prototyp tanku T-25, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno
Projekt T-25 byl další z řady pokusů o vytvoření nástupce zastarávajícího lehkého tanku T-26. Návrh tohoto nového stroje vznikl v konstrukční kanceláři stalingradského traktorového závodu (STZ - stalingradskij traktornyj zavod). Podle některých pramenů byl projekt předložen automobilnímu a tankovému velitelství Rudé armády (ABTU - Avtobronětankovoje upravlenie) již v roce 1937, ale tehdy zůstal bez povšimnutí. Armáda jej ovšem znovu oživila o rok později, pravděpodobně proto, že jiné projekty nepřinesly kýženého nástupce za starou šestadvacítku.
Práce na novém tanku tak skutečně započaly až roku 1938. Projekt dostal tovární označení STZ-24, armáda však jeho prototypu přidělila index T-25. Šlo o lehký kolopásový tank, který měl v rámci usnadnění vývoje a zlevnění výroby využívat část konstrukčních prvků starého T-26. Kolopásový tank se mohl pohybovat jak na pásech tak na kolech. Při jízdě po silnici se pásy tanku sundaly a ten potom mohl jet výrazně vyšší rychlostí než jakou umožňovaly pásy nasazené.
Prototyp nového tanku byl postaven začátkem roku 1939. T-25 převzal celou řadu komponent z T-26 (pravděpodobně vzor 1938 a 1939) jako byla kónická věž, pohonná jednotka, část převodového ústrojí a celá zadní část trupu s motorovým prostorem. Převodovka byla umístěna v čele trupu a s motorem spojena hřídelí, tedy steně jako u T-26. Zato podvozek a přední polovina trupu neměly se starším tankem zhola nic společného.
prototyp tanku T-25, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Podvozek T-25 byl tvořen čtyřmi pojezdovými koly na každé straně. Kola byla velkého průměru, plná, opatřená gumovou obrubou pro tlumení otřesů při kontaktu s pásy. Systém zavěšení a odpružení kol vycházel z kolopásového tanku typu BT a využíval vynutých pružin. U dvou zadních pojezdových kol byly pružiny velmi netradičně umístěny vně trupu a byly viditelné při pohledu z boku. Toto řešení se během testů ukázalo jako poněkud nešťastné protože pružiny byly snadno zranitelné. Podvozkovou soustavu doplňovalo vpředu ozubené hnací kolo, vzadu menší kolo napínací a jedna podpůrná kladka umístěná nad mezerou mezi prvním a druhým pojezdovým kolem.
Čelo trupu bylo tvořeno horní a dolní deskou, které byly na sebe napojeny pod poměrně ostrým úhlem. Dolní deska byla silná 24 mm a byla nejsilnějším pancířem celého tanku. Horní deska byla sice silná jen 16 milimetrů, zato však byla velmi ostře skloněná což zvyšovalo její odolnost proti zásahům. Vlevo vystupovala z horní desky trupu kabina řidiče jejíž čelní stěna byla silná 20 mm. V čelní stěně řidičovy kabiny byl průzor opařený směrem nahoru otevíraným krytem. V tomto krytu byl štěrbinový průzor, který řidiči sloužil k výhledu když byl kryt hlavního průzoru uzavřen. K nástupu a výstupu sloužil řidiči průlez ve stropě jeho kabiny, hned nad jeho sedadlem. Stěny trupu byly spojeny někde svárem a jinde nýtováním.
Věž tanku měla půdorys oválu a směrem vzhůru se zužovala. Z její čelní stěny vystupoval vpřed úchyt kanonu a s ním spřaženého kulometu. Kanon byl typu 20K ráže 45 mm a kulomet byl typu DT ráže 7,62 mm. Otázkou je, zda měl T-25 ještě druhý kulomet v zadní stěně věže či nikoliv. Z fotografií je jasně patrné, že v zadní stěně věže je otvor, který by svojí velikostí i tvarem odpovídal střelišti kulometu. Tento otvor je ovšem zaslepen. V některých pramenech však bývá uváděno, že T-25 byl vyzbrojen dvěma kulomety. V trupu žádný kulomet rozhodně instalován být nemohl takže by potom zbývala právě diskutovaná zadní stěna věže. Je tedy možné, že nešlo o skutečné trvalé zaslepení, ale jen o kryt, který se dal otevřít a z otvoru poté mohla být vedena palba ze druhého kulometu. Počet nábojů do kulometu(ů) bývá uváděn od 1953 do 2018 kusů což sice ukazuje spíše na jeden kulomet, ale není to jednoznačné. Co je jisté, je že ve věži měli stanoviště dva zbývající členové osádky - nabíječ a velitel, který zároveň plnil roli střelce.
prototyp tanku T-25 během zkoušek, všimněte si zaspeleného otvoru v zádi věže, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
V zádi trupu byl uložen motor převzatý opět z tanku T-26. Vzduchem chlazený čtyřválec dával maximální výkon okolo 97 koní při 2200 otáčkách za minutu. Převodovka umožňovala řazení pěti rychlostních stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Jedenáct tun těžký prototyp dokázal na pásech vyvinout maximální rychlost 27 km/h (rychlost na kolech jsem nikde nenašel).
Zkoušky prototypu proběhly v září 1939 a jejich výsledky byly spíše zklamáním. T-25 trpěl celou řadou poruch. Jeho pancíř byl sice silnější než pancíř staršího T-26, ale nebyl nijak závratný. Navíc při jízdě v terénu byl T-25 příliš pomalý. Konstruktéři proto začali pracovat na úpravě prototypu. Tento modernizační projekt dostal tovární označení STZ-35. Hlavním zlepšením měla být instalace silnějšího motoru o výkonu 130 koní a zesílení pancíře na čele trupu až na 30 mm. Armádní komise už však byla tou dobou doslova přesycena projekty, které měly nahradit tank T-26, ale ve skutečnosti nepřinášely žádné podstatné zlepšení takže návrh na stavbu STZ-35 rovnou smetla ze stolu. Tím skončila i krátká historie tanku T-25, který zůstal pouze v jediném prototypu.
Hmotnost |
11,07 t |
Délka |
4,85 m |
Šířka |
2,68 m |
Výška |
2,37 m |
Pohonná jednotka |
T-26 |
Maximální výkon |
97 koní |
Maximální rychlost |
27 km/h (na pásech) |
Zásoba PHM |
292 l |
Výzbroj |
1x kanon 20K ráže 45 mm 1x(2x) kulomet DT ráže 7,62 mm |
Osádka |
3 muži |
