|
Goliath poháněný elektromotorem, neboli Sd.Kfz. 302, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-230-0686-01, Wikimedia, Creative commons, upraveno První experimenty s dálkově řízenou vojenskou technikou se neodehrávaly na zemi, nýbrž ve vzduchu a ve vodě. A je to logické, protože zde odpadají obtíže spojené s terénními překážkami. Vodní hladina je rovná, nehrozí na ní žádné díry, výmoly, nebo pařezy, o obloze, která umožňuje prakticky neomezený pohyb ani nemluvě. První dálkově řízenou vojenskou technikou se tak staly horkovzdušné balóny, malé vzducholodě, lodě a torpéda. Jako příklad raného ostrého nasazení tohoto druhu zbraní bývá někdy uváděno "bombardování" Benátek rakouskou armádou v létě roku 1849. Rakušané tehdy nad město vypustili řádově stovky malých horkovzdušných balónů bez posádky, které nesly výbušné nálože. V tomto případě však nelze hovořit o dálkově řízené technice, neboť balóny byly nad cíl unášeny větrem (a mnoho z nich tak nakonec skončilo úplně jinde). V 19. století byly poměrně úspěšně testovány také dálkově řízené motorové čluny a bezdrátově ovládaná torpéda. Slavný vynálezce Nikola Tesla si roku 1898 nechal patentovat zařízení pro dálkové ovládaní lodí a vozidel, které nazval teleautomaton. Když své zařízení předváděl potenciálním investorům na elektrické výstavě v Madison Square Garden, kde ním ovládal malé plavidlo, přihlížející prý odmítali uvěřit, že Tesla loď řídí bezdrátově a někteří se dokonce domnívali, že uvnitř plavidla sedí cvičená opice. Vývoj dálkově řízené pozemní techniky dostal zásadní impulz až po vypuknutí první světové války, nebo ještě přesněji až v době, kdy válka přešla do fáze pozičních bojů. Vojáci a konstruktéři tehdy začali přemýšlet o strojích, které by dokázaly buď vytvářet průchody v zátarasech nebo rovnou likvidovat nepřátelské vojáky ukryté v zákopech. Bylo zcela jasné, že by muselo jít o stroje bez posádky, a tedy dálkově řízené. Zřejmě nejdál se v tomto směru dostali Francouzi, kteří taková vozidla obecně označovali jako Torpille Terrestre = pozemní torpédo. V roce 1915 vyvinula francouzská firma Schneider malé vozidlo nazvané Crocodile, které bylo řízeno pomocí kabelu a neslo 40 kg trhaviny. Ve stejné době vzniklo také Aubriot-Gabet Torpille Electrique nebo americké Wickersham land torpedo. Všechny tyto konstrukce však byly brzy upozaděny příchodem mnohem pokročilejšího a slibnějšího stroje, který měl dokázat prorazit zátarasy z ostnatého drátu, překonat zákopy, odolat palbě nepřátelských kulometů a rozsévat smrt pomocí vlastní kulometné a kanonové výzbroje... tímto strojem byl samozřejmě tank.
britští vojáci si prohlížejí ukořistný elektrický Goliath, všimněte si bubnu s navinutým řídícím drátem a ovladače v rukou vojáka nalevo, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno Vývoj dálkově řízených pozemních "bomb" tedy na čas spíše ustrnul, aby se znovu rozběhl až krátce před vypuknutím druhé světové války, a to opět zejména ve Francii. Začátkem roku 1939 testovala francouzská armáda vozidlo nazvané podle svého konstruktéra véhicule Pommellet. V dubnu 1940 si vojáci dokonce objednali výrobu 2000 těchto demoličních vozidel, ovšem do německé invaze jich bylo postaveno pouhých 11 kusů. Na jaře 1940 pak Francouzi testovali také malý a lehký stroj konstruktéra Adolpha Kégresse. Toto nadějné vozidlo se vzhledem k dalšímu vývoji samozřejmě nestačilo dostat do sériové výroby a postavené prototypy měly být zlikvidovány, aby nepadly do rukou postupujícímu nepříteli. Jeden z nich byl zřejmě ve spěchu vhozen do řeky Seiny, odkud jej však Němci později vylovili a prostudovali. Stačí jediný pohled na celkové konstrukční řešení tohoto francouzského stroje (např. ZDE) a je nad slunce jasné, že Němcům poskytl velkou inspiraci při stavbě jejich vlastních lehkých demoličních vozidel Goliath. Požadavek na vývoj vlastního vozidla tohoto druhu zadal zbrojní úřad firmě Borgward zřejmě koncem roku 1940. Firma Borgward (celým názvem Carl F. W. Borgward Automobil und Motorenwerke GmbH) byla vybrána zřejmě proto, že již dříve pracovala na podobném stroji zvaném Minenräumwagen. Armádní zadání hovořilo o malém pásovém stroji na elektrický pohon, které by uvezlo nálož o hmotnosti alespoň 50 kg. Stroj měl být řízen dálkovým ovladačem připojeným pomocí kabelu. Celé zařízení bylo určeno na jedno použití, protože nálož byla jeho pevnou součástí, takže při jejím odpálení vyletěl do povětří celý stroj. Proto také musela být jeho pořizovací cena co nejnižší. Vozidlo mělo sloužit k dálkové likvidaci bunkrů, min ale i obrněné techniky. Projekt neměl očividně právě vysokou prioritu, takže první prototyp vznikl až koncem roku 1941. Od pozdějších sériových strojů se ještě dost lišil. Měl totiž na každém boku čtyři relativně velká pojezdová kola a veškeré ostatní prvky byly umístěny v otevřeném prostoru mezi pásy. V přední části byla kovová schránka s výbušnou náloží, za ní byly pravděpodobně elektromotory, pak baterie a vzadu cívka s ovládacím kabelem (fotografii prototypu si můžete prohlédnout ZDE). Zkoušky prototypu prý sice dopadly uspokojivě, přesto byl design stroje podstatně upraven. Předně vozidlo dostalo nově řešené pojezdové ústrojí se čtyřmi malými pojezdovými koly. Horní část pásu podpíraly tři drobné kladky, vpředu bylo ozubené hnací kolo a vzadu kolo napínací. Před prvním pojezdovým kolem byla ještě jedna drobná kladka, která usnadňovala najíždění na překážky.
druhá generace vozidla dostala benzínový motor, zde je tento stroj zachycen během nasazení v Rusku, všimněte si vojáka, který vozítko ovládá zatímco jeho kolega přidržuje řídící kabel, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101III-Ahrens-026-12, Wikimedia, Creative commons, upraveno Díky použití malých pojezdových kol vznikl na bocích podvozku dodatečný prostor, ve kterém byly vytvořeny dvě uzavíratelné schránky. V přední schránce byl na každém boku uložen elektromotor Bosch o výkonu 2,5 kW. V zadních schránkách pak byl na každém boku jeden akumulátor. Všechny ostatní interní komponenty byly uzavřeny v novém ocelovém trupu mezi pásy. V přední části stroje byla schránka s výbušnou náloží, za ní byl prostor pro řídící jednotku, která podle povelů z dálkové ovladače spínala motory a konečně v zadní části byl uložen buben s navinutým drátem pro dálkový ovladač. Vozidlo uneslo nálož o hmotnosti až 60 kg. Žádný z pramenů neuvádí, jaký typ výbušniny byl u tohoto stroje používán. Jako celkem realistická možnost se nabízí trhavina ekrazit, která byla používána také u pozdějšího demoličního vozidla Sprengladungsträger B IV. Ekrazit je pro podobný účel vhodný díky své netečnosti. Nevadí mu vlhkost, otřesy, tření, a dokonce ani oheň. Jak ukazuje např. TATO fotografie, byla trhavina do schránky v přední části trupu vkládána v několika kusech, které byly vylisovány do takového tvaru, aby schránku beze zbytku vyplnily. Oficiální označení demoličního stroje znělo leichte Ladungsträger, tedy doslova lehký nosič nálože. Jeho výzbrojní kód byl Sd.Kfz. 302, ovšem zdaleka nejslavnější se vozidlo stalo pod jménem Goliath, tedy Goliáš. Inspirací pro toto jméno byl sice „obr“, nikoliv však ten biblický, ale obr hmyzí říše, brouk Goliáš královský (Goliathus regius). Ocelový Goliáš měřil na délku 1,5 metru, na šířku 85 cm a vysoký byl 56 cm. Jeho hmotnost činila 370 kg a maximální rychlost 10 km/h. Plně nabité baterie stačily na ujetí cca 1500 metrů po silnici nebo 800 metrů v terénu.
vrak Goliáše druhé generace, Sd.Kfz. 303a, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Jak již bylo řečeno, Goliath se řídil pomocí dálkového ovladače připojeného kabelem. Délku tohoto kabelu uvádějí některé zdroje jako 500 metrů, jiné jako 650 metrů nebo dokonce 800 metrů. Americká zpráva o ukořistěných Goliáších uvádí délku kabelu „přibližně půl míle“, tedy zhruba oněch 800 metrů. Této vzdálenosti by odpovídala i uváděná výdrž baterií v terénu. Každopádně do oblasti nasazení byly stroje dopraveny většinou pomocí nákladní automobilů, poslední krátký úsek pak mohly být vezeny na speciálním dvoukolovém vozíku, který táhli už samotní vojáci. Po vlastní ose se pak Goliáš vydával až do samotné akce. Dálkový ovladač umožňoval jízdu vpřed i vzad, zastavení, zatáčení a samozřejmě odpálení nálože. Kabel ovladače se za jízdy samovolně odmotával z cívky a procházel rámem na zadní stěně stroje. Tento rám zabraňoval zachycení kabelu do pásu při prudkém zatočení. Při výbuchu nálože bylo samozřejmě zničeno i celé vozidlo, řidič pak prostě odpojil zbytek ovládacího kabelu od dálkové ovladače a ten mohl být použit znovu pro další stroj. Trup vozidla byl vyroben z obyčejné „měkké“ oceli, pouze jeho čelo dostalo pancíř o síle 5 mm. V dubnu 1942 byla postavena nultá série Goliášů čítající 15 ověřovacích vozidel. O měsíc později pak byla zahájena sériová výroba. Do konce roku 1942 bylo dokončeno 835 exemplářů, v následujícím roce jich vzniklo 1731 a dalších 69 ještě v lednu 1944. Výroba této verze Goliáše tedy dosáhla celkového počtu 2635 kusů. Již v průběhu výroby popsaného elektrického Sd.Kfz. 302 byla vyvinuta nová verze tohoto demoličního stroje. Tentokrát byl namísto elektromotorů použit malý benzínový dvoutakt Zündapp SZ7 o obsahu 0,7 litru a výkonu 12,5 koňské síly. Označení této verze znělo Sd.Kfz. 303a. Benzínový Goliath byl o něco větší než jeho starší sourozenec, konkrétně měřil 162 cm na délku, 84 cm na šířku a 60 cm na výšku. Čelní pancíř trupu byl zesílen na 10 mm a výbušná nálož se zvětšila na 75 kg. Celková hmotnost stroje naopak drobně poklesla na 365 kg. Do palivové nádrže se vešlo 6 litrů benzínu, což stačilo na nějakých 12 km jízdy. Dojezd stroje se tedy radikálně zvýšil. Běžná cestovní rychlost benzínového Goliáše se pohybovala okolo 5 km/h, maximální rychlost pak byla cca 11 km/h.
třetí generace Goliáše byla opět benzínová, od té předešlé se však ve spoustě detailů lišila, zdroj: Bundesarchiv_Bild_146-1980-053-53, Wikimedia, Creative commons, upraveno Přepracováno bylo také pojezdové ústrojí. Benzínový stroj měl na každém boku pět pojezdových kol, z nichž to první bylo zvednuto nad úroveň vozovky a mělo usnadňovat najíždění na překážky. Horní část pásu podpíraly už pouze dvě kladky. Také hnací a napínací kola byla nového provedení. Motor byl umístěn ve střední části trupu, stejně jako ventilátor, který se staral o jeho chlazení. Hned za motorem byla palivová nádrž a úplně vzadu pak buben s navinutým kabelem dálkového ovladače. V přední části byla opět schránka s trhavinou. Na stropní desce trupu byl zvýšený průduch pro přívod chladícího vzduchu. Motor se startoval klikou umístěnou na stropní desce. Do sériové výroby se Sd.Kfz. 303a dostal v dubnu 1943. Na podzim téhož roku pak byla vyvinuta další upravená verze stroje, která dostala označení Sd.Kfz. 303b. Třetí generace Goliáše byla opět o něco větší než ty předešlé. Na délku měřila 169 cm, na šířku 91 cm a vysoká byla 62 cm. Ruku v ruce s tím šel také nárůst hmotnosti na 430 kg. Motor zůstal benzínový Zündapp o výkonu 12,5 koní, stejný zůstal také objem palivové nádrže i síla čelní pancéřové desky. Hmotnost vezené nálože naopak vzrostla na rovných 100 kg. Sd.Kfz. 303a a 303b jsou na fotografiích snadno rozlišitelné podle odlišného provedení krytu sání vzduchu na stropě trupu. Ve zbytku roku 1943 bylo dokončeno 2112 benzínových Goliášů, v následujícím roce to bylo 2694 kusů a v lednu 1945 ještě posledních 123. Celkem tedy bylo vyrobeno 4929 vozidel Sd.Kfz. 303a a 303b. Pro lepší vzájemné odlišení byly názvy elektrické a benzínové verze rozšířeny tak, že zněly leichte Ladungsträger (Sd.Kfz. 302) (E Motor) a leichte Ladungsträger (Sd.Kfz. 303) (V Motor). První jednotkou, která demoliční Goliáše obdržela, se stal prapor Panzer-Abteilung 300 (FL) (FL = Funklenk = rádiem řízený). Prvním bojištěm, na kterém byly Goliáše nasazeny, se pak stala oblast okolo přístavu Sevastopol na Krymu, a to v červnu 1942. V době mezi říjnem a prosincem 1942 byly zformovány další samostatné roty, konkrétně Panzer-Pionier-Kompanie 811, 812, 813 a 814. Každá takováto rota měla disponovat 162 vozidly Goliath.
Goliáš třetí generace neboli Sd.Kfz. 303b, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno I když tomu vysoký počet vyrobených exemplářů nenasvědčuje, Goliath nebyl považován za dvakrát zdařilý bojový stroj. Jeho průchodnost terénem byla dosti omezená. Zastavit jej dokázala i poměrně malá překážka (pařez, balvan, kráter apod.). A při navádění vozidla na cíl ze vzdálenosti více než půl kilometru (a většinou z úkrytu) bylo snadné nějakou tu překážku přehlédnout. Samotný Goliáš byl pak celkem snadno zranitelný např. kulometnou palbou nebo ručními granáty. To platilo samozřejmě také pro jeho naváděcí kabel, který mohl být granátem snadno přerušen. Lze narazit na zmínky o tom, že Borgward pracoval také na bezdrátově řízené variantě Goliáše. Detaily k dispozici nejsou, ale pravdou je, že v muzeu v Kubince je vystaven velmi zajímavý exemplář Goliáše s jakýmsi dodatečným zařízením a něčím, co připomíná malou radiovou anténu. Bližší informace ohledně tohoto exponátu se mi bohužel nepodařilo nikde najít. Je možné, že to je opravdu prototyp rádiem řízeného Goliáše, který ukořistila Rudá armáda v roce 1945? (foto ZDE (zdroj: www.tankmuseum.ru) a ZDE (wikipedia.org, Alan Wilson, Creative Commons))
TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:
Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět: - 52 autentických fotografií v GALERII
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
