tank T-50, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Podle armádních představ měl lehký tank T-50 nahradit zastaralý, ale velmi rozšířený, typ T-26. Bojové nasazení staršího T-26 za španělské občanské války totiž ukázalo, že tento tank již nestačí požadavkům bojiště a to zejména kvůli svému slabému pancéřovaní, které nedokázalo odolat ani palbě z protitankových kanonů ráže 37 mm. Vývojem nástupnického tanku byla roku 1939 pověřena zkušební konstrukční kancelář (nazývaná též OKMO) při leningradském závodu S. M. Kirova číslo 185. Práce na projektu vedl S. A. Ginzburg a účastnili se jich také kontruktéři L. S. Trojanov a I. S. Bušněv.
Projekt hovořil o novém tanku pro doprovod pěchoty tedy "soprovožděnija pěchoty". Odtud také pocházela písmena SP, která byla použita pro označení prvního prototypu. Armáda požadovala tank o hmotnosti okolo 14 tun, vyzbrojený kanonem ráže 45 mm, chráněný pancířem podobné síly jako u právě rovněž vyvíjeného tanku T-34. V létě roku 1940 dokončil leningradský závod číslo 185 zkušební prototyp označený T-126 SP nebo také Objekt 126.
Prototyp měl pancíř o síle 45 mm a to na všech stěnách trupu i věže s výjimkou dna a střechy, které byly silné 20 mm. Stěny, zejména trupu, byly navíc ostře skosené, což významně zvyšovalo jejich odolnost. Taková úroveň pancéřování byla pro tank dané kategorie a daného historického období opravdu neobvykle vysoká. Důsledkem ovšem bylo překročení původně plánované hmotnosti stroje neboť ta u prototypu dosáhla 17 tun.
V pravé části čelní stěny trupu byl umístěn průlez řidiče a radisty/kulometčíka uzavíraný jednodílným poklopem s pozorovací štěrbinou. Nalevo od poklopu byl instalován trupový kulomet, pravděpodobně typu DS-39 ráže 7,62 mm, jehož obsluhu měl na starosti radista/kulometčík. Ten z vozu vyhlížel další pozorovací štěrbinou v čelní stěně, nalevo od kulometu. Další pozorovací otvory byly potom v obou skosených přechodech mezi čelní a bočními stěnami trupu.
tank T-50, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Věž tanku připomínala svým základním tvarem věž vyvíjeného T-34. V její čelní stěně byl kanon ráže 45 mm a s ním spřažený kulomet, tentokrát pravděpodobně typu DT a ráže 7,62 mm. Pro kanon se nakládalo 150 nábojů, pro kulomety 4250. Na střeše věže byly celkem tři průlezy, dva hranaté a jeden kulatý ve velitelské věžičce. Každý z mužů uvnitř věže tak měl vlastní nástupní a výstupní otvor. Další otvor byl v zadní stěně veže a sloužil k nakládání munice a pravděpodobně také k vyjmutí kanonu při opravách.
Mimo silné a efektivně řešené pancéřování přinesl prototyp ještě několik velmi pokrokových konstrukčních prvků. Jedním z nich bylo použití velitelské věžičky. Ta vyčnívala nad střechu věže a osm pozorovacích otvorů po jejím obvodu poskytovalo veliteli tanku dokonalý výhled na bojiště. Inspiraci pro tento prvek našli konstruktéři pravděpodobně u německého tanku Panzer III a v Sovětském svazu s ním, dá se říci, předběhli dobu (velitelské věžičky začaly být na sovětských tancích využívány až o několik let později). Německý obrněnec možná Sověty inspiroval také ke stavbě trojmístné věže. Rozdělení bojových úkolů mezi tři vojáky se totiž v praxi ukázalo jako optimální, ale i zde došlo v Sovětském svazu k poučení až později (tank T-34 měl dvoumístnou věž až do přechodu na verzi s 85 milimetrovým kanonem). Za zmínku stojí také fakt, že se pro nový tank počítalo s radiostanicí coby standardním vybavením, což bylo v té době v Rusku spíše vybavení nadstandardní. Konkrétně to u prototypu byla radiostanice typu 71-TK-3.
Podvozek prototypu byl tvořen na každé straně šesti pojezdovými koly malého průměru odpruženými individuálně pomocí torzních tyčí. Shora podepíraly pás tři vratné kladky. Vpředu bylo potom napínací kolo a vzadu bylo ozubené kolo hnací. Pohonná jednotka i převodová skříň byly uloženy v zádi trupu. Pro prototyp byl použit šestiválcový naftový motor V-3 o výkonu 250 koní s nímž dokázal tank vyvinout maximální rychlost 35 km/h. Převodovka měla čtyři stupně pro jízdu vpřed a jeden reverzní.
tank T-50 s posíleným pancířem ukořistěný finskou armádou, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Z armádních testů prototypu si konstruktéři odnesli mimo jiné i domácí úkol snížit hmotnost tanku, zvýšit jeho rychlost a vyřešit nějakým způsobem přílišnou stísněnost posádky uvnitř tanku. Tank tedy prošel zeštíhlovací kůrou při které byla snížena síla pancíře ze 45 mm na 37 mm a místy i méně. Strop trupu i věže měl 15 mm a dno trupu dokonce pouhých 12 mm. Výslednou hmotnost tanku se tak podařilo snížit na přijatelných 13,8 tuny. Pro zvýšení rychlosti byl dále instalován nový motor, vyvinutý speciálně pro tento tank. Diesel V-4 dával maximální výkon 300 koní a tank s ním dokázal vyvinout rychlost až 52 km/h.
V rámci uvolňování vnitřního prostoru byl demontován trupový kulomet a otvor po něm byl zaslepen přišroubovaným ocelovým plátem. Radiostanice byla přesunuta z trupu do věže a tak mohla být kompletně zrušena funkce radisty/kulometčíka. Napříště měl tedy tank mít již jen čtyřčlennou posádku. Tímto krokem se jistě povedlo vytvořit více místa v trupu, ale dopad na muže ve věži byl zcela opačný. Sem byla totiž přesunuta radiostanice, jejíž obsluhu dostal nově na starosti velitel tanku. Změnil se i typ použité radiostanice, nově to byl typ 9P. Věž tedy zůstala i nadále velmi stísněná a nepohodlná a aby se do ní vše vešlo (kanon, kulomet, radiostanice a tři rudoarmějci) musel velitel sedět částečně pootočen vůči podélné ose tanku. Další viditelnou úpravou původního prototypu bylo použití pojezdových kol s pogumováním, která méně namáhala pásy. Změnilo se samozřejmě i několik dalších detailů. Takto upravený prototyp bývá někdy označován jako Objekt 127 nebo též T-127.
Na podzim roku 1940 byl prototyp tanku předán leningradskému závodu K. E. Vorošilova číslo 174, ve kterém měla v budoucnu probíhat sériová výroba nového tanku. V rámci příprav na zahájení výroby zde měly být provedeny poslední úpravy prototypu. Zmizelo například provizorní zaslepení otvoru po trupovém kulometu stejně jako průzor pro již neexistujícího radistu a průlez řidiče se tak mohl posunout více doleva. Namísto pogumovaných pojezdových kol se vrátila kola celokovová, pravděpodobně kvůli snížení už tak vysoké výrobní ceny tanku. Dá se narazit na informaci, že prototyp finální verze dostal označení Objekt 135, ale zda tomu tak skutečně bylo není jisté. Každopádně to byl již tank shodný se sériovou verzí. Po jeho továrním i armádním odzkoušení padlo rozhodnutí o přijetí tanku do výzbroje Rudé armády pod názvem T-50 a o zahájení jeho masové výroby. Ohledně toho kdy přesně k tomu došlo se prameny rozcházejí. Lze narazit na termín únor 1941 i duben 1941.
němečtí vojáci u vraku tanku T-50, všimněte si množství průstřelů, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Podle představ armády měla být výroba T-50 skutečně masivní. Bývá uváděno, že se počítalo s postavením až čtrnácti tisíc kusů tohoto tanku. Proto se měla do produkce zapojit také továrna č. 37 v Moskvě. Od samého počátku však výrobu provázely problémy. Tank byl technologicky poměrně složitý a výrobně náročný. V moskevském závodě se výrobu nepodařilo vůbec zavést a v tom leningradském nebyl do vypuknutí války s Německem dokončen ani jediný exemplář tanku. Velkým zdrojem problémů byl, mimo jiné, motor V-4, který byl velmi nespolehlivý a zároveň přitom relativně drahý. Motor měla dodávat továrna č. 75 z Charkova, ale dodávky vázly. Do konce roku 1941 tak bylo dokončeno pouhých 50 tanků.
V srpnu 1941 musela být továrna č. 174 z Leningradu evakuována a to z největší části do Omska, ale částečně také do Nižniho Tagilu a Barnaulu. Také dodavatel motorů, charkovský závod č. 75, musel být nakonec evakuován což dále prohloubilo problémy s výrobou. V říjnu 1941 proto GKO (státní výbor pro obranu) rozhodl o postavení dvou nových továren v Barnaulu, čistě pro potřeby produkce T-50. Jedna z nich měla vyrábět motory V-4 a ta druhá kompletovat samotné tanky. O necelé čtyři měsíce později však bylo toto rozhodnutí zrušeno a výroba tanku kompletně ukončena. Za celou krátkou dobu produkce tak bylo postaveno pouze 69 exemplářů T-50 a z toho ještě pravděpodobně některé nebyly zcela kompletní.
"Té-padesátce" zlomila vaz kombinace již popsaných neblahých skutečností. Mimo již zmíněné výrobní náročnosti a vysoké pořizovací ceny, hrálo svoji roli také období, ve kterém tank vznikl. Práce na zahájení sériové výroby byly hrubě přerušeny vypuknutím války a následnými přesuny továren. Významným a již zmíněným problémem byl motor V-4, jehož nedostatky se konstruktérům stále nedařilo odstranit. A konečně od podzimu 1941 začaly, v rámci programu pomoci, do Sovětského svazu proudit britské tanky Valentine, které svým určením a charakteristikami dokázaly T-50 zastoupit. Sověti se tedy rozhodli raději soustředit na maximalizaci výroby jiných zavedených typů, zejména tanku T-34. Přesto byl však T-50 na svoji dobu velmi vyspělý stroj. Měl dostatečně silný pancíř, byl rychlý a pohyblivý a se svojí hlavní zbraní se mohl úspěšně postavit snad všem německým protivníkům své doby. Navíc byla výhledově plánována výměna tankového kanonu ráže 45 za silnější 57 milimetrový, se kterým by bojová hodnota tanku ještě vzrostla. K této přestavbě samozřejmě nikdy nedošlo.
konkurenční projekt Objekt 211, zdroj: Topwar.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Pokud jde o bojové nasazení, tanky T-50 se jej rozhodně dočkaly i když mnoho detailů o něm známo není. Zapojily se do obrany proti postupujícím německým a finským silám v severních oblastech Ruska. Velká část jich zřejmě byla během tvrdých bojů rychle ztracena, ať už přímo v boji či díky nedostatku náhradních dílů pro tak vzácně se vyskutující stroj. Rozhodně však nezmizeli všechny neboť jeden T-50 byl podle armádních hlášení v bojovém stavu ještě v roce 1943. Finové během bojů ukořistili jeden T-50 (a to konkrétně níže popsané verze s posíleným pancířem). Ten potom nasazovali až do roku 1944. Do dnešních dnů se v muzeích dochovaly dva T-50 a jeden T-127 (nebo-li T-126 SP po prvním kole úprav) a to ve Finsku a Rusku.
I přes mizivý počet postavených exemplářů se tank T-50 dočkal i jedné upravené verze. U několika strojů došlo k posílení pancéřování pomocí dodatečných desek přišroubovaných na horní díl čelního pancíře a na boky věže. Takto vylepšené tanky jsou na fotografiích vcelku snadno rozeznatelné podle hlav šroubů držících dodatečný pancíř. Tímto prvkem si prý upravený tank vysloužil přezdívku "malý Klim" podle těžkého tanku KV-1E (Kliment Vorošilov), který měl doplňkový pancíř připevněn stejným způsobem.
Za zmínku stojí ještě prototyp Objekt 211, který vznikl coby konkureční projekt k prototypu T-126 SP. V roce 1941 jej postavila leningradská továrna číslo 100, neboli Kirovký závod. Ano i tato továrna skutečně nesla jméno téhož S. M. Kirova jako závod číslo 185, který postavil T-126 SP. Navíc obě továrny spolu již dříve podobně soupeřili například na projektu těžkého tanku SMK resp. T-100, ale to sem nepatří. Objekt 211 vznikl v Kirovském závodě č. 100 pod vedením konstruktéra A. S. Jermolajeva. Konstrukčně byl "standardnímu" T-50 lehce podobný. Měl opět šest malých pojezdových kol na každé straně a odpružení pomocí torzních tyčí. Kola však byla jiné konstrukce, s jinými rozestupy atd. Objekt 211 měl ale zcela odlišný zalomený čelní pancíř, delší trup a jinak řešenou věž s výrazně nižší velitelskou vežičkou. Bez dlouhého napínání prozradím, že postavený prototyp zůstal prvním a zároveň posledním exemplářem svého druhu. Nepřinesl nic zásadně lepšího než T-126 SP a proto nebyl vybrán pro sériovou výrobu. Podle mnohých pramenů byl bojově nasazen při obraně Leningradu a zmizel v tavícím kotli války.
Hmotnost |
13,8 t |
Délka |
5,20 m |
Šířka |
2,47 m |
Výška |
2,16 m |
Pohonná jednotka |
V-4 |
Maximální výkon |
300 koní |
Maximální rychlost |
52 km/h |
Zásoba PHM |
350 l |
Dojezd - silnice |
245 km |
Výzbroj |
1x kanon ráže 45 mm 1x kulomet ráže 7,62 mm |
Osádka |
4 muži |
