samohybné dělo SU-100, zdroj: Topwar.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Bitva u Kurska a nasazení nových německých tanků Panther výrazně urychlilo práce na přezbrojení sovětských středních tanků T-34 silnější zbraní ráže 85 mm. Přitom bylo zřejmé, že ve chvíli kdy bude nová verze tanku T-34 hotova a nasazena, ztratí samohybné protitankové dělo SU-85 smysl své existence. Vyrábět vedle tanku ještě samohybku se stejně silnou výzbrojí by totiž bylo zbytečné. Již od poloviny roku 1943 proto v závodě Uralmaš (Uralsky mašinostrojitělnyj zavod) probíhaly práce na přípravě nové generace tohoto samohybného děla se silnější výzbrojí.
Práce vedl kontruktér L. I. Gorlitsky. Pro nové samohybné protitankové dělo se počítalo s výzbrojí ráže 100 mm. V prosinci 1943 předal kontsrukční tým své návrhy komisariátu tankového průmyslu a vedení samohybného dělostřelectva. 28. prosince byl potom závod Uralmaš oficiálně pověřen postavením prototypu nového stroje. Testovací exemplář měl být hotov v šibeničním termínu do 25. února 1944. Za hlavní zbraň samohybky byl v oficiálním rozkaze určen kanon S-34. Když se však konstruktéři podívali na výkresy kanonu, zjistili, že jeho instalace nebude tak snadná.
Kanon S-34 byl pro kabinu samohybného děla příliš velký. Velikost zbraně by jednak omezovala možnost jejího pohybu při míření, ale hlavně by v čelní stěně kabiny zabrala tolik místa, že by se vedle ní už nevešel potřebný průlez pro řidiče. Instalace tohoto děla by tedy vyžadovala úpravu celé kabiny. A pokud chtěli konstruktéri dodržet termín stanovený pro stavbu prototypu, nemohli se do tak rozsáhlých úprav pouštět. Technici z Uralmaše se proto obrátili na konstrukční kancelář dělostřelecké továrny číslo 9, vedenou F. F. Petrovem, s žádostí o vývoj zbraně ráže 100 mm, která by šla snadno instalovat do kabiny SU-85.
samohybné dělo SU-100, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Petrovovou odpovědí byl kanon D-10 vzniklý úpravou námořního kanonu B-34. Jeho varianta pro samohybné dělo dostala zpětně označení D-10S, kde písmeno S indikovalo slovo samochodnaja. Na konci února tak mohl být dokončen první prototyp pod kódovým označením Objekt 138. Stroj absolvoval tovární testy sestávající ze 150 kilometrů jízd a 30 výstřelů z kanonu. 3. března byl potom vůz předán k armádním zkouškám. Ty probíhaly od 9. do 27. března a tentokrát musel prototyp najezdit plných 864 kilometrů a zvládnout 1040 výstřelů.
Armáda uznala, že testovaný prototyp, byť s neplánovanou výzbrojí, splňuje její požadavky ale ústředí pro vývoj dělostřeleckých zbraní (TsAKB) trvalo na postavení srovnávacího stroje, vyzbrojeného původně požadovaným kanonem S-34. Jeden exemplář kanonu S-34 byl tedy upraven tak aby šel snadno zamontovat do trupu samohybky. I tak si ale montáž vyžádala celou řadu menších úprav. Prototyp s kanonem S-34 byl dokončen a testován v červnu 1944. Tato varinata stroje dostala prozatimní označení SU-100-2. Prototyp SU-100-2 prodělal zkoušky stejného rozsahu jako jeho konkurent, vyšel z nich ovšem hůře a byl tedy zamítnut. Zato Objekt 138 vyzbrojený kanonem D-10S byl 3. července oficiálně schválen do výzbroje Rudé armády pod označením SU-100.
SU-100 vycházela konstrukčně ze starší SU-85 a byla jí také na první pohled velmi podobná. Stroj byl opět postaven na podvozku tanku T-34, ze kterého převzal rovněž motor, převodovku a další agregáty. Podvozek byl tvořen na každé straně tradiční pěticí velkých pojezdových kol s gumovou obrubou. Vzadu bylo menší hnací kolo a vpředu nejmenší kolo napínací. Celá záď s motorovým protorem odpovídala tanku T-34. Přední polovinu trupu potom zabírala pevná nástavba svařená z rovných pancéřových desek. Přední stěna byla ostře skloněná což zvyšovalo její odolnost proti ostřelování. Uvádí se, že SU-100 převzala 84% komponent z existujích strojů T-34, SU-85 a SU-122. Pouze 16% součástí samohybného děla bylo nově vyvinuto.
samohybné dělo SU-100, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Nejviditelnější změnou oproti starší SU-85 byla velitelská věžička, která se objevila na pravé straně kabiny. Tubus věžičky přitom výrazně zasahoval do pravé boční stěny. V samotné věžičce byly po obvodu instalovány úzké průzory, které zajišťovaly veliteli stroje výhled v rozsahu 360 stupňů. Ve stropu věžičky byl průlez pro nástup a výstup velitele. Průlez se uzavíral dvoudílným poklopem. V jednom z jeho dílů byl umístěn pozorovací periskop. Za věžičkou ústila dvojice větráků pro ventilaci kabiny. Další nástupní a výstupní průlez s dvoudílným poklopem byl v přední levé části střechy kabiny. Také v jeho poklopu byl instalován pozorovací periskop. A konečně v hraně stropu a zadní stěny kabiny byl další, největší průlez, který se využíval i k nakládání munice a jiného materiálu.
Další novinkou oproti SU-85 byl zesílený čelní pancíř kabiny, který dosahoval plných 75 mm (u SU-85 to bylo 45 mm). Silnější pancíř a těžší zbraň s sebou samozřejmě přinesly nárůst hmotnosti čelních partií stroje a tedy zvýšený tlak na přední pojezdová kola. Z toho důvodu musely být posíleny pružiny u předního páru kol.
Nová byla samozřejmě i hlavní zbraň stroje. Tou byl již zmíněný kanon D-10S ráže 100 mm. Kanon měl hlaveň dlouhou 53,5 ráže, tedy 535 cm. Kanon byl uchycen v masivním límci o síle 110 mm. Nalevo od samotné hlavně byl v límci otvor zaměřovače. V průbojnosti pancíře překonával D-10S německé kanony KwK 42 ráže 75 mm (tank Panther) i KwK 36 ráže 88 mm (tank Tiger). Kanonu KwK 43 ráže 88 mm (tank Königstiger) se však nevyrovnala. I proti této zbrani však měl sovětský kanon jednu výhodu. Díky své větší ráži mohl střílet silnější protipěchotní tříštivotrhavé granáty než tank Königstiger.
Zásoba munice na palubě SU-100 čítala 33 kusů střel. Z toho 18 protitankových BR-412B (úsťová rychlost 895 m/s) a 15 protipěchotních OF-412. Je zajímavé, že téměř polovina vezené munice byla určena pro boj s živou sílou nepřítele takže SU-100 nebyl nahlížen jako stíhač tanků, ale jako skutečně univerzální samohybné dělo. Někdy lze narazit i na informaci o počtu nakládaných kumulativních střel. Ty ovšem byly pro kanon D-10S vyvinuty až po skončení války takže tato informace je pravděpodobně platná pouze pro poválečné období. Frekvence střelby SU-100 mohla v bojové praxi dosahovat 5 až 6 výstřelů za minutu.
samohybná děla SU-100 na kasárenském dvoře, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Na vzdálenost jednoho kilometru probíjela protitanková střela vypálená z D-10S kolmý pancíř o úctyhodné síle 185 mm. Z 1500 metrů dokázal kanon prostřelit pancíř silný 100 mm skloněný pod úhlem 60 stupňů. SU-100 si tedy i na vzdálenost přes jeden kilometr dokázala hladce poradit s čelním pancířem hitlerovských tanků Panther i Tiger. Horší už to bylo s německým samohybným kanonem Ferdinand, kterých ovšem na bojišti operovalo jen zanedbatelné množství.
Kanon D-10S byl však vyvinut velmi narychlo a tak až do poloviny léta 1944 probíhalo jeho dolaďování. Jako následek nemohla být včas připravena sériová produkce munice pro tuto zbraň a tak došlo k velmi nemilé situaci. V červenci 1944 byla v továrně Uralmaš ukončena výroba SU-85 ale zároveň nemohla být kvůli problémům s municí spuštěna výroba SU-100. Konstruktéři tedy muslei improvizovat a tak do nových vozidel SU-100 začali montovat staré kanony D-5S ze samohybek SU-85. Od července do prosince tak z výrobních linek sjížděly hybridní stroje, které dostaly označení SU-85M. Celkem jich bylo vyrobeno 315 kusů. Od prosince 1944 začala výroba již standardních SU-100 s kanonem D-10S.
Celková hmostnost SU-100 činila 31,6 tuny. Na délku měřil stroj včetně hlavně kanonu 9,45 metru. Šířka byla rovné tři metry a na výška něco mezi 2,2 až 2,45 metru. S naftovým motorem V-2 34 o výkonu 500 koní dokázal stroj vyvinout velmi solidní maximální rychlost 48 až 50 km/h (lze ale narazit i na jiné údaje). Akční rádius při jízdě po silnici se pohyboval okolo 320 km. Osádku stroje tvořili čtyři muži. Řidič seděl nalevo v přídi trupu a používal svůj vlastní nástupní průlez v čelní stěně vozidla. Za řidičem seděl střelec a ještě dál za ním nabíječ kanonu. Velitel měl své stanoviště napravo od kanonu.
samohybná děla SU-100, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Od prosince 1944 začaly být z vyrobených SU-100 sestavovány regimenty a brigády. Každý regiment měl čtyři baterie po pěti strojích plus jeden stroj velitelský. Brigáda samohybných děl potom čítaa 65 vozidel. SU-100 byly poprvé bojově nasazeny v lednu 1945 a od té chvíle bojovaly až do samotného konce války. K jejich zřejmě nejintenzivnějšímu nasazení došlo během potlačování německé ofenzívy s kódovým označením operace Frühlingserwachen u jezera Balaton v březnu 1945.
Do konce druhé světové války bylo vyrobeno 3037 kusů tohoto samohybného děla. Produkce však pokračovala i po válce, podle některých zdrojů do března 1946. Lze ovšem narazit I na informace o krátkém obnovení výroby v roce 1947. Kde ale byla výroba obnovena určitě, bylo v padesátých letech v Československu. Po skončení druhé světové války využívaly SU-100 armády mnoha sovětských spojenců. Kromě zemí Varšavské smlouvy to byly například také Alžír, severní Korea, Jemen, Angola, Albánie, Kuba, Sýrie, Egypt nebo Vietnam. V průběhu poválečných let samozřejmě podstoupily nejednu modernizaci. Bojově byly SU-100 nasazeny ještě v roce 1973 proti Izraelcům v Jom-kipurské válce.
SU-100 byl velmi zdařilý stroj. Pokud jde o schopnost ničení nepřátelské obrněné techniky, bylo to nejsilnější sovětské samohybné dělo druhé světové války. Výkonná výzbroj kombinovaná se silným pancéřováním, nízkou siluetou a relativně vysokou rychlostí dělala z SU-100 nebezpečný a efektivní bojový stroj. Mezi jeho hlavní nevýhody patřila absence integrovaného kulometu. Z toho důvodu se osádky těchto vozů mesuly mít na pozoru před blízkým setkáním s něpřátelskou pěchotou.
Hmotnost |
31,6 t |
Délka s dělem |
9,45 m |
Šířka |
3,00 m |
Výška |
2,2 - 2,45 m |
Pohonná jednotka |
V-2 34 |
Maximální výkon |
500 koní |
Maximální rychlost |
48 - 50 km/h |
Dojezd |
320 km |
Pancéřování nástavby |
|
- čelo |
75 mm |
- boky |
45 mm |
- strop |
20 mm |
Výzbroj |
1 x kanon D-10S ráže 100 mm |
Osádka |
4 muži |
