|
4,7 cm PaK (t) (Sfl.) auf Fahrgestell Panzerkampfwagen 35R 731(f), na tomto snímku je krásně vidět napojení nové hranaté nástavby na původní zaoblenou korbu, zdroj: panzerserra.blogspot.com, upraveno Když Němci v květnu 1940 napadli Francii, vyzvali na souboj jednu z největších tankových velmocí světa, disponující více než šesti tisíci tanky rozličných typů. Podstatnou část tohoto arzenálu tvořily lehké tanky Renault R-35 v počtu okolo 1600 kusů. Zhruba polovina z tohoto počtu padla po francouzské kapitulaci do německých rukou. Na první pohled to sice vypadá jako impozantní kořist, ovšem popravdě řečeno Renaulty na své nové majitele žádný extra silný dojem neudělaly. Renault R-35 vznikl jako tank pro doprovod pěchoty a tomu také odpovídaly jeho vlastnosti, zejména jeho maximální rychlost, která se pohybovala pouze mezi 20 a 23 km/h. Pro doprovod pěchoty to bezesporu stačilo, ale Němci uplatňovali jiný styl tankového boje, který rychlost vyžadoval (pro srovnání maximálka tehdejších verzí německých tanků Panzer III a Panzer IV se pohybovala okolo 40 km/h). Také výzbroj francouzského stroje byla podle německých standardů velmi slabá, posuďte sami: francouzský kanon S 18/21 ráže 37 mm probíjel na vzdálenost 400 metrů skloněný pancíř o síle pouhých 15 mm, zatímco německý tankový kanon KwK 36 stejné ráže zvládal na 500 metrů prostřelit skloněný pancíř silný 29 mm. Co však bylo pro Němce úplně nejhorším hendikepem ukořistěného stroje byla jeho pouze dvoučlenná posádka. Jediným zajímavým parametrem Renaultu R-35 tak zůstával jeho čelní pancíř o síle 40 mm. To však ani zdaleka nebyl tak zásadní trumf, aby mohl vykompenzovat všechny ostatní nevýhody. Zkrátka Němci sice získali 800 „nových“ tanků, ovšem popravdě řečeno si vlastně ani nebyli jistí, co si s nimi mají počít. Pouze 131 se jich rozhodli zařadit do výzbroje v jejich původní podobě. Tyto stroje byly osazeny německými radiostanicemi a část z nich dostala také nové velitelské věžičky. Panzerkampfwagen 35R 731 (f), jak znělo jejich oficiální označení, však nebyly nasazovány jako tanky prvosledové. Přidělovali je pouze k různým policejním a zabezpečovacím jednotkám, a to zejména v okupované Francii, ale snad i na Balkáně. Určité množství se jich nejspíš dostalo také do Ruska k různým protipartyzánským útvarům.
stíhač tanků na podvozku Renault R-35, všimněte si celty přetažené přes jinak otevřený strop bojové kabiny, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno V rámci příprav na invazi do Velké Británie (operace Lvoun) posloužily ex-francouzské tanky ke zkouškám přepravy po vodě a vyloďování těžké bojové techniky. Hojně byly také používány k výcviku nových posádek. Na těchto strojích se tak učili např. tankisté z 21. a 23. Panzerdivision. Dalších 250 „er-pětatřicítek“ bylo koncem roku 1940 a začátkem roku 1941 přestavěno na bezvěžové dělostřelecké tahače s označením Mörserzugmittel 35R (f), které pak našly hojné uplatnění na východní frontě. Nás ale bude v tomto článku zajímat úplně jiná přestavba původního Renaultu R-35, a sice přestavba s krkolomným označením 4,7 cm PaK (t) (Sfl.) auf Fahrgestell Panzerkampfwagen 35R 731(f). Znalejší čtenář už možná z tohoto názvu vytuší, že šlo o samohybné protitankové dělo neboli stíhač tanků. Myšlenka, která stála za jeho vznikem, byla vlastně velmi logická. Ve své původní podobě neměly tanky Renault R-35 žádnou budoucnost. Rozumnou bojovou hodnotu jim mohlo dát jedině přezbrojení nějakou mnohem výkonnější zbraní. A pokud jde o nízkou rychlost tanku, vojáci vše vymysleli tak, aby nemohla být na škodu. Nový stíhač tanků měl být totiž použít k vyzbrojení pěších divizí, které nebyly motorizovány. U takových jednotek byl vlastně původní francouzský tank „doma“ a totéž platilo i pro stíhač založený na jeho podvozku. Nízká rychlost vozidla zde neznamenala žádný problém. Požadavek na vývoj nového bojového stroje obdržel zbrojní úřad (Waffenamt) od armády dne 23. prosince 1940. Zbrojní úřad se následně obrátil na firmu Alkett (Altmärkische Kettenwerk GmbH) a objednal si u ní detailní návrh konstrukce a výrobu ověřovacího prototypu. Firma Alkett nebyla vybrána jen tak náhodou, neboť už v té době sériově vyráběla konstrukčně velmi podobný stíhač tanků Panzerjäger I. První ověřovací exemplář nového stroje byl dokončen již 8. února 1941. V rámci úspor byly při jeho stavbě použity pouze desky z měkké nepancéřované oceli.
stíhač tanků na podvozku Renault R-35, všimněte si podpěr pro celtu vztyčených nad bojovou kabinou, zdroj: panzerserra.blogspot.com, upraveno Po krátkých armádních testech byl prototyp 31. března 1941 předveden i samotnému Hitlerovi s tím, že již byla objednána výroba 200 kusů. Prvních 30 vozidel mělo být dodáno v průběhu dubna a zbytek do konce srpna toho roku. Vůdce očividně neměl námitek. Sériovou výrobu stíhače tanků měla samozřejmě zajistit firma Alkett a již od února se na ni také připravovala. První várku sériových vozidel se však ani přesto nepodařilo dokončit podle plánu. V dubnu 1941 tedy nebyl dodán ani jeden exemplář, zato v květnu jich z továrny vyjelo rovnou 93. Výroba pak běžela až do října téhož roku, kdy bylo dokončeno posledních 19 strojů. Z oněch 200 objednaných kusů bylo 174 dokončeno jako standardní stíhače tanků a 26 jako speciální velitelská vozidla bez dělostřelecké výzbroje. Přestavba původního francouzského tanku na německý stíhač tanků vlastně nebyla až tak složitá. Podvozek a korba včetně všech agregátů uvnitř byly převzaty prakticky beze změn. Na každé straně podvozku tedy zůstala pětice pojezdových kol, přední kolo hnací, zadní kolo napínací a tři vratné kladky, které nesly horní část pásu. Přední pojezdové kolo bylo zavěšeno samostatně, zbylá čtyři byla spojena po dvou do společných vozíků. Odpružení zajišťovaly vodorovně uložené gumové pružiny. Také samotná pojezdová kola byla opatřena gumovou obručí pro tlumení otřesů a hluku při jízdě. Pásy byly široké 26 cm a každý z nich tvořilo 126 poměrně drobných článků. Korba byla sešroubována z několika odlévaných částí. Síla pancíře byla 40 mm na čele a bocích a 32 mm na zádi (podle některých zdrojů byl čelní pancíř silný dokonce 43 mm). Strop korby měl tloušťku 25 mm a dno podvozkové vany 10 mm. Vnitřní uspořádání korby v podstatě odpovídalo německému standardu s motorem v zádi, bojovou sekcí uprostřed a převodovkou v přídi. Motor i převodovka byly přitom uloženy po pravé straně korby a také hřídel, která je propojovala, se táhla podél pravého boku bojové kabiny. Toto umístění hlavních agregátů prakticky odpovídalo německému lehkému tanku Panzer II.
stíhače tanků na podvozku Renault R-35 během hlídkové služby na pobřeží ve Francii, na tomto snímku jsou krásně vidět podpěry pod zadní zvýšenou částí nástavby, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno O pohon tanku se staral benzínový čtyřválec Renault 447 o obsahu 5,9 litru, který dával maximální výkon mezi 82 a 85 koňskými silami. Jak již bylo řečeno, motor byl v zádi uložen po pravé straně. Nalevo od něj pak byl chladič a palivová nádrž, do které se vešlo 166 litrů benzínu (bývá však uváděno také 150 nebo 168 litrů). Převodovka umožňující řazení čtyř stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního se nacházela v pravé přední části korby. Nalevo od ní bylo stanoviště řidiče, který ovládal vozidlo pomocí dvojice brzdných pák a klasické sady tří pedálů (brzda, spojka, plyn). Přímo před sebou měl řidič „palubní desku“ s hlavními ukazateli, pozorovací průzory a nástupní průlez (k tomu ale více až za chvíli). Prvním krokem přestavby tanku na nosič protitankové zbraně bylo samozřejmě sejmutí bojové věže. Kruhový otvor, který po věži zůstal ve stropě korby, byl následně zvětšen a dole pod ním byla dost možná vytvořena i nová podlaha. Pancéřová nástavba, kterou Němci posadili na korbu místo původní věže, měla v podlaze samozřejmě stejný výřez. Obsluha kanonu tak mohla při práci stát nohama poměrně hluboko uvnitř korby a díky tomu nemusel být pancíř nové nástavby až tak vysoký. Nástavba v podstatě do všech stran přesahovala strop tankové korby pod sebou a díky tomu nabízela poměrně velkorysý vnitřní prostor pro kanon i jeho obsluhu. A pak zde byla ještě zvýšená zadní část protažená nad motorovou sekci, která sahala v podstatě až k zadní stěně korby. Tato protažená zadní část nástavby sloužila jako prostor pro munici do kanonu. To znamená, že nesla docela značnou váhu, a proto ji konstruktéři u samého konce raději podepřely trojicí vzpěr. Zvýšená záď s municí představovala jedinou zastřešenou část nástavby, zbytek stropu byl otevřený. Při nepřízni počasí však mohla posádka nad bojovým prostorem vztyčit podpěry z pásoviny a přes ně pak natáhnout nepromokavou celtu a přichytit je pomocí řemínků k očkům na stěnách nástavby.
krásný detailní pohled na kryt nástupního průlezu řidiče a kanon 4,7 cm Pak 38(t), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Jak jsme již zmínili výše, korba původního francouzského tanku nebyla svařena z rovných ocelových desek, nýbrž byla odlévaná. Díky tomu měla oblé tvary, což působilo konstruktérům firmy Krupp spoustu vrásek na čele. Německá nástavba totiž byla naopak svařená z rovných pancéřových plechů, takže nebylo úplně snadné ji na oblou korbu bezpečně usadit. Nástavba proto musela mít zespodu navařené dodatečné výčnělky, které kopírovaly oblé tvary korby, což bezesporu prodražovalo výrobu (hezky je to vidět např. na snímku ZDE). Čelní stěna nástavby měla sílu 25 mm a její boky byly silné 20 mm. V obou bočních stěnách byla poměrně velká nástupní dvířka otevíraná směrem k přídi vozidla. Přímo pod dvířky byla na každé straně stupačka usnadňující vojákům nastupování. V přední části nástavby byl umístěn protitankový kanon ráže 47 mm s podstavcem uchyceným ke stropu původní korby. Podstavec umožňoval zbrani stranový odměr v rozsahu 35 stupňů (tedy 17,5 stupně na každou stranu) a výškový náměr od -8 do +10 stupňů. Výřez pro hlaveň kanonu v čelní stěně nástavby musel být samozřejmě dost velký na to, aby uvedený pohyb kanonu dovoloval. Prostor tohoto výřezu bezpečně vyplňovala druhá vrstva pancíře spojená přímo se zbraní (tedy štít kanonu chcete-li). Vlevo nahoře od otvoru pro hlaveň byl ještě druhý uzavíratelný otvor pro zaměřovač. Hlavní výzbrojí nového stíhače tanků se stal kanon 4,7cm Pak 38(t). Jak napovídá písmeno v závorkách (t = tschechisch), šlo původem o českou, nebo přesněji československou zbraň. Na podzim roku 1938 si československá armáda u firmy Škoda objednala výrobu 132 kusů této nové zbraně, tehdy ještě pod označením 47 mm KPÚV vz. 38 (KPÚV = kanon proti útočné vozbě). Než však byla první várka kanonů dokončena, přestala československá armáda existovat a zakázku si tak převzal úplně jiný zákazník… německá Wehrmacht. "Ukořistěná" zbraň svými parametry výrazně převyšovala německý kanon 3,7 cm Pak 36 a proto není divu, že ji Němci bez váhaní zařadil do své výzbroje a pokračovali v její výrobě.
dvojice stíhačů 4,7 cm PaK (t) (Sfl.) auf Fahrgestell Panzerkampfwagen 35R 731(f), vozidlo vparvo má pootevřený kryt pro zaměřovač kanonu, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Hlaveň kanonu měřila 2040 mm, tedy cca 43,4 násobků ráže (v německém značení tedy L/43,4). K míření sloužil monokulární zaměřovač s dvojnásobným přiblížením a 30 stupňovým zorným úhlem. Standardní protitankovou municí byl průbojný granát o hmotnosti 1,65 kg, který opouštěl hlaveň rychlostí 775 m/s. Němci tuto munici označovali jako Pz.Gr. 36(t) (Pz.Gr. = Panzergranate). Na vzdálenost 1500 metrů probíjel tento granát skloněný homogenní pancíř o síle 35 mm. Z jednoho kilometru si poradil s pancířem silným 41 mm a z 500 metrů zdolal pancíř o síle 48 mm (i když někdy bývají uváděny i dosti odlišné hodnoty). Dále byl k dispozici také tříštivotrhavý granát proti měkkým cílům a od roku 1940 ještě podkaliberní protitanková střela Pz.Gr. 40 s wolframovým jádrem, která si na vzdálenost 500 metrů poradila s pancířem silným 59 mm. Nový německý stíhač tanků 4,7 cm PaK (t) (Sfl.) auf Fahrgestell Panzerkampfwagen 35R 731(f) vážil cca 11 tun, což bylo jen o nějakých šest metráků více, než původní francouzský tank Renault R-35. Z toho lze usuzovat, že i jízdní charakteristiky stíhače byly velmi podobné původnímu tanku. To znamená maximální rychlost okolo 20 km/h a dojezd cca 140 km po silnici a pouhých 80 km v terénu. Posádku vozidla tvořili pravděpodobně pouze tři muži, a to řidič, nabíječ a střelec, který zároveň sloužil také jako velitel. Řidič seděl sám v levé přední části korby a přímo před sebou měl nástupní průlez s dvoudílným krytem. V horním dílu tohoto krytu byl řidičův hlavní pozorovací průzor. Pokud nehrozilo žádné nebezpečí (např. při přesunech mimo bojovou oblast), mohl řidič otevřít celý horní díl krytu průlezu a získat v podstatě zcela otevřený výhled ven. V rizikové oblasti mohl řidič kryt průlezu uzavřít a otevřít si hlavní průzor, který byl vyřezán přímo v tomto krytu. A pokud šlo opravdu do tuhého a všude kolem to bouchalo a práskalo, mohl řidič uzavřít i tento průzor a vyhlížet pouze drobnou štěrbinou. A pokud by skrz ni náhodou neviděl tam, kam potřebuje, byly zde ještě další dvě štěrbiny po obou stranách nástupního průlezu. Velitel/střelec a nabíječ pak měli svá stanoviště v pancéřové nástavbě u kanonu a z vozidla vyhlíželi buď prostě přímo přes okraje jeho stěn, nebo o něco bezpečněji skrz výsuvné periskopy (foto ZDE). Po levé straně nástavby byla umístěna radiostanice typu FuSprGer "a" s hlasovým dosahem cca 2 až 3 km. Prutová anténa byla upevněna zvenku na levém bočním pancíři.
velitelská verze měla v čelní stěně místo kanonu kulometné střeliště typu Kugelblende 30 převzaté z tanku Panzer III, na tomto snímku ovšem chybí samotný kulomet MG 34, zdroj: panzerserra.blogspot.com, upraveno Vedle běžných bojových strojů vznikly, jak už víme, také speciální velitelské verze, tzv. Führungs-Fahrzeug. Ty byly určeny jednak pro velitele jednotlivých rot a také pro štáb praporu. Do velitelských vozidel nebyl instalován kanon. Otvor v čelním pancíři u nich byl upraven tak, aby se do něj dalo vsadit střeliště Kugelblende 30 pro kulomet MG 34, které si konstruktéři vypůjčili z tanku Panzer III. Kanon musel z vozidla zmizet, aby uvolnil prostor pro dodatečnou radiostanici a další vybavení. Žádný z pramenů však neuvádí, jakou sestavu radiostanic vlastně velitelský stíhač nesl. S podivem je také fakt, že ani na jedné fotografii není vidět více antén, stále pouze ta jedna jediná. Jak již bylo řečeno výše, prvních 93 kusů nového stíhače tanků bylo dodáno do konce května 1941, část z nich přitom byly stroje bojové a část stroje velitelské. V červnu 1941 již měli Němci dostatek bojových i velitelských vozidel k vyzbrojení prvních tří jednotek. Těmi šťastnými se staly prapory stíhačů tanků (německy Panzerjäger-Abteilung) číslo 559, 561 a 611. Každý z těchto útvarů obdržel 27 bojových a 4 velitelské stroje. Prapor stíhačů tanků byl tvořen štábem, spojovací četou a třemi bojovými rotami (Kompanie). Každá bojová rota přitom měla 9 stíhačů tanků (což tedy dává dohromady těch 27 bojových vozidel na prapor). 19. června 1941 pak byla vytvořena ještě školní rota Panzerjäger Ersatz Kompanie (Sfl.) 35R(f). Tato rota spadala pod školní prapor číslo 43 (Panzerjäger Ersatz Abteilung 43) a byla zodpovědná za výcvik posádek nového typu stíhače tanků. Všechny tři výše uvedené prapory stíhačů tanků se v červnu 1941 zapojily do operace Barbarossa. Prapor č. 559 byl zařazen pod 56. armádní sbor (LVI. Armeekorps) spadající pod 4. tankovou skupinu (Panzergruppe 4) skupiny armád sever. Prapor č. 561 byl přidělen jako rezervní k 9. armádě spadající pod 3. tankovou skupinu (Panzergruppe 3) skupiny armád střed. A konečně 611. prapor připadl 47. armádnímu sboru (XLVII Armeekorps) ze 2. tankové skupiny (Panzergruppe 2) spadající opět pod skupinu armád střed.
velitelská verze zde i s kulometem (i když není moc vidět), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno A jak se novým bojovým vozidlům na ruské frontě dařilo? Podle prvních bojových hlášení to byla doslova katastrofa. Již 5. července 1941 uvádí velitel Panzerjäger-Abteilung 611, že všechny „francouzské“ stíhače tanků jsou na odpis z důvodů zásadních technický poruch. Ostatní prapory na tom nebyly o nic lépe a záhy musely přezbrojovat zpět na klasická tažená protitanková děla. Podobné zkušenosti hlásily z východní fronty i další jednotky, které obdržely tato vozidla až později a zažily s nimi první ruskou zimu. Stěžovaly si na slabé motory, pásy zcela nevhodné pro jízdu po zledovatělém terénu nebo rychlé zamrzání pojezdových kol, motorů i baterií. Ptáte se, jak je možné, že se na tak zásadní nedostatky nepřišlo již během testů prvního prototypu? Nejspíš proto, že probíhaly v podmínkách Francie a nikoliv Sovětského svazu. Na základě získaných zkušeností se německé vrchní velení rozhodlo tato vozidla na východě již nenasazovat a ponechat je jako rezervu v západní Evropě. V praxi tedy dále sloužily zejména k výcviku a strážní službě v okupované Francii. Díky tomu jejich ztráty samozřejmě výrazně poklesly, takže v hlášení z prosince 1943 lze napočítat ještě 92 stíhačů tohoto typu, z toho 88 v provozuschopném stavu. Po otevření západní fronty se některé z popsaných stíhačů nejspíš zapojily do bojů (nebo minimálně vyjely z kasáren). Literatura sice neuvádí žádné detaily, dochovaly se však snímky vyřazených či opuštěných vozidel pořízené spojeneckými vojáky jak ve Francii, tak v Nizozemí. Velmi pěkně je fotograficky zdokumentován např. vrak stíhače s "věžovým" číslem 211, na který narazili kanadští vojáci nedaleko Holandského města Vught. Vozidlo nejspíš zapadlo v písčitém terénu a při snaze o vyproštění vlastní silou došlo k přetržení pravého pásu. Posádka nejspíš nebyla schopná problém vyřešit a rozhodla se proto svůj stroj opustit. Podle pravidla nenechat za sebou nic, co by se mohlo nepříteli hodit, se však vojáci nejprve postarali o znehodnocení kanonu. Vypustili kapalinu z brzdovratného zařízení a poté vypálili poslední ránu, čímž došlo ke znehodnocení zbraně.
stíhač tanků 4,7 cm PaK (t) (Sfl.) auf Fahrgestell Panzerkampfwagen 35R 731(f) na hlídce někde ve Francii, zdroj: panzerserra.blogspot.com, upraveno Na papíře vypadala přestavba ex-francouzských tanků na samohybná děla celkem rozumně, v praxi se však potvrdilo rčení „za málo peněz málo muziky“. 4,7 cm PaK (t) (Sfl.) auf Fahrgestell Panzerkampfwagen 35R 731(f) nebyl vůbec zdařilým bojovým vozidlem. To, co zklamalo, nebyla nová pancéřová nástavba, ani kanon, ale samotné šasi z Renaultu R-35. Proto je dost paradoxní, že 30. července 1941 (tedy již v době, kdy východní fronta odhalila zásadní problémy tohoto vozidla) požádal zbrojní úřad firmu Alkett o stavbu prototypu stejného stíhače vyzbrojeného ovšem výkonnějším kanonem Pak 38 ráže 50 mm. Už v samotné objednávce se počítalo s nárůstem hmotnosti takto vyzbrojeného stroje o cca 500 kg, což by jen dále zvýšilo přetížení jeho motorou a zhoršilo už tak špatné jízdní vlastnosti. Zda byl prototyp se silnějším kanonem skutečně postaven, není bohužel známo.
TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:
Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět: - některé charakteristiky kanonu v sekci VLASTNOSTI KANONŮ
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||
