|
8,8cm Flak 37 Selbstfahrlafette auf schwerer Zugkraftwagen 18t, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno V první polovině třicátých let dvacátého století probíhal v Německu rozsáhlý program vývoje polopásových dělostřeleckých tahačů, který zahrnoval celkem šest různých typů odlišných hmotnostních kategorií. Nejtěžším a nejsilnějším typem z této rodiny byl vůz nesoucí výzbrojní označení SdKfz 9 (SdKfz = Sonderkraftfahrzeug = vozidlo pro zvláštní účel). Vývoj tohoto vozidla probíhal ve firmě FAMO (Fahrzeug und Motorenbau GmbH) v Vratislavi (německy Breslau). První verze tahače vznikla v roce 1936 a nesla tovární označení FM gr 1. Tohoto typu bylo pravděpodobně postaveno jen několik ověřovacích exemplářů. Roku 1938 následovala vylepšená verze F2, která již byla vyráběna sériově. Oba typy byly poháněny motorem Maybach HL 98 TUK o výkonu 220 koní. Zvnějšku se od pozdějšího sériového SdKfz 9 příliš nelišily. V roce 1939 vznikla finální varianta vozu nesoucí tovární označení F3, která byla následně (s drobnými úpravami) vyráběna až do roku 1944. F3 dostal silnější pohonnou jednotku Maybach HL 108 TUKRM o obsahu 10,838 litru s maximálním výkonem 270 koní. Převodovka měla čtyři rychlostní stupně pro jízdu vpřed a jeden reverzní. Vůz však byl vybaven ještě dvoustupňovou redukční převodovkou, takže řidič měl vlastně k dispozici osm rychlostí pro jízdu vpřed a dvě pro couvání. Zásoba paliva činila 290 litrů benzínu ve dvou nádržích. Polopás dokázal na silnici vyvinout maximální rychlost až 50 km/h. Akční rádius se pohyboval okolo 260 km po silnici a 100 km v terénu. Řidič ovládal stroj pomocí klasického volantu. Při mírném zatáčení se natáčela pouze přední kola, při větším otočení volantu se pak zapnulo přibrzďování pásu na vnitřní straně opisovaného oblouku. Podvozek vozu tvořila přední kolová náprava a zadní pásová část. Pásová soustava sestávala z předního hnacího, zadního napínacího a šesti pojezdových kol. Pojezdová kola byla odpružena pomocí torzních tyčí a opatřena gumovou obručí pro lepší jízdní vlastnosti. Tato kola byla dvojitá - každé tvořené dvěma plechovými disky. Fakticky tak polopás vlastně měl dvanáct pojezdových kol, ovšem pouze na šesti osách. Kola byla uspořádána do několika řad a vzájemně se překrývala, což bylo řešení typické pro německé polopásy (a později i tanky). Disky sudých kol byly na osách umístěny dále od sebe a do prostoru mezi nimi zapadala kola lichá, jejichž disky byly naopak na osách hned u sebe. Z boku tak byla celá vidět jen sudá kola, resp. jen jejich disky ve vnější řadě.
8,8cm Flak 37 Selbstfahrlafette auf schwerer Zugkraftwagen 18t, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno V přední části vozu byla motorová sekce, následovala kabina řidiče a velitele a v zadní části stroje pak byla hlavní užitná část. Plný název polopásu zněl schwerer Zugkraftwagen 18t. Číslo na konci názvu před písmenem "t" standardně u německých polopásů indikovalo tažnou sílu. Také u SdKfz 9 tomu tak zřejmě původně bylo. Jeho skutečná tažná síla však byla podstatně vyšší a bývá uváděna mezi 22 a 28 tunami. Hmotnost samotného SdKfz 9 činila 15,2 tuny. Přímo v užitném prostoru pak mohl polopás přepravovat náklad o hmotnosti až 2,8 tuny. Celková hmotnost naloženého stroje tedy činila cca 18 tun. Proporce tahače odpovídaly jeho hmotnosti a síle. Vůz byl dlouhý více než osm metrů, na šířku měřil 2,6 metru a na výšku 2,85 metru (obrovské rozměry stroje vyniknou například na TOMTO snímku vojáka ležícího na motorové kapotě tahače). SdKfz 9 byl využíván jednak jako klasický dělostřelecký tahač k vlečení nejtěžších zbraní (jako např. 24cm K3 nebo 12,8cm Flak 40), sloužil ale také jako vyprošťovací a odtahový vůz pro střední tanky Panzer III a Panzer IV. Vzhledem k nedostatku těžké vyprošťovací techniky byl SdKfz 9 používán také pro odtah tanků Panther a Tiger. V takových případech však bylo zapojováno více polopásů současně (pro odtah Tigeru bylo nutné společné úsilí hned tří těchto tahačů). Vznikly však i dvě vyprošťovací a servisní varianty vybavené jeřábem. SdKfz 9/1 nesl jeřáb o nosnosti 6 tun, u SdKfz 9/2 to byl jeřáb 10ti tunový. Podobně jako ostatní německé polopásy, posloužil také SdKfz 9 pro stavbu samohybné zbraně. Oficiální název tohoto stroje zněl 8,8cm Flak 37 Selbstfahrlafette auf schwerer Zugkraftwagen 18t. Z názvu je patrné, že na polopásovém podvozku byl instalován protiletadlový kanon Flak 37 ráže 88 mm. Kapota motoru i kabina řidiče dostaly pancéřování snýtované z desek o síle 14,5 mm na čele a bocích a 8 mm na stropě. Masku motoru chránil výrazný pancíř tvořený dvěma šípovitě zalomenými deskami. Hrot, tvořený těmito deskami, přečníval výrazně před původní masku a umožňoval tak proudění vzduchu k motoru. Další uzavíratelné průduchy byly v bočních stěnách, po třech na každé straně.
8,8cm Flak 37 Selbstfahrlafette auf schwerer Zugkraftwagen 18t, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Řidič a velitel vyhlíželi z pancéřované kabiny skrz průzory v čelní stěně. K nástupu a výstupu jim sloužily dveře v bočních stěnách. Také v těchto dvěřích byly pozorovací průzory. Ve střeše kabiny se nalézaly dva obdélníkové průlezy zavírané jednodílnými poklopy. Tyto zřejmě sloužily k nouzovému opouštění kabiny. Na střeše kabiny byla také podpěra pro uložení hlavně kanonu při delších přesunech, což omezovalo otřesy dlouhé hlavně při jízdě. Boční pancíř byl protažen mírně dozadu aby chránil lavici umístěnou za kabinou řidiče. Lavici využívala část z devíti vojáků obsluhujících kanon. Zadní užitná sekce byla upravena na rovnou plošinu v jejímž středu byl na plně otočném stojanu instalován zmíněný kanon Flak 37. Zbraň byla na podvozek montována včetně svého standardního štítu, existují však minimálně dva snímky vozu(ů) bez štítu kanonu (ZDE a ZDE). Boky plošiny ohraničoval nízký plůtek z hustého pletiva. V rámci přípravy ke střelbě se díly plůtku sklápěly do stran aby nebránily otáčení kanonu a pohybu obsluhujících vojáků. Po sklopení zůstal plůtek ve vodorovné poloze, zavěšený na řetězech. V zadní části bojové plošiny byla velká úložná bedna rozdělená do tří schránek. Dvě velké schránky po stranách byly přístupné z boků a sloužily k uložení munice. Třetí menší schránka byla uprostřed, přístupná vrchem skrz poklop. Zda sloužila rovněž k uložení střeliva nebo v ní bylo nářadí není zřejmé. Celou úložnou bednu chránil zezadu a z boků pancíř. Boční díly tohoto pancíře se otevíraly do stran, čímž byl umožněn přístup k nábojům v postraních schránkách. V každé z nich bylo podle všecho dvacet kusů střeliva. Celkem si tedy polopás vezl nejméně 40 kusů munice pro 88ti milimetrový kanon. Z vnitřní strany byla na muniční bedně připevněna sklopná lavice, která sloužila zbytku vojáků obsluhujících zbraň. Kanon mohl měnit vertikální náměr v rozsahu od -3 do +85 stupňů. V horizontální rovině byl otočný o plných 360 stupňů. Pro lepší stabilitu vozu při střelbě do stran, jej konstruktéři vybavili sklopnými podpěrami, po dvou na každém boku. Hmotnost polopásu vzrostla díky instalaci pancíře a těžké zbraně na plných 25 tun, čímž překonala dokonce i nejtěžší německý tank začátku války Panzer IV.
8,8cm Flak 37 Selbstfahrlafette auf schwerer Zugkraftwagen 18t, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Historie vzniku a nasazení 8,8cm Flak 37 Selbstfahrlafette auf schwerer Zugkraftwagen 18t není zcela jasná a v literatuře lze narazit na různé protichůdné informace. Impulz ke stavbě tohoto vozu vzešel pravděpodobně od německých jednotek bojujících v severní Africe. Afrikakorpsu zde zřejmě chyběly výkonnější zbraně nejen pro boj s letadly, ale zejména se silně pancéřovanými spojeneckými tanky, jako byla například britská Matilda. Práce na stavbě ozbrojené verze polopásu započaly pravděpodobně roku 1941. První ověřovací prototyp však přišel na svět až v říjnu 1942. Armáda si následně objednala výrobu 112 exemplářů tohoto vozidla. Nakonec jich však bylo postaveno pouhých 12 kusů a to až mezi červencem a zářím roku 1943 a tím výroba skončila. Montáž těchto samohybných děl prý probíhala v továrně firmy Weserhütte. Všechny postavené vozy byly zařazeny do stavu 1. a 2. těžké baterie protileteckého oddílu číslo 304 (1. a 2. schwere Batterie, Heeres Flakartillerie Abteilung (Sf.) 304). Podle některých zdrojů byly pak v rámci této jednotky krátce nasazeny v Africe což bude zřejmě chyba, protože Němci africké bojiště opustili již v květnu 1943. Ve skutečnosti se tedy tyto polopásy zřejmě dočkaly nasazení v Itálii kde byl celý 304. oddíl přidělen k 26. tankové divizy. Pokud jde o celkové hodnocení, platí pro popsaný samohybný kanon na podvozku SdKfz 9 podobné závěry jako pro stejně vyzbrojený vůz na bázi lehčího SdKfz 8. Hlavním mínusem stroje byla nízká úroveň ochrany posádky, zejména pak vojáků obsluhujících kanon. Největším byl naopak zcela jistě samotný kanon Flak 37. S tak výkonnou zbraní dokázal polopás nejen sestřelovat vysoko letící nepřátelské letouny, ale mohl také zlikvidovat prakticky jakéhokoliv pozemního obrněnce a to i na poměrně velké vzdálenosti.
|
|
|||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||
