|
Poznámka autora: většina níže popsaných bojových vozidel by se dala dost dobře zařadit do sekce obrněné automobily nebo polopásy, v rámci rovnoměrného rozdělení strojů do jednotlivých sekcí stránek je ovšem uvádím zde leichter Versuchsflakwagen
zmenšený model protiletadlového tanku na prodlouženém podvozku tanku Luchs, model byl velmi propracovaný, otáčením kličky zasunuté do otvoru v pojezdovém ústrojí se zvedala hlaveň zbraně, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno První německý Flakpanzer, tedy tank vyzbrojený a uzpůsobený primárně k ničení nepřátelských letadel, vznikl sice již v roce 1941, šlo však o dosti improvizované vozidlo a vskutku malosériovou záležitost (řeč je o Flakpanzeru I, kterého bylo vyrobeno pouhých 24 exemplářů). Navíc po tomto prvním Flakpanzeru následovalo dlouhé období, během kterého nepřišel do výroby žádný další stroj tohoto druhu. Teprve v květnu 1943 (tedy po bezmála čtyřech letech války) dospělo vrchní velení německé armády k poznání, že by se tankovým jednotkám Wehrmachtu hodil nějaký prostředek protivzdušné obrany, který by s nimi dokázal držet krok při přesunech i v boji. A tak bylo rozhodnuto, že každý německý tankový pluk dostane 18 samohybných protiletadlových děl na plně pásových podvozcích. Tím byl fakticky spuštěn vývoj, na jehož konci byla celá rodina Flakpanzerů založených na podvozku tanku Panzer IV (tzn. Möbelwagen, Wirbelwind a Ostwind). Pravdou však je, že i v mezidobí se v oblasti protiletadlových tanků dělo leccos zajímavého. Nejprve v červnu 1942 přišla firma Krupp s nápadem, že její plně pásový podvozek Pz.Sfl. IVc, vyvinutý původně za jiným účelem, by mohl celkem dobře posloužit jako základ pro stavbu nového Flakpanzeru vyzbrojeného kanonem Flak 41 ráže 88 mm. A hned v září téhož roku, dost možná inspirován iniciativou firmy Krupp, přišel s nápadem na nový Flakpanzer i německý zbrojní úřad (Waffenamt). Dne 2. září 1942 se Ing. Klein z Amtsgruppe für Flakentwicklung (L Flak) (tedy oddělení pro vývoj protiletadlových zbraní) sešel se zástupci firmy Krupp, aby je seznámil s představami, které armáda o novém vozidle měla. Zbrojní úřad neměl žádné megalomanské požadavky, právě naopak, přál si lehké pásové obrněné vozidlo, které by neslo buď kanon Flak 36 ráže 37 mm, nebo čtyřhlavňový komplet 2 cm Flakvierling. Pokud jde o podvozek, pohonnou soustavu a systém řízení, mělo být vozidlo založeno na komponentách lehkého tanku Panzer II Ausf. L neboli Luchs, který právě přicházel do sériové výroby u firmy MAN. Projekt dostal označení leichter Versuchsflakwagen (bývá uváděno i Versuchsflakwagen-Leichte), tedy doslova lehký ověřovací protiletadlový vůz. Hned 1. října 1942 dodal zbrojní úřad firmě Krupp výkresovou dokumentaci pro kanon 3,7 cm Flak 36, pro kanonové „čtyřče“ 2 cm Flakvierling a pro tank Luchs. Mimo to byly ale předány také výkresy právě vyvíjeného tanku Leopard (VK 16.02). Waffenamt tedy podle všeho dospěl k názoru, že robustnější podvozek tohoto průzkumného tanku od firmy MAN (resp. MIAG) nabízí větší potenciál (nosnost a rychlost) a zařadil jej tedy do projektu jako alternativu k podvozku tanku Luchs.
zmenšený model protiletadlového tanku zobrazoval podle některých autorů návrh Flakpanzeru od firmy Rheinmetall, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno 4. listopadu 1942 předložil Krupp konceptuální návrh nového obrněnce založeného na komponentách tanku Leopard, a to hned ve čtyřech různých variantách, které se lišily instalovanou výzbrojí. Bylo zde již zmiňované „čtyřče“ kanonů ráže 20 mm a dále kanony Flak 36 a Flak 43 oba ráže 37 mm (Flak 43 byl tehdy teprve ve vývoji). Čtvrtá varianta vozu prý byla navržena pro nesení lehké houfnice ráže 105 mm… z jakého důvodu byla do vývoje Flakpanzeru zamíchána samohybná houfnice, literatura nezmiňuje. Snad aby Krupp ukázal, jak univerzální jeho návrh je? Hmotnost vozidla ve všech jeho verzích se měla pohybovat okolo 25 tun. Přišel však leden roku 1943 a s ním rozhodnutí, které bylo pro další vývoj lehkého Flakpanzeru naprosto zásadní… projekt průzkumného tanku Leopard byl totiž zrušen. A počínaje tímto okamžikem začínají v literatuře panovat zásadní nejasnosti. Podle některých autorů se firma Krupp po zrušení projektu Leopard vrátila při práci na lehkém Flakpanzeru zpět k původně zamýšlenému podvozku tanku Luchs, podle jiných vyvinula de facto nový podvozek využívající komponenty z tanku Panzer IV. A pak je zde ještě informace o tom, že se do vývoje lehkého Flakpanzeru zapojila také firma Rheinmetall-Borsig a byla to ona, která svůj návrh založila na podvozku tanku Luchs. No je to slušný zmatek. Každopádně dochované fotografie zmenšeného modelu jasně prokazují, že minimálně jedna ze zainteresovaných firem skutečně pracovala s podvozkem tanku Luchs. Vývoj tanku Luchs probíhal v podstatě od začátku války nejprve pod označením VK1301, pak VK 1302 a konečně VK 1303. V této třetí a finální verzi měl být tank poháněn motorem Maybach HL 66 P o výkonu 200 koní při 3800 otáčkách. S motorem byla spojena šestistupňová převodovka Zahnradfabrik SSG 48. Tank měl na každém boku pět pojezdových kol umístěných ve dvou řadách s částečným vzájemným překryvem. Ve vnější řadě byla dvě kola, ve vnitřní byla tři. Pojezdová kola byla plného provedení, o průměru 735 mm a s gumovou obručí pro hladší jízdu. Odpružení využívalo systém torzních tyčí. Pásy tanku byly široké 360 mm.
při zasunutí do otvoru umístěného více vpředu se pomocí kličky dala natáčet bojová věž modelu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Ukázalo se však, že pro stavbu Flakpanzeru je standardní podvozek tanku Luchs příliš krátký a korba příliš úzká. Zmenšený model protiletadlového tanku (ať už jej připravila firma Krupp nebo Rheinmetall) tedy počítal s prodloužením podvozku a rozšířením korby. Na každém boku Flakpanzeru tedy mělo být ne pět, ale sedm pojezdových kol (tři ve vnější a čtyři ve vnitřní řadě) a korbu měl ve střední části rozšiřovat kruhový prstenec s bočními přesahy do prostoru nad pásy. Šasí s prodlouženým pojezdovým ústrojím dostalo podle některých autorů vlastní vývojové označení VK 1305. Základní uspořádání korby zůstalo tradiční, to znamená převodovka v přední části, bojový prostor uprostřed a motor v zádi. Zmenšený model počítal s instalací kanonu ráže 37 mm (nejspíš Flak 43 ovšem s prodlouženou hlavní) v plně otočné věži s otevřeným stropem. Součástí výbavy vozidla měl být podle všeho i koincidenční dálkoměr pro určování vzdálenosti cíle. Zmenšený model jasně ukazuje zamýšlenou možnost vedení palby nejen na vzdušné, ale i pozemní cíle (obrovský pozitivní náměr blížící se 90 stupňům, ale i mírně negativní náměr). Flak 36 nabízel teoretickou kadenci 160 ran za minutu, praktická se však pohybovala okolo 80 až 100 ran. Kanon byl nabíjen zásobníky po šesti nábojích. Maximální výškový dostřel činil přibližně 4800 metrů, při palbě na pozemní cíle byl dostřel zhruba 6500 metrů. Zbraň obstojně zvládala i ničení nepřátelské obrněné techniky, neboť na vzdálenost 600 metrů dokázala probít až 27 milimetrů pancíře skloněného pod úhlem 30 stupňů. Ať už vývoj lehkého protiletadlového tanku probíhal od ledna 1943 jakkoliv, na podzim roku 1944 byl definitivně zrušen v rámci konsolidace vývojových aktivit všeho druhu. Minimálně na papíře představoval Flakpanzer na bázi lehkého tanku Luchs s kanonem ráže 37 mm velmi vyvážený bojový stroj. Byl by rychlý (samotný tank Luchs zvládal maximálku 60 km/h), přiměřeně silně pancéřovaný a výzbroj, kterou by nesl, byla naprosto dostatečná pro požadovaný účel, tedy blízké krytí obrněných kolon před nízkými nálety nepřátelského letectva. Ještě před zrušením tohoto projektu se na pozici standardních Flakpanzerů v německé armádě usadily stroje, založené na podvozku tanku Panzer IV (Möbelwagen, Wirbelwind a Ostwind). Ačkoliv podvozek Panzer IV nabízel mnohem větší nostnost, nebyl ani jeden z uvedených Flakpanzerů vyzbrojen zbraní větší ráže, než právě 37 mm (protože to pro daný účel nebylo potřeba).
zmenšený model protiletadlového tanku na upraveném podvozku průzkumného tanku Luchs, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Důvody zrušení projektu byly tedy nejspíš čistě ekonomické. Podvozek VK 1305 (tedy prodloužená varianta podvozku tanku Luchs) by musel být nejspíš vyráběn jen a pouze pro tento Flakpanzer. Naproti tomu podvozky tanku Panzer IV byly vyráběny ve velkých sériích jako základ pro celou řadu bojových strojů (Panzer IV, Jagdpanzer IV, Stug IV, Brummbär). Navíc Flakpanzery Wirbelwind a Ostwind byly stavěny na starších již použitých podvozcích, což zásadně snižovalo výrobní náklady. Z pohledu konsolidace výroby i logistiky náhradních dílů bylo tedy zrušení projektu leichter Versuchsflakwagen nejspíš racionálním rozhodnutím.
8,8 cm Flakpanzer na podvozku tanku Panther
tento zmenšený dřevěný model od firmy Rheinmetall ukazuje přibližnou podobu zamýšleného Flakpanzeru s kanonem Flak 41 a komponentami z tanku Panther, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Vývoj vozidla, které si popíšeme na následujících řádcích, byl určitým způsobem spjat s existencí jiného stroje, známého jako 8,8 cm L/71 Versuchsflakwagen. Zmíněný stroj, na kterém pracovala firma Krupp od června roku 1942, měl být založen na úplně nově vyvinutém podvozku s označením Panzerselbstfahrlafette IVc. A právě v tom, že šlo o podvozek zcela nové konstrukce, spatřovala armáda nemalé riziko. Zástupci zbrojního úřadu se jednak obávali, že nové vozidlo bude potřebovat spoustu času a úsilí, aby technicky "dozrálo", ale také se jim nelíbilo, že zavedením nového typu podvozku by došlo k dalšímu tříštění výroby. Proto zbrojní úřad firmu Krupp požádal, aby zvážila variantu vozidla založenou na komponentách již existujících, nebo právě připravovaných tanků. Konkrétně mělo jít o komponenty z tanků Panther, Tiger, Leopard nebo Luchs, které byly spatřovány jako nejvíce perspektivní typy a něco jako budoucí standard. V reakci na to připravila firma Krupp návrh, který 2. září 1942 představila zástupci zbrojního úřadu Ing. Kleinovi. Nový nosič pro kanon ráže 88 mm měl využívat pojezdovou soustavu z tanku Panther s plnými koly o průměru 860 mm a pásy o šířce 660 mm. Motor Maybach HL 157 a převodovka Maybach OG 55 11 77 měly být zase převzaty z připravovaného lehkého tanku Leopard. Podvozek vozidla měl být 6,7 metru dlouhý a 3,27 metru široký. Přesah hlavně v pozici 12 hodin (tedy mířící přímo vpřed) měl činit 3,2 metru. Síla pancéřování se měla pohybovat od 30 mm na čelních stěnách korby, po 16 mm na bocích a nejspíš i zádi. Hmotnost stroje byla vypočtena na cca 31 tun. Výzbroj obrněnce měl tvořit protiletadlový kanon ráže 88 mm s hlavní o délce 71 násobků ráže, který firma Krupp právě vyvíjela pro německou Luftwaffe pod označením Gerät 42. Krupp ve svém návrhu popsal ještě celou řadu dalších parametrů navrhovaného vozidla, jako byla světlá výška 0,54 metru, kontaktní délka pásů 3,92 metru, palebná výška kanonu 2,45 metru, zásoba paliva 550 litrů, dojezd po silnici 300 až 350 km a v terénu něco mezi 200 a 250 km. Vyčíslena byla dokonce i zásoba vezené munice ráže 88 mm, a to na 36 kusů. V poskytnutých údajích naopak nebyla uvedena očekávaná maximální rychlost.
Flakpanzer neměl převzít kompletní podvozek z tanku Panther, ale jen některé jeho komponenty jako např, motor, pojezdová kola, pásy apod., zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Popsaný návrh firmy Krupp však neměl moc dlouhou "životnost". Další měsíce totiž přinesly celou sérii událostí a rozhodnutí, které Kruppův návrh doslova rozmetaly. V lednu roku 1943 byl oficiálně ukončen projekt lehkého tanku Leopard. Již v listopadu 1942 (tedy s dvouměsíčním předstihem) o tom zbrojní úřad firmu Krupp informoval a nařídil změnit návrh nového vozidla tak, aby nevyužívalo žádné komponenty z Leopardu. Krupp tedy musel připravit návrh nové varianty stroje, založené již v podstatě pouze na komponentách tanku Panther. Tento nový návrh byl veden pod označením gepanzerte Selbstfahrlafette für Gerät 42 nebo také Versuchsflakwagen II (zkráceně VFW II). Prakticky veškeré vnitřní agregáty měly být nyní převzaty z Pantheru, což zahrnovalo zejména benzínový motor Maybach HL230 o výkonu 700 koní a převodovku typu Zahnradfabrik AK 7-200 se sedmi stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Další nepříjemná zpráva pro firmu Krupp přišla začátkem roku 1943, když Luftwaffe rozhodla o ukončení vývoje kanonu Gerät 42 s tím, že dává přednost výkonnější konkurenční zbrani od firmy Rheinmetall s označením Flak 41. Krupp tedy musel návrh Flakpanzeru na podvozku tanku Panther znovu upravit tak, aby počítal s instalací kanonu Flak 41. Ruku v ruce s tím bylo také označení vozidla změněno na gepanzerte Selbstfahrlafette für Flak 41 (zkráceně gep. Sfl. für Flak 41). Nejspíš právě v návaznosti na tuto změnu výzbroje byla do projektu nového obrněnce přizvána také firma Rheinmetall (tedy dodavatel kanonu Flak 41). Nyní tedy na novém Flakpanzeru pracovaly paralelně dvě konkurenční společnosti: Krupp pod označením gep. Sfl. für Flak 41 a Rheinmetall pod označením 8,8 cm Flak 41 (Sf.) Panther I Bauteile. Třetí nemilá zpráva přišla ze zbrojního úřadu v říjnu 1943. Podle ní měly konstruktéři upustit od použití komponent z tanku Panther a předělat své návrhy tak, aby využívaly komponent jeho chystaného nástupce s označením Panther II. Firma Krupp v té souvislosti obdržela instrukce, aby vrátila podvozek tanku Panther, který jí byl dříve poskytnut pro vývojové práce. Sotva se oba výrobci vzpamatovali z těchto novinek, přistálo jim na stole rozhodnutí, které celou sérii špatných zpráv završilo. V lednu 1944 totiž ministr zbrojení Albert Speer rozhodl o ukončení celého projektu.
z modelu je patrné, že korba měla být ve střední části snížená, aby uvolnila prostor pro obrovskou otáčivou věž, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Důvod ukončení projektu byl vcelku logický. Kanon Flak 41 měl obrovský výškový dostřel (účinný 10,7 km, maximální 15 km) a byl tedy ideální k ničení vysoko letících bombardérů nepřítele. Plnění této role přitom zbraň zvládala i ve statickém postavení, bez nutnosti častých změn pozice. Proto nedávalo mnoho smyslu instalovat kanon s takovým dostřelem na pásový podvozek a vytvářet jeho samohybnou verzi. Samohybné protiletadlové tanky totiž byly určeny k úplně jinému druhu boje. Měly doprovázet a chránit ostatní bojovou techniku proti blízkým útokům nepřátelských stíhaček a bitevníků. Pro tento účel stačil mnohem menší dostřel, zato se však hodila vyšší kadence (palba na poměrně blízký, ale velmi rychle se pohybující cíl). Jak by takový Flakpanzer na podvozku tanku Panther s kanonem ráže 88 mm vypadal nám velmi hezky ukazují dochované fotografie zmenšeného dřevěného modelu, který připravila firma Rheinmetall. Samotné pojezdové ústrojí (tedy hnací, napínací i pojezdová kola včetně systému jejich zavěšení a odpružení, ale také pásy a vnitřní koncové převody) by bylo nejspíš převzato bez úprav. Zadní část korby s motorovým prostorem vypadá také nezměněna, zato přední část doznala oproti tanku Panther jistých úprav. Čelo kabiny nad blatníky pásů je užší, než u běžného tanku a zcela jistě by zde byly použit slabší pancéřové desky. Strop korby ve střední části byl snížen až na úroveň blatníků pásů, čímž vznikla základna pro uložení obrovské otáčivé věže. Věž byla podle všeho kompletně uzavřená, až na velký výřez ve střeše, který umožňoval elevaci kanonu až do úhlu 90°. zadní část bojové věže byla tak dlouhá, že zasahovala daleko nad motorový prostor. Servisní přístup k pohonné jednotce by tedy byl zřejmě možný pouze při otočení věže do boku (3. nebo 9. hodina). Zatímco první návrh firmy Krupp počítal podle dokumentace s odklápěním bočních stěn do stran, z modelu firmy Rheinmetall není nic takového patrné. K nástupu a výstupu by vojáci ve věži nejspíš používali dvířka v zadní stěně, protože nastupování přes střechu, by bylo dosti obtížné.
T-34(r) mit 2 cm Flakvierling
protiletadlová přestavba ukořistěného tanku T-34, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Během bojů na východní frontě padlo německé armádě do rukou značné množství sovětských středních tanků T-34. Němcům tyto stroje poskytly nesmírné množství zkušeností a inspirace pro další vlastní tankový vývoj. Mimo to je samozřejmě začali i sami využívat, a to nejen jako tanky, ale po úpravách rovněž jako vyprošťovací vozidla či tahače nákladů. Jednou z nejzajímavějších modifikací se ovšem stala konverze na samohybné protiletadlové dělo. Z tanku zmizela otočná věž a na jejím místě byla instalována nová pancéřová nástavba a v ní čtyřhlavňový protiletecký komplet Flakvierling 38 ráže 20 mm. Spíše než o nástavbě bychom však měli hovořit o větším štítu zbraně, nebož jej tvořila vlastně jen čelní a boční stěny. Zezadu i shora zůstala obsluha zbraně zcela nechráněna. V čelní stěně byly vertikální výřezy, kterými procházely hlavně a umožňovaly jim pohyb nahoru a dolů. Uvnitř trupu byla zřejmě uložena munice pro rychlopalný kanon. Počet členů posádky nebývá uváděn, ale můžeme dovozovat, že ji tvořil minimálně řidič, střelec, dva nabíječi a velitel. Praktická rychlost střelby čtyřhlavňového kompletu byla 800 ran za minutu. Zbraň byla přitom nabíjena zásobníky po "pouhých" dvaceti nábojích takže nabíječi museli jistě mít plné ruce práce. Tato modifikace tanku T-34 vznikla jen v minimálním počtu kusů a žádné přesné údaje o nasazení či bojových výsledcích nejsou známy.
Mehrzweckfahrzeug mit 2 cm Flakvierling
Kruppův návrh Flakpanzeru na podvozku Mehrzweckfahrzeug z července 1943, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno V červnu 1943 formuloval generální inspektor tankových vojsk Heinz Guderian požadavek na vývoj nového víceúčelového obrněného vozidla (německy Mehrzweckfahrzeug). V podstatě mělo jít o nástupce tanku Panzer IV, ovšem v mnohem univerzálnějším podání. Vozidlo mělo být od počátku vyvíjeno nejen jako tank, ale spíše jako platforma pro snadnou montáž různých nástaveb, která by dovolovala levnou a masovou výrobu samohybných děl, průzkumných vozidel, zaměřovacích vozidel pro dělostřelectvo, stíhačů tanků, Flakpanzerů a dalších účelových přestaveb. Touto cestou mělo dojít k významné konsolidaci výroby napříč různými typy bojové techniky. Zbrojní úřad přetavil Guderianovy požadavky v konkrétní zadání, které následně předal firmě Krupp a zároveň projektu přidělil standardní kódové označení VK28.01 (VK = Vollketten = plně pásový, 28 = očekávaná hmotnost v tunách, 01 = pořadové číslo projektu). Již v červenci 1943 představil Krupp zástupcům armády konceptuální návrh nového univerzálního vozidla v několika variantách, včetně varianty určené k ničení nepřátelských letadel, tedy Flakpanzeru. Návrh univerzálního podvozku pro Mehrzweckfahrzeug počítal na každém boku se šesti pojezdovými koly o průměru 700 mm, způsob jejich zavěšení a odpružení však není v literatuře nijak upřesněn. Horní část 600 mm širokých pásů podpíraly na každém boku tři malé kladky. Všechny stěny korby měly mít skloněný pancíř o síle 50 mm na čele a 30 mm na bocích a zádi. Strop korby měl tloušťku 20 mm a dno podvozkové vany mělo 20 mm v přední části a 16 mm dále vzadu. Délka vozidla byla vypočtena na 5,68 metru, šířka na 3,22 metru a výška včetně zbraně na 3,21 metru. Pro pohon vozidla byly zvažovány dva nebo dokonce tři různé motory: dieselový Argus 12LD330H o výkonu 550 koní, benzínový Maybach HL 100 o výkonu 400 koní a možná ještě dieselový osmiválec Saurer neupřesněného výkonu. Převodovka měla být typu Maybach Olvar 55 11 17. Uspořádání agregátů odpovídalo tradičnímu přístupu německé tankové školy, tzn. motor v zádi a převodovka (a s ní i hnací kola) vpředu. Výzbroj Flakpanzeru tvořil čtyřhlavňový komplet ráže 20 mm. Zbraň byla opatřena pouze čelním štítem o síle 20 mm, z boků a zezadu byla obsluha nechráněna. Posádku Flakpanzeru mělo tvořit pět mužů: řidič, velitel, střelec a dva nabíječi. Čtyřhlavňový kanon (německy nazývaný Flakvierling) měl obdivuhodnou teoretickou kadenci 1800 střel za minutu (4 x 450). Praktická rychlost střelby se sice pohybovala "jen" okolo 720 až 800 střel za minutu, ale i tak měli dva nabíječi co dělat, aby tuto hladovou bestii stačili krmit olovem. Zůstalo však jen u výkresů, neboť koncem října 1943 byl celý projekt Mehrzweckfahrzeug oficiálně zrušen.
2cm Flak 38 auf Fahrgestell Bren (e)
2cm Flak 38 auf Fahrgestell Bren (e), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Po evakuaci z Francie v roce 1940 za sebou britské expediční sbory musely nechat velké množství válečného materiálu a techniky, včetně lehkých pásových tahačů a transportérů typu Bren. Němci, kterým tyto stroje padly do rukou, samozřejmě neváhali a začali je využívat pro vlastní potřeby. Převážně je využívali k plnění původních úkolů, tedy jako nosiče nákladů a transportéry pěchoty. Posloužili jim ale také jako základ pro stavbu různých samohybných zbraní. Jednou z nich byl i samohybný prostředek protiletecké obrany vyzbrojený rychlopalným kanonem Flak 38 ráže 20 mm. Zbraň byla velice jednoduše namontována uprostřed původního nákladového prostoru a to včetně svého štítu. Tento štít byl také tím jediným co mohlo obsluhu kanonu chránit před nepřátelskou palbou. Nutno ovšem podotknout, že to byla ochrana spíše symbolická. Přesný počet vyrobených exemplářů tohoto stroje není znám, ale v každém případě šlo pouze o několik málo kusů. Jediným zdokumentovaným bojovým nasazením těchto vozidel bylo balkánské tažení v roce 1940.
Mercedes-Benz L 4500 als Flakwagen
Mercedes-Benz L 4500 s pancéřovanou kabinou, kanonem Flak 36 ráže 37 mm a přívěsným muničním vozíkem nasazený nejspíš v Itálii (i když původní zdroj uvádí, že tento snímek byl pořízen na jihu Francie), zdroj: panzerserra.blogspot.com, upraveno Německá samohybná protiletadlová děla vznikla jako odpověď na rostoucí ztráty, které vojskům působily nepřátelské letouny, a to nejen v průběhu samotných bojových operací, ale zejména během přesunů. Specifickou skupinu těchto strojů představovaly protiletadlové tanky (neboli Flakpanzery), které byly stavěny na plně pásových podvozcích. Díky tomu si dokázaly poradit i s těžším terénem a mohly tedy bez problémů doprovázet a chránit klasické bojové tanky a jinou pásovou techniku. Další skupinu protiletadlových samohybek tvořily polopásové stroje, jejichž schopnost pohybovat se v terénu byla sice o fous nižší, nicméně i ony dokázaly vcelku dobře držet krok s vlastními tanky. Ochranu před nepřátelskými útoky ze vzduchu však nepotřebovaly pouze německé tanky a jiná pásová technika. Bylo zde také obrovské množství různých kolových vozidel, zejména pak zásobovacích náklaďáků. Ty se často pohybovaly v dlouhých kolonách a představovaly lákavý cíl pro nepřátelské stíhačky a bitevníky. Díky kolovému podvozku se náklaďáky chtě nechtě musely držet silnic, nebo alespoň polních cest. Přidělit k jejich ochraně pásový Flakpanzer by tak bylo zcela zbytečným plýtváním. Pásové protiletadlové samohybky zkrátka měly zajišťovat ochranu jiné pásové technice, zatímco pro ochranu kolové techniky bohatě postačovaly protiletadlové zbraně rovněž instalované na kolových podvozcích… a tedy výrobně mnohem levnější. Právě z těchto úvah vzešla také série samohybných protiletadlových zbraní založených na podvozku těžkého nákladního vozu Mercedes-Benz L 4500. Literatura bohužel neuvádí, kdy přesně a v jakém počtu tato vozidla vznikla, musíme se tedy omezit na to, co víme o historii samotného automobilu Mercedes-Benz L 4500. Ten přišel do výroby v roce 1939 a po následujících pět let byl montován v závodě ve městě Gaggenau na jihozápadě Německa. V průběhu září a října 1944 se továrna stala terčem spojeneckých náletů, které ji poničily natolik, že výroba nákladního vozu musela být přesunuta jinam, do továrny firmy Sauer ve Vídni. Tady pak produkce pokračovala až do roku 1945.
Mercedes-Benz L 4500 se čtyřhlavňovým kompletem Flakvierling 38 ráže 20 mm, v této variantě ještě vozidlo nepotřebovalo postranní stabilizační podpěry, zdroj: panzerserra.blogspot.com, upraveno Mercedes-Benz L 4500 byl dodáván ve třech provedeních: verze L 4500 S s pohonem zadních kol, verze L 4500 A s pohonem všech kol a verze L 4500 R, která měla místo zadních kol pásovou soustavu (šlo tedy o polopásové vozidlo). Automobil byl poháněn dieselovým šestiválcem Mercedes-Benz OM 67/4 o objemu 7,274 litru a výkonu 111 koní. Převodovka byla manuální s pěti stupni pro jízdu vpřed a jedním pro couvání. Přední kola byla jednoduchá, zadní dvojitá, všechna odpružená listovými pružinami. Maximální rychlost bývá uváděna ve výši 66 km/h. Užitečné zatížení vozu se pohybovalo od 4685 kg u verze L 4500 A do 4950 kg u verze L 4500 S. Právě jeho velká nosnost činila z Mercedesu L 4500 ideálního kandidáta pro přestavbu na nosič nějaké protiletadlové zbraně, a tak se nakonec stalo, že na jeho základě vznikly hned tři varianty kolového „Flakwagenu“, každá s jinou výzbrojí. Pro všechny tři se používalo souhrnné oficiální označení, které bylo doslova jazykolamem… no posuďte sami: Schwere Geländegängiger Lastkraftwagen 4,5t Mercedes-Benz L 4500 als Flakwagen, tedy doslova těžký terénní nákladní vůz atd. Pořadí vzniku jednotlivých variant není z literatury jasné, a tak si je prostě popíšeme postupně od nejmenšího po největší kalibr. Tím pádem musíme začít instalací čtyřhlavňového kompletu Flakvierling 38 ráže 20 mm. Samotný kanon Flak 38 ráže 20 mm byl už v podstatě od začátku války považován za málo perspektivní zbraň (tedy alespoň ve své původní roli protiletadlového kanonu). Luftwaffe se už dávno poohlížela po něčem silnějším (ráže 37 nebo 50 mm), když tu náhle v roce 1940 přišla firma Rheinmetall s nápadem, že malý kalibr kanonu Flak 38 vykompenzuje obrovskou kadencí, a tak spojila čtyři tyto kanony k sobě do jednoho kompletu. Takováto sestava dokázala poslat proti nepřátelskému letounu za stejný čas více „železa“ než jednohlavňový kanon větší ráže. A ukázalo se, že to nebyl vůbec špatný nápad. Čtyřčat Flakvierling 38 tak bylo od roku 1940 do konce války vyrobeno úctyhodných 3851 kusů.
Mercedes-Benz L 4500 s kanonem Flak 36 ráže 37 mm, na tomto snímku jsou krásně vidět bočnice sklopené do vodorovné polohy, zdroj: panzerserra.blogspot.com, upraveno Bojová hmotnost kompletu činila „pouhých“ 1520 kg, takže Mercedesu L 4500 zbývalo i po instalaci této zbraně stále dost volné nosnosti… a konstruktéři ji hodlali využít. Kabina řidiče a maska motoru dostaly lehké pancéřování, za kabinou přibyla lavice pro obsluhu kanonu a v zadní části vozu zase schránky na pohotovostní zásobu munice. Jednotlivé desky pancíře kabiny byly spojeny pomocí nýtů. Pokud jde o sílu tohoto pancéřování, některé zdroje uvádějí 8 mm, jiné 10 mm a některé 14,5 mm (poslední uvedená hodnota byla Němci používaná „norma“ pro pancíř odolný proti průbojným střelám z pušek a kulometů ráže 7,92 mm). Také bojový prostor (dříve prostor nákladový) dostal nové sklopné bočnice. Zatímco ty původní byly dřevěné, ty nové vyplňovalo husté pletivo a daly se zafixovat ve vodorovné poloze, takže vlastně rozšiřovaly prostor pro pohyb obsluhy kanonu. Zásoba munice na palubě vozu byla skutečně pouze pohotovostní. Další střelivo si musel Flakwagen buď táhnout za sebou v přívěsu, nebo získávat z doprovodného zásobovacího vozidla. Sestava čtyř automatických kanonů totiž požírala náboje doslova jako sedmihlavá saň. Její teoretická kadence byla cca 1800 střel za minutu (každá z hlavní zvládala 420 až 480 ran za minutu). Praktická rychlost střelby se sice pohybovala "jen" okolo 700 až 800 střel za minutu, ale i toto je dosti působivé číslo. Každý ze spřažených kanonů se nabíjel samostatně zásobníky po dvaceti nábojích. Když střelec spustil ze všech hlavní, dokázala zbraň vyprázdnit až 40 zásobníků za minutu, tedy jeden zásobník každou 1,5 vteřinu! Další zbraní, kterou konstruktéři na Mercedes-Benz L 4500 namontovali, se stal kanon Flak 36 ráže 37 mm. Ve srovnání s výše popsaným Flakvierling 38 byla tato zbraň doslova lenochem s teoretickou kadencí „pouhých“ 160 výstřelů za minutu. Zato však dokázala posílat granáty o hmotnosti 635 gramů do výšky 4,8 kilometru (i když v literatuře lze narazit i na výrazně jiné hodnoty). Hmotnost kanonu 3,7 cm Flak 36 v bojovém postavení činila 1544 kg. Tato zbraň tedy představovala pro podvozek obdobné statické zatížení, jako výše zmiňovaný čtyřhlavňový komplet. Pro dynamické zatížení během střelby to však neplatilo, protože při každém výstřelu vznikala mnohem větší energie, než u lehčího kanonu ráže 20 mm. Z toho důvodu bylo vozidlo nově osazeno stabilizačními podpěrami, po dvou na každém boku. Během přesunů byly podpěry zvednuté, před zahájením palby se však spustily na zem, aby automobil zajišťovaly proti kymácení nebo dokonce převrácení. Jak je patrné z fotografií, Flakwageny pozdního data výroby dostaly širší čelní štít motorového prostoru a také se u nich změnilo umístění průzorů v čelním pancíři kabiny posádky. Mimo to se zdá, že schránky na munici v zádi bojového prostoru byly zcela zrušeny.
A ještě jednou L 4500 s kanonem Flak 36 ráže 37 mm, všimněte si sklopených stabilizačních podpěr. Tento snímek naznačuje, že posádka vozu mohla být až osmičlenná (sedm mužů na fotce plus fotograf), zdroj: panzerserra.blogspot.com, upraveno A to nejtěžší na konec. Ve snaze zvýšit bojovou hodnotu kolového Flakwagenu zkusili Němci instalovat na podvozek Mercedes-Benz L 4500 ještě silnější výzbroj, a to kanon Flak 41 ráže 50 mm. S bojovou hmotností 3100 kg dělala tato zbraň celkem slušný zářez do celkové nosnosti automobilu. Pár metráků váhy sice konstruktéři nejspíš ušetřili, když kanon zbavili jeho standardního podstavce, ale i tak se stále jednalo o pořádný kus železa. Není tedy divu, že první exempláře takto vyzbrojeného vozu byly vyhotoveny bez pancéřování kabiny (foto ZDE). Konstruktéři se nejspíš báli, že pokud k hmotnosti zbraně, munice a posádky přidají ještě pancéřovanou kabinu, dojde k přetížení podvozku. Později ale zřejmě změnili názor, neboť fotografie dokazují, že tato varianta Flakwagenu existovala i v pancéřovaném provedení. Kanon 5 cm Flak 41 disponoval vertikálním náměrem v rozsahu od -10° do +90°. Teoretická rychlost jeho střelby činila až 180 ran za minutu, praktická bývá uváděna okolo 130 ran za minutu (což je vzhledem k velikosti nábojů pořád obrovská hodnota). Tento kanon nebyl obecně považován za příliš povedenou zbraň, zejména z důvodu horší stability při střelbě a nízké rychlosti otáčení při sledování cíle. To byl také důvod, proč jich bylo všehovšudy vyrobeno jen necelých 200 kusů (podle některých pramenů dokonce jen 60 nebo 80 kusů). Základním typem munice pro Flak 41 byl 5 cm Sprgr Patr. 41 L'spur o celkové hmotnosti 4,28 kg. Z toho 2,2 kg připadalo na samotný projektil, který opouštěl ústí hlavně rychlostí 840 m/s. Pro palbu na pozemní pancéřované cíle byl k dispozici speciální náboj, využívající stejný granát jako protitankový kanon Pak 39. Maximální výškový dostřel Flaku 41 činil 9000 metrů, hranice účinného dostřelu však ležela zhruba v 5600 metrech. Součástí instalace tohoto kanonu byl také podstavec pro koincidenční dálkoměr. Jak dokazují fotografie, vedle popsaných oficiálních Flakwagenů vznikly také další neoficiální přestavby běžných Mercedesů L 4500. Jednu takovou "polní" konverzi osazenou čtyřčetem Flakvierling 38 si můžete prohlédnout na snímku ZDE. Od oficiálního Flakwagenu ji lze rozeznat podle obyčejných dřevěných bočnic a nepancéřované kabiny. Podobně neoficiálně nejspíš vznikla také ozbrojená varianta Mercedesu-Benz polopásové verze L 4500 R (kterou si ovšem popíšeme v sekci Ostatní polopásy). Dochované fotografie rovněž dokazují, že podobný Flakwagen vznikl také na podvozku srovnatelného nákladního automobilu Büssing-NAG 4500. Podle vzácnosti jeho snímků (v podstatě jsme narazili jen na dva :-), a ty si můžete prohlédnout ZDE a ZDE) lze usuzovat, že těchto vozidel vzniklo ve srovnání s Mercedesy jen zanedbatelné množství. Od Flakwagenů na bázi Mercedes-Benz L 4500 je lze rozeznat podle provedení boků motorové kapoty.
nejsilnější zbraní, která byla na podvozek nákladního Mercedesu instalována, se stal kanon Flak 41 ráže 50 mm, zdroj: panzerserra.blogspot.com, upraveno Ohledně bojového nasazení Flakwagenů na podvozku Mercedes-Benz L 4500 není známo skoro nic. Existují fotografie z jeho působení ve Francii nejspíše po otevření západní fronty v roce 1944 a snímky pořízené pravděpodobně v Itálii v roce 1943. Neoficiální přestavby téhož automobilu jsou pak zachyceny během nasazení na východní frontě, a dokonce i v severní Africe. Jaké však byly jeho reálné bojové výsledky, to nevíme. Stejně tak literatura nedává odpověď na otázku, kolik členů měla posádka tohoto Flakwagenu. Z fotografií a všeobecného kontextu se lze domnívat, že mohlo být 6 až 8 mužů (například u verze s kanonem Flakvierling 38 to mohl být řidič, velitel, střelec, dva nabíječi a minimálně dva další podavači munice).
8,8cm Flak auf Büssing NAG
8,8cm Flak auf Büssing NAG, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno 8,8cm Flak auf Büssing NAG byl obrem mezi kolovými samohybnými protiletadlovými kanony a to nejen kvůli své výzbroji ale i kvůli samotnému podvozku. Ten původně patřil devítitunovému nákladnímu automobilu Büssing NAG 900, který se používal mimo jiné i k transportu lehkých tanků. Přestavba přesně neznámého počtu těchto náklaďáků na samohybné zbraně proběhla v roce 1944. Vpředu byla kapota motoru, pod kterou se ukrýval dieselový agregát Büssing NAG 6 o obsahu 13,5 litru a maximálním výkonu 130 koní. Za motorovým prostorem byla otevřená kabina řidiče. Zhruba uprostřed trupu byl otočně lafetován těžký protiletecký kanon Flak 18 ráže 88 mm. Boční stěny okolo kanonu byly tvořeny pletivem a během přípravy k palbě se vyklápěly do stran aby uvolnily prostor pro otáčení zbraně. Na zádi se potom nacházely schránky na náboje. Při střelbě dodávaly vozu stabilitu výsuvné opěry na bocích a zádi. V protikladu k úctyhodné síle výzbroje tohoto stroje bylo jeho mizivé pancéřování. Jak řidič tak obsluha kanonu byli vystaveni nepřátelské palbě prakticky ze všech stran. Nebyly chráněni ani před palbou lehkých ručních zbraní natož pak před palbou dělostřeleckou.
|
|
|||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||
