednotek. Tyto takzvané „Panzerstrassen“ (tedy doslova tankové ulice, nebo tankové silnice) kopírovaly existující komunikace nebo mírnější terén tak, aby tudy dokázalo bez problémů projet nejen velké množství obrněné techniky, ale následně také obrovské kolony zásobovacích automobilů. Severní Panzerstrasse začínala v pohraniční vesnici Ustyluh a vedla přes město Volodymyr-Volynskyj na Luck, Rovno a dál na východ k Žitomiru a Kyjevu. Po této trase postupovaly jednotky německého III. motorizovaného sboru včetně 14. Panzer Division. Střední trasa vedla přes vesnice a města Sokal, Radechiv, Berestečko dále směrem na Dubno, Ostroh a Žitomir, kde se spojovala se severní trasou. Tudy měl postupovat německý XLVIII. motorizovaný sbor, zahrnující mimo jiné 11. Panzer Division. A konečně třetí jižní Panzerstrasse vedla od hraniční vsi Rava-Ruska přes Žovkvu, severně okolo Lvova k Ternopilu a dále ve směru Chmelnickyj a Vinica. Tímto směrem měl postupovat XIV. Motorizovaný sbor zahrnující 9. Panzer Division. Proti Skupině armád jih stály jednotky sovětského Jihozápadního frontu (resp. jeho předchůdce, tzv. Kyjevské zvláštní oblasti). Velitel frontu generálplukovník Michajl Petrovič Kirponos měl k dispozici 907 tisíc vojáků. Co do živé síly na tom tedy byl podobně jako nepřítel, disponoval však mnohem větším počtem tanků. Kolik přesně to bylo, v tom se prameny rozcházejí. Uváděné počty se ale pohybují od cca 4500 až po více než 5400 tanků! To znamená, že sovětská tanková převaha zde byla šesti až sedmi násobná! Pravdou je, že skoro tři čtvrtiny z uvedených počtů byly lehké tanky typu BT a T-26 různých subverzí. Nicméně zde bylo také okolo pěti set moderních středních tanků T-34 a okolo 250 těžkých tanků typu KV-1 či KV-2. Přitom tyto typy svým pancéřováním a palebnou silou dalece převyšovaly všechny německé protějšky. Pro objektivitu ale doplňme, že zdaleka ne všechny sovětské tanky byly v okamžiku německého útoku v provozuschopném stavu.
13. Panzer Division postupuje Ukrajinou v prvních dnech operace Barbarossa, v popředí je velitelský tank Panzerbefehlswagen III, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-185-0139-20, Wikimedia, Creative commons, upraveno Zaměřme se však nyní raději pouze na pět sovětských mechanizovaných sborů, které nás budou zajímat při popisu oné avizované ohromné tankové bitvy. Byly to 8., 9., 15., 19. a 22. mechanizovaný sbor. Papírově nejsilnějším byl 8. mechanizovaný sbor, který se v osudný den nacházel nedaleko města Sambir, jihozápadně od Lvova a zcela mimo hlavní trasy německého postupu. Tento sbor čítal úctyhodných 858 tanků (podle některých zdrojů dokonce 899 tanků)! Ano, je fakt, že 277 z nich bylo typu BT a 344 typu T-26, tedy lehké a ne zrovna moderní stroje. Ale bylo zde také 100 tanků typu T-34 a 71 typu KV-1, což samo o sobě představovalo obrovskou sílu. Sbor navíc hlásil více než 80% provozuschopné techniky. Dalším velmi silným uskupením byl 15. mechanizovaný sbor s 716 tanky (lze narazit i na vyšší čísla). U tohoto útvaru sice rovněž dominovaly lehké tanky typu BT-7 v počtu 471 kusů, ale bylo zde také 72 středních T-34 a 64 těžkých KV. Tento sbor měl své domovské stanoviště severně od Ternopilu, nedaleko městečka Brody. Poměrně silný byl také 22. sbor, který disponoval 707 tanky, z nichž ale naprostá většina byly lehké stroje typu T-26. Tento sbor měl všehovšudy pouhých 31 těžkých tanků a to konkrétně typu KV-2. V den německého útoku se 22. mechanizovaný sbor nacházel severně od města Luck, nějakých 90 kilometrů od hranic. Každý z těchto tří sovětských sborů měl tedy sám o sobě srovnatelný počet tanků jako celá německá Panzergruppe 1! Zbylé dva sovětské mechanizované sbory byly o něco slabší. 19. mechanizovaný sbor čítal celkem 450 tanků. Z toho bylo 291 typu T-26, dále pět strojů typu KV-1 a dva kusy T-34. Zbývajících 152 tanků bylo typu T-37, což byl lehký obojživelný stroj vyzbrojený pouze kulometem, jehož bojová hodnota byla zanedbatelná. Tento sbor byl součástí sovětských rezerv a díky tomu se nacházel více než tři sta kilometrů od západních hranic SSSR, rozeset v oblasti mezi městy Žitomir, Berdyčiv a Vinica. Poslední sbor, který nás v tomto článku zajímá, nesl číslo devět. Tento útvar disponoval pouhými 296 tanky a to navíc pouze lehkých typů T-26, BT a T-37. Sbor se nacházel ve svých kasárnách cca 240 km od hranic, ve městech Šepetivka a Novohrad-Volynskyj. Doplňme ještě, že do bojů, které nás zajímají, se zapojila také jedna tanková divize ze 4. mechanizovaného sboru, která čítala snad něco okolo tří stovek tanků.
Rudá armáda disponovala v červnu 1941 obrovským množstvím tanků, většina z nich však byly lehké typy jako třeba tyto BT-5, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Ohromné rozdíly v síle jednotlivých sovětských sborů byly dány tím, že tyto útvary se v červnu 1941 nacházely teprve ve výstavbě. Jejich budování započalo v roce 1940 a cílem bylo postavit celkem 30 mechanizovaných sborů, každý o síle 1031 tanků. To znamenalo celkem 30 930 tanků, z čehož více než polovina měla být středních T-34 a těžkých KV! V červnu 1941 nebylo toto dílo ani zdaleka hotové, ale i přesto měla Rudá armáda k dispozici něco mezi 23 a 24 tisíci tanků. I když většina z nich byly lehké a ne právě moderní stroje, Sovětský svaz měl pravděpodobně více tanků, než celý zbytek světa dohromady! Kromě tanků, které byly spíše útočnou zbraní, však Sověti samozřejmě mysleli také na obranu své země a zde do značné míry spoléhali na statická opevnění. Již od dvacátých let probíhala výstavba opevnění podél tehdejší západní hranice SSSR, kterým se dostalo neoficiálního pojmenování Stalinova linie. Po rozšíření sovětského území západním směrem po roce 1939 však tato linie ztratila na významu a Sověti začali budovat novou linii opevnění, kopírující nové západní hranice, tzv. Molotovovu linii. Německý útok v červnu 1941 tak zastihl Rusko ve stavu, kdy původní Stalinova linie byla z velké části již opuštěná a neudržovaná, ale nová Molotovova linie nebyla ještě ani z poloviny dokončená, natož obsazená vybavením, zbraněmi a posádkami. Opevnění Molotovovy linie se nalézala asi dva kilometry od hranic. Když k nim Němci dorazili, postavily se jim na odpor většinou pouze jednotky ženistů, které právě na opevněních pracovaly. Za cenu naprostého sebeobětování dokázali sovětští vojáci na této linii zdržet německý postup asi o dvě hodiny (i když některé konkrétní bunkry se držely ještě i několik dní). 22. ČERVNA 1941: Ještě za hluboké noci před třetí hodinou ranní vstupují jako první na sovětské území speciální německá komanda oblečená do ruských uniforem, vybavená ruskými automobily a zbraněmi (všechno toto vybavení byla kořist na Rudé armádě ze Zimní války, o kterou se Finové s Němci rádi podělili). Úkolem těchto komand je pomocí lsti zajistit nepoškozené důležité mosty přes hraniční řeky Bug a San, což se jim také daří. Ve 3:30 se podél celé sovětské hranice rozezní německé dělostřelectvo a zasype většinou ještě spící ruské vojáky ohněm. Chvílí na to vyráží z polského území cca tři čtvrtě milionu vojáků Skupiny armád jih. Mnohem jižněji, podél rumunsko-sovětských hranic, zůstává zbytek vojáků Skupiny armád jih zatím stát na místě, aby chránil přístupy k rumunským ropným polím před případným sovětským protiútokem.
kolona tanků PzKpfw III z Kleistovy Panzergruppe 1 projíždí ukrajinskou vesnicí, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Na sovětské straně panoval v prvních hodinách německého útoku obrovský zmatek. Byla neděle a armáda nebyla v bojové pohotovosti, takže mnoho velitelů se ani nenacházelo u svých útvarů. Velká část jednotek se navíc ocitla bez spojení, takže nemohla obdržet žádné rozkazy (německé nálety totiž na mnoha místech zničili telefonní dráty a radiové spojení nebylo tehdy v Rudé armádě zrovna dvakrát rozšířenou věcí). V takovém případě velitelé rozlepili zapečetěné obálky s tajnými instrukcemi pro případ války a řídili se podle nich. Tyto instrukce ovšem byly samozřejmě napsány předem a neodpovídaly tak aktuální situaci. Díky tomu se mohlo stát například to, že sovětská 41. tanková divize pod velením plukovníka Pavlova vyrazila ze svých kasáren nedaleko města Volodymyr-Volynskyj (vzdáleného pouhých 12 km od hranic) nikoliv na západ k frontě, ale naopak na severovýchod k městu Kovel, které bylo podle instrukcí z obálky místem jejího soustředění. Jediné větší sovětské jednotky, které se první den boje vzchopily k protiútoku, tak byly 87. a 124. střelecká divize a to zejména kvůli iniciativnosti svých velitelů. První z nich vyrazila od města Volodymyr-Volynskyj směrem na Ustyluh proti německému III. motorizovanému sboru (který zahrnoval 298. a 44. pěší divizi a 14. Panzer Division). Sovětskou pěchotu přitom podporovalo okolo padesáti tanků T-26 (které se jim uvolil „zapůjčit“ výše zmíněný plukovník Pavlov, než se svou 41. tankovou divizí odpochodoval pryč od fronty). Tyto tanky se zapojily do boje někdy mezi 9. a 11. hodinou dopoledne a bylo to pravděpodobně jediné podstatnější tankové střetnutí, které se 22. června odehrálo. Během několika hodin boje však byla většina z padesátky sovětských tanků ztracena a zbytek se raději stáhl. Nejvyšší velení Rudé armády se Stalinem v čele žádalo od Jihozápadního frontu hlášení o celkové situaci. Štáb Jihozápadního frontu však mnoho informací neměl a jeho velitelé se také zřejmě báli býti posly špatných zpráv. Tak se stalo, že hlášení odeslané okolo 15. hodiny do Moskvy sílu německého útoku dost silně podhodnocovalo (a to se brzy mělo velitelům Jihozápadního frontu vrátit jako bumerang). Velitelství frontu se celý den zoufale snažilo získat přehled o situaci, ale stále mělo k dispozici pouze kusé informace. Jako nejohroženější byl nicméně vyhodnocen úsek fronty ve směru na město Radechiv, kde rychle postupovala vpřed německá 11. Panzer Division. Velitel frontu generálplukovník Kirponos se tedy hodlal soustředit právě na tuto oblast.
lehké tanky Panzer II z von Kleistovy tankové skupiny, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Mezi desátou a jedenáctou hodinou večer však Kirponos obdržel rozkaz od nejvyššího velení Rudé armády. V Moskvě zřejmě vycházeli z prvního odpoledního (velmi optimistického) hlášení a získali dojem, že proti Jihozápadnímu frontu útočí pouze nějakých 10 až 15 německých divizí. Proto nejvyšší velení nařizovalo, aby front ihned přešel do všeobecného protiútoku, zničil útočící nepřátelské jednotky a nejpozději do 26. června pronikl až k městu Lublin, ležícímu nějakých 100 km hluboko v kdysi polském území. Velitelé Jihozápadního frontu nevěřili svým očím. Představa dobytí Lublinu byla v danou chvíli naprosto absurdní a zcestná (čistě pro zajímavost doplňme, že Lublin se Rudé armádě podařilo dobít až o tři roky později, 24. července 1944). Za jejich zády však stál nekompromisní politický komisař frontu Nikolaj Vašugin, který nehodlal připustit neuposlechnutí Stalinova rozkazu. Kirponos se mu snažil vysvětlit, že bude třeba několika dní, než se mu podaří soustředit dostatečné síly pro tak mohutný protiútok a že do té doby by měl front zůstat v obraně a získávat potřebný čas. Neuspěl však a tak začal připravovat plán nařízeného protiútoku, i když jej sám považoval za nesmyslný. Kirponosův plán počítal se zapojením šesti mechanizovaných sborů: 4., 8. a 15. sbor měly útočit na jižním křídle, 9., 19. a 22. sbor pak na severním křídle. Zahájení útoku bylo stanoveno na následující den (tj. 23. června) na 22:00 hodin. Co na tom, že většina určených jednotek byla v tu chvíli vzdálena několik dnů pochodu. Dotčeným sborům byly prostě vydány rozkazy k urychlenému přesunu od plánovaných výchozích pozic. Německým vojákům se mezitím podařilo obejít jediné významnější sovětské jednotky (tj. 87. a 124. střeleckou divizi), které jim kladly odpor mezi Ustyluhem a Sokalem. Na konci prvního dne bojů (tj. 22. června) dobyli Němci město Volodymyr-Volynskyj a nadcházející den se chystali pokračovat směrem na Luck. O kus jižněji byl dobyt Sokal a čela 11. Panzer Division postoupila zhruba 35 km do ruského vnitrozemí. Okolo 23:00 zastavila 11. Panzer Division u městečka Stojaniv, pouhých 9 km severně od Radechiva.
tanková čela 11. Panzer Division postupují vpřed kolem hořícího vraku lehkého tanku BT-7, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno 23. ČERVNA 1941: Nastal druhý den operace Barbarossa. Němečtí vojáci po krátkém odpočinku vyrazili již ve 3:30 ráno k dalšímu postupu. Velitel 11. Panzer Division, generálmajor Crüwell, rozdělil svoji divizi na dvě bojové skupiny, z nichž jedna vyrazila východně směrem na Berestečko a druhá jižně na město Radechiv. Radechiv byl pro Němce významným dopravním uzlem důležitým pro budoucí zásobování jejich vojsk. Určená část 11. Panzer Division dorazila k městu v 5:30. V Radechivu byla v té době pouze malá část sovětské 32. tankové divize ze 4. mechanizovaného sboru. Od jihu se však k městu již přesouvala část sovětské 10. tankové divize náležející pod 15. mechanizovaný sbor. U Radechiva se právě schylovalo k bitvě německých a sovětských tanků. Připomeňme si ještě krátce, jaký rozkaz obdržely sovětské mechanizované sbory předešlého večera od nejvyššího velení z Moskvy. Měly se ihned přesunout do míst soustředění a připravit se k zahájení protiútoku. Moskva nechtěla čekat, Moskva chtěla útočit. Přesun sovětských jednotek proto probíhal hektickým tempem. Tankové útvary byly samozřejmě nejrychlejší, protože mohly jet po vlastní ose a nebyly závislé na silnicích. Zato dělostřelectvo a pěchota měly problémy. Sovětské dělostřelectvo bylo závislé na zastaralých a pomalých tahačích, takže zůstávalo daleko za tanky. Pěchota se musela do cílových oblastí přesouvat většinou pěšky (kromě několika „šťastných“ útvarů), protože sovětské jednotky neudržovaly v mírových stavech dostatečné počty nákladních automobilů. Pro případ mobilizace se počítalo s rekvírováním civilních náklaďáků, na to však nyní nebyl čas. Sovětská tanková čela tak dorazila k Radechivu bez podpory vlastního dělostřelectva. Německá 11. Panzer Division měla naopak silnou dělostřeleckou podporu a právě s její pomocí se Němcům podařilo dostat ruské jednotky v Radechivu pod velký tlak. Sovětští obránci se obávali, že pokud zůstanou uvnitř města, budou brzy obklíčeni, a proto během odpoledne vyrazili Němcům v ústrety a severně od Radechiva zahájili mohutný tankový protiútok. Jejich hlavní silou byla 10. tanková divize náležející pod 15. mechanizovaný sbor. Způsob provedení útoku však nebyl právě šťastný. Bez podpory vlastního dělostřelectva poslali Rusové proti Němcům co nejvíce tanků skrze otevřenou krajinu, ve které byla ještě navíc velká terénní vlna. Němci díky leteckému průzkumu věděli, že se k Radechivu z jihu přisunul větší počet tanků a s ruským protiútokem počítali. Proto zaujali vhodné postavení cca 400 metrů od uvedené terénní vlny a čekali.
obrněné formace Skupiny armád jih na postupu sovětskou krajinou, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Ruské tanky se valily z kopce a za jízdy zuřivě pálily. Pak na okamžik zmizely Němcům z očí za terénní vlnou a za chvilku vyjížděly na její horizont přímo před hlavně německých kanonů. Nastal masakr, po kterém zůstalo na bojišti více než třicet zničených sovětských tanků (německé zdroje uvádějí 33, sovětské dokonce 37). Většinou šlo o lehké tanky typu T-26, ale bylo zde také 6 zničených moderních T-34. Pokud jde o německé tankové ztráty v bitvě o Radechiv, sovětské zdroje uvádějí 18 až 20 zničených strojů, německé pouhých 7 (teoreticky jich mohlo být opravdu vyřazeno 18 až 20, ale jen 7 se možná nepodařit následně opravit). Po tomto neúspěšném protiútoku se sovětská 10. tanková divize (náležející pod 15. mechanizovaný sbor) musela stáhnout, město Radechiv však prozatím udržela. Na 22. hodinu tohoto dne (tedy 23. června) byla, jak víme, na rozkaz Moskvy naplánována velká sovětská protiofenzíva šesti mechanizovaných sborů (4., 8. a 15. z jihu a 9., 19. a 22. ze severu). Když si však velitel Jihozápadního frontu Kirponos sedl s politickým komisařem Vašuginem nad mapu, museli konstatovat, že do výchozích postavení se stihnul přesunout pouze zlomek plánovaných sil (jak překvapivé zjištění). 4. mechanizovaný sbor byl chtě nechtě vtažen do obranných bojů na svém úseku západně od Lvova, takže se v podstatě vůbec nepohnul směrem k výchozí oblasti plánovaného útoku. 8. mechanizovaný byl na pochodu od Lvova, měl ovšem velké zpoždění, protože předešlého dne kvůli zmatkům ve velení ztratil mnoho času bezcílnými přesuny sem a tam. Nejblíže svému cíli tak byl 15. mechanizovaný. Na severním útočném směru byl nejblíže nepříteli 22. mechanizovaný sbor. Zbylé dva (tedy 9. a 19.) byly stále na cestě od východu. Moskevský rozkaz k útoku byl však pro komisaře Vašugina svatý a trval na tom, že Jihozápadní front musí do útoku přejít! Bylo tedy rozhodnuto, že útok prostě musí být proveden stůj co stůj a to co nejdříve, i když to bude znamenat zapojení mnohem menších sil, než bylo původně plánováno. I sám Vašugin však uznal, že Moskvou nařízené dobytí města Lublin je mimo možnosti frontu a sovětský protiútok tak dostal úplně nový cíl. Tím bylo zničení špic německého postupu na dvou nejkritičtějších směrech. Na severu to byl směr na město Luck (tedy německá severní Panzerstrasse), kde postupovaly 13. a 14. Panzer Division. O kus jižněji to byla německá střední Panzerstrasse, po které se od Radechiva na Berestečko valila 11. Panzer Division. Nový plán schválili i dva zástupci nejvyššího velení, kteří do Kirponosova štábu dorazili z Moskvy, aby na vše dohlédli. Byli to náčelník generálního štábu Rudé armády Georgij Žukov a Stalinův politický zástupce Nikita Chruščov.
tanky PzKpfw II a PzKpfw III z Panzergruppe 1, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno Podle nového plánu tedy sovětský protiútok neměl být dvoustranný obkličovací manévr, ale dva paralelní útoky proti německým čelním formacím. Na severu měla útočit sovětská 135. střelecká divize a 22. mechanizovaný sbor (konkrétně jeho 19. tanková divize a 215. motorizovaná střelecká divize). Podporovat je měla 1. brigáda protitankového dělostřelectva a 406. dělostřelecký pluk. Severní útok měl být veden od Lucka směrem na Volodymyr-Volynskyj. Paralelní útok na jihu měl proběhnout ve směru od města Brody na Berestečko. Na tomto směru měly útočit 15. a zejména 8. mechanizovaný sbor. První z nich mohl do útoku nasadit svoji 37. tankovou divizi a část své 10. tankové divize (zbytek 10. tankové divize držel obranu u Radechiva). Tyto jednotky se 23. června nacházely nějakých 20 až 30 kilometrů od Brodů. Horší to však bylo s 8. mechanizovaným sborem, který se do cílové oblasti teprve přesunoval od Lvova. 8. mechanizovaný byl přitom papírově nejsilnější sovětský útvar a velení frontu do něj vkládalo velké naděje. Sovětský plán byl tedy v podstatě připraven. Jeho zásadní slabinou však byl prostý fakt, že ani tyto konkrétní vybrané jednotky nejsou schopny útok zahájit již ve 22:00. Komisař Vašugin tedy nakonec souhlasil s drobným odložením začátku protiútoku a to na den následující (tj. 24. června) na čtvrtou hodinu ranní. A jak zakončili druhý den bojů Němci? Zatímco část 11. Panzer Division bojovala o Radechiv, její zbytky postupovaly ze Stojaniva na východ a jihovýchod. Do konce dne (tj. 23. června) dosáhla čela 11. Panzer Division města Lopatyn a Berestečko (nějakých 70 km hluboko v sovětském území). O kousek severněji drželi Němci již pevně město Volodymyr-Volynskyj a čela 14. Panzer Division stála u vesnice Vojnica, nějakých 40 km v hloubi sovětské země (pozn.: Název Vojnica uvádějí shodně různé zdroje, ale taková vesnice na ukrajinské mapě není. Pravděpodobně se tedy jedná o vesnici nazývanou dnes Vijnycja… pozor, neplést s městem Vinica). 24. ČERVNA 1941: Nastalo ráno 24. června. Sovětská 19. tanková divize (součást 22. mechanizovaného sboru) stále nebyla připravena k protiútoku naplánovanému na 04:00 hodin. Bez této divize by však byl severní útok příliš slabý a tak komisař Vašugin (zřejmě se skřípěním zubů) souhlasil s dalším odložením útoku do odpoledne. Nepřítel však na nikoho čekat nehodlal. Okolo 8. hodiny ranní narazila postupující německá motorizovaná pěchota patřící k 14. Panzer Division severně od vesnice Vijnycja na sovětskou 135. střeleckou divizi, která se zde již soustřeďovala k nadcházející akci. Němcům se tuto divizi podařilo překvapit a zahnali ji o 5 až 6 kilometrů na východ. Sověti již se svým útokem nemohli dlouho otálet. Okolo 13:00 se v oblasti soustředění konečně objevily první části 19. tankové divize, na kterou všichni čekali. I když to bylo zatím pouhých 45 tanků T-26 a 12 obrněných automobilů BA-10, na zbytek divize již nešlo čekat. Sovětský útok na severu začal ve 14:00 a další tanky 19. tankové divize se měly do boje zapojovat průběžně, jakmile na místo dorazí.
zničené tanky T-26, výsledek nezdařeného protiútoku sovětské 19. tankové divize 22. mechanizovaného sboru u vesnice Vijnycja, zdroj: Wikipedia, Public Domain, upraveno Německá pěchota byla zpočátku sovětským útokem zaskočena a začala se stahovat zpět. Ustoupila zhruba o 6 km na linii Lokači – Vijnycja. Zde se k ní však přidaly německé tanky ze 14. Panzer Division a společně se ruskému útoku odhodlaně postavily. Během následující dvou a půl hodiny probíhala východně od vesnice Vijnycja klasická bitva tanků proti tankům. Po jejím skončení zůstalo na bojišti 21 zničených sovětský T-26. Německé ztráty činily pouhých 6 tanků. Zbytek sovětských strojů útok přerušil a stáhl se. Až po sem se prameny, ze kterých čerpáme, celkem shodují. V popisu dalších událostí však panují zásadní rozpory. Podle jedné verze to bylo vše, co sovětská 19. tanková divize toho dne předvedla, protože více tanků již nasadit nemohla. Podle druhé verze to bylo naopak pouze první kolo. Do oblasti totiž postupně přijížděly další a další tanky z této divize a téměř z chodu se vrhaly na Němce. V záznamech německé 14. Panzer Division je prý uvedeno, že boje u vesnice Vijnycja probíhaly s přestávkami až do rána následujícího dne (tedy do 25. června). Po skončení bitvy pak prý němečtí vojáci napočítali neuvěřitelných 156 zničených ruských tanků! Toto číslo přitom nemusí být vůbec přehnané, neboť sovětská 19. tanková divize sama ve svém hlášení z rána 26. června 1941 uvádí, že jí zbyly pouhé 4 tanky (přitom k 22. červnu disponovala 183 tanky). Sovětská 19. tanková divize tedy v podstatě přestala existovat. Velitel divize byl v boji zraněn a velitel celého 22. mechanizovaného sboru padl. Pokud jde o ztráty německé 14. Panzer Division bývá uváděno jen to, že byly „velké“. Bitva u Vijnycje byla ukázkou neprofesionality ruských velitelů. Sovětská 19. tanková divize byla vyzbrojena pouze lehkými tanky BT a T-26. V čelním střetu se silnějšími německými Panzer III a Panzer IV měly tyto sovětské stroje značnou nevýhodu slabého pancéřování. Přesto je velitelé hnali do sebevražedného přímého útoku bez kapky invence či lsti a to navíc po částech a nikoliv v jedné velké mase, která by snad mohla mít nějakou šanci se probít. Podobně dopadly také další sovětské jednotky nasazené do útoku na severním úseku. 135. střelecká divize i 1. brigáda protitankového dělostřelectva utrpěly značné ztráty na úkor německé 13. Panzer Division a byly nuceny se stáhnout k Lucku. Německá 13. Panzer Division však rovněž citelně krvácela. Na první pohled byl sovětský protiútok na severu fiaskem. Pravdou však je, že postup obou německých tankových divizí se kvůli němu v podstatě na den zastavil a Rusové získali čas k posílení obrany města Luck.
trasa postupu Panzergruppe 1 byla doslova lemována vraky ruských tanků, zde těžký T-35, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno A jak se dařilo druhému sovětskému útočnému směru? Připomeňme si, že na jihu měly útočit 8. a 15. mechanizovaný sbor. Útok měl být veden ve směru od Brodů na Berestečko a jeho cílem bylo odříznout špici německé 11. Panzer Division. Silný 8. mechanizovaný sbor se však k Brodům přesouval až od Lvova, což byla hodně dlouhá cesta. Tento útvar měl ovšem být hlavní útočnou silou na jižním úseku a začít bez něj tedy nedávalo smysl. Start útoku byl proto odložen a čekalo se. Čas ubíhal, nastal večer 24. června a 8. mechanizovaný stále nikde. Velení frontu zvažovalo další postup, Kirponos navrhoval počkat ještě den, ale Žukov nesouhlasil. Bylo rozhodnuto, že jižní útok začne 25. června v 7 hodin ráno a zapojí se do něj prostě jen ty části 8. mechanizovaného, které to stihnou. Zatímco Sověti na jihu čekali, německá 11. Panzer division nezahálela. Její ženisté opravili poškozený most přes řeku Styr východně od Berestečka a německé tanky tak mohly vyrazit dál směrem na Dubno. Čela 11. Panzer Division tak během 24. června postoupila o nějakých 40 kilometrů a dosáhla vesnice Verba, ležící zhruba 20 kilometrů jihovýchodně od Dubna. Okolo poledne vyrazila od sovětských hranic čerstvá 16. Panzer Division a postupovala ve stopách 11. Panzer Division, aby jí pomohla dále rozvinout postup na střední Panzerstrasse. 25. ČERVNA 1941: Čtvrtý den operace Barbarossa. Štáb sovětského Jihozápadního frontu horečně sháněl zprávy o stavu svých mechanizovaných sborů, které měly tohoto dne ráno útočit. Na severu ustupovaly zbytky 19. tankové divize (z 22. mechanizovaného sboru) zdecimované v bojích u vesnice Vijnycja. Další dva mechanizované sbory, které zde měly útočit (tedy 9. a 19. sbor), byly stále na pochodu do svého výchozího prostoru, jež se nacházel cca 10 km jihovýchodně od Lucka (zhruba v okolí vesnice Gorodok). Nejblíže tomuto prostoru byly následující jednotky: 131. motorizovaná divize z 9. mechanizovaného sboru, která se již blížila k Lucku z východu ve směru od města Rovno. Dále 35. tanková divize z 9. mechanizovaného sboru, jejíž čelní útvary dorazily k městu Olyka nějakých 30 km východně od Lucka. A konečně 40. tankové divize z 19. mechanizovaného sboru, jejíž čela se nacházela zhruba 15 kilometrů východně od města Mlyniv (tedy přibližně 30 km jihovýchodně od Lucka). K útoku však zatím nebyla připravena ani jedna z těchto divizí.
další silnice posetá sovětskými vraky, těžký T-35 byl zřejmě roztrhán výbuchem munice a trosky jeho věží leží rozházené po okolí, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno A jak vypadala situace na jižním směru, kde měly útočit 8. a 15. mechanizovaný sbor? 15. sbor aktuálně hlásil, že je schopen nasadit pouze menší část svých sil (část jeho vojáků totiž stále držela obranu u Radechiva a zbytek byl oslaben, protože předešlý den strávil přesuny sem a tam v prostoru obcí Lopatyn, Lešniv a Brody). 8. mechanizovaný sbor pak hlásil, že bude schopen nasadit do útoku své dvě tankové divize (tj. 12. a 34.) ovšem ve výchozím prostoru bude připraven až následující den (tj. 26. června) ráno. Nedalo se nic dělat, zaútočit 25. června nešlo, protože prostě nebylo čím útočit. Němci takový problém neměli a neúnavně postupovali vpřed. A tak se stalo, že během odpoledne obsadili oblast východně od Lucka a sovětský 9. a 19. mechanizovaný sbor tak přišly o svůj výchozí prostor pro plánovaný (ale stále odkládaný) útok. Sovětští obránci začali z ohroženého Lucka kvapně ustupovat na sever k městu Rožyšče. Luck tak zůstal nebráněn a v podvečer 25. června do něj vítězoslavně vstoupila německá 13. Panzer Division. Do výše uvedeného města Rožyšče se kromě obránců Lucka stahovaly od západu také další sovětské jednotky, kvapně ustupující před německými tanky. Tak se stalo, že se v Rožyšče nakupilo ohromné množství vojáků a techniky (nejen) z následujících jednotek: 135. střelecké divize, 1. brigády protitankového dělostřelectva a 19. tankové divize z 22. mechanizovaného sboru. Z většiny šlo o zbytky jednotek zdecimovaných ve výše popsané bitvě u vesnice Vijnycja a všichni měli jediný cíl: dostat se na druhý břeh řeky Styr dříve, než do Rožyšče dorazí Němci.
obrazy zkázy sovětských mechanizovaných sborů byly zdánlivě nekonečné, zde vraky T-34 a T-26 v plamenometné verzi, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Na ustupující sovětské vojáky však v Rožyšče čekalo nemilé překvapení. Zbyl zde jediný použitelný most, který byl navíc železniční. Všichni se hnali dopředu, aby užuž byli v relativním bezpečí za řekou. Na železničním mostě se smíchali nákladní i osobní automobily, tahače s děly, koňské povozy, obrněná vozidla i pěší vojáci. Nastala panika. Koně ve zmatku zakopávali o železniční pražce a se zlomenýma nohama zůstávali ležet na zemi, vojáci odhazovali zbraně a výstroj a skákali přes boky mostu do vody, aby se vyhnuli ušlapání. Po krátké chvíli byl most zablokován a nešlo přes něj tam ani zpět. Zasáhnout musel až velitel 1. brigády protitankového dělostřelectva generálmajor Moskalenko. Ten nechal na most poslat dva těžké tanky KV-1, které svými pásy rozdrtily a odhrnuly vše, co se na mostě nakupilo, včetně zraněných koní. Když byli všichni vojáci za řekou, vyhodili sovětští ženisté most do povětří. Podobně dynamická byla ovšem také situace podél střední Panzerstrasse. Čela německé 11. Panzer Division zde pokračovala v postupu dále na východ. Průzkumný prapor této divize nejprve obsadil město Mlyniv ležící mezi Dubnem a Luckem. Odtud prapor vyrazil na město Dubno, k němuž tak přišel od severu. Druhá německá formace, postupující od vesnice Verba, současně napadla Dubno z jihu. Ve 14:00 hlásila 11. Panzer Division, že Dubno je dobyto. Nečekaná rychlost nepřátelského postupu rozbíjela sovětské plány ještě dříve, než mohly být realizovány. Rusové totiž svým protiútokem mířili na pohyblivý cíl, který se navíc pohyboval rychleji a jinak, než očekávali. Velení Jihozápadního frontu tedy muselo svůj plán protiútoku znovu revidovat. 9. a 19. mechanizovaný sbor obdržely nové rozkazy, podle kterých se měly nyní připravit na útok proti čerstvě obsazeným městům Mlyniv a Dubno, vyhnat odsud německé jednotky a obě města dobýt zpět. 8. a 15. mechanizovaný sbor měly paralelně útočit z jihu a jihozápadu směrem na Berestečko a Dubno.
německé tankové kanony sice nedokázaly probít pancíř moderních T-34, když na ně ale soustředily intenzivní palbu, dříve nebo později zasáhly něco důležitého a protivníka vyřadily (tomuto T-34 zničily kanon a pás, posádka pak zřejmě uprchla), zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Celkový záměr sovětského protiútoku se tedy opět změnil. Severní a jižní směr měly nyní fungovat jako dvě čelisti velkých kleští, které se měly setkat někde v okolí města Dubno a odříznout silné čelní útvary nejen německé 11. Panzer Division. Celý útok se tedy soustředil na nepřátelské jednotky postupující po tzv. střední Panzerstrasse. Na tomto úseku se totiž Němcům nejvíce dařilo a pro Sověty se stal nejkritičtějším. Vždyť čela 11. Panzer Division zde po čtyřech dnech postupu stála již nějakých 120 km v hloubi SSSR. Velení sovětského Jihozápadního frontu se navíc začalo obávat, že tato německá špice se nyní stočí na jih a vyrazí směrem k Ternopilu, aby obrovským manévrem odřízla všechna sovětská vojska ve Lvovské oblasti (i když německé záměry byly ve skutečnosti úplně jiné). Znovu přeplánovaný sovětský útok měl začít v 9:00 hodin ráno 26. června. 26. ČERVNA 1941: Po několika odloženích a změnách plánů, nastal den sovětského protiútoku. Do akce se chystaly zapojit čtyři sovětské mechanizované sbory. Navzdory ohromným ztrátám, které tyto útvary utrpěly během posledních dnů dlouhých přesunů, bojů a přepadů ze strany německé Luftwaffe, měly stále dost sil na to, aby dokázaly odříznout a zničit špici německých sil rychle postupující podél střední Panzerstrasse. Podívejme se však nejdříve na to, jak tento den zahájili Němci. Na severní Panzerstrasse obsadila část německé 14. Panzer Division město Rožyšče (severně od Lucka), kudy předešlého dne doslova prchaly zbytky ustupujících sovětských jednotek na druhou stranu řeky Styr. Zbytek 14. Panzer Division a její sesterská 13. Panzer Division vyrazily z Lucka dále na východ, směrem na Rovno. Zde však narazily na sovětskou 131. motorizovanou divizi z 9. mechanizovaného sboru, která se postavila na rozhodný odpor. Němci spěchali a neměli zájem trávit den v těžkých čelních bojích. 13. Panzer Division se proto stočila na jih, aby nepřítele obešla z boku. O něco jižněji pak pokračovala v postupu východním směrem přes vesnici Ostrožec.
většina zastaralých těžkých tanků T-35 nezvládla ani přesun k frontě, tento porouchaný stroj zřejmě sami Sověti odstrčili do příkopu, aby nebránil v cestě zbytku vozidel, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Na střední Panzerstrasse pokračovala 11. Panzer Division (rozdělaná na dvě bojové skupiny) v postupu od Dubna východním směrem na město Ostroh (Sověty očekávaný obrat na jih se tedy nekonal). V patách 11. Panzer Division přitom postupovaly ohromné síly tvořené třemi pěšími divizemi (111., 299. a 75. Infanterie Division) a 16. Panzer Division. Žádná z těchto jednotek zatím netušila, že se na ně právě chystají ze dvou směrů vrhnout čtyři sovětské mechanizované sbory. A co sovětský protiútok? Pojďme si to vzít postupně. Ze severu měly společně útočit sovětský 9. a 19 mechanizovaný sbor. Jak bylo pro celý dosavadní průběh bojů typické, oba útvary nebyly ve vzájemném spojení a nemohly se tedy dost dobře zkoordinovat. 19. mechanizovaný sbor poslal do akce své dvě tankové divize, tedy 40. a 43. tankovou divizi. V okamžiku německého vpádu do SSSR (tj. 22. června 1941) měla první z nich ve svém stavu 158 tanků (z toho 139 zoufale zastaralých T-37) a druhá 237 tanků (z toho 230 lehkých T-26). Pokud jde o počty tanků, které tyto dvě divize skutečně vyslaly do boje 26. června, dopátrali jsme se pouze čísel za jednu z nich, a to 43. tankovou. Tato divize poslala do protiútoku celkem 79 tanků. Z toho byly 2 typu KV-1, 2 typu T-34 a zbývajících 75 typu T-26. Těch celkem 79 strojů představuje pouhou třetinu z počtu, který měla divize k dispozici ani ne o týden dříve. Je však nutno si uvědomit, že tato jednotka za posledních 5 dnů urazila po vlastní ose více než dvě stě kilometrů, což si vybralo ohromný počet porouchaných a odstavených vozidel. Obě tankové divize z 19. mechanizovaného sboru nastoupily do útoku až ve 14:00 (i když plán říkal 9:00) a útočily souběžně. 40. tanková měla za cíl město Mlyniv zatímco 43. tanková útočila na město Dubno. Na pomoc si přivzaly ještě prapor pěchoty z 228. střelecké divize, která v dané oblasti rovněž operovala a k dispozici měly i omezenou dělostřeleckou podporu. 43. tanková divize se s nepřítelem střetla pravděpodobně mezi vesnicemi Molodava a Varkovyči, asi deset až dvanáct kilometrů severovýchodně od Dubna. Jako razící štít jely na čele divize její čtyři nejmodernější a nejtěžší tanky, tedy dva KV-1 a dva T-34. Za nimi se valilo 75 lehkých tanků typu T-26. Podle některých zdrojů se sovětské divizi podařilo postoupit až k východním okrajům Dubna, podle jiných sváděli Rusové celý den boje v okolí Varkovyči. Ať tak či tak, 43. tanková divize statečně bojovala až do soumraku. Pak se ale raději stáhla, protože jí začalo hrozit obklíčení. Město Dubno tedy divize nedobyla. Přitom ztratila oba těžké tanky KV-1 a 15 lehkých tanků T-26. Z německých ztrát zmiňují prameny pouze 2 až 3 tanky zničené hned na začátku bojů u vesnice Molodava (německé ztráty však byly pravděpodobně vyšší). Sovětská 40. tanková divize si zřejmě vedla velmi podobně, její ztráty nejsou v pramenech zmiňovány, ale i její útok byl ukončen se soumrakem.
lehké tanky BT představovaly téměř třetinu všech tanků, které měl sovětský Jihozápadní front k dispozici, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Také 9. mechanizovaný sbor poslal 26. června do útoku obě své tankové divize, tedy 20. a 35. Celý 9. mechanizovaný sbor byl jeden z nejslabších sovětských útvarů svého druhu. V den německé invaze čítaly dvě uvedené tankové divize dohromady pouhých 178 tanků. Z toho 142 jich bylo v 35. tankové divizi, zatímco sesterská 20. tanková měla všehovšudy jen 36 tanků. Ani jeden z nich navíc nebyl moderní T-34 nebo KV, ale jen a pouze lehké typy T-26 a BT. A to byl navíc ještě stav k 22. červnu. Do útoku zahájeného 26. června šla 20. tanková s cca třiceti tanky a 35. tanková jich dokázala vyslat jen něco málo přes stovku. Zbytek šel opět na vrub poruchám a ztrátám během přesunu do výchozí oblasti. Vyzbrojen pouze lehkými tanky, bez spojení se sousedním 19. sborem, bez dostatečné podpory pěchoty a dělostřelectva, 9. mechanizovaný sbor se do útoku rozhodně nevrhal bezhlavě. Naopak postupoval spíše dosti opatrně a tak není divu, že nedosáhl téměř žádného územního zisku a velmi brzy přešel z útoku do obrany. Na konci dne se obě jeho divize držely východně od města Ostrožec (asi 15 km severně od Mlyniva) proti německé 13. Panzer Division. Sovětský útok z jihu sliboval o něco větší šance na úspěch, protože zde byly nasazeny výrazně silnější útvary. Papírově nejsilnějším byl 8. mechanizovaný sbor, který v den německé invaze do SSSR čítal 858 tanků. Z toho bylo 71 těžkých KV a 100 moderních T-34. Jak ale vypadal sbor 26. června, poté co po vlastní ose urazil nějakých 400 kilometrů? Velitel sboru, generálplukovník Rjabyšev odhadl počet provozuschopných tanků ve své jednotce na 50% až 60% původního stavu. Do cílové oblasti prý nedorazil ani jeden ze 49 těžkých tanků T-35. A tím špatné zprávy nekončily. Sbor měl pouze skromnou dělostřeleckou podporu, protože většina jeho děl se buďto loudala někde vzadu nebo byla po cestě zničena německými leteckými přepady. A pak zde byl ještě terén, kterým měl sbor útočit, a který byl protkán několika vodními toky s hodně bahnitými břehy. Obě tankové divize 8. mechanizovaného sboru (tj. 12. a 34. tanková divize) vyrazily z oblasti města Brody na sever a severovýchod na města Berestečko a Dubno. Ze začátku to šlo celkem hladce. Sovětská 12. tanková divize urazila nějakých 15 kilometrů a u města Lešniv stála na břehu říčky Slonivky. Zde narazila na menší počet přesunujících se tanků německé 16. Panzer Division. Němci se sice zmohli na určitý odpor, nicméně utržili těžké ztráty, ustoupili a uvolnili Sovětům cestu na Berestečko. Situace byla vážná. Německé velení proto začalo ihned do oblasti jižně od Berestečka přesměrovávat dostupné síly, konkrétně část 16. Panzer Division a 57. pěší divize. Tyto jednotky narychlo připravily improvizovanou obrannou linii nějakých 6 km jižně od Berestečka.
na počátku německého útoku měly jednotky sovětského Jihozápadního frontu ve svých stavech téměř dva tisíce lehkých tanků T-26, zde jeden z nich na zcela jistě zinscenované fotografii, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Když sem sovětské tanky dorazily, rozhořel se tvrdý boj. Prameny neuvádějí, zda měly německé síly v této bitvě k dispozici i protiletadlové kanony ráže 88 mm. Zmiňována jsou pouze protitanková děla ráže 37 mm a 50 mm, která by ovšem na sovětské T-34 a KV-1 nemohla stačit. Přesto se Němcům evidentně podařilo útok sovětské 12. tankové divize odrazit (přitom měli zničit 18 sovětských tanků). Následně se na Sověty vrhly přivolané letouny Luftwaffe a několik hodin zuřivě útočily na tanky, děla i zásobovací vozidla 12. tankové divize. Na konci dne měla tato sovětská jednotka ztráty ve výši 33 tanků. Z toho bylo pět KV-1 a osmnáct T-34! (Poznámka pro úplnost: v popisu bojů sovětské 12. tankové divize dne 26. června 1941 se bohužel dvě hlavní publikace, z nichž jsme čerpali, značně rozcházejí.) Sesterská 34. tanková divize (spadající rovněž pod sovětský 8. mechanizovaný sbor) postupovala podobným směrem jako výše uvedená 12. tanková, ovšem nacházela se o něco východněji. Dařilo se jí přitom výrazně lépe, protože na své cestě narážela většinou pouze na německou pěchotu, kterou dokázala zahnat na útěk. Zřejmě již někdy po poledni obsadila tato divize městečka Chotyn a Ridkiv (cca 10 km jihovýchodně od Berestečka). Odsud pak vyrazily její tanky na sever k městečku Ostriv, které leželo na důležité silnici vedoucí z Berestečka vlastně až do Dubna. Tuto silnici Němci potřebovali pro přísun zásob svým čelním útvarům dále na východě. Městečko Ostriv bylo ve vážném ohrožení a Němci se dokonce chystali na to, že budou muset vyhodit do povětří zdejší mosty, aby zde Rusové nemohli překročit řeku Styr a pokračovat v postupu na sever. Sovětská 34. tanková divize však byla z většiny vyzbrojena lehkými tanky, takže se Němcům nakonec podařilo její postup za pomoci dělostřelectva zastavit ještě před Ostrivem. Divize sice statečně bojovala dál, ale když se jí delší dobu nedařilo postupovat vpřed, začali se její velitelé obávat, že je Němci mohou obejít a napadnout z boku. Na konci dne se proto jednotka raději stáhla zpět do okolí městečka Chotyn. Ztráty, které 34. tanková divize toho dne utrpěla, se vyšplhaly na 31 zničených tanků typuT-26, 5 tanků typu BT a 3 obrněné automobily.
vyřazené T-34 a BT-7, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno O tom, jak se 26. června dařilo sovětskému 15. mechanizovanému sboru, není v literatuře právě mnoho detailů. Tento sbor byl nasazen na levém křídle výše uvedeného 8. mechanizovaného sboru. Jeho 10. a 37. tanková divize měly postupovat zhruba ve směru na Lopatyn a dále Berestečko. Ačkoliv v den německé invaze do SSSR měly tyto dvě divize celkem 64 těžkých tanků KV, nyní jich dokázala každá nasadit pouze deset. Tyto silně pancéřované stroje jely na čele útoku, aby chránily lehké tanky. Sovětský 15. mechanizovaný sbor však narazil na něco ještě horšího než německé tanky, a sice na nepřátelské těžké dělostřelectvo a protiletadlovou obranu s univerzálními kanony ráže 88 mm. Jejich palba spolu s nálety Luftwaffe sovětský postup spolehlivě zastavila. Zdroje bohužel neuvádějí přesný počet tanků, se kterým sovětský 15. mechanizovaný toho dne zahájil svoji protiofenzívu, na konci dne však sboru zbylo něco okolo 260 tanků (připomeňme, že 22. června jich měl více než sedm set!). Z toho 44 bylo moderních KV-1 a T-34, což byla stále nezanedbatelná síla. Sovětský protiútok z 26. června tedy plánovaných cílů nedosáhl. Velitel sovětského Jihozápadního frontu generálplukovník Kirponos hleděl na průběh bojů se značným znepokojením. Pozdě večer proběhla porada jeho štábu, na které padl návrh na stažení 8. a 15. mechanizovaného sboru, aby se tyto mohly přeskupit, nabrat další posily a zaútočit znovu později. Kirponos věřil, že vrchní velení Rudé armády bude po neúspěchu prvního dne protiofenzívy souhlasit se změnou přístupu a svůj návrh ihned odeslal do Moskvy. Nejvyšší velení Rudé armády však mělo na věc dosti odlišný názor a tak Kirsponos ještě v noci z 26. na 27. června obdržel resolutní rozkaz, aby jeho síly pokračovaly v útoku i následující den. Kirponos však mezitím stačil k 8. a 15. mechanizovanému sboru vyslat posly s rozkazem k ústupu a měl co dělat, aby vydal a rozeslal nové přesně opačné rozkazy. Když se o nařízeném ústupu dozvěděl komisař Vašugin, zuřil a osobně vyrazil na velitelství 8. sboru, aby dohlédl na jeho útok. V německých hlášení byla sovětská protiofenzíva z 26. června uvedena s tím, že zatímco na severu se zřejmě není dalšího vývoje nutno obávat, na jihu je situace velmi vážná a je třeba sem rychle přisunout posily. 27. ČERVNA 1941: Sovětský 9. mechanizovaný sbor na severu i tohoto dne vyrazil do útoku se svojí 35. a 20. tankovou divizí. Severně od Mlyniva se Sověti střetli s částmi německé 13. Panzer Division a 299. pěší divize. Boje probíhaly v podstatě celé odpoledne, aniž by ruské síly někam postoupily. Večer dostali vojáci sovětského 9. mechanizovaného sboru rozkaz ukončit útok a stáhnout se na severovýchod k městu Olyka. 19. mechanizovaný sbor, který měl rovněž útočit na tomto úseku, se 27. června na útok vůbec nezmohl a jeho 40. a 43. tanková divize místo toho zuby nehty bránily přístupy k městu Rovno, zatlačovány pomalu ale jistě na východ německou 13. Panzer Division. Na severu se tedy žádný sovětský průlom k Dubnu nekonal, na druhou stranu však Němci ztratili další den, aniž by dobyli město Rovno, což lze považovat za dílčí úspěch.
vraky monstrózních KV-2 budily zaslouženou pozornost a němečtí vojáci považovali téměř za povinnost se u nich vyfotit, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Zajímavější bylo opět dění na jižním úseku, kde měl útočit 8. a 15. mechanizovaný sbor. Velitel 15. mechanizovaného sboru v noci obdržel Kirponosův původní rozkaz k ukončení ofenzívy a v souladu s ním nařídil své 10. a 37. tankové divizi, aby se stáhly. Nové rozkazy k pokračování útoku se k velení sboru dostaly až 27. června v 10 hodin dopoledne. Další dvě hodiny trvalo, než byl nový rozkaz doručen oběma tankovým divizím. Jednotky tedy zastavily a začaly se otáčet zpět k frontě. Kvůli těmto zmatkům nebyl 15. mechanizovaný sbor schopen toho dne vůbec zaútočit. Z 8. mechanizovaného sboru obdržela Kirponosův nešťastný noční rozkaz k ústupu pouze 12. tanková divize a ihned se začala stahovat. Rozlícený komisař Vašugin dorazil na velitelství sboru brzy po ránu, křičel, vyhrožoval a nařizoval veliteli sboru generálplukovníku Rjabyševovi, aby dle nových rozkazů okamžitě zrušil ústup a zahájil útok na město Dubno. Kvůli popsaným zmatkům však Rjabyšev nemohl nasadit celý sbor a musel improvizovat. Ze všeho, co bylo k dispozici, sestavil improvizovanou bojovou skupinu, která měla ihned vyrazit směrem na Dubno. Zbytek sboru (tj. 12. tanková divize a 7. motorizovaná divize) měl stejným směrem vyrazit následně, jakmile toho bude schopen (což bylo očekáváno následující den, tedy 28. června). Velením improvizované bojové skupiny byl pověřen politický komisař 8. mechanizovaného sboru Nikolaj Kirilovič Popel. Komisař Vašugin mu prý před útokem řekl, že pokud do večera dobude město Dubno, bude vyznamenán, pokud však neuspěje, bude zastřelen. Základ Popelovy bojové skupiny, tvořilo 150 až 160 tanků z 34. tankové divize. Celá bojová skupina pak čítala něco okolo 210 tanků. Okolo 14. hodiny vyrazil Popel se vším, co dostal k dispozici, od města Brody směrem na Verbu a Dubno. Němci očekávali pokračování ruského protiútoku proti městu Berestečko a tak se zde soustředili k obraně. Útok Popelovi skupiny směrem na Dubno tedy Němce překvapil. V této oblasti neměli dostatek jednotek k obraně a tak Popel postupoval velmi rychle vpřed. U vesnice Hranivka zastihl přesunující se zadní formace německé 11. Panzer Division a doslova je rozmetal. Na slabý odpor narazily Popelovy tanky ve vesnici Verba, ale překonaly jej a hrnuly se dál. Možnost dobytí města Dubno se najednou zdála reálná. U vesnice Tarakaniv, ležící méně než 5 km jihozápadně od Dubna, se však Popelův postup zastavil, kvůli silnému německého odporu. U Tarakaniva pak až do večera probíhaly velmi tvrdé boje.
také vraky obrovských tanků T-35 byly doslova magnetem pro objektivy německých fotoaparátů, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Zatímco se sovětský protiútok pokoušel dobýt město Dubno, čelní útvary německé 11. Panzer Division pokračovaly dál na východ a 27. června ráno se již blížily k městu Ostroh (nějakých 50 km východně od Dubna). Sověti neměli v oblasti k dispozici mnoho sil, které by mohli použít k obraně Ostrohu. Naštěstí však po železnici vedoucí severně od Ostrohu v těch dnech projížděla sovětská 16. armáda, spěchající bojovat do Běloruska. Náčelník štábu 16. armády, generálplukovník Michajl Fjodorovič Lukin vyčlenil část 109. motorizované divize a vyslal ji bránit ohrožené město. Část sovětských vojáků sice do Ostrohu dorazila dříve než Němci (v noci z 26. na 27. června), ovšem ještě než se stačili zakopat a opevnit, byli německým útokem přinuceni stáhnout se do severovýchodní části města. Během dne (27. června) se Lukinova bojová skupina dvakrát pokusila Němce z Ostrohu vyhnat. Neúspěšně. Po těžkých bojí s velkými ztrátami na obou stranách se Sověti stáhli na východní břeh řeky Viliji. 28. ČERVNA 1941: Ačkoliv sovětské mechanizované sbory měly i pro tento den nařízeno útočit směrem na Dubno, na severním křídle si o nějakém útoku mohly nechat pouze zdát. Silně prořídlá 20. a 35. tanková divize z 9. mechanizovaného sboru se východně od města Olyka ze všech sil snažily zadržet postup německé 14. Panzer Division a 299. Infanterie Division. I když se jim místy dařilo Němce zatlačovat, celkově byla jejich situace neudržitelná. Sousední 19. mechanizovaný sbor na tom nebyl o nic lépe. Jeho 40. a 43. tanková divize odolávaly tlaku německé 13. Panzer Division u města Rovno. Večer však již byla jejich pozice tak zoufalá, že velitel sboru raději nařídil ústup směrem na východ. A jak se vedlo sovětskému protiútoku na jižním křídle? 15. mechanizovaný sbor, který se předešlého dne kvůli protichůdným rozkazům vydal na ústup, se 28. června již znovu dokázal zapojit do boje. Jeho 10. a 37. tanková divize vyrazily do útoku směrem na Lopatyn a Berestečko, aby tak kryly levé křídlo svých kamarádů z 8. mechanizovaného sboru. 15. mechanizovaný sbor dostal pro tuto akci přidělenu ještě 8. tankovou divizi ze 4. mechanizovaného sboru, aby útok podpořila. Hlavní útočnou silou sboru byla nicméně 37. tanková divize. Ta do boje vyrážela s 211 tanky, z čehož bylo 26 typu T-34, 177 lehkých BT-7 a 8 lehkých T-26. Mimo to dokázala divize nasadit ještě 16 obrněných automobilů typu BA-10 a BA-20. Co však pokulhávalo, byla (jako skoro pokaždé) pěchota a dělostřelectvo. Divize mohla do boje vyslat pouze něco okolo pěti tisíc vojáků a pro podporu měla k dispozici všehovšudy 11 polních děl (4x ráže 152 mm, 3x ráže 122 mm a 4x ráže 76 mm).
proti těžkému KV-1 neměly německé tanky šanci, mohly se však spolehnout na podporu svého dělostřelectva... a takto pak vypadal výsledek: země okolo tanku je zryta a tank je doslova otrhaný okolními výbuchy, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Útok začal okolo poledne. 37. tanková divize překročila u vesnice Stanislavčik řeku Styr a pokračovala směrem na Lopatyn. Daleko se však nedostala. Ještě před Lopatynem zastavila ruské tanky intenzivní palba německého protitankového a polního dělostřelectva. Hodiny ubíhaly, ztráty rostly a Sovětům se stále nedařilo dostat se přes řeku Ostrivku, která ležela mezi nimi a Lopatynem. Teprve až okolo půlnoci usoudil velitel sboru, že další snaha nemá smysl a nařídil, aby se obě tankové divize stáhly na jih za řeku Radostavku. 15. mechanizovaný utrpěl ohromné ztráty, aniž by cokoliv získal. A pak zde byl již pouze 8. mechanizovaný sbor, aktuálně roztržený na Popelovu supinu a zbytek (tím zbytkem byly 12. tanková a 7. motorizovaná divize). Připomeňme si, že předchozího dne se bojové skupině pod velením komisaře Popela podařilo postoupit od Brodů až do vesnice Tarakaniv, méně než 5 km jihozápadně od Dubna. Z německého pohledu šlo o nanejvýš závažnou situaci. Sovětský průnik k Dubnu ochromil zásobovací trasy čelních německých útvarů, bojujících o 50 kilometrů východněji o město Ostrog. Pokud by Sověti Dubno dobyli, zásobování by se zhroutilo zcela. Proto začali Němci do ohrožené oblasti ihned stahovat všechny dostupné síly. Současně však také Rusové posílali od Brodů k Dubnu zbytek 8. mechanizovaného sboru (tedy 12. tankovou a 7. motorizovanou divizi), aby se spojily s Popelovou skupinou a společně Dubno konečně dobyly. Během noci z 27. na 28. června se díky tomu v prostoru jižně od Dubna sovětské a německé jednotky doslova promíchaly. Samotné Dubno držela německá 111. pěší divize. Od jihovýchodu se na město tlačila sovětská Popelova bojová skupina. Z východu se k Popelovým mužům blížila německá 75. pěší divize a do prostoru jižně od Popelovy skupiny se během uplynulé noci vsunuli vojáci německé 16. Panzer Division. Posledně zmíněným manévrem vrazili Němci klín mezi Popela a sovětské 12. tankovou a 7. motorizovanou divizi, které mu spěchaly na pomoc. Popelova skupina tedy byla jižně od Dubna fakticky v obklíčení. 28. červen se stal rozhodujícím dnem bitvy o Dubno. Sovětská 12. tanková a 7. motorizovaná divize (patřící k 8. mechanizovanému sboru) vyrazily na sever, aby se probily k Popelovi. Okolo 13. hodiny dosáhly řeky Pljašivky mezi obcemi Kozyn a Tarnovka (což je pravděpodobně dnešní vesnice Hranivka). U Tarnovky na ně však již čekali němečtí vojáci ze 16. Panzer Division podporovaní mimo jiné i baterií 88 milimetrových Flaků. Od 15. do 19. hodiny probíhaly u vesnice zuřivé boje. Tarnovka se otřásala pod dělostřeleckou palbou, domy hořely… Němci však vesnici udrželi. Když Rusové konečně ukončili svůj útok a stáhli se, zůstalo na bojišti okolo vesnice 22 jejich zničených tanků.
T-34 s poničeným pravým pásem sjel do příkopu a uvázl, posádka pak stroj zřejmě opustila, soudě podle otevřených průlezů, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Zatímco se sovětské 12. tanková a 7. motorizovaná divize snažily projít na severovýchod přes Tarnovku k Popelově skupině, za jejich zády vznikala velmi nebezpečná situace. Německá 57. pěší divize vyrazila od Berestečka na jihovýchod. Zde se jí podařilo rozbít postavení sovětské 212. motorizované divize, která měla 12. tankové a 7. motorizované zajišťovat levé křídlo. Do konce dne postoupila německá pěchota až k městu Brody a tím odřízla sovětskou 12. tankovou a 7. motorizovanou z jihozápadu. Obě sovětské divize tak nyní byly obklopeny nepřítelem ze tří stran. To byl také hlavní důvod, proč navečer ukončily svoji snahu o dobytí Tarnovky a začaly se stahovat posledním volným směrem na jih k městečku Sytne. Němci je však nechtěli nechat jen tak odejít a od Sytne je vyprovodili intenzivní dělostřeleckou palbou a leteckými útoky. Když se obě ustupující sovětské divize pozdě v noci konečně zastavily východně od Brodů a sečetly své ztráty, zjistily, že během ústupu přišly v okolí Sytne o šest tanků typu KV, patnáct tanků typu T-34, sedm tanků BT-7 a jedenáct tanků T-26 (celkem tedy 39 tanků). Dále ztratily 18 obrněných automobilů a 190 jiných kolových vozidel. A jak se dařilo samotné Popelově skupině? Během noci přisunuli Němci do města Dubno další posily a připravili se k obraně. Popelovy tanky obnovily útok na město okolo 9. hodiny ráno. Pronikly v podstatě až k jihozápadnímu předměstí Dubna, ale pak byly zastaveny německou dělostřeleckou palbou jak z města samotného, tak ze severozápadního směru od vesnice Mjatyn. Německá 111. pěší divize držela Dubno pevně ve svých rukou. Sovětský pokus o průlom se nezdařil a Popelovu skupinu stál cca 30 ztracených tanků. Komisař Vašugin, který Popela a jeho muže do útoku na Dubno hnal, vývoj situace neunesl a spáchal tohoto dne sebevraždu. Podívejme se ještě jak se 28. června vedlo německé 11. Panzer Division u Ostrogu. Divize začala pociťovat problémy se zásobováním, za kterými nestál nikdo jiný Popel a jeho průlom k Dubnu. Německá zásobovací trasa byla přerušena a čela 11. Panzer Division musela začít šetřit benzínem a municí. Němci se dokonce pokusili kompenzovat ztrátu pozemního zásobování leteckým mostem, ale ten neměl prakticky žádnou šanci uspokojit obrovské potřeby velké obrněné formace. Další postup přes Ostrog nebyl za těchto okolností možný a 11. Panzer Division tak ztratila další den přešlapováním na místě. Přitom musela snášet velmi nepříjemné nálety sovětského letectva a odrážet opakované útoky vojáků z Lukinovy bojové skupiny.
těžký tank KV-2 vyřazený zásahem do pásu, na posledním řádku nápisu na boku věže se píše "Dubno 29.6.41", zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno 29. ČERVNA 1941: Vrchní velení Rudé armády nadále naléhalo na velitele Jihozápadního frontu, aby pokračoval v protiútoku. Generálplukovníku Kirponosovi však docházely jednotky, které by ještě mohl do útoku vyslat. 9. a 19. mechanizovaný sbor na severním úseku byly již několik dní v obraně. Zdecimovaným tankovým divizím 9. mechanizovaného sboru (tedy 20. a 35. tankové divizi) zbývalo dohromady pouhých 32 tanků a horko těžko se držely v prostoru mezi městy Olyka a Klevaň. 19. mechanizovaný sbor předešlého večera vyklidil město Rovno a stáhl se na východ až na linii řeky Goryn. Nyní se obě tankové divize tohoto sboru (tedy 40. a 43.) dle rozkazu znovu vydaly do útoku směrem na Rovno. Podařilo se jim sice způsobit Němcům významné ztráty, samy však také silně „krvácely“. Na konci dne byly tyto sovětské divize zatlačeny německou 13. Panzer Division zpět na úroveň řeky Goryn a města Gošča. Sovětské jednotky na jižním křídle sice ještě stále měly celkem dost tanků, ani ony však nebyly v postavení, aby provedly nějaký zásadní protiútok. Začněme pohledem na 15. mechanizovaný sbor. Ten předešlého dne při pokusu o dobytí Lopatynu utrpěl těžké ztráty a stáhl se na jih za řeku Radostavku. 29. června dostal sbor povolení k ústupu dále na jih. Sbor tedy strávil den na ústupu směrem na Olesko a Zoločiv zatímco jeho zadní voje (zejména 8. tanková divize zapůjčená od 4. mechanizovaného sboru) odrážely dotěrné Němce. 8. mechanizovaný sbor byl, jak víme, roztržen na tzv. Popelovu skupinu, tvořenou zejména 34. tankovou divizí a zbytek (tj. 12. tankovou a 7. motorizovanou divizi). Popelova skupina byla obklíčena jižně od Dubna, 12. tanková a 7. motorizovaná divize se právě stahovaly na jih, aby se obklíčení vyhnuly. Ústup dvou posledně jmenovaných divizí i velitelství 8. mechanizovaného sboru pokračoval i 29. června. Na konci dne se jednotky nacházely v okolí města Pidkamin, asi 15 km jižně od Brodů.
další kus silnice lemovaný vraky, tentokrát tanky T-34, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Popelova skupina zůstávala i tento den v obklíčení jižně od Dubna a její situace se vyostřovala. Smyčku okolo Popelových mužů začaly utahovat hned čtyři německé divize (111. pěší od severovýchodu, 44. pěší od severu, 57. pěší od severozápadu a 16. Panzer Division od jihu). Bez přísunu zásob začínala Popelova skupina pociťovat nedostatek paliva a munice. Německý tlak sílil a sovětské ztráty rostly. Během celého 29. června přišla Popelova bojová skupina o zhruba 80 tanků! Poslední příležitost k dobytí města Dubna se stala minulostí. V 19:00 vydal komisař Popel svým mužům rozkaz k ústupu. Ten měl probíhat směrem na město Kremenec. Pro překročení řeky Ikvy byl zvolen most na silnici mezi vesnicemi Ptyča a Stara Nosovica. Ústup byl zahájen po setmění. Nejprve šlo vše hladce, ale při překračování řeky byli Sověti zaměřeni dělostřelectvem 16. Panzer Division. Němci zasypali ustupujícího nepřítele těžkou palbou a znemožnili mu pokračovat dál po zvolené trase. Popelova skupina se rozpadla na několik částí, které začaly na vlastní pěst hledat jiné cesty ven z obklíčení. Čelní útvary německé 11. Panzer Division držely nyní pevně v rukou již celé město Ostrog. Východní okolí města naopak pevně drželi sovětští vojáci z Lukinovy bojové skupiny. Zásobování německých jednotek zatím stále nebylo řádně obnoveno, takže 11. Panzer Division nemohla pokračovat v postupu dál na východ a ztratila další den. 30. ČERVNA 1941: Nastal již devátý den operace Barbarossa. Postup německé 13. Panzer Division na severní Panzerstrasse dosáhl řeky Goryn, nějakých 25 km východně od Rovna. Zde však byli Němci zastaveni rozhodným odporem Sovětů, kteří se stáhli na východní břeh řeky a využili tento vodní tok jako přirozenou obrannou linii. Sovětské mechanizované sbory měly stále rozkaz útočit a velitelé se snažili jej splnit. A tak se jednotky na severním křídle vzchopily k poslednímu pokusu o odříznutí německé špice. Po boku značně prořídlých 9. a 19. mechanizovaného sboru se měl do útoku zapojit také 22. mechanizovaný sbor.
a opět onen opakující se výjev, německé kolony postupují po silnici lemované vraky, zde konkrétně vyřazené tanky T-26 a T-35, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Posledně jmenovaný sbor přitom představoval největší sílu ze všech uvedených jednotek. Dvě z jeho divizí (19. tanková a 215. motorizovaná střelecká divize) byly sice téměř zničeny v bojích u vesnice Vijnycja 24. června 1941, sbor však stále ještě měl 41. tankovou divizi, čítající více než sto tanků T-26 a 16 tanků KV-2. Když se k tomu připočtou zbytky dvou zbývajících zdecimovaných divizí, měl 22. mechanizovaný sbor celkem k dispozici přes 150 tanků. 22. mechanizovaný se měl soustředit u města Tsumaň (nějakých 10 km severně od Olyky), ráno 1. července vyrazit do útoku směrem na jihozápad, postoupit cca 40 km a dobýt město Mlyniv. 9. mechanizovaný sbor byl připraven poslat 1. července do útoku pouhé zbytky svých dvou tankových divizí (tedy 20. a 35.). Z oblasti města Klevaň měly vyrazit rovněž směrem na Mlyniv. A konečně 19. mechanizovaný, jehož 40. a 43. tanková divize v tu dobu bojovaly u řeky Goryn, se měl pokusit obejít z jihu německá čela u města Rovno a zaútočit rovněž směrem na Mlyniv (což byl sám o sobě dosti krkolomný manévr, natož pak pro mnoha dny boje vyčerpaný sbor číslo 19). Zatímco na severu se tedy Sověti ještě chystali útočit, na jihu již o ničem takovém ani neuvažovali. 15. mechanizovaný sbor ustupoval (stejně jako předešlý den) na jih k městu Zoločiv. Nedaleko Zoločiva však dlouhé kolony ustupujících Rusů objevilo německé letectvo a vrhlo se na tento snadný cíl plnou silou. Silnice východně od Zoločiva se brzy proměnila v obrovské vrakoviště sovětské techniky. Zbytky někdejší Popelovy skupiny (nyní rozpadlé do několika menších skupin) se i 30. června nadále snažily probít z německého obklíčení. Většině z nich se to však nepodařilo. Sám komisař Popel se nakonec k sovětským liniím dostal v noci z 30. června na 1. července (bývá uváděno i mnohem pozdější datum). Ovšem bez jediného tanku a pouze se zhruba tisícovkou svých mužů. Byli to pravděpodobně jediní přeživší členové z celé bojové skupiny Popel. A konečně zbytek 8. mechanizovaného sboru tohoto dne nezadržitelně ustupoval od města Pidkamin dále na východ. Večer 30. června obdrželo velení jihozápadního frontu z Moskvy zásadní zprávy. Nejvyšší velení Rudé armády na základě vývoje situace na celé frontě rozhodlo o zahájení ústupu na úroveň tzv. Stalinovy linie, tedy k opevněním na někdejší sovětské hranici z doby před rokem 1939. Vybrané jednotky měly i nadále podnikat lokální protiútoky a zdržovat tak německý postup. Veliteli jihozápadního frontu generálplukovníku Kirponosovi (a nejen jemu) se citelně ulevilo. Konečně došlo na to, co navrhoval od samého počátku, tedy ustoupit, získat čas a připravit pořádný protiútok. Bylo to však již minutu po dvanácté.
momentka pořízená z jedoucího automobilu, tanky BT-5 leží poházené na okraji silnice jako dětské hračky, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno 1. ČERVENCE 1941: Na tento den byl, jak víme, na severním křídle naplánován útok zbytků tří mechanizovaných sboru směrem na Mlyniv. Tento plán nebyl zrušen ani poté, co Moskva vydala rozkaz k ústupu na Stalinovu linii. Útok měl totiž zdržovat postup Němců, aby ostatní sovětské jednotky mohly ustupovat v klidu a spořádaně. Dvě silně prořídlé tankové divize 9. mechanizovaného sboru vyrazily ráno 1. července do útoku. Pravdou je, že Němci žádnou sovětskou protiofenzívu na Mlyniv nečekali, takže byli dost zaskočeni. Sovětským tankům se díky tomu podařilo postoupit o nějakých 7 až 12 km a způsobit nepříteli nezanedbatelné ztráty (zničeno bylo 10 německých tanků, zabito a zraněno až kolem tisícovky německých vojáků). Okolo 15. hodiny se však moment překvapení vyčerpal a Ruský postup uvázl na místě. Na konci dne se pak 9. mechanizovaný sbor stáhl do výchozích pozic a připojil se ke všeobecnému ústupu. Ještě větší úspěch zaznamenal 22. mechanizovaný sbor. Jeho nejsilnější 41. tankové divizi se podařilo postoupit o nějakých 20 km. Dál už se ale nedostala. Zaskočení Němci sice nedokázali na místo rychle přisunout pozemní posily, povolali však na pomoc letectvo a to začalo na sovětskou divizi silně dotírat. Ta se pak chtě nechtě musela stáhnout zpět (podle některých zdrojů to bylo 1. podle jiných až 2. července), přičemž utrpěla významné ztráty. Nejblíže k Mlynivu se paradoxně dostaly slabé zbytky 19. tankové divize (náležející rovněž k 22. mechanizovanému sboru). Během svého postupu narážela tato jednotka většinou pouze na německou pěchotu, takže její malý počet tanků nebyl zásadním problémem. Tato divize postupovala pomalu ale jistě vpřed nejen celý 1. červenec, ale dokonce i během dopoledne dalšího dne. Teprve okolo 14. hodiny 2. července si tuto sovětskou jednotku našli vojáci z německé motorizované divize SS Leibstandarte Adolf Hitler a nekompromisně ji otočili na definitivní ústup.
tank PzKpfw III a dva polopásy s protiletadlovými kanony se proplétají mezi vraky tanků BT-7, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Třetí ze sovětských mechanizovaných sborů, který se měl 1. července zapojit do útoku ve směru na Mlyniv (tedy 19. mechanizovaný sbor), již nebyl schopen tento úkol splnit. Jeho divize byly prostě příliš vázány obrannými boji na řece Goryn. 1. červenec 1941 byl fakticky posledním dnem, kdy se mechanizované sbory jihozápadního frontu pokusily o protiútok. Skončila nejen bitva o Dubno, ale i příhraniční bitvy jako celek… dále se již mělo bojovat v hloubi sovětského území. A byla tedy bitva na Ukrajině v červnu 1941 největší tankovou bitvou všech dob nebo ne? Pojďme si to shrnout. Do bojů v prostoru mezi městy Luck, Rovno, Dubno, Brody a Radechiv se na německé straně zapojily jednotky čítající dohromady okolo 650 tanků a cca stovku útočných děl a stíhačů tanků. Na sovětské straně se těchto bojů účastnily jednotky, které dne 22. června 1941 disponovaly zhruba 3300 až 3400 tanky. Celkem se tedy střetnutí účastnilo (nebo mohlo účastnit) nějakých 4050 až 4150 tanků, útočných děl a stíhačů tanků. V tomto směru tedy nad ukrajinskou bitvou jasně vede Operace Zitadelle, ve které proti sobě stálo okolo šesti tisíc ruských a německých tanků a samohybek. A jaké byly ztráty? Hlášení německé Panzergruppe 1 ze dne 5. července 1941 udává pouhých 85 zcela ztracených tanků a dalších 200 poškozených. Počet zcela zničených tanků se zdá na první pohled až neuvěřitelně nízký. Musíme si však uvědomit, že Němci měli na své straně obrovskou výhodu spočívající v tom, že postupovali vpřed a získávali území. Díky tomu mohli své poškozené tanky odtahovat a znovu opravovat. Navíc uvedený počet je zcela v souladu s dalším hlášením, které máme k dispozici. To pochází z přelomu srpna a září 1941 (tedy o necelé 2 měsíce později) a Panzegruppe 1 zde hlásí, že od počátku operace Barbarossa zcela ztratila 198 tanků a dalších 226 tanků je aktuálně v opravě.
německé dělostřelecké tahače míjejí vraky tanku T-35 a dvou BT-5, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno S určením sovětských ztrát je to trochu obtížnější. Většina zdrojů uvádí pouze to, že zapojené mechanizované sbory v podstatě přestaly existovat. Na internetu lze narazit i na nějaká konkrétní čísla. Nevíme, nakolik jsou přesná, ale celkově odpovídají chmurnému obrazu výsledku bojů. Podle těchto dat zbyly sovětským mechanizovaným sborům následující počty tanků: 19. sbor k 7. červenci 66 tanků, 9. sbor k 15. červenci 32 tanků, 8. sbor k 29. červnu cca 200 tanků, 15. sbor k 7. červenci 66 tanků a 22. sbor k 7. červenci 340 tanků. Pokud jsou tato čísla pravdivá, ztratili Sověti v popsaných bojích více než 2500 tanků! Celkové tankové ztráty na obou stranách se tedy pohybovaly okolo 2600 tanků. V tomto směru ukrajinská bitva jasně převyšuje operaci Zitadelle, ve které bylo zničeno „pouze“ necelých 1900 tanků. Hnidopich by mohl namítnout, že velká část sovětských tanků byla vyřazena nikoliv bojem, ale poruchami, během dlouhých přesunů. Co ale na tom. I toto byly oběti války s Němci a do celkového skóre se počítají zcela oprávněně. Nebýt německého útoku, jistě by k jejich ztrátě nedošlo. Obě bitvy jsou porovnatelné také co do délky jejich trvání. Popsané boje na severozápadní Ukrajině probíhaly od 23. června do 1. července 1941, tedy 9 dnů. Operace Zitadelle trvala v podstatě 11 dnů od 5. do 15. července 1943. Pravdou je, že v rámci operace Zitadelle bývá často vyzdvihována její vrcholná bitva u vesnice Prochorovka, která se odehrála dne 12. července 1943 a zúčastnilo se jí zhruba tisíc tanků (z toho okolo tří set německých a sedmi set ruských). Pokud bychom podobný vrcholný den hledali v rámci ukrajinského střetnutí, byl by to zřejmě 26. červen 1941, kdy začal sovětský protiútok silou čtyř mechanizovaných sborů (na severu 9. a 19., na jihu 8. a 15.). Přesné počty tanků, které Sověti toho dne vyslali do akce, nejsou známy. Z celkového stavu však lze usuzovat, že to mohla průměrně cca polovina jejich stavů z počátku války. To by znamenalo nějakých 1100 tanků jen na ruské straně. Vzhledem k tomu, že většina německých tanků byla na špici útoku, odvážíme se odhadnout, že proti sovětského útoku se mohlo postavit nanejvýš dvě stě německých strojů. To by znamenalo celkem na obou stranách nějakých 1300 tanků, které proti sobě stály v rámci jedné operace v jednom dni. I v tomto parametru tedy bitva na Ukrajině z roku 1941 překonává operaci Zitadelle z roku 1943. A proč tedy všichni celá léta tak jednostranně vyzdvihovali bitvu u Kurska? Zkusme se společně zamyslet. Obě srovnávaná střetnutí se odehrála mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem. Pouze tyto dvě strany tedy měly jakž takž přesné informace o obou střetnutích. Jenže zatímco v roce 1943 u Kurska Sověti zvítězili, o dva roky dříve na Ukrajině je Wehrmacht doslova převálcoval. Říká se, že historii píší vítězové a vítězům by se jistě příliš nezamlouvalo, kdyby celý svět věděl, že v největší tankové bitvě všech dob prohráli. Informace, které se z SSSR dlouhá léta po skončení války dostávaly do světa, tedy hovořily jasné. Příhraniční bitvy sice byly krvavé, ale největší tankovou bitvou byl zcela určitě Kursk - bitva, kterou vyhrálo Stalinovo SSSR! Závěr ať si však udělá laskavý čtenář sám.
je po boji, německé zásobovací kolony míjejí opuštěný vrak tanku T-34, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Poměr německých a sovětských tankových ztrát byl tedy neuvěřitelných 85 : 2500 (tzn. skoro 1 : 30)! Jak je něco takového vůbec možné? Obzvlášť když přihlédneme k faktu, že Rusové měli nejen obrovské množství lehkých tanků, ale také významné počty středních a těžkých typů T-34 a KV, které své protivníky významně převyšovaly odolností i palebnou silou. Na pozadí sovětského selhání stojí kombinace vícero příčin. Sovětské mechanizované sbory nebyly v bojové pohotovosti a nacházely se rozptýleny daleko od fronty. Potřebovaly tedy nutně nějaký čas, aby se připravily k řádné akci. Moskevské nejvyšší velení jim jej však nedalo a trvalo na okamžitém zahájení protiútoku. Díky hektickému přesunu jednotek k frontě došlo k jejich rozdrobení. Pěchota a dělostřelectvo totiž neměly odpovídající přepravní prostředky (málo nákladních automobilů, pomalé a nespolehlivé dělostřelecké tahače) a tak tyto podpůrné složky zůstávaly daleko vzadu za rychle se přesunujícími tanky. V rámci všeobecného spěchu byly jednotky vysílány do boje ihned, jakmile dorazily do výchozího prostoru. To znamená, že tanky vyrážely do útoku bez podpory a často po relativně malých skupinách, se kterými si Němci dokázali snadněji poradit. Sovětským útokům nepředcházel žádný průzkum, takže tanky se vrhaly vpřed, aniž by tušily, kolik nepřátel na ně čeká, kde se nacházejí a jak jsou vyzbrojeni. Kvůli absenci radiového spojení nebyl postup jednotlivých mechanizovaných sborů koordinovaný. Dlouhé přesuny po vlastní ose si vybraly obrovskou daň na poruchách bojové techniky a sovětské jednotky neměly dostatečné vybavení pro odtahování porouchaných strojů a jejich opravy přímo v polních podmínkách. Posádky také zpravidla silně zanedbávaly pravidelnou údržbu svých tanků. Starší typy jako BT a T-26 byly většinou dosti opotřebené a u nových typů jako např. T-34 zase posádky nestihly prodělat řádný výcvik a nabrat zkušenosti s jejich provozem. Obrovskou roli hrál také fakt, že sovětské letectvo bylo zdecimováno v podstatě již během prvních hodin německého útoku a sovětské pozemní jednotky tak byly velmi často vydány na pospas beztrestným útokům Luftwaffe. Když už se Sovětům podařilo soustředit pro útok významnější počty tanků včetně silných T-34 a KV, předvedli Němečtí velitelé, jak umí pružně změnit svůj operační postup dle aktuální situace. Proti tankům T-34 a KV jedoucím na čele ruského útoku neměli němečtí tankisté mnoho šancí. Proto se snažili vyhnout přímému boji a ustupovali tak dlouho, dokud Sověty nepřilákali na dostřel vlastního dělostřelectva. Polní děla ráže 105 a 150 mm a protiletadlová děla ráže 88 mm se pak pustila do ocelových oblud, které vedly ruský postup. Německé tanky se zároveň rozjely do stran, obešly těžké tanky a z boků zaútočily na lehké BT a T-26, se kterými si dovedly poradit bez problémů. Nicméně je nutno také uvést, že i přes své drtivé vítězství co do poměru ztrát, sami Němci považovali ruskou obranu za nečekaně tvrdou (v porovnání s tím co zažili o rok dříve ve Francii) a svůj postup za nepřípustně pomalý.
|
|
|||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||
