|
jeden z prvních sériových Sturmtigerů na cvičišti v Kummersdorfu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Když německá 6. armáda dorazila koncem srpna 1942 k předměstí Stalingradu, čekalo na ni mnoho týdnů a měsíců tvrdých bojů v ulicích, továrnách, domech a sklepeních města. Byl to boj, na který nebyla německá vojska zvyklá a připravená. Boj, který přinášel velmi specifické problémy, jako například potřebu likvidace obránců, opevněných ve vícepatrových bytových domech či velkých továrních halách. Vyhánět obránce bojem muže proti muži uvnitř budovy byl zdlouhavý postup, který navíc přinášel obrovské ztráty. Nejefektivnějším způsobem překonání tohoto typu odporu bylo prostě zničení celé budovy i s obránci uvnitř. Jak to ale v praxi zařídit? Vyslat přímo k budově ženisty s náložemi se rovnalo jejich obětování. Německé tanky se sice mohly k budově relativně bezpečně dostat, ale jejich kanony ani při nejlepší vůli nedokázaly tento druh staveb poslat k zemi. Těžké dělostřelectvo, které by na tento úkol jistě stačilo, zase operovalo z velké dálky a nebylo natolik přesné, aby sundalo konkrétní budovu a nezničilo přitom vše kolem. Bylo zde samozřejmě také letectvo… střemhlavý bombardér by jistě dokázal vcelku přesně zasáhnout určený dům, bylo by to však dosti nákladné a časové náročné řešení. Navíc při nalétávání na město v malé výšce hrozilo značné riziko sestřelení pozemní protileteckou obranou. Německým vojákům, bojujícím ve Stalingradu, prostě chyběla samohybná zbraň, která by dokázala bezpečně dojet na dostřel od konkrétní budovy a pomocí několik málo výstřelů ji celou zničit. Přitom by vozidlo samozřejmě muselo odolávat palbě, která by se na něj snesla ze všech směrů (mluvíme o boji ve městě). A nebyla by to zdaleka jen palba z pušek a kulometů. Ostřelování hrozilo také z protitankových pušek, protitankových děl a nejspíš by létaly i ruční granáty a střely z minometů. Hlavními vlastnostmi bojového stroje by tedy muselo být velmi odolné pancéřování ze všech stran a zbraň co největší ničivé síly. Naopak rychlost a dostřel byly podružné. Požadavek vojáků na vývoj a výrobu takové zbraně byl tlumočen nejvyššímu velení armády na Hitlerově konferenci dne 20. září 1942. Požadavek byl očividně shledán jako smysluplný a zadán k realizaci berlínské firmě Alkett (Altmärkische Kettenwerk). Ta záhy připravila hned dva nové obrněnce, navržené na míru popsanému účelu. Prvním z nich se již v říjnu 1942 stal Sturminfanteriegeschütz 33, postavený jako rychlé dočasné řešení v počtu pouhých 24 exemplářů. Druhý a o dost propracovanější stroj pak vznikl v dubnu 1943 a do dějin se zapsal pod neoficiálním bojovým jménem Brummbär. Vznikla tak jakási svébytná kategorie samohybných děl, pro kterou se vžilo neoficiální označení Strumpanzery.
první prototyp samohybného moždíře Tiger, od pozdějších sériových strojů se lišil mimo jiné štítem zbraně nebo dodatečným pancířem na čele trupu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Oba uvedení zástupci této kategorie byli vyzbrojeni dělem ráže 150 mm. Ničivá síla této zbraně byla sice velmi slušná, ovšem na zničení poschoďového obytného domu bylo i tak potřeba několik výstřelů. Proto začali vojáci brzy přemýšlet, zda by nešlo postavit ještě další Sturmpanzer s mnohem silnější výzbrojí, který by dílo zkázy zvládl jediným výstřelem. Požadavek byl tedy vlastně velmi jednoduchý: maximální možná palebná síla (a k tomu ideálně také odolné pancéřování)! Zástupci zbrojního úřadu se tedy začali po celém Německu rozhlížet po vhodné zbrani. Původně prý vojáci uvažovali o použití houfnice ráže 210 mm (snad upravené verze moždíře Mörser 18) jenže tato cesta se ukázala jako slepá. A tak nakonec jejich volba padla na něco úplně jiného, a sice velmi speciální zbraň, která původně vznikla pro potřeby námořnictva. Tuto speciální zbraň navrhla v roce 1942 firma Rheinmetall-Borsig. Šlo o vrhač ponorných granátů určených k ničení ponorek, které by se přiblížily k pobřežním vojenským objektům (např. přístavům). Mělo tedy jít o zbraň, která pálila z pevného postavení na pobřeží. Pokud jde o označení této zbraně, lze v literatuře narazit na dvě verze. Buďto to byl Raketen-Tauchgranatewerfer (RTgW) tedy doslova raketový vrhač ponorných granátů, nebo Raketen Tauch Geschoss 38 (RTG38) tedy raketová ponorná střela. Zařízení bylo prý testováno na pobřeží v Norsku, ale podle všeho s nijak oslnivými výsledky. Zbraň však zástupce armády zaujala svou enormní ničivou silou, která by se zcela jistě dala využít i při likvidaci pozemních cílů. A když se v roce 1943 objevila poptávka po zbrani pro nový Sturmpanzer, kolečka do sebe krásně zapadla. Upravená verze zbraně, určená pro použití v obrněném bojovém vozidle, dostala označení RW61 (RW = Raketten Werfer). Pokud jde o podvozek pro nový bojový stroj, zde měli vojáci od začátku vcelku jasno. Tak těžkou zbraň mohl nést pouze podvozek z těžkého tanku a logickou volbou se tak stal podvozek tanku Tiger. První zmínka o novém Sturmpanzeru s výzbrojí ráže 38 cm na podvozku tanku Tiger se objevila v zápise z jednání zbraňové komise ze dne 27. května 1943. Vývojem bojového vozidla byla pověřena firma Alkett (která vyvinula i dva předešlé typy Sturmpanzerů). Alkett tehdy podle všeho uvažoval o zásadní přestavbě tankového podvozku s přesunutím motoru do střední části a bojovou kabinou v zádi. Tato myšlenka však byla záhy opuštěna, protože takové zásadní úpravy podvozku by znamenaly zdržení a prodražení vývoje i výroby vozu, a hlavně se ukázalo, že nejsou vůbec nezbytné. Jelikož tanky Tiger byly vyráběny spíš v malém než ve velkém a každý kus byl potřebný na frontě, rozhodl zbrojní úřad, že jako základ pro výrobu nového Sturmpanzeru poslouží již použité podvozku ze starších tanků, které se vracejí z fronty do Německa k větším opravám.
prototyp Sturmmörser Tiger byl založen na podvozku se starším typem pojezdových kol, na této fotografii je vozidlo obuto do užších přepravních pásů, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Během konference konané 5. srpna 1943 byl návrh nového Sturmpanzeru představen Hitlerovi. Vůdci se vozidlo zamlouvalo a souhlasil se stavbou ověřovacího prototypu a následnou sériovou výrobou v počtu 10 kusů měsíčně. První prototyp byl dokončen v rekordním čase, takže už 20. října 1943 mohl být předveden Hitlerovi. Ukázka se konala na základně u města Ořiš (německy Arys, polsky Orzysz) v tehdejším východním Prusku (dnes v Polsku). Od pozdějších sériových vozidel se první prototyp lišil v celé řadě detailů. Základem prototypu byl podvozek převzatý z rané verze tanku Tiger s výrobním číslem 250043 (podle jiných zdrojů 250174) s pojezdovými koly staršího provedení s gumovými obručemi po obvodu. Pozdější sériové stroje již měly výhradně novější kola s tenkou gumovou obručí ukrytou pod ocelovým ráfkem. Se starší verzí tankového podvozku zůstaly prototypu Sturmpanzeru také původní vzduchové filtry Feifel a vrhače šrapnelů na obou zadních rozích trupu, nic z toho již pozdější sériové stroje neměly. Pancéřová kabina prototypu byla prý vyrobena pouze z běžné netvrzené oceli. Čelo trupu dostalo u prototypu dodatečný 50 milimetrový pancíř připevněný pomocí 13 masivních šroubů. U sériových vozidel nebyl takovýto dodatečný pancíř standardně aplikován, ale existovaly i výjimky. U těch ovšem byly k upevnění dodatečné pancéřové desky použity výrazně subtilnější šrouby (foto např. ZDE). Dalším specifikem prototypu byl tvar štítu zbraně. V prostoru pod hlavní byl štít u prototypu znatelně větší než u pozdějších sériových vozidel (srovnání ZDE). Vůdce byl s předvedeným prototypem spokojen, a tak mohly začít jeho důkladné vojskové zkoušky. Ty trvaly až do dubna 1944, kdy byla definitivně schválena sériová výroba. Pokud jde o oficiální označení nového bojového stroje, lze narazit na celou řadu názvů, jako např. 38 cm RW61 auf Sturmmörser Tiger, Panzermörser 38 auf Tiger nebo 38 cm Mörserträger auf PzKpfw VI. Do paměti většiny zájemců o vojenskou historii se však nakonec zapsal pod jednoduchým jménem Sturmtiger. Zajímavé je, že žádný zdroj, který jsme měli k dispozici, neuvádí výzbrojní kód (Sd.Kfz.) tohoto vozidla. Německé dokumenty o stroji nejčastěji referovaly jako o Sturmmörser Tiger, tedy nikoliv útočný raketomet, ale útočný moždíř (Mörser).
poškozený a opuštěný Sturmtiger, který padl do rukou americkým vojákům, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno Použití termínu „sériová výroba“ je v případě Sturmtigeru poněkud přehnané, neboť jich bylo celkem postaveno pouhých 18 kusů. Podle některých autorů to bylo 18 plus prototyp, podle jiných to bylo 18 včetně prototypu. Jelikož byl prototyp později významně modernizován a bojově nasazen, je dost dobře možné, že byl nakonec také počítán mezi ostatní sériové stroje. Nicméně my se přidržíme varianty 18+1. V literatuře také panují rozpory ohledně termínů dodávek sériových vozidel. My zůstaneme věrni verzi Thomase L. Jentze ze série Panzer Tracts, podle které byly první 3 sériové stroje dodány v srpnu 1944, dalších 10 v září 1944 a posledních 5 v prosinci 1944 (rozložení výroby bylo zřejmě dáno dostupností použitelných tankových podvozků). Jak již bylo vícekrát řečeno, Sturmtiger byl založen na podvozku těžkého tanku Tiger I a měl tedy na každém boku osm os pro pojezdová kola. U prototypu, který používal starší pojezdová kola s gumovou obručí, byly na každé ose tři disky, takže podvozek měl na každé straně 24 pojezdových kol. U pozdějších sériových vozidel s celoocelovými pojezdovými koly stačily na každé ose pouze dva disky a tím pádem na každé straně podvozku celkem 16 kol. Zůstaňme ale v rámci zjednodušení nyní už pouze u sériových Sturmtigerů. Kola na lichých osách u něj byla uložena ve vnitřní řadě, tedy blíže k trupu. Kola na sudých osách tvořila naopak vnější řadu dále od trupu. Díky tomuto způsobu uložení s částečným vzájemným překryvem se na osy vešlo více kol a docházelo tak k lepšímu rozložení váhy vozidla. Spolu s tankovým podvozkem převzal Sturmtiger i pásy. Stejně jako u běžného tanku Tiger se i pro nový Sturmpanzer používaly dva typy pásů, bojové o šířce 725 mm a přepravní o šířce 520 mm. Užší pásy se nasazovaly při přepravě po železnici, protože se širšími bojovými pásy vozidlo překračovalo limity pro maximální velikost nákladu. Pohonná jednotka byla samozřejmě rovněž převzata spolu s podvozkem a byl jí benzínový dvanáctiválec Maybach HL230 P45. Motor o obsahu 23 litrů dával maximální výkon 700 koní při 3000 otáčkách za minutu. Do palivových nádrží se vešlo celkem 534 litrů benzínu, což stačilo na ujetí cca 100 km po silnici a okolo 60 km v terénu. Motor byl uložen v zadní části trupu. Po obou jeho stranách byl prostor pro výkonné chladiče. S motorem byla spojena převodovka typu Maybach OLVAR OG 40 12 16 A s osmi stupni pro jízdu vpřed a čtyřmi reverzními.
americký voják nahlíží do útrob Strumtigeru, všimněte si chybějícího pravého pásu a několika průstřelů vlevo na zadním pancíři trupu, jeřáb pro nakládání munice zůstal smontovaný na svém místě, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno V rámci přestavby na Sturmpanzer byl z původního tankového základu odřezán celý strop kabiny posádky a také část její čelní stěny. Vznikl tak ohromný otevřený prostor, který sahal od čelní stěny až po motorovou sekci (krásně je to vidět na snímku ZDE, zdroj: Flickr.com, Public domain). Přes tento otevřený prostor byla položena nová nepohyblivý bojová kabina, svařená z rovných ocelových desek (samostatně je kabina krásně vidět na snímku ZDE, zdroj: Flickr.com, Public domain). Nová kabina byla připevněna k oběma bočním a také k zadní stěně trupu. Spojení kabiny s trupem přitom zajišťovaly masivní přišroubované „spony“. Na každém boky bylo po třech takových sponách, na zadní stěně byly další dvě a další dva spojovací šrouby byly ještě v přední části bočních stěn, kde byla kabina za tímto účelem více protažená dolů. Všechny spojovací šrouby měly z vnějšku kónicky tvarované hlavy, které lépe odolávaly případnému zásahu nepřátelskou střelou menší ráže (spojovací šrouby si můžete prohlédnout na snímku ZDE). Pancéřové desky pro nové kabiny dodávala firma Brandenburgische Eisenwerke z Kirchmöseru. V čelní stěně nové bojové kabiny bylo několik otvorů. Předně to byl průzor pro řidiče umístěný vlevo dole. Hned nad ním pak byl otvor pro zaměřovač raketometu. Vpravo dole bylo zase polokulovité střeliště pro kulomet. A pak zde byl samozřejmě obrovský otvor pro samotný raketomet RW61 (ale k tomu se dostaneme až později). Jedinými otvory v bočních stěnách byly naopak drobné střílny pro ruční zbraně posádky, které se uzavíraly pomocí pancéřových „zátek“. Také v zadní stěně kabiny byl pouze jeden kruhový otvor, který sloužil jako nástupní a výstupní průlez pro posádku. Ve střeše kabiny byl velký obdélníkový otvor pro nakládání raket. V jednom ze dvou dílů poklopu tohoto otvoru byla instalována tzv. Nahverteidigungswaffe, tedy zbraň pro blízkou obranu před nepřátelskou pěchotou. Šlo v podstatě o jednoduchý vrhač, ze kterého bylo možno odpalovat protipěchotní šrapnely, zadýmovací granáty, a dokonce šlo skrz jeho hlaveň střílet také ze signální pistole. Na střeše byl dále kruhový nástupní průlez s pozorovacím periskopem v poklopu a také velký ventilátor pro odvětrávání kabiny. Čelní stěna bojové kabiny byla silná 150 mm, její boky a záď měly 80 mm a strop 40 mm. Jak již bylo řečeno výše, čelní stěně bojové kabiny Sturmtigeru jednoznačně dominovala obrovská hlaveň raketometu RW61. Zbraň byla uložena v polokulovité lafetě s masivním vnějším štítem (detailní foto ZDE). Úchyt dovoloval raketometu horizontální pohyb v rozsahu 10 stupňů do každé strany. Vertikální náměr byl možný v rozsahu od 0 do +85 stupňů. Zbraň nebyla opatřena žádným brzdovratným zařízením. To znamená, že veškerý tlak, který při startu rakety vznikal, musel zadržet vnitřní uzávěr hlavně. Tento tlak však odpovídat cca 40 tunám, což by uzávěr hlavně sám o sobě nevydržel, proto musela být část tohoto tlaku nasměrována jinam. Z toho důvodu byla hlaveň řešena jako „dvouplášťová“. Měla tedy vnitřní tubus, skrz který prolétala sama raketa, a ještě druhý vnější tubus. Prostorem mezi vnitřním a vnějším tubusem vedly kanálky, které odváděly část plamenů šlehajících z trysek odpalované rakety. Tyto kanálky jsou krásně vidět jako drobné kruhové otvory uspořádané okolo ústí hlavně. Na fotografiích lze snadno postřehnout, že počet těchto kanálků nebyl u všech vozidel stejný, takže jejich správný počet a s ním spojená velikost tlaku v hlavni byl nejspíš postupně „laděn“.
opět stejný vrak Strumtigeru, na spodku otevřeného střešního poklopu je vidět odpalovací zařízení Nahverteidigungswaffe, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno Po zasunutí do hlavně držely západky raketu ve vzdálenosti cca 12 cm od uzávěru. Tím vznikal u trysek rakety volný prostor, kterým se spaliny z jejího motoru mohly dostat do postranních kanálků a tudy pak proudily dál, až vyšlehly okolo ústí hlavně (což ještě posilovalo obrovský záblesk, který už bez toho dělala sama startující raketa). Vnitřní uzávěr hlavně se otevíral odsunutím doprava. Toto odsunutí se provádělo ručně pomocí kličky umístěné napravo pod hlavní. Klika pro ovládání stranového odměru byla přímo nad hlavní a klička pro vertikální náměr zase nalevo od hlavně. Pro raketomet se používaly dva typy raket. Tou první byla Raketen Sprenggranate 4581 o celkové hmotnosti 351 kg, z čehož plných 125 kg připadalo na výbušnou nálož. Nálož tvořila trhavina Amatol 50/50 (tj. 50% dusičnanu amonného a 50% tritolu). Tato raketa byla určena k ničení běžných staveb. Druhým typem rakety byla 345 kg vážící Raketen Hohladungsgranate 4582 (podle některých zdrojů bylo její číslo 4592), opatřená kumulativní hlavicí a určená k ničení zodolněných staveb, tedy opevnění a bunkrů. Tato raketa dokázala prorazit až 2,5 metru železobetonu. Základní konstrukce obou typů raket pro RW61 byla stejná. Přední část tvořila bojová hlavice, buď kumulativní (4582), nebo výbušná (4581) a v zadní části bylo palivo pro pohon rakety. Obě části se k sobě šroubovaly pomocí závitu na jejich plášti a spoj se pak ještě zajistil pomocí jistících šroubů (foto ZDE). Pro rakety se používalo pevné palivo lisované do tvaru válečků několika různých velikostí. Uprostřed sestavy byly dva v sobě vsazené duté válečky o délce cca 40 cm. Ten vnitřní měl průměr přibližně 10 cm a v sobě úzkou dutinu. Jeho hmotnost byla asi 4,5 kg. Okolo něj byl druhý váleček s vnějším průměrem cca 18 cm a hmotností asi 9 kg. Okolo těchto středových válečků pak bylo uspořádáno deset dalších válečků o průměru cca 7,5 cm a délce cca 31 cm. Každý z těchto posledně jmenovaných válečků vážil asi 2,5 kg. Celková hmotnost paliva v raketě tedy činila necelých 40 kg. Dutina ve vnitřním středovém válečku byla vyplněna třemi plátěnými pytlíky střelného prachu a další pytlík byl pak uložen před tímto středovým válečkem (viz foto ZDE). Tyto balíčky sloužily k iniciaci samotného paliva… ale o tom až později.
zadní pohled na poničený Strumtiger, na tomto snímku jsou krásně vidět hlavy šroubů, které spojují kabinu s trupem zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno Dno rakety tvořila deska opatřená 32 drobnými tryskami. Právě skrz ně odcházel proud spalin z hořícího paliva a hnal raketu vpřed. Za letu byla raketa stabilizována pomocí rotace. Udělení rotace zajišťovalo jednak drážkování hlavně, ale také samotné trysky, které nemířily přímo podél osy rakety, nýbrž byly vyvrtány pod úhlem 14 stupňů. Díky tomuto natočení posilovaly trysky rotaci rakety i poté, co opustila hlaveň. Ve spodní části bylo na plášti rakety celkem 9 zářezů, do kterých se zasouvaly kovové dílky, které pak na plášti rakety tvořily výčnělky. Právě těmito výčnělky pak rakety zapadla do drážkování v hlavni (výstupky po obvodu rakety jsou krásně vidět na snímku ZDE). Nabíjení 1,5 metru dlouhých a 350 kilo těžkých raket do hlavně nebylo vůbec snadné. Komplikované bylo už jejich samotné naložení na palubu. Za tímto účelem byl Sturmtiger vybaven malým ručním jeřábem, který se upevňoval u pravého zadního rohu bojové kabiny. Zásobovací vozidlo vyložilo rakety na zem v dřevěném bezpečnostním obalu. Vojáci následně raketu přivalili po zemi až k pravému boku Sturmtigeru, odstranili bezpečnostní obal a nasadili na raketu oko, upevněné na konci lana jeřábu. Každá raketa na sobě měla v místě těžiště namalovaný bílý pruh. Právě v tomto místě se nasazovalo oko lana, aby nedošlo k naklonění rakety a jejímu vyklouznutí z oka. Jeřáb potom raketu vyzvedl až nad střechu bojové kabiny a otvorem ve střeše ji spustil dovnitř. Zde ji další voják uložil na nabíjecí rampu a odpojil lano. Následně k raketě připnul lano vnitřního jeřábu, který byl zavěšen pod stropem bojové kabiny. Pomocí tohoto jeřábu ji pak uložil do jednoho ze stojanů. Na každé straně kabiny byly stojany pro šest raket. Další raketu bylo možno nechat uloženou na nabíjecí rampě. Teoreticky bylo možné na palubu naložit ještě čtrnáctou raketu a přepravovat ji nabitou přímo v hlavni raketometu, která potom musela být zafixována v náměru +16 stupňů. Podle některých zdrojů mohla být v hlavni zbraně přepravována pouze speciálně upravená a jasně označená raketa, která byla opatřena dodatečnou ochranou proti vlhkosti (skrz krátkou hlaveň na ni mohlo snadno pršet). Takto naložit na palubu 14 raket byla práce pro celou posádku možná i na několik hodin.
pohled skrz hlaveň raketometu RW61 včetně rampy pro nabíjení raket, nalevo od zbraně je vidět stanoviště řidiče s "volantem" zdroj: Wikipedia, Public domain, upraveno Nabití do hlavně probíhalo opět za pomoci vnitřního jeřábu. Raketa byla nejprve vyzvednuta ze stojanu na boku kabiny a položena na nabíjecí rampu. Do otvoru v její špici pak nabíječ našrouboval dopadovou rozbušku (během přepravy zůstávaly rakety celkem logicky bez rozbušek). Pro kumulativní rakety Raketen Hohladungsgranate 4582 se používala rozbuška typu AZKM 10, pro výbušné rakety Raketen Sprenggranate 4581 pak rozbuška AZKM 8, která umožňovala nastavit zpoždění výbuchu (podle některých zdrojů to bylo nejvýše 0,12 vteřiny, podle jiných až 12 vteřin od dopadu). Takto připravená raketa pak byla ručně vsunuta z nabíjecí rampy do hlavně. Hlaveň musela být v tu chvíli sklopena v poloze od 0 do nejvýše +3 stupňů. Při zasouvání do hlavně bylo ještě raketu nutno pootočit tak, aby výčnělky na jejím plášti zapadly do drážek v hlavni. Pootočit 350 kg těžkou raketu nebylo jen tak, a proto měli vojáci pro tento účel speciální „nástroj“… zdržovat se jeho popisem nedává mnoho smyslu, podívejte se raději na jeho fotografii ZDE. Pro další usnadnění celé akce byly drážky v hlavni na svém začátku mírně rozšířené, aby do nich výstupky na plášti rakety lépe „vklouzly“ (krásně je to vidět na snímku ZDE). Když byla raketa bezpečně v hlavni, namontoval nabíječ do otvoru v jejím dnu zapalovač, potřebný k zapálení balíčků střelného prachu. Jako další krok musel nabíječ do otvoru v uzávěru hlavně vložit ještě primární pyropatronu, teprve potom hlaveň uzavřel a zbraň byla konečně připravena k palbě. Střelec pak zatáhl za odpalovací šňůru, čímž zažehl pyropatronu v uzávěru hlavně. Od ní se vznítil zapalovač ve dnu rakety, ten zapálil výše popsané pytlíky se střelným prachem a teprve ty správným způsobem zažehly válečky raketového paliva (celý postup nabíjení byl krásně ilustrován v manuálu pro posádky – viz. ZDE). Maximální dostřel raketometu poměrně výrazně kolísal v závislosti na venkovní teplotě. Teplota totiž ovlivňovala rychlost hoření raketového paliva. Při teplotě -40 °C dolétla raketa pouze do vzdálenosti 4200 až 4600 metrů, naopak při teplotě +50 °C byl dostřel 6000 až 6650 metrů. Rozumná střední hodnota dostřelu při teplotě +15 °C bývá uváděna jako 5650 metrů. Při zaměřování tedy musel střelec pracovat nejen se vzdáleností cíle a úhlem náměru hlavně, ale také s aktuální teplotou (a případně také s rychlostí a směrem větru). K míření se používal zaměřovač Pak ZF 3x8 s trojnásobným přiblížením a osmistupňovým zorným polem. Na konec hlavně raketometu se někdy zavěšovalo dodatečné závaží, které mělo zlepšit rovnováhu a stabilitu zbraně při míření a palbě.
další samohybný raketomet Sturmtiger ukořistěný Američany, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno Posádku Sturmtigeru tvořilo pět vojáků. Řidič seděl vlevo v přední části trupu, velitel, střelec, nabíječ a radista/kulometčík měli svá stanoviště v bojové kabině. I když kabina vypadá na první pohled velmi prostorná, po naložení plné zásoby raket v ní mnoho místa pro posádku nezbývalo. Velmi stísněné bylo zejména místo radisty/kulometčíka. Raketomet totiž nebyl uložen v ose vozidla, ale mírně napravo od ní, takže prostor mezi zbraní a pravou boční stěnou kabiny byl dost skromný. Je to koneckonců vidět i na umístění kulometného střeliště, které se nacházelo vlastně až nad pravým pásem. Kulometčík tedy musel sedět na blatníku pásu, a to zde byla ještě instalována radiostanice. Ta byla typu Fu5 s jednoduchou prutovou anténou vyvedenou na zadní stěně kabiny. Dále měli vojáci s sebou na palubě ještě druhý volně uložený kulomet a dva samopaly MP38 nebo MP40. Zásoba střeliva pro kulomety čítala 2550 kusů (podle jiných zdrojů to bylo jen 600 kusů) a pro samopaly bylo k dispozici 384 nábojů. Hmotnost Sturmtigeru činila 65 tun, na délku měřil 6,28 metru, na šířku 3,57 metru a vysoký byl 2,85 metru. Po silnici dokázal alespoň teoreticky uhánět rychlostí až 37,5 km/h. V praxi to však bylo spíše okolo 30 km/h na silnici a 20-25 km/h v terénu. Sturmtigery byly organizovány do samostatných rot zvaných Sturmmörser-Kompanie a to podle organizační směrnice KstN 1161. Takováto rota měla mít velitelskou sekci vybavenou obrněným polopásem SdKfz 251/18, dvěma terénními automobily a jedním motocyklem. Dále měla rota svoji zásobovací sekci s deseti nebo jedenácti nákladními automobily a konečně dvě bojové čety (Zug) po dvou Sturmtigerech. Celkový počet mužů v rotě byl 78 nebo 79. První takováto rota byla zformována 13. srpna 1944 a dostala označení Sturmmörser-Kompanie 1000. V srpnu 1944 byly (jak bylo uvedeno výše) vyrobeny první tři sériové Sturmtigery. Spolu s prototypem to bylo právě akorát pro vyzbrojení dvou bojových čet pro Sturmmörser-Kompanie 1000.
američtí zpravodajci důkladně zkoumají ukořistěný Sturmtiger, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno 1. srpna 1944 vypuklo v okupované Varšavě povstání. Rozlícený šéf SS Heinrich Himmler osobně nařídil, aby byla celá Varšava srovnána se zemí. Německé jednotky nasazené proti povstalcům tedy čekal přesně ten druh boje, pro který byl Sturmtiger vyvinut. Není tedy divu, že první dva dostupné Sturmmörsery byly co nejrychleji odeslány do Varšavy. Tím prvním byl samotný prototyp postavený již v říjnu 1943. Ten do Polska dorazil již 15. srpna 1944. O pouhé tři dny později přicestoval vlakem další, tentokrát již sériový Sturmtiger (výrobní číslo podvozku 250237). Oba stroje spolu tvořily první četu Sturmmörser-Kompanie 1000. Po následující čtyři týdny se tato dvě vozidla zapojovala do likvidace budov, ve kterých se ukrývali povstalci. Protože zatím nebylo k dispozici dost vojáků vycvičených pro obsluhu nového bojového stroje, musela být posádka prototypového Sturmtigeru sestavena z pracovníků firmy Alkett. Velitel 9. armády generál von Vormann si v jednom z hlášení stěžoval, že tito muži sice vědí, jak se o nový bojový stroj starat, ale neumějí pořádně střílet. Po návratu z Polska byl prototyp Sturmtigeru dodatečně modernizován. Zejména dostal plnohodnotnou bojovou kabinu z pancéřové oceli (namísto původní „měkké“ oceli) a jeho pojezdová kola s gumovou bandáží byla vyměněna za modernější kola celokovová. Z dalších dvou dostupných sériových Sturmtigerů byla v rámci Sturmmörser-Kompanie 1000 vytvořena druhá četa a koncem srpna 1944 odeslána do Francie. V prosinci 1944 byla celá rota Sturmmörser-Kompanie 1000 nasazena na západní frontě v rámci operace Wacht am Rhein. O jejím působení na západě není známo mnoho detailů. V lednu 1945 byla jednotka přeznačena na Sturmmörser-Batterie 1000 a organizačně převedena pod velení dělostřelectva. V té době byla rota také pravděpodobně rozšířena ze čtyř na šest Sturmtigerů (každá ze dvou čet měla místo původních dvou nově tři bojové stroje). V jakých oblastech bojovala tato jednotka v průběhu roku 1945 není známo, nicméně minimálně onen modernizovaný prototyp prvního Sturmtigeru byl ke konci války nasazen znovu na východě, neboť byl ukořistěn Rudou armádou a dnes tvoří součást sbírek muzea v Kubince. V pořadí druhou rotou Sturmtigerů se stala Sturmmörser-Kompanie 1001 zformovaná 23. září 1944. Také ona měla původně dvě čety po dvou bojových strojích (měla to snad být vozidla na podvozcích s výrobními čísly 250471, 250051, 250103 a 250043). Tato rota byla nasazena na západní frontě opět v rámci operace Wacht am Rhein a to v oblasti mezi městy Euskirchen a Düren. V lednu 1945 byla rovněž přeznačena na Sturmmörser-Batterie 1001 a organizačně rozšířena ze 4 na 6 Sturmtigerů (2 roty po 3 strojích). Z ledna 1945 pochází také záznam, podle kterého se jednomu Stumrtigeru z této jednotky podařilo jednou ranou zničit hned tři americké tanky Sherman zaparkované blízko u sebe uprostřed vesnice. V únoru a březnu 1945 se pak jednotka stáhla na východní břeh Rýna, ovšem trpěla nedostatkem pohonných hmot a zejména pak náhradních dílů. Z tohoto důvodu museli vojáci na ústupu sami zničit tři ze svých Sturmtigerů. Jedním z nich byl stroj s podvozkem číslo 250043, který následně padl do rukou americké 8. pěší divizi.
krásný horní pohled na Sturmtiger během nakládky na loď, která jej dopraví do USA, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno Poslední Sturmmörser-Kompanie dostala číslo 1002 a postavena byla 14. listopadu 1944. V prosinci byla jednotka se svými čtyřmi Sturmtigery odeslána do oblasti Klever Reichswald. Také tato rota byla v lednu přeznačena na baterii, početně rozšířena a zařazena pod velení dělostřelectva. V březnu 1945 pak jednotka ustoupila na východní břeh Rýna, v dubnu 1945 bojovala v okolí města Dorsten a nezadržitelně ustupovala dále na východ před americkou armádou. Sturmmörser-Batterie 1002 prý postupně ztratila všechny své Sturmtigery nikoliv v boji, ale v důsledku nedostatku paliva a poruch.
TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:
Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět: - 36 autentických fotografií v GALERII
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
