polopásová motorka Kettenkrad přestavěná na dálkově řízené demoliční vozidlo, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jednou ze zbraní, které se během druhé světové války dočkaly nasazení v bezprecedentním rozsahu, byly zcela jistě miny. Řádově bylo během tohoto konfliktu použito několik desítek milionů pozemních min všech druhů, zejména v Africe a Rusku, ale také v pobřežních oblastech západní Evropy. Čištění minových polí tradičně spadá do kompetence ženistů a ani za druhé světové války tomu nebylo jinak. Už sama o sobě je likvidace min velmi nebezpečnou činností. Když k tomu připočteme ještě fakt, že musela být často prováděna pod nepřátelskou palbou, nelze se divit, že ženisté odjakživa hledali technické prostředky, které by tento jejich úkol co nejvíce usnadnily (použití slova odjakživa není zas tak přehnané… jak dokazuje např. TATO nedatovaná historická kresba, technické prostředky pro bezpečnější práci skutečně používali likvidátoři „bomb“ již velmi dávno).

A přesně pro výše uvedený účel vyvinula firma Borgward v roce 1940 postupně dvě varianty dálkově řízeného čističe minových polí s označením Minenräumwagen B I a Minenräumwagen B II. Šlo o vozidla určená na jedno použití, protože při likvidaci min (nebo jiných cílů) došlo k destrukci celého stroje. Při jejich vývoji i výrobě byl proto kladen velký důraz na nízkou pořizovací cenu. Pokud však jde o výsledný poměr kvality a ceny, ani jeden ze zmíněných Minenräumwagenů firmy Borgward očekávání „zákazníka“ nenaplnil. Někdy kolem poloviny roku 1941 se proto objevila myšlenka na stavbu jiného podobného stroje, který měl nabízet kvalitnější konstrukci při stále rozumné pořizovací ceně. Toho mělo být dosaženo použitím ověřeného a sériově vyráběného polopásového „motocyklu“ kleines Kettenkraftrad HK 101 (Sd.Kfz. 2), známého prostě jako Kettenkrad.

stejně nekvalitní jako vzácná - fotografie prvního prototypu dálkově řízeného Kettekradu s řidičským postem přesunutým až úplně dozadu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Přestavbou motocyklu na dálkově řízený nosič nálože byl samozřejmě pověřen jeho výrobce, tedy firma Neckarsulm Strickmaschinen Union (NSU). První prototyp byl dokončen někdy na podzim roku 1941. Stanoviště řidiče bylo přesunuto do zadní části stroje a prostor před ním byl využit k uložení výbušné nálože a mechanismů pro dálkové řízení. O tomto prvním prototypu není k dispozici mnoho informací a totéž platí i o jeho fotografiích. Armáda s ním však zřejmě moc spokojená nebyla, protože na jaře 1942 pověřila firmu NSU vývojem nové verze. Dá se předpokládat, že už samotný přesun řidičského postu do zadní části vozu znamenal nemalé zvýšení výrobních nákladů a armáda proto požadovala co nejméně odchylek od běžného sériového Kettenkradu.

Druhá verze dálkově řízeného vozu tedy mnohem více odpovídala běžnému polopásovému motocyklu. Stanoviště řidiče s typickými řídítky tedy zůstalo vpředu, zato na místě původní zadní sedačky se objevila nová kapota, pod kterou se ukrýval systém řízení, a hlavně velká výbušná nálož. Bezdrátové dálkové řízení bylo převzato z těžkého Sprengladungsträger B IV, bylo však chudší o některé funkce, jako byl například povel k odhození nálože. U upraveného Kettenkradu byla totiž nálož neoddělitelnou součástí vozidla a celý stroj tak letěl do povětří spolu s ní.

Při běžných přesunech dálkově ovládaného Kettenkradu si řidič prostě sedl za řídítka a jel jako s běžnou sériovou motorkou. Jakmile dojel do výchozí oblasti pro útok, otočil vozidlo zádí k plánovanému cíli a přepnul režim řízení z přímého na dálkové. Vidlice předního kola byla následně zafixována v rovné pozici pomocí kovových vzpěr. K samotnému cíli byl pak stroj naváděn již dálkově a jel přitom pozadu (couval). Popsané demoliční vozidlo dostalo zřejmě označení kleines Kettenkraftrad (f.g.), kde písmena f.g. reprezentovala slova funk gelenkt, tedy rádiem řízený.

Kettenkrad (f.g.) během zkušebního nasazení na Krymu v rámci Panzer Abteilung 300 (FL), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nejméně čtyři takovéto dálkově řízené Kettenkrady byly v červnu 1942 nasazeny u Sevastopolu, a to v rámci speciálního oddílu Panzer Abteilung 300 (FL). Výsledky nasazení však nebyly příliš uspokojivé. 1,5 tuny vážící stroj měl pro potřeby dálkové řízení až příliš vysoko položené těžiště. Když řidič sedí přímo v kabině, vidí přesně kudy jede a bezprostředně vnímá náklon a chování stroje, je to něco úplně jiného, než když vozidlo navádí ovladačem ze vzdálenosti třeba 1500 metrů, navíc ukrytý v okopu, nebo za porostem. Zkrátka až moc často došlo při dálkově řízené jízdě k převrácení „motocyklu“. Projekt byl tedy sice vyhodnocen jako neúspěšný, ovšem zároveň potvrdil, že minimálně podvozek Kettenkradu je pro stavbu podobného vozidla použitelný. Tím byly vlastně položeny základy pro vývoj a výrobu pokročilejšího demoličního vozu Springer.

DOPORUČUJEME:

Přečtěte si úplně nový článek o manuálu pro posádky polopásových obrněných transportérů!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje