|
SdKfz 263 (8 Rad), zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Poznámka na úvod... index SdKfz 263 (SdKfz = SonderKraftwagen = vozidlo pro zvláštní účel) byl používán pro dva zcela odlišné typy těžkých obrněných radiovozů. V tomto článku je popsán modernější z nich označovaný přídomkem "8 Rad". Starší šestikolová verze, SdKfz 232 (6 Rad), je popsána samostatně. Od roku 1937 začala německá armáda přebírat těžké osmikolové obrněné automobily SdKfz 231. Ve své standardní podobě neměly tyto vozy buďto vůbec žádnou nebo jen slabou radiostanici s malým dosahem. Pro stroj určený k průzkumné činnosti to samozřejmě znamenalo poměrně velký nedostatek. Proto konstruktéři prakticky současně s mateřským vozem, vyvinuli také jeho radioverzi označovanou SdKfz 232. Jednalo se vlastně o běžný SdKfz 231, který ovšem dostal další silnější radiostanici a velkou rámovou anténu. Účel to sice splnilo a vůz byl schopen komunikovat na vzdálenosti v řádech desítek kilometrů, nebylo to však ideální řešení. Instalace radioaparatury podstatně omezila vnitřní prostor a pohodlí posádky při plnění bojových úkolů. Snaha konstruktérů tedy pokračovala až přivedla na svět radiovůz SdKfz 263. Tento stroj byl od počátku vyvíjen s důrazem na jeho funkci radiovozu a schopnost vedení boje byla podružná. Z toho důvodu nebyl do vozu vůbec montován kanon, ale pouze jediný kulomet zřejmě typu MG 34. Vůz neměl věž v pravém slova smyslu, ale spíše jakousi pevnou nástavbu trupu. Ta byla výrazně větší než původní bojová věž. Tyto úpravy zajistily dostatek vnitřního prostoru pro pohodlnou instalaci dvou radiostanic. Byla to jednak Fu Spr.Ger. "a" krátkého dosahu a dále pravděpodobně Fu 12 středního dosahu. K radiostanicím příslušela velká rámová anténa, která se táhla prakticky přes celý motorový prostor i nástavbu kabiny. Anténa byla uchycena na čtyřech nosnících - dvěma ke kapotě motoru a dvěma ke stropu nástavby. Ze stropu trupu za kabinou vycházela ještě druhá teleskopická anténa. Za běžného provozu byla tato zasunuta a většinou zakryta textilním potahem. Plně vysunutá anténa byla dlouhá 9 metrů takže ji bylo možno vysouvat jen při zastaveném vozidle.
SdKfz 263, všimněte si teleskopické antény zakryté textilním potahem, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Stejně jako prapůvodní SdKfz 231 i starší radiovůz SdKfz 232, byl i osmikolový SdKfz 263 postaven na podvozku firmy Büssing-NAG s typovým označením GS. Stroj měl osm individuálně zavěšených kol, všechna hnaná i řiditelná. Pohon zajišťoval osmiválec typu Büssing-NAG L8V o obsahu 7,913 litru, který dával maximální výkon 150 koní při 3000 otáčkách za minutu. Převodovka měla šest rychlostních stupňů pro jízdu vpřed a stejný počet pro couvání. Podle některých autorů to měly být pouze tři rychlostní stupně což se však nezdá pravděpodobné. Teoreticky je však možné, že obě varianty jsou pravdivé - to pokud by vůz měl třístupňovou základní převodovku a další dvoustupňovou převodovku redukční, která by tak vlastně počet běžných rychlostí zdvojnásobovala. Zásoba benzínu činila 150 litrů. Kola byla obuta do speciálních zodolněných pneumatik, které měly samozacelovací schopnost pro případ prostřelení. Pancéřový trup pro nový vůz vyvinula firma Deutsche Werke z Kielu. Trup byl tvořen horní a dolní polovinou s opačně zkosenými stěnami. Vůz se tak od podvozku směrem vzhůru nejprve rozšiřoval a potom směrem ke střeše zase zužoval. Toto zešikmení stěn zvyšovalo jejich odolnost proti zásahům nepřátelskou palbou. Síla ocelových plechů, ze kterých byl trup vozu svařen, činila 14,5 mm na čele, 10 mm na bocích, 8 mm na zádi a 5,5 mm na dnu a stropu. O odolnosti pancíře lze tedy hovořit nanejvýš v souvislosti s palbou z ručních zbraní a střepinami. Čelo trupu bylo tvořeno horní a dolní deskou. Na horní desce byly úchyty pro zavěšení sekery a krumpáče, na dolní desku se pak zavěšovalo vlečné lano. Horní deska čela trupu přecházela do ostře skloněné přední kapoty, pod kterou bylo stanoviště hlavního řidiče vozu. V pravé části této kapoty byl vyřezán nástupní průlez, uzavíraný dvoudílným poklopem. Díly poklopu se u rané verze vozu odklápěly směrem do stran. Tento průlez sloužil primárně přednímu řidiči.
SdKfz 263 s přídavným pancířem na čele trupu, všimněte si množství vezeného "materiálu", zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Z kapoty se dále vzadu schodkovitě zvedala čelní stěna kabiny posádky. V ní byly dva shodné průzory, oba opatřené krytem odklápěným směrem vzhůru. V krytech průzorů byly ještě pozorovací štěrbiny, které se využívaly když byly samotné kryty průzorů uzavřené. Další dva pozorovací průzory shodného provedení se nacházely v bočních stěnách kabiny. Nad všemi průzory byly navařeny profily, které měly odvádět dešťovou vodu stékající po pancíři. Všechny zmíněné pozorovací otvory měly zajišťovat výhled přednímu řidiči, který měl v této části kabiny své stanoviště. Řidič však neseděl uprostřed šířky vozu, ale mírně nalevo od jeho podélné osy a využíval tudíž zejména levý čelní a boční průzor. V zadní části přecházela kabina opět schodkovitě do stropu motorového prostoru. V zadní stěně kabiny posádky byla shodná sada pozorovacích průzorů jako ve stěně přední - dva průzoru přímo vzad a po jednom na každém boku. Tyto pozorovací otvory sloužily zadnímu řidiči, který seděl opět mírně nalevo od podélné osy vozu (z pohledu samotného zadního řidiče to však bylo vlastně napravo od osy protože seděl proti směru jízdy). V místěch kde u SdKfz 231 a 232 byla věž, nyní na boční stěny trupu navazovala pevná nástavba. V pravé části čelní stěny této nástavby bylo střeliště pro kulomet MG 34, jedinou výzbroj obrněnce. Zbraň nebyla instalována na pevno. Bylo možné ji vyjmout a střeliště uzavřít krytem. Nad střelištěm samotným pak byl průzor pro míření, který bylo rovněž možno uzavřít krytem. V každé boční stěně nástavby byly dva kruhové otvory uzavírané kryty ve tvaru kapek. Tyto otvory mohly sloužit jednak jako průzory, ale bylo z nich také možno vést palbu z ručních zbraní. V zadní stěně nástavby byl nástupní průlez uzavíraný dvoukřídlými dvířky. Poslední velký nástupní průlez byl v přední části stropu nástavby. I ten byl opatřen dvoukřídlým poklopem.
SdKfz 263 s přídavným pancířem na čele trupu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno V zadní části trupu byl motorový prostor a v něm již zmíněný agregát Büssing-NAG L8V o obsahu 7,913 litru, který dával maximální výkon 150 koní při 3000 otáčkách za minutu. V přední části stropu motorového prostoru byl mřížovaný otvor pro proudění vzduchu k pohonné jednotce. Dále vzadu byl ve stropu motorové kapoty velký otvor pro servisní přístup k motoru. Uzavíral jej dvoudílný poklop jehož křídla se otevírala do stran. Další menší servisní otvory byly v bočních stěnách kapoty. Poslední servisní otvor pak zabíral prakticky celou zadní stěnu trupu (tedy její horní část). Tento zadní otvor chránil jednodílný kryt otevíraný směrem dolů. Kryt nebyl plný ale mřížovaný aby umožňoval proudění vzduchu. Prakticky podél celého vozu se na každém boku táhly dva velké dvojblatníky, každý překrývající dvě sousední kola. Prostor mezi oběma dvojblatníky byl využit pro vyřezání únikového průlezu v dolní části boční stěny trupu. Samotné blatníky pak posloužily k uložení různého materiálu. Také na nich ale byla upevněna zpětná zrcátka pro předního řidiče, klakson a zcela vzadu také dva výfuky. Pokud jde o počet vojáků na palubě SdKfz 263, prameny se rozcházejí. Podle některých to byli čtyři muži stejně jako SdKfz 231 a 232. Podle jiných se posádka rozrostla o pátého člena. Její složení by potom zřejmě bylo velitel, dva řidiči a dva radisté. Vůz nebyl určen k přímému vedení boje a nebyl k tomu ani dobře uzpůsoben. Když už však náhodou došlo na nutnost střílet z kulometu, obsluhoval jej zřejmě velitel vozu nebo jeden z radistů.
SdKfz 263 v Africe, všimněte si plně vysunuté teleskopické antény, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Podobné rozpory panují v literatuře i pokud jde o technické parametry. Hmotnost radiovozu bývá nejčastěji uvědána ve výši 8,68 tuny. Maximální rychlost na silnici byla zřejmě stejná jako u běžného SdKfz 231, tedy nějakých 85 až 90 km/h a to při jízdě oběma směry. Délka a šířka vozu rovněž odpovídala klasickému SdKfz 231. Na délku měřil radiovůz 5,85 metru, na šířku měl 2,2 metru a jeho výška byla díky anténě plných 2,9 metru (oproti 2,35 metru u běžného obrněného vozu). Plný oficiální název radiovozu byl zřejmě schwerer Panzerfunkwagen SdKfz 263 (8 Rad). Sériová výroba byla pravděpodobně zahájena v roce 1937 nebo 1938. Do kdy přesně běžela je otázkou. Podle některých pramenů měla skončit v závěru roku 1941, podle jiných až začátkem roku 1942. Bývá však uváděn i rok 1943. Podle autorů, kteří uváději brzká data ukončení produkce, došlo k zastavení výroby SdKfz 263 protože jeho roli úspěšně převzaly polopásové stroje jako SdKfz 250 či SdKfz 251, které lépe zvládaly ruský terén. Během produkčního období přebíral radiovůz některé konstrukční úpravy, které byly zaváděny na mateřském typu SdKfz 231. Tak byly například původní pozorovací průzory v čelní i v zadní stěně kabiny nahrazeny novými, v provedení standardizovaném pro obrněné automobily. Od roku 1940 začal být montován přídavný čelní pancíř trupu označovaný Zusatzpanzer nebo také Zusatzfrontplatte. Šlo o špici ze dvou pancéřových desek o síle 10 mm, které jakoby kopírovaly tvar čela trupu. Doplňkový pancíř byl zavěšen na nosnících asi 50 cm před samotným trupem. V instrukcích pro posádky vozů prý bylo výslovně zakázáno používat představný pancíř jako "beranidlo".
SdKfz 263 pozdní výrobní verze, všimněte si průzorů nové konstrukce, na tomto snímku je krásně vidět složená teleskopická anténa, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Roku 1941 došlo k posílení pohonné jednotky. Díky širšímu vrtání válců vzrostl obsah motoru na 8,363 litru a jeho maximální výkon dosáhl 180 koní. Z dalších úprav uveďme například překrytí mřížovaného otvoru v zadní stěně trupu plným pancířem. Za zmínku stojí také změna zavedená z důvodu úspor. Namísto pneumatik se samozacelovací schopností začala být kola obouvána do běžných pneumatik a vozidla byla nově vybavena rezervními koly. Ta se pak vozila uložená na motorové kapotě nebo v na stropu nástavby v její zadní části. Celkem mělo být vyrobeno 207 exemplářů osmikolového SdKfz 263. Tyto vozy pak sloužily u průzkumných a zpravodajských jednotek, ale také vyšším štábním velitelům.
|
|
|||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||
