|
těžký obrněný automobil SdKfz 233 ukořistěný spojenci v Africe, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno Bojové nasazení obrněných automobilů s sebou přineslo jeden specifický problém, a to jak tomuto druhu techniky efektivně zajistit dělostřeleckou podporu. Obrněné automobily, které Německo v prvních letech druhé světové války používalo, byly vyzbrojeny nanejvýš lehkými kanony ráže 20 mm. Ty sice nabízely jistý účinek při palbě na slabě pancéřovanou techniku protivníka, nezmohly však nic například proti opevněným opěrným bodům, nebo zodolněným postavením dělostřelectva. Bylo třeba podpůrnou zbraň větší ráže, která by si dokázala s takovými překážkami postupu poradit. Klasické dělostřelectvo střílející z pevného postavení za linií fronty nebylo dost dobře použitelné. Obrněné automobily byly velmi rychlé, za jedinou hodinu mohly urazit desítky kilometrů a kdykoliv se přitom střetnout s nepřítelem. Ani klasická samohybná děla na pásových podvozcích nebyla tím pravým řešením. Hlavní devízou pásových samohybek nebyla ani tak rychlost jako spíš jejich schopnost zdolat složitý terén. Kolové obrněné automobily byly naproti tomu více či méně vázany na silnice, polní cesty nebo alespoň méně členitý terén. Bylo tedy mnohem efektivnější nasadit drahé pásové samohybné dělostřelectvo k podpoře tanků v členitém terénu než je nechat vláčet se oklikami po silnicích za mnohem rychlejšími obrněnými automobily. Logickým řešením tedy bylo využít k nesení dělostřelecké zbraně přímo některé z kolových obrněných vozidel. A kam jinam instalovat těžkou zbraň než na nejtěžší dostupné vozidlo, tedy na osmikolový SdKfz 231. Tak se zrodil dělový vůz, který dostal oficiální název schwerer Panzerspähwagen (7,5 cm) a kódové označení SdKfz 233.
těžký obrněný automobil SdKfz 233, který padl do rukou spojenců v Africe, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno Jak již bylo zmíněno, nový stroj konstrukčně vycházel z obrněného automobilu SdKfz 231 a většinou parametrů mu tedy odpovídal. Byl založen na podvozku Büssing-NAG GS s osmi individuálně zavěšenými koly, která byla všechna hnaná a řiditelná. Převodovka měla šest rychlostních stupňů pro jízdu vpřed a stejný počet pro couvání. Zásoba benzínu činila 150 litrů. Pohon zajišťoval osmiválec typu Büssing-NAG L8V. Část vozidel byla osazena starší verzí tohoto motoru o obsahu 7,913 litru a výkonu 150 koní a část novější verzí s obsahem 8,363 litru a výkonem 180 koní. Otázku skutečných důvodů používání obou variant motoru je nutno nahlížet v souvislosti s obdobím výroby SdKfz 233, ale o tom až později. Pancéřový trup byl až na kabinu identický s SdKfz 231. Tvořila jej horní a dolní polovina s opačně zkosenými stěnami. Vůz se tak od podvozku směrem vzhůru nejprve rozšiřoval a potom směrem ke střeše zase zužoval. Toto zešikmení stěn zvyšovalo jejich odolnost proti zásahům nepřátelskou palbou. Síla ocelových plechů, ze kterých byl trup vozu svařen, činila 30 mm na čele, 10 mm na bocích, 8 mm na zádi a 5,5 mm na dnu a stropu. O odolnosti pancíře lze tedy hovořit nanejvýš v souvislosti s palbou z ručních zbraní a střepinami. Čelo trupu bylo tvořeno horní a dolní deskou. Na horní desce byly úchyty pro zavěšení sekery a krumpáče, na dolní desku se pak zavěšovalo vlečné lano. Horní deska čela trupu přecházela do ostře skloněné přední kapoty, pod kterou bylo stanoviště předního řidiče. V pravé části této kapoty byl vyřezán nástupní průlez, uzavíraný dvoudílným poklopem. Tento průlez sloužil samozřejmě primárně řidiči.
pohled do bojového prostoru SdKfz 233, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno Z kapoty se dále vzadu schodkovitě zvedala čelní stěna kabiny posádky a zde již začaly rozdíly oproti SdKfz 231. Oproti mateřskému typu zmizela u SdKfz 233 bojová věž i strop kabiny. Prostor posádky byl tedy shora kompletně otevřený. Zezadu a z boků chránily muže na palubě jen poměrně nízké boční stěny, které zbyly po odstranění stropu kabiny a věže. Nad čelní stěnou byl instalován dodatečný kus pancíře, který čelo kabiny zvyšoval, aby byl bojový prostor lépe chráněn alespoň zepředu. V levé části čelní desky kabiny byl vyřezán pozorovací průzor opatřený krytem odklápěným směrem vzhůru. V krytu byla ještě pozorovací štěrbina, která se využívala, když byl samotný kryt průzoru uzavřen. Další pozorovací průzor shodného provedení se nacházel v levé boční stěně kabiny. Oba průzory sloužily přednímu řidiči, který měl v této části kabiny své stanoviště. V pravé části přední stěny kabiny pak byl instalován krátkohlavňový kanon ráže 75 mm. Kvůli montáži této poměrně velké zbraně musela být více než polovina čelní stěny vyřezána. Pokud jde o přesnou verzi použitého kanonu, lze narazit hned na dvě různé informace. Podle některých autorů byl použit tankový kanon KwK 37 L/24, montovaný jinak do raných verzí tanku Panzer IV. Podle jiných byla použita mutace této zbraně označovaná jako StuK 37 L/24, kterou byla jinak osazována útočná děla Stug III. Vzhledem k tomu, že šlo o dvě varianty téže zbraně, není tento spor asi příliš vyznamný. V literatuře však lze narazit ještě na třetí označení použitého děla, které znělo prostě Kanone 37. Toto označení mělo být přiděleno zbrani po její úpravě pro montáž do obrněného vozu. Šlo tedy pouze o jiný název, nikoliv o jiný typ kanonu.
opuštěný SdKfz 233 padl do rukou Američanům, všimněte si periskopického zaměřovače, vyčnívajícího z bojového prostoru, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno Úchyt zbraně umožňoval měnit vertikální náměr hlavně v rozsahu -4 až +20 stupňů. Maximální stranový odměr pak byl 12 stupňů doprava a 9 stupňů doleva. Dále bylo již nutné natáčet celé vozidlo. Zásoba dělostřelecké munice na palubě čítala 32 střel. Ke kanonu patřil monokulární periskopický zaměřovač SflZF1 s pětinásobným přiblížením. Zaměřovač poměrně výrazně vyčníval z otevřeného stropu kabiny a bývá často dobře vidět na fotografiích. Doplňkovou zbraní byl kulomet MG 42 ráže 7,92 mm. Ten však nebyl zabudovaný do trupu. Vojáci jej vozili s sebou v bojovém prostoru a pouze v případě potřeby jej zavěsili na úchyt v pravé části kabiny a stříleli z něj přes okraje kabiny. Pro kulomet se nákladalo 1500 kusů střeliva. Zadní stěna kabiny schodkovitě klesala do stropu motorového prostoru. I v této stěně byly vyřezány pozorovací průzory - dva směřující přímo vzad a po jednom na každém boku. Tyto průzory náležely ke stanovišti zadního řidiče, které se nacházelo právě v této části kabiny, mírně nalevo od podélné osy vozu (z pohledu samotného zadního řidiče to však bylo vlastně napravo od osy, protože seděl proti směru jízdy). V samé zádi trupu pak byl motorový prostor a v něm již zmíněný agregát Büssing-NAG L8V. V přední části stropu motorového prostoru byl mřížovaný otvor pro proudění vzduchu k pohonné jednotce. Dále vzadu byl ve stropu motorové kapoty velký otvor pro servisní přístup k motoru. Uzavíral jej dvoudílný poklop, jehož křídla se otevírala do stran. Další menší servisní otvory byly v bočních stěnách kapoty. Poslední servisní otvor pak zabíral prakticky celou zadní stěnu trupu (tedy její horní část). Tento zadní otvor chránil jednodílný mřížovaný kryt otevíraný směrem dolů. Přes samotný mřížovaný kryt byl instalován plný pancíř a na něm zavěšeno rezervní kolo.
SdKfz 233 ukořistěný Američany, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno Prakticky podél celého vozu se na každém boku táhly dva velké dvojblatníky, každý překrývající dvě sousední kola. Prostor mezi oběma dvojblatníky byl využit pro vyřezání únikového průlezu v dolní části boční stěny trupu. Samotné blatníky pak posloužily k uložení různého materiálu. Také na nich ale byla upevněna zpětná zrcátka pro předního řidiče, klakson a zcela vzadu také dva výfuky. Hmotnost SdKfz 233 bývá uváděna mezi 8,58 a 8,7 tuny. Jeho maximální rychlost na silnici byla velmi úctyhodných 85 km/h a to při jízdě oběma směry. Na délku měřil stroj 5,85 metru, na šířku měl 2,2 metru a vysoký byl 2,25 metru. Vůz byl vybaven radiostanicí Fu Spr.Ger. "a". Posádku tvořili tři muži. V otevřené bojové kabině měli své stanoviště střelec a velitel, který zároveň plnil funkci nabíječe kanonu. V trupu pak seděl jediný řidič, který se musel přesouvat mezi předním a zadním řídícím postem podle aktuální potřeby. Ke konci produkčního období vznikla mírně upravená varianta. Pro zvýšení ochrany vojáků v otevřené kabině byly u této pozdní verze vozu na boky bojového prostoru navařeny pancéřové bočnice. Vzhledem k vzácnosti jejich snímků lze usuzovat, že automobilů s tímto zvýšeným pancířem vzniklo jen omezené množství.
SdKfz 233 ukořistěný spojenci, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno Velmi spornou otázkou je začátek a konec produkčního období. Podle většiny pramenů začala produkce SdKfz 233 v roce 1942 a skončila v roce následujícím. Jiné důvěryhodné zdroje (např. Pejčoch) však datují začátek výroby již do roku 1940 a její konec do roku 1942. Zamyslíme-li se nad souvislostmi, najdeme více argumentů pro správnost první teorie. V podstatě jediné co hovoří pro začátek výroby již roku 1940 je to, že potřeba dělostřelecké podpory obrněných automobilů se přece musela ukázat hned v prvních válečných taženích a ne až ve třetím roce války. Zastánci zahájení výroby v roce 1940 také argumentují tím, že výroba musela skončit v roce 1942 protože tehdy byla ukončena i produkce samotného SdKfz 231. Toto datum je ovšem samo o sobě sporné a konec výroby "mateřského" typu bývá často uváděn až roku 1943 (viz. článek o SdKfz 231), tento argument tedy neobstojí. Daleko více souvislostí ukazuje na zahájení výroby až roku 1942. K nejvýznamnějším z nich patří samotná volba zbraně. Bylo to právě začátkem roku 1942, kdy výroba tanků Panzer IV a útočných děl Stug III přešla na varianty osazené výkonnějšími dlouhohlavňovými kanony KwK 40 L/43 resp. StuK 40 L/43. Zbrojní úřad měl díky tomu najednou k dispozici nezanedbatelné množství starších nevyužitých kanonů KwK 37 L/24 resp. Stuk 37 L/24 takže jejich uplatnění v jiných strojích se přímo nabízelo.
SdKfz 233 s průzory starého provedení, zřejmě jeden z kusů, které vznikly zpětnou přestavbou, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Dalším významným faktem je absence přídavného čelního pancíře u SdKfz 233. Na běžné SdKfz 231 byl tento pancíř (označovaný jako Zusatzpanzer nebo také Zusatzfrontplatte) montován do roku 1942. Poté byl zrušen v souvislosti s posílením samotného čelního pancíře trupu ze 14,5 mm na 30 mm. SdKfz 233 tento přídavný pancíř až na vzácné výjimky neměly (k těm výjimkám ještě později), což tedy naznačuje, že byly stavěny až od roku 1942. Ve prospěch kratšího produkčního období (tedy 1942 až 1943) hovoří také poměrně malý počet postavených exemplářů SdKfz 233. Celkový počet postavených vozů bývá udáván nejčastěji jako 129 kusů (včetně zpětných přestaveb, o ktrých bude řeč níže). Pozorný čtenář by v tuto chvíli měl zvednout prst a položit si otázku "pokud byly SdKfz 233 vyráběny až od roku 1942, jak je tedy možné, že část těchto strojů byla poháněna starší variantou motoru Büssing-NAG L8V o obsahu 7,913 litru a výkonu 150 koní?". Toto je naprosto správná otázka protože tato slabší varianta agregátu přestala být do mateřského typu SdKfz 231 montována již v roce 1941. A nabízejí se další otázky. Fotografie například dokazují, že některé SdKfz 233 měly ve stěnách kabiny pozorovací průzory staršího provedení, které byly u mateřského SdKfz 231 nahrazeny ještě před rokem 1940. A navíc jsou zde již zmíněné výjimky týkající se přídavného čelního pancíře. Fotografie dokazují, že existovaly vozy, které Zusatzpanzer měly. Odpověď na všechny tři otázky je velmi jednoduchá. Ačkoliv většina SdKfz 233 byla vyrobena jako nové stroje, v průběhu roku 1943 bylo na SdKfz 233 přestavěno deset starších a již použitých SdKfz 231 nebo SdKfz 232. Právě takto zřejmě vznikly ony popsané hybridy, které převzaly různé starší konstrukční prvky jako byly právě motory, průzory či Zusatzpanzer.
SdKfz 233 a PzKpfw II ukořistěné Američany, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno Prvního bojového nasazení se SdKfz 233 dočkal v severní Africe. Většina vozů však byla nasazena na východní frontě. V roce 1943 vznikl těžký obrněný automobil SdKfz 234, který měl svého předchůdce nahradit. Přesto však SdKfz 233 sloužil až do konce druhé světové války. Závěrem zmiňme ještě ne příliš lichotivou přezdívku "Stummel", kterou si vůz mezi vojáky získal. Toto slovo, které v překladu znamená cigaretový nedopalek nebo též pahýl, adresovalo však více než celý automobil jeho samotnou výzbroj. Vzhledem ke své ráži měl kanon KwK 37 (a jeho mutace) skutečně velmi krátkou hlaveň (24 ráží, tedy 180 cm). Zmíněná přezdívka byla používána i pro další techniku vyzbrojenou touto zbraní nebo její odvozeninou.
TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:
Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět: - 24 autentických fotografií v GALERII
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||||||||||||||||||||||||||||||
