"Když uspějí tanky, vítězství následuje!"

Heinz Guderian

tanky PzKpfw I na předválečných manévrech, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

Historie německých tanků se začala psát na konci první světové války. Německo však nebylo tím, kdo by měl ve vývoji a použití nového druhu zbraně iniciativu. Právě naopak, Němci reagovali na nasazení tanků na straně Britů a Francouzů. Zatímco první britské tanky byly nasazeny do ostrého boje v počtu desítek kusů již v září roku 1916 na Sommě, první exemplář německého tanku A7V (když nepočítáme jeho prototypy) byl postaven až v říjnu 1917 a do boje se nezapojil dříve než v březnu 1918.

V reakci na nasazení prvních nepřátelských tanků bylo roku 1916 v rámci všeobecné válečné správy vytvořeno oddělení přepravy s číslem 7, které mělo zajistit vývoj tanků vlastní konstrukce. Do konce první světové války Němci rozpracovali nebo dokončili několik projektů, jejichž společným otcem byl konstruktér a záložní kapitán Joseph Vollmer.

Výroby menší série a bojového nasazení se však dočkal pouze již zmíněný tank A7V. Označení A7V pravděpodobně vycházelo z názvu uvedeného oddělení přepravy (Abteilung 7 Verkehrswesen). Šlo o neohrabané monstrum velkých rozměrů, jehož posádku tvořilo snad až 18 mužů! Stroj byl založen na podvozku pásového traktoru firmy Holt. Podvozek však měl velmi malou světlou výšku a trup tanku jej přesahoval prakticky do všech stran. Díky tomu byla průchodnost terénem velmi omezená. Na silnici byl však A7V schopen vyvinout vyšší rychlost než bylo obvyklé u srovnatelných britských tanků.

první německý tank A7V, zdroj: Wikimedia, volné dílo, upraveno

Na celém tanku bylo vidět, že vznikl velmi na rychlo a pod značným tlakem (vzhledem k náskoku, který měli ve vývoji tanků protivníci, se ani není čemu divit). Na traktorovém podvozku vznikla hranatá krabice, která se ježila hlavněmi zbraní. Celkem tank disponoval šesti kulomety a jedním kanonem umístěným v čelní stěně. Trup A7V postrádal jakoukoliv designérskou snahu. Nebýt zmíněného čelního kanonu, nešlo by ani na první pohled poznat, kde má tank příď a kde záď. Díky své výšce byl tank v terénu také značně nestabilní. Mezi jeho klady naopak patřila jeho silná výzbroj a místy i poměrně tlustý pancíř (tedy na svoji dobu).

Armáda sice objednala 100 kusů těchto železných oblud, vyrobeno jich však bylo pouze 20 (bývá ovšem uváděn i jiný počet). Každý tank dostal své bojové jméno - Hagen, Wotan, Mephisto, Isolde apod. V žádném případě nešlo o unifikovanou sérii shodných vozidel. Jednotlivé tanky se od sebe lišily v mnoha detailech a to hned z několika příčin. Jednak to bylo dáno postupnými změnami v konstrukci v průběhu výroby, dále pak přizpůsobováním některých dílů kus od kusu až po úpravy provedené v polních dílnách.

Byl zpracován také projekt A7V/U kde písmeno U zřejmě znamenalo Umlaufende Ketten (tedy oběžné pásy). Jeho konstrukce byla velmi silně inspirována britskými tanky Mark IV. K jeho výrobě však nedošlo, protože jediný postavený prototyp nepřinesl kýžená zlepšení.

nedokončený prototypy supertěžkého tanku K-Wagen, zdroj: Flickr.com, volné dílo, upraveno

Dalšími německými projekty byl například supertěžký tank K-Wagen (K - Kolossal). Šlo o tank o délce okolo 13 metrů a hmotnosti až 165 tun (bývá ale uváděno i nižší číslo). Kvůli své velikosti a hmotnosti musel být tank řešen jako rozebíratelný aby jej vůbec bylo možno naložit na vlak a přepravit k frontě. Tam pak měly být jednotlivé sekce opět smontovány a vůz mohl vyrazit do boje. Tank měl disponovat čtyřmi kanony ráže 77 mm a 7 kulomety a jeho posádku mělo tvořit 22 až 27 mužů. Z důvodu velikosti kabiny měla být pro dorozumívání se mezi členy posádky instalována upravená ponorková komunikační aparatura. I přes očividnou absurdnost tohoto projektu byla zahájena stavba dvou testovacích prototypů. Ani jeden z nich nebyl do konce války dostavěn, i když byly již v pokročilém stádiu rozpracovanosti. Po válce byla obě nehotová monstra sešrotována.

Mnohem slibnější byly výsledky dvou navazujících projektů lehkých tanků LK-I a LK-II. Písmena LK zkracovala slova Leichter Kampfwagen, tedy doslova lehký bojový vůz. Tank LK-I byl silně inspirován britským středním tankem Mark A Whippet. Jako první z německých tanků byl LK-I vybaven otočnou bojovou věží, která ovšem zatím nesla pouze kulometnou výzbroj. V polovině roku 1918 byly postaveny dva prototypy tohoto stroje a tím jeho kariéra v podstatě skončila, neboť dále pokračoval vývoj jeho vylepšené druhé generace s označením LK-II.

prototyp lehkého tanku LK-I, zdroj: Bundesarchiv_Bild_146-1971-092-26, Wikimedia, Creative commons, upraveno

LK-II již mohl být považovaný za tank moderní konstrukce. Měl otočnou věž osazenou buďto německým kanonem Krupp ráže 37 mm nebo ruským kanonem Sokol ráže 57 mm. Poháněl jej motor Daimler-Benz o výkonu 55 až 60 koní a 8,75 tuny těžký tank s ním dokázal vyvinout rychlost až 18 km/h. Přišel však příliš pozdě a do konce války se podařilo postavit pouze dva jeho prototypy. Po válce však byly součástky na výrobu 10 těchto tanků prodány do Švédska a upravený LK-II se zde dočkal uplatnění pod označením Stridsvagn m/21 a později byly dále modernizovány. Jako historickou perličku uveďme, že v roce 1929 během své návštěvy Švédska si jeden z těchto modernizovaných strojů zkusil řídit sám Heinz Guderian (a byl to mimochodem první tank, ve kterém tvůrce německé Panzerwaffe kdy seděl).

Do konce první světové války vzniklo samozřejmě ještě více různých projektů na stavbu tanků. Nedostaly se však dále než do fáze nákresů.

MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ

Versailleská smlouva zakazovala Německu výrobu mnoha druhů zbraní, tanky nevyjímaje. Němci však i přes to tajně pracovali na jejich vývoji a to dokonce ještě před nástupem Adolfa Hitlera k moci v roce 1933.

prototyp lehkého tanku Leichttraktor firmy Rheinmetall-Borsig, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Už od roku 1925 pracovaly firmy Rheinmetall-Borsig, Krupp a Daimler-Benz na zakázku armády na vývoji středních a později i lehkých tanků maskovaných jako výroba traktorů. Prototypy označované jako Grosstraktor a Leichttraktor sice neskončily žádným závratným úspěchem, poskytly však německým konstruktérům i vojákům velmi cenné zkušenosti, které vzhledem ke své izolaci od západních mocností nemohly jinak získat.

Ironií dějin je fakt, že největším spojencem v oblasti vývoje obrněné techniky byl Němcům v tomto období Sovětský svaz - země s níž Německo svedlo o několik let později největší tankové bitvy druhé světové války. Němci a Rusové společně testovali své stroje na tajném zkušebním polygonu Kama u Kazaně.

V roce 1932 byl pak zahájen vývoj prvního německého poválečného těžkého tanku s označením Neubaufahrzeug čili doslova "nově postavené vozidlo". Ten se sice nakonec dočkal skutečného bojového nasazení, nikoliv však sériové výroby. Ta byla dopřána úplně jinému typu, lehkému a jednoduchému cvičnému tanku PzKpfw I.

jeden z tanků Neubaufahrzeug nasazených v Norsku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Možná i díky izolaci od západního vlivu se v Německu podařilo vymanit tanky z područí jiných tradičních složek armády. Němci nekonstruovali své tanky podle toho, kterou jinou zbraň by měly podporovat, jako to dělali Britové a Francouzi, kteří tanky členili na pěchotní (podporující pěchotu) a rychlé (podporující jezdectvo). V západních armádách tedy převládl vliv tradičních druhů vojska a novinka zvaná tank zůstala pod jejich kontrolou. Německým tankistům se naproti tomu podařilo vztah podporovaná a podporující složka obrátit a vydobýt si postavení nové hlavní zbraně. Pěchota, dělostřelectvo i letectvo, ti všichni měly napříště podporovat tanky coby hlavní útočnou sílu a ne naopak. Praxe bleskové války ukázala, že tato koncepce byla správná. Koncem druhé světové války i Britové upustili od svého tradičního členění tanků a začali je dělit na lehké, střední a těžké.

TANKY PRO BLITZKRIEG

Po ukončení projektu Neubaufahrzeug se Německo začalo orientovat od složitých mnohavěžových tanků k jednodušším, u nichž hlavní prioritou byla mobilita a ne palebná sila. Všechny předchozí projekty byly v podstatě opuštěny a byla přijata nová doktrína pro vývoj tanků založená na teoriích prosazovaných důstojníky jako Heinz Guderian, kteří se zasazovali o vývoj nezávislých a moderních tankových jednotek.

páteř německé Panzerwaffe tvořily tanky PzKpfw III (v pozadí) a IV (v popředí), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Podle jejich představ měly tedy tanky plnit roli hlavní útočné zbraně. Páteř tankových jednotek potom měly tvořit dva typy tanků - jeden lehčí vyzbrojený protitankovým kanonem ráže 50 mm (na počátku jen 37 mm), který měl ničit nepřátelskou obrněnou techniku a jeden těžší, se 75 milimetrovým kanonem, který měl likvidovat pěchotu, opevněná postavení a ničit jiné těžší překážky postupu. Tyto představy byly realizovány v podobě tanků PzKpfw III a PzKpfw IV.

Ještě před nimi ovšem vznikly dva typy lehkých tanků - PzKpfw I a PzKpfw II. Tyto byly vyzbrojeny pouze lehkými zbraněmi a nebyly původně zamýšleny jako plnohodnotné bojové stroje. Měly však jiné důležité úkoly. Měly poskytnout německým konstruktérům zkušenosti se stavbou moderních a rychlých tanků a německým podnikům pomoci s osvojením si sériové výroby tanků. Měly plnit funkci cvičných vozidel, na nichž by si budoucí posádky zažily umění manévrování a boje. Dále potom byly, během různých předválečných manévrů a cvičení, využity k praktickému testování teoretických koncepcí vedení boje na úrovni větších celků. V neposlední řadě také posloužily k přesvědčení konzervativního vrchního armádního velení o efektivnosti tohoto "nového" druhu zbraně. To že se nakonec oba lehké typy masově zapojily do bojů bylo dáno Hitlerovým spěchem na zahájení války, díky němuž prostě nebylo dost těžších tanků k dispozici.

Největší důraz při vývoji moderních tanků byl tedy v Německu kladen na jejich pohyblivost a průchodnost terénem. "Pouze pohyb přináší vítězství" jak tvrdil inspektor tankových vojsk Heinz Guderian. Tanky již neměly být velké a neohrabané, ale rychlé a obratné, schopné manévrovat ve složitém terénu. Rané verze těchto tanků měly z toho důvodu také poměrně slabé pancéřování a ani jejich výzbroj nebyla nejsilnější - u prvních PzKpfw III byl nakonec instalován kanon ráže 37 mm, který se zdál být v předválečných letech pro boj s jinými tanky dostatečně silný.

těžký tank PzKpfw VI Tiger, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-299-1805-12, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Druhá světová válka však přinesla další a to velmi rychlý vývoj. Rostla síla protitankových zbraní a stále častější byla střetnutí tank proti tanku. Původní specializace tanků PzKpfw III a PzKpfw IV tak začala pomalu mizet a u obou rostl důraz na schopnost boje proti jiným obrněncům. Zesiloval se pancíř, rostla ráže kanonu (u PzKpfw III) i jeho úsťová rychlost a průbojná síla. Tanky Panther, Tiger a Königstiger, vyvinuté již za války, musely svojí odolností a výzbroji vyrovnávat obrovskou početní přesilu sovětských obrněnců. U posledně jmenovaného Königstigeru se již Němci prohřešili proti vlastním idejím, když síle pancíře obětovali rychlost tanku. To už ale byla jiná doba a jiná situace na bojišti.

DOPORUČUJEME:

Přečtěte si úplně nový článek o bitvě v průsmyku Kaserín!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje