3,7 cm Selbstfahrlafette L/70

prototyp polopásového stíhače tanků 3,7cm Selbstfahrlafette L/70, všimněte si kulometu na věži, který mohl sloužit i k vedení palby na nalétávající letouny, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Hlavním symbolem obrody německé armády v průběhu třicátých let dvacátého století se bezesporu staly tanky. Němci velmi dobře pochopili, jaký potenciál v sobě tento poměrně nový druh zbraně ukrývá pro moderní útočnou válku. A právě proto se začali také velmi intenzivně zaobírat tématem obrany proti tankům. V polovině třicátých let totiž bylo Německo stále v pozici toho slabšího, který na vývoji vlastních tanků teprve pracuje, zatímco nepřátelé kolem jich už mají ve svém arzenálu stovky. Schopnost bránit se nepřátelským tankům byla proto velmi důležitá. A protože v německém pojetí měly být tanky zejména rychlé, prostředky pro jejich ničení musely být také rychlé, ba co víc, musely být ještě rychlejší než jejich „kořist“. Zároveň musely samozřejmě zvládat pohyb v terénu a ideálně měly být také relativně levné.

Při definování těchto požadavků se německý Zbrojní úřad inspiroval u vlastního letectva a námořnictva a řídil se zhruba touto logikou: pokud chcete zaútočit na nepřátelský bombardér, nepošlete proti němu vlastní bombardér, ale rychlejší, obratnější a levnější stíhačku. Pokud chcete potopit nepřátelskou loď, můžete proti ní mimo jiné vyslat malý, rychlý a levný torpédový člun. Proč tedy stejně nepřistoupit i ke speciálnímu stroji na likvidaci tanků? A tak se zrodil koncept lovce (nebo stíhače) tanků, německy Panzerjäger.

V rámci technických možností, kterými Němci na přelomu let 1934 a 1935 disponovali, bylo rozhodnuto, že ideálním adeptem na Panzerjäger splňující dané požadavky, bude lehce pancéřovaný stroj na polopásovém podvozku. V návaznosti na toto rozhodnutí byly spuštěny vlastně hned tři projekty polopásových stíhačů, lehčí vyzbrojený kanonem ráže 37 a dva těžší s kanonem 75 milimetrovým. Vývojem prvního z nich byly pověřeny firmy Hansa-Lloyd a Rheinmetall Borsig. Hansa-Lloyd měl dodat podvozek s pancéřovým trupem. Konkrétně byl jako základ zvolen podvozek polopásového tahače, který Hansa-Lloyd v té době vyvíjela pod označením HL kl 3 a to ve variantě (H), tedy s motorem uloženým v zadní části. Firma Rheinmetall pak měla připravit bojovou věž a do ní upravený protitankový kanon ráže 37 mm.

prototyp 3,7cm Selbstfahrlafette L/70, všimněte si nouzového průlezu v boční stěně nad pásy, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Firma Hansa-Lloyd (dceřiná společnost firmy Borgward) pracovala od roku 1933 na vývoji polopásového dělostřeleckého tahače s tažnou silou tří tun (později se zhmotnil v sériovém Sd.Kfz. 11). Roku 1934 spatřil světlo světa první prototyp podvozku pro tento tahač, který dostal tovární označení HL kl 2. O rok později následovala vylepšená verze prototypálního podvozku HL kl 3. Pro stavbu stíhače tanků však byla připravena upravená verze podvozku s názvem HL kl 3 (H), kde písmeno H v závorkách zřejmě reprezentovalo slovo Heck, tedy záď. Toto slovo odkazovalo na umístění motoru, který byl na rozdíl od pozdějších sériových tahačů u tohoto prototypu umístěn vzadu.

Proč se konstruktéři rozhodli přesunout pohonnou jednotku z přední části na záď, se v pramenech výslovně nepíše, ale jejich uvažování lze zřejmě vytušit. Samotný dělostřelecký tahač, pro který byl podvozek původně vyvíjen, neměl nést žádné pancéřování ani výzbroj. Nový stíhač tanků měl být naopak pancéřovaný i ozbrojený a tím pádem tedy také zcela jistě těžší. Nejslabším prvkem polopásového podvozku je samozřejmě jeho přední kolová část. Konstruktéři se tedy přesunem motoru pravděpodobně snažili ulevit přední kolové nápravě, která by jinak díky zvýšené hmotnosti vozu mohla být přetížená (zejména při jízdě z kopce nebo při najíždění na terénní nerovnost). Hlavní částí podvozku byla pochopitelně pásová soustava tvořená předním hnacím kolem, zadním kolem napínacím a pěti koly pojezdovými. Pojezdová kola byla tvořená vždy dvě disky, které byly na osách umístěny nestejně daleko od sebe. Disky lichých kol byly blízko u sebe a zapadaly do mezer mezi disky sudých kol. Kola byla odpružena pomocí torzních tyčí. Pásy byly opatřeny gumovými patkami, které měly snižovat otřesy při rychlé jízdě po zpevněném povrchu.

Mezi další úpravy podvozku patřilo posunutí řidičova stanoviště do středu trupu. U původního podvozku vyvíjeného pro dělostřelecký tahač seděl řidič vlevo a vedle něj bylo místo pro dalšího vojáka. Řidič chystaného stíhače tanků však žádného spolujezdce mít neměl a proto dávalo smysl jej posadit nikoliv nalevo, ale doprostřed. Samozřejmě si to vyžádalo také přemístění všech ovládacích prvků včetně volantu, který musel být navíc sklopen, aby se vešel pod pancíř.

prototyp 3,7cm Selbstfahrlafette L/70, v zadní části trupu se ukrýval motor, zdroj: forosegundaguerra.com, upraveno

Kousek za sedačkou řidiče byla v rámu šasi uložena převodovka a nad ní plošina pro otočný podstavec kanonu. Mohutný podstavec však nenesl pouze samotný kanon, ale také sedačky pro dva vojáky, tvořící jeho obsluhu. Po levé straně kanonu bylo k podstavci upevněno sedátko střelce, vpravo za kanonem pak bylo sedátko pro nabíječe. K podstavci byl dále upevněn vak pro zachycování prázdných nábojnic a schránka s pohotovostní zásobou munice pro kanon. Za zády střelce čnělo z podstavce silné rameno, které jej spojovalo s otočnou věží.

Na podstavci byl uložen kanon 3,7 cm Pak L/70. Prameny jsou bohužel vcelku skoupé na podrobnější informace o této zbrani. Podle všeho tuto zbraň vyvinula firma Rheinmetall úpravou klasického protitankového kanonu Pak 35/36. Nová zbraň však dostala výrazně delší hlaveň (namísto původních 45 násobků ráže to bylo 70 násobků ráže, proto označení L/70). Série Panzer Tracts uvádí, že protitankový granát pro tento kanon vážil 710 g a ústí hlavně opouštěl rychlostí 900 m/s. Pokud je uváděná hmotnost projektilu správná, nešlo o běžnou munici používanou pro Pak 35/36, ale o speciální munici pro nový upravený kanon. Ještě doplňme, že podstavec umožňoval zbrani vertikální náměr v rozsahu od -7 do +20 stupňů a otáčení v plném rozsahu 360 stupňů.

Dále za plošinou s podstavcem kanonu byla v rámu šasi uložena palivová nádrž a baterie a za nimi už pak začínal motorový prostor. Zde se ukrýval benzínový šestiválec Hansa-Lloyd 3500L o obsahu 3,485 litru, který dával výkon 70 koní při 2600 otáčkách za minutu. Před samotným motorem byl uložen chladič a deska, která motorovou sekci oddělovala od hlavní bojové kabiny. Na motor byla napojena převodovka typu Hansa-Lloyd Goliath se čtyřmi stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Podle některých zdrojů měl vůz ještě dvoustupňovou redukční převodovku.

tovární snímek podstavce kanonu pro 3,7cm Selbstfahrlafette L/70, všimněte si sedátka pro střelce a vaku na prázdné nábojnice, velké rameno s dvěma kruhovými otvory spojovalo podstavec kanonu s otočnou věží zdroj: forosegundaguerra.com, upraveno

Na podvozku byl instalován trup svařený z rovných pancéřových desek. Díky výše uvedenému posunu řidičova stanoviště do středu šasi, a zejména pak díky rovněž zmíněnému přemístění motoru na záď, mohla být přední část pancéřového trupu řešena velmi úsporně. Pancéřová kabina řidiče tedy měla pouze nízký a úzký „nos“, za kterým se zvedala čelní stěna s hlavním pozorovacím průzorem. Další průzory pak měl řidič také v obou bočních stěnách své kabiny. Zřejmě kvůli úspoře hmotnosti nedostala přední kola ani žádné blatníky a rovněž systém jejich odpružení zůstal zcela odkrytý a nechráněný.

Za prostorem řidiče následovala hlavní kabina, jejíž stěny se od podvozku směrem vzhůru výrazně rozšiřovaly. Díky tomu poskytovala střecha kabiny dostatečně širokou plochu pro uložení bojové věže. Protažená zadní část trupu chránila motorový prostor a proto byla opatřena zamřížovanými průduchy pro proudění vzduchu a také servisními poklopy. Na střeše trupu byla umístěna otočná bojová věž. Její čelní stěnou procházela hlaveň kanonu. Napravo od kanonu bylo ve věži střeliště pro kulomet, nalevo od kanonu pak byl otvor, skrz který hleděl zaměřovač kanonu. I když to tak na první pohled nevypadá, bojová věž měla otevřený strop. Pouze v jeho pravé zadní části byl umístěn okruh s úchytem pro kulomet, který se dal použít i pro palbu proti nízko se pohybujícím letounům. V zadní stěně věže byl uzavíratelný otvor, který zřejmě sloužil ke snadnějšímu nakládání munice.

Polopásový stíhač tanků dostal oficiální označení 3,7 cm Selbstfahrlafette L/70, tedy doslova samohybná lafeta pro kanon 3,7 cm L/70. Posádku vozidla tvořili tři muži. Řidič měl de facto vlastní malou kabinu v přední části vozu (i když od hlavní kabiny jej oddělovalo pouze opěradlo jeho sedačky). K nástupu a výstupu mu sloužily poměrně velké dveře v bočních stěnách jeho stanoviště. Dalšími dvěma vojáky na palubě byli již zmiňovaní střelec a nabíječ. Střelec přitom pravděpodobně plnil také funkci velitele vozu. Tito dva členové posádky mohli k nástupu a výstupu využít buď otevřený strop věže, nebo obdélníkové průlezy v bočních stěnách nad pásy. U zadní stěny kabiny (tedy u stěny oddělující kabinu od motorové sekce) byla velká schránka pro náboje do kanonu.

tento tovární snímek ukazuje umístění střelce a nabíječe uvnitř 3,7cm Selbstfahrlafette L/70, velké rameno mezi oběma muži spojovalo podstavec kanonu s otočnou věží, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Prototyp 3,7 cm Selbstfahrlafette L/70 byl dokončen zřejmě v září 1936 (alespoň jsou tak datovány jeho tovární fotografie). Vozidlo měřilo 5,1 metru na délku a 2 metry na šířku. Po silnici se dokázalo pohybovat rychlostí až 50 km/h. Informace o hmotnosti, síle pancéřování, spotřebě paliva, ani dalších podobných detailech nejsou bohužel v literatuře k mání. Dostupné nejsou ani bližší informace o výsledcích jeho testování. Jedno je však jisté, první postavený prototyp zůstal také prototypem posledním a projekt byl ukončen. Obecně bývá uváděno, že polopásový stroj nesplnil armádní očekávání. Ve výsledku nebyl nijak podstatně rychlejší než klasické tanky a dokonce prý nebyl ani o mnoho levnější (i když samozřejmě cena za kus v prototypálním stádiu není úplně objektivní měřítko).

7,5 cm Selbstfahrlafette L/40,8

prototyp 7,5cm Selbstfahrlafette L/40,8 starší verze založený na podvozku BN L 6 (H), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Než se objevily první německé sériové tanky, musel si Reichswehr (a Wehrmacht) projít nesnadným obdobím hledání té správné cesty. Kvůli restrikcím, uvaleným Versailleskou smlouvou, byli Němci při tomto hledání po dlouhou dobu odkázání pouze na teoretické úvahy, studium dostupných poznatků jiných národů a první vlastní experimenty s více či méně ostudnými atrapami tanků (pokoutně vyvíjené a testované projekty Grosstraktor a Leichtratkor lze v tomto kontextu považovat jen za jakousi slepou uličku v onom procesu hledání správné cesty).

Podobným obdobím nejistoty, teoretizování a hledání správné cesty si musela projít i samohybná protitanková děla, než se v Německé výzbroji pevně etablovala pod označením Panzerjäger, tedy doslova lovec tanků (v české vojenské terminologie stíhače tanků). Němci velmi dobře pochopili, že protitankový boj bude v budoucnu velmi důležitou disciplínou. Pokud mají v moderní válce hrát prim tanky, pak je nezbytné umět se jejich útoku účinně bránit. A pro Německo první poloviny třicátých let to platilo dvojnásob, protože se nalézalo v pozici toho slabšího, který na vývoji vlastních tanků teprve pracuje, zatímco nepřátelé kolem jich už mají ve svém arzenálu stovky. A protože tanky (tedy alespoň v německém pojetí) měly být zejména rychlé, prostředky protitankového boje musely být také rychlé, ba co víc, musely být ještě rychlejší než jejich „kořist“. Zároveň musely samozřejmě zvládat pohyb v terénu a ideálně měly být také relativně levné.

Při definování těchto požadavků se německý Zbrojní úřad inspiroval u vlastního letectva a námořnictva a řídil se zhruba touto logikou: pokud chcete zaútočit na nepřátelský bombardér, nepošlete proti němu vlastní bombardér, ale rychlejší, obratnější a levnější stíhačku. Pokud chcete potopit nepřátelskou loď, můžete proti ní mimo jiné vyslat malý, rychlý a levný torpédový člun. Proč tedy stejně nepřistoupit i ke speciálnímu stroji na likvidaci tanků? V rámci technických možností, kterými Němci v roce 1934 disponovali, bylo rozhodnuto, že ideálním adeptem na lovce tanků bude lehce pancéřovaný stroj na polopásovém podvozku. V návaznosti na toto rozhodnutí byly spuštěny hned tři projekty, mezi nimi i projekt stíhače na podvozku připravovaného dělostřeleckého tahače firmy Büssing-NAG.

7,5cm Selbstfahrlafette L/40,8 na podvozku BN L 6 (H), z fotografií to není zcela zřejmé, ale bojová věž měla otevřený strop, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Šlo o tahač s tažnou silou 5 tun, který Büssing-NAG v té době vyvíjela nejprve pod označením BN L 4 a posléze jako BN L 5 (i když do dějin tento stroj vešel pod pozdějším výzbrojním označením Sd.Kfz. 6). Pro potřeby připravovaného stíhače tanků však musela vzniknout podstatně upravená varianta podvozku, která si vysloužila samostatné označení BN L 6 (H). Hlavní změnou bylo přesunutí pohonné jednotky z přídě do zadní části podvozku. Proč se konstruktéři rozhodli přesunout pohonnou jednotku z přední části na záď, se v pramenech výslovně nepíše, ale jejich uvažování lze zřejmě vytušit. Samotný dělostřelecký tahač, pro který byl podvozek původně vyvíjen, neměl nést žádné pancéřování ani výzbroj. Nový stíhač tanků měl být naopak pancéřovaný i ozbrojený a tím pádem tedy také zcela jistě těžší. Nejslabším prvkem polopásového podvozku je samozřejmě jeho přední kolová část. Konstruktéři se tedy přesunem motoru pravděpodobně snažili ulevit přední kolové nápravě, která by jinak díky zvýšené hmotnosti vozu mohla být přetížená (zejména při jízdě z kopce nebo při najíždění na terénní nerovnost).

Podvozek však prošel i dalšími úpravami. Oproti BN L 5 měl BN L 6 (H) na každém boku o jedno pojezdové kolo více (přesněji řečeno o jednu osu více). Díky tomu došlo ke zmenšení mezery mezi pásovou částí a přední kolovou nápravou. Pojezdová kola pásů byla odpružena pomocí torzních tyčí a opatřena gumovou obručí pro lepší jízdní vlastnosti. Kola byla dvojitá, každé tvořené dvěma plechovými disky. Kola na sousedních osách se vzájemně částečně překrývala, což bylo řešení typické pro německé polopásy (a později i tanky). Vpředu bylo kolo hnací, zcela vzadu pak kolo napínací. Pásy byly opatřeny gumovými patkami, které měly snižovat otřesy při rychlé jízdě po zpevněném povrchu.

Kromě firmy Büssing-NAG, se na projektu podílela také firma Rheinmetall Borsig, která měla navrhnout a dodat pancéřový trup, otočnou věž a kanon ráže 75 mm. V přední části pancéřového trupu byla kabina řidiče a jeho spolujezdce. Před sebou měl každý z nich svůj vlastní pozorovací průzor a v boční stěně vedle sebe pak svá vlastní nástupní dvířka s dalším pozorovacím průzorem. Z literatury není jasné, jakou roli řidičův spolujezdec vlastně zastával. Teoreticky přicházejí v úvahu role kulometčíka, radisty, velitele nebo jejich vzájemné kombinace. O roli kulometčíka nemůže být řeči, protože v kabině žádný kulomet instalován nebyl. Žádný zdroj ale neuvádí, že by vozidlo mělo nějakou radiostanici a ani na fotografiích není vidět žádné radiová anténa, takže role radisty je také v podstatě vyloučena. Zbývá tedy role velitele, i když je pravdou, že jeho umístění v trupu nebylo právě typické. Velitelé bojových strojů totiž obvykle mívali svá stanoviště tam, odkud měli nejlepší možný výhled na bojiště, tedy v bojové věži. V tomto případě se však velitel do věže zřejmě prostě nevešel.

7,5cm Selbstfahrlafette L/40,8 starší verze založený na podvozku BN L 6 (H), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Každopádně za prostorem řidiče a jeho spolujezdce následovala hlavní kabina vozu, jejíž stěny se od podvozku směrem vzhůru výrazně rozšiřovaly. Díky tomu poskytovala střecha kabiny dostatečně širokou plochu pro uložení bojové věže. Zadní část pancéřového trupu pak ukrývala motorový prostor, proto zde bylo několik poklopů pro servisní přístup k pohonné jednotce a tři vzduchové průduchy se zvýšenými kryty. Vozidlo bylo pravděpodobně poháněno šestiválcovým motorem Maybach typu NL 38 TU o obsahu 3,79 litru a výkonu 100 koní při 3000 otáčkách. Na motor byla napojena převodovka Zahnradfabrik ZG45 se čtyřmi rychlostmi pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Byla zde však ještě dvoustupňová redukční převodovka, takže celkem měl řidič k dispozici vlastně 8 stupňů pro jízdu vpřed a 2 pro couvání.

Na střeše trupu byla umístěna otočná bojová věž. Její čelní stěnou procházela hlaveň kanonu 7,5 cm Kanone L/40,8 (někdy také uváděného jako 7,5 cm Kanone L/41). Úchyt dovoloval zbrani měnit vertikální náměr v rozsahu od -9 do +20 stupňů. Horizontální pohyb zajišťovalo otáčení věže, které bylo možné v rozsahu plných 360 stupňů. Pro kanon byly k dispozici protitankové granáty o hmotnosti 6,8 kg s úsťovou rychlostí 685 m/s a tříštivotrhavé granáty vážící 5,85 kg, které opouštěly hlaveň rychlostí 485 m/s. Na vzdálenost 1000 metrů dokázal protitankový granát probít skloněný homogenní pancíř o síle 62 mm. Na vzdálenost 1500 metrů to bylo stále velmi solidních 59 mm. Nalevo od kanonu byl v čelní stěně věže uzavíratelný otvor pro zaměřovač. Strop bojové věže zůstal otevřený. Při nepříznivém počasí jej mohli vojáci zakrýt nepromokavou celtou. Otevřený strop také zároveň sloužil jako nástupní a výstupní průlez. Z fotografií ani z literatury to není zcela jednoznačné, ale další nástupní průlez byl možná v levé boční stěně kabiny nad pásy. V bojové kabině a věži měli své stanoviště další dva členové posádky, tedy nabíječ a střelec, který zřejmě zastával i funkci velitele vozu.

Nový polopásový stíhač tanků na podvozku BN L 6 (H) dostal označení 7,5 cm Selbstfahrlafette L/40,8 (Modell 1). Kompletaci prototypu provedla firma Rheinmetall pravděpodobně v srpnu roku 1938 (alespoň jsou tak datovány jeho tovární fotografie). Síla pancéřování na čele a bocích trupu byla 20 mm. Další detaily jako například celková hmotnost, rychlost, zásoba střeliva apod. nejsou v literatuře k mání. Postavený prototyp zůstal sirotkem a sériové výroby se nedočkal.

novější verze 7,5 cm Selbstfahrlafette L/40,8 Versuchsstück 3 na podvozku BN 10 (H), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

S ubíhajícím časem zrál i projekt samotného dělostřeleckého tahače. Koncem roku 1936 vznikla další varianta jeho podvozku s označením BN L 7, o rok později pak BN L 8 a probíhaly práce na další variantě s označením BN 9. Büssing-NAG se proto rozhodl při dalších pracích na polopásovém stíhači tanků využít novější verzi podvozku. Samozřejmě bylo opět nutno provést některé úpravy, zejména zase přesunout motor do zádi trupu. Nový upravený podvozek dostal označení BN 10 (H). Pásová část tohoto podvozku měla šest os pro pojezdová kola.

Pancéřový trup byl svým provedením velmi podobný předešlé verzi, byl ovšem o něco nižší. Také bojová věž vypadala velmi podobně, jako u předešlé verze stíhače, včetně otevřeného stropu. Kanon zůstal typu 7,5 cm Kanone L/40,8, byl však nyní opatřen úsťovou brzdou. Ze zadní stěny věže vyčnívala oválná část mechanismu pro samočinné vyhazování prázdných nábojnic z komory kanonu. Motor byl pravděpodobně typu Maybach NL 38 TUK nebo TUKRM o obsahu 3,79 litru a výkonu 100 koní při 2800 otáčkách. Další detaily jako hmotnost a dokonce ani síla pancéřování nejsou v pramenech uváděny. Tato generace polopásového stíhače na podvozku BN 10 (H) byla evidována jako 7,5 cm Selbstfahrlafette L/40,8 (Modell 1) Versuchsstück 3 (tedy doslova ověřovací kus 3). Na továrních fotografií prototypu stojí datum 27. ledna 1940.

Název Versuchsstück 3 napovídá, že kromě prvního prototypu na podvozku BN L 6 (H) (který snad můžeme považovat za první exemplář) musel existovat ještě nějaký druhý ověřovací kus (nějaký Versuchsstück 2). Literatura o něm však bohužel mlčí. Fotografická dokumentace jednoznačně dokládá, že v srpnu 1938 byla postavena dřevěná maketa polopásového stíhače v měřítku 1:1, která je sice velmi podobná Versuchsstück 3, nicméně jsou patrné určité rozdíly (např. počet pojezdových kol pásové soustavy). Je tedy možné, že chybějící Versuchsstück 2 bylo označení tohoto vývojového stupně, který se však nakonec nezhmotnil do prototypu, ale pouze do dřevěné makety? Ať už to bylo jakkoliv, jisté je to, že ani stíhač na podvozku BN 10 (H) (tedy onen Versuchsstück 3) se nedočkal sériové výroby. Ani on tedy zřejmě nesplnil očekávání svých tvůrců.

novější verze 7,5 cm Selbstfahrlafette L/40,8 Versuchsstück 3 na podvozku BN 10 (H), všimněte si, jak nízký byl trup vozidla, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

A totéž platilo o celé koncepci polopásových stíhačů tanků. Praktické ověření původních teoretických úvah zkrátka ukázalo, že polopásový stroj tohoto určení nemá kýžené vlastnosti a nedává smysl jej zavádět jako standard. Stíhač tanků jako takový měl svou budoucnost stále před sebou… měla však patřit strojům na plně pásových podvozcích převzatých od samotných tanků.

Panzer Selbstfahrlafette II

jeden ze dvou prototypů Panzer Selbstfahrlafette II nasazený v rámci 605. praporu stíhačů tanků v severní Africe, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Zhruba v polovině 30. let dvacátého století zahájil německý zbrojní úřad tři projekty nových stíhačů tanků založených na polopásových podvozcích. Tomuto kroku předcházela důkladná teoretická analýza toho, jaké vlastnosti by bojové stroje určené k aktivnímu lovu nepřátelských tanků vlastně měly mít. Podle jejích výsledků měly být lovci tanků zejména rychlý, se silnou výzbrojí, dobrou průchodností terénem a rozumnou cenou. Síla pancéřování byla až druhořadá. Při zvážení těchto požadavků a dostupných technických možností se využití polopásového podvozku jevilo jako nejvhodnější řešení. Stroj, který je popsán na následujících řádcích, byl posledním z uvedených tří projektů (předcházející projekty 3,7 cm Selbstfahrlafette L/70 a 7,5 cm Selbstfahrlafette L/40,8 jsou popsány výše). Jeho vývoj byl objednán v březnu roku 1936.

Podvozek (a zřejmě i pancéřový trup) měla připravit firma Büssing-NAG. Jako základ si konstruktéři z Büssing-NAG vypůjčily podvozek polopásového dělostřeleckého tahače s tažnou silou 5 tun, na kterém firma v té době pracovala. Do dějin tento tahač sice později vešel pod označením Sd.Kfz. 6, v roce 1936 však existoval zatím ve své vývojové variantě BN L 5 a právě přicházela další varianta BN L 7. Pro nový účel byl však podvozek významně upraven a dostal vlastní typové označení HKP 902 (někdy také uváděno jako HKp 902). Pásová část modifikovaného podvozku měla přední hnací kolo, zadní napínací kolo a mezi nimi pět os s pojezdovými koly, uspořádanými tak, že se navzájem částečně překrývala. Pojezdová kola byla zřejmě vyrobena na míru pro HKP 902, protože svým provedením neodpovídala kolům polopásů BN L 5 ani BN L 7.

Před pásovou částí byla kolová náprava, která sloužila k zatáčení v mírných zatáčkách (v ostřejších zatáčkách se již zapojovaly brzdy pásů). Podél celého boku vozidla se táhl dlouhý blatník, který zastřešoval jak kolovou tak pásovou část podvozku. Za plochým nosem trupu se zvedaly stěny hlavní kabiny pro posádku. V čelní stěně byla dvojice pozorovacích průzorů. Ten vlevo sloužil řidiči, ten vpravo veliteli, jež zároveň plnil také funkci radisty. Každý z vojáků pak měl ještě vlastní průzor v boční stěně svého stanoviště. K nástupu a výstupu sloužily řidiči a veliteli dva poklopy, umístěné ve střeše kabiny přímo nad jejich hlavami.

Panzer Selbstfahrlafette II v Africe, otevřený strop věže posádka z části zakryla plachtou kvůli ochraně před sluncem a prachem, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Za prostorem řidiče a velitele následovala hlavní a také nejširší část kabiny. Na její střeše pak ležela plně otočná bojová věž a uvnitř ní hlavní zbraň, kanon 7,5 cm L/40,8. Bojovou věž i kanon vyvinula a dodala společnost Rheinmetall-Borsig. Úchyt dovoloval zbrani měnit vertikální náměr v rozsahu od -8 do +20 stupňů. Střelec měl k dispozici protitankové granáty o hmotnosti 6,8 kg s úsťovou rychlostí 685 m/s a tříštivotrhavé granáty vážící 5,85 kg, které opouštěly hlaveň rychlostí 485 m/s. Na vzdálenost 1000 metrů dokázal protitankový granát probít skloněný homogenní pancíř o síle 62 mm. Na vzdálenost 1500 metrů to bylo stále velmi solidních 59 mm. Zásoba munice pro kanon činila 35 nábojů. S kanonem byl spojen periskopický zaměřovač, který se vysouval z otevřeného stropu věže. Ano, strop bojové věže byl zcela otevřený a při nepříznivém počasí jej mohli vojáci zakrýt nepromokavou celtou. Otevřený strop také zároveň sloužil jako nástupní a výstupní průlez pro nabíječe a střelce, kteří zde měli své stanoviště.

V zadní části trupu byl motorový prostor. Prakticky celou jeho kapotu tvořila dvě křídla velkého servisního poklopu, opatřená zamřížovanými průduchy, umožňujícími proudění vzduchu k motoru a chladiči. Pod kapotou se skrýval benzínový šestiválec Maybach HL 45 s obsahem 4,678 litru, který dával maximální výkon 150 koní při 3800 otáčkách za minutu. Jedenáct tun vážící vozidlo dokázalo s tímto motorem vyvinout maximální rychlost 50 km/h. Čelní pancíř trupu i kabiny byl silný 20 mm, na bocích to bylo mezi 10 a 14,5 mm, na zádi 10 mm, na stropech 10,5 mm a na dně podvozkové vany pouhých 5,5 mm.

Firma Rheinmetall-Borsig postavila dva plnohodnotné prototypy až v průběhu roku 1941. Pokud jde o označení nového bojového vozidla, lze v historických materiálech narazit na pěknou řádku různých názvů. My se pro jistotu přidržíme jednoho z těch jednodušších a málo krkolomných označení Panzer-Selbstfahrlafette II. V srpnu 1941 rozhodla armáda o tom, že ze dvou existujících vozidel bude vytvořena speciální těžká protitanková četa (schwere Panzer-Jäger Zug (Sfl.)), která bude přidělena k 605. praporu stíhačů tanků (Panzer-Jäger Abteilung 605) a spolu s ním bude sloužit v severní Africe v rámci německých Afrika Korps. Uvedená těžká protitanková četa dostala vlastní (dlužno dodat poměrně skromnou) organizační strukturu. Kromě obou polopásových stíhačů zahrnovala četa ještě jeden nákladní automobil a dva terénní osobní automobily. Personál čety čítal pouhých 18 vojáků (dvě čtyřčlenné posádky obou stíhačů, dva rezervní řidiči stíhačů, velitel čety, dva mechanici, jeden posel a čtyři řidiči automobilů).

Panzer Selbstfahrlafette II připraven k přesunu na podvalníku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Začátkem prosince 1941 byl první z obou stíhačů Panzer-Selbstfahrlafette II odeslán z Německa do Itálie, aby se zde nalodil na loď do Afriky. 5. ledna 1942 bylo vozidlo vyloženo v přístavu v Tripolisu a 17. ledna dorazilo k 605. praporu stíhačů tanků. 21. ledna 1942 se tak toto vozidlo mohlo zapojit do Rommelova útoku proti Britům východně od Marsá al-Briga. 8. března 1942 byla celá schwere Panzer-Jäger Zug (Sfl.) převedena pod bojový odřad velitelství Panzerarmee Afrika. Těžko říci, jak tuto organizační změnu interpretovat, ale podle našeho skromné názoru to nemluví úplně ve prospěch polopásových stíhačů (vypadá to tak, že hlavní bojové jednotky se jich chtěly spíše zbavit).

V hlášení Panzerarmee Afrika z 31. března 1942 ještě figurují oba Panzer-Selbstfahrlafette II. 25. května téhož roku byl již hlášen pouze jeden z nich. Co se stalo s tím druhým, není z hlášení patrné. Ztráta posledního polopásového stíhače je pak uvedena v hlášení z 5. června 1942. Toto hlášení zároveň uvádí, že ztracený polopás během své služby v Africe zlikvidoval tři nepřátelské tanky.

HKp 6.03

Výsledkem projektu HKp 6.03 měl být nástupce obrněného transportéru Sd.Kfz. 251, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jedním z všeobecně známých symbolů Wehrmachtu se bezesporu staly polopásové obrněné transportéry v našich končinách známé pod lidovým (a zcela nesprávným) názvem „Hakl“. Jejich oficiální název zněl mittlerer Gepanzerter Mannschaftstransportwagen, ovšem pro snadnější zapamatovatelnost postačí jejich výzbrojní kód Sd.Kfz. 251. Tento legendární stroj se sice do výzbroje německé armády dostal až v roce 1939, ovšem jeho vývoj lze vystopovat vlastně až do roku 1933. Tehdy totiž začaly práce na lehkém dělostřeleckém tahači Sd.Kfz. 11, který později posloužil jako základ pro zmíněný transportér. Díky tomuto původu trpěl Sd.Kfz. 251 některými vadami na kráse. Podvozek, na kterém stál, byl totiž původně navržen pro stroj zcela jiného určení (tahač děl) a v roce 1939 už rozhodně nepředstavoval poslední výstřelek moderní techniky.

Proto se armáda vlastně již v roce zavedení transportéru do služby začala rovnou zajímat o možnosti jeho zásadní modernizace. V červenci 1939 byl spuštěn projekt HK 6 (HK = Halbketten), v rámci kterého měla firma Hanomag vyvinout sérii polopásových vozidel, nahrazujících starší typy Sd.Kfz. 11, Sd.Kfz. 250 a Sd.Kfz. 251 (která byla všechna konstrukčně příbuzná). Plánovaný nástupce „dvěstěpadesátjedničky“ byl v rámci této série veden jako HKp 6.03. Hanomag pro tento stroj vyvíjel podvozek s dalšími agregáty, zatímco pancéřový trup měla navrhnout firma Büssing-NAG.

V průběhu roku 1941 byly postaveny dva ověřovací prototypy a jejich následné testování probíhalo až do roku 1942. Na první pohled byl nový stroj až překvapivě podobný původnímu Sd.Kfz. 251. Změnilo se toho však celkem dost (vlastně skoro všechno). Namísto původního rámu mělo vozidlo samonosnou pancéřovou vanu, která vozidlo a posádku lépe chránila v případě najetí na minu a zároveň byla vodotěsná, takže transportéru dovolovala hluboké brodění. Právě kvůli možnosti brodění byly průduchy pro přívod vzduchu k pohonné jednotce umístěny na vrchní kapotě motorového prostoru. Pod novou kapotou se ukrýval také nový motor, a to šestiválec Maybach HL 45 o maximálním výkonu 150 koní. A nová byla i osmistupňová převodovka Maybach Variorex.

HKp 6.03 byl staršímu Sd.Kfz. 251 velmi podobný, šlo však o zcela nový stroj, do výroby se však nakonec nedostal, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nové bylo odpružení předních kol, brzdy a koncové převody pásů, pojezdová kola i hnací kola, blatníky, tlumič výfuku a další prvky. HKp 6.03 měl o 40 mm větší světlou výšku než jeho předchůdce a do jeho nádrží se vešlo o 30 litrů více benzínu. I přes všechny popsané rozdíly však celkové uspořádání stroje zůstalo v podstatě stejné jako u staršího Sd.Kfz. 251. Vpředu klasická kola s pneumatikami, vzadu pásová soustava s odpružením pomocí torzních tyčí. Motor vpředu, za ním kabina řidiče a velitele a vzadu pak prostor pro pěší družstvo čítající 10 mužů. Prostor pro výsadek měl nástupní dveře v zadní stěně a otevřený strop.

Hmotnost nového stroje se pohybovala okolo 9 tun, čelní pancíř byl silný solidních 30 mm a maximální rychlost na silnici snad činila až 65 km/h. I když bezesporu představoval krok vpřed, HKp 6.03 nakonec do sériové výroby přijat nebyl. Koncem roku 1941 byl totiž zahájen projekt Kätzchen, který sliboval dodat armádě plně pásový obrněný transportér úplně nové konstrukce. Projekt HKp 6.03 byl tedy před koncem roku 1942 ukončen. Závěrem doplňme, že ani projekt Kätzchen nakonec nedospěl do sériové výroby, a tak musela německá vojska až do konce války spoléhat na Sd.Kfz. 251 se všemi jeho kvalitami i nedostatky.

10,5 cm leFH 18/40/1 auf H Kl 6p

první ověřovací instalace houfnice ráže 105 mm proběhla za použití staršího podvozku HL Kl 5, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

První konceptuální nákres lehké houfnice ráže 105 mm na polopásovém podvozku H Kl 6p vznikl koncem září 1943. Němci se touto cestou snažili získat relativně levné samohybné dělo pro jednotky motorizované pěchoty. Klasická tažená děla byla pro tyto jednotky příliš pomalá, zatímco samohybná děla na plně pásových tankových podvozcích pro ně byla zase zbytečně drahá, a hlavně jich byl celkově nedostatek. Využití již vyráběného polopásového podvozku se tedy jevilo jako smysluplné řešení a jako nejvhodnější byl pro daný účel vytipován právě podvozek H Kl 6p firmy Hanomag (Hannoversche Maschinenbau AG).

První zkušební instalace houfnice ráže 105 mm proběhla zřejmě na přelomu let 1943 a 44, tehdy však ještě za použití staršího podvozku s označením HL Kl 5. Typ HL Kl 5 byl vlastně předešlou generací cílového podvozku, které bylo v letech 1936 a 37 vyrobeno pouhých 40 exemplářů (tehdy ještě v továrnách Hansa-Lloyd). Tento nepotřebný "vysloužilý" podvozek byl zvolen záměrně v rámci úspor, neboť jediným účelem postaveného vozidla bylo pravděpodobně ověřit, zda podvozek houfnici vůbec unese. Zbraň byla instalována na jinak téměř kompletně odstrojeném podvozku (zbyla jen kapota motoru). Vozidlo bylo nejspíš podrobeno základním jízdním a střeleckým zkouškám a 22. ledna 1944 jej zástupci armády předvedli samotnému Hitlerovi. Ten koncept schválil a nařídil co nejrychlejší přechod k masové výrobě.

Sériové samohybné dělo mělo již samozřejmě být založeno na cílovém podvozku H Kl 6p. Tyto podvozky se vyráběly v závodech již zmiňované firmy Hanomag a montovaly se na nich obrněné transportéry Sd.Kfz. 251. Podvozek měl přední řiditelnou kolovou nápravu a zadní pásovou sekci, sestávající na každém boku ze šesti pojezdových kol, hnacího kola a napínacího kola. Pojezdová kola byla uspořádána do vnitřní a vnější řady tak, aby se částečně překrývala. Toto uspořádání umožňovalo vměstnat do relativně krátké pásové soustavy více pojezdových kol, a více kol samozřejmě znamenalo lepší rozložení hmotnosti, a tedy menší namáhání pojezdového ústrojí. Pojezdová kola byla zavěšena na kyvných ramenech, jejichž výkyv (a tím tedy odpružení kol) zajišťovaly torzní tyče uložené napříč podvozkovým rámem.

další snímek ověřovacího vozidla s podvozkem HL Kl 5, tyče se stupnicemi sloužily k měření pohybu zbraně při výstřelu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Použití torzních tyčí znamenalo, že pojezdová kola na protějších stranách podvozku nemohla být umístěna úplně stejně, jinak by se totiž jejich torzní tyče uprostřed podvozku potkávaly. Kola na pravém boku proto byly posunuta mírně dozadu, což se projevilo větším rozestupem mezi prvním pojezdovým kolem a předním kolem hnacím, a naopak větším překryvem posledního pojezdového kola se zadním kolem napínacím. Torzní tyče protilehlých pojezdových kol tak mohly být v podvozku uloženy těsně vedle sebe (tyč kola na pravém boku ležela za tyčí kola na levém boku). Díky tomuto uspořádání byla celé pásová soustava na pravém boku o něco delší než ta nalevo, a proto musel mít pravý pás 56 článků, zatímco u levého stačilo 55 článků.

Vpředu umístěné hnací kolo nemělo klasické ozubení, ale výstupky, které zapadaly do otvorů v pásech. Zadní napínací kolo bylo sice stejné konstrukce jako pojezdová kola ve vnitřní řadě, bylo však umístěno o něco výše a jeho závěs umožňoval posouvat toto kolo vpřed a vzad pro dosažení ideálního napnutí pásu. Pásy o šířce 280 mm byly opatřeny gumovými patkami pro hladší jízdu po pevných silnicích. O pohon vozidla se staral benzínový šestiválec Maybach HL42 TUKRM, který dával maximální výkon 100 koní při 2800 otáčkách za minutu. Motor byl uložen v přídi nad klasickými koly a propojen se čtyřstupňovou převodovkou Hanomag, na kterou navazovala druhá dvoustupňová redukční převodovka. Redukční převodovka umožňovala přepínat mezi silničním a terénním režimem, takže řidič měl ve finále k dispozici osm rychlostních stupňů pro jízdu vpřed a dva pro couvání. Do palivové nádrže se vešlo 110 litrů, což stačilo na ujetí nějakých 250 km po silnici.

V zadní části polopásového podvozku byl instalován plně otočný podstavec pro lehkou houfnici leFH 18/40 (leFH = leichte Feldhaubitze). Podle literatury byl podstavec navržen tak, aby se na něj dala upevnit běžná tažená houfnice, která se prostě jen sejmula z klasické kolové lafety. Je tedy zajímavé, že pro houfnici instalovanou na polopásový podvozek se používalo rozšířené označení leFH 18/40/1. Tento druh označení s doplňkovým číslem za lomítkem se přitom obecně používal k identifikaci určité specifické modifikace zbraně, tedy odlišné od standardu.

někdy před listopadem 1944 dokončila firma Hanomag čtyři předsériová vozidla v cílovém provedení, která následně prodělala vojskové zkoušky, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Každopádně jedním z kouzel polopásové samohybky měla být právě možnost houfnici z podvozku snadno sejmout a instalovat na běžnou kolovou lafetu (čímž by se z leFH 18/40/1 asi stala zase obyčejná leFH 18/40 (?)). V plánu snad dokonce bylo i to, že by samohybné dělo vezlo prázdnou kolovou lafetu za sebou jako přívěs. Koneckonců by to zapadlo do historického kontextu… ono totiž dělostřelecké oddělení německého zbrojního úřadu (Waffenamt) něco velmi podobného požadovalo také u samohybných děl vyvíjených už v předešlých dvou letech na tankových podvozcích (viz článek o programu Grille / Heuschrecke). Na kolové lafetě tažené za polopásem mělo být zároveň uloženo zařízení pro zvedání a sundávání houfnice z podvozku.

Vraťme se ale ještě na chvíli k samotné leFH 18/40 (nebo leFH 18/40/1 chcete-li). Houfnice s číslicí 40 za lomítkem vznikla v roce 1942 jako odlehčená a výrobně jednodušší varianta klasické houfnice leFH 18. Zbraň používala dělenou munici, tzn. že se nabíjel nejprve samotný granát (o hmotnosti 14,81 kg) a následně patrona s prachovou náplní. Dostřel zbraně bylo přitom možné regulovat právě prostřednictvím velikosti výmetné náplně, tedy počtem a velikostí váčků s prachem, které se do patrony vkládaly. U klasické vlečené houfnice bylo na výběr ze šesti standardních velikostí náplně, z nichž ta největší umožňovala dostřel 10 675 metrů. Pak zde byla ovšem ještě jedna speciální náplň, která se používala pro dalekonosné granáty „FH Gr. fern.“ s dostřelem až 12 325 metrů. Je ovšem pravděpodobné, že používání speciální dalekonosné munice bylo u samohybné varianty zakázáno (a nebylo by překvapivé, kdyby bylo nějak omezeno i používání standardní náplně č. 6). Důvodem byla samozřejmě ochrana podvozku, který by byl při použití silných náloží značně namáhán.

Po schválení výroby polopásového samohybného děla v lednu 1944 uzavřel Waffenamt s firmou Hanomag kontrakt na dodávku první ověřovací série v počtu čtyř vozidel do června 1944. Po jejich vojskových zkouškách pak měla následovat výroba dalších 50 strojů k dodání počínaje srpnem téhož roku. Na rozdíl od prvního prototypu měly sériové samohybky dostat pancéřování motorového prostoru, kabiny řidiče a pokud možné také určitou ochranu bojového prostoru. Celková hmotnost vozidla však nesměla překročit limit 8,5 tuny. Požadované termíny se podle všeho dodržet nepodařilo. Čtyři ověřovací vozidla byla nicméně dokončena a v hlášení z 22. listopadu 1944 se uvádí, že již probíhají jejich vojskové zkoušky.

podstavec umožňoval houfnici otáčení v rozsahu 360 stupňů, při palbě do boku se však vozidlo velmi silně kymácelo, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tyto čtyři předsériové stroje dostaly požadované pancéřování motorového prostoru a kabiny řidiče. Provedení pancíře bylo velmi podobné obrněnému transportéru Sd.Kfz. 251 verze Ausf. D, chyběla mu však čelní stěna kabiny s průzory a také strop. Kabina řidiče a jeho spolujezdce tak byla chráněná pouze částečně. Bojový prostor v zadní části byl z boků a zezadu obehnán nízkými sklopnými stěnami. Z pramenů ani fotografií není zřejmé, zda byly kovové, nebo šlo pouze o dřevěné ohrazení. Stejně tak se v pramenech nedočtete, jak velkou zásobu munice si vozidlo vezlo.

Testování prvních čtyř samohybek probíhalo u školy dělostřeleckého vojska Artillerieschule II, toho času sídlící ve městě Groß Born (dnes polské Borne Sulinowo). Zkoušky mimo jiné ukázaly, že při palbě s houfnicí natočenou do strany se celý stroj silně rozkymácí a vojáci v otevřeném bojovém prostoru se musejí opravdu pevně držet, aby nespadli na zem. Celkově však zkoušky zřejmě dopadly uspokojivě. Horší už to však bylo s výrobou první 50 kusové série. Výrobní závody společnosti Hanomag v Hannoveru byly, stejně jako mnohé další, zasaženy spojeneckými nálety, a tak firma 11. prosince 1944 hlásila zbrojnímu úřadu, že výroba objednaných vozidel je silně ohrožena. První 4 sériová vozidla byla nakonec dodána v lednu 1945. V únoru jich bylo plánováno vyrobit dalších 12, pak 15 v březnu, 14 v dubnu a posledních 5 v květnu 1945. Žádné z nich však již zřejmě dokončeno nebylo.

Schützenpanzer Unic P 107

obrněný transportér leichter Schutzenpanzerwagen U304(f) na podvozku Unic P 107, zdroj: super-hobby.cz, upraveno

Polopásové nákladní automobily Unic P 107 vyráběla francouzská společnost Unic ve spolupráci s firmou Citroen. Stroj spočíval na podvozku tvořeném přední řiditelnou nápravou a zadní pásovou sestavou. Konstrukce pásové části odpovídala standardům francouzské konstrukční školy té doby a byla řešena podobně jako u jiných polopásů.

Vepředu ji ohraničovalo velké hnací kolo a vzadu jen o něco menší kolo napínací, obě loukoťového provedení. Mezi nimi se nalézala čtyři drobná a poměrně složitě uchycená pojezdová kola. Přední a zadní pár kol byl spojen do jakýchsi vozíků a oba tyto vozíky byly potom napojeny na jeden větší vozík. Na něj potom shora navazoval úchyt jediné podpůrné kladky, která podpírala pás shora. Tento hlavní "vozík" byl odpružen mohutnou listovou pružinou a kovovým nosníkem spojen se zadním napínacím kolem.

Stroj byl poháněn čtyřválcovým motorem o výkonu 60 koní, který mu dokázal udělit na silnici rychlost až 45 km/h a to při spotřebě okolo 40 litrů benzínu na 100 km.

2 cm Flak 38 Selbstfahrlafette auf leSPW U304(f), zdroj: topwar.ru, upraveno

Po francouzské kapitulaci padlo Němcům do rukou několik set těchto vozidel v plně funkčním stavu. Německá armáda si s nimi poradila po svém - jednak je začala využívat v původní podobě a k původnímu účelu, tedy jako nákladní automobily a tahače, ale mimo to také vzniklo několik přestaveb, kterými byl stroj upraven pro zcela jiný účel.

První upravenou verzí byl obrněný transportér pěchoty označovaný jako Manschafttransportwagen U 304 (f). U 304 (f) bylo obecné označení, které Němci přiřadili stroji Unic P 107 po začlenění do vlastní armády. Na podvozku vyrostla rozměrná nástavba svařená z ocelových plechů. V zadní části stroje, kde byl prostor pro pěchotní družstvo, spolu plechy horní a dolní poloviny trupu svíraly ostrý úhel. Toto zkosení stěny zvyšovalo její odolnost proti ostřelování. Pancíř však nabízel ochranu pouze před palbou z ručních zbraní nebo před drobnými střepinami. Jeho síla totiž byla pouhých 8 mm.

Výzbroj transportéru tvořila dvojice kulometů MG 34 ráže 7,92 mm. Jejich rozmístěný bylo identické s německým standardem pro vlastní obrněné transportéry jako SdKfz 250 nebo SdKfz 251. První kulomet byl tedy uchycen na přední hraně shora otevřeného přepravního prostoru a byl chráněn ocelovým štítem. Druhý kulomet byl zavěšen na pohyblivém rameni na zadní hraně přepravního prostoru.

Do této podoby bylo přestavěno celkem 60 strojů Unic P 107 a všechny potom sloužily u Schnelle Brigade West.

3,7cm PaK 35/36 auf Zugkraftwagen P-107 U-304(f), zdroj: topwar.ru, upraveno

Druhou přestavbou francouzského tahače se stal samohybný protiletadlový kanon Flak 38 ráže 20 mm. Kanon byl instalován lafetován uprostřed přepravního prostoru a to včetně svého poměrně velkého čelního štítu. Stěny okolo bojového prostoru zbraně musely být sníženy aby se rozšířil volný prostor pro hladké otáčení kanonu. Podle fotografie je zřejmé, že se za vozidlo připojoval nákladní vozík s dodatečnou zásobou munice. Do této podoby bylo upraveno celkem 72 strojů.

Poslední variantou polopásu, kterou Němci vytvořily byl stíhač tanků vyzbrojený kanonem PaK 36 ráže 37 mm. Konstrukce trupu byla shodná jako u již popsaného Manschafttransportwagen U 304 (f). Jen místo pčedního kulometu byl v bojovém prostoru instalován lehký protitankový kanon včetně svého štítu. Zadní kulomet na otočném rameni zůstal zachován. Přesný počet takto upravených strojů není znám.

Všechny tři popsané přestavby francouzského vozu vznikaly v dílnách Baukommanda Becker. Náklady na jejich výrobu byly minimální, stejná však byla i praktická bojová hodnota výsledných kompletů.

Panzerjäger mit 7,5cm PaK 40 auf Fahrgestell Somua MCG

vrak zničeného Panzerjäger mit 7,5cm PaK 40 auf Fahrgestell Somua MCG, zdroj: Flickr.com, Public domain, praveno

Polopásy Somua MCG vyráběl francouzský průmyslový koncern SOMUA (Societe d`Outillage Mecanique et d`Usinage d`Artillerie) od roku 1932 jako tahače pro těžké armádní houfnice ráže 155 mm. Ve své původní podobě dosahoval stroj hmotnosti 6,25 tuny.

Podvozek vozidla byl tvořen přední řiditelnou nápravou a zadní pásovou sestavou. Ta byla ohraničena vepředu velkým hnacím kolem a vzadu jen o něco menším kolem napínacím. Mezi nimi se nalézala čtyři drobná a poměrně složitě uchycená pojezdová kola. Přední a zadní pár kol byl spojen do jakýchsi vozíků a oba tyto vozíky byly potom napojeny na jeden větší vozík. Na něj potom shora navazoval úchyt jediné podpůrné kladky, která podpírala pás shora. Tento hlavní "vozík" byl odpružen mohutnou listovou pružinou a kovovým nosníkem spojen se zadním napínacím kolem. Jak je vidět bylo řešení pásové části velmi podobné řešení použitému rovněž u výše popsaného Unic P 107 a několika dalších francouzských polopásů této doby.

Po pádu Francie v roce 1940 padlo Němcům do rukou velké množství těchto strojů v perfektním stavu. Wehrmacht je začal používat jednak v nezměněné podobě jako nákladní tahače. Mimo to jich ale bylo nemalé množství přestavěno na stroje jiného určení, například transportéry pro ženijní jednotky, muniční vozy nebo samohybná protitanková děla.

vrak zničeného Panzerjäger mit 7,5cm PaK 40 auf Fahrgestell Somua MCG, zdroj: Flickr.com, Public domain, praveno

Tímto protitankovým dělem byl právě stroj označovaný jako Panzerjäger mit 7,5cm PaK 40 auf Fahrgestell Somua MCG. Na popsaném polopásovém podvozku vyrostl rozměrný trup, který se od hranaté kapoty motoru vpředu rozšiřoval a zvyšoval směrem dozadu. V zadní části nad pásy se potom pancíř zvedal aby obehnal bojový prostor kanonu. Kanon samotný byl uchycen v čelní stěně tohoto prostoru. Jak již napovídá název stroje, byl za hlavní zbraň zvolen protitankový kanon PaK 40 ráže 75 mm. Strop a částečně i zadní stěna bojového prostoru zůstaly odkryté a při nepříznivém počasí se přes ně přetahovala impregnovaná plachta.

Výrobou těchto polopásových stíhačů tanků se zabývala firma Baukommando Becker a celkem jich vzniklo 72 kusů. Všechny potom sloužily v rámci tzv. Schnelle Brigade West.

Reihenwerfer auf Fahrgestell Somua MCG

vrak zničeného Leichter Reihenwerfer auf Fahrgestell Somua MCG, zdroj: Flickr.com, Public domain, praveno

Kromě výše popsaného stíhače tanků a dalších strojů vzniklo na podvozku Somua MCG také celkem 36 samohybných minometů označovaných jako Leichter Reihenwerfer auf Fahrgestell Somua MCG.

Přední část trupu vypadala stejně jako u již zmíněného samohybného protitankového děla Panzerjäger mit 7,5cm PaK 40 auf Fahrgestell Somua MCG. Trup ovšem za kabinou řidiče v podstatě končil a v zadní části stroje nad pásy zůstala jen otevřená plošina. Na ní bylo otočně uchyceno celkem šestnáct minometných hlavní uspořádaných ve dvou řadách po osmi. Hlavně bylo možno natáčet dálkově zevnitř kabiny. Podstavec umožňoval otáčení o 360° a výškový náměr bylo možno měnit od +40° do +90°.

8cm Vielfachwerfer auf Fahrgestell Somua MCL

8cm Vielfachwerfer auf Fahrgestell Somua MCL, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-300-1863-30, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Vedle řady strojů Somua MCG vyráběl francouzský koncern od roku 1933 také těžší polopásy řady MCL. Vozy Somua MCL byly celkově robustnější konstrukce než model MCG, poháněl je silnější motor o výkonu 85 koní a měli rovněž o něco složitěji řešenou pásovou soustavu.

I tyto stroje se samozřejmě staly součástí německé válečné kořisti po dobytí Francie a i ony posloužily jako základ pro zajímavé konverze. Jednou z nich byl i samohybný raketomet, který nesl oficiální označení 8cm Vielfachwerfer auf Fahrgestell Somua MCL.

Na podvozku francouzského stroje vyrostl velmi jednoduše řešený trup svařený z rovných ocelových plechů. Kapota motoru tvořila rovinu se zadní plošinou, pouze uprostřed délky stroje vystupovala z trupu vyšší kabina posádky. K nástupu a výstupu z kabiny sloužily velké jednodílné dveře, které byly v obou bočních stěnách. Za kabinou, na již zmíněné plošině, byla otočně upevněna soustava raketometných hlavní. Hlaveň ovšem není to pravé označení neboť se jednalo pouze o jednoduché vodící kolejnice o délce 186 cm. Na první pohled byla vidět silná inspirace ruskými Kaťušemi.

8cm Vielfachwerfer auf Fahrgestell Somua MCL, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-300-1863-18, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Odpalovací kolejnice byly umístěny ve dvou řadách nad sebou po dvanácti. Na každou kolejnici se upínaly dvě rakety, jedna shora a druhá zespoda. Celkem tedy byl raketomet schopen odpálit najednou 48 raket. Rakety byly ráže 80 mm a byly buď trhavé nebo zadýmovací. Celková zásoba munice na palubě stroje činila 288 raket, tedy šest kompletních salv. Dostřel raketometu se pohyboval na hranici 5300 metrů.

V dílnách Baukommanda Becker vznikl všeho všudy šest exemplářů této zbraně. Sériová výroba nebyl nikdy schválena. Všechny vyrobené stroje byly potom začleněny do řad Schnelle Brigade West. Žádné detaily o jejich skutečném bojovém nasazení nejsou známy.

3,7 cm Selbstfahrlafette L/70

7,5 cm Selbstfahrlafette L/40,8

Panzer Selbstfahrlafette II

HKp 6.03

10,5 cm leFH auf H Kl 6p

Schützenpanzer Unic P 107

7,5cm PaK 40 Somua MCG

Reihenwerfer Somua MCG

Vielfachwerfer Somua MCL

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje