vyřazený těžký stíhač tanků Jagdtiger z 512. praporu ukořistěný Američany, jedná se o stroj s podvozkem Henschel, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Vzhledem k Hitlerově posedlosti těžkou bojovou technikou by člověk skoro očekával, že za vznikem nejtěžšího německého sériově vyráběného obrněnce bylo právě samolibé nařízení Vůdce. Není to však pravda. Impuls k vývoji stíhače tanků Jagdtiger prý totiž přišel od samotného vojska, které žádalo nové těžké útočné dělo pro podporu pěchoty, schopné likvidovat jak silně pancéřované, tak měkké cíle na vzdálenost až tří kilometrů. Takový požadavek v podstatě zapadal do obecného německého přístupu k boji s ruskou přesilou. Nepřátel je příliš mnoho, a tak potřebujeme něco velmi silného, co je dokáže ničit na velkou dálku, dříve, než se k nám vůbec dostanou. Zbrojní úřad tento armádní požadavek zpracoval a v únoru 1943 se obrátil na firmy Henschel a Krupp s prvním rámcovým zadáním na vývoj nového bojového vozidla. Oslovené firmy neměly dodat každá svůj konkurenční návrh, nýbrž měly na vozidle spolupracovat.

Výběr oslovených firem přitom nebyl v žádném případě náhodný. Zbrojní úřad měl totiž o základní konstrukci nového obrněnce celkem jasno. Stroj měl být založen na podvozku tanku Tiger II (neboli Königstiger), který v té době sice ještě nebyl zaveden do sériové výroby, ale už se na tom usilovně pracovalo... a hádejte kde... správně, ve firmě Henschel. Výzbroj nového obrněnce pak měla tvořit upravená verze kanonu K 44 ráže 128 mm s hlavní o délce 55 ráží, rovněž právě vyvíjeného... kým asi... ano, firmou Krupp. Čili firma Henschel dostala za úkol připravit podvozek s novým pancéřovým trupem a kabinou, zatímco firma Krupp měla zpracovat potřebné úpravy kanonu ráže 128 mm.

V březnu 1943 se konala porada, na které byly projednány další požadované vlastnosti připravovaného vozidla. Čelní pancíř měl být silný nejméně 150 mm, ideálně však 200 mm! Boky měly mít sílu 100 mm. Prioritou nebyla rychlost, ale odolnost. Celková hmotnost vozidla však nesměla v žádném případě překročit 70 tun, protože to byla maximální nosnost podvozku tanku Tiger II. Výroba nového stroje také měla vyžadovat minimum nedostatkových surovin.

v říjnu 1943 byl Vůdci předveden dřevěný model nového obrněnce v měřítku 1:1, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Dne 12. dubna 1943 představil Henschel zástupcům zbrojního úřadu nákresy dvou možných variant nového obrněnce. První varianta byla založena na podvozku, který svým základním uspořádáním odpovídal tanku Tiger II. To znamená pohonnou jednotku umístěnou v zádi, převodovku vpředu a bojový prostor uprostřed trupu. Návrh počítal se 150 mm pancíře na čele trupu, 200 mm na čele bojové kabiny a 80 mm na bocích. Tato varianta měla dvě hlavní nevýhody. Jednak zde byl cca tří metrový přesah hlavně kanonu před siluetu stroje, který znesnadňoval jízdu v členitém terénu i přepravu po železnici. Druhá nevýhoda s tou první vlastně souvisela a spočívala v posunu těžiště vozidla do přední části. Důvodem byl jak silný čelní pancíř trupu, tak již zmíněná dlouhá hlaveň kanonu. Důsledkem bylo zvýšené namáhání přední části pojezdového ústrojí. Význam této nevýhody byl umocněn tím, že obrněnec neměl disponovat otočnou věží, a proto bylo nutno počítat s poměrně častým natáčením celého stroje do stran. Přetížený podvozek tak bude často vystaven velké námaze a hrozí tak častější poruchy.

Druhá předložená varianta počítala s posunutím motoru do střední části trupu a umístěním bojové kabiny v zádi. Toto řešení znamenalo přesah hlavně pouhých 1,3 metru a také mnohem vhodnější rozložení hmotnosti. Na druhou stranu ale přinášelo také četné nevýhody. Přesunutí motoru doprostřed vyžadovalo výrazné zásahy do konstrukce tankového základu, což v důsledku generovalo dodatečnou pracnost a náklady. Předložený návrh se zatím nezabýval tím, jak bude řešen přívod a odvod vzduchu pro chlazení motoru. A konečně vyjmutí motoru umístěného ve střední části trupu by vyžadovalo demontáž nejen kanonu, ale také celé pancéřové kabiny, což bylo v polních podmínkách fakticky neproveditelné. Pro další vývoj byla tedy vybrána první varianta s motorem v zádi.

V květnu 1943 byly odsouhlaseny další parametry nového stroje, vedeného nyní pod označením Tigerjäger. Z důvodu zjednodušení výroby mělo být pancéřování korby stejné, jako u sériového tanku Tiger II, což znamenalo 150 mm na horní desce čela trupu, 100 mm na jeho dolní desce, 80 mm na bocích a zádi a 40 mm na stropě. Celá korba však musela být oproti korbě tanku Tiger II prodloužena o 300 mm (podle některých zdrojů to bylo dokonce 410 mm), což se projevilo větší mezerou mezi posledním pojezdovým a zadním napínacím kolem (srovnávací foto ZDE). Nová bojová kabina, posazená ve střední části korby, pak měla dostat čelní pancíř o síle 200 mm, boky a záď o síle 80 mm a strop silný 30 mm. Také motor Maybach HL230 měl být převzat z tanku Tiger II. Jednalo se o benzínový dvanáctiválec o obsahu 23 litrů, který dával nejvyšší výkon 700 koní při 3000 otáčkách. K motoru měla být připojena převodovka Zahnradfabrik AK 7-200 se sedmi stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním, která se používala u středního tanku Panther. Pojezdová kola i pásy o šířce 800 mm byly rovněž převzaty z tanku Tiger II.

před prvním prototypem vznikl ještě tento neplnohodnotný demonstrátor, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Nákres firmy Henschel datovaný 15. května 1943 (k vidění ZDE) velmi zřetelně ukazuje jeden zajímavý detail, který konstruktéři skutečně museli řešit. Jde o seseknutou horní hranu čelní desky korby. Cílem této úpravy bylo poskytnout co nejvíce prostoru pro sklopení hlavně kanonu směrem dolů (tedy umožnit co největší negativní náměr). Od záměru seříznout čelní desku v celé šíři horizontálního pohybu kanonu bylo sice později upuštěno, ale musela být přijata dvě jiná opatření. Tím prvním bylo přemístění ventilátoru kabiny řidiče a radisty. Tento ventilátor byl u tanku Tiger II umístěn na střešní desce trupu, mezi průlezy řidiče a radisty. Tzn. že byl přímo pod hlavní kanonu a jeho kryt tedy omezoval možnost sklopení hlavně. U „Tigerjägeru“ byl tedy zmiňovaný ventilátor přesunut do pravého rohu kabiny řidiče a radisty. Druhým opatřením bylo zapuštění periskopu řidiče o 50 mm níže do stropní desky trupu, aby ani jeho pancéřový kryt nebránil kanonu ve sklápění dolů.

Henschel původně navrhoval, aby bojová kabina tvořila samostatný kus, který bude možno z korby sejmout. Tento návrh byl však zbrojním úřadem zamítnut z obav o dostatečnou pevnost a těsnost spojů mezi trupem a kabinou, jež by byly při každém výstřelu enormně namáhány. Henschel argumentoval tím, že pokud bude celé pancéřové tělo (tedy korba i bojová kabina) tvořeno jediným kusem, jeho hmotnost bude cca 34 tun a na výrobní lince bude problém s takovou masou manipulovat. Zbrojní úřad však trval na svém rozhodnutí s tím, že výrobní podnik si s popsaným problémem prostě bude muset nějak poradit. Naopak střechu bojové kabiny mělo být možno sejmout, aby se tak usnadnila servisní demontáž kanonu.

Podle původních plánů měl úchyt kanonu dovolovat jeho horizontální pohyb v rozsahu 18 stupňů na každou stranu a vertikální pohyb od -8 do +15 stupňů. Když však firma Krupp dodala finální výkresy upraveného kanonu ráže 128 mm (který mimochodem dostal označení 12,8 cm L/55 Stuk (Stuk = Sturmkanone = útočný kanon)), ukázalo se, že negativní vertikální náměr i stranový odměr budou muset být o něco menší, než bylo plánováno.

první postavený prototyp (výrobní číslo 305001) z února 1944 byl založen na podvozku prof. Porscheho, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V září 1943 byl zbrojnímu úřadu předveden dřevěný model nového obrněnce v měřítku 1:1. Po jeho revizi vznikly ještě další změnové požadavky. Mezi ty jednodušší patřilo např. zrušení střílen pro palbu z ručních zbraní v bočních stěnách kabiny, zvětšení nástupního průlezu velitele (aby se jím dalo snadněji prolézat i v zimním ošacení) nebo úprava držáků pro vezenou munici. Přišly ale i mnohem zásadnější požadavky. Například bylo rozhodnuto o náhradě převodovky. Namísto plánované Zahnradfabrik AK 7-200 měla být použita Maybach Olvar OG 40 12 16 B. V tomto případě šlo bezesporu o racionální rozhodnutí, neboť původní Zahnradfabrik AK 7-200 byla určena pro tank Panther o hmotnosti „pouhých“ 44,8 tuny. Nově zvolená Maybach Olvar OG 40 12 16 B byla podstatně robustnější, a navíc byla používána také u sériových tanků Tiger II, což zjednodušovalo výrobu (vlastně je až s podivem, proč nebyla tato převodovka vybrána rovnou). Maybach Olvar OG 40 12 16 B umožňovala řazení osmi rychlostních stupňů pro jízdu vpřed a čtyř stupňů pro couvání. Druhým zásadním rozhodnutí pak bylo zesílení čelního pancíře bojové kabiny z 200 na 250 mm!

Zbrojní úřad rovněž vznesl na výrobce dotaz, zda by bylo možné do chystaného stroje instalovat silnější verzi kanonu. Pořád by šlo o ráži 128 mm, ale namísto hlavně o délce 55 násobků ráže, by zbraň byla dlouhá 70 ráží (L/70). Při jinak stejných vlastnostech udělí kanon s delší hlavní projektilu vyšší rychlost, a tedy i více energie. Platí jednoduše, že dokud je granát v hlavni kanonu, zrychluje, jakmile hlaveň opustí, začíná zpomalovat. Odpověď přišla v říjnu 1944. Při použití kanonu L/70 by přesah hlavně přes půdorys stroje činil plných 4,9 metru! To by zhoršilo již tak nepříjemné přetížení přední části podvozku a silně zkomplikovalo jak přepravu po železnici, tak jízdu v terénu nebo v zastavěných oblastech. Od záměru bylo (naštěstí) upuštěno a výzbrojí nového stroje tedy zůstal kanon L/55 s hlavní dlouhou 7020 mm.

V lednu 1944 vstoupil do projektu prof. Ferdinand Porsche, když oslovil Hitlera s návrhem nového typu pojezdového ústrojí, které by těžký stroj mohl používat. Plánované Henschelovo pojezdové ústrojí, převzaté z tanku Tiger II, bylo na každém boku tvořeno celkem 18 koly umístěnými na 9 osách s odpružením pomocí napříč položených torzních tyčí. Porsche naproti tomu navrhoval ústrojí s pouhými osmi pojezdovými koly spojenými po dvojicích do jakýchsi vozíků s odpružením pomocí podélných torzních tyčí. Šlo o podobné řešení, jaké Porsche navrhl u svého prototypu tanku Tiger I a které pak bylo použito pro stavbu stíhače tanků Ferdinand / Elefant.

druhý prototyp 305002 měl naopak podvozek převzatý z tanku Tiger II a ze vzájemného srovnání nakonec vyšel jako vítěz, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Porsche sliboval úsporu několika stovek hodin práce jak při výrobě samotného pojezdového ústrojí, tak při výrobě pancéřové korby. Dále argumentoval snížením hmotnosti vozidla o 1200 kg (podle některých autorů dokonce až o 2680 kg), zvětšením světlé výšky podvozku o 100 mm a také jednodušším servisem než u pojezdového ústrojí firmy Henschel. Takový seznam možných výhod nešlo jen tak ignorovat. Porsche byl navíc Hitlerův osobní přítel, a tak se není co divit, že Vůdce nařídil postavit srovnávací prototypy jak s Henschelovým pojezdovým ústrojím z tanku Tiger II, tak s pojezdem profesora Porscheho. A nejen to. Přípravy na zahájení sériové výroby nemohly čekat, až budou ukončeny srovnávací testy obou prototypů a vyhlášen jejich vítěz. Bylo třeba již nyní rozhodnout, na co se má montážní závod chystat, aby následné dodávky mohly být zahájeny co nejdříve (hovoříme o přelomu let 1943 a 1944, Němci si nemohli dovolit nevyrábět bojovou techniku). A Porsche dokázal všechny odpovědné ovlivnit natolik, že přípravy na budoucí sériovou výrobu byly zacíleny právě na vozidlo s jeho pojezdovým ústrojím.

Svou roli v tom jistě sehrál i fakt, že pro finální montáž budoucích sériových vozidel byla vybrána továrna Nibelungenwerke v rakouském St. Valentinu. Ta totiž spadala pod konglomerát Steyr-Daimler-Puch, kde měl Porsche nemalé historické konexe (na přelomu 20. a 30. let pracoval na vedoucích pozicích jak v Daimler-Benz, tak tak ve Steyr-Werke). Před vznikem dvou plnohodnotných prototypů byl však ještě očividně postaven a testován minimálně jeden nevyzbrojený "prototyp" na podvozku prof. Porscheho vyrobený z měkké nepancéřované oceli. Jeho fotografie si můžete prohlédnout ZDE, ZDE a ZDE. Všimněte si, že toto vozidlo mělo úplně jiné blatníky pásů, než pozdější plnohodnotné prototypy a sériové obrněnce. Zda vzniklo podobné ověřovací vozidlo také na Henschlově podvozku není z pramenů zřejmé.

Každopádně první plnohodnotný a ozbrojený prototyp nového obrněnce měl být podle plánu postaven v prosinci 1943. Jako obvykle však došlo k nejrůznějším zdržením, takže oba objednané prototypy byly nakonec zkompletovány až v únoru 1944. První z nich, vybavený samozřejmě Porscheho pojezdovým ústrojím, nesl výrobní číslo 305001. Druhý s číslem 305002 byl naopak postaven na pojezdu tanku Tiger II. Po prvních továrních testech si oba stroje převzala armáda a 5. května 1944 zahájila jejich srovnávací zkoušky. Oba prototypy byly obuty do tehdy standardních pásů z tanku Tiger II typu Gg 24/800/300 a měly také příslušná hnací kola s osmácti zuby.

Jagdtiger výrobního čísla 305003 dostal pokusně pásy ze stíhače tanků Ferdinand, jeho jízdní vlastnosti to však nezlepšilo, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Prototyp v Porscheho variantě však začal u zástupců armády "ztrácet body" ještě před započetím jízdních zkoušek. Jak již bylo řečeno výše, Porscheho pojezdové ústrojí sestávalo z pouhých osmi pojezdových kol na každém boku. To znamená, že každé kolo muselo nést mnohem větší váhu, než u Henschelova podvozku s 18 koly. U Porscheho varianty díky tomu každé pojezdové kolo vyvíjelo na pás pod sebou tlak rovnající se cca 550 kg na čtvereční centimetr. Zástupci armády se proto oprávněně obávali, že by v praxi mnohem snadněji docházelo k prohnutí nebo prasknutí pásů. A pak zde byl jeden další nemilý detail. Zmiňované pásy typu Gg 24/800/300 z tanku Tiger II byly opatřeny dvěma vodícími hřebeny (výstupky na vnitřní ploše pásu, které zabraňují jeho sesmeknutí z pojezdových kol). U pojezdového ústrojí, které navrhl prof. Porsche, však zuby vnitřního vodícího hřebenu jaksi překážely, takže musely být z pásu odstraněny (prostě odřezány autogenem), což byla samozřejmě z pohledu vojáků zbytečná práce navíc.

A aby toho nebylo málo, jízdní zkoušky prý odhalily ještě další nemilou vlastnost Porscheho pojezdového ústrojí. Při jízdě nízkou rychlostí totiž vykazovalo silné vibrace, jež ustávaly až po dosažení rychlosti cca 15 km/h. Porsche se toto chování snažil svést na to, že použité pásy z tanku Tiger II o šíři 800 mm nejsou pro jeho pojezd vhodné. V červenci 1944 byl proto Jagdtiger výrobního čísla 305003 (s Porscheho podvozkem) pokusně přezut do pásů ze stíhače tanků Ferdinand o šířce 640 mm. Problém se však projevil znovu. Od dalších pokusů bylo upuštěno, za vítěze srovnávacích zkoušek byl vyhlášen prototyp s pojezdem Henschel a sériová výroba měla být ihned přepnuta z Porscheho verze na tu vítěznou.

Jak již zaznělo výše, na stavbu prvních dvou srovnávacích prototypů Jagdtigeru měla velmi rychle navazovat sériová výroba, pro kterou se počítalo s pojezdovým ústrojím prof. Porscheho. Rozběhnutí výroby nebylo zase až tak jednoduché, jak si představovali plánovači, takže první tři sériové stroje vyjely z továrny v rakouském St. Valentinu až v červenci 1944, následované dalšími třemi v srpnu. V září ještě továrna Nibelungenwerke dokončila tři nebo čtyři rozpracovaná vozidla s Porscheho pojezdovým ústrojím a následně dle rozkazu přešla plně na pojezdové ústrojí firmy Henschel. Podle některých autorů bylo na pojezdu prof. Porsche postaveno celkově pouze 10 vozidel, tj. včetně prototypu. Podle jiných pramenů to byl prototyp plus 10 sériových vozidel (tedy celkem 11 exemplářů). V této souvislosti se musíme ještě jednou vrátit k pásům. Zatímco pozdější sériové Jagdtigery na podvozku Henschel dostaly novější pásy typu Gg 26/800/300 a hnací kola s devíti zuby, oněm 10 nebo 11 prvním vozidlům, vyrobeným s podvozkem Porsche, zůstaly starší pásy Gg 24/800/300 a hnací kola s osmnácti zuby. A pozor... z těchto pásů byly samozřejmě odstraněny zuby vnitřního vodícího hřebenu (viz výše).

krásný pohled na záď Jagdtigeru výrobního čísla 305003 s pásy ze stíhače tanků Ferdinand, na snímku je hezky vidět starší verze krytů výfuků, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V září 1944 nakonec sjelo z výrobní linky celkem 8 Jagdtigerů (z toho 3 nebo 4 s pojezdem Porsche, zbytek již Henschel). V říjnu bylo postaveno 9 Jagdtigerů a to i přesto, že 16. října byla továrna bombardována spojenci. V listopadu vzniklo dalších 6 vozidel a v prosinci rovných 20. Do konce roku 1944 tedy bylo postaveno celkem 51 Jagdtigerů (2 prototypy + 49 sériových).

Začátek výroby přitom provázely obvyklé „porodní bolesti“. Tak například vozidlo výrobního čísla 305005 vykazovalo vadné sváry na čelním pancíři. Oprava nebyla proveditelná, a proto zbrojní úřad vozidlo sice akceptoval, ale pouze pro službu v týlu, tj. pravděpodobně při výcviku posádek a servisních mechaniků. U dalších raných vozidel bylo zase nutno výrazně zbrousit nepřesně odlitá místa na čelní stěně bojové kabiny a na masce kanonu (ano, čelní stěna kabiny s protaženým otvorem pro kanon byla odlévaná). I přes veškerou snahu o odstranění nepřesností však tato vozidla nakonec měla menší negativní náměr kanonů než bezchybně vyrobené Jagdtigery.

Na výrobě Jagdtigerů se samozřejmě podílela celá řada dodavatelů. Motory zajišťovala jak samotná Maybach-Motorenbau GmbH z Friedrichshafenu, tak Auto-Union AG z Chemnitzu, kanony dodávala společnost Friedrich Krupp AG z Essenu, podstavce pro kanony přicházely z továrny Krupp Bertawerk AG ve Vratislavy a převodovky zase z továren Zahnradfabrik v Pasau a Adlerwerke ve Frankfurtu. Výrobu pancéřových desek měla na starost firma Eisenwerke Oberdonau v Linzu a finální montáž vozidel pak probíhala v již zmiňovaném závodu Nibelungenwerke v Rakousku.

výroba Jagdtigerů probíhala v továrně Nibelungenwerke v rakouském St. Valentinu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Přišel leden 1945 a zbrojní úřad vyhlásil plán výroby Jagdtigerů pro nadcházející měsíce. Nibelungenwerke měl v lednu dodat 10 strojů, v únoru 40, v březnu 25 a posledních 25 v dubnu. Počínaje květnem 1945 pak měla továrna přejít na výrobu tanku Tiger II. Produkci Jagdtigerů měla od téhož měsíce převzít firma Jungenthal a pokračovat v ní v plánovaném počtu 25 exemplářů měsíčně. Psal se však rok 1945 a životnost jakéhokoliv německého plánu byla tedy velmi krátká. Zpoždění na straně subdodavatelů, problémy s přepravou po železnici i výpadky v dodávkách elektrického proudu, to vše bylo na denním pořádku.

V lednu 1945 se ještě dělníkům podařilo dokončit požadovaných 10 vozidel, v únoru jich dodali pouze 13. V březnu nebyl pravděpodobně dokončen ani jeden Jagdtiger a to ze dvou důvodů. Tím prvním byl nálet z 23. března, při kterém bylo na továrnu shozeno 258 tun bomb. Druhým důvodem byl fatální nedostatek kanonů ráže 128 mm. Již koncem února nařídil Hitler, že výroba Jagdtigerů se nesmí zastavit, takže pokud nebudou k mání standardní kanony, mají být vozidla osazena kanony ráže 88 mm z tanků Tiger II (jak velké konstrukční úpravy by to vyžadovalo Führer nejspíš neřešil). Jisté je, že v dubnu a dokonce i začátkem května 1945 bylo ještě určité množství Jagdtigerů dokončeno. V literatuře však panují rozpory. Celkové výrobní skóre bývá uváděno jako 74, 76 ale i 88 kusů. Je možné, že někteří autoři započítávají i nedokončené stroje, které zůstaly v továrně při jejím obsazení Rudou armádou 9. května 1945.

Zastavme se nyní alespoň krátce u označení, která nový bojový stroj v průběhu času získal. Jak si pozorný čtenář možná povšiml v úvodu článku, původní armádní požadavek na nový stroj hovořil o útočném děle. A tak byl také obrněnec ze začátku skutečně označován, konkrétně to bylo např. 12,8 cm StuK auf Tiger H3 (únor 1943) nebo Tiger II – Sturmgeschütz (březen 1943). V květnu 1943 se poprvé objevilo označení 12,8 cm Panzerjäger a Tigerjäger, která obě jasně odkazují na to, že nový stroj nemá být útočným dělem, ale stíhačem tanků. Na pozadí této změny stály dlouhodobé neshody mezi tankovým vojskem a dělostřelectvem. Tankisté se tímto krokem snažili práce na novém stroji dostat pod svoji kontrolu, protože zatímco vývoj stíhačů tanků spadal pod ně (oddělení WaPrüf 6 německého zbrojního úřadu), vývoj útočných děl mělo pod palcem dělostřelectvo (oddělení WaPrüf 4 německého zbrojního úřadu).

Jagdtiger s pojezdovým ústrojím Porsche, zdroj: Flickr.com, Public Domain, upraveno

Od toho momentu už byl stroj veden výhradně jako stíhač tanků pod označeními jako 12,8 cm Pz.Jäg.44 (L/55) Tiger B (září 1943), Panzerjäger Tiger für 12,8 cm Pak 44 (Sfl.) (říjen 1943) nebo s.Pz.Jg. auf Fgst. Tiger (únor 1944). Všeobecné známé jméno Jagdtiger (lovící nebo lovecký tygr) se poprvé objevilo v únoru 1944 a ujalo se jak u jednotek, tak v různých oficiálních dokumentech. Popsaná změna role nového obrněnce však možná nebyla čistě formální. Nasvědčoval by tomu fakt, že v průběhu dalšího vývoje bylo zcela upuštěno od původně požadované schopnosti vedení nepřímé palby (která je typická spíše pro klasické dělostřelectvo). Ještě doplňme, že výzbrojní kód nového obrněnce byl Sd.Kfz. 186 (Sd.Kfz. = Sonderkraftfahrzeug = vozidlo pro zvláštní účel).

Stíhač tanků Jagdtiger se stal nejtěžším německým sériově vyráběným obrněncem druhé světové války. Když budeme hovořit o sériovém Jagdtigeru na podvozku Henschel, jeho hmotnost činila 75,2 tuny (i když bývají uváděny i jiné hodnoty), na délku měřil neuvěřitelných 10,654 metru (včetně přesahu hlavně), na šířku 3,625 metru a na výšku 2,945 metru. Jak již bylo uvedeno výše, trup Jagdtigeru musel být oproti tanku Tiger II proudloužen o plných 30 cm (resp. o 41 cm, podle toho, kterému zdroji věříte). Ruku v ruce s tím došlo také k prodloužení kontaktní délky pásů se zemí, a to o 120 mm (u Tiger II to bylo 4120 mm, i Jagdtigeru pak 4240 mm).

Pojezdové ústrojí stíhače bylo tvořeno na každém boku 18 koly umístěnými na 9 osách s odpružením pomocí torzních tyčí (připomínám, že popisujeme sériový Jagdtiger s podvozkem Henschel). Kola na první a poslední ose měla navíc ještě dodatečné tlumiče pérování, protože musela při jízdě snášet největší zátěž. Pojezdová kola měla průměr 800 mm a po obvodu byla opatřena pouze tenkou tlumící vrstvou pryže, ukrytou pod ocelovým ráfkem. Zatímco prototyp Jagdtigeru číslo 305002 měl ještě starší pásy typu Gg 24/800/300 a hnací kola s osmácti zuby, sériové stroje již dostaly novější pásy Gg 26/800/300 a k nim náležející hnací kola s devíti zuby (šlo o pásy, které byly v květnu 1944 zavedeny pro tank Tiger II). A stejně jako tank Tiger II používal i Jagdtiger dvě sady pásů, užší přepravní a širší bojové. Ty bojové byly široké 800 mm, přepravní pouze 660 mm. Užší pásy byly nutné kvůli cestování po železnici, neboť s bojovými pásy vozidlo prostě překračovalo přepravní limity. Před každým vagónováním bylo tedy nutno pásy vyměnit a pak ještě jednou obráceně po vyložení v cílové stanici. Používat úzké přepravní pásy pro běžnou jízdu po vlastní ose bylo zakázáno.

krásný horní pohled na těžký stíhač tanků Jagdtiger, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Každý pás sestával ze 47 dvojdílných článků, které tvořil hlavní a spojovací článek. Jeden takový dvojitý článek přepravního pásu vážil 42,9 kg a dvojčlánek pásu bojového dokonce 62,7 kg. Snadno lze tedy dopočíst, že jeden kompletní bojový pás Jagdtigeru dosahoval hmotnosti cca 2947 kg! Výměna bojových a transportních pásů tedy musela být bezesporu dost náročná práce. Se širšími bojovými pásy se měrný tlak na půdu pohyboval okolo 1,06 kg/cm2, což bylo sice hodně, ale stále to byla únosná hodnota. Počátkem roku 1945 byly ta tancích Tiger II zavedeny nové pásy typu Kgs 73/800/152 s jednodílnými články, na Jagdtigerech však prý již používány nebyly.

Jagdtiger dokázal teoreticky vyvinout maximální rychlost 41,5 km/h, v praxi se však pohyboval mnohem pomaleji, obzvlášť v terénu. Do palivových nádrží se sice vešlo úctyhodných 860 litrů benzínu, ovšem spotřeba vozidla byla vpravdě astronomická. Při jízdě po silnici polykal obrněnec cca 800 litrů na 100 km, v terénu si pak klidně řekl i o 1100 litrů! Převodovka byla již zmíněného typu Maybach Olvar OG 40 12 16 B s osmi stupni pro jízdu vpřed a čtyřmi pro couvání. Posádku stíhače tvořilo šest mužů. Řidič a radista seděli v přední části trupu, kam se dostávali skrz vlastní průlezy ve stropní desce trupu před bojovou kabinou. Zbytek mužů měl svá stanoviště v bojové kabině. Nalevo od kanonu seděl střelec, napravo od kanonu pak velitel vozu a za nimi dva nabíječi. K nástupu a výstupu využívali vojáci dva průlezy ve střeše kabiny a případně také velká dvoukřídlá dvířka v její zadní stěně.

Standardní komunikační výbavou Jagdtigeru byla pravděpodobně radiostanice Fu 5, existovaly však i velitelské vozy, který měly navíc výkonnější stanici typu Fu 8 a k ní druhou anténu s hvězdicovým rozvětvením (úchyt pro tuto anténu lze vidět na snímcích ZDE). Dále bylo na palubě také signalizační zařízení, pomocí kterého mohl velitel udílet jednoduché povely řidiči. Šlo o mechanický indikátor ovládaný pomocí bovdenového lanka a zvonek, který řidiče upozorňoval na nový povel. Indikátor měl několik základních poloh, které znamenaly před, vzad, vpravo, vlevo a stůj.

Jagdtiger pozdní verze se šesti náhradními články pásů na boku věže a úchyty pro trubkový jeřáb, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Hlavní výzbroj Jagdtigeru tvořil již zmiňovaný kanon K 44 ráže 128 mm. Pod tímto označením byl sice kanon původně vyvíjen, ale do služby byl nakonec zařazen pod označením 12,8 cm Pak 44 (Pak = Panzerabwehrkanone = protitankový kanon) a později přeznačen na 12,8 cm Panzerjägerkanone 80. Šlo o vskutku děsivou zbraň, které neodolal prakticky žádný cíl. Kanon vážil zhruba sedm tun a z důvodu snadnější manipulace se pro něj používala dělená munice (tzn. že do hlavně se nabíjel nejprve granát a pak nábojnice s výmetnou náplní). K dispozici byly tři velikosti výmetné náplně a dva základní typy granátů. Proti měkkým cílům se používal tříštivotrhavý 12,8 cm SprGr L/50 o hmotnosti cca 28 kg. Proti obrněným cílům se pak používal 12,8 cm PzGr 43.

PzGr 43 (Panzergranate 43) vážil 28,3 kg a hlaveň kanonu opouštěl rychlostí až 920 m/s. Na vzdálenost 1000 metrů dokázal tento projektil probít homogenní ocelový pancíř skloněný pod úhlem 30 stupňů silný neuvěřitelných 230 mm! To ale není vše. Při palbě ze 2000 metrů probíjel PzGr 43 pancíř o síle cca 200 mm a ze tří kilometrů si stále dokázal poradit s pancířem silným 173 mm. Stačilo se prostě jen trefit a zničující účinek byl v podstatě zaručen. Velitel 2. roty 512. praporu těžkých stíhačů tanků Otto Carius ve svých pamětech zmiňuje, že se mu palbou z Jagdtigeru podařilo zničit americký tank ukrytý za domem. Pravda, z popisu není jasné, zda šlo o stavení dřevěné nebo zděné, ale schopnost granátu proletět budovou, a ještě pancířem tanku za ní je i tak velmi výmluvná.

Vždyť také tabulky, porovnávající schopnost nepřátelských tanků probít čelní pancíř Jagdtigeru se schopností německého obrněnce probít naopak čelní pancíř těchto nepřátelských tanků, vypadaly velmi stereotypně. Žádný spojenecký ani sovětský tank (včetně IS-2) nedokázal prorazit čelo Jagdtigeru ani z nulové vzdálenosti. Jagdtiger dokázal naopak prostřelit čelní pancíř všech hlavních nepřátelských strojů na vzdálenost 3500 a více metrů. Jen stručně ještě zmíníme také fakt, že pro kanon Pak 44 byl vyvíjen ještě speciální typ podkaliberní munice s odpojitelnými vodícími prvky, tzv. 12,8 cm Treibspiegel-Geschoss mit H-Kern. Právě kvůli tomuto plánovanému typu střely nesměl být kanon vybaven úsťovou brzdou. Nakonec však tento granát do výzbroje zaveden nebyl.

Jagdtiger na podvozku Henschel, zdroj: Worldwarphotos.info, Public Domain, upraveno

V Jagdtigeru byl kanon Pak 44 instalován v palebné výšce 2150 mm s možností horizontálního odměru v rozsahu 10 stupňů do každé strany a vertikálním náměrem od -7 do +15 stupňů. K zaměřování kanonu se používal periskopický zaměřovač Winkelzielfernrohr 2/1 (W.Z.F.) s desetinásobným přiblížením, který se vysouval otvorem ze střechy. Zásoba střeliva na palubě čítala 40 kusů (i když technická zpráva americké armády o ukořistěném Jagdtigeru z 10. května 1945 říká, že na palubě stroje jsou držáky pouze pro 38 nábojů).

V levé části byla ve střeše bojové kabiny umístěna tzv. Nahverteidigungswaffe, tedy zbraň pro blízkou obranu, a to zejména před nepřátelskou pěchotou. Šlo v podstatě o vrhač granátů, jehož samotné odpalovací zařízení bylo umístěno uvnitř pod stropem a hlaveň ústila na střeše. Vedle protipěchotních šrapnelů bylo z této zbraně možno odpalovat také zadýmovací granáty, a dokonce šlo skrz hlaveň střílet ze signální pistole. Mimo to disponoval stroj ještě dvěma kulomety. Kulomet typu MG 34 byl instalován ve střelišti v čelní stěně korby, druhý kulomet typu MG 42 pak s sebou posádka vozila volně v kabině. Z tohoto druhého kulometu bylo možno střílet buď ze střechy nebo z podstavce nad motorovým prostorem (foto ZDE).

V průběhu výroby Jagdtigeru bylo zavedeno několik spíše drobných konstrukčních úprav. Hned v červenci 1944 byly zrušeny plechové kryty okolo výfukových trubic za zadní stěně trupu (foto ZDE). Od srpna 1944 byla na čelní desku trupu instalována sklopná podpěra pro hlaveň kanonu. Počínaje zářím 1944 byl na nová vozidla nanášen nátěr antimagnetické pasty Zimmerit, většinou však pouze do výšky, do které mohl dosáhnout pěšák stojící vedle vozidla. V prosinci 1944 byl zvýšen počet úchytů pro náhradní články pásů na bocích bojové kabiny z původních čtyř na šest. V únoru 1945 začaly být na strop bojové kabiny navařovány držáky pro vztyčení jednoduchého trubkového jeřábu (foto ZDE). Ten sloužil např. ke zvedání motoru při polních opravách.

pohled do hlavně kanonu ráže 128 mm, zdroj: Flickr.com, Public Domain, upraveno

Jagdtigery byly organizovány do tzv. praporů těžkých stíhačů tanků (schwere Panzerjäger Abteilung neboli sPzJgAbt). Takovýto prapor byl tvořen třemi rotami (Kompanie). Rota se dále členila na 3 čety (Zug) z nichž každá byla vyzbrojena čtyřmi stíhači tanků (plus další podpůrnou technikou). Každá rota měla zároveň také svoji velitelskou sekci s dalšími dvěma Jagdtigery. To znamená, že rota na plných stavech čítala 14 stíhačů tanků (3 x 4 plus 2). Prapor měl navíc ještě svoji velitelskou rotu (Stabkompanie) s dalšími třemi obrněnci. Celý prapor tak disponoval 45 Jagdtigery (tři bojové roty po 14 plus velitelská rota praporu se 3 stroji). Při porovnání organizační struktury praporu a výše uvedeného celkového počtu vyrobených Jagdtigerů je každému jasné, že vozidel tohoto typu nebylo dost ani na vyzbrojení dvou kompletních praporů.

Každopádně první jednotkou, která nové obrněnce obdržela, se stal sPzJgAbt 653. Tato jednotka byla původně vyzbrojena stíhači tanků Ferdinand (resp. Elefant), po téměř roce a půl tvrdých bojů na východní frontě a v Itálii jí však zbylo pouhých 10 vozidel tohoto typu. Koncem roku 1944 bylo všech deset Elefantů převedeno do samostatné roty a 653. prapor se začal připravovat na přezbrojení na Jagdtigery. Dodávky nových vozidel však vázly, takže koncem listopadu 1944 měl prapor k dispozici pouhých 16 obrněnců. Ty byly využívány k intenzivnímu výcviku posádek ve výcvikovém prostoru u Rakouského Döllerheimu (odkud to bylo něco přes 100 km k samotné továrně Nibelungenwerke). 5. prosince 1944 bylo těchto 16 Jagdtigerů (organizačně rozdělených mezi 1. a 3. rotu praporu) naloženo na celkem tři nákladní vlaky a odesláno z Döllersheimu na západní frontu, aby se zapojily do operace Wacht am Rhein. Kvůli logistickým problémům však do cílové železniční stanice v Blankenheimu dorazil pouze jeden vlak se šesti Jagdtigery, a to navíc až 21. prosince 1944. Zbylé dva vlaky vyložily svůj náklad ve stanici Wittlich plných 50 km fronty.

Co se však týče skutečného bojového zapojení Jagdtigerů do operace Wacht am Rhein, panuje v pramenech zcela zásadní rozpor. Podle některý autorů se minimálně část z šesti Jagdtigerů ze stanice v Blankenheimu vydala ve stopách hlavního německého útoku a během následujících dvou dnů doputovala vozidla až ke 120 km vzdálenému belgickému městu Bastogne. V tomto městě drželi Němci již několik dnů obklíčené americké vojáky. Američané však nehodlali své kamarády nechat na holičkách, a proto vyslali od jihu záchranou výpravu, v jejímž čele jelo 32 tanků Sherman z 8. praporu 4. obrněné divize. Oblast jižně od Bastogne zajišťovala v té době německá 26. Volksgrenadier Division pod velením (prosím nesmějte se) generálmajora Heinze Kokotta.

američtí vojáci si se zájmem prohlížejí opuštěný Jagdtiger, zdroj: Flickr.com, Public Domain, upraveno

Heinz Kokott umístil své velitelství ve vesnici Hompré pouhých 7 km jižně od Bastogne a ocitl se tak přímo na trase postupu americké "záchranné výpravy". 23. prosince organizoval Kokott všechny dostupné síly k odražení amerického útoku, když se prý v Hompré náhle a nečekaně zjevily čtyři Jagdtigery z sPzJgAbt 653. Generálmajor Kokott byl zcela zaskočen nejen tím, že se na místě vůbec objevily nějaké německé obrněnce, ale zejména tím, o jaké obrněnce šlo. Monstrózní 75 tunové stroje nikdo z německých vojáků na frontě dosud neměl možnost spatřit. Generálmajor se ihned rozhodl vozidla zapojit do chystané obrany proti Američanům a nařídil proto veliteli skupiny (jeho jméno se bohužel nikde neuvádí), aby se se svými stroji přesunul o dalších cca 5 km na jih k vesnici Chaumont a připravil se zde k odražení amerického útoku. Ať už se velitel uvedené čtveřice Jagdtigerů jmenoval jakkoliv, dokázal, že svému řemeslu rozumí. Zaujal s nimi totiž ideální pozici, umožňující jim využít svou hlavní devízu – dalekonosný, přesný a ničivý kanon. Maskovány na okraji zalesněného kopce, měly čtyři Jagdtigery dokonalý výhled na přístupovou cestu k Chaumont. Když se na ní objevily americké Shermany, měli je Němci jako na talíři. V řeži, která propukla, ztratili Američané celkem 18 tanků. 11 z nich prý zlikvidovaly právě Jagdtigery z 653. praporu.

A teď zpátky nohama na zem... podle naprosté většiny autorů (Spielberger, Doyle, Jentz, Devey, Münch) se Jagdtigery německé ofenzívy v Ardenách vůbec nezúčastnily. Šestice vozidel, která byla 21. prosince vyložena z vlaku v Blankenheimu, prý odtud nepostupovala k Bastogne, ale zaujala postavení mezi městečky Gemund, Kall a Schleiden nějakých 20 km od samotného Blankenheimu. Zde pak zůstaly stát až do 23. prosince, kdy obdržely (stejně jako zbytek 653. praporu) nový rozkaz k přesunu k městu Zweibrücken. Tady se měl prapor zapojit do nové německé ofenzívy s krycím označením operace Nordwind. Nejspíš se tedy musíme smířit s tím, že hrdinský příběh od Chaumontu je pouhou fikcí a Jagdtigery se do útoku v Ardenách ve skutečnosti vůbec nezapojily. Ono si taky lze jen těžko představit, že by ona "bájná" čtveřice Jagdtigerů zvládla během dvou dnů urazit po vlastní ose více než 120 km dlouhou cestu z Blankenheimu k Bastogne (za chvíli si totiž řekneme, jak dopadl jiný pokus Jagdtigerů o přesun po vlastní ose na delší vzdálenost).

Vraťme se tedy do 23. prosince 1944, kdy 653. prapor obdržel rozkaz přesunout se k městu Zweibrücken a zapojit se do operace Nordwind. Šestice Jagdtigerů nalézající se nedaleko Blankenheimu se soustředila na vlakovém nádraží a 29. prosince už cestovala nákladním vlakem směr nové působiště. Pro ostatní Jagdtigery, které stály v okolí města Wittlich, však nebyly k dispozici žádné železniční vagony, a tak jejich posádky dostaly pokyn přesunout se do cca 90 km vzdáleného Boppardu po vlastní ose. A co se nestalo... všechny Jagdtigery, které se pochodu účastnily, se po cestě postupně porouchaly... všechny do jednoho! A technické problémy měly dokonce i některé Jagdtigery, které cestovaly vlakem z Blankenheimu. Zkrátka 31.12.1944, tedy den před zahájením operace Nordwind, byly v místě soustředění a v provozuschopném stavu pouhé dva Jagdtigery!

vrak Jagdtigeru s podvozkem Henschel, zdroj: Worldwarphotos.info, Public Domain, upraveno

Během následujících dní se podařilo zprovoznit další stroj, takže 9. ledna 1945 mohly tři Jagdtigery konečně vyrazit do první ostré bojové akce, a to po boku 17. SS Panzergrenadier Division „Götz von Berlichingen“. Během dne se jim prý sice podařilo zničit jeden americký tank Sherman, ovšem při postupu přes zasněžené pole přehlédli Němci ukrytou pěchotu a jeden z Jagdtigerů utržil fatální zásah do boku korby. Kumulativní granát z americké bazooky propálil 80 mm silnou boční stěnu a způsobil explozi uskladněné munice, což vedlo ke smrti celé posádky a kompletnímu zničení vozidla. Jednalo se o Jagdtiger s číslem podvozku 305024 a věžovým číslem 134. Němci se ani nepokoušeli vrak vozidla odtáhnout. Ponechali jej prostě na místě a teprve když se později chystali oblast vyklidit, vyhodili vrak do povětří, aby spojencům znesnadnili jeho ohledání. Následující dny a týdny strávily Jagdtigery v oblasti severně od Štrasburku.

1. března 1945 stálo celkem 39 Jagdtigerů z 653. praporu v lesích okolo města Haguenau nějakých 25 km severně od Štrasburku a připravovaly se na odražení očekávaného spojeneckého útoku. Z oněch 39 strojů bylo 29 bojeschopných, 8 vyžadovalo krátkodoubou opravu a 2 dlouhodobé opravy. 11. března již má prapor k dispozici 41 Jagdtigerů, z toho 38 provozuschopných. Jen o pár dnů později začínají spojenci v oblasti Haguenau útočit a Jagdtigery se opět zapojily do akce. Např. v noci ze 14. na 15. března kdy ze vzdálenosti 4 km rozstřílely kolonu amerických tanků u vesnice Mertzwiller. Hned 16. března se však Jagdtigery dostanou pod intenzivní nepřátelskou palbu a celkem 7 vozidel je vyřazeno. Pět z nich nebylo možné bezpečně odtáhnout a tak je Němci museli vyhodit do povětří.

653. prapor následně zahajuje pomalý ústup na severovýchod přes města Wissembourg, Landau in der Pfalz a dále k Germersheimu, kde překročí řeku Rýn. Během této anabáze obrněnců postupně ubývá, primárně kvůli poruchám a americkému letectvu. 23. března tak prapor hlásí 31 Jagdtigerů, z toho pouhé 3 v provozu, 31. března zbývá již pouze 25 Jagdtigerů z toho opět pouze 3 provozuschopné. Duben a květen 1945 se už nesly téměř výhradně ve znamení ústupu na východ a rostoucích ztrát. 26. dubna 1945 hlásil prapor 14 Jagdtigerů, z toho 1 bojeschopný, 7 v krátkodobé opravě a 6 v dlouhodobé opravě. Poslední dva provozuschopné Jagdtigery z celého 653. praporu se vzdaly Američanům v 15 hodin 7. května 1945 v rakouském Liezenu. Byla to vozidla s věžovými čísly 312 a 324.

ceremoniální kapitulace zbytků 1. roty 512. praporu dne 16. dubna 1945 ve městě Iserlohn nedaleko Dortmundu, zdroj: internet, Public Domain, upraveno

Druhou a poslední jednotkou, která dostala Jagdtigery do své výzbroje, se stal prapor sPzJgAbt 512, který začal být fakticky budován až na konci ledna roku 1945. Podle plánu měla každá z jeho tří rot obdržet pouze 10 obrněnců (namísto tabulkových 14). Další tři Jagdtigery měl dostat štáb praporu, takže celkově se pro tuto jednotku počítalo s 33 vozidly. Mezi 12. a 14. únorem 1945 si prapor převzal prvních 11 zbrusu nových Jagdtigerů a vojáci se s nimi pustili do střeleckého výcviku na cvičišti u rakouského Döllersheimu (mimochodem vojenské cvičiště je tam dodnes). Hned 16. února však přišel rozkaz ke stažení všech 11 vozidel zpět do mateřské továrny k výměně vadných převodovek řízení Henschel L801, což zpozdilo vyzbrojování praporu o dva vzácné týdny. 3. března 1945 odjelo prvních 5 plně funkčních Jagdtigerů vlakem z rakouského Linze do německého Sennelageru nedaleko Paderbornu. Dalších celkem 15 strojů vyrazilo na stejnou cestu 5. a 10. března.

Dostat obrněnce z továrny do určeného místa a zajistit jejich bojeschopnost byl v podmínkách února 1945 neskutečně obtížný úkol. Samotné Jagdtigery cestovaly do Sennelageru z Linze. Přitom byly obuty do přepravních pásů (jak jinak, když jely vlakem). Nicméně bojové pásy necestovaly spolu s nimi, protože nejspíš nebyly k dispozici přímo v Linzi, ale musely být paralelně odeslány do Sennelageru z dodavatelské továrny ve Velbertu. A zároveň s tím musela být z Magdeburgu do Sennelageru odeslána munice. Všechny tři vlaky musely přežít cestu bez úhony ze strany spojeneckého letectva a setkat se v jedné stanici, aby mohly být Jagdtigery skutečně připraveny k boji.

V čase kdy probíhala přeprava 512. praporu do Sennelageru (konkrétně 7. března) se amerických jednotkám podařilo obsadit strategicky důležitý Ludendorffův most přes řeku Rýn ve městě Remagen. 10. března 1945 proto 512. prapor obdržel rozkaz, aby se přesunul k Remagenu a zapojil se do německého protiútoku. Jednotka však v tu chvíli nebyla ani zdaleka připravena vyrazit do akce. Vojáci se s novými bojovými stroji v podstatě teprve seznamovali. Nejblíže ke stavu bojové připravenosti měla 2. rota pod velením nadporučíka Otto Cariuse. Sám Carius však byl jiného názoru, výcvik považoval za nedostatečný a samotné obrněnce za nevyzrálé. Rozkaz je ale rozkaz, a tak 14. března 1945 naložila 2. rota svých 10 Jagdtigerů na tři nákladní vlaky a vyrazila směr železniční stanice Siegburg. Kvůli zmatkům na železnici však jeden vlak skončil v Duisburgu, takže do Siegburgu dorazilo pouze pět Jagdtigerů a jejich doprovodná a zásobovací vozidla.

Jagdtiger, který jeho posádka vyhodila do povětří, slouží jako prolízačka pro děti, zdroj: Flickr.com, upraveno

V noci z 20. na 21. března 1945 bylo pět Jagdtigerů vyloženo z vlaku a přesunuly se do lesů východně od Siegburgu. Cariusovy Jagdtigery byly pro útok na americké předmostí na Rýnu zařazeny do nově zformované Panzergruppe Hudel a 24. března brzy ráno vyrazily do akce. Američané však německý útok očekávali, velmi dobře se připravili, poměrně snadno jej odrazili a rychle přešli do protiútoku. Cariusova 2. rota se svými Jagdtigery (kterých bylo zatím stále jen 5) dostala 25. března rozkaz stáhnout se k městu Siegen a připravit se k jeho obraně. Dva Jagdtigery měly cestou poruchu, která znemožnila jejich další pochod a oba musely být vyhozeny do povětří. Zbylé tři dosáhly Siegenu a mezi 26. a 30. březnem se zde setkaly s dalšími pěti obrněnci, které se zatoulaly při přesunu ze Sennelageru. Carius měl tedy nyní k dispozici 8 Jagdtigerů. Do města dorazilo také dalších 10 Jagdtigerů z 1. roty 512. praporu.

28. března 1945 zaznamenal 512. prapor svůj první zničený nepřátelský tank, když velitel 1. roty nadporučík Albert Ernst granátem ráže 128 mm doslova rozpáral americký Sherman. Během následujících tří dnů držela 1. rota obranné pozice jihovýchodně od Siegenu a palbou ze vzdálenosti až tří kilometrů zlikvidovala více než třicet amerických vozidel, většinou tanků. Albert Ernst byl za tento úspěch povýšen do hodnosti kapitána, z jeho roty však zbylo jen 5 Jagdtigerů. 1. dubna 1945 se Američanům podařilo uzavřít tzv. rúrskou kapsu a obklíčit 317 tisíc německých vojáků včetně zbytků 512. praporu těžkých stíhačů tanků. Ještě více než dva týdny se vojáci z 512. praporu v kapse bránili, bylo to však jen oddalování nevyhnutelného. Osud jednotky byl zpečetěn.

Na filmovém pásu se dochovaly velmi pěkné záběry ceremoniální kapitulace zbytků 1. roty 512. praporu dne 16. dubna 1945 ve městě Iserlohn nedaleko Dortmundu. Velitel roty kapitán Albert Ernst nechal svoji jednotku seřadit na náměstí. Pořád ještě šlo o dlouhou kolonu různých vozidel, nákladních a osobních aut, polopásových transportérů, vyprošťovacích vozidel včetně jednoho Bergepantheru a hlavně tří bojeschopných Jagdtigerů. Na hlavni jednoho z nich jde zřetelně rozeznat pět vítězných kruhů. Obrněnce dojely na náměstí s bílými praporky na anténách, pod dohledem Američanů a kupodivu také za občasného mávání přihlížejících civilistů. Vojáci následně složili své zbraně a provedli poslední čestný nástup před svými vozidly.

američtí vojáci si prohlížejí opuštěný Jagdtiger s podvozkem Porsche, zdroj: Worldwarphotos.info, Public Domain, upraveno

Jagdtigery se do historie druhé světové války zapsaly spíše svojí velikostí a hmotností než svými bojovými úspěchy. Pravdou však je, že ani nedostaly mnoho šancí nějaké takovéto úspěchy vybojovat. Když nějaký válečný stroj přijde do služby půl roku před koncem války, za podmínek rostoucího nedostatku a chaosu, a ještě k tomu vznikne v počtu pouhých desítek kusů, pak nemá právě ideální podmínky předvést, co umí. Jagdtigery si rovněž vysloužily pověst velmi poruchových strojů. I zde je nutno na jejich obranu říci, že prostě neměly šanci projít si úvodní fází testování, ladění a vychytávání nedostatků. V lednu 1945 vyslal inspektorát tankových jednotek svého zástupce k 653. praporu, aby hledal příčiny vysoké poruchovosti nových obrněnců. Jeho zpráva zmiňovala vícero oblastí, ale velkou roli v celé věci hrál naprosto nedostatečný výcvik řidičů. Nejhorším nepřítelem Jagdtigerů tak byly často jejich vlastní nezkušené posádky.

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- některé charakteristiky kanonu v sekci VLASTNOSTI KANONŮ

- 83 autentických fotografií v GALERII

VZNIK STROJE

DVĚ VARIANTY

PORSCHEHO NÁVRH

PRVNÍ PROTOTYPY

VÝROBA

STUG NEBO JÄGER?

POPIS STROJE

KANON Pak 44

ORGANIZACE

BOJOVÉ NASAZENÍ

TECHNICKÁ DATA

GALERIE

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje