|
samohybná houfnice leFH 16 na podvozku kořistního francouzského tanku FCM 36, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Samohybné dělo s oficiálním názvem 10,5 cm leFH 16 (Sf.) auf Geschützwagen FCM 36(f) bylo jedním z prvních výtvorů tzv. Baukommanda Becker, speciálního útvaru, který měl za úkol maximálně zužitkovat kořistní francouzskou techniku ve prospěch německé armády. V čele tohoto útvaru stál zkušený strojní inženýr a důstojník dělostřelectva Alfred Becker. Tento velitel jedné z baterií 227. dělostřeleckého pluku na sebe upoutal pozornost německého zbrojního úřadu koncem roku 1941, když jeho baterie na východní frontě úspěšně nasadila improvizovaná samohybná děla, která si Becker a jeho muži "vlastnoručně" postavili na podvozcích ukořistěných britských tanků Vickers Mk. VI. Začátkem roku 1942 byl Becker stažen z východní fronty a odeslán do berlínského závodu firmy Alkett, aby společně se zdejšími konstruktéry prozkoumal možnost instalace různých dělostřeleckých zbraní na podvozek francouzského nákladního tahače Lorraine 37L. Výsledky této snahy byly pozitivní a zdálo se, že přestavbou kořistní francouzské techniky je možno rychle a levně získat obrněná vozidla solidní bojové hodnoty. Kapitán Becker proto obdržel rozkaz, aby přímo ve Francii zorganizoval přestavbu dalších použitelných francouzských podvozků na samohybné zbraně. Při německém ministerstvu zbrojní výroby byl za tímto účelem vytvořen speciální útvar nazvaný buďto Baukommando Becker nebo Baustab Becker. Baukommando dostalo k dispozici tři původně francouzské továrny nalézající se v Paříži nebo jejím bezprostředním okolí. Byla to továrna Matford v Poissy, továrna Talbot v Suresnes a konečně továrna Hotchkiss přímo v Paříži. Becker si do Francie stáhl z fronty své staré kamarády z 12. baterie 227. dělostřeleckého pluku a spolu s nimi se pustil do práce. První Beckerovy přestavby byly založeny na vozidlech, která Němci ukořistili po dobytí Francie v provozuschopném stavu a jako taková byla k mání v rezervních skladech. Mezi ně patřily také lehké pěchotní tanky FCM 36 (FCM = Forges et Chantiers de la Méditerranée). Těchto strojů vyrobili Francouzi před válkou pouze 100 kusů a z toho jen 37 jich po kapitulaci padlo do německých rukou v použitelném stavu. FCM 36 byl přesně takový, jaký měl být pěchotní tank… poměrně silně pancéřovaný (40 mm) a zoufale pomalý (maximálně 24 km/h). Navíc měl také velmi futuristické tvary s různě skloněným pancířem prakticky na všech stěnách korby i věže.
krásný pohled do bojového prostoru plného dělostřelecké munice, všimněte si také kulometu připraveného k palbě přes hranu čelního pancíře, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Baukommando Becker připravilo a následně i provedlo přestavbu tohoto tanku na samohybné dělo vyzbrojené lehkou houfnicí leFH 16 ráže 105 mm. Původní tank FCM 36 měl motor i převodovku umístěné vzadu, tudíž bojový prostor musel být umístěn ve střední části vozidla. Díky výše zmíněnému skloněnému bočnímu pancíři se korba původního tanku směrem vzhůru výrazně zužovala. To nebylo nic, co by Němci pro přestavbu na samohybné dělo potřebovali, právě naopak, pro instalaci rozměrné houfnice musel být na korbě vytvořen co nejširší bojový prostor. Podstatný kus původní korby byl proto odstraněn a nahrazen pevnou kabinou, jejíž boční stěny začínaly hned nad pásy a měly přesně opačný sklon než boky původní korby. Na boční stěny této nové kabiny byly přeneseny i průduchy pro přívod vzduchu k motoru, výduchy ohřátého vzduchu mohly zůstat na svém původním místě, tedy na skloněném stropě motorového prostoru v zádi vozu. Zde zůstala také původní dvojice výfuků s velkými tlumiči. Samotný podvozek měl osm pojezdových kol plus jedno další kolo vpředu mírně nad úrovní terénu, které mělo usnadňovat najíždění na překážky. Zcela vpředu pak bylo kolo napínací a vzadu velké ozubené kolo hnací. Horní část pásu podpíraly tři vratné kladky. Pásy byly široké 320 mm a každý z nich sestával ze 148 článků. Spolu s podvozkem byly samozřejmě z francouzského tanku převzaty i jeho vnitřní komponenty, zejména pak dieselový motor Berliet V-4 o výkonu 90 koní a pětistupňová převodovka. V nově vytvořené bojové kabině byla instalována lehká polní houfnice leFH 16 ráže 105 mm. Šlo o zbraň z dob první světové války, která měla ve své originální podobě dřevěná loukoťová kola a přepravovala se pomocí koňského spřežení. Pro houfnici se používala dělená munice, to znamená, že se nejprve nabíjel samotný granát a teprve potom nábojnice s příslušným množstvím výmetné náplně. Výmetná náplň se do nábojnice vkládala ve formě váčků, přičemž počet a velikost vložených váčků určovaly počáteční rychlost granátu a tedy i vzdálenost, do které doletí. Klasická tažená houfnice leFH 16 dokázala poslat tříštivotrhavý granáty o hmotnosti 14,81 kg do maximální vzdálenosti 9225 metrů. V rámci podobných instalací takto silných zbraní na samohybné podvozky však bylo často přistoupeno k zákazu střelby nejsilnější výmetnou náloží. Důvodem bylo samozřejmě značné namáhání podvozku.
10,5 cm leFH 16 (Sf.) auf Geschützwagen FCM 36(f) během cvičení, zdroj: Youtube.com, Public domain, upraveno Zda byl takovýto zákaz aplikován i v případě leFH 16 na podvozku FCM 36 není z literatury zřejmé. Teoreticky tomu tak být nemuselo, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé samohybné dělo 10,5 cm leFH 16 (Sf.) auf Geschützwagen FCM 36(f) bylo lehčí, než původní tank FCM 36, tudíž podvozek nebyl apriori přetížen. Za druhé byla houfnice nově opatřena úsťovou brzdou, která snižovala síly působící při výstřelu opačným směrem, než letí granát (tedy na nosič zbraně). Není tedy vyloučeno, že si popisované samohybné dělo zachovalo maximální dostřel původní tažené houfnice, tedy 9225 metrů. Mimo úsťovou brzdu dostala houfnice nově také pancíř, chránící její brzdovratné ústrojí pod hlavní. Pancíř bojové kabiny měl sílu 15 mm, což stačilo k zastavení průrazných ocelových střel z pěchotních pušek a kulometů ráže 7,92 mm. Strop kabiny zůstal shora otevřený, což bylo pro vozidlo tohoto druhu vlastně velmi praktické řešení. Posádce to umožňovalo lepší výhled a snadnější míření a otevřená kabina také lépe větrala a usnadňovala vojákům pohyb a manipulaci s municí. Absence pevného stropu rovněž znamenala nemalou úsporu hmotnosti a výrobních nákladů. Posádka sice byla vystavena nepříznivému počasí, to se však dalo jednoduše vyřešit přetažením nepromokavé celty. Z pohledu bezpečnosti neznamenal otevřený strop žádný zásadní problém, neboť samohybné dělo nebylo určeno k vedení přímého boje s nepřítelem. Jeho posláním bylo poskytovat palebnou podporu čelním jednotkám z relativně bezpečné vzdálenosti od protivníka. Mezi srovnatelnými samohybnými děly představovala 10,5 cm leFH 16 (Sf.) auf Geschützwagen FCM 36(f) v jednom směru čestnou výjimku, neboť byla celkově lehčí než původní tank, na jehož podvozku stála. Tank FCM 36 vážil 12,35 tuny, zatímco samohybné dělo „pouze“ 12,20 tuny. Rozdíl sice zanedbatelný, ale v rámci kontextu vskutku výjimečný. Úspora hmotnosti byla samozřejmě dána zejména odstraněním velké části původní tankové korby a věže, které měly pancíř o síle 40 mm a představovaly tedy značnou váhu. Díky tomu nedošlo u samohybky ani k poklesu maximální rychlosti ve srovnání s původním tankem… škoda jen, že i původní tank měl maximálku pouhých 24 km/h. Série Panzer Tracts udává, že s 260 litry nafty v nádržích dokázalo vozidlo urazit po silnici až 200 km. Pokud to srovnáme s parametry samotného tanku FCM 36, narazíme nutně na jeden nesoulad. Původní tank měl nádrže pouze na 217 litrů nafty a dojezd až 225 km. Samohybka samozřejmě mohla dostat větší nádrže, při srovnatelné hmotnosti by pak ale měl její akční rádius oproti tanku spíše vzrůst a ne klesnout (?).
10,5 cm leFH 16 (Sf.) auf Geschützwagen FCM 36(f) během cvičení, zdroj: Youtube.com, Public domain, upraveno Nové samohybné dělo obsluhovala čtyřčlenná posádka ve složení řidič, velitel, střelec a nabíječ. Řidič jako jediný seděl uvnitř korby, a to vpředu uprostřed, prakticky přímo pod hlavní houfnice. K nástupu a výstupu mu sloužil velký průlez, který zasahoval až do nosu trupu. Zbytek vojáků měl své stanoviště v otevřené bojové kabině. Nalevo od děla seděl vpředu střelec a za ním velitel, napravo od děla pak seděl nabíječ. V zadní části kabiny byla uprostřed i po obou stranách uložena munice ráže 105 mm, celkem 50 kusů. V zadní stěně kabiny byla malá dvířka, která však sloužila pravděpodobně spíše pro nakládání munice, neboť při nastupování a vystupování by vojákům nenabízela vůbec žádnou výhodu, oproti prostému přelezení přes pancíř. Samohybná houfnice neměla žádnou integrální zbraň pro blízkou obranu proti pěchotě nepřítele. Nabíječ však mohl v případě potřeby zavěsit do držáku před svým stanovištěm kulomet MG34 a vést z něj palbu přes horní okraj pancíře. Mimo to s sebou vojáci vozili ještě dva samopaly MP38. Nalevo vedle střelce byla na boční stěně kabiny zavěšena radiostanice Fu.Spr.Ger. propojená s prutovou anténou v levém zadním rohu kabiny. Prvních 8 samohybných děl 10,5 cm leFH 16 (Sf.) auf Geschützwagen FCM 36(f) bylo postaveno v září a říjnu 1942, v březnu 1943 pak přibyly ještě další 4 exempláře a celkové výrobní skóre se tak zastavilo na pouhých 12 kusech. Lze sice narazit i na informaci, podle které bylo těchto samohybek celkem postaveno 48, což ovšem téměř jistě není pravda. Záznamy samotného Baustab Becker ze září 1943 hovoří o 12 postavených strojích tohoto typu a po tomto datu již těžko vznikly nějaké další. Každopádně prvních 8 postavených vozidel bylo rozděleno do dvou baterií speciálního dělostřeleckého praporu gepanzerte Artillerie-Abteilung (Sfl.) z.b.V. (z.b.V. = zur besonderen Verwendung = pro speciální použití). Tento prapor přitom spadal pod dělostřeleckou brigádu gepanzerten Artillerie-Brigade (Sfl.), která byla hlavním odběratelem "výrobků" Baukommanda Becker. V únoru 1943 byl prapor přeznačen na verstärkte Sturmgeschütz-Abteilung 931 a doplněno o třetí baterii s dalšími 4 samohybnými děly (tedy celkem oněch 12 exemplářů). Celá brigáda, pod kterou prapor spadal, byla rovněž rozšířena a přejmenována na verstärkte Schnelle Brigade West.
tento snímek hezky ukazuje specifickou sešikmenou záď se dvěma výfuky, kterou samohybka zdědila po původním francouzském tanku FCM 36, zdroj: Youtube.com, Public domain, upraveno V červenci 1943 byla vozidla pravděpodobně začleněna do nového Sturmgeschütz Abteilung 200, jehož velením byl pověřen přímo kapitán Becker. Začátkem roku 1944 již v hlášení útvaru nefiguruje ani jedna samohybná houfnice tohoto typu. Pokud je to pravda, znamená to, že ani jedna z nich se nedožila ostrého bojového nasazení proti spojencům po jejich vylodění v Normandii. Všechny exempláře tak zřejmě sloužily pouze pro výcvik a strážní službu a koncem roku 1943 byly nejspíš vyřazeny (k čemuž zřejmě přispělo i malé množství dostupných náhradních dílů).
TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:
|
|
|||||||||||||||||||||||||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||||||||||||||||||||||||
