jeden ze dvou prototypů 12,8 cm Selstfahrlafette L/61 Pz.Sfl. V (nebo také sturer Emil) na továrním dvoře, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V roce 1938 měl již Adolf Hitler (a jistě i jeho generálové) jasno v tom, že Německo brzy rozpoutá novou agresivní válku. Ať už se tak stane za rok nebo za dva, ať už bude prvním cílem Československo nebo Polsko, bylo zcela jasné, že pokud se válka bude vyvíjet podle německých představ, jedním z dalších cílů se stane Francie. Útok na tuto zemi však znamenal nutnost nějakým způsobem si poradit s jedním podstatným prvkem její obranné strategie a to se systémem opevnění známým jako Maginotova linie. Němci se nehodlali nechat vtáhnout do zdlouhavého obléhání a ostřelování pevností. Plánovali vést svou válku jinak, nově, moderně... bleskově! A pro tento styl války potřebovali bojový prostředek, který se dokáže k nepřátelské pevnosti velmi rychle (a pokud možno nepozorovaně) přiblížit, přesnou palbou (pokud možno z velké vzdálenosti) pevnost zničit a zase se přesunout dál. Stroj by měl být pancéřovaný, aby své posádce poskytl alespoň určitou úroveň ochrany a jeho kanon měl ideálně disponovat velkým dostřelem a velkou ničivou sílou.

Potřeba takového bojového vozidla se tehdy jevila jako zcela jasná záležitost. Nebylo na co čekat a tak Němci zahájili vývoj hned několika strojů tohoto určení. Prvním z nich byla samohybná verze kanonu Flak 18 ráže 88 mm založená na podvozku polopásového tahače SdKfz 8. Další v pořadí bylo samohybné dělo ráže 105 mm na plně pásovém podvozku později známé pod přezdívkou Dicker Max a pak zde byl ještě třetí projekt vedený firmou Krupp, na jehož konci měl být kanon ráže 88 mm na nově vyvinutém podvozku s označením Pz.Sfl. IVc. Obě popsané zbraně byly sice velmi výkonné, Němci se však brzy začali obávat, že na silnější betonové bunkry nebudou ani ony stačit. V roce 1939 proto začali uvažovat o vývoji dalšího bojového vozidla stejného určení vyzbrojeného ještě výkonnějším kanonem. Pracovně o něm hovořili jako o schwere Betonknacker, tedy něco jako těžký drtič betonu.

Pozornost vojáků se přitom zaměřila na nový protiletadlový kanon Flak 40 ráže 128 mm. Šlo o zbraň firmy Rheinmetall-Borsig, která sice ještě nebyla zavedena v sériové výrobě, ale v prototypálním stádiu měla již za sebou úspěšné testování a slibovala potřebný výkon. Aby taky ne, když dokázala vypálit granát o hmotnosti více než 26 kg do výšky až 14 800 m! Této síle však odpovídala také hmotnost kanonu. Se standardním podstavcem Bettung 40 vážila zbraň neuvěřitelných 17 tun a se statickým podstavcem, který se připevňoval do betonového podkladu, to bylo mezi 12 a 13 tunami. Kde tedy vzít pro tak těžkou zbraň dostatečně silný podvozek? V sériové výrobě nic použitelného nebylo, takže bylo nutno trochu experimentovat.

zadní pohled na "drtič betonu" sturer Emil, kanon je v maximálním negativním náměru - v této pozici dovolovala zbraň přístup k motoru pod ní, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Když zástupci zbrojního úřadu zvážili možnosti, které alespoň teoreticky přicházely do úvahy, upoutal je projekt tanku hmotnostní kategorie 30 tun, na kterém pod označením VK 30.01 (H) pracovala firma Henschel. Podvozek pro tento tank zatím existoval rovněž pouze v prototypu, ale zdálo se, že by technické požadavky mohl do značné míry splňovat. Zbrojní úřad tedy požádal obě firmy o spolupráci. Rheinmetall-Borsig měl upravit svůj kanon Flak 40 tak, aby jej bylo možno instalovat na pásový podvozek pro VK 30.01 (H) a Henschel měl naopak upravit svůj podvozek pro nesení výsledné zbraně.

Podvozek VK 30.01 (H) musel být pro nový účel podstatně upraven. Podle některých autorů šlo spíše o stavbu nového podvozku, s využitím komponent VK 30.01 (H). Nejzásadnější úpravou bylo zřejmě prodloužení celého šasi o nějakých 120 cm (podle některých autorů dokonce o 150 cm). Původní sestava sedmi pojezdových kol na každém boku proto musela být doplněna o osmé kolo a navíc se protáhla mezera mezi posledním pojezdovým kolem a zadním kolem napínacím. Pojezdová kola byla plného provedení s gumovou obručí a průměrem 700 mm. Na každé ose byly dva disky. Disky na sudých osách byly umístěny blízko u sebe a zapadaly do mezer mezi disky na lichých osách. Kola se tedy z velké části vzájemně překrývala.

Odpružení pojezdových kol zajišťovaly torzní tyče. Na posledních dvou osách však byly původní torzní tyče nahrazeny silnějšími, protože tato kola musela absorbovat značnou část otřesů vznikajících při výstřelu kanonu. Vpředu bylo ozubené hnací kolo, vzadu kolo napínací a horní část pásu podpírala trojice malých kladek. Mezi první a druhou kladnou nad úrovní pojezdových kol byly na obou stranách podvozku malé nouzové průlezy, podobné jako u raných verzí tanku Panzer III. Pásy o šířce 520 mm byly rovněž převzaty z prototypu VK 30.01 (H), byly však samozřejmě delší. Nový podvozek začal být veden pod označením Sfl. V (Sfl. = Selbstfahrlafette = samohybná lafeta).

tento demonstrační snímek krásně ukazuje uspořádání pojezdových kol, rovněž jsou zde patrné "kotvičky", které zajišťovaly falešnou pravou budku proti nechtěnému odklopení, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Prakticky celá přední polovina trupu byla velmi nízká s téměř vodorovnou stropní deskou. Z té vystupovaly pouze dvě jakési pancéřové budky. Budka vlevo sloužila řidiči, jako ochrana okolo jeho hlavy (zbytkem těla seděl uvnitř trupu, pouze hlava takto vyčnívala). Proto byla tato budka vybavena dvěma pozorovacími průzory. Hlavní průzor byl samozřejmě v její čelní stěně. Zevnitř byl vyplněn blokem neprůstřelného skla a zvenku jej šlo uzavřít ještě pancéřovou clonou. Při uzavření této clony pak řidič z vozidla vyhlížel nepřímo pomocí binokulárního periskopu. Jeho čočky hleděly vpřed skrz dva malé otvory vyvrtané v pancíři nad clonou hlavního průzoru. Další, menší a jednodušší, průzor pak měl řidič v boční stěně budky po své levé ruce. Stropem budky procházel řidičův nástupní průlez, uzavíraný jednodílným poklopem. Pravá budka byla v podstatě falešná a sloužila primárně ke zmatení nepřítele. Zároveň byla odklopná a pod sebou pravděpodobně ukrývala plnící hrdlo palivové nádrže (a možná i nějaký úložný prostor na osobní věci vojáků). Podle některých zdrojů měl tuto falešnou budku pouze první ze dvou postavených prototypů, ale to zřejmě nebude pravda (více k tomuto tématu ještě později).

V zadní polovině se z trupu zvedaly stěny hlavní bojové kabiny. Kabina byla uzavřená ze všech stran, pevnou střechu však měla pouze v přední části, zbytek stropu zůstal otevřený. Čelní pancíř trupu i bojové kabiny byl silný plných 50 mm. Boky měly sílu 30 mm a záď pouhých 15 mm. Hned za čelní stěnou kabiny, zhruba v polovině délky trupu, byl umístěn podstavec pro kanon. Hned za kanonem byl uložen motor. Ten se samozřejmě nevešel pod podlahu kabiny, a proto v těchto místech z podlahy vystupovala jakási vyvýšená kapota. Zkrátka uprostřed podlahy kabiny byla velká plechová bedna, pod kterou se ukrýval motor. Stěny této „bedny“ byly opatřeny štěrbinami, umožňujícími proudění vzduchu.

Pod popsanou bednou (tedy motorovou kapotou) se ukrýval benzínový, kapalinou chlazený šestiválec Maybach HL 116 S o obsahu 11,6 litru, který dával výkon 300 koní při 3300 otáčkách za minutu. Dále za motorem, tentokrát již ukrytý pod podlahou kabiny, ležel chladič. Převodovka byla naopak uložena v přední části trupu. Konkrétně šlo o typ Zahnradfabrik SSG 77 se šesti stupni pro jízdu vpřed jedním reverzním. Původní koncové převody z prototypu VK 30.01 (H) musely být nahrazeny novými s nižším převodovým poměrem, což lépe vyhovovalo potřebám řízení delšího a těžšího stroje.

zbrusu nový sturer Emil po převzetí vojáky 521. praporu stíhačů tanků, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V přední části bojové kabiny byla na robustním podstavci uložena hlavní zbraň, označovaná jako 12,8 cm Kanone 40. Kabina vypadala sice na první pohled velmi prostorně, ovšem ohromný kanon ve skutečnosti zabíral většinu jejího interiéru. Připomeňme si, že Kanone 40 byl upravenou verzí protiletadlového Flak 40. Samotný upravený kanon bez podstavce vážil podle některých zdrojů 7,8 tuny, podle jiných to mělo být „pouhých“ 4,3 tuny (což se zdá opravdu podezřele málo). Ať tak či tak, velikost kanonu zůstala i po úpravách enormní, zejména tedy jeho délka. Uvědomit si skutečné rozměry původního Flak 40 člověku nejlépe umožní fotografie, na kterých lze zbraň porovnat s velikostí lidské postavy, jako např. ZDE, ZDE nebo ZDE. Délka hlavně původního Flak 40 činila 61 násobků jeho ráže, tedy nějakých 7,8 metru. V rámci úprav před instalací do obrněného vozidla však kanon dostal mimo jiné také úsťovou brzdu, která zvětšovala jeho celkovou délku na 8,32 metru! To znamená, že když se kanon z vozidla vymontoval a položil vedle něj, byl o nějakých 1,3 metru delší než samotné vozidlo!

Instalace úsťové brzdy byla nutná ke zkrácení zpětného zákluzu při výstřelu. Bez použití úsťové brzdy se zákluz pohyboval okolo 100 cm, s ní to bylo nějakých 80 až 82 cm. Dále bylo nutno upravit také brzdovratné zařízení. Podstavec umožňoval kanonu odměr v rozsahu 7 stupňů doprava a pouhých 5 stupňů doleva. Šlo tedy o dosti omezený rozsah, nicméně stroj byl určen k boji proti statickým cílům (bunkrům), takže malý odměr nebyl považován za nějaký zásadní problém. Rozsah vertikálního náměru byl od -15 do +10 stupňů. Velkorysý negativní náměr měl hned dva důvody. Jednak dovoloval vozidlu vést palbu z pozice za horizontem terénní vlny, zároveň to ale byl jediný způsob jak umožnit servisní přístup k motoru bez nutnosti demontovat kanon.

Pro původní Flak 40 se používaly nedělené náboje (tedy granát s nábojnicí tvořily jeden celek). Tyto náboje však měly na délku neuvěřitelných 149 cm. Manipulovat s tak rozměrným (a těžkým) nábojem v omezeném vnitřním prostoru kabiny by bylo dost komplikované (velikost původních nábojů je krásně vidět na snímcích ZDE nebo ZDE). Proto dostal Kanone 40 novou dělenou munici, tedy granát zvlášť a nábojnice zvlášť. Samotné granáty byly uloženy ve vertikální poloze v otevřených stojanech podél bočních stěn kabiny v její zadní části. Nábojnice byly naopak uloženy v horizontálních uzavřených schránkách po stranách kanonu. Rozměrné náboje samozřejmě zabíraly spoustu místa, takže se jich na palubu vešlo pouhopouhých 15 kusů. Kanon mohl vést jak přímou tak nepřímou palbu a byl tedy vybaven dvěma různými zaměřovači, oba však byly periskopické, vysouvané ze střechy v přední části kabiny. Pro blízkou obranu proti nepřátelské pěchotě měla posádka k dispozici dva samopaly MP40 se zásobou 384 nábojů.

a zde již na východní frontě, falešná budka v pravé přední části trupu je pryč a hlaveň 128 mm kanonu nese 15 vítězných "zářezů", zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Pro kanon byly k dispozici protitankové a tříštivotrhavé granáty. Protitankový Panzergranate vážil 26,4 kg (hovoříme pouze o granátu bez nábojnice!) a ústí hlavně opouštěl rychlostí cca 880 m/s. Na vzdálenost jednoho kilometru tento granát probíjel homogenní skloněný pancíř o síle 150 mm a na dva kilometry zdolal pancíř silný 130 mm. Posádku schwere Betonknackeru tvořilo pět vojáků. Řidič jako jediný seděl uvnitř trupu, konkrétně v jeho přední části vlevo. Po jeho pravé ruce se nalézala převodovka a dále napravo od ní byla palivová nádrž. Zbývající čtyři muži měli svá stanoviště v bojové kabině. Nalevo od kanonu seděl střelec, napravo od kanonu velitel. Velitel vyhlížel z kabiny skrz binokulární periskop. Dále byl na palubě nabíječ a radista. K nástupu do kabiny sloužila poměrně malá dvířka v její zadní stěně. Pro ochranu před vrtochy počasí bylo možno přes otevřenou část stropu natáhnout nepromokavou celtu. Komunikační výbavu vozu tvořila radiostanice Fu.Spr.Ger. „a“ doplněná o interkom pro vnitřní komunikaci mezi členy posádky (primárně mezi velitelem a řidičem). Prutová radioanténa byla upevněna na pravém bočním pancíři kabiny.

Drtič betonu vážil plných 36,5 tuny, takže s pohonnou jednotkou o výkonu 300 koní byl zcela jasně „podmotorován“. To se samozřejmě projevovalo jeho pomalostí a těžkopádností. Nejvyšší rychlost, které byl schopen dosáhnout, činila podle některých autorů 25 km/h, podle jiných dokonce jen 19,6 km/h. 450 litrů benzínu v plné nádrži stačilo na ujetí nějakých 170 km po silnici a pouhých 80 km v terénu. Na délku měřilo vozidlo úctyhodných 9,7 metru (podle některých pramenů dokonce 9,8 metru) z čehož plných 2,7 metru tvořil přesah kanonu před vozidlo! Na šířku měl stroj 315 cm a vysoký byl buď 267, nebo 275 cm, podle toho, kterému autorovi budeme věřit.

Nový obrněnec byl jako obvykle veden pod vícero různými názvy. Kromě již zmíněného pracovního označení schwere Betonknacker se v oficiálních dokumentech objevuje také název 12,8 cm Selstfahrlafette L/61 Pz.Sfl. V, později také třeba Pz.Sfl. für 12,8 cm K.40 a šlo by jmenovat i další. My jsme se v titulku článku rozhodli podržet neoficiální přezdívky, kterou prý tomuto stroji dali sami vojáci. Ta zněla sturer Emil, což znamená tvrdohlavý nebo vzdorovitý Emil. Důvodem pro tuto přezdívku byla již zmíněná pomalost a těžkopádnost vozu.

mezi úpravy, které vojáci na vozidlech provedli, patřila instalace rezervních článků pásů na čelo trupu i kabiny, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Jak bylo řečeno v úvodu, na vývoji nové samohybky spolupracovaly firmy Henschel a Rheinmetall. Zbrojní úřad objednal u Henschelu stavbu dvou upravených podvozků a u Rheinmetallu hned čtyři upravené kanony ráže 128 mm. Z těchto částí pak měly být sestaveny dva kompletní ověřovací prototypy. Z nějakého důvodu byla prý zkompletováním prototypů pověřena berlínská firma Alkett. Podle plánu z dubna 1940 měly být prototypy dodány v prosinci téhož roku, což se však nezdařilo. V červenci 1941 se počítalo s dodávkou v září 1941, ale ani to neklaplo a oba objednané prototypy si nakonec armáda mohla převzít až v březnu roku 1942. S ohledem na to, že byly vyvíjeny k prorážení Maginotovy linie, to bylo trochu pozdě. Co tedy s nimi? Velmi rychle bylo rozhodnuto o tom, že oba prototypy budou překvalifikovány na těžké stíhače tanků a v této nové roli mají být otestovány na východní frontě.

V květnu 1942 byly tedy oba prototypy zařazeny k 521. praporu stíhačů tanků (Panzerjäger Abteilung 521, nebo také PzJgAbt 521). Zde se setkaly s dalším bojovým strojem, který by se dal označit za jejich vzdáleného příbuzného. Šlo o samohybný kanon ráže 105 mm na podvozku tanku Panzer IV známý jako Dicker Max, který rovněž původně vznikl k ničení bunkrů, ale skončil na východní frontě jako experimentální stíhač tanků. Z těchto tří obrněnců byla v rámci praporu vytvořena speciální těžká četa. Celý prapor byl v červnu 1942 zařazen pod 17. armádní sbor a v červenci se zapojil do operace Fall Blau, tedy německého útoku v jižním Rusku. Prapor byl součástí skupiny armád B, která směřovala na Stalingrad a bojoval na levém křídle Paulusovy 6. armády.

Fotografie z frontového nasazení ukazují, že posádky a polní dílny provedly na vozidlech celou řadu úprav. Za zmínku stojí například nové úchyty pro zavěšení rezervních článků pásů na čele trupu i bojové kabiny. Minimálně u jednoho vozidla také došlo k demontáži (nebo ztrátě) falešné pancéřové budky na pravé straně trupu. Téměř vodorovná stropní deska v přední části trupu zase posloužila jako ložná plocha pro uložení nejrůznějšího materiálu. Mimo jiné zde byla i rezervní pojezdová kola. Výše uvedené mělo svoji logiku. Sturer Emil představoval unikát existující v pouhých dvou kusech. Pojezdová kola i pásy (stejně jako další komponenty) byly tedy na frontě „vzácným artiklem“. Posádky se proto popsaným způsobem snažily mít náhradní díly neustále u sebe. Totéž platilo bohužel i o munici. Dělená munice ráže 128 mm musela být na frontu dodávána jen a pouze pro tyto vozidla, což byla samozřejmě dosti drahá legrace. Proto posádky střelivem šetřily, jak se jen dalo. Pokud výstřel nepřátelský tank zastavil, nesnažili se jej němečtí vojáci dál rozstřílet (což se zase hodilo Rusům, kteří vyřazené těžké tanky odtahovali k opravě, kdykoliv to bylo jen trochu možné).

sturer Emil s 521. praporem stíhačů tanků na východní frontě, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Oba stroje dostaly na frontě od svých posádek vlastní přezdívky (obecně se jim říkalo Sturer Emil, ale zde hovoříme o přezdívkách konkrétních vozidel), které začali následně používat i ostatní vojáci v praporu. Jeden ze stíhačů se tedy jmenoval Moritz a druhý Max (neplést s Dicker Maxem!). Konkrétních informací o bojových úspěších obou vozidel se dochovalo velmi málo. V podstatě všechny prameny zmiňují jedno a totéž bojové hlášení nadporučíka Kurta Hildebrandta, které velmi poutavě popisuje nasazení uvedené těžké roty. Hildebrandt zmiňuje, že zatímco stíhači jménem Moritz se bojově dařilo, druhý stíhač jménem Max trpěl technickými problémy, které jej z boje opakovaně vyřazovaly.

Zmíněné hlášení popisuje, jak stíhač tanků Moritz během jediného dopoledne zlikvidoval čtyři střední tanky T-34 a jeden těžký tank KV-1 a to bez jakýchkoliv ztrát na německé straně. Historie tomu však chtěla, že celá bojová kariera obou experimentálních stíhačů trvala pouhého půl roku. Dne 12. listopadu 1942 hlásil prapor, že oba stroje jsou nadále provozuschopné. V hlášení z 2. prosince 1942 je uveden již pouze jeden z nich a potom se stopa ztrácí (tedy alespoň v německých hlášeních). Obě vozidla byla následně prohlášena za ztracená ve Stalingradu. Existuje minimálně jedna fotografie tohoto stíhače (pravděpodobně Moritz) s 31 vítěznými kruhy na hlavni kanonu!

Vzhledem k nenávratné ztrátě obou vozidel i mužstva nemohlo být tedy provedeno řádné vyhodnocení zkušeností s jejich bojovým nasazením. Pravdou však je, nějaké úvahy o případném zavedení tohoto typu stíhače do sériové výroby byly na přelomu let 1942 a 1943 stejně už dávno passé. Projekt VK 30.01 (H), který prototypům poskytl podvozek, byl dávno odpískán a s protahující se válkou se Němci museli snažit spíše o konsolidaci výroby, než zavádět další, od základů unikátní, typy techniky. Dva postavené sturer Emily se tak staly prvními a zároveň i posledními zástupci svého „druhu“.

vrak sturer Emil na výstavě ukořistěné německé techniky v Moskvě, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Další osud jednoho z těchto strojů je popsán již pouze v sovětských hlášeních. V únoru 1943 objevili ruští vojáci opuštěný a zamrzlý stíhač jménem Moritz nedaleko vesnice Novoaleksejevka, nacházející se nějakých 40 km západně až severozápadně od Stalingradu. Ukořistěný stroj byl odvezen do testovacího střediska v Kubince. Vzhledem k nefunkčnímu stavu vozidla na něm nemohly být provedeny jízdní zkoušky a totéž platilo pro střelecké zkoušky, které se nekonaly z důvodu nedostatku munice. Po důkladném prozkoumání nepojízdného stroje byl tento dopraven do Moskvy a zde předveden sovětské veřejnosti v rámci výstavy ukořistěné nacistické techniky v Gorkého parku. Následně se vozidlo vrátilo do Kubinky, kde již zůstalo jako exponát zdejšího muzeu válečné techniky.

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

DRTIČ BETONU

KANON Flak 40

PODVOZEK VK 30.01 (H)

POPIS STROJE

KANON K40

BOJOVÉ NASAZENÍ

TECHNICKÁ DATA

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje