vzácná fotografie ze zkoušek přistání tanku Panzer IV prováděných v rámci příprav na operaci Stahlengel, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Skutečnost, že Němci v roce 1940 plánovali námořní invazi do Velké Británie, je dnes už všeobecně známa. Operace, která dostala kódové označení Seelöwe (lvoun), však byla v září 1940 odložena na neurčito a tím fakticky zrušena. Méně známým faktem však zůstává, že Němci na plánu útoku na Británii pracovali i nadále a připravovali invazi úplně jiného typu. Ono po pravdě si ani nelze představit, že by se cholerický a tvrdohlavý Hitler jen tak smířil s tím, že něco nešlo tak, jak on si přál. Není tedy divu, že současně s formálním odkladem operace Seelöwe pověřil Führer své generály nalezením jakékoliv cesty, na jejímž konci by byla Británie dobytá a obsazená německými vojsky. „Musíte něco vymyslet!“ křičel prý Hitler na poradě nejvyššího velení. „S kým jiným, než s Brity mám podle vás asi válčit? Francie je poražená a se Stalinem mám smlouvu… a já smlouvy dodržuju, Chamberlain to může dosvědčit! To mám podle Vás snad napadnou Řecko?! A co bych z toho měl? To je zajímavé tak možná pro Mussoliniho.“

Generální štáb se tedy pustil do práce. Hlavním úskalím původního plánu Seelöwe byl samotný fakt, že šlo o vyloďovací operaci. To znamenalo, že vojáci, technika a další materiál se přes Lamanšský průliv měli přepravovat po moři. Už v této fázi by byly invazní jednotky vystaveny nebezpečí v podobě britského loďstva a letectva. Akci by předcházelo masivní soustředění vojsk ve výchozích přístavech ve Francii, což by zcela jistě neušlo pozornosti nepřítele (minimálně francouzský odboj by Brity určitě varoval). Přesun po vodě je navíc velmi pomalý, takže obránci budou mít více času připravit se na odražení útoku. Námořní invaze je rovněž silně závislá na momentální rozbouřenosti moře a také na stavu přílivu a odlivu. Ani míst, která jsou vhodná k vylodění, není na britském pobřeží nekonečně mnoho, takže protivník by se mohl už předem cíleně připravit k obraně konkrétních úseků.

Po vylodění jsou jednotky chtě nechtě pořád “uzavřeny” ve vytvořeném předmostí a jejich manévrovací prostor je tak silně omezený. Rozvinutí velkých formací, které německý Blitzkrieg vyžadoval, by bylo velmi problematické a s mořem za zády neexistuje žádná možnost taktického ústupu do vhodnějších pozic, pokud by to situace vyžadovala. Navíc britské lodě by mohly po vylodění nadále zasahovat i do pozemních bojů, protože bojiště by ještě dlouho zůstávalo v jejich dostřelu. To už je pěkná řádka nevýhod. Mimochodem všechny popsané obavy německé generality z námořní invaze de facto potvrdila i válečná simulace, provedená britskou Královskou vojenskou akademií v Sandhurstu v roce 1974. Výsledkem této simulace byl katastrofální neúspěch operace Seelöwe se ztrátami 45 % mrtvých a zraněných a 37 % zajatých! Jedním ze zásadních faktorů vedoucích k selhání invaze v této simulaci přitom byla právě schopnost britského loďstva zničit velkou část následných vyloďovacích vln ještě na moři (více než třetina ztrát na životech německých vojáků se měla odehrát ještě před dosažením pobřeží) (více se o této simulaci můžete dozvědět ZDE).

kořistní nákladní nosič Universal Carrier s raketovým pohonem se připravuje na okraji startovací dráhy v rámci nácviku operace Stahlengel, za chvíli vojáci zažehnou trojici raketových motorů a vzlétnou, řízení během letu se provádělo natáčením trysek pomocí popruhů, které lze na snímku dobře vidět, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Není tedy divu, že němečtí generálové velmi brzy opustili myšlenku invaze po moři a začali se zabývat invazí ryze vzdušnou. Cílem bylo navrhnout ji tak, aby umožnila co nejrychleji přejít do osvědčeného německého stylu bleskové války. To znamenalo dopravit co nejvíce sil co nejrychleji na jedno místo, kde je nepřítel neočekává a které je vhodné k rozvinutí velkých obrněných formací. Ty by pak odsud postupovaly dál skrz britské vnitrozemí už klasickým stylem pozemního Blitzkriegu. Jako vhodné místo výsadku a soustředění vojska bylo vybráno území v hrabství Suffolk, konkrétně zhruba oblast v trojúhelníku měst Halesworth, Wickham Market a Diss. Oblast byla rovinatá a poměrně řídce osídlená a rozbíhaly se odsud kvalitní komunikace vedoucí oběma zamýšlenými směry útoku. První část vojsk měla z výchozího místa postupovat na západ, od města Diss směrem na Peterborough, Leicester a Birmingham (útok v tomto směru měl odříznout jižní část Anglie od zbytku země a znemožnit přesuny jednotek ze severu). Druhý útočný směr mířil od Wickham Marketu na jihozápad směrem na Ipswich, Chelmsford a Londýn. Plán invaze počítal s masivním použitím přepravních letounů, které by na místo dopravily jak vojáky, tak těžkou bojovou techniku.

Svůj návrh představili generálové Vůdci koncem roku 1940 a zároveň jej informovali, že pro účely této operace byl již zahájen vývoj velkokapacitního nákladního letounu Messerschmitt Me 323 Gigant. Hitlerovi se plán jako celek líbil. Vyjádřil však své obavy že ani letecký přesun za pomoci klasických letounů nebude dost rychlý a že britská RAF bude mít šanci zareagovat a způsobit invazním jednotkám velké ztráty ještě před přistáním. Chtěl myšlenku bleskové války dotáhnout do důsledku a požadoval mnohem rychlejší způsob vzdušné přepravy. I když Hitlerovou srdcovou záležitostí byly těžké pozemní zbraně, zajímal se také o vývoj jiných druhů vojenské techniky. Byl si tedy velmi dobře vědom úspěchů, kterých od třicátých let dosáhli inženýři Walter Dorberger a Wernher von Braun při vývoji balistických raket kódově označovaných jako Aggregat.

Výsledky programu Aggregat byly slibné a plány do budoucna přímo megalomanské. V té době byly buď vyvíjeny nebo již dokonce i odzkoušeny první generace raket s označením A1, A2, A3 a A5. Rozbíhaly se práce na silné raketě A4 a pro příští roky se počítalo se stavbou ještě mnohem větších a silnějších raket jako např. A10, která měla být schopna při odpálení z Německa zasáhnout území USA! Hitler měl jasno. Invazní armádu do Velké Británie nepovezou letouny, ale rakety! Jen tak bude německý útok skutečně bleskový! Britské letectvo nebude mít čas vůbec zareagovat. Než se stíhačky RAF dostanou do vzduchu, budou už německé jednotky dávno na britské půdě. A pokud by se i náhodou několik Spitfirů postavilo do cesty invazní flotile raket… co asi udělají? Vždyť téměř nebudou mít šanci rychle letící rakety nějak ohrozit. Vůdce byl tou představou nadšen a nařídil okamžitou studii proveditelnosti takovéto invaze.

Wehrner von Braun s modelem rakety V-2 s připojeným tankem Panzer IV, pozdější výpočty a testy ukázaly, že jedna raketa k přepravě středního tanku nestačí, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Za pouhý měsíc proběhlo další jednání na toto téma a tentokrát byl přizván i raketový inženýr Wernher von Braun. Ten si nechal ukázat mapy zvažovaného místa výsadku, ptal se na očekávané počty vojáků a techniky, hmotnost tanků, časování celé akce a mnoho dalších detailů. Pod přísným závazkem mlčenlivosti si všechny získané informace odnesl s sebou spolu s úkolem vypracovat do měsíce zprávu o proveditelnosti. Následně začala debata o tom, jak se bude celá operace jmenovat. Název Seelöwin (samice od lvouna), se kterým přišel Göring, byl smeten ze stolu, protože nová invaze již neměla s vodou nic společného. Ze závěrečného hlasování vyšel nakonec s 15 hlasy jako vítěz návrh Stahlengel (ocelový anděl).

Pro účely plánování vzdušné přepravy byly invazní síly rozděleny do několika skupin, jejichž přepravní nároky se významně lišily. První skupinu tvořila samozřejmě pěchota. Do Británie mělo být v podstatě najednou přepraveno 250 tisíc vojáků. Další skupinu tvořila podpůrná vozidla všeho druhu, tedy zejména transportéry pro pěchotu, munici, palivo a další válečný materiál. Poslední skupina zahrnovala bojovou techniku, zejména tanky, ale také děla. Každá z těchto skupin představovala specifickou sadu problémů, které bylo třeba vyřešit.

Program Aggregat nikdy nevyvíjel rakety, které by měly použitelný vnitřní nákladní prostor. Proto bylo jasné, že rakety budou sloužit pouze jako pohon. Takže například přepravovaná pěchota nebude moci sedět uvnitř rakety. Pokud jde o pěchotu, byla nejprve zvažována individuální přeprava vojáků pomocí osobních "jetpacků" (německy Raketenantriebrucksack). Po prvních ověřovacích zkouškách však byla tato cesta nakonec zavržena, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé takové množství vojáků ve vzduchu by nevyhnutelně vedlo ke vzájemným kolizím a ztrátám a za druhé při individuální přepravě by bylo nutno vyškolit každého jednoho muže, jak raketový pohon ovládat, a to bylo organizačně a časově dost složité. Už první experimenty přitom ukázaly, že bez takového školení by to opravdu nešlo. Našli se totiž i takový "experti", kteří si "jetpack" klidně nasadili obráceně (jako například nešťastník na snímku níže).

fotka ze zkoušek individuálních "jetpacků" (Raketenantriebrucksack), voják na snímku si zařízení nasadil obráceně, pokud by nyní zažehl trojici malých raketových motorů, zřejmě by jej to zavrtalo do země, riziko podobných chyb vedlo k zavrhnutí tohoto způsobu přepravy pěšáků, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Bylo tedy jasné, že pěchota se musí přepravovat nějak hromadně. Připojení rakety k běžnému nákladnímu automobilu, ve kterém by vojáci seděli, však bylo ihned vyloučeno. Klasické nákladní automobily s plátěnou střechou, jako např. Opel Blitz, nebyly dostatečně robustní, aby vydržely tento druh přepravy. Proto bylo nakonec rozhodnuto, že pěchota bude cestovat rovnou ve svých obrněných transportérech, ke kterým budou připojeny rakety potřebné síly. Zásoba paliva v nosných raketách bude vypočítána tak, aby se spotřebovalo zhruba v cílovém prostoru a samotné přistání se pak odehraje pomocí padáků. Obdobný byl i plán pro přepravu munice, paliva, náhradních dílů, zdravotního a jiného materiálu. Také zde budou využita lehce pancéřovaná nákladní vozidla s připojenými raketami a padáky. Pro tento účel se jako ideální typ jevil např. kořistní britský tahač Universal Carrier.

Velkým oříškem se ukázaly být dělostřelecké zbraně, ať už klasická děla a houfnice, nebo protitankové kanony. V té době totiž německá armáda spoléhala v podstatě výhradně na klasická děla vlečená pomocí kolových nebo polopásových tahačů (případně koní). Celý komplet dělo plus tahač byl příliš velký pro přepravu v jednom kuse (koně byli z raketové přepravy rovnou vyloučeni). Na druhou stranu, pokud by mělo dělo a tahač cestovat každý zvlášť, bylo by třeba dvakrát tolik raket (a i bez toho už byly potřebné počty obrovské). Jasným řešením bylo nasazení jen a pouze samohybných děl, která mohla cestovat jako jeden náklad. Největší výzvu však bezesporu představovaly tanky, coby nejtěžší ze všech vozidel, určených k přepravě.

Jako výchozí bod všech svých výpočtů si Von Braun vzal nejnovější raketu A4 (která vešla do dějin pod označením V-2). Výpočty ukázaly, že pro přepravu polopásových transportérů SdKfz 251 s pěchotou je tato raketa až zbytečně výkonná a bohatě bude stačit sestava několika menších a levnějších raket. Toto řešení navíc umožňovalo start z běžné horizontální polohy transportéru. V-2 naopak startovala vertikálně, takže k ní připojený transportér by tedy v okamžiku startu musel rovněž být ve vertikální poloze. Vzhledem k tomu, že SdKfz 251 měl otevřený strop, bylo toto vyloučeno, protože vojáci i jejich vybavení by se při startu prostě „vysypali“ ven. A totéž platilo také pro nákladní transportéry jako např. již zmiňovaný Universal Carrier, které měly rovněž otevřenou kabinu. U SdKfz 251 byla tedy nakonec použita sestava šesti nosných raket umístěných po třech na každém boku vozidla. U Universal Carrierů byla trojice štíhlých raketových motorů umístěna přímo nad nákladovým prostorem, samozřejmě v jeho zadní části.

obrněný transportér SdKfz 251 osazený šesti nosnými raketami, které umožňovaly téměř kolmý start z běžné cestovní pozice, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-216-0417-09, Wikimedia, Creative Commons, upraveno

Horší to bylo s tanky. Pro střední tanky typu Panzer III a Panzer IV byla i V-2 příliš slabá, a proto ji bylo nutné použít v tandemu. Jednoduše řečeno, ke každému tanku bylo třeba připojit dvě rakety typu V-2. Pro tanky se tedy počítalo se startem ve vertikální poloze. Vzhledem k tomu, že tanky byly plně uzavřené, to však nepředstavovalo zásadní problém. Samozřejmě ale bylo třeba všechny předměty v interiéru (včetně munice) mnohem důkladněji upevnit. Stejně tak bylo nutno upravit sedačky posádky a opatřit je pětibodovými bezpečnostními pásy, aby nedošlo během startu a přistání ke zraněním. Nad cílovým prostorem posádka tank odpojila od raket, čímž došlo zároveň k otevření sady obrovských padáků, na kterých tank přistál. Samotné rakety (a s nimi palivová nádrž, o které bude řeč níže) pak prostě spadly na zem o nějakých 20 až 30 km dále (to mimochodem přinášelo vítaný vedlejší efekt zmatení nepřítele, který nevěděl, co se děje a kde se to děje).

Z technického hlediska tedy byla „raketová“ invaze proveditelná. Bylo však třeba učinit obrovské přípravy. Bylo nutno vyrobit tisíce a tisíce raket nejen typu V-2, ale i oněch již zmiňovaných lehčích typů. Bylo třeba vyrobit tisíce a tisíce polopásových transportérů pro pěchotu i náklad a veškerou invazní techniku upravit tak, aby k ní mohly být připojeny velké přistávací padáky. Výroba samotných padáků už byla jen třešinkou na dortu příprav. Nad všechny problémy však čněla otázka paliva. Von Braunovy výpočty ukázaly enormní palivové nároky zamýšlené raketové flotily. Nejhorší byla samozřejmě situace okolo tanků. Němci plánovali do Británie přepravit zhruba dva tisíce tanků. Přeprava každého z nich přitom dle Von Brauna vyžadovala cca 50 tisíc litrů raketového paliva! Mimochodem tolik paliva se nevešlo ani do tandemu dvou raket V-2, takže k nim bylo nutno připojit ještě samostatnou obrovskou nádrž. Tímto řešením se o nějakých 30 let později nechali inspirovat Američané při stavbě svých raketoplánů.

Celkové nároky raketové invaze na palivo byly odhadnuty na neuvěřitelných 600 milionů litrů! Rakety V-2 přitom jako palivo používaly směs tvořenou ze 75 % ethylalkoholem a z 25 % vodou. Pro výrobu ethylakoholu v takovém množství však v Německu scházely továrny i další infrastruktura. Bylo by nutné je nejprve postavit a pak teprve se pustit do výroby. To by znamenalo několik let práce a Hitler původně plánoval, že invazi provede již 1. dubna 1941. Vůdce tedy svolal svůj generální štáb a nastolil zásadní otázku: kde vzít dostatečně rychle dostatečné množství ethylalkoholu pro výrobu 600 milionů litrů raketového paliva? Po dlouhém tichu se nesměle zvedla jedna ruka a náčelník štábu hlavního velitelství pozemních sil Franz Halder požádal o povolení promluvit. Na stole uprostřed místnosti rozvinul obrovskou mapu a zabodl prst do území SSSR.

Poslední kontrola raketových motorů před zkušebním startem. Provedené testy nicméně ukázaly, že tyto malé tryskové motory sice stačí pro nesení obrněného transportéru, ale pro tanky (i pro ty lehké) jsou zkrátka příliš slabé, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Ruská záliba ve vodce byla obecně známá už tehdy. Podle seriózních odhadů německých zpravodajců byla spotřeba alkoholu v Sovětském svazu zhruba na úrovni 15 litrů na člověka a rok a z toho drtivou většinu tvořila právě vodka. Při odhadované populaci 190 milionů lidí to znamenalo spotřebu cca 2,85 miliardy litrů čistého ethylakoholu za rok. Z toho se dalo usuzovat, že okamžitá zásoba alkoholu, kterou mají ruské rodiny u sebe doma v lahvích, by měla bohatě stačit k pokrytí potřebných 600 milionů litrů raketového paliva. Hitler si Haldera vyslechl a podíval se na von Brauna. Ten potvrdil, že i ethylakohol o koncentraci kolem 50 % by bylo možno po určitých úpravách k výrobě paliva použít.

Hitler chvíli přemýšlel a pak řekl „Rus nám vodku dobrovolně nikdy nedá. A když jo, bude za ni chtít tolik peněz, že by vyšlo levněji tu zatracenou zemi dobýt!“ po těchto slovech se Hitler odmlčel a všichni v sále se na sebe podívali. „K čertu se smlouvou! Stejně jsem tomu bolševikovi nikdy nevěřil!“ promluvil opět Führer. Hned na to rozhodl o dočasném odložení operace Stahlengel a nařídil Halderovi urychleně vypracovat plán útoku na SSSR, který by byl proveden ještě do léta 1941. Ano je to málo známý fakt, ale je tomu skutečně tak. Operace Barbarossa nebyla pro Hitlera nic víc, než cesta ke skutečnému cíli, tj. pokořit vzdorovité Brity v čele v tím nabubřelým Churchillem. Hitler byl přesvědčen, že si prostě dojde do Sovětského svazu pro 600 milionů litrů alkoholu skoro jako do samoobsluhy. Považoval to za snadnou a rychlou akci. Jak koneckonců ilustruje i jeho známý výrok o tom, že „stačí vykopnout dveře a celá ta shnilá stavba se zbortí… a my si odvezeme vodky, kolik budeme chtít.“ Za pár měsíců bude hotovo a pak už se Němci soustředí jen a pouze na Británii.

V této souvislosti stojí za vysvětlení i vznik kódového označení pro útok na SSSR, tedy operace Barbarossa. Výraz barbarossa znamená v latině „červený vous“, což, jak jistě uznáte, je dosti podivný název. A jak tedy vznikl? Když Hitler vyzval své generály, aby navrhli nějaké vhodné krycí označení pro chystanou operaci, přišel polní maršál Keitel s tím, že pokud je cílem akce získat zásoby alkoholu, hodilo by se pro ni označení operace červený nos (Unternehmen rote Nase). Göring však oponoval, že takové označení bude cíl operace až příliš odhalovat a navrhl proto, aby byl použit méně nápadný latinský ekvivalent, tedy Unternehmen Russus nasus. Toto označení ale jakoby přímo odkazovalo na Rusko (německy Russland), takže bylo rovněž shledáno málo zastírajícím a snadno prokouknutelným. Hitler proto rozhodl, že nápad s červeným nosem je sice pěkný, ale při hledání dostatečně konspiračního označení se budou muset posunout o pár centimetrů níže, tedy pod nos na vousy. Nebude to tedy červený nos, ale červené vousy a protože nápad s použitím latiny se všem líbil (připadali si nejspíš vzdělanější), bylo zvoleno dnes už legendární označení Unternehmen Barbarossa.

naprosto unikátní snímek tanku Panzer III s raketovým přepravním kompletem, tvořeným dvěma raketami V-2 a dodatečnou palivovou nádrží (v 70. letech využili Američané podobné řešení při stavbě prvního raketoplánu), všimněte si také čtyř velkých vaků s přistávacími padáky na bocích tanku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Přípravy na operaci Stahlengel tedy běžely dál, pro okolní svět téměř neviditelně. Von Braun kreslil a projektoval menší nosné rakety pro lehkou techniku, testoval start a let dvou V-2 spojených do tandemu s obrovskou palivovou nádrží uprostřed, zkoušelo se přistání tanků a obrněných transportérů na padácích atd. Hitler s von Braunem často dlouhé hodiny diskutoval detaily, které jej zajímaly. Přitom už snil o tom, jak za pár let s ještě výkonnějšími raketami vyšle svá vojska až za oceán do USA. Právě na základě těchto svých vizí dospěl Hitler k rozhodnutí, že všechny v budoucnu vyvíjené typy německých tanků musejí mít aerodynamický design, aby měly při letu menší odpor vzduchu a ušetřilo se tím aspoň trochu toho zatraceného raketového paliva. Prvním takovým typem se hned v následujícím roce stal slavný tank Panther. Ano, je to tak, pravým důvodem pro jeho skloněný čelní pancíř byla lepší aerodynamika a větší odolnost takového pancíře proti ostřelování byla v tomto případě pouze příjemným vedlejším efektem. A co teprve pozdější stíhač tanků Jagdpanther? Jeho přísně aerodynamické provedení nemůže nechat nikoho na pochybách, že byl navržen pro hladký let velmi vysokou rychlostí!

Cesta za ruským „palivem“ nakonec, jak víme, započala 22. června 1941. Za bojovými jednotkami postupovala speciální rekvírovací komanda tzv. Beschlagnahmengruppen. Jejich členové procházeli dům od domu a hledali jedinou věc, vodku. V prvních týdnech operace šlo vše vcelku hladce. Sovětská armáda byla německým útokem nejenom zaskočená, ale většině jejích vojáků to vlastně bylo úplně jedno. Život pod Stalinem nebo pod Hitlerem? Tyran jako tyran. Jediné, co je nutilo bojovat, byli všudypřítomní politruci, kteří všechny dezertéry rovnou popravovali. V západních oblastech SSSR místní obyvatelé německou armádu dokonce vítali. Netrvalo však dlouho a mezi ruským obyvatelstvem se začala šířit strašlivá, přímo děsuplná šeptanda. „Všechno vzali! Úplně všechno! Ve Lvově, v Minsku i v Rize! Chápete, úplně všechno! Těm chudákům tam nezůstalo vůbec nic!“.

Strach se začal šířit jako mor. Bábušky se křižovaly u posvátných ikon, někteří muži se snažili láhve s vodkou zakopat na zahradách, jiní rychle vypít. Stalin se rozhodl tohoto strachu využít. Ve svém slavném proslovu k národu 7. listopadu 1941 to všem řekl jasně: „Nemyslete si soudruzi a soudružky, že pokud nás Němci porazí, zůstane vlastně všechno takové, jak jste zvyklí. Fašistické bestie nám nechtějí ukrást jen naši zemi, chtějí nám vzít náš styl života! Seberou vám všechnu vodku, a ještě vás budou nutit pracovat!“ V sovětském národě se vzedmula nevídaná vlna nenávisti vůči nepříteli. Každý Rus byl nyní ochoten bojovat a bude-li to třeba také položit svůj život. „Neděláme to jen pro sebe, musíme vodku zachránit i pro naše děti!“ hecovali před útokem politruci a vojáci Rudé armády měli najednou jasno v tom, že Němce prostě musejí zahnat stůj co stůj.

speciální komanda zvaná Beschlagnahmengruppen zabavovala vodku po celém SSSR, nákladní vozidla ji pak svážena na nádraží a odsud putovala v cisternách do Německa, zde právě probíhá přelévání z demižonů do cisteren, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-186-0166-04A, Wikimedia, Creative Commons, upraveno

V prvních týdnech přijížděly z okupovaného sovětského území každý den desítky cisternových vagonů plných tolik potřebné tekutiny. Jak se však Sověti učili své tekuté zlato stále lépe a lépe ukrývat, zmenšovaly se i dodávky putující do Říše. Vše se navíc komplikovalo i vojensky. Přišel konec roku 1941 a Němci měli shromážděnu vodku, která postačovala sotva na sto milionů litrů raketového paliva a celá válka na východě přitom nevypadala, že by měla brzy a snadno skončit. Hitler zuřil, ale nemohl nic dělat. „Nákup“ vodky v Rusku se prostě nepovedl. Místo rychlého zabavení potřebného alkoholu se Němci nechali vtáhnout do dlouhých a vyčerpávajících bojů. Na jaře 1942 musel i samotný Hitler chtě nechtě uznat, že provedení operace Stahlengel není a ani v nejbližších měsících nebude možné. „Tak aspoň ty zatracené rakety naložte výbušninama a pošlete je na Londýn!“ rezignoval Führer.

Historie nezná kdyby, takže si dnes nemůžeme být jisti tím, jak by operace Stahlengel bývala dopadla, pokud by proběhla. Jisté je, že se na ni Němci připravovali opravdu důkladně a nic neponechali náhodě.

1 . 4. 2025, HEZKÝ APRÍL!

DOPORUČUJEME:

Přečtěte si úplně nový článek o kořistním útočném děle Semovente da 75/18!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje