|
Sturmhaubitze 42 v provedení bez úsťové brzdy, stroj má celoocelové vratné kladky pásů, štít pro střešní kulomet a dodatečný pancíř velitelské věžičky, na boku visí zbytky představného pancíře, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Samohybné dělo StuH 42 nebylo vlastně ničím jiným, než silněji vyzbrojenou verzí slavného útočného děla Stug III. Stug III byl určen k přímé palebné podpoře pěchoty. Měl s ní postupovat bok po boku a rychle ničit nepřátelská kulometná hnízda, dělostřelecká postavení, opevněné body a jiné tzv. měkké cíle. Po invazi do Sovětského svazu se však tyto stroje musely stále častěji zapojovat do boje proti obrovské přesile nepřátelských tanků. V návaznosti na to padlo v září 1941 rozhodnutí, které pro další vývoj Stugu III určilo jasný směr – maximalizace schopnosti ničit obrněnou techniku. Stug III byl tedy přezbrojen dlouhohlavňovým kanonem a začal být stále více nahlížen jako stíhač tanků. S tím ale vyvstala otázka, kdo převezme původní roli tohoto stroje, tedy primárně ničení měkkých cílů bránících v postupu německé pěchoty? Odpověď přišla záhy ve formě návrhu na stavbu nové verze tohoto útočného děla, která by byla vyzbrojena odpovídajícím silnějším dělem. První zmínka o takovém stroji pochází z 2. prosince 1941. Tehdy vznikl armádní požadavek na výrobu 12 ověřovacích vozidel vycházejících právě ze Stug III, ale vyzbrojených houfnicemi ráže 105 mm. Novou zbraň mělo být možno zabudovat do Stug III namísto jejich původních kanonů ráže 75 mm a to s co nejmenšími nároky na jiné konstrukční úpravy vozidel (což mělo samozřejmě zlevnit a zrychlit výrobu). Nová zbraň vznikla úpravou lehké polní houfnice le.F.H. 18 ráže 105 mm, kterou vyráběla firma Rheinmetall-Borsig. Zbraň byla přizpůsobena pro montáž do kabiny Stugu a dostala nové označení 10,5 cm Sturmhaubitze 42 L/28 (Sturmhaubitze = útočná houfnice), zkráceně 10,5 cm StuH 42. Prvních 12 ověřovacích houfnic (pouze samotných houfnic, nikoliv celých vozidel) mělo být podle plánu dodáno mezi prosincem 1941 a únorem 1942. Jejich výroba se však zřejmě zpozdila, protože různé prameny shodně uvádějí, že do května 1942 jich bylo dodáno pouze 5 kusů. Alespoň jeden exemplář nové zbraně však byl zcela jistě hotov nejpozději v březnu 1942, protože právě v tomto měsíci dokončila firma Alkett první kompletní prototyp nového bojového vozu. Tento stroj vznikl montáží nové houfnice StuH 42 do běžného Stug III verze Ausf. E. Tento prototyp je zdokumentován na továrních fotografiích datovaných 9.3.1942.
prototyp Sturmhaubitze 42 postavený v březnu 1942 na základě Stug III verze Ausf. E, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Oproti běžnému Stug III došlo v podstatě pouze ke třem konstrukčním změnám. Tou první byla samozřejmě nová houfnice. Druhá změna bylo nové provedení schránek na munici uvnitř vozu tak, aby pojmuly střelivo ráže 105 mm. Poslední změnou byla zvýšená střední část střechy kabiny (v místě kde se nacházel střešní ventilátor). Cílem zvýšení stropu bylo umožnit větší negativní náměr houfnice (tedy sklonění hlavně dolů). Posledně zmíněná úprava střechy však nakonec nebyla do výroby zavedena, takže provedení střechy sériových strojů bylo stejné jako u běžných Stug III. Nový stroj se stal známým v podstatě pod zkráceným názvem své hlavní zbraně, tedy StuH 42. Jeho oficiální označení však znělo Sturmhaubitze mit 10,5 cm StuH 42. Výzbrojní kód vozu byl Sd.Kfz. 142/2. Výroba zbývajících 11 ověřovacích prototypů se vlekla doslova hlemýždím tempem. 2. října 1942 byl jeden z dokončených vozů předveden Adolfu Hitlerovi. Ten neskrýval své nadšení nad tím, že se konstruktérům podařilo vměstnat takto výkonnou zbraň do vozidla s tak nízkou siluetou a ihned se zajímal kdy bude možné rozjet sériovou výrobu. Na to konto jej museli jeho podřízení informovat, že zatím bylo objednáno jen 12 ověřovacích vozidel a z nich pouhých 6 bylo doposud skutečně vyrobeno. Tři další stroje měly být hotovy do konce října a zbývající tři pak v listopadu 1942. Hitler nařídil urychlené zahájené sériové výroby. Do konce října 1942 bylo dokončeno děvet z dvanácti prototypů objednaných v prosinci 1941. Poslední tři kusy byly nakonec dodány až v lednu 1943. Všechny tyto stroje vznikly přestavbou existujících Stug III a nikoliv jako prvovýroba. V listopadu 1942 bylo devět dostupných prototypů útočných houfnic přiděleno 3. baterii Sturmgeschütz-Abteilung 185. V rámci této jednotky se vozidla pokusně zapojila do bojů v oblasti jižně od Leningradu.
StuH 42 doplňuje munici, jeden takovýto granát vážil téměř 15 kg, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-220-0636-16, Wikimedia, Creative commons, upraveno Sériovou výrobu StuH 42 se podařilo spustit v březnu 1943. Výroba probíhala ve firmě Alkett souběžně s výrobou klasických Stug III. Sériové útočné houfnice již byly stavěny na základě Stug III verze Ausf. G. To znamená, že prazákladem vozidla byl podvozek z pozdních verzí tanku Panzer III. Na podvozku byla nízká bojová kabina. Čelní stěnu kabiny rozděloval prostor, kterým procházela hlavní zbraň. V čelní stěně kabiny nalevo od houfnice byl pozorovací průzor řidiče uzavíraný masivní pancéřovou klapkou. Vlevo v zadní části střechy kabiny byla kruhová velitelská věžička, osazená pozorovacími průzory. Věžička sloužila zároveň jako nástupní průlez a byla tedy samozřejmě opatřena otevíratelným poklopem. Pancéřování vozu bylo nejsilnější na čelních stěnách a to celkem 80 mm (50 mm základní pancíř plus přišroubovaná nebo přivařená deska o síle 30 mm). Hlavní výzbroj vozu představovala již zmíněná houfnice StuH 42 ráže 105 mm. Horizontální odměr zbraně byl 10 stupňů na každou stranu. Vertikální náměr byl možný v rozsahu od -6 do +20 stupňů. Houfnice používala dělenou munici a s nejsilnější výmetnou náloží byl její dostřel cca 10,6 km. Standardní tříštivotrhavý granát Sprenggranate 38 vážil 14,81 kg a nesl 1,38 kg výbušniny. Pro zbraň však byla k dispozici také protitanková kumulativní munice (která byla dodávána jako kompaktní náboje a nikoliv jako dělená). Zásoba munice na palubě stroje čítala pouhých 36 kusů. StuH 42 měla hlaveň o délce 28 násobků ráže, tedy 2,94 metru. Houfnice byla původně dodávána s úsťovou brzdou na konci hlavně. Na fotografiích lze narazit na tři různá provedení úsťových brzd – klasického provedení podobně jako u Stug III (ZDE (zdroj: flickr.com)), verze s rozšířením do boků (ZDE (zdroj: flickr.com)) a konečně úzká verze jakou měly například i samohybné houfnice typu Wespe (ZDE (Public domain)). Od září 1944 byla montáž úsťových brzd nadobro zrušena. Posádku vozidla tvořili čtyři muži. Řidič seděl vpředu v levé části trupu. Ostatní vojáci měli svá stanoviště v bojové kabině. Nalevo od hlavní zbraně seděl střelec, za ním a o něco výše seděl velitel a napravo od houfnice měl sedátko nabíječ. Útočná houfnice StuH 42 vážila 23,9 tuny. Pohon zajišťoval v zádi uložený benzínový motor Maybach HL 120 TRM o obsahu 11,9 litru, který dával maximální výkon 300 koní při 3000 otáčkách za minutu. Převodovka byla typu Zahnradfabrik SSG 77 se šesti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Maximální rychlost na silnici se pohybovala okolo 40 km/h. Zásoba 310 litrů benzínu stačila na nějakých 195 km jízdy po silnici a cca 95 km v terénu.
StuH 42 se širším provedením úsťové brzdy, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Výroba StuH 42 probíhala od března 1943 do dubna 1945 (tedy vlastně až do samého konce války). V průběhu výroby byly zaváděny stejné novinky a úpravy, jakými prošel také Stug III verze G. Část vozidel byla vybavena sklopnými štíty pro střešní kulomet. Pokud nebyl používán, byl kulomet uložen v interiéru a sklopený štít ležel na střeše kabiny. V případě nutnosti byl štít zvednut a kulomet protažen otvorem v něm. Obsluhu zbraně pak zajišťoval nabíječ, který však kvůli tomu musel vystrčit hlavu a horní část těla skrz nástupní poklop ven z kabiny a vystavit se tak nebezpečí. Štít prý nabízel dvě možnosti uchycení kulometu, jednu pro palbu na pozemní cíle a druhou pro palbu proti nalétavájícím nepřátelským letounům. Zhruba od června 1943 byly StuH 42 osazovány bočním představným pancířem, tzv. Schürzen. Tento pancíř měl sloužit primárně jako ochrana před ruskými protitankovými puškami. Zhruba od května 1943 začaly z výroby vyjíždět stroje s homogenním čelním pancíř o síle 80 mm. Nešlo tedy již o základní 50ti milimetrový pancíř s přišroubovanými dodatečnými pláty o síle 30 mm, ale o homogenní desky silné plných 80 mm. Vrchní část velitelské věžičky StuH 42 byla původně otočná. Od září 1943 však musely být věžičky instalovány napevno bez možnosti otáčení. Důvod byl prostý... v srpnu 1943 proběhl spojenecký nálet na továrny ve Schweinfurtu, kde se vyráběla kuličková ložiska. Ta se následně na několik měsíců stala nedostatkovým zbožím a proto se i velitelské věžičky Stuhů musely dočasně obejít bez ložisek a tedy bez možnosti otáčení. V srpnu 1944, když už se podařilo překonat nejhorší nedostatek ložisek, se výroba vrátila k otočným velitelským věžičkám. Od září 1943 začal být na nově vyráběné vozy aplikován nátěr antimagnetické pasty Zimmerit. Jejím posláním bylo zamezit přilnutí magnetické protitankové nálože k pancíři.
StuH 42 s nátěrem pasty Zimmerit a s odlévaným štítem děla, tzv. Saukopfblende, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno V listopadu 1943 byl do výroby zaveden nový štít děla. Byl odlévaný a svým tvarem i silou pancíře byl výrazně odolnější proti zásahu, než štít staršího provedení. Kvůli svému specifickému tvaru dostal od vojáků přezdívku Saukopf (nebo také Saukopfblende), což znamená doslova prasečí hlava. Výroba nového štítu však nestačila tempu výroby samotných StuH 42 a tak byla nová vozidla až do konce války osazována oběma typy štítů souběžně. Od února 1943 začaly být montovány odpalovače dýmovnic. Vpředu, na obou stranách kabiny, se objevily trojhlavňové vrhače, které byly odpalovány dálkově z interiéru vozu. Hned v květnu 1943 bylo od montáže vrhačů dýmovnic zase upuštěno. Posádky si totiž stěžovaly, že při zásahu tohoto zařízení střepinou nebo i pouhou pěchotní zbraní, docházelo k odpálení dýmovnice přímo v hlavni vrhače. Dým se pak dostával i do kabiny a znemožňoval fungování posádky. Jednou ze slabin útočné houfnice zůstávala schopnost obrany proti blízkému útoku nepřátelské pěchoty. StuH zkrátka neměl žádný zabudovaný kulomet. Byl zde sice výše zmíněný střešní kulomet se sklopným štítem, ale jeho obsluha byla v bojových podmínkách dosti nebezpečná (připomeňme, že jej obsluhoval nabíječ děla a musel za tím účelem vysunout část těla ven z kabiny). V dubnu 1944 byl proto testován nový způsob instalace doplňkové zbraně. Kulomet MG 34 byl upevněn v nízkém, plně otočném podstavci a bylo možno jej obsluhovat z bezpečí interiéru. Jeho obsluhu měl opět na starosti nabíječ. K míření mu sloužil periskop. Kulomet byl opatřen nízkým štítem ve tvaru šipky. Teprve po vystřílení munice v bubnovém zásobníku musel nabíječ otevřít svůj poklop a zbraň přebít. Stačilo však vysunout pouze ruce a už ne polovinu těla.
StuH 42, tato fotografie krásně ukazuje, jakou výhodu stroji poskytovala jeho nízká silueta, stačí vysoká tráva a vozidlo je maskováno téměř do poloviny své výšky, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno V červnu 1944 přišli konstruktéři s dalším řešením - podařilo se jim vměstnat kulomet přímo vedle houfnice. Kulomet střílel skrz otvor vytvořený pro něj v levé horní části masky zbraně. Bylo to nanejvýš bezpečné řešení, podobné způsobu instalace kulometů v tankových věžích. Kulomet však mohl vést palbu pouze směrem dopředu a měl velmi omezené pole pro míření. Tento způsob instalace existoval jak pro houfnice se starší hranatou maskou, tak pro novější Saukopfblende. V říjnu 1943 bylo zavedeno dodatečné pancéřování pro ochranu čelní partie velitelské věžičky. V rámci šetření nedostatkovou gumou začaly být pro StuH 42 někdy ke konci roku 1944 používány celoocelové vratné kladky pásů (namísto původních kladek s gumovou bandáží). Došlo sice k nárůstu hlučnosti a zvýšení odporu, obojí však bylo v mezích tolerance. Od května 1944 byla do útočných houfnic montována nová střílna pro kouřové granáty. Původní vrhače dýmovnic, umístěné na bocích kabiny, se ukázaly jako příliš zranitelné. Nová střílna byla proto umístěna ne vně, ale uvnitř vozu, kde ji chránilo pancéřování. Byla uchycena pod stropem kabiny a její hlaveň ústila vlevo v přední části střechy. Toto zařízení neslo oficiální název Nahverteidigungswaffe, tedy doslova zbraň pro blízkou obranu. Mimo kouřových granátů se z této zbraně daly odpalovat také protipěchotní šrapnely a dokonce bylo možno skrz hlaveň střílet ze signální pistole. Kvůli omezené výrobní kapacitě však byla touto zbraní vybavena pouze malá část vozidel.
StuH 42 s bočním představným pancířem zvaným Schürzen, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Poslední konstrukční novinkou, kterou zmíníme, byly úchyty pro skládací mini jeřáb. Úchyty měly podobu malých kovových válečků, které byly navařeny na střechu kabiny. Bylo jich celkem pět, po jednom v každém rohu střechy a jeden přímo uprostřed střechy. Do dutin těchto válečků se zasouvaly trubky, ze kterých se skládal jeřáb. Ten měl maximální nosnost 2 tuny a používal se zejména při polních opravách motoru, kdy se jeho pomocí dala snadno zvednout pancéřová kapota motorové sekce. StuH 42 byly zařazovány po boku Stug III do baterií útočných děl (Sturmgeschütz-Batterie). V době zahájení výroby StuH 42 platilo organizační schéma, podle kterého měla baterie 10 útočných děl – tři čety po třech vozidlech plus vozidlo velitele baterie. V návaznosti na spuštění sériové výroby StuH 42 vydalo armádní velení v březnu 1943 rozkaz, podle kterého mohla být jedna četa v baterii namísto Stugů vyzbrojena právě novými Sturmhaubitze 42. V jedné baterii tedy mohly být tři vozidla StuH 42 a sedm Stugů. Baterie útočných děl byly dále organizovány do praporů (Sturmgeschütz-Abteilung). Prapor z počátku roku 1943 byl tvořen třemi bateriemi a čítal tedy 3 krát 10 bojových vozidel plus jedno další vozidlo pro velitele praporu. Celý prapor tedy mohl mít teoreticky až 9 vozidel typu StuH 42 (tři stroje v každé ze tří baterií praporu). Do konce války bylo vyrobeno celkem 1299 útočných houfnic StuH 42 (plus 12 prototypů). Rekorním měsícem bylo září 1944, kdy z továren Alkett vyjelo 119 nových vozů. StuH 42 byly nasazovány na východní i západní frontě a to až do samého konce války. Svojí schopností likvidace pěchoty, bunkrů či nepřátelského dělostřelectva převyšoval StuH 42 starší Stug a to díky podstatně silnější výzbroji. Podle hlášení z 15. března 1945 se u bojových jednotek na obou frontách k tomuto datu nacházelo celkem 220 vozidel typu StuH 42 ať už v provozuschopném stavu nebo v opravě.
TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:
Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět: - 47 autentických fotografií v GALERII
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
