|
Grille Ausf. H na továrním dvoře, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno Již před vypuknutím války na východě bylo zřejmé, že lehké tanky Panzer I a Panzer II, vyzbrojené v prvním případě pouze kulomety a ve druhém kanonem ráže 20 mm, nejsou použitelné jako tanky prvního sledu. Boje na východní frontě pak velmi rychle ukázaly, že ani silněji vyzbrojené lehké stroje již zkrátka nemají v první linii budoucnost. To platilo i pro původně československý tank PzKpfw 38(t), který Němci převzali do výzbroje a dále vyráběli na území protektorátu. Konstrukce tanku PzKpfw 38(t) však byla spolehlivá a německé posádky i mechanici s ní měli bohaté zkušenosti. Zahodit osvědčený typ vozidla a ukončit zaběhnutou výrobu si Němci tváří v tvář problémům na východní frontě nemohli dovolit. Proto začali hledat pro tento stroj nové využití. Již na přelomu let 1941 a 42 tak firma Alkett pracovala na vývoji samohybného protitankového děla založeného právě na podvozku zmíněného tanku. Prototyp stroje, který se později stal známý jako Marder III, byl otestován a přijat do výzbroje v únoru roku 1942. Již v březnu téhož roku proto vznikla logická úvaha o využití stejného podvozku pro stavbu dalšího vozidla, tentokrát samohybného děla ráže 150 mm. Vývoj takového stroje byl svěřen opět firmě Alkett, která měla s podobnými přestavbami bohaté zkušenosti. Již dříve totiž vyvinula samohybná děla stejné kategorie na podvozcích zmíněných zastaralých lehkých tanků PzKpfw I a PzKpfw II. Prototyp nové samohybky byl dokončen v říjnu 1942. Jako základ byl použit podvozek nejnovější verze Ausf. H. Tato varianta podvozku vznikla v červnu 1942 a měla být používána již pouze pro stavbu stíhačů tanků řady Marder III. Výroba samotných tanků Panzer 38(t) byla totiž právě s touto verzí podvozku ukončena (poslední Panzer 38(t) byly verze Ausf. G).
Grille Ausf. H na továrním dvoře, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno Podvozkovou soustavu tvořila na každém boku čtyři pojezdová kola o průměru 775 mm opatřená gumovou obručí po obvodu. Vpředu se nalézalo ozubené hnací kolo opatřené kruhovými odlehčovacími otvory. Zcela vzadu bylo kolo napínací a celou soustavu doplňovaly ještě dvě podpůrné kladky umístěné v přední polovině nad pojezdovými koly. Pojezdová kola byla odpružena párově. Přední dvojice a zadní dvojice kol měly každá svoji společnou listovou pružinu. Šířka pásů byla 29,3 cm. Podvozek Ausf. H dostal oproti starší Ausf. G novou pohonnou jednotku Praga AC o výkonu 160 koní při 2600 otáčkách za minutu. Motor byl uložen v zádi trupu. Samohybné dělo převzalo s tankovým podvozkem nejen pásovou soustavu a agregáty, ale prakticky i celý trup mimo bojovou kabinu. Ta byla kompletně odstraněna a na jejím místě vyrostla vysoká ohrada z rovných pancéřových plechů spojených pomocí nýtování. Čelní stěna nového bojového prostoru kopírovala umístění čelní stěny původní tankové kabiny. Vzadu však ohrada výrazně přesahovala za hranice původní kabiny a zakrývala přední polovinu motorové kapoty. Také na šířku zabíral nový bojový prostor více místa než původní kabina a ve své nejširší části sahal téměř až k vnějšímu okraji blatníků pásů. Shora zůstal bojový prostor zcela otevřený a to kvůli udržení rozumné výšky a hmotnosti celého stroje. V pancíři bojového prostoru nebyly žádné pozorovací otvory, protože se počítalo s výhledem přes horní okraje. Při nepříznivém počasí se mohla posádka chránit přetažením nepromokavé celty. Nad otevřeným stropem ji držely dva tyčové nosníky v přední části, tři další v zádi a jeden obloukový nosník, který se táhl napříč kabinou zhruba uprostřed její délky. Aby nedošlo ke stržení celty větrem, připínal se její lem k drobným drátěným očkům na vnější straně pancíře kabiny. Kvůli výhledu byla celta opatřena několika otvory, vyplněnými průhlednou fólií. Nasazení celty výrazně zvyšovalo siluetu vozidla.
pohled do interiéru Grille Ausf. H, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno Síla desek, které tvořily ohradu okolo bojového prostoru, byla 25 mm na čele a 14,5 mm na všech ostatních stěnách. Vzhledem k účelu stroje, tedy k poskytování nepřímé palebné podpory, bylo takové pancéřování teoreticky dostatečné. Střed čelní stěny bojového prostoru byl vyříznut, aby tudy mohla procházet hlaveň děla. Pod hlavní byl umístěn pohyblivý kus pancíře, který se sklápěl dolů společně s dělem a při maximální elevaci zbraně se zvedl a uzavřel výřez v pancíři pod hlavní. Nalevo od houfnice byl v horní hraně čelní stěny vyříznut menší kus pancíře, aby tudy mohl hledět zaměřovací periskop. Napravo od hlavně byl v dolní části čelní desky instalován průzor pro řidiče vozu. Průzor byl odklopný, takže řidič jej mohl v bezpečné oblasti otevřít a získat lepší výhled. V rizikových oblastech nechal průzor uzavřen a z vozu vyhlížel pouze skrz štěrbinu v jeho krytu. Další průzor byl řidiči k dispozici v pravé boční stěně. Tento však nebyl odklopný, ale pevný. Čelní deska byla ze všech nejvyšší a od ní směrem k zádi bojového prostoru se výška plechů snižovala. Pokud střelec a nabíječ pracovali v sedě, byli zcela ukrytí za pancířem. Když se ale postavili, vyčnívali již nad jeho boky. Velitel/radista (k této dvojroli více níže) vyčníval hlavou nad boční pancéřování i pokud seděl na své sedačce. Zadní stěnu bojového prostoru tvořily tři desky, z nich dvě krajní byly otevíratelné. Zavěšeny každá na dvou pantech, otevíraly se směrem dozadu a ke straně. Jejich otevřením vznikly průchody pro pohodlnější nástup a výstup vojáků na palubě. Vzhledem k malé výšce zadního pancíře však bylo snadné jej prostě přelézt nebo přeskočit. Umístění řidičova stanoviště odpovídalo klasickému tanku PzKpfw 38(t). Řidič však nad hlavou neměl žádný strop jako u původního tanku, ale seděl vlastně spolu se zbytkem posádky přímo v hlavním bojovém prostoru... jenže výrazně níže než ostatní, z části dokonce pod samotným dělem (dostat se do a z řidičovy sedačky zřejmě nebylo snadné). Stanoviště trupového kulometčíka, který v běžném tanku Panzer 38(t) seděl nalevo od řidiče, bylo u samohybného děla zcela zrušeno.
Grille Ausf. H s impregnovanou celtou přes bojový prostor, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno Za řidičovou sedačkou, následovala hlavní a nejširší část bojového prostoru. Její podlaha byla oproti řidičovu "suterénnímu" pracovišti výrazně zvýšená. Uprostřed kabiny zde byla instalována hlavní zbraň vozu, těžké pěchotní dělo sIG 33 (schweres Infanterie Geschütz) ráže 150 mm. Ve své klasické vlečné podobě s koly, štítem a masivní zadní vzpěrou tato zbraň vážila něco mezi 1,7 a 1,8 tuny. Pro instalaci na samohybný podvozek však bylo použito jen to nejnutnější. Nalevo od děla seděl střelec, napravo měl své místo nabíječ. Každý z nich měl k dispozici malé polstrované sedátko umístěné šikmo k ose vozu (čelem ke komoře děla). Vertikální náměr zbraně šlo měnit v rozsahu 3 až 72 stupňů. Stranový odměr nebyl zřejmě možný (dělo bylo instalováno pevně) a míření do stran probíhalo nastavováním celého vozu. Vzhledem k účelu stroje a ničivému účinku střel však nebylo precizní míření třeba. Na pravé boční stěně (tedy na straně nabíječe) byly schránky na dělostřeleckou munici. Odděleně zde byly uloženy granáty a nábojnice s prachovou náplní. Další munice byla uložena na boční stěně na straně střelce a několik granátů mohlo být uloženo také v prostoru, kde v původním tanku seděl trupový kulometčík. Při delších přesunech se hlaveň děla ukládala na sklopnou podpěru umístěnou na nose trupu před kabinou. Podpěra byla svařena z trubek do tvaru písmene H. Zadní cca třetina bojového prostoru se nalézala již nad motorovou sekcí a její podlahu tedy tvořila kapota motoru. Proto byla samozřejmě výrazně vyšší než podlaha ve zbytku bojového prostoru. Uprostřed této zvýšené části byl uložen velký box na šest kusů munice. Nalevo od něj byla polstrovaná sedačka pro radistu (a velitele v jedné osobě - viz další odstavce). Opěradlo sedačky bylo sklopné, aby tudy mohli vojáci procházet směrem k průchodu v zadním pancíři. Prostor napravo od muničního boxu zůstal volný a jeho dno tvořila odklopná perforovaná deska.
Grille Ausf. H s kanonem v maximální elevaci, všimněte si jak se sklopný kryt zvedl a zaplňuje otvor v čelním pancíři pod hlavní, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno Pokud jde o celkový počet mužů na palubě, lze narazit na dva různé údaje. Drtivá většina zdrojů udává pět mužů, několik málo autorů však uvádí pouze čtyřčlennou posádku. Zcela mimo pochybnost jsou řidič, střelec, nabíječ a velitel. Podle zastánců pětičlenné posádky pak byl na palubě ještě radista. Podle zastánců čtyřčlenné posádky měl naopak jako radista fungovat velitel vozu. Díky existenci kvalitních továrních fotografií interiéru vozidla, lze obě varianty historie podrobit analýze. Doposud jsme popsali rozmístění prvních čtyř členů posádky. Je zcela očividné, že v bojovém prostoru nebyla další sedačka pro pátého vojáka. Jediný volný prostor, kde mohl tento muž teoreticky sedět, byl v zadní části, napravo od boxu na munici. Tento muž by mohl plnit jedině roli velitele vozu, protože role ostatních byly jednoznačně dány (muž na sklopné sedačce vlevo musel být radista, protože radiostanice byla umístěna na boční stěně hned po jeho levé ruce. Pátý muž s funkcí velitele by jako jediný ze všech neměl polstrované sedátko a seděl by na nepohodlné kovové desce. Daleko pravděpodobnější je, že na palubě byli pouze čtyři vojáci, z nichž jeden zastával zároveň funkci velitele i radisty. Prostor v zadní části kabiny, napravo od schránky na munici, zůstal cíleně volný, aby tudy mohli vojáci procházet směrem k průchodu v zadním pancíři. Smysl dává i perforace desky v této části podlahy. Otvory v ní mohl do interiéru vozu proudit teplý vzduch od motoru, který v zimně a při přetažené celtě vyhříval interiér.
Grille Ausf. M, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno Několik vzácných fotografií navíc dokazuje, že existovala verze vozu s radiostanicí uloženou na pravé boční stěně. V této variantě obsluhoval rádio nabíječ. Vzácnost fotografií zřejmě odpovídá i vzácnosti vozu této konfigurace. Praxe pravděpodobně ukázala, že velitel dokáže obě role zastat efektivněji než nabíječ. Nicméně pokud existovaly stroje, u kterých radiostanici obsluhoval nabíječ, jaká by zde byla potom role pátého muže na palubě? I tato skutečnost tedy hovoří ve prospěch čtyřčlenné posádky. Jak již bylo řečeno, prototyp nového samohybného děla dokončila firma Alkett v říjnu 1942. Vůz prodělal testy a byl přijat do výzbroje německé armády. Pokud jde o oficiální označení nové samohybky, jako vždy existuje více verzí. Některé zdroje hovoří o názvu "15cm sIG 33 (Sfl.) auf PzKpwf 38(t) Ausf. H", jindy lze číst "15cm sIG 33 auf Geschützwagen 38(t)". Jasné je však jeho kódové označení, které znělo SdKfz 138/1. Nejznámější se však tento stroj pod bojovým jménem Grille, tedy cvrček. Popsaná první varianta samohybného děla pak nesla přídomek Grille Ausf. H. Sériová výroba byla zahájena v únoru 1943 v pražských závodech BMM (bývalá ČKD). V únoru bylo dodáno prvních 25 exemplářů a produkce pokračovala do června, kdy byla završena s celkovým počtem 200 vyrobených kusů.
Grille Ausf. M s celtou přes bojovou kabinu, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno Grille Ausf. H vážila 10,8 tuny a dosahovala slušné maximální rychlosti 47 km/h. Mezi slabiny vozu patřila jeho poměrně velká výška, absence organické protipěchotní výzbroje a malá zásoba munice na palubě. První dva handicapy by se daly označit jako málo závažné protože samohybka se v rámci svého určení neměla střetávat tváří v tvář s nepřátelskou palbou či útoky pěchoty. Zrušený trupový kulomet navíc posádky kompenzovaly tím, že s sebou vozily dva samopaly. Nejvýznamnější nevýhodou tak byla malá zásoba munice. Ta činila podle některých zdrojů 16, podle jiných dokonce ještě méně nábojů. Z fotografií interiéru jsou zřejmé čtyři granáty uložené vertikálně na pravé vnitřní stěně, dva nebo tři horizontálně na stěně levé a šest granátů v boxu uprostřed zadní části bojového prostoru. Zbytek mohl být uložen v prostoru zrušeného stanoviště trupového kulometčíka. Vznik druhé generace samohybného děla Grille si vynutily okolnosti týkající se úplně jiného bojového stroje. Na stejném podvozku jako Grille Ausf. H byl stavěn také stíhač tanků Marder III Ausf. H. Tento stroj byl na rozdíl od samohybné houfnice určen k vedení přímého boje a nedostatky v oblasti pasivní ochrany posádky tak u něj měly daleko větší význam. Tlak armády na zlepšení tohoto parametru Marderu vedl konstruktéry ke stavbě nové verze podvozku, tentokrát s označením Ausf. M. Zásadní novinkou nového podvozku bylo přesunutí motorové sekce ze zádi doprostřed trupu. Odsud také pocházelo písmeno M v názvu verze, které zkracovalo slovo Mitte, tedy střed. Ukončení výroby podvozku verze Ausf. H a zavedení nové si samozřejmě vyžádalo nutnost přepracování samohybného děla využívajícího stejný základ. Tak vznikla Grille Ausf. M.
pohled do bojového prostoru Grille Ausf. M, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno Samotná pásová soustava se oproti starší verzi prakticky nezměnila. Jedinou viditelnou změnou bylo zrušení jedné ze dvou podpůrných kladek. Marder III Ausf. M a Grille Ausf. M však nesdílely jen samotný podvozek. Shodné bylo také řešení trupu. Oba stroje se lišily v podstatě jen provedením bojové kabiny. Ta byla nyní umístěna v zádi stroje, kde došlo k uvolnění místa po přesunu motoru. Přední část trupu zastřešovala u verze M velmi ostře skloněná deska. V pravé části z ní vystupovala hranatá "budka", pod níž se ukrývalo stanoviště řidiče. Výhled zajišťovaly řidiči dva průzory, jeden přímo před ním a druhý v pravé boční stěně. Ve stropě řidičovy budky byl kruhový průlez uzavíraný dvoudílným poklopem. Bojový prostor byl obehnán pancéřovými plechy spojenými z části nýtováním a z části pomocí svárů. Síla těchto plechů byla pouhých 10 mm. Dno bojového prostoru bylo hlubší než u předešlé verze a obsluha děla tak byla lépe kryta. V zadní části kabiny byl pancíř snížený. Horní díl zadní stěny se dal sklopit což usnadňovalo nástup a výstup vojáků. Středem čelní stěny opět procházel výřez pro hlaveň děla. Na vnější straně čelní stěny byl pod hlavní děla opět instalován pohyblivý kus pancíře, který se sklápěl nebo zvedal spolu se zbraní a udržoval tak čelní pancíř celistvý i při maximálním náměru houfnice. Pokud jde o výzbroj vozu, tvořila ji opět těžká houfnice sIG 33 ráže 150 mm. Žádnou sekundární zabudovanou zbraní stroj nedisponoval, takže k blízké obraně proti nepřátelské pěchotě s sebou posádky opět musely vozit samopaly. Kabina zůstala i tentokrát shora otevřená a při nepříznivém počasí ji bylo možno překrýt impregnovanou celtou. Vpředu ji držely tři a vzadu dva tyčové nosníky a jeden velký obloukový nosník uprostřed. Později byly namísto obloukového nosníku táhnoucího se napříč nad kabinou instalovány na bocích dva tyčové nosníky směřující směrem dozadu. Cípy nepromokavé plachty se stejně jako u předešlé verze připínaly k očkům na vnější straně pancíře.
Grille Ausf. M, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno Posádku Grille verze M tvořili velmi pravděpodobně čtyři muži (i zde někteří autoři hovoří o pěti mužích, pohled do interiéru ovšem opět ukazuje jen tři sedadla v bojové kabině). Řidič seděl v levé přední části trupu, oddělen od zbytku vojáků motorovou sekcí. K nástupu a výstupu využíval již zmíněný vlastní průlez. V bojové kabině měli svá stanoviště nabíječ, střelec a velitel, který zároveň fungoval také jako radista. Každý z vojáků měl své vlastní polstrované sedátko. Střelec seděl na levé straně děla, kde bylo také umístěno náměrové řídidlo pro ovládání zbraně a periskopický zaměřovač. Nabíječ seděl v pravém zadním rohu kabiny. Celá pravá polovina interiéru byla doslova poseta schránkami na munici. Velitel a radista v jedné osobě měl svoje sedátko v levém zadním rohu kabiny. Po jeho levé ruce byla boční stěně upevněna radiostanice. Zásoba střeliva na palubě vzrostla u verze M na 18 nábojů. Zvýšila se také hmotnost stroje a to na cca 12 tun (bývá uváděno i 11,5 tuny). Maximální rychlost díky tomu klesla na 35 km/h. Výroba Grille Ausf. M byla zahájena pravděpodobně v říjnu 1943 a pokračovala do listopadu 1944. Pokud jde o celkový počet postavených exemplářů, prameny se bohužel velmi rozcházejí. Bývá uváděno 172 nebo 282 kusů. Velkým nedostatkem obou verzí samohybného děla Grille byla malá zásoba munice na palubě. Bylo tedy nutno řešit průběžné zásobování bojujících strojů střelivem. Z toho důvodu vznikla počátkem roku 1944 muniční varianta Grille Ausf. M. Šlo o standardní samohybku, do které však nebyla instalována zbraň. Pohyblivý kryt v čelním pancíři byl zafixován v horní poloze, aby zaslepil prázdný výřez. Volné vnitřní místo zaplnila velká klec pro uložení nábojů. Celkově se do interiéru muničního vozu vešlo až 40 kusů střeliva. Mimo řidiče tvořili posádku tohoto stroje další dva muži, kteří zajišťovali manipulaci s municí. Celkem bylo postaveno 102 kusů muničního Grille (bývá udáváno i 93 kusů). V případě potřeby mohl být muniční vůz poměrně snadno osazen houfnicí a nasazen jako běžná samohybka.
Grille Ausf. M zničený na západní frontě, zdroj: internet, Public domain, upraveno Na fotografiích z pražského povstání v květnu roku 1945, se objevuje zajímavá úprava Grille Ausf. M. Namísto houfnice byl v bojovém prostoru lafetován rychlopalný kanon MK 108 ráže 30 mm, který byl původně montován do stíhacích letounů. Nakolik způsob lafetace umožňoval otáčení zbraně není jasné (na všech pěti snímcích tohoto vozidla, které jsem viděl, míří hlaveň zbraně dopředu a vzhůru). O historii tohoto zajímavého stroje není k dispozici mnoho informací a to co se mi podařilo najít je navíc velmi nejednoznačné. Podle některých autorů vznikla tato přestavba na přání Němců ještě před vypuknutím pražského povstání a to hned v několika kusech (dva nebo dokonce malá série). Všechny dochované fotografie však evidentně ukazují jeden a tentýž exemplář (soudě dle jeho specifického maskovacího nátěru) a všechny pocházejí evidentně z Prahy. Primitivnost provedení navíc ukazuje spíše na polní než tovární úpravu. Dovolím si zde zaspekulovat o tom, že tento stroj mohl být teoreticky dílem povstalců. Mohlo jít buď o muniční vůz nebo o nedokončenou klasickou samohybku. Nekompletní vůz mohl povstalcům padnout do rukou snadno, vždyť se Grille vyráběla v Praze. Instalaci zbraně mohli narychlo provést zdejší dělníci a pak hurá do ulic. Pokud by tvůrci tohoto vozidla neměli na spěch, jistě by si dali na provedení více záležet a zřejmě by také jako základ zvolili Flakpanzer 38(t), jehož konstrukce byla výrazně vhodnější pro instalaci zbraně tohoto typu (bojový prostor měl sklopný pancíř a lafeta zbraně byla plně otočná).
muniční vůz na bázi Grille Ausf. M, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno Jedním z limitujících faktorů pro nasazení samohybného děla byl dosah jeho hlavní zbraně. Hranice efektivního dostřelu byla 4,7 km. Krátký dostřel však houfnice kompenzovala velkým ničivým účinkem - tříštivotrhavý granát obsahoval více než 8 kilogramů výbušniny Amatol. Celkově byla Grille výrazně vyzrálejším typem než předešlé instalace sIG 33 na podvozcích tanků Panzer I či Panzer II.
Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět: - přehledně shrnuté specifikace stroje v sekci TECHNICKÁ DATA - 58 autentických fotografií v GALERII
|
|
|||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||
