|
samohybné dělo Gerät 040 (nebo také Mörser Karl, či Karl Gerät), jedná se o vozidlo Nr. I nebo Nr. II s původním podvozkem s osmi pojezdovými koly opatřenými gumovou bandáží, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Francie, „odvěký“ německý rival a nejradikálnější z vítězných mocností první světové války, co se týče snahy potrestat a zlomit poražené Německo. Signatář potupné versailleské smlouvy a příjemce obrovských reparací, které muselo Německo platit. Trn v oku nejen mnoha běžných Němců, ale i velení německé armády a samozřejmě také samotného Hitlera. Není divu, že jakmile začalo Německo pod svým novým vůdcem shazovat okovy Versailleské smlouvy, začali představitelé armády přemýšlet, jak by se dalo s Francií vypořádat i vojensky. Byl zde ale jeden problém. Francie si byla dobře vědoma antipatií svého souseda, a proto neponechala nic náhodě. Od konce dvacátých let pracovali Francouzi na linii opevnění, táhnoucí se podél celých jejich hranic s Německem (a v menší míře i dále na západ podél hranic s Belgií). V roce 1935 proto německá generalita začala řešit otázku nové silné zbraně, která by dokázala rozbít i ty nejsilnější (a to nejen francouzské) železobetonové bunkry. Páni generálové na to šli pěkně po staru, protože zadání, které koncem roku předali firmě Rheinmetall, hovořilo o statickém super těžkém moždíři. Rheinmetall zadání vyhověl a v březnu roku 1936 představil zbrojnímu úřadu svůj první návrh zepředu nabíjeného děla, které by z bezpečí zakopané pozice pálilo dvoutunové granáty na vzdálenost okolo 2000 metrů. Následovalo upřesnění požadavků ze strany armády a v lednu 1937 byl na světě další návrh. Rheinmetall předpokládal opět zepředu nabíjené dělo ráže 60 cm, schopné poslat dvoutunový granát nyní již do vzdálenosti tří kilometrů. Zbraň o očekávané hmotnosti 55 tun měla být do palebných pozic dopravována rozložená do sedmi nebo osmi částí, každá z nich vezená jedním vozidlem. To znamenalo, že příprava k palbě v místě určení byla velmi pracnou a zdlouhavou záležitostí. Armáda však trvala na tom, že tato operace nesmí zabrat více než 6 hodin času. Rheinmetall tedy celý návrh přehodnotil a dospěl k závěru, že uvedený armádní požadavek lze splnit pouze pokud zbraň bude mít vlastní pásový podvozek, na kterém se bude nejen přepravovat, ale rovnou z něj i střílet. Mělo to ovšem jeden háček. Takový podvozek by musel vydržet obrovské zatížení, působící na něj během výstřelu velmi těžké zbraně (což byl podle odhadu konstruktérů ekvivalent několika stovek tun). Inženýři firmy Rheinmetall proto navrhli speciální podvozek, který bylo možno před zahájením palby spustit dolů a položit na břicho. Pojezdové ústrojí díky tomu nemuselo nést celou tíhu výstřelu samo a příprava stroje k palbě zabrala pouhých 30 minut. Jako další opatření šetřící podvozek, vymysleli konstruktéři pro zbraň horizontálně pohyblivý podstavec, vybavený brzdovratným zařízením. Podstavec i s dělem při výstřelu zaklouzával dozadu a tím absorboval část vznikající energie. V únoru 1937 zbrojní úřad tento návrh schválil a společnost Rheinmetall pokračovala v práci.
pohled na příď vozidla a obrovskou nábojovou komoru děla, stroj je v cestovním režimu - podvozek je zvednutý nahoru a plošiny pro obsluhu děla jsou složené, zdroj: wikipedia.org, Public domain, upraveno V srpnu 1937 pokročil vývoj do další fáze. Rheinmetall upustil od nabíjení děla zepředu a počítal s klasickým vkládáním nábojů do komory v zadní části zbraně. Konstruktéři už také nyní měli jasno v tom, že zbraň bude mířit proti směru jízdy podvozku. Do palebného postavení tedy bude vozidlo muset zacouvat. Důvodem prý byla schopnost stroje rychleji opustit své stanoviště, pokud by se na něj zaměřila nepřátelská palba (přece jen šlo o dosti drahé zařízení). Na základě nových výpočtů byl zvýšen očekávaný maximální dostřel děla z 3000 na 4000 metrů. Samotná zbraň měla dle odhadů vážit 64,5 tuny a podvozek pro ni dalších 32,5 tuny. Hmotnost kompletního stroje tedy byla odhadnuta na 97 tun (rovnou můžeme prozradit, že tento odhad byl dosti podstřelený). Samotný granát měl pak vážit 2 tuny a nést 350 kg trhaviny. Pravděpodobně od této vývojové fáze začal Rheinmetall nový bojový stroj vést pod interním označením „Projekt 4“. V březnu 1938 navštívil firmu Rheinmetall nový šéf zbrojní úřadu, generál dělostřelectva, Dr. Ing. Karl Becker a osobně se zajímal o stav Projektu 4. Po prostudování technické dokumentace stroje Becker konstatoval, že kromě práce na prvním ověřovacím prototypu má firma Rheinmetall učinit také přípravy k výrobě dalších šesti „sériových“ strojů. Generál Becker stojí v tomto článku bezpochyby za zmínku, protože podle většiny historiků bylo pozdější bojové jméno vyvíjeného stroje inspirováno právě jeho osobou. Označení Karl Mörser (moždíř Karl) se totiž objevilo na jaře 1940 a právě začátkem dubna toho roku spáchal generál Karl Becker sebevraždu (ke které byl podle mnohých donucen Gestapem). Karl Mörser, nebo někdy také Karl Gerät, však nebylo oficiálním označením nové zbraně. To totiž znělo prostě jen Gerät 040 (Gerät = zařízení). Postupné upřesňování konstrukčních detailů brzy odhalilo dva nemilé problémy. Prvním z nich byl velmi velký měrný tlak na půdu, což je ukazatel daný poměrem hmotnosti a styčné plochy pásů se zemí. U dosavadních německých pásových bojových vozidel se měrný tlak dařilo držet na úrovni okolo 0,7, maximálně 0,8 kilogramu na čtvereční centimetr styčné plochy. Projekt 4 však nade vší pochybnost směřoval k výrazně vyšší hodnotě. Jaké to bude mít dopady na jízdní vlastnosti stroje? Bude vůbec schopen rozumně se pohybovat mimo zpevněné komunikace? Konstruktérům i vojákům bohužel chyběly praktické zkušenosti, a tak se rozhodli pro experimentální ověření. Pro tento pokus posloužil tank Neubaufahrzeug, jehož měrný tlak byl postupně zvyšován pomocí dodatečné zátěže až na hodnotu 1,43 kg/cm2. K úlevě konstruktérů se potvrdilo, že i takto obtěžkaný se Neubaufahrzeug dokázal stále rozumně pohybovat i mimo pevnou silnici.
Karl Nr. I (zde již přejmenovaný z Adama na Baldura) v bojovém režimu - podvozek je spuštěný dolů, plošiny pro obsluhu děla jsou vyklopené a muniční vůz podává granát na nabíjecí rampu, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Druhým problémem byl poměr délky styčné plochy pásů se zemí k šířce pásové soustavy, tedy k rozchodu pásů. Němcům i v tomto případě scházela praktická zkušenost s vozidlem, u kterého by tento koeficient byl vyšší než 1,8 a soudobá teorie zároveň říkala, že nejvyšší přípustná hodnota tohoto koeficientu je 2,0 a při vyšších hodnotách již s pásovým strojem v podstatě nelze zatáčet. Z propočtů pro Projekt 4 však vycházel poměr délky ku šířce pásové základny ve výši 2,64! Opět bylo nutno experimentovat. V srpnu 1938 byl pro tento účel postaven zmenšený model pásového podvozku (v měřítku 1:10) s elektrickým pohonem, s poměrem délky ku šířce pásů ve výši 2,65 a měrným tlakem 1,1 kg/cm2. Testovalo se zatáčení v úhlu 3, 6 a 9 stupňů na asfaltu, betonu, trávě a holé hlíně. Pokus ukázal, že zatáčení je sice relativně obtížné, ale zvládnutelné a práce na Projektu 4 tedy mohly pokračovat. V červnu 1939 přišel čas na střelecké zkoušky samotného děla (prozatím připevněného k ohromnému betonovému podstavci). Zbraň ráže 60 cm byla opatřena brzdovratným zařízením se zákluzem v délce 92 cm, které dokázalo absorbovat tlak odpovídající 450 tunám. V květnu 1940 byl dokončen první podvozek a provedeny jeho jízdní zkoušky. První kompletní vozidlo včetně výzbroje pak bylo připraveno 2. července 1940. Problém překonání Maginotovy linie byl v té době již passé, nicméně projekt Gerät 040 byl už tak daleko, že prostě pokračoval dál a po demonstraci prvního exempláře vojákům bylo nařízeno zahájit ihned výrobu dalších šesti avizovaných kusů. Podvozek prvního dokončeného moždíře Karl byl tvořen osmi pojezdovými koly na každém boku. Tato kola byla opatřena gumovou tlumící obručí a zavěšena každé na vlastním kyvném rameni. Odpružení ramen zajišťovaly torzní tyče, uložené napříč podvozkovou vanou. Horní část pásu podpíralo osm drobných kladek. Vpředu bylo umístěno ozubené hnací kolo a vzadu kolo napínací. Z vnější strany byla soustava kol vyztužena nosníkem sahajícím od prvního pojezdového kola až k zadnímu kolu napínacímu. Pásy byly široké 500 mm a každý z nich byl tvořen 133 články. Délka kontaktní plochy pásů se zemí byla 700 cm.
Karl Gerät s jedenácti celokovovými pojezdovými koly, stroj je sice v cestovním módu, ale z nějakého důvodu má instalovánu nabíjecí rampu, zdroj: wikipedia.org, Public domain, upraveno Trup vozidla byl v podstatě velký dutý kvádr, rozdělený na tři sekce. V přední části byla sekce pro motor, převodovku, palivovou nádrž a ovládací prvky stroje. V levém předním rohu trupu bylo stanoviště řidiče, který vozidlo ovládal pomocí klasických brzdových pák. Řidičovo stanoviště bylo shora otevřené a jeho sedačka byla umístěná tak, že hlavou a rameny vyčníval nad trup, aby měl nerušený výhled. Řidič seděl s hlavou více než dva metry nad terénem, takže rozhled před vozidlo měl opravdu dobrý. Během jízdy mu navíc pomáhal jeho asistent, který sledoval různé mrtvé úhly okolo vozu a radil řidiči. Napravo od otevřené řidičovy kabiny ústil na stropě trupu velký kruhový ventilátor odvádějící vzduch od chladiče. Za řidičovými zády pak byly tři obdélníkové průduchy, kterými byl vzduch naopak nasáván. Na své místo se řidič dostával po žebříku, umístěném na čelní stěně trupu. V rámci přípravy k palbě bylo řidičovo stanoviště i ventilátor vedle něj uzavřeny ocelovými kryty a na strop trupu byla potom instalována masivní nabíjecí rampa (k tomu ještě později). Podél boků trupu se táhly skládací plošiny, po kterých se pohybovali vojáci obsluhující dělo. Pro větší bezpečnost byly plošiny opatřeny zábradlím. Během jízdy byly plošiny sklopené a vyklápěly se pouze v rámci přípravy k palbě. Za pohonnou jednotku prvního postaveného Gerät 040 byl zvolen benzínový dvanáctiválec MB 503 A firmy Daimler-Benz. Motor měl obsah neuvěřitelných 44,5 litru a dával výkon 580 koní při pouhých 1850 otáčkách (super těžký obrněnec potřeboval sílu, nikoliv vysoké otáčky). Po obou stranách motorového prostoru byly uloženy rozměrné výfuky. V rámci přípravy k palbě se na výfuky nasazovalo dodatečné potrubí, které vedlo podél boků stroje až téměř k zádi. Jejich přesný smysl literatura neuvádí. První důvod, který člověka napadne, je, že potrubí mělo odvádět spaliny dál od obsluhy děla… ale proč by měl v palebné pozici vůbec běžet motor? Na pohonnou jednotku byla napojena převodka firmy Ardelt se čtyřmi stupni pro jízdu vpřed a zřejmě i vzad. Do palivové nádrže se vešlo 1200 litrů benzínu. V literatuře sice panují určité nejasnosti ohledně spotřeby, nicméně dojezd vozidla s plnou nádrží bývá uváděn jako pouhopouhých 42 km! To znamená astronomickou spotřebu 2857 litrů benzínu na 100 km! Je ovšem třeba podotknout, že stroj měl po vlastní ose cestovat pouze minimálně. Za motorovou sekcí následoval velký otevřený prostor pro instalaci zbraně. Ta de facto sestávala ze tří hlavních částí. Jednak to byla samotná hlaveň s masivní komorou, dále úchyt s brzdovratným zařízením hlavně a konečně posuvný podstavec se svým vlastním brzdovratným zařízením. Hlaveň děla měřila na délku pouhých 5068 mm, což byl mimochodem pouze dvojnásobek délky granátu. Úchyt dovoloval zbrani měnit vertikální náměr v rozsahu od 0 do 70 stupňů. Palba však byla možná pouze v rozsahu od 55 do 70 stupňů. Horizontální odměr zbraně činil pouhé dva stupně na každou stranu. To znamená, že při palbě na maximální vzdálenost 4000 metrů dokázal kanon svým stranovým odměrem pokrýt prostor v šířce cca 280 metrů. Dále bylo již třeba pootočit celý stroj (což nebylo nijak snadné). Jak již bylo zmíněno samotné dělo mělo brzdovratné zařízení se zákluzem o délce 92 cm. Pak zde byl pohyblivý podstavec děla, který umožňoval horizontální zákluz 78 cm. I přesto všechno však podstatná část zpětného rázu výstřelu přecházela na trup a podvozek.
Karl připravený k palbě, muniční vůz na bázi tanku Panzer IV podává další dvoutunový granát, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Zpočátku existoval pro těžké dělo pouze jeden typ munice označovaný jako schwere Betongranate. Tento granát měřil na délku 251 cm a vážil 2170 kg z čehož 280 kg tvořila výbušná nálož. Při takové hmotnosti byla manipulace s nábojem samozřejmě dosti komplikovanou záležitostí. Proto zde byla speciální nabíjecí rampa, po které se granáty do hlavně zasouvaly. Nejprve však musela být hlaveň skloněna do vodorovné polohy. Doprovodný muniční vůz (více si k němu řekneme později) pak položil granát na rampu, ze které byl pomocí ručního mechanismu (a za přispění paží dalších šesti až sedmi mužů) vsunut do komory. Následně byla nabita separátní výmetná nálož a komora byla opět uzavřena. Velikost výmetné nálože byla volena podle požadovaného dostřelu. K dispozici byly nálože o síle 1 až 4, z nichž ta nejsilnější umožňovala dostřel až 4320 metrů. V roce 1942 byl zaveden druhý typ munice leichte Betongranate, který vážil „pouhých“ 1700 kg, nesl 220 kg výbušniny a jeho maximální dostřel činil 6640 metrů. Protože dělo střílelo horní skupinou úhlů, letěl granát velkým obloukem a na cíl dopadal shora. Díky své hmotnosti a rychlosti, kterou nabral během klesání, dokázal prorazit až 250 cm železobetonu! Obsluhu děla zajišťovalo neuvěřitelných 18 mužů! Posádku Gerät 040 tak tvořilo celkem 21 vojáků – řidič, jeho asistent, 18 „dělostřelců“ a velitel stroje. Nejvyšší frekvence střelby byla jeden výstřel každých 10 minut. Jak již bylo řečeno výše, v rámci přípravy k palbě bylo celé vozidlo spuštěno na břicho. To znamená, že palebná pozice musela být před zajetím vozidla důsledně srovnána a vyčištěna, aby nedošlo k poškození podvozkové vany. Karl Gerät měřil na délku 11,15 metru, na šířku 3,16 metru a vysoký byl 4,78 metru. Celková hmotnost stroje byla stejně hrozivá, jako jeho výzbroj a činila 123 tun! Zatímco na této celkové hmotnosti se prameny v podstatě shodnou, o jejím dělení mezi zbraň a šasi to už neplatí. Podle série Panzer Tracts vážil samotný podvozek 54 tun a zbraň 69 tun. Naproti tomu série Tank Power uvádí hmotnost podvozku jako necelých 60 tun a hmotnost zbraně s příslušenstvím jako 63,9 tuny. Je docela dobře možné, že nabíjecí rampu počítá jeden autor do hmotnosti zbraně a druhý do hmotnosti podvozku. Ať už to bylo tak či tak, oba zdroje se vlastně shodují na tom, že zbraň s podstavcem byla těžší, než celý zbytek stroje. Maximální rychlost Gerät 040 byla pouhých 10 km/h, běžná cestovní rychlost pak byla zřejmě ještě nižší.
moždíř Thor přezbrojený novějším dělem ráže 54 cm, tedy verze Gerät 041, zdroj: wikipedia.org, Public domain, upraveno Vzhledem k enormním rozměrům a hmotnosti vyvíjeného stroje museli konstruktéři řešit i to, jak jej vůbec dopravovat na delší vzdálenosti. Primárně to samozřejmě mělo být po železnici, ovšem použití klasických nákladních vagonů nepřicházelo v úvahu. V říjnu 1938 byl proto zahájen vývoj speciálního železničního podvozku, určeného jen a pouze pro tento bojový stroj. Šlo vlastně o dva podvozky, každý s pěti nápravami. Uprostřed každého z nich byl otočný podstavec a na něm obrovské nosné rameno. Samotný Karl Gerät se pak zavěšoval na tato ramena a visel nad kolejemi mezi oběma podvozky. Zvednutí ramen do potřebné výšky zajišťovaly dva hydraulické písty na každém podvozku. Naložení a složení vozidla však nebylo nijak jednoduchou záležitostí (přesný čas sice prameny neuvádějí, existuje však hlášení 833. dělostřeleckého praporu, které hovoří o vykládce dvou těchto děl na nádraží v polském Terespolu a říká, že celou operaci nelze stihnout během jedné noci). Za zmínku stojí, že během přepravy po železnici byla spodní část pásů upevněna k té horní pomocí kovových spojek, aby nemohlo dojít k jejímu prověšení a drhnutí o koleje. Vlaky ale samozřejmě nemohou dojet všude a pokud by měl Gerät 040 od nejbližší železniční stanice do palebných pozic pokračovat vždy už jen „po svých“, byl by to hodně dlouhý a hodně náročný pochod. Koncem roku 1940 proto zbrojní úřad pověřil firmu Rheinmetall, aby vyvinula speciální ložnou plochu pro převoz Gerät 040 na silničním nákladním podvalníku Culemeyer Strassenroller. Tento podvalník navrhl ve třicátých letech inženýr Johann Culemeyer pro přepravu železničních vagonů po silnici. Ve verzi se šesti nápravami a 24 koly měl nosnost 80 tun, což byla sice úctyhodná hodnota, nicméně to bylo stále příliš málo pro nesení 123 tunového Gerät 040. Pro tento druh cestování tedy bylo nutno Gerät 040 rozložit. Teoreticky by stačilo sundat z podvozku zbraň a použít dva podvalníky Culemeyer Strassenroller s nosností 80 tun. Byl by zde ale jiný problém. Jak zaznělo výše celá zbraň vážila něco mezi 63,9 a 69 tunami, takže při nakládce a vykládce (stejně jako při montáži a demontáži) by byl nutný poměrně silný jeřáb. Proto byl Karl Gerät pro přepravu po silnici raději rozebírán na čtyři samostatné náklady. Tím největším „dílem“ byl samozřejmě podvozek. U něj žádný problém s nakládkou na Culemeyerův podvalník nebyl, protože na něj dokázal najet vlastní silou. Dalším „dílem“ byla samotná hlaveň děla, která vážila cca 28,5 tuny, takže pro její přepravu stačila lehčí verze Culemeyerova podvalníku s 16 koly a nosností 40 tun. Třetí „díl“ tvořil úchyt hlavně s brzdovratným zařízením společně s posuvným podstavcem. Jeho hmotnost byla cca 27,4 tuny, takže i zde stačil lehčí podvalník se 16 koly. Čtvrtý a poslední „díl“ nákladu vážil přibližně 8 tun a tvořila jej nabíjecí rampa spolu s dalším příslušenstvím. Rozebrání na čtyři samostatné náklady sice znamenalo více práce při každém nakládání a vykládání, ale k obojímu dostačoval jeřáb o nosnosti „pouhých“ 30 tun, který mohl bez problémů cestovat spolu s Karl Gerätem kam bylo třeba. K vlečení Culemeyer Strassenrollerů s rozebraným Gerät 040 se využívaly těžké nákladní automobily Kaelbe Z6 A2.
pro přepravu moždíře Karl po železnici byly vyvinuty speciální podvozky s obrovskými nosnými rameny, na které se Karl zavěšoval, zdroj: wikipedia.org, Public domain, upraveno Velmi těžký byl nejen Gerät 040, ale také munice pro jeho dělo. Proto bylo třeba navrhnout a vyrobit speciální muniční vůz, který by obrovské granáty nejen převážel, ale také by je dokázal vyzvednout na nabíjecí rampu. Jako jediný použitelný základ pro takový stroj se jevil podvozek středního tanku PzKpfw IV. Vývojem takového stroje byla z nějakého důvodu pověřena firma Rheinmetall-Borsig a to v říjnu 1939. První verze muničního vozu (Munitionsschlepper) byla postavena na podvozku tanku verze Ausf. D. Z původního tanku byla sejmuta bojová věž a otvor pod ní byl uzavřen. Na trupu byl vytvořen nákladový prostor obehnaný ze všech stran kovovou ohradou a zastřešený stříškou z odklopných dílů. Do nákladového prostoru se vešly čtyři granáty ráže 60 cm a čtyři výmetné nálože. Vpravo před nákladovým prostorem byl na střeše trupu umístěn jednoduchý otočný jeřáb o nosnosti 2,5 tuny (bývá však uváděna i podstatně vyšší nosnost) vybavený drapákem pro uchopení granátů. Jeřáb byl poháněn elektřinou, kterou dodával generátor napojený na dvouválcový motor firmy DKW (šlo o stejnou pohonnou soustavu, jaká u běžného tanku Panzer IV zajišťovala elektrické otáčení bojové věže). S pomocí popsaného jeřábu dokázal muniční vůz položit granát až na nabíjecí rampu, odkud už jej do hlavně zasouvali vojáci obsluhující dělo. V běžném cestovním režimu se rameno jeřábu sklopilo a položilo na střechu nákladového prostoru. Odpojený drapák se pak ukládal na přídi trupu muničního tanku. Popsaný Munitionsschlepper vážil 25 tun a jeho posádku tvořili čtyři muži. Celkem jich bylo postaveno 13 kusů. Doplňme ještě, že pro přepravu větší zásoby munice se používaly také již zmíněné podvalníky Culemeyer. Na jeden podvalník bylo možno uložit až 10 granátů a o jeho vlečení se staraly polopásové tahače SdKfz 8 nebo SdKfz 9. Jak již zaznělo výše, první kompletní Gerät 040 byl dokončen 2. července 1940. Armáda jej nicméně převzala až 5. listopadu 1940 po dokončení důkladných testů. Pro evidenční odlišení byl tento stroj veden prostě jako Nr. I. Druhý Karl (tedy Nr. II) byl převzat hned 7. listopadu 1940, číslo tři následovalo 20. února 1941, číslo čtyři 17. dubna 1941, Nr. V byl převzat 11. června 1941 a poslední šestý stroj přišel na řadu 28. srpna 1941. Každé z uvedených vozidel však dostalo také své neoficiální bojové jméno. První postavený kus byl pojmenován příznačně Adam, následovala (jak jinak) Eva. Další stroje dostaly jména postav severské mytologie Odin (Nr. III), Thor (Nr. IV), Loki (Nr. V) a Ziu (Nr. VI). Dvě nejstarší děla byla prý později rovněž přejmenována podle severských bohů. Z Adama se tak stal Baldur a z Evy Wotan.
a opět Thor jako Gerät 041 s dělem ráže 54 cm, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno O nějaké sériové výrobě nelze hovořit nejen kvůli zanedbatelnému počtu postavených strojů, ale také proto, že každý z nich byl do značné míry originál. Rheinmetall totiž i po dokončení prvního Gerät 040 dále experimentoval a hledal způsoby, jak celý stroj vylepšit. V rámci těchto snah tak přišlo zavedení nové třístupňové převodovky Voith Turbo, dále zavedení nového dieselového motoru Daimler-Benz MB 507 C (který měl stejný výkon jako benzínový MB 503 A) a konečně vznikla také upravená verze pojezdového ústrojí s 11 celoocelovými koly (opět odpruženými pomocí torzních tyčí). S dieselovým motorem sice klesla maximální rychlost vozu z 10 km/h na pouhých 6 km/h, zato jeho dojezd vzrostl ze 42 km na 60 km. Dva různé motory, dvě různé převodovky, dvě různá pojezdová ústrojí… s tím už se dá postavit pěkná ZOO. Pojďme se tedy na jednotlivé Gerät 040 podívat pěkně popořadě: Karl Nr. I (Adam) měl pojezdové ústrojí s 8 koly s gumovou obručí, benzínový motor MB 503 A a čtyřstupňovou převodovku Ardelt. Karl Nr. II (Eva) dostal novou třístupňovou převodovku Voith Turbo. Karl Nr. III (Odin) a Nr. IV (Thor) měly oba původní čtyřstupňovou převodovku Ardelt, zato nový motor MB 507 C a nové pojezdové ústrojí s 11 koly. Karl Nr. V (Loki) kombinoval diesel MB 507 C s převodovkou Voith a 11 pojezdovými koly a konečně Karl Nr. VI (Ziu) měl benzínový motor MB 503 A, převodovku Voith a 11 kol. V únoru 1941 přišel prý sám Hitler s požadavkem, aby byl dostřel moždíře Karl zvýšen až na hranici 10 km. Cestou ke splnění tohoto požadavku mělo být použití děla ráže 54 cm s delší hlavní a lehčí municí. Novou zbraň přitom mělo jít instalovat i na stávající stroje namísto původních děl ráže 60 cm. Nová zbraň dostala označení 54 cm Rohr 041 a Mörser Karl osazený tímto dělem získal označení Gerät 041. Jeho vývoj se však vlekl a potýkal s řadou problémů, takže první úspěšné střelecké zkoušky nakonec proběhly až v květnu 1944. Dělo 54 cm Rohr 041 mělo hlaveň dlouhou 7108 mm a používaly se pro něj granáty s označením leichte Betongranate 041 o hmotnosti „pouhých“ 1250 kg. S nejsilnější výmetnou náloží č. 6 dokázal tento granát doletět do požadované vzdálenosti 10 km a prorazit železobetonovou desku o síle 3 až 3,5 metru. Frekvence střelby zůstala na poklidných 6 výstřelech za hodinu a počet vojáků nutných k obsluze děla klesl z 18 na 15. Celý Gerät 041 vážil o 2350 kg více než starší Gerät 040 a díky přesahu hlavně děla byl také celkově delší. Gerät 041 byl tedy v pořadí sedmým postaveným moždířem Karl a dostal tedy označení Nr. VII. Mimochodem pro manipulaci s granáty ráži 54 cm musely muniční tanky dostat druhý, o něco menší drapák.
Karl Gerät Nr. III ze stavu 2. baterie Schwere Artillerie-Abteilung 833, během ostřelování Brest-Litevské pevnosti v červnu 1941, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno První jednotkou vyzbrojenou novými Gerät 040 se stala Batterie 833, oficiálně zformovaná dne 3. ledna 1941. V dubnu 1941 pak vznikl nadřazený útvar schwere Artillerie-Abteilung 833 (podle některých zdrojů se oddíl jmenoval schwere Mörser Abteilung 833) a původně samostatná Batterie 833 byla reorganizována na 1. baterii tohoto oddílu (a přidání 2. baterie na sebe nenechalo dlouho čekat). Takovouto baterii tvořila dvě děla Karl Gerät a ohromné množství podpůrné techniky… konkrétně: čtyři výše popsané muniční tanky, 16 motocyklů, 16 osobních automobilů, 11 nákladních automobilů, 12 polopásových tahačů a 12 podvalníků Culemeyer Strassenroller. První baterie schwere Artillerie-Abteilung 833 dostala Gerät 040 Nr. I a II, tedy Adam a Eva. Druhá baterie měla vozidla Nr. III a Nr. IV, tedy Odin a Thor. Svoji bojovou premiéru si Karl Gerät (tehdy pouze verze 040) odbyl v úvodní fázi operace Barbarossa. Schwere Artillerie-Abteilung 833 byl pro tuto operaci rozdělen mezi dvě armády. První baterie byla přidělena k 17. armádě spadající pod skupinu armád Jih. Druhou baterii přidělili ke 4. armádě pod skupinou armád Střed. Velmi dobře je zdokumentováno nasazení 2. baterie, která dostala za úkol zničit pevnosti v Brestu-Litevském. Připomeňme si, že tato baterie měla ve svém stavu děla č. III a IV, tedy Odin a Thor. Technika byla naložena na vlak a odeslána do polského města Terespol, sousedícího s Brestem. Jako první dorazil do cílové železniční stanice vlak s municí, muničním tankem a jeřábem. Stalo se tak večer 18. června 1941. První Karl Gerät dorazil v noci z 19. na 20. června, druhý přijel během následující noci. V noci z 21. na 22. června se oba bojové stroje přepravily po vlastní ose do určených palebných pozic a hned ráno se zapojily do akce. První den operace, tedy 22. června 1941, vypálil Odin celkem čtyři granáty. Thor s ním měl držet krok, ovšem čtvrtý granát se při nabíjení zasekl v hlavni a musel být složitě vytažen za pomoci navijáku. Thor tedy za první den boje vypálil pouze 3 střely. Následujícího dne (23. června) vypálil Thor celkem 7 granátů, Odin toho dne naopak nevystřelil ani jednou, protože měl poruchu elektrického odpalovače. Třetího dne operace vypálil Odin 6 granátů a Thor dokonce 11. Po dobytí Brestu následovala inspekce pevností a analýza efektu, který ostřelování mělo. Ukázalo se, že dva z 31 vypálených granátů selhaly a nevybuchly. Jeden granát, který dopadl na nádvoří, vytvořil kráter o průměru 15 metrů a hloubce 5 metrů. Závěr hodnotící zprávy byl takový, že Gerät 040 splnil to, co od něj armáda požadovala.
Karl Nr. VI tedy Ziu během ostřelování Varšavy v srpnu nebo září 1944, zdroj: wikipedia.org, Bundesarchiv Bild 101I-695-0424-30A, Creative Commons, upraveno Na své další bojové nasazení si Gerät 040 musely počkat téměř rok. Jejich cílem se tentokrát měly stát pevnosti v Sevastopolu. Příprava na tuto akci začala vlastně již v únoru 1942, kdy schwere Artillerie-Abteilung 833 obdržel rozkaz vyčlenit ze svého středu samostatnou baterii s označením „Karl Batterie“, vyzbrojenou třemi děly Gerät 040. V dubnu 1942 probíhala čilá komunikace mezi důstojníky „Karl Batterie“ a velením 11. armády, pod kterou měla baterie na frontě spadat. 11. armáda dostala za úkol najít vhodnou lokalitu na dostřel od zvolených cílů a připravit zde tři zakopané palebné pozice. Každá z nich měla být široká 10 metrů, dlouhá 15 metrů a hluboká 3 metry! Práce na jejich hloubení měly začít ihned nejen kvůli jejich dlouhému trvání, ale také proto, aby si nepřítel „zvykl“ na změnu terénu na snímcích z průzkumných letadel. Karl Batterie s děly Nr. II (Eva), Nr. III (Odin) a Nr. IV (Thor) dorazila vlakem do stanice v Simferopolu. Odtud byla děla vezena rozebraná na podvalnících Culemeyer cca 70 km na jih. Posledních 3,5 km do palebných pozic již moždíře absolvovaly smontované a po vlastní ose. 20. května 1942 hlásila 11. armáda, že všechna tři děla Karl jsou na místě a s nimi i zásoba 72 těžkých a 50 lehkých granátů. 2. června 1942 byly Gerät 040 na svých pozicích a zahájily palbu na pevnosti Maxim Gorky a Bastion. Ostřelování trvalo až do 13. června, kdy byl vypálen poslední granát a baterie zůstala bez munice. 19. července obdržela baterie rozkaz k návratu do Německa. Zajatí sovětští vojáci z dobytých pevností později vypověděli, že výbuchy granátů ráže 60 cm silně otřásaly nejen pevnostmi, ale zejména psychikou vojáků uvnitř. Příštím působištěm Gerät 040 měla být dle plánu oblast okolo Leningradu. 7. července 1942 byla z schwere Artillerie-Abteilung 833 vyčleněna Batterie 628 (Karl) vyzbrojená dvěma děly. Baterie dorazila na frontu během 1. a 2. září 1942. Vzhledem k vývoji situace na frontě se však nasazení obou děl nestálo odsouvalo, až bylo nakonec odvoláno kompletně a 4. prosince 1942 dostala baterie rozkaz k návratu do vlasti. V roce 1942 zvažovali Němci nasazení děl Karl také ve Stalingradu, bezpečná železniční přeprava k městu však nebyla proveditelná a proto vojáci od tohoto plánu upustili.
Gerät 040 a jeho muniční vůz, zdroj: wikipedia.org, Public domain, upraveno Následnou dlouho přestávku v bojové kariéře moždířů Karl přerušilo až vypuknutí povstání v polské Varšavě dne 1. srpna 1944. 13. srpna bylo opět nařízeno vytvoření zvláštní baterie č. 638. V té době už existoval první exemplář Gerät 041, tedy Karl s dělem ráže 54 cm. Podle původního rozkazu měl být tento stroj do zvláštní baterie rovněž zařazen, nakonec k tomu však nedošlo, protože vozidlo stále prodělávalo zastřelování a střelecké tabulky pro jeho dělo ještě nebyly připraveny. Do Varšavy tak odcestoval pouze jeden Gerät 040 a to Ziu, tedy Nr. VI. Do železniční stanice Varšava Západ dorazil 17. srpna. Odtud se po vlastní ose přesunul do nedalekého parku Josefa Sowinskiho, jehož rovná plocha nedaleko městského centra představovala ideální palebnou pozici. 7. září 1944 dorazil do Varšavy další Karl a sice Nr. IV, Thor. Zato Ziu musel své působení v Polsku 22. září 1944 ukončit kvůli technickým problémům. Při ostřelování Varšavy byl zaznamenán vysoký podíl granátů, které selhaly a nevybuchly. Důvod byl vcelku prostý. Granáty pro Karl Gerät byly určeny k ničení železobetonových bunkrů. Městské cihlové domy, které měly dřevěné střechy a mnohdy i dřevěné stropy jednotlivých pater, byl zkrátka příliš měkkým cílem, takže se občas stalo, že granát prostě propadl celým domem a zůstal ležet v přízemí (nebo ve sklepě). Literatura hovoří o minimálně 11 nevybuchlých granátech ráže 60 cm, které byly ve Varšavě nalezeny nejen během povstání a zbytku války, ale i dlouho po válce (zatím poslední v roce 2007). Někdy během října a listopadu 1944 byly dokončeny všechny zkoušky nového děla ráže 54 cm. Následně bylo tímto dělem přezbrojeno nejprve vozidlo Nr. IV Thor a posléze také Nr. V Loki. 1. prosince 1944 bylo vydáno nové organizační schéma baterie samohybných děl Karl, které počítalo s jedním dělem a třemi muničními vozidly v baterii. Kompletní seznam další podpůrné techniky asi nemá smysl vypisovat. Za zmínku snad stojí jen to, že tabulková baterie čítala 3 důstojníky, 30 poddůstojníků a 122 členů mužstva.
Gerät 041, podvozek je zvednutý v cestovní poloze, přesto je instalována nabíjecí rampa a také hadice "prodlužující" výfuk, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno V listopadu a začátkem prosince 1944 probíhaly horečné přípravy na zapojení moždířů Karl do plánované ofenzívy proti spojencům s krycím názvem Wacht am Rhein. V rámci dvou baterií (Karl-Batterie 428 a Karl-Batterie 638) byl na západní frontu odeslány pravděpodobně tři děla a to Nr. II Eva (resp. Wotan), Nr. IV Thor přestavěný na Gerät 041 (s dělem ráže 54 cm) a Nr. VI Ziu. O bojových úspěších (či neúspěších) těchto strojů na západě není mnoho známo. Zpět do Německa se všechny vrátily pravděpodobně v průběhu ledna 1945, dva z nich bojově poškozené. 11. března 1945 obdržela baterie č. 638 rozkaz k urychlenému přesunu do oblasti Remagenu. Pro tento úkol byla vybrána děla Nr. II Eva/Wotan (Gerät 040) a Nr. V Loki (Gerät 041). Jedno nebo obě z nich vypálila celkem 14 granátů proti spojeneckému předmostí u Rýna a také proti samotnému slavnému Ludendorffovu mostu. Žádný významný efekt to však nemělo. Během stahování z této oblasti byla obě děla poškozena nepřátelskou palbou. Jejich vraky, stále ještě zavěšené na železničních podvozcích, následně padly do rukou americkým vojákům. A jak dopadly ostatní stroje? Detaily o všech nejsou bohužel známy, co však víme je, že Karl Nr. III (Odin) byl z většiny zničen již v lednu 1945 při výbuchu granátu uvnitř hlavně. Nr. VII byl podle hlášení z 19. ledna 1945 mimo službu kvůli nutnosti oprav, pro které se ovšem nedostávalo potřebných náhradních dílů. A Karl Gerät Nr. I (Adam / Baldur) se stal kořistí Rudé armády v Jüterbogu v dubnu 1945 a dnes je součástí sbírek muzea v Kubince.
Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět: - 40 autentických fotografií v GALERII
|
|
|||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||
