|
jediný postavený prototyp Versuchsflakwagenu byl původně osazen kanonem Flak 41 L/74 ráže 88 mm, na tomto snímku jsou boční stěny bojového prostoru zcela zvednuté, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Původním záměrem autorů tohoto stroje nebylo získání vozidla protivzdušné obrany, nýbrž ničitele bunkrů. Mělo jít o další stroj, který by německým jednotkám usnadnil zdolání francouzské Maginotovy linie. Němci se této soustavy bunkrů a pevností obávali, a proto koncem třicátých let zahájili vývoj nejméně čtyř "lamačů bunkrů" (kromě zde popsaného vozidla to byly ještě Dicker Max, Sturer Emil a Flak 18 na podvozku SdKfz 8). Vozidlo, které nás bude zajímat v tomto textu, mělo být založeno na nově vyvinutém pásovém podvozku, který dostal označení Panzerselbstfahrlafette IVc, neboli Pz.Sfl. IVc. Výzbroj měl tvořit kanon Flak 37 ráže 88 mm s hlavní o délce 56 násobků ráže (tedy L/56). Vývojové práce dostala na starost firma Krupp. Přesné datum zahájení vývoje prameny neuvádějí, jisté však je, že to bylo příliš pozdě. Když německá vojska v květnu 1940 Maginotovu linii obešla a v bleskovém tažení porazila Francii, zůstával tento "lamač bunkrů" stále ve fázi vývoje. Jak tedy nyní naložit s rozpracovaným bojovým vozidlem, jehož primární poslání již bylo naplněno jiným způsobem? Podobně jako ostatní zmíněné stroje shodného určení měl i tento začít sloužit jako stíhač tanků. Ukázalo se však, že Pz.Sfl. IVc se pro tuto roli příliš nehodí, a tak byl celý projekt na nějakou dobu v tichosti odsunut do pozadí. Teprve v červnu roku 1942 přišla firma Krupp s myšlenkou, že by se vozidlo mohlo uplatnit alespoň v roli protiletadlového tanku (Flakpanzer) a začala nová jednání s armádou. Krupp při té příležitosti také navrhl vozidlo pro nový účel přezbrojit novým kanonem 8,8 cm Flak L/71, který sama firma Krupp právě vyvíjela pro potřeby Luftwaffe pod projektovým označením Gerät 42. Armáda návrh akceptovala a objednala stavbu dvou ověřovacích prototypů. Objednaný stroj dostal oficiální název 8,8 cm L/71 Versuchsflakwagen (Versuchsflakwagen = ověřovací nebo experimentální protiletadlový vůz). První prototyp měl být dodán v dubnu 1943 a druhý o měsíc později.
bočnice bylo možno zafixovat i v částečně otevřené poloze, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Výroba prototypů však nešla tak hladce, jak se zprvu zdálo, takže dojednané termíny nakonec nebyly ani zdaleka dodrženy. Mimo jiné se ukázalo, že původně navržená převodovka, stejně jako převody řízení nejsou dostatečně spolehlivé a bylo nutno je vyměnit. Další komplikací bylo zastavení vývoje kanonu Gerät 42 (tedy 8,8 cm Flak L/71) ve prospěch silnějšího kanonu Flak 41 L/74 firmy Rheinmetall. Krupp tedy musel svůj stroj upravit pro montáž zbraně svého konkurenta. Práce na prototypech probíhaly v Kruppových závodech v Essenu. Po spojeneckém bombardování v říjnu 1943 však musely být přesunuty do závodu v Magdeburgu. Armádě mezitím začala docházet trpělivost, a tak byla 5. listopadu 1943 zrušena objednávka na druhý prototyp. Nyní měl tedy být dodán již pouze jediný ověřovací exemplář. Ten se nakonec podařilo dokončit ještě v průběhu listopadu 1943. Jak již bylo řečeno, Versuchsflakwagen s kanonem ráže 88 mm byl založen na podvozku označovaném jako Pz.Sfl. IVc, který měl na každém boku osm os pro pojezdová kola. Na každé ose byly dva disky. Lichá kola měla oba disky umístěny na ose hned u sebe, zatímco disky sudých kol měly mezi sebou mezeru. Díky tomuto uspořádání se mohla sudá a lichá kola vzájemně částečně překrývat. Šlo o řešení typické pro německé polopásy (a pozdější typy tanků), díky kterému se na bok podvozku vešlo více pojezdových kol a tím pádem docházelo k lepšímu rozložení hmotnosti stroje. Také samotná pojezdová kola Versuchsflakwagenu silně připomínala kola, používaná u německých polopásových tahačů. Disky ve vnější řadě na sudých osách byly opatřeny kruhovými odlehčovacímu otvory, zatímco disky na lichých osách byly plné. Všechna pojezdová kola měla gumovou bandáž pro hladší jízdu a shodný průměr 700 mm. Pásy byly široké 420 mm. Uspořádání pohonné soustavy odpovídalo německému standardu, to znamená, že motor byl uložen v zádi a převodovka v čele korby. Tím pádem byla vpředu také hnací kola, zatímco vzadu zůstala kola napínací. Pohon tanku zajišťoval benzínový, kapalinou chlazený benzínový motor Maybach HL 90 o maximálním výkonu 360 koní, který byl sám o sobě rovněž ve fázi vývojové a testování (a do sériové výroby se nakonec nikdy nedostal). S motorem byla spojena převodovka typu SSG76 s osmi stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním.
na tomto snímku jsou bočnice (i zadní stěna) zcela sklopené pro snadnější vedení palby, k opětovnému zvednutí sloužil mechanismus poháněný ručními klikami, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno V přední části vozidla byla plně uzavřená kabina pro řidiče a spolujezdce. Čelní stěna kabiny s dvojicí pozorovacích průzorů byla silná 20 mm. Oba průzory byly shodné konstrukce s pancéřovou klapkou a nejspíš šlo o upravenou verzi řidičského průzoru z tanku Panzer III nebo Panzer IV. Po obvodu čelní stěny kabiny jsou na fotografiích jasně vidět hlavy šroubů. Literatura to sice výslovně neuvádí, lze se však domnívat, že tato část pancíře se dala kompletně sejmout pro snadnější servisní přístup k převodovce (to by nasvědčovalo i oko pro lano navařené uprostřed čelní stěny, viz foto ZDE). Vojáci v uzavřené kabině používali k nástupu a výstupu průlezy umístěné přímo nad jejich sedačkami. Ihned za kabinou začínala otevřená ložná plocha v jejímž středu byl na otočném podstavci upevněn již zmiňovaný kanon Flak 41 ráže 88 mm. Tuto zbraň vyvinula firma Rheinmetall podle zadání německé Luftwaffe, která hledala kanon schopný zasahovat nepřátelské bombardéry ve výškách přes osm tisíc metrů, což byla hranice účinného dostřelu starších Flaků ráže 88 mm. Jedním z dalších požadavků na Flak 41 byla nízká silueta při palbě na pozemní cíle, což se konstruktérům podařilo velmi dobře splnit. Flak 41 se mohl pochlubit maximálním výškovým dostřelem okolo 15 km, účinným výškovým dostřelem 10,68 km. Při palbě na pozemní cíle se pak jeho maximální dostřel pohyboval okolo 19,7 km! Podstavec kanonu umožňoval neomezené otáčení v rozsahu 360° a vertikální náměr od -5 do +90°. Kanon byl do vozidla instalován včetně svého originálního čelního štítu o síle 12 mm. Ve schránkách v podlaze bojového prostoru mělo být uloženo 48 nábojů pro kanon (je až s podivem, že se jich tam vešlo tolik). Žádnou zabudovanou sekundární výzbrojí vozidlo nedisponovalo. Posádku Versuchsflakwagenu mělo tvořit 9 mužů. Řidič, velitel a sedmičlenná obsluha kanonu. Při delších přesunech mohlo až pět vojáků využít lavici, umístěnou v zadní části bojového prostoru. Další dva pak mohli sedět na sedátkách přímo spojených s kanonem. Řidič a velitel samozřejmě seděli uvnitř přední pancéřované kabiny. Během přepravy byl bojový prostor chráněn ze všech stran, kromě stropu. Ochranu zepředu zajišťoval samotný štít zbraně, boky a záď pak kryly sklopné pancéřové stěny. Tyto stěny byly tvořeny dvěma vrstvami pancéřových desek o síle 5 mm (čili 5 a 5 mm s mezerou mezi deskami). V rámci přípravy k palbě se boční i zadní stěny sklopily dolů, aby nepřekážely otáčení zbraně. Po sklopení zůstaly stěny aretovány ve vodorovné poloze a výrazně tak rozšiřovaly podlahovou plochu bojového prostoru.
po střeleckých zkouškách prototypu bylo rozhodnuto o jeho přezbrojení lehčím kanonem Flak 37 stejné ráže, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Z vnitřní strany byly na bočnicích držáky pro zavěšení ručních zbraní a tlumoků. Opětovné zvednutí zcela sklopených bočnic nebyla žádná legrace, neboť každá z nich vážila řádově stovky kilogramů. Proto zde byl zvedací mechanismus poháněný na každé straně dvěma ručními klikami (jedna klika vpředu a jedna vzadu, foto ZDE). Mimo zcela uzavřenou a zcela otevřenou polohu se daly boční stěny zafixovat také v částečně otevřené poloze (foto ZDE). Jak již bylo řečeno strop bojového prostoru zůstával otevřených i při plně zvednutých bočnicích. Před nepřízní počasí se vojáci mohli chránit přetažením nepromokavé celty. Za bojovým prostorem se nalézala motorová sekce, jejíž prakticky celý strop byl kvůli lepšímu proudění vzduchu mřížovaný. Již zmiňovaný benzínový motor Maybach HL 90 dokázal 26 tun vážícímu vozidlu udělit maximální rychlost okolo 60 km/h. 600 litrů paliva v nádrži stačilo na ujetí nějakých 300 km po silnici a cca 200 km v terénu. Jak bylo řečeno výše, jediný prototyp Versuchsflakwagenu byl dokončen se zpožděním v listopadu 1943. Hned v lednu 1944, tedy ještě dříve, než armáda stačila dodaný stroj řádně vyzkoušet, nařídil říšský ministr zbrojní výroby Albert Speer další vývoj tohoto stroje ukončit. Důvod byl celkem logický. Samohybná protiletadlová děla byla samohybná proto, aby mohla doprovázet jinou bojovou techniku a poskytovat ji krytí kdykoliv a kdekoliv ho bylo třeba. Protiletadlové kanony ráže 88 mm byly vzhledem ke své síle určeny zejména k ničení vysoko letících bombardérů. Tento druh nebezpečí však přesouvajícím se kolonám německé bojové techniky na bojišti v podstatě nehrozil. Německé jednotky potřebovaly v poli spíše ochranu proti rychlým a nízko letícím stíhačkám a bitevníkům a na to se mnohem lépe hodily kanony menšího dostřelu, ale zato s vyšší kadencí. V březnu 1944 absolvoval jediný dokončený Versuchsflakwagen jízdní a střelecké zkoušky, a to na polygonu Oksbol v Dánsku. Jízdní testy prý dopadly velmi dobře, neboť vozidlo dokázalo bez problému a dlouhodobě udržovat rychlost mezi 40 a 50 km/h bez jakýchkoliv problémů s motorem či pojezdovým ústrojím. Trochu horší už to asi bylo s výsledky střeleckých zkoušek. Detaily sice nejsou známy, ale po skončení testů bylo nařízeno přezbrojit Versuchsflakwagen lehčím kanonem Flak 37 ráže 88 mm, což o něčem vypovídá. Relativně lehký podvozek nejspíš špatně snášel obrovské otřesy vznikající při palbě silného a těžkého kanonu Flak 41.
posádku Versuchsflakwagenu mělo tvořit 9 mužů: řidič, velitel a sedmičlenná obsluha kanonu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Lehčí kanon Flak 37 byl instalován opět včetně svého standardního štítu, který byl ovšem menších rozměrů, než u Flaku 41. Nová zbraň přinesla určité snížení palebných výkonů Versuchsflakwagenu, neboť její výškový i dálkový dostřel byl o něco menší (účinný výškový cca 8 km, maximální dálkový cca 14,8 km), v podmínkách praktického bojového nasazení to však byla zcela neznatelná změna. Flak 37 měl také menší maximální pozitivní náměr, a to "pouze" 85°. Po přezbrojení byl Versuchsflakwagen pokusně zařazen do stavu Heeres Flakartillerie-Abteilung (Sf.) 304 spadajícího pod 26. tankovou divizi dislokovanou v Itálii. Vzhledem ke zrušení celého projektu zůstal prototyp Versuchsflakwagenu s kanonem ráže 88 mm jediným exemplářem svého druhu. Jak a kde dosloužil, a zda se někdy zapojil do ostrého boje, to bohužel není známo.
|
|
|||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||
