dřevěný model muničního vozu VK 5.01 postavený v červnu 1943, trup nezapřel inspiraci tankem Panther, zdroj: aviarmor.net, upraveno

V říjnu roku 1941 byla spuštěna sériová výroba obrněného muničního vozu VK 3.02. Jeho první praktické nasazení u bojových útvarů však přineslo velké zklamání a proto byla jeho výroba zase velmi rychle ukončena. Pěchota však muniční vozidlo potřebovala, a proto byl v prosinci 1941 zahájen nový projekt, na jehož konci měl stát pokročilejší a výkonnější gepanzerter Munitionsschlepper. Projekt byl veden pod označením VK 5.01 (písmena VK reprezentovala slova Vollketten Kraftfahrzeug, tedy plně pásové vozidlo, číslice před tečkou indikovala očekávanou hmotnost stroje v tunách a čísla za tečkou pořadové číslo prototypu).

Parametry, které zbrojní úřad definoval, hovořily o plně pásovém stroji s maximální rychlostí 65 km/h, s dvoučlennou posádkou, který by přímo na palubě uvezl alespoň 1000 kg nákladu. Vozidlo mělo být schopno se otočit na místě o 180 stupňů a odolat čelní palbě průbojných střel z pěchotních pušek ráže 7,92 mm. Muniční vůz měl být vyzbrojen kulometem instalovaným tzv. „pod pancířem“ a v rámci zefektivnění vývoje i výroby měl využívat co nejvíce komponent některého již vyráběného obrněnce.

Vypracováním detailního návrhu nového stroje byla pověřena firma Weserhütte z Bad Oeynhausen. První nákresy byly z nějakého důvodu připraveny až v polovině února 1943. Zástupci zbrojního úřadu si návrh prostudovali a 17. února přišli s doplňujícími požadavky. Jejich společným jmenovatelem bylo šetření nedostatkovými materiály a penězi. Pojezdová kola měla být celokovová bez tlumící gumové obruče. Na výrobu pancéřových desek měla být použita ocel vyráběná v Siemens-Martinových plynový pecích namísto kvalitnější, ale dražší oceli z elektrických pecí. Pohonnou jednotkou měl být některý z „běžných“ motorů používaných pro nákladní automobily a konečně namísto navrhovaného odpružení torzními tyčemi měl muničák dostat listové nebo vinuté pružiny. Tehdy se totiž ještě počítalo s tím, že nových muničních vozů bude objednáno 8000 kusů a takové množství gumy a kvalitní oceli by pak scházelo ve výrobě mnohem důležitějších tanků.

dřevěný model muničního vozu VK 5.01, původně navrhovaná boční dvířka byla později nahrazena velkými dveřmi v zadní stěně, zdroj: aviarmor.net, upraveno

Konstruktéři firmy Weserhütte tedy svůj návrh upravili a v květnu 1943 znovu dodali armádě k revizi. Trup navrhovaného vozidla nezapřel silnou inspiraci nejmodernějším německým tankem Panther. Všechny stěny byly co nejostřeji skloněné pro větší odolnost. Podvozek sestával na každém boku z pěti velkých pojezdových kol, umístěných ve dvou řadách, které se částečně překrývaly. Vzadu bylo menší kolo napínací, vpředu pak ozubené kolo hnací. Odpružení zajišťovaly vinuté pružiny. První a poslední pojezdové kolo bylo opatřeno tlumičem. Pásy byly široké 330 mm. Poměr délky styčné plochy pásů se zemí k jejich rozchodu byl 1:1 (1840 mm : 1840 mm), což umožňovalo bezproblémové otočení na místě. Za pohonnou jednotku byl zvolen benzínový šestiválec Maybach HL42 o maximálním výkonu 100 koní.

Nejsilněji pancéřování bylo samozřejmě na čelní stěně a to konkrétně 20 mm. V přední části vozu byla kabina pro dva členy posádky. Nalevo seděl řidič, napravo kulometčík (kdo z nich plnil roli velitele vozu, není z pramenů zřejmé). Zajímavostí je, že k ovládání stroje se nepoužívaly brzdné páky, ani volant, ale řídítka podobná těm motocyklovým. Za sedadly obou vojáků následoval nákladový prostor a v zádi trupu pak motorová sekce. Dle propočtů konstruktérů mělo vozidlo uvézt 2000 kg nákladu přímo na palubě a dalších 2000 kg na přípojném vozíku. Velikost nákladového prostoru byla přitom spočítána na 1,2 m3. To představovalo dostatek místa pro naložení 15000 puškových / kulometných nábojů v bedýnkách a dalších 96 kusů střeliva do minometu ráže 80 mm, nebo pro 22 dělostřeleckých nábojů ráže 150 mm plus dalších 45 nábojů ráže 75 mm.

Strop nad sedačkami vojáků i nad nákladovým prostorem zůstal otevřený. Skrz něj také oba muži nasedali a vysedali. Pro snadnější nakládku a vykládku munice pak byly v obou bočních stěnách nákladové sekce dvoukřídlá dvířka. Motorový prostor strop pochopitelně měl. V jeho středu byl umístěn ventilátor pro nasávání vzduchu k chladiči a po stranách ústily dva průduchy, kterými ohřátý vzduch zase odcházel. Na zadní stěně trupu byl upevněn válcový tlumič výfuku a pod ním tažné zařízení pro přípojný vozík.

vrak muničního vozu VK 5.01, jak jej nalezli vojáci americké první armády v Porúří, zdroj: internet, Public Domain, upraveno

Jako další krok na cestě k prototypu byl u Weserhütte objednán dřevěný model vozidla ve skutečné velikosti. Po jeho prostudování v červnu 1943 přišel Waffenamt s několika změnovými požadavky. Celková výška stroje měla být snížena z 1690 na 1550 mm a motor měl být přesunut na levou stranu. Na pravé straně zadní stěny pak měly být vytvořeny velké nástupní dveře. Vojáci toto řešení považovali za lepší, než dvoukřídlá dvířka v bočních stěnách. Velká dveře v zadní stěně totiž mohly sloužit nejen k nástupu/výstupu posádky a nakládce/vykládce střeliva, ale umožňovaly také naložit do stroje zraněného na nosítkách. Obrněnec tedy mohl na bojiště přivézt munici a zpět odvézt minimálně jednoho zraněného.

Podle některých zdrojů byla objednána výroba tří prototypů. Jeden měl mít odpružení s torzními tyčemi a dva s vinutými pružinami. Armáda zřejmě chtěla mít možnost srovnání obou systémů. Detaily o dalším vývoji a výrobě VK 5.01 literatura bohužel neuvádí. Určité informace jsou nicméně k dispozici z jiného zdroje. Jeden exemplář tohoto stroje totiž na samém sklonku války nalezli vojáci americké první armády v Porúří. Přivolaný zástupce zpravodajců kapitán G. D. Drury provedl obhlídku poškozeného stroje a svá zjištění sepsal ve zprávě datované 19. května 1945.

Zpráva mimo jiné uvádí, že zkoumané vozidlo má pojezdová kola odpružena torzními tyčemi, což podporuje výše uvedenou informaci o 3 objednaných prototypech s různým systémem odpružení. Velmi zajímavý je fakt, že motorový prostor nebyl umístěn na levé straně, jak požadoval zbrojní úřad v červnu 1943, ale naopak napravo. Nástupní dveře tím pádem byly umístěny v levé části zadní stěny. Zpráva dále uvádí, že vozidlo mělo převodovku se čtyřmi stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním a čtyři propojené palivové nádrže o celkovém objemu cca 230 litrů. Kolik exemplářů bylo nakonec postaveno, však zůstává nezodpovězenou otázkou.

vrak muničního vozu VK 5.01 nalezený americkými vojáky, vozidlu se podle všeho rozpadlo hnací kolo pravého pásu, zdroj: internet, Public Domain, upraveno

Závěrem ještě jedno krátké zamyšlení. Žádný ze zdrojů neuvádí, proč němečtí plánovači při hledání nového muničního vozidla nevyužili paralelně vyvíjený obrněný transportér Kätzchen (nebo zda tuto možnost vůbec zvažovali). Tento stroj byl svým celkovým provedením až neuvěřitelně podobný VK 5.01 (mnohde na internetu také často dochází k jejich vzájemnému zaměňování… a svého času se to týkalo i našich stránek). Kätzchen byl sice navrhován primárně jako transportér pěchoty, nicméně jeho úprava na muniční vůz by byla bezpochyby velmi snadná. Sponzorovat dva takto podobné paralelně probíhající projekty bylo jednoznačně plýtváním penězi, časem i materiálem.

DOPORUČUJEME:

Přečtěte si úplně nový článek o manuálu pro posádky polopásových obrněných transportérů!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje