Lehký tank BT-2 ve verzi s kanonem a doplňkovým kulometem, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
V roce 1929 stál sovětský zbrojní průmysl před velmi těžkým (prakticky nesplnitelným) úkolem. Tím bylo naplnění programu tankového a automobilního vyzbrojení Rudé armády, který obsahoval velmi ambiciózní vizi budování zbrojních závodů a masovou výrobu mnoha typů obrněné techniky. Mimo jiné počítal tento program také s výrobou rychlých tanků pro hloubkový průzkum a velké obchvatné operace vedoucí k přetržení zásobovacích linií a odříznutí bojových celků nepřítele. Nic z toho co se v té době nacházelo ve výzbroji Rudé armády, ve výrobě či v rozumné fázi vývoje, však nebylo možné označit za rychlý tank. Ani celkový stav domácího průmyslu a schopnosti konstrukčních kanceláří nedávaly příliš nadějí na brzkou změnu. Sověti se tedy velmi rozumně rozhodli nečekat na zlepšení domácí situace, ale prostě si náskok ve vývoji koupit od vyspělejších zemí.
Za tímto účelem byla vytvořena speciální nákupní komise pod vedením náčelníka velení mechanizace a motorizace Rudé armády, I. A. Chalepského. Úkolem komise bylo najít a získat ve světě takové typy obrněné techniky, které by odpovídaly požadavkům stanoveným ve zmíněném programu. Důležitější než nákup samotných tanků však bylo získání výrobní dokumentace a práv na licenční výrobu v SSSR. Mimo evropské země zavítala komise také do USA. Hlavním objektem zájmu ve spojených státech byl prý lehký tank T1E1 firmy Cunningham. Tento tank však nakonec nesplnil očekávání Sovětů a firma Cunningham si navíc kladla nesplnitelné obchodní podmínky.
Sovětská mise tedy pokračovala a na jaře roku 1930 došlo k navázání kontaktu s konstruktérem Johnem Walterem Christiem. Předmětem jednání byl jeho nejnovější výtvor, prototyp lehkého tanku M1931. Christie byl neúnavným propagátorem tzv. kolopásových tanků. Většina jeho tanků byla postavena na podvozku jeho vlastní konstrukce, který využíval velká pojezdová kola, samostatně zavěšená a odpružená pomocí vinutých pružin. Pásy se daly sejmout a tank mohl jet na pojezdových kolech jako automobil.
Zakoupený podvozek Christie M1931 během jízdních testů v SSSR, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Americká armáda o Christieho výtvory nijak velký zájem neměla, protože se držela zcela jiné doktríny tankového boje. Zatímco Christie stavěl rychlý stroj s velkým dojezdem, který by mohl udeřit hluboko do týlu nepřítele a ničit jeho infrastrukturu, americký generální štáb vnímal tank jako prostředek palebné podpory pěchoty a požadoval tedy spíše silné pancéřování a výzbroj a nikoliv vysokou rychlost. Ani jedno z toho však Christieho stroje nepřinášely. Spolupráci s armádou prý navíc komplikovala také Christieho tvrdohlavost a urážky, které prý vznášel na adresu armádních činitelů.
Když neuspěl doma, rozhodl se Christie nabídnout své tanky do zahraničí a tak velmi ochotně vstoupil v jednání se Sověty (nutno podotknout, že uspěl i v jiných zemích). Základní aspekty dohody byly mezi Christiem a Chalepským odsouhlaseny ústně. V dubnu 1930 pak byly potvrzeny písemnou smlouvou uzavřenou oficiálně mezi Christieho firmou U. S. Wheel Track Layer Corporation společností Amtorg Trading Corporation což byla obchodní organizace, která v USA zastupovala Sovětský svaz. Někdy lze narazit na informaci, že smlouva byla podepsána nikoliv v dubnu, ale až v červnu 1930.
Uzavřená smlouva zněla na nákup dvou kusů tanků Christie M1931, náhradních dílů k nim, kompletní výrobní dokumentace a práva na licenční výrobu v Sovětském svazu po dobu příštích deseti let. Dále se konstruktér zavázal zpřístupnit Sovětům všechny pozdější modernizace, které na typu provede. Christie měl prý také vyjádřit ochotu osobně v SSSR pomoci při zavádění sériové výroby (zda něco takového bylo ujednáno v kupní smlouvě není zřejmé). Celková hodnota kontraktu činila 160.000,- amerických dolarů (což mimochodem po přepočtu odpovídá zhruba dvěma milionům dolarů v cenách roku 2010). Cena samotných dvou kusů tanků byla 60 tisíc dolarů, další 4 tisíce stály náhradní díly a největší část ceny byla za výrobní práva a dokumentaci.
Zakoupený podvozek Christie M1931 během jízdních testů v SSSR, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Podle některých pramenů byl celý obchod uzavřen bez vědomí amerických úřadů a oba tanky byly papírově procleny jako zemědělské traktory. Podle jiných bylo naopak vše zcela legální a posvěcené patřičnými orgány. Je možné, že rozpory do celé věci vnáší jiná zakázka, kterou Christie se Sověty realizoval později, a sice nákup jednoho exempláře tanku M1932, který se prý uskutečnil opravdu bez souhlasu úřadů.
Objednané tanky a další materiál byly z USA odeslány nákladní lodí dne 24. 12. 1930 a do Sovětského svazu dorazily zřejmě v lednu roku 1931. Někdy ovšem bývá uvedené vánoční datum zmiňováno jako den, kdy tanky dorazily do SSSR a nikoliv jako den kdy opustily USA. V souvislosti s tímto obchodem lze v pramenech obecně narazit celou řadu různých rozporů. Ten nejzásadnější se týká toho, co vlastně bylo skutečně zakoupeno, zda celé tanky nebo jen trupy bez věží a výzbroje (což je přesně to co bylo skutečně do SSSR dodáno).
Převládá verze, podle které byly objednány celé tanky, tedy včetně věží a výzbroje. Podle pramenů, které ctí tuto verzi historie, byla absence věží porušením smlouvy, na které se přišlo až při přebírání zásilky v SSSR a sovětská strana jako sankci za něj zadržela část platby ve výši 25 tisíc dolarů.
Zde již sovětský BT-2, všimněte si odlévaných pojezdových kol s odlehčovacími otvory, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Podle druhé verze historie, kterou ovšem uvádí menší část pramenů, byly tanky objednány bez věží a výzbroje záměrně a nešlo tedy o porušení smlouvy. I tato verze dává určitý smysl. Pokud jde o výzbroj originálního tanku Christie M1931, nepodařilo se mi najít jednoznačné informace. Jelikož se jednalo o zcela "čerstvý" výtvor v prototypovém stádiu, je možné že v okamžiku uzavírání obchodu s SSSR ani žádnou finální podobu věže a výzbroje neměl. Když Christie později stavěl ověřovací prototypy tohoto stroje pro americkou armádu, byly vyzbrojeny kanonem ráže 37 mm M1916 a kulometem ráže 7,62 mm, obojí americké provenience (mluvíme o verzi pro pěchotu označovanou americkou armádou jako střední tank T3).
O tyto zbraně Sověti pravděpodobně zájem vůbec neměli, a proč také? Pokud by je chtěli montovat do vlastních tanků, museli by opět zakoupit drahou výrobní licenci a zbraně zdlouhavě zavádět do produkce. Proč by to ale dělali, když měli vhodné zbraně vlastní výroby? Americké zbraně by byly Sovětům k ničemu zbytečně by za jejich nákup spolu s tankem utráceli peníze. Tím pádem nemuseli nutně potřebovat ani věže (protože pro nesení vlastních zbraní by je stejně museli přestavět) a mohli skutečně objednat jen trupy tanků.
Často uváděných 25 tisíc dolarů, které sovětská strana po dodání tanků zadržela, potom nemusela být sankce za nekompletní dodávku, ale smluvní pokuta za nesplnění dohodnutého termínu dodávky. Dodání totiž mělo nastat do čtyř měsíců od podpisu kontraktu a to se nepodařilo (ať už byla smlouva podepsána v dubnu nebo červnu). Nebo mohlo jít o pokutu za nekompletní dokumentaci, o které se někdy prameny rovněž zmiňují.
BT-2 při skoku, oblíbeném akrobatickém prvku řidičů, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Pro druhou verzi hovoří ještě jedna věc. V některých pramenech lze narazit na zmínku o tom, že vývoz tanků z USA nebyl blokován úřady protože byly objednány pouze podvozky s trupem. Prakticky tedy vlastně nešlo o žádné bojové stroje, ale opravdu jen o něco jako tahače... i když pancéřované :-).
Ať tak či tak, oba zakoupené tanky bez věží a výzbroje dorazily do SSSR v lednu 1931. Pro tyto dva dovezené exempláře americké výroby prý Sověti používali označení Originál I a II, lze se však setkat také s označení BT-1. Jeden z tanků byl rozebrán pro účely detailního prostudování konstrukce a druhý byl v březnu 1931 odeslán na zkušební polygon v Kubince. 16. května pak započaly jízdní testy (do té doby si tank zřejmě ve skladu ředitelství auto-tankové správy prohlížel jeden armádní pohlavár za druhým). Jelikož tank neměl věž, byla její hmotnost simulována pomocí 800 kg těžkého závaží.
Hned druhý den jízdních testů, tedy 17. května, však došlo při zatáčení tanku na pásech k poškození pravého zadního hnacího kola pro pásy. Kolo bylo opraveno, ale svár znovu praskl po ujetí pouhých 500 metrů na pásech. Když se problém opakoval i po druhé opravě, bylo 23. května rozhodnuto provádět jízdní testy již pouze bez pásů. I proto obsahovala závěrečná zpráva informaci, že tank byl testován prakticky pouze na kolech. Zpráva shrnovala zjištěné nedostatky, které bude nutno pro sériovou výrobu odstranit. Mezi ně patřila například netěsnost mazací soustavy, vyskakování zařazených rychlostních stupňů při vysokém zatížení motoru, nedostatečné rozměry řidičova průlezu v čelní stěně, skrz který bylo velmi obtížné se do vozidla nasoukat, nesnadné a namáhavé řízení tanku na kolech při vyšších rychlostech a podobně. Celkově však zpráva jednoznačně doporučila tank přijmout do výzbroje sovětské armády.
hořící BT-2 s čistě kulometnou výzbrojí, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Zpracování dokumentace pro sériovou výrobu a také výroba samotná byly svěřeny Charkovské lokomotivce ChPZ, závod č.183. Za tímto účelem byla v květnu 1931 vytvořena nová konstrukční kancelář pod vedením S. A. Ginzburga. V ní soustředění konstruktéři z několika institucí a továren měli za úkol připravit do 15. července technickou dokumentaci pro sovětskou verzi tanku a do 5. srpna zajistit přípravu pro zavedení tanku do sériové výroby. Do 1. listopadu 1931 pak mělo být hotovo prvních šest, a do konce roku dalších 50 kusů nového tanku, který dostal oficiální označení BT-2 (BT = bystrochodnyj tank = rychlý tank).
Konstruktéři museli vyřešit celou řadu problémů jako byla například již zmíněná absence věží, které tedy bylo nutno vyvinout od nuly. Jako nečekaná komplikace se ukázala také výroba pojezdových kol. Charkovská továrna neměla až do konce roku 1932 technologii na výrobu pojezdových kol lisováním. Velká část tanků tedy měla kola odlévaná. I když byla opatřena odlehčovacími otvory, přesto přinesla nevítaný nárůst hmotnosti vozidla.
Dokumentace byla i přes problémy dokončena 26. června 1931. V rámci přípravy na výrobu byl vytvořen okruh subdodavatelů. Ižorský závod z Kolpina měl dodávat pancéřovou ocel, závod Bolševik z Leningradu měl dodávat součásti pro odpružení kol, moskevská továrna na chladiče měla dodávat (jak jinak) chladiče atd.
BT-2 s pouze kulometnou výzbrojí, zde ovšem jsou kulomety demontovány, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno
Přes veškerou snahu se nepodařilo dokončit ani šest tanků požadovaných do 1. 11. ani oněch 50 plánovaných do konce roku 1931. Místo toho vznikly jen tři kusy nového tanku, které navíc byly postaveny pouze z měkké nepancéřované oceli a trpěly mizerným dílenským zpracováním. Není tedy divu, že je armáda odmítla převzít. Přesto se tyto tanky alespoň zúčastnily vojenské přehlídky v Charkově.
Podvozek tanku byl tvořen na každé straně čtyřmi pojezdovými koly o průměru 815 mm, která byla opatřena gumovou bandáží. Kola byla zdvojená, aby mezi ně mohly zapadat vodící zuby pásů. Zcela vzadu bylo zvýšené hnací kolo pro pohon pásů. Jeho průměr byl 640 mm. Vpředu pak bylo nejmenší kolo napínací. Pojezdová kola byla zavěšena individuálně a odpružena pomocí vinutých pružin. Celý koncept zavěšení a odpružení byl Christieho vynález a do historie se také zapsal pod jeho jménem. Boční stěny trupu byl dvojité a v prostoru mezi nimi byly vertikálně uloženy pružiny pojezdových kol - mimo prvního z nich, které mělo pružinu uloženu horizontálně a to uvnitř trupu.
Jak již bylo uvedeno, BT-2 byl takzvaný kolopásový tank, takže mohl jezdit jak s pásy tak i bez nich. Výhodou tohoto konceptu byla (alespoň teoreticky) možnost dosahovat velmi vysoké rychlosti tanku při jízdě na silnici a zároveň šetřit pásy, jejichž životnost byla díky technologiím třicátých let velmi omezená. Sejmutí pásů u tanku BT-2 byla práce na 30 až 40 minut. Sundané pásy se ukládaly na blatníky a upevňovaly zde pomocí kožených řemenů. Pásy byly široké 260 mm a každý z nich tvořilo 46 článků. Bez pásů byl tank poháněn zadním párem pojezdových kol a zatáčení obstarával přední řiditelný pár. Při jízdě po pásech používal řidič klasické brzdící páky, na kolech potom volat (ten bylo možné sundávat a nasazovat dle potřeby).
Lehký tank BT-2 vyzbrojen pouze kanonem, tedy jeden z prvních 60 postavených exemplářů, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Trup tanku BT-2 byl na pohled téměř shodný s americkým originálem. Byl postaven z válcovaných homogenních desek, které se spojovaly nýtováním. Jejich síla byla 13 mm na čele, 10 mm na bocích, zádi a stropech a pouhých 6 mm na dně podvozkové vany. Na čele trupu tvořily desky jakousi špici. Na rozdíl od Christieho prototypu však neměla špice u BT-2 skutečný hrot, ale byla jakoby useknutá. Důvodem zúžení bočních stěn na přídi nebyla ani tak jejich vyšší odolnost jako spíše vytvoření prostoru pro natáčení předního páru pojezdových kol.
Z boků špice trupu trčely do stran nosníky napínacích kol a na ně navazovaly blatníky, které potom pokračovaly podél celého trupu až k zádi. Z ostře zkosené horní desky nosu tanku vystupoval kryt řidičova stanoviště. Jeho čelní stěna byla otevíratelná směrem vzhůru a navazovala na druhý otevíratelný díl pancíře pod sebou. Tyto dva navzájem od sebe otevírané díly tvořily poklop uzavírající řidičův nástupní a výstupní průlez. Nutno podotknout, že průlez byl výrazně větší než u Christieho originálu, aby se jím mohl řidič pohodlně protáhnout. Horní díl krytu byl opatřen štěrbinovým průzorem, skrz který řidič vyhlížel z vozu v případě pobytu v bojové zóně.
Za řidičovým stanovištěm byl hlavní bojová kabina tanku a nad ní plně otočná věž s výzbrojí. Zde měl své stanoviště druhý a poslední člen posádky, který tak musel zároveň plnit roli velitele, střelce i nabíječe. Jak již bylo zmíněno, věž byla vytvořena zcela nově a to konstruktérem A. A. Mološtanovem. Měla tvar válce a byla snýtovaná z pancéřového plechu o síle 13 mm. Strop věže byl v zadní části vodorovný, v přední části zešikmený. V zadní části stropu, mírně napravo, se nacházel průlez pro nástup a výstup velitele. Průlez byl opatřen jednodílným krytem, otevíraným směrem dopředu. V zešikmené přední části stropu byl později vytvořen ještě otvor pro signalizaci praporky.
BT-2 ve standardní verzi s kanonem a doplňkovým kulometem, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Ve věži byla soustředěna veškerá výzbroj vozu. Jako hlavní zbraň pro BT-2 byl zvolen kanon B-3 ráže 37 mm (s továrním označením 5-K), který vycházel z německého vzoru firmy Rheinmetall. Podle plánu měl být v masce spolu s kanonem instalován také koaxiální kulomet DT ráže 7,62 mm, což se však nakonec nepodařilo realizovat.
Výroba kanonu B-3 v továrně č. 8 v Mytiščích u Moskvy se zpožďovala a tak bylo prvních 350 tanků BT-2 postaveno bez výzbroje. V čelní stěně věže byl prostě ponechán otvor pro pozdější doinstalaci kanonu. Brzy se však ukázalo, že konstruktéři zbraně si nevědí rady s instalací souosého kulometu spolu s kanonem. Doplňkový kulomet tedy nakonec musel být namontován do samostatného střeliště napravo od masky kanonu. Kulomet díky tomu nemířil stejným směrem jako kanon, ale asi 25° doprava. To si samozřejmě vyžádalo konstrukční úpravu věže spočívající ve vyřezání kruhového otvoru pro kulometné střeliště. Tato úprava byla aplikována od 61. vyrobeného tanku BT-2.
Když bylo zřejmé, že problémy s dodávkou kanonů B-3 jen tak neskončí, začali konstruktéři hledat alternativní řešení. Počátkem roku 1933 tak proběhl pokus o instalaci kanonu 20K ráže 45 mm do sériové věže BT-2. Za tímto účelem však musela být věž lehce upravena. Na její zadní stěnu byl přidán vyvažovač o hmotnosti 80 kg, který měl tvořit protiváhu těžšího kanonu a zachovat tak věži správné těžiště. Zkoušky prototypu proběhly v květnu 1933 a odhalily řadu nedostatků. Poměrně malá věž určená pro jednoho muže a lehký kanon měla najednou pojmout dva vojáky a výrazně silnější zbraň. Tolik místa v jejím nitru však bohužel nebylo. Nejen že práce mužů ve věži byla krajně nepohodlná, ale zákluz kanonu při výstřelu byl pro velitele doslova nebezpečný. To byl asi také hlavní důvod pro zamítnutí tohoto návrhu.
BT-2 ukořistěný Finy, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Konstruktéři tedy přinesli další návrh náhradní výzbroje. Na místo kanonu instalovali do čelní stěny věže dva spřažené letecké kulomety typu DA-2 ráže 7,62 mm. Testy této varianty proběhly v červnu a červenci 1933 a to s pozitivním výsledkem. Náměr dvojice kulometů se pohyboval od -25° do +22°. Navíc bylo možné pohybovat kulomety také v horizontálním směru i bez otočení věže a to konkrétně o 6° doprava a o 8° doleva.
Popsané problémy s výrobou kanonu a montáží doplňkového kulometu, vedly k tomu, že vznikly celkem tři nebo čtyři varianty tanku BT-2 lišící se výzbrojí. Standardem byl tank vyzbrojený kanonem B-3 a kulometem DT v samostatném střelišti napravo od něj (aby to však nebylo tak snadné tak i tato verze existovala s dvojím provedením masky kanonu). Zásoba munice u této výzbrojní varianty čítala 92 kusů střel do kanonu a 2709 nábojů pro kulomet. Náměr kanonu se pohyboval od -8° do +25°. Ve velkém počtu vznikla také již popsaná verze s dvojicí kulometů DA-2 namísto kanonu a doplňkovým kulometem DT opět v samostatném střelišti vpravo. Z prvních šedesáti tanků s věží bez otvoru pro samostatný kulomet, vznikla třetí varianta tanku vyzbrojená pouze kanonem B-3. Některé prameny uvádějí ještě čtvrtou variantu vyzbrojenou pouze dvojicí spřažených kulometů DA-2 bez doplňkového DT. Tato verze by rovněž musela být postavena z prvních šedesáti strojů bez otvoru pro kulomet. Zda posledně zmíněná verze skutečně existovala, není zcela jisté (každopádně jsem ji nikdy neviděl na fotografii).
V zadní části trupu za věží byl potom prostor pro pohonnou jednotku, nádrže a převodovku. Sovětští konstruktéři počítali pro nový tank s leteckým motorem M-5 (někdy též M5-400), což byla licenčně vyráběná verze amerického motoru Liberty L-12. Jednalo se o vodou chlazený dvanáctiválec o obsahu 27 litrů, který dával maximální výkon 400 koní při 1650 otáčkách za minutu. Pro sériovou výrobu jich však nebylo k dispozici dostatečné množství a tak bylo z USA objednáno 2000 kusů originálních motorů Liberty L-12. Jelikož však už výroba tohoto agregátu ve Spojených státech skončila, museli se Sověti spokojit s použitými motory, které ovšem prošly generální opravou.
BT-2 se standardní kombinací kanonu a kulometu, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno
Strop motorového prostoru byl dosti členitý. Hned za věží byl rozměrný poklop, který se otevíral směrem k zádi tanku a umožňoval servisní přístup k motoru pod ním. Po stranách poklopu se táhly kryté otvory pro sání chladícího vzduchu k motoru. Výduch vzduchu byl pak dále vzadu a chránily jej dvě velké polohovatelné žaluzie. Na zadní stěně trupu byl uchycen napříč položený tlumič výfuku se čtyřmi otvory pro odchod spalin. Zásoba benzínu činila 360 litrů. Převodovka měla 4 stupně pro jízdu vpřed a jeden pro couvání.
Hmotnost tanku BT-2 byla 11,3 tuny. Na délku měřil tank 5,35 metru, na šířku 2,23 metru a na výšku 2,16 metru. Při jízdě po silnici dokázal vyvinout maximální rychlost 52 km/h na pásech a 72 km/h na kolech. V terénu potom okolo 35 km/h. Skutečná sériová výroba tanku BT-2 začala až roku 1932. Plán pro tento rok zněl na 600 kusů, vyrobeno jich však bylo jen 434. Z nich navíc jen 396 bylo akceptováno armádou. Také je nutno znovu podotknout, že velká část z těchto tanků byla dokončena bez výzbroje. Produkce pokračovala dál v roce 1933, kdy vzniklo 214 tanků. Celkem bylo armádě předáno 610 tanků BT-2 (bývá uváděno i 620).
První sériové tanky trpěly vysokou poruchovostí. Životnost repasovaných motorů nebyla tak se očekávalo, docházelo k častým problémlm s převodovkami a pásy tanků se velmi rychle opotřebovávaly. Mnoho problémů způsoboval ale i sám personál, který postrádal praktické zkušenosti. Tankisté si také stěžovali na velké horko, které bylo uvnitř vozu v létě a naopak velkou zimu v mrazech. Technická nedokonalost byla jistě také jedním z důvodů proč byly BT-2 nahlíženy nikoliv jako skutečné bojové tanky, ale zejména jako tréninkové stroje pro vychování nové generace tankistů (podobně jako v Německé armádě lehký tank Panzer I).
Tanky BT-2 u vojenského útvaru, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
K armádním útvarům začaly BT-2 přicházet roku 1932. První jednotkou, která tyto tanky obdržela byla 1. mechanizovaná brigáda K. B. Kalinovského z Moskevského vojenského okruhu. Mimo brigád byly BT-2 přidělovány také mechanizovaným plukům jezdectva (jež byly od roku 1938 reorganizovány na pluky tankové).
I přes popsané nešvary se tanky BT (a neplatí to jen o BT-2) začaly brzit těšit oblibě posádek, u kterých si mimochodem vysloužily přezdívku Bětuška. Bylo to zejména kvůli jejich vysoké pohyblivosti a rychlosti. Aby také ne, když poměr hmotnosti a výkonu pohonné jednotky byl u tohoto tanku více než 35 koní na jednu tunu (pro porovnání u tanku T-26 vzor 1931 to bylo jen něco přes 11 koní na tunu). Velmi oblíbenou adrenalínovou zábavou byly pro řidiče skoky s tankem ve vysoké rychlosti. Skočit s rozjetým tankem na vzdálenost 15 až 20 metrů nebyl vůbec problém, rekordmani prý skákali až okolo 40 metrů (což ovšem pravděpodobně odeslalo tank rovnou do servisní dílny). Zahraniční vojenští přidělenci, kteří spatřili tanky BT v akci na Kyjevských manévrech roku 1935 nevěřili svým očím.
Přesto, že byly BT-2 určeny jako výcvikové tanky, dočkaly se i bojového nasazení. Kdy a kde k němu došlo poprvé není jednoznačné, protože prameny se rozcházejí. Jisté je, že se BT-2 nezapojily do bojů španělské občanské války (tam byly odeslány jen modernější BT-5). Podle některých zdrojů byly BT-2 poprvé nasazeny v létě roku 1938 do bojů s Japonci u jezera Chasan. Podle jiných autorů však jde o omyl. Potom by jejich prvním bojištěm bylo až Polsko v září 1939. K bojovým ztrátám na tomto typu však prý v Polsku nedošlo.
Zničený BT-2 s čistě kulometnou výzbrojí, zde ovšem bez ní, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
V poměrně velkém počtu se BT-2 zapojily do bojů Zimní války s Finskem na přelomu let 1939 a 1940. Proč vůbec Sověti nasadily tyto školní a navíc již zastaralé tanky do boje, když měli i bez nich naprostou početní převahu, není jasné. Ve Finsku již BT-2 ztráty rozhodně utržily, kolik přesně jich bylo zničeno se mi však nepodařilo zjistit.
Nejmasovějšího nasazení se "bétédvojka" dočkala samozřejmě během velké vlastenecké války s nacistickým Německem, zejména pak v jejích prvních týdnech a měsících. V červnu 1941 měla Rudá armáda k dispozici 587 tanků BT-2. Z nich ovšem pouze 366 bylo v provozuschopném stavu. Ostatní buďto čekaly na opravu nebo již byly využívány jen jako statické učební pomůcky.
Výsledky jejich nasazení však byly povětšinou tristní. Kanony ráže 37 mm (u těch verzí BT-2, které je měly) sice dokázaly probít pancíř lehkých německých tanků, ale vesměs k tomu nedostaly příležitost. Pancíř BT-2 byl velmi slabý a německé kanony jej dokázaly zdodat i z velkých vzdáleností. Svoji největší devízu, tedy vysokou rychlost, nemohly sovětské tanky v obranných bojích dost dobře využít. Navíc tanky absolvovaly dlouhé přesuny po vlastní ose, které jen zvyšovaly počet poruch a tím tedy i ztráty. Většina jich tedy byla velmi rychle ztracena. Poslední jednotlivé kusy BT-2 se však objevovaly ještě roku 1943 na leningradské frontě.
Ponorný tank BT-2PCh, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Na bázi tanku BT-2 vznikla celá řada speciálně upravených variant. Mezi ně patřil například i ponorný tank BT-2PCh (PCh = Podvodnyj Chod). Prototyp ponorného tanku postavila mateřská továrna ChPZ v roce 1934. Na rozdíl od běžného tanku zde byly doplňky, které zajišťovaly hermetické uzavření vozu. Přes motorový prostor byla přišroubována těsnící kovová deska (podle některých pramenů nešlo o kovovou desku nýbrž o textilní plachtu, tato informace však zřejmě není správná - soudě dle této fotografie). Těsnící deska byla opatřena čtyřmi uzavíratelnými kruhovými otvory.
Dva přední navazovaly na sání chladícího vzduchu, dva zadní zase na jeho výduch. Při jízdě po souši byly tyto otvory otevřeny, aby jimi mohl chladící vzduch proudit a plnit svou funkci.
V rámci přípravy na brodění pak byly otvory uzavřeny vodotěsnými kryty. Deska jako taková však byla na tanku namontována stále, ne jen v rámci přípravy před zajetím do vody. Koneckonců sundanou by ji ani v tanku nebylo kam uložit. Sundávat ji bylo nutné jen v případě servisního zásahu na motoru nebo převodovce.
Ponorný tank BT-2PCh, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Maska kanonu a prstenec věže se utěsňovaly pomocí nepromokavé látky (nebo možná kůže). Kulomet byl vyjmut ze střeliště a to pak rovněž utěsněno látkou nebo pryží. Podobně musel být utěsněn i průlez řidiče. Tlumič výfuku na zadní stěně trupu byl odmontován a namísto něj byly připojeny dvě trubice pro odvod spalin. Tyto trubice však byly poměrně krátké a neměly sahat až nad hladinu. Výfukové plyny měly tedy odcházet do vody a trubici proto byly na koncích opatřeny záklopkami. Chlazení motoru zajišťovala okolní voda.
Pro přívod vzduchu k motoru, ale i do kabiny posádky, byla za věží vtyčena dlouhá trubice. Na samotné věži potom byla další trubice, která navazovala na střešní poklop a sloužila jako únikový tunel v případě nesnází. Její průměr byl 60 cm a výška 1 metr. Příprava tanku na ponor zabrala dvoučlenné posádce cca 90 minut. Rychlost jízdy pod vodní hladinou byla jen okolo 3 km/h a tank takto dokázal urazit cca 1 km. Maximální hloubka brodění byla 3 m (i když testy probíhaly na kanálu hlubokém 4 metry). Celé řešení však mělo mnoho nedostatků a nebylo tedy nakonec přijato do výroby.
Na jaře (nebo podle některých pramenů až v létě) roku 1934 zahájila skupina techniků ze 4. tankového pluku Ukrajinského vojenského okruhu vedená N. F. Cyganovem práci na vylepšené verzi tanku BT-2. Rozkaz k provedení tohoto úkolu vzešel od velitele Ukrajinského vojenského okruhu I. E. Jakira, který se tímto způsobem snažil zavděčit svým nadřízeným. Cyganov byl vojenský technik a nadšený amatérský konstruktér, který si svou prací již dříve získal pozornost armádních špiček. Jeho skupina techniků, která čítala cca 12 mužů, pracovala na technické dokumentaci s vpravdě údernickým nasazením po mnoho měsíců včetně sobot a nedělí. Na papíře byl projekt dokončen v dubnu 1935.
Prototyp tanku BT-2-IS, všimněte si nově řešené zádi trupu, zvýšených boků a provedení výfuků, zdroj: Topwar.ru se souhlasem provozovatele, upaveno
23. dubna pak I. E. Jakir o projektu referoval ve zprávě národnímu komisaři obrany, K. E. Vorošilovi (a snad i samotnému Stalinovi). Jakir ve zprávě samozřejmě nešetřil superlativy stejně jako nepokrytým pochlebováním. Za skutečného otce geniální myšlenky byl ve zprávě označen sám Stalin a na jeho počest byl nový tank konstruktéry pojmenován BT-2-IS kde písmena IS reprezentovala zkratku jeho jména.
Podstatou jejich zlepšováku bylo zvýšení počtu hnaných kol. Namísto dvou (tedy pouze posledního páru) bylo u BT-2-IS poháněno hned šest pojezdových kol, konkrétně tři zadní páry (tedy vlastně všechny kromě předního řiditelného). Přenesení pohonu na další kola bylo zajištěno pomocí soustavy kardanových hřídelí. Z hřídelí uložených vodorovně nad systémem odpružení kol, se pohon přenášel na svislé hřídele a přes ně dolů k samotným kolům.
Na základě Vorošilova požehnání začali konstruktéři pracovat na stavbě ověřovacího prototypu, který s vypětím všech sil dokončili v červnu 1935. Modernizace podvozku si vynutila i jisté změny v řešení trupu a palivových nádrží. Z těch snadno viditelných změn to bylo zejména zvýšení boků trupu kvůli instalaci vodorovných hřídelí propojujících pojezdová kola. Změnilo se také provedení zadní stěny trupu a výfuků. Namísto napříč položeného těla výfuku se čtyřmi otvory pro odchod spalin, zde byly pouze dvě trubice směřující přímo za tank.
Prototyp tanku BT-2-IS při jízdě po kolech, všimněte si zvýšených boků, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Prototyp byl sice osazen věží, ovšem bez výzbroje, protože ta nehrála při jeho testech roli. Zkoušky vozidla probíhaly od léta do podzimu 1935 a přinesly pozitivní závěry. Samozřejmě došlo ke zlepšení průchodnosti terénem při jízdě po kolech. Navíc byl ale stroj schopen jízdy i při ztrátě dvou ze tří poháněných kol na každé straně podvozku nebo pouze s jedním nasazeným pásem. Kvality, které prototyp předvedl, přesvědčily Vorošilova k nařízení výroby ověřovací desetikusové série. Ta však již měla být založena na novější variantě tanku BT-5. Tank BT-2-IS tak zůstal pouze v jediném exempláři.
Již od roku 1931 probíhal v Charkovské továrně ChPZ vývoj výkonného dieselového agregátu vhodného pro osazení do tanků. V dubnu 1933 vyústil ve stavbu motoru s označením BD-2 (BD = bystrochodnyj diesel = rychlý diesel). Motor trpěl celou řadou dětských chorob, byl nespolehlivý a vyžadoval další vývoj. Přesto došlo v listopadu 1933 k pokusné instalaci do tanku BT-2. Od použití naftového motoru si konstrukéři slibovali zejména větší dojezd a menší náchylnost ke vzplanutí paliva. Výsledek byl samozřejmě zklamáním.
Motor silně kouřil, porouchával se a způsoboval vibrace, které otřásaly celým tankem. Problémy se odstranit nepovedlo a tak zůstalo pouze u jediného exempláře dieselového tanku BT-2. Na fotografiích lze dieselový prototyp rozeznat podle jiného řešení výfuků. Namísto napříč položeného těla výfuku se čtyřmi otvory pro odchod spalin, zde byly pouze dvě trubice směřující přímo za tank. Rovněž kryt sání vzduchu uprostřed kapoty motorového prostoru vypadal jinak než u sériového BT-2. Existuje fotografie tohoto stroje nesoucího známky boje. Je tedy možné, že jej Sověti z čirého zoufalství nasadili roku 1941 proti německým útočníkům.
Prototyp tanku BT-2 s dieselovým motorem BD-2, všimněte si krytu sání vzduchu a výfuků, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Na konci třicátých let vznikl na bázi BT-2 také projekt plamenometného (nebo v sovětském označení chemického) tanku. Ten dostal označení ChBT-2. Namísto kanonu byl do věže namontován plamenomet KS-23. V trupu byly uloženy nádrže na vzduch a zápalnou směs. Počátkem roku 1941 bylo prý postaven několik prototypů a snad byly i pokusně nasazeny během Zimní války. Do sériové produkce se však plamenometný BT-2 nedostal.
Samostatnou kapitolu v historii BT-2 tvoří mostní tanky, kterých bylo na jeho základu postaveno několik. Tyto stroje měly doprovázet klasické bojové tanky a operativně jim pomáhat s překonáváním překážek aby nemusely čekat na pomoc ženistů (což by zdržovalo postup a degradovalo samotnou koncepci rychlých tanků).
První mostní tank s označením DMBT vznikl mezi lety 1934 a 35 ve Vědecko-výzkumném institutu strojní techniky (NIIIT) Rudé armády pod vedením inženýra Alexandrova. Mostovku tanku tvořily dva dřevěné trámy propojené kovovou konstrukcí (odsud také označení DMBT, kde písmena DM zkracovala slova derevjanyj most, tedy dřevěný most). Každý díl byl široký 40 cm a na délku měřil 7 metrů. Rozestup mezi díly činil 166 cm. Hmotnost mostu byla 1050 kg (bývá uváděno i 750 kg).
Prototyp mostního tanku DMBT s dřevěným mostem, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Most měl umožnit klasickým tankům BT překonat příkop o šíři až 6 metrů (5,5 metru podle některých zdrojů). Položení mostu mělo být možné bez nutnosti vysednutí posádky za pomocí soustavy lan a trámu. Když se přiblížil k překážce, uvolnil řidič nahazovací trám, ten byl zachycen pásy a vtažen pod ně. Jak trám zajížděl pod tank, napínal zvedací lana a ta vztyčila mostovku. Mostovka se následně převrátila a padla před tank. Řidič tedy musel odhadnout jak dlouho před překážkou zahájit manévr aby most dopadl přesně tam, kam potřeboval. Dopadnutí mostu na zem nebylo samozřejmě vůbec něžné a není tedy divu, že dřevěná konstrukce vydržela jen zhruba pět takovýchto položení a potom již nešla dál používat. K naložení mostu zpět na tank se používal speciální zvedák a tato operace prý vyžadovala spolupráci osmi lidí.
Tanky přejíždějící po mostě musely jet rychlostí maximálně okolo 7 km/h a řidiči museli dávat velký pozor, aby ze 40 cm širokých trámů nesjely. Mostnímu tanku zůstala zachována věž i s výzbrojí. Palebné pole však bylo při nasazeném mostu velmi omezeno. Zkoušky mostního tanku DMBT probíhaly od března do dubna 1935. Kvůli zjištěným nedostatkům však vůz nebyl přijat do výroby a pro další vývoj byla doporučena pevnější konstrukce mostovky.
Pro další modely mostního tanku již proto byly použity mostovky kovové. Kolik typů mostních tanků s kovovým mostem vzniklo však není z pramenů zcela jasné. Pravděpodobně to však byly tři různé verze. Vývoj té první probíhal v NIIIT mezi lety 1934 a 35. Stroj získal označení SBT vz. 1935 (písmeno S v názvu zkracovalo slovo Sapernyj, tedy ženijní). Prototyp byl potom testován na přelomu let 1935 a 36. Most tohoto tanku byl tvořen dvěma spojenými kovovými "kolejemi" s dřevěnou "podlahou". Na délku měřil 9 metrů. Zvedací a skládací mechanismus mostu zhotovil závod VIM (všeruský institut mechanizace zemědělství). SBT vz. 1935 neměl věž a otvor po ní byl zaslepen kovovou deskou.
Mostní tank SBT-2 vzor 1937 zde bez mostovky, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
V září 1936 vznikla další varianta mostního tanku, tentokrát s označením SBT vzor 36. Pro tuto verzi SBT byl vyvinut komplet tří mostovek, které bylo možno vzájemně spojovat a postavit tak mnohem delší most. Nebo je bylo možno položit na loďky a vytvořit z nich plovoucí prám. Ani tento ani předešlý vzor ženijního tanku BT-2 se však do výroby nedostal.
Poslední varianta mostu pro SBT vznikla v květnu 1937 v závodě G. K. Ordžonikidzeho v Podolsku. Most byl opět tvořen dvěma propojenými kovovými kolejemi o délce 9 metrů. Hmotnost mostu a jeho mechanismu činila 2670 kg. Položení i naložení mostu prováděla posádka bez opuštění interiéru tanku. Položení zabralo pouhých 30 až 45 vteřin, naložení mostu zpět na trup pak trvalo od minuty a půl do dvou minut a čtyřiceti vteřin. Zkoušky vozidla probíhaly od května do října 1937. Během testů byl most položen a zase složen zpět na tank celkem 81 krát. V rámci testu pevnosti po něm celkem 51 krát přejel běžný tank BT a 7 krát tank T-26.
U tohoto mostního tanku byla namísto původní věže instalována menší věž z plovoucího tanku T-37, která se mezi koleje mostu snadno vešla (i když ji nebylo možno plně otáčet). Věž byla převzata včetně kulometu DT ráže 7,62 mm. V roce 1938 měla být vyrobena série pěti ověřovacích exemplářů. Nakonec k tomu však již nedošlo a pro další vývoj mostního tanku již byly využity novější tanky BT-5.
Prototyp tanku BT-2 s věží A-43, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
V rámci snahy o zvýšení bojové hodnoty tanku BT-2 vzniklo několik návrhů na jeho osazení silnější zbraní. Již v roce 1931 vznesl konstruktér N. I. Dyrenko návrh na osazení tanku dvěma kanony. Menší kanon ráže 37 mm by zůstal ve věži, druhý ráže 76,2 mm by byl instalován do trupu. Tento návrh však byl zamítnut jako neproveditelný. Dyrenkova snaha však pokračovala a následujícího roku se z ní zrodil návrh nové věže, která by pojala zmíněný silnější kanon ráže 76,2 mm.
Věž, označovaná A-43, byla osmiboká, svařovaná, se stropem svažujícím se od poloviny směrem k čelní stěně. V zadní stěně měla poměrně velká dvoukřídlá vrata pro nakládání munice. Stejná věž byla pokusně namontována také na tank T-26. V čelní stěně byl instalován krátkohlavňový kanon PS-3 ráže 76,2 mm. Napravo od kanonu byl pak instalován ještě kulomet DT ráže 7,62 mm. Zásoba munice pro kanon čítala 50 kusů, pro kulomet 2700.
Prototyp tanku BT-2 s touto věží na lehce upraveném trupu byl postaven počátkem roku 1932 pod vedením konstruktéra N. Gulenka. V březnu pak proběhly ověřovací testy. Do výzbroje ale tento stroj přijat nebyl. Jedním z důvodů byl pravděpodobně i nedostatečný vnitřní prostor ve věži, což znemožňovalo efektivní práci obsluhy kanonu. Na druhou stranu tento experiment potvrdil praktickou možnost osazení tanku zbraní větší ráže než 37 mm, což bylo v dalších letech zužitkováno.
Tank BT-2 s dřevěnými pásy, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Pouze na papíře skončil návrh z roku 1933 na instalaci bezzákluzového kanon DRP (DRP = dynamo-reaktivnaja puška) konstruktéra Leonida Vasilijeviče Kurčevského. Kanon, přestože byl ráže 76,2 mm, měl poměrně nízkou hmotnost, takže by jej lehký tank bez probléml unesl. Zbraň dokázala pálit protipěchotní i protitankové střely o úsťové rychlosti až 470 m/s. Díky bezzákluzovému řešení by nemusela věž absorbovat energii výstřelu z tak silné zbraně. Projekt nakonec nedospěl ani do fáze prototypu a byl zrušen.
Okrajovým, ale velmi zajímavým projektem byly také tanky BT-2 s dřevěnými "pásy". Cílem této úpravy bylo zvýšení průchodnosti tanku měkkou půdou, bažinami nebo hlubokým sněhem (což byly v Sovětském svazu poměrně časté terénní podmínky). Tank s dřevěnými pásy existoval nejméně ve dvou provedeních. U toho prvního, který vznikl v roce 1934, se dřevěné pásy navlékaly na speciální konstrukci. Ta vedla horní část každého pásu vysoko na blatníky běžných pásů, až nad úrovní kapoty motorového prostoru. Vpředu i vzadu byly bubny, které zase vedly spodní část dřevěného pásu pod ten běžný kovový a ten po něm prostě jel. Dřevěné pásy tedy nenahrazovaly ty kovové, pouze jim poskytovaly jakýsi koberec, po kterém jely.
Dřevěný pás byl cca třikrát širší než ten kovový a tvořily jej pruty, které do tvaru pásu spojovala čtveřice lan. Speciální konstrukce pro jejich nesení vážila cca 500 kg. S dřevěnými pásy mohl tank jet rychlostí pouze okolo 5 km/h a to pouze rovně (nešlo s nimi zatáčet). I když to obojí byly značné nevýhody, nebyly až tak fatální. Celé toto zařízení totiž nebylo určeno pro delší jízdu, to by ani nevydržely. Po překonávání problematického úseku terénu měly být opět sejmuty. Nepoužívané byly pásy smotané do "otepí" upevněny nad motorovým prostorem.
Tank BT-2 s dřevěnými pásy připínanými přímo na pásy kovové, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
U druhé varianty tanku se dřevěné pásy připínaly svorkami přímo na klasické pásy kovové. Jejich nasazení trvalo posádce tanku cca hodinu, sejmutí pak asi 40 minut. I v tomto případě mohl tank s nasazenými pásy jet rychlostí maximálně okolo 5 km/h a nemohl měnit směr. Sundané pásy se zřejmě, stejně jako u předchozí varianty, upevňovaly smotané na trup tanku. Testy vozu proběhly na přelomu let 1934 a 35. Ani jedno z obou provedení tanku s dřevěnými pásy však nebylo přijato do výzbroje.
Vznikla také varianta s dřevěnými běhouny. V tomto případě nešlo o opravdové uzavřené pásy (které obíhaly dokola), ale jen o jakési koberečky. Ty byly smotané a uložené po stranách přídě trupu. Řidič mohl přímo z kabiny pomocí lanového převodu uvolnit nahazovací trám, ten byl potom zachycen pásy a vtažen pod ně. Za sebou přitom vlekl zmíněné běhouny, které postupně rozmotával a tank po nich jel. Když se běhouny odmotaly celé, zůstaly prostě ležet za tankem a ten pokračoval dál bez nich. Případně mohla posádka vystoupit, běhouny znovu smotat a nasadit zpět na tank, což jí zabralo cca 30 minut.
Délka běhounů byla prý okolo 45 metrů. Z toho je zřejmé, že tato úprava sloužila k překonávání jen velmi omezených překážek, jako byly například menší mokřiny. Po běhounech bylo samozřejmě možno jet pouze rovně a opět jen omezenou rychlostí okolo 5 km/h. Když byly běhouny smotané na přídi tanku, omezovaly značně úhel střelby z kanonu. Ani tato mutace tanku nebyla přijata do výzbroje.
Tank BT-2 s dřevěnými hatěmi pro překonávání příkopů, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
V roce 1934 vznikla také varianta tanku BT-2 s pomůckou pro překonávání velkých zákopů. Vlastně nešlo o nic nového pod sluncem, protože byl použit stejný princip jako u tanků v první světové válce. Po stranách věže byly uchyceny dvě velké otepi dřevěných prutů (tzv. fašiny). Když se tank blížil k zákopu, řidič zevnitř tanku otepi uvolnil. Ty se pak svalily po šikmých kovových lištách před tank a spadly do zákopu. To tanku následně usnadnilo přejetí zákopu.
Tato "pomůcka" byla tedy na jedno použití, protože otepi zůstaly v zákopu. Později šlo samozřejmě nasadit na věž nové, ale určitě ne v bojových podmínkách. Když byly otepi na věži, značně to omezovalo možnost jejího otáčení a tedy i úhel střelby (podobně jako v předešlém případě). Navíc to vedlo ke snížení stability tanku a k jeho větší viditelnosti z dálky. Ani tato úprava tanku BT-2 se do výroby nedostala.
V souvislosti s tím, že následující sériová generace tanku BT nesla index BT-5 se přímo nabízí otázka, jak byly využity indexy BT-3 a BT-4. V literatuře lze narazit na různé odpovědi. Jako BT-3 prý někdy bývají nesprávně označovány BT-2 s lisovanými pojezdovými koly, na které továrna ChPZ přešla jakmile si osvojila jejich výrobu. Ve skutečně však šlo o projekt přepracování výrobní dokumentace BT-2 z původních amerických jednotek na jednotky metrické soustavy. Práci na nové dokumentaci vedl v roce 1932 A. O. Firsov. Mimo převod na metrické jednotky bylo prý zároveň provedeno několik drobných konstrukčních změn, jejichž cílem bylo zejména zjednodušení výroby.
Pro index BT-4 opět existují hned dva příběhy, které se ovšem navzájem zcela nevylučují. Podle jednoho šlo o projekt upraveného BT-2 s plně (nebo částečně) svařovaným trupem (namísto nýtování), který vznikl v roce 1932. Mimo změnu technologie spojování dílů přinesl projekt i některé další změny. Pohyblivé žaluzie, kryjící výdech chladícího vzduchu od motoru, měly být ovladatelné dálkově řidičem. Změnit se mělo také rozmístění háků pro zapojení vlečných lan a systém uchycení vnějšího pancíře na bocích. Díky posledně uvedené změně mělo jít snadněji přistupovat k systému pružin pojezdových kol. Do výroby se však BT-4 nedostal.
Fotomontáž prezentovaná jako snímek tanku BT-4, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Původní snímek tanku BT-2, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Druhá teorie v podstatě navazuje na tu první a dodává další pokračování příběhu. Podle ní šlo rovněž o úpravu tanku BT-2, která měla částečně svařovaný trup, upravené ovládání žaluzií v zádi nebo změněné řešení bočního pancíře, navíc však měly být namísto sériové věže instalovány dvě menší věže z lehkého tanku T-26 vzor 1931 (konkrétně s kombinací kulometné a kanonové výzbroje). Dvouvěžový tank BT-4 měl vzniknout v roce 1932 v projektové kanceláři mateřského závodu ChPZ č. 183 pod projektovým vedením O. A. Firsova. Celkem měly být v létě tohoto roku postaveny tři prototypy BT-4, které byly následně podrobeny testům. Do sériové výroby však prý nebyly zařazeny protože již bylo zřejmé, že další vývoj tanku BT půjde cestou stavby zcela nové věže schopné pojmout silnější zbraň (tedy směrem k BT-5).
Většina autorů se ovšem shoduje, že toto pokračování příběhu o BT-4 je smyšlené. I když lze narazit na fotografie dvouvěžových tanků kombinujících podvozek BT-2 a veže T-26 jedná se pravděpodobně o fotomontáž (jako například na snímku výše, který je úpravou snímku běžného BT-2).
Závěrem je nutno podotknout, že ačkoliv tank BT-2 nebyl považován za plnohodnotný bojový tank, trpěl řadou nedostatků a nedočkal se nijak masivního rozšíření (alespoň ne na sovětské poměry :-)), poskytl tento stroj sovětským tankistům a zejména pak konstruktérům velmi cenné zkušenosti. BT-2 položil základ dlouhému vývoji sovětských kolopásových tanků, který ve svém důsledku zrodil legendární tank T-34.
