ačkoliv byl postaven pouze ve dvou ověřovacích exemplářích, dočkal se 5 cm Pak 38 auf PzKpfw II Sonderfahrgestell 901 bojového nasazení na východní frontě, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Projekt VK 9.01

Tento lehký stíhač tanků, postavený v pouhých dvou exemplářích, byl jedním z mála hmatatelných výstupů ambiciózního projektu jménem VK 9.01. Projekt VK 9.01 byl zahájen v červnu roku 1938, aby na svět přivedl úplně novou generaci lehkého tanku Panzer II, která by se pak vyráběla v obrovských počtech a ve službě by nahradila všechny předešlé verze Panzer II. Jedním z hlavních duchovních otců tohoto stroje byl Heinrich Ernst Kniepkamp, inženýr ze zbrojního úřadu a bývalý pracovník firmy MAN, který měl bohaté zkušenosti s designem polopásových tahačů.

Na prvních místech seznamu požadavků na nový tank stály dva klíčové. Stroj měl být velmi rychlý a jeho řízení natolik snadné, že jej zvládne „každý“ (podobně jako u polopásů). Podvozek pro VK 9.01 včetně všech vnitřních agregátů měla vyvinout firma MAN, zatímco vývoj korby s bojovou kabinou a otočnou věží dostala na starost firma Daimler-Benz. První prototyp podvozku (Versuchs-Fahrgestell) bez horní části korby, a tedy samozřejmě i bez bojové věže byl zhotoven někdy před koncem roku 1939. První prototyp kompletního tanku pak vznikl nejspíš až v dubnu 1941.

Popis konstrukce

Pojezdové ústrojí tanku tvořilo na každé straně pět dvojitých pojezdových kol o průměru 650 mm. Na každém boku bylo pět os a na každé ose dva disky pojezdového kola. Disky na sudých a lichých osách byly umístěny nestejně daleko od sebe a kola tak mezi sebe vzájemně zapadala a překrývala se. Tento druh pojezdového ústrojí zvaný Schachtellaufwerk Němci hojně využívali u polopásových vozidel a později také u středních a těžkých tanků.

na tomto továrním snímku jsou krásně vidět dodatečné pláty pancíře navařené na boky korby pod blatníky pásů a také rozšířená kabina posádky, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pro hladší jízdu byla všechna kola opatřena masivní gumovou obručí. Odpružení kol zajišťovaly torzní tyče. První a poslední pojezdové kolo, které byly za jízdy nejvíce namáhané, byly opatřeny ještě dodatečným tlumičem. Před pojezdovými koly bylo umístěno ozubené hnací kolo a vzadu zase kolo napínací. Pásy byly široké 300 mm a každý z nich tvořilo 77 článků spojených „suchými“ čepy.

O pohon tanku se staral benzínový šestiválec Maybach HL 45 o objemu 4,678 litru, který dával výkon 150 koní při 3800 otáčkách za minutu. Na motor navazovala osmistupňová poloautomatická převodovka Maybach VG 15319 propojená s nově vyvinutou řídící jednotkou pásů typu LGR 15319 (původně se jmenovala LG 45 R). K řízení nesloužily obvyklé brzdové páky, nýbrž volant. Podle úhlu natočení volantu, a právě zařazeného rychlostního stupně, měnila řídící jednotka intenzitu brždění vnitřního pásu a tím i poloměr zatáčky. Také řazení rychlostních stupňů bylo velmi jednoduché. Volič rychlostí měl řidič vlastně přímo na volantu. Pravou rukou zde pouze posouval drobnou páčkou nahoru a dolů a poloautomatická převodovka se již postarala o zbytek práce.

Na první pohled to vypadá, že firma MAN splnila zadání, protože tank byl schopen vyvinout rychlost až 67 km/h a jeho řízení bylo automatizováno v dosud nebývalém rozsahu. V praxi to ale až tak slavné nebylo. Nová převodovka VG 15319 a řídící jednotka pásů LGR 15319 trpěly zásadními nedostatky. Situace byla natolik vážná, že zbrojní úřad v dubnu 1941 nařídil postavit další prototypy osazené jinými agregáty. Následujících deset vyrobených podvozků tak dostalo nové řídící jednotky LGL 15319. Polovina z těchto podvozků přitom měla převodovky Maybach OG 20417, zatímco druhá polovina měla převodovky Zahnradfabrik SMG 50.

5 cm Pak 38 auf PzKpfw II Sonderfahrgestell 901 na východní frontě, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Určité zlepšení to sice bylo, ale žádný zázrak se rozhodně nekonal. Přesto pokračovala výroba tzv. nulté série tanku VK 9.01 a do konce roku 1942 bylo celkem postaveno 45 podvozků a 60 koreb a věží. Část podvozků byla přitom osazena převodovkami Maybach OG 20417 a část zase Zahnradfabrik SMG 50. Celých tanků však bylo nejspíš zkompletováno výrazně méně.

Nový stíhač tanků

My se ale teď vrátíme v čase o kousek zpět do července roku 1940. V té době Němci vyhodnocovali své zkušenosti s nasazením nového stíhače tanků Panzerjäger I během tažení proti Francii. Dospěli přitom k závěru, že se tento stroj v boji osvědčil, a proto by dávalo smysl pokračovat vývojem dalších obdobných typů, pokud možno se silnější výzbrojí. Kompletní prototyp tanku VK 9.01 sice v té době ještě stále nebyl na světě, ale plány na jeho budoucí masovou výrobu byly pořád platné. Není tedy divu, že zbrojní úřad napadlo postavit nový typ stíhače tanků právě na podvozku VK 9.01. A hned také pověřili firmu Rheinmetall-Borsig, aby navrhla instalaci protitankového kanonu Pak 38 ráže 50 mm na zmíněný podvozek od firmy MAN.

I když ve skutečnosti to bylo o fous složitější. Ona totiž firma MAN od června 1940 pracovala ještě na další verzi tanku s označením VK 9.03, která vycházela z VK 9.01, ale měla mít silnější pancéřování a výkonnější motor. A právě do této vývojové verze vkládal německý zbrojní úřad své hlavní naděje, a proto i vývoj nového stíhače tanků měl využívat podvozek VK 9.03. Jenže ono to nakonec dopadlo všechno úplně jinak.

stíhač 5 cm Pak 38 auf PzKpfw II Sonderfahrgestell 901 a další technika patřící Panzerjäger-Kompanie 601, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Čili plán zněl takto: podvozek VK 9.03 s motorem Maybach HL 66 P o výkonu 180 koní s pancířem o síle 30 mm na čele a 20 mm na bocích. Na podvozku nová pancéřová nástavba a v ní upravená verze kanonu Pak 38 ráže 50 mm. Celková očekávaná produkce více než dva tisíce vozidel pro službu u tankových jednotek a jednotek motorizované pěchoty.

A jaká byla realita? Výroba ověřovacího podvozku VK 9.03 se dramaticky zpožďovala, zbrojní úřad nejspíš už nechtěl se stavbou nového stíhače tanků čekat, a tak vzal zavděk podvozkem VK 9.01 se slabším bočním pancířem a méně výkonným motorem Maybach HL 45. Pokud jde o ten slabší boční pancíř, konstruktéři to vyřešili tak, že na boky podvozku VK 9.01 prostě přivařili dodatečné pláty o síle 5 mm čímž dosáhli v podstatě stejné úrovně pancéřování, jakou měl mít VK 9.03.

Podvozek upravený pro nový stíhač tanků dostal označení Panzerselbstfahrlafette Ic, zkráceně Pz.Sfl. Ic. Stíhač jako takový pak nesl označení 5 cm Pak 38 auf PzKpfw II Sonderfahrgestell 901. V německých dokumentech však lze narazit i na další mutace jako např. Pz.Jg.Sfl 5 cm Fgst. Ic. Objednána byla stavba dvou ověřovacích exemplářů. Ve zprávě z července 1941 se uvádí, že oba stroje budou připraveny v září téhož roku. Z literatury není jasné, zda byly tyto stíhače postaveny na podvozcích s převodovkami Maybach OG 20417 nebo Zahnradfabrik SMG 50, nebo měl dokonce každý z nich jinou převodovku.

stíhač tanků 5 cm Pak 38 auf PzKpfw II Sonderfahrgestell 901, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Původní kabina posádky z tanku VK 9.01 se ukázala být pro nový účel příliš úzká. Stíhač tedy dostal novou kabinu, která se od čelní stěny mírně rozšiřovala do boků. Na rozdíl od kabiny VK 9.01 měla kabina pro stíhač tanků v čelní stěně pouze jeden průzor určený řidiče. Další průzor pak byl v boční stěně po řidičově levé ruce (podle všeho byl tento průzor převzat z lehkého tanku Panzer I). Na střeše rozšířené kabiny pak byla umístěna pevná nástavba s otevřeným stropem.

Výzbroj

V otevřené nástavbě byl instalován kanon ráže 50 mm označovaný jako 5 cm Kanone L/60. Šlo o upravenou verzi protitankového kanonu Pak 38. Kanon dostal nový úchyt a nábojovou komoru převzatou z tankového kanonu KwK 39 L/60 (díky této nábojové komoře se kanon nejspíš odpaloval elektricky). Pro zbraň se používaly průbojné střely PzGr. 39 o hmotnosti 2,06 kg s úsťovou rychlostí 823 m/s (bývá uváděno i 835 m/s) a jádrové střely PzGr. 40 o hmotnosti 0,85 kg a rychlosti 1198 m/s (bývá uváděno i 0,925 kg a 1180 m/s). První typ projektilu probíjel na vzdálenost 500 metrů homogenní pancíř o síle 57 mm skloněný pod úhlem 30 stupňů. Druhý typ střely dokázal na stejnou vzdálenost zdolat skloněný pancíř silný až 78 mm.

Bojové nasazení

V březnu 1942 byly oba postavené stíhače tanků na podvozku Pz.Sfl. Ic přiděleny k 601. rotě stíhačů tanků (Panzerjäger-Kompanie 601), která byla později začleněna pod prapor stíhačů tanků číslo 559 (Panzerjäger-Abteilung (Sfl.) 559). Obě vozidla se s touto jednotkou podívala na bojiště východní fronty. Podle hlášení z 20. srpna 1942 byly oba stroje stále ve službě, jeden z nich v provozuschopném stavu a druhý v opravě.

neznámá přestavba podvozku VK 9.01 na nosič kanonu Pak 40 ráže 75 mm, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Verze s kanonem Pak 40?

Existuje jedna nepříliš dobrá fotografie, která ukazuje podvozek VK 9.01 osazený pevnou nástavbou a protitankovým kanonem Pak 40 ráže 75 mm. Provedení nástavby je na první pohled odlišné od Pz.Sfl. Ic s kanonem ráže 50 mm. Kanon Pak 40 lze celkem bezpečně identifikovat podle provedení brzdovratného zařízení pod hlavní. Žádné bližší informace o tomto stroji však bohužel nejsou nikde k nalezení.

OBSAH ČLÁNKU:

PROJEKT VK 9.01

POPIS KONSTRUKCE

STÍHAČ TANKŮ

VÝZBROJ

BOJOVÉ NASAZENÍ

VERZE S PAK 40?