Panzernet

SCHWERER KLEINER PANZER

Porscheho tank nového typu

část výkresu schwerer kleiner Panzerkampfwagen ve verzi ze 7.4.1944, tedy s kanonem PAW 1000 v korbě a MK 108 v otočné věžičce, výkres uvádí celkovou hmotnost stroje 26 000 kg, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Vznik projektu

První zmínka o spolupráci firmy Rheinmetall a konstruktéra Ferdinanda Porscheho na tomto novém tanku pochází z jejich společného jednání dne 13. května 1943. Nové bojové vozidlo je zde zmiňováno pod prostým označením "Panzerkampfwagen Porsche", tedy doslova "tank Porsche". Co však bylo impulsem k zahájení vývoje tohoto velmi nestandardního vozidla? V literatuře lze narazit v podstatě na dvě velmi odlišné odpovědi. První teorie říká, že Porsche jej navrhl jako konkurenci k projektu stíhače tanků E-25, vyvíjenému firmou Argus Motoren GmbH v rámci programu Entwicklungreihe. V některých směrech tato teorie sice dává smysl, v jiných však zase naopak dost pokulhává.

Z hlediska časování na sebe vše celkem dobře pasuje. Program Entwicklungreihe byl oficiálně spuštěn v dubnu 1943, takže Porscheho reakce v polovině května téhož roku by určitě smysl dávala. Hmotnostní kategorie rovněž odpovídá, neboť E-25 měl vážit 25 až 30 tun a Porscheho návrh se pohyboval v podobných intervalech. Pak jsou zde ale určité otazníky. Projekt E-25 měl přivést na svět stíhač tanků, Porsche však o svém návrhu od začátku hovořil jako o tanku a ani jím zvolená výzbroj příliš neodpovídala výzbroji stíhače tanků. A proč by se Porsche v rámci celého programu Entwicklungreihe pustil do konkurenčního boje jen a pouze u E-25 a nezkusil nabídnout vlastní návrh také pro E-10, E-50 či E-75?

Podle druhé teorie Porsche svým projektem reagoval na návrh tzv. Panzerkommission, aby byl zahájen vývoj úplně nové generace tanků, odolných proti leteckým útokům. Pro tuto teorii by jasně hovořil fakt, že "Panzerkampfwagen Porsche" měl mít podle prvních propozic stropní pancíř o síle neuvěřitelných 80 mm. Co u této teorie naopak lehce nesedí, je časování. Panzerkommission totiž formulovala uvedený návrh až 27. května 1943, tedy až dva týdny poté, co už Porsche vesele jednal s Rheinmetallem. Tento relativně drobný nesoulad by se však dal celkem snadno vysvětlit. Ferdinand Porsche byl totiž členem zmiňované Panzerkommission, a proto bezesporu už předem věděl, o čem se bude 24. května 1943 jednat a mohl tedy začít konat už v předstihu, aby získal náskok před případnou konkurencí.

řez tankem schwerer kleiner Panzerkampfwagen ukazuje mimo jiné i mechanismus propojení zaměřovače a ovládacích prvků s kanonem (ty totiž byly umístěny na opačné straně, než konstrukce zbraně předpokládala), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

První verze

Každopádně první verze "Panzerkampfwagen Porsche", popsaná 13. května 1943, měla mít nízký odlévaný trup bez jakéhokoliv přesahu and pásy. Čelní pancíř měl mít sílu neuvěřitelných 120 mm, boky, záď a strop (!) pak měly být silné 80 mm. I přes velmi silný pancíř se díky menším rozměrům korby podařilo udržet hmotnost na rozumné úrovni okolo 25 tun (alespoň podle Porscheho výpočtů). Výzbroj tanku tvořila houfnice ráže 105 mm umístěná v čelní stěně korby, chráněná masivním odlévaným štítem. Šlo tedy o vozidlo bez bojové věže, spíše útočné dělo než tank, nicméně podle Porscheho to tank byl. Palebná výška houfnice byla pouhých 137 cm nad terénem a hlaveň bylo možno zvedal v rozsahu od -7 do +15 stupňů a natáčet až o 8 stupňů do každé strany. Na palubě mělo být uloženo celkem 60 kusů munice, přičemž proti obrněným cílům se počítalo s použitím kumulativních granátů.

Posádku vozu měli tvořit čtyři vojáci: řidič, velitel, střelec a nabíječ. Ve střeše korby byla velká velitelská věžička s dvojdílným poklopem a desítkou pozorovacích periskopů po obvodu. Žádnou sekundární výzbroj vozidlo nemělo a proti blízkému útoku nepřátelské pěchoty se měla posádka bránit palbou z ručních zbraní skrz střílny v pancíři. Stanoviště střelce bylo umístěno napravo od děla, což bylo velmi netypické řešení, neboť zbraň měla ovládací prvky po levé straně. Mechanismus nastavování polohy hlavně tedy musel být složitě propojen s novými ovládacími prvky před střelcovou sedačkou na pravé straně. Motor i převodovka byly uloženy v zadní části korby, takže také hnací kola byla logicky umístěna vzadu. Vpředu byla naopak kola napínací a mezi nimi po šesti pojezdových kolech na každém boku.

Druhá verze

Popsaný první koncept nového tanku neměl moc dlouhý "život". V polovině května 1943 totiž Hitler posvětil Guderianův návrh, aby každý budoucí německý tank dostal integrovanou protiletadlovou výzbroj (ponechme stranou, jak byl tento požadavek v dalších letech skutečně plněn). Porsche a Rheinmetall byly tedy nuceni svůj výtvor upravit. 29. července 1943 tak vznikl další návrh nesoucí předlouhé oficiální označení schwerer kleiner Panzerkampfwagen mit 10,5 cm leFH 43 und 3 cm automatische Fliegerabwehrkanone MK 108... přeloženo do češtiny tedy doslova těžký malý tank s lehkou polní houfnicí leFH 43 ráže 105 mm a automatickým protiletadlovým kanonem MK 108 ráže 30 mm.

příčný řez ukazuje složité propojení zaměřovače a ovládacích prvků s kanonem ještě lépe, mimo to stojí za povšimnutí také zakreslená munice... na první pohled je patrné, že náboje pro kanon PAW 1000 vznikly úpravou nábojů do minometu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Úzké provedení trupu bez přesahů nad pásy zůstalo zachováno. Namísto původní velitelské věžičky se však nyní počítalo s o něco vetší věžičkou osazenou zmíněným automatickým kanonem MK 108 ráže 30 mm (MK = Machinenkanone). Podvozek měl nadále šest pojezdových kol na každém boku. Kola měla průměr 780 mm a pásy byly široké 600 mm. Nově propočty ukázaly, že původní odhad hmotnosti byl nejspíš podstřelený. Druhý návrh proto počítal se snížením síly pancíře na bocích, zádi a stropu korby z 80 na 70 mm. I přes tuto redukční dietu však očekávaná celková hmotnost vozidla narostla na zhruba 27 tun.

Sekundární výzbroj

S kanonem MK 108 dostal tank opravdu mocnou sekundární zbraň. Je skoro až s podivem, proč se Porsche a Rhenmetall rozhodli pro tak „těžkou váhu“ a nespokojili se prostě s mnohem obvyklejším kulometem. Kanon MK 108 byl vyvinut firmou Rheinmetall (jak taky jinak, že?) pro potřeby Luftwaffe, která ve druhé polovině války hledala palubní zbraň schopnou sestřelit bombardér typu B-17 Flying Fortress co nejmenším počtem zásahů. Zatímco při použití kulometu MG 151/20 ráže 20 mm bylo potřeba k sundání „bé sedmnáctky“ 15 až 20 zásahů, kanonu MK 108 stačily 4 až 5 dobře mířených výbušných střel. K sestřelení nepřátelské stíhačky pak mnohdy stačil jen jediný zásah.

MK 108 byl sice vzhledem ke svým výkonům poměrně kompaktních rozměrů, pro instalaci do malé bojové věžičky tanku to však bylo ažaž. Kanon měl na délku něco přes metr a vážil 58 kg. Hlavně ale baštil poměrně velké náboje o celkové délce cca 180 mm (z toho 90 mm byla délka nábojnice) o hmotnosti 480 g (samotný projektil vážil 330 g). Nábojový pás pro takovou zbraň tedy rovněž zabíral dost prostoru. Věžička umožňovala kanonu neomezený pohyb do stran a vertikální náměr od -5 do +90 stupňů. Obsluhu sekundární zbraně dostal očividně na starost velitel. Stát s hlavou uvnitř věžičky, prakticky hned vedle popsaného kanonu, zmáčknout spoušť a zažít takhle na blízko kadenci 650 ran za minutu, to musel být pro velitele opravdový zážitek. Aby dostal na palubu tanku 700 nábojů ráže pro MK 108 musel Porsche snížit zásobu granátů pro houfnici, a to z původně projektovaných 60 na 44 kusů.

a takhle nějak by to mohlo vypadat, pokud by se skutečně dostal do výroby... američtí vojáci procházejí okolo opuštěného tanku schwerer kleiner Panzerkampfwagen kdesi v Německu na sklonku války, pozadí: internet (public domain), plastikový model: Thomas Hartwig (www.panzer-modell.de), koláž: Panzernet

Třetí a čtvrtá verze

Literatura neuvádí, jak na návrh schwerer kleiner Panzerkampfwagen vlastně reagovala armáda, nicméně Porsche jej očividně dále rozvíjel. 3. února 1944 vznikly výkresy pro v pořadí již třetí variantu obrněnce. Korba tanku byla rozšířena tak, že po stranách přesahovala nad pásy. Stropní deska zůstala nicméně poměrně úzká, takže boční stěny dostaly ostřejší sklon. Narostla také výška korby. Obě tyto změny znamenaly podstatně více železa, a tak byl Porsche nucen zmenšit sílu pancíře, aby hmotnost vozu udržel v rozumných mezích. Horní deska čelní stěny korby měla mít nově sílu 80 mm, dolní deska dokonce „pouhých“ 60 mm. Boky, záď a strop byly nyní silné již pouze 40 mm (v případě stropu to byla pořád nadstandardní hodnota).

Pojezdová kola byla zmenšena na průměr 600 mm a pásy zúženy na 550 mm. Pro pohon tanku počítal hlavní konstruktér se vzduchem chlazeným motorem o výkonu 345 koní vlastní výroby. Rozšířením korby nad pásy vznikl dodatečný prostor, který byl využit pro uložení další munice. Ve své třetí variantě tedy měl tank vézt celkem 77 nábojů pro houfnici a 600 nábojů pro automatický kanon. Mimochodem na palubě samozřejmě neměla být instalována standardní houfnice leFH 43, ale nějaká její upravená verze, komorované pro nedělené náboje (běžná leFH 43 totiž používala dělené střelivo).

Kanon PAW 1000

7. dubna 1944 připravili Porsche a Rheinmetall další verzi svého návrhu. Hlavní změnou byla výměna houfnice leFH 43 ráže 105 mm za protitankový kanon PAW 1000 ráže 105 mm (později značený jako PWK 10H64, kde PWK reprezentovalo Panzerwurfkanone). Kupodivu tedy tentokrát nebyla zvolena zbraň z dílny firmy Rheinmetall, nýbrž firmy Krupp. PAW 1000 pracoval na principu různých tlaků v nábojové komoře a v hlavni. Německé označení tohoto systému znělo Hoch-Niederdruck System, tedy systém vysokého a nízkého tlaku. Vysoký tlak vznikající při výbuchu výmetné náplně zůstával uzavřený spolu s nábojnicí v nábojové komoře. Do hlavně, ve které se nalézal i samotný projektil, se dostávala pouze část tohoto tlaku. Komora teda byla jedinou částí zbraně, která musela snášet vysoký tlak a mít dostatečně silné stěny. Stěna hlavně, do které se dostávala jen část tlaku, mohla být naopak poměrně tenká a výsledná zbraň byla díky tomu relativně lehká (což byl také hlavní cíl autorů popsaného systému).

opuštěný schwerer kleiner Panzerkampfwagen zůstal stát na ulici nejspíš poté, co mu došlo palivo, pozadí: internet (public domain), plastikový model: Thomas Hartwig (www.panzer-modell.de), koláž: Panzernet

Samotné projektily, které PAW 1000 střílel, byly vlastně původně dělostřelecké miny, přestavěné ovšem na kumulativní granáty. Takto upravený granát vážil cca 6,6 kg a na vzdálenost 1000 metrů dokázal probít skloněný pancíř o síle až 200 mm. Náboj byl konstruován tak, že sám o sobě sloužil jako přepážka rozdělující prostor uvnitř kanonu na část s vysokým a nízkým tlakem. Vršek nábojnice byl uzavřen kovovou deskou s vyvrtanými otvory. Uprostřed desky byl pak krátký čep a na něm byla nasazena samotná dělostřelecká mina s kumulativní hlavicí. Obrovský tlak, který vznikl v nábojnici (potažmo nábojové komoře) po odpálení náboje se skrze otvory v přepážce „pomalu“ (vše se samozřejmě odehrávalo ve zlomcích vteřin) přeléval z komory do hlavně, kde se hromadil v prostoru mezi přepážkou a samotnou hlavicí projektilu (tedy v prostoru, kde měla mina úzkou část a nevyplňovala celý průměr hlavně). Tlak v tomto prostoru postupně rostl až dosáhl síly, při které došlo k uvolnění miny z čepu a tato se začala pohybovat směrem k ústí hlavně. Velikost tlaku v hlavni byla tedy limitována pevností spoje miny s čepem.

Jak již bylo řečeno, systém rozdělení tlaku uvnitř zbraně umožňoval použití „tenkostěnné“ hlavně. Kanon PAW 1000 byl díky tomu poměrně lehkou zbraní a měl také mnohem menší zákluz než standardní kanony srovnatelné ráže. Tím pádem nemuselo být ani celé uchycení zbraně v obrněném vozidle tak robustní (a těžké). Porscheho návrh počítal s možností horizontálního pohybu kanonu až o 10 stupňů do každé strany. Zásoba munice na palubě měla činit 56 nábojů. Mimochodem kanon PAW 1000 neopustil až do konce války fázi ověřovacích prototypů.

Pátá verze a konec projektu

Posledním známým milníkem projektu schwerer kleiner Panzerkampfwagen bylo vytvoření v pořadí již páté verze návrhu v červnu 1944. Výkresová dokumentace nyní počítala s instalací 128 cm dlouhého koincidenčního dálkoměru a zařízení pro noční vidění. Dálkoměr měl být uložen v otočné věžičce za kanonem MK 108. Po stranách věžičky se tak nově objevily „válcovité“ výběžky, které ukrývaly optiku dálkoměru. Dálkoměr mohl být nejspíš použit k určení vzdálenosti cíle na zemi (pro PAW 1000) i ve vzduchu (pro MK 108). Na první pohled není úplně jasné, jak se obsluha do dálkoměru dívala, protože byl uložen opravdu hodně blízko zadní stěny věžičky, ale nějak vymyšlené to Porsche určitě mel. Zmiňované zařízení pro noční vidění měl mít nejspíš k dispozici střelec z hlavní zbraně, střelec z protiletadlového MK 108 i řidič.

na tomto snímku je krásně vidět výběžky po stranách zadní stěny věže, které ukrývaly optiku koincidenčního dálkoměru, pozadí: internet (public domain), plastikový model: Thomas Hartwig (www.panzer-modell.de), koláž: Panzernet

O dalším osudu projektu nejsou k mání žádné detailní informace. S jistotou víme, že schwerer kleiner Panzerkampfwagen zůstal až do konce války pouze na papíře. Nevíme však, zda byl ještě před německou kapitulací oficiálně zrušen, nebo prostě zanikl spolu s Třetí říší. Literatura je obecně chudá na informace o tom, jak vlastně celý projekt vnímala armáda. Na jednu by se mohlo zdát, že ji Porscheho návrh zajímal – vždyť přece zůstal „živý“ možná až dva roky a postupně vzniklo celkem pět variant (a podle některých výkresů se zdá, že vznikly ještě další „podvarianty“). Na druhou stranu Porsche sice nosil nové a nové výkresy, ale nikde nebyla vidět snaha vojáků posunout se do další fáze, tedy ke stavbě prototypu. Je tedy možné, že zástupci armády si prostě jen nechtěli pohněvat Hitlerova osobního přítele tím, že by jeho návrh smetli ze stolu, a tak s ním raději hráli zdržovací hru? Nechali jej pracovat na něčem, co jej nejspíš bavilo, měli od něj pokoj, a přitom od začátku věděli, že nic takového jako schwerer kleiner Panzerkampfwagen se stavět nebude? To už se asi nedozvíme.

OBSAH ČLÁNKU: