3,7cm TaK auf WD Schlepper 25 PS

3,7cm TaK auf WD Schlepper 25 PS, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Stroj nazývaný 3,7cm TaK auf WD Schlepper 25 PS nemůže být sice označen za zástupce druhoválečné obrněné techniky, byl to však první německý stíhač tanků a proto jistě stojí za zmínku.

V roce 1923 přiznala spojenecká komise německé armádě právo vlastnit plně pásové tahače děl. Téhož roku zahájila firma Hanomag vývojové práce, které vedly ke vzniku a výrobě dvou takových tahačů. Lehčí z nich, poháněný motorem o výkonu pouhých 25 koňských sil, potom roku 1927 posloužil jako základ pro pokusnou konstrukci jednoho exempláře samohybného protitankového děla. Na podvozek byl na jednoduchý, částečně otočný stojan instalován kanon 3,7cm Tankabwehrkanone I/45 firmy Rheinmetall.

Kanon bylo možno vychýlit o 30° na každou stranu. Vertikální náměr se potom pohyboval od -5° do +15°. Jedinou ochranu poskytoval dvoučlenné posádce malý štít kanonu. Ze stran, zezadu a shora byli muži plně vystaveni případnému ostřelování. Rovněž jízdní vlastnosti nebyly ani zdaleka perfektní neboť slabý motor musel pohánět plných 3300 kilogramů hmotnosti vozu. Stroj však nebyl nikdy nahlížen jako skutečný bojový prostředek ale pouze jako testovací vozidlo.

Do sériové výroby se stíhač tanků samozřejmě nikdy nedostal, jednak kvůli svým nedostatkům ale z velké části i kvůli obavám z reakce spojenců.

7,5cm PaK 40/4 auf RSO

protitankový kanon Pak 40/4 na podvozku Raupenschlepper Ost, pravý pás tohoto spojenci ukořistěného exempláře je z nějakého důvodu nasazen obráceně, zdroj: internet, Public domain, upraveno

První podzim a zima na východní frontě přinesly německé armádě celou řadu nemilých (a draze zaplacených) poznatků. Mezi ně patřilo i zjištění, že kolové náklaďáky a dokonce ani polopásové tahače si nedokáží poradit s oceány podzimního bahna a horami sněhu v zimě. Němci potřebovali nový stroj, schopný vézt a tahat náklady i v těchto extrémních podmínkách. Základní požadavky na takový stroj zahrnovaly nízké pořizovací náklady, možnost velmi rychlého zavedení do sériové výroby, žádné nároky na nedostupné suroviny jako např. gumovou pryž, výbornou průchodnost terénem, spolehlivost za všech klimatických podmínek a vysoký poměr tažné sílu ku hmotnosti samotného stroje. Rychlost vozidla nebyla prioritou.

Vývojem popsaného stroje byla pověřena firma Steyr. Její konstruktéři se po inspiraci poohlédli přímo tam, odkud vzešla potřeba tohoto stroje, tedy v Rusku. Jejich pozornost si zde získal malý, plně pásový, dělostřelecký tahač STZ-5. Způsob uložení motoru v tomto vozidle umožňoval využít maximum půdorysné plochy stroje pro nákladní prostor. V létě roku 1942 předložila firma Steyr armádě svůj návrh tahače, který využíval celou řadu komponent již vyráběného terénního automobilu Steyr 1500 A. Po úspěšných ověřovacích testech byla v listopadu 1942 zahájena sériová výroba tahače pod označením Raupenschlepper Ost (housenkový tahač východ), zkráceně RSO. Již první zkušenosti s ostrým nasazením na východní frontě potvrdily, že vozidlo splňuje očekávání vojáků a sériová výroba se rozběhla ve velkém.

RSO byl jednoduchý a odolný stroj, který mohl přímo na korbě vézt náklad o hmotnosti 1,5 tuny a vléct další náklad o hmotnosti až 2 tun. Díky plně pásovému podvozku a světlé výšce 55 cm zvládalo vozidlo pohyb v bahně i hlubokém sněhu. Výroba tahače běžela zřejmě až do konce války a kromě mateřského Steyru se do ní zapojilo i několik dalších firem. Ve třech výrobních generacích označovaných RSO/01, RSO/02 a RSO/03 vzniklo celkem okolo 27 tisíc vozidel (bývají uváděny i jiné počty). Vojáci tyto stroje využívali k přepravě nejrůznějších nákladů a k vlečení lehčích dělostřeleckých zbraní, jako byl např. protitankový Pak 40 ráže 75 mm, nebo houfnice leFH 18 ráže 105 mm.

prototyp vozu měl větší pancéřovou kabinu a vyšší podstavec pro kanon, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Přišel rok 1943 a výše zmíněný kanon Pak 40 se definitivně usadil na pozici standardního vlečného protitankového kanonu německé armády. Šlo o skvělou zbraň, daleko výkonnější než starší kanony Pak 36 ráže 37 mm a Pak 38 ráže 50 mm. Bohužel však byl Pak 40 také mnohem těžší. Při hmotnosti cca 1,5 tuny bylo naprosto vyloučeno, aby obsluha dokázala kanon přemístit vlastními silami. A platilo to samozřejmě i pro jiné těžké zbraně (velmi krásně to ilustruje TENTO dobový obrázek). Pokud tedy nebyl k dispozici potřebný tahač a vojáci museli ustoupit (což už v roce 1943 nebylo nijak vzácné), nezbývalo, než kanon prostě nechat na místě. Armádní velení se znepokojením sledovalo množící se hlášení o takovýchto zbytečných ztrátách drahocenných zbraní a rozhodlo se jednat.

Pokud by zbraň byla přímo součástí tahače (nebo tahač součástí zbraně), nemohlo by se stát, že tahač nebude na místě ve chvíli, kdy je ho třeba. Armáda se tedy rozhodla, že zkusí obě části spojit v jeden celek a sáhla přitom právě po kanonu Pak 40 a po pásovém tahači RSO. Prací na projektu byly pověřeni dodavatelé obou hlavních částí, tedy firmy Rheinmetall-Borsig a Steyr. Návrh celkové koncepce stroje měl přitom na starosti Rheinmetall. Způsob uložení kanonu mu měl dovolovat otáčení v rozsahu plných 360 stupňů a ideálně měl být také snadno vyjmutelný a použitelný i samostatně mimo vozidlo na křížovém podstavci. RSO s kanonem Pak 40 tedy nebyl zamýšlen jako skutečný stíhač tanků, který by měl konkurovat (nebo je dokonce nahradit) jiným typům jako např. Marder III. Tento stroj byl koncipován jako prostý nosič, nebo chcete-li „přemisťovač“ kanonu Pak 40. Šlo vlastně pouze o podvozek a pohon pro kanon, větší ambice jeho tvůrci neměli.

První nákresy předložil Rheinmetall na konci května 1943. V červnu pak zřejmě probíhaly první praktické zkoušky, při kterých byl do nákladového prostoru běžného RSO (pouze bez uzavřené kabiny řidiče) prostě uložen běžný kanon Pak 40 včetně kol a vzpěr. Cílem bylo zřejmě otestovat jízdní vlastnosti tahače s takovýmto druhem nákladu. Střelecké zkoušky zde nepřicházely v úvahu, protože kanon by z nákladového prostoru nejspíš „vyskočil“. Následovala stavba prvního prototypu a v červenci 1943 pak i ony ověřovací ostré střelby. První prototyp měl podstavec kanonu o něco vyšší než pozdější sériové stroje a jinak u něj byla řešena také kabina řidiče. Podle některých autorů byla kabina prototypu kompletně uzavřená, což však není tak úplně pravda. Z dostupných fotografií je zřejmé, že pancéřování nebylo tak vysoké, aby se pod něj řidič vešel i s hlavou. V čelní stěně pancéřové kabiny nebyly vůbec žádné průzory a konečně minimálně na jednom snímku je jasně vidět, že na přední horní hraně této kabiny bylo něco jako panty. Je tedy pravděpodobné, že před nasednutím si řidič odklopil stropní desku kabiny a za jízdy seděl s hlavou vyčnívající otevřeným stropem nad pancíř.

testována byla také celta chránící zbraň i obsluhu před vrtochy počasí, která bojový stroj zároveň maskovala jako běžný nákladní tahač, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Ať už bylo přesné provedení pancéřové kabiny u prototypu jakékoliv, pro sériovou výrobu bylo změněno. Důvodem byla snaha snížit co nejvíce palebnou výšku kanonu. Proto byl navržen nižší podstavec i nižší kabina řidiče. Nový prototyp s nižším podstavcem i kabinou byl připraven už 30. července 1943 a následovaly další zkoušky.

Šasi původního tahače RSO bylo pro nový nosič kanonu převzato v podstatě bez úprav. Středem stroje se táhl zespodu a ze stran uzavřený nosný rám. Ve střední části byla uvnitř rámu uložena palivová nádrž o objemu 180 litrů. Před nádrží byla uložena převodovka se čtyřmi stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Před převodovkou pak byl uložen benzínový, vzduchem chlazený motor Steyr V-8 o obsahu 3,517 litru, který dával výkon 80 koní při 3000 otáčkách. Motor byl posazen v podstatě až nad úrovní nosného rámu, takže jeho větší část se vlastně nacházela přímo v kabině, mezi řidičem a jeho spolujezdcem (velitelem vozu). Od převodovky vedla směrem k zádi vozu hnací hřídel. Procházela pod palivovou nádrží a vzadu se napojovala na koncové rozvody, zakončené ozubenými hnacími koly. Ano RSO měl hnací kola vzadu. Přední kola sloužila k napínání pásů, ale zároveň také pomáhala při řízení, protože byla osazena brzdami (proto byla i tato kola řešena jako ozubená).

Mimo zmíněná zadní hnací a přední napínací kola tvořily pásovou soustavu na každém boku čtyři velká kola pojezdová. Ta byla zavěšena párově. První dvě kola byla uchycena na společné kyvné rameno a totéž platilo pro třetí a čtvrté pojezdové kolo. Obě kyvná ramena pak byla otočně připojena k dlouhému trubkovému nosníku, který se táhl podél hlavního rámu. Tento nosník byl s rámem spojen uprostřed pomocí otočného čepu, který umožňoval naklánění rámu nad podvozkem dopředu a dozadu (kolébání rámu). Na obou koncích měl trubkový nosník sestavu listových per, jejichž konce byly připojeny k rámu a zajišťovaly odpružení při jeho pohybech. Nejlépe to snad bude zřejmé z obrázků ZDE a ZDE. Pásy byly široké 340 mm, každý z nich tvořený 69 články (podle jiného zdroje bylo článků jen 65).

zadní pohled krásně ukazuje nižší "sériový" podstavec kanonu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V přední části vozu byla již výše zmiňovaná kabina pro řidiče a velitele. Kabina je zde ovšem trochu silné slovo. Nízká konstrukce z rovných plechů chránila těla obou vojáků pouze zhruba ze dvou třetin. Hrudníkem, rameny, rukama i hlavou vyčnívali vojáci z kabiny ven. Popravdě však o nějaké ochraně stejně nemůže být řeči. Stěny nízké kabiny byly totiž svařeny z netvrzených plechů o síle pouhé 3 milimetry, které by neodolaly ani palbě z lehkých ručních zbraní. Řidič ovládal stroj pomocí klasické sady tří pedálů, řadicí páky a dvou brzdných pák. Otevřená stanoviště řidiče a velitele bylo možno uzavřít poklopy. Toho se zřejmě využívalo pouze, když bylo vozidlo zaparkováno. Mezi řidičem a velitelem byl již zmiňovaný motor. Kapota nad ním tvořila vlastně nejvyšší část celé kabiny.

Za přední kabinou následovala ložná plocha, uprostřed které byl na nízkém otočném podstavci uložen kanon Pak 40 ráže 75 mm. Po úpravách pro montáž na Raupenschlepper dostala zbraň vlastní označení Pak 40/4. Kanon byl instalován včetně svého štítu. Prostor okolo zbraně byl obehnán ohrádkou z dřevěných prken, kterou bylo možno sklopit a tím plochu okolo kanonu výrazně zvětšit. V podlaze okolo kanonu bylo zabudováno sedm schránek na munici a v každé z nich čtyři kusy střeliva. Celkem tedy 28 nábojů ráže 75 mm.

Podstavec kanonu umožňoval otáčení v rozsahu plných 360 stupňů. Vertikální náměr bylo možno měnit v rozsahu od -5 do +22 stupňů (podle jiných zdrojů to bylo od -5 do +14 stupňů). Pro delší přesuny se kanon fixoval pomocí dvou úchytů. Přední úchyt se fixoval k brzdovratnému zařízení zbraně a zadní úchyt k zákluzovému žlabu. Pro kanon se používalo více typů munice. Nejběžnějším typem protitankové munice byl Panzergranate 39 o hmotnosti 6,8 kg, který opouštěl ústí hlavně rychlostí 790 m/s. Na vzdálenost jednoho kilometru probíjel tento granát skloněný homogenní pancíř o síle 85 mm. Nesrovnatelně vzácnějším typem protitankové munice byl podkaliberní Panzergranate 40 s hmotností 4,1 kg a úsťovou rychlostí 990 m/s. Ten dokázal z jednoho kilometru probít pancíř o síle 97 mm.

na tomto snímku jsou místa řidiče a jeho spolujezdce uzavřena poklopy, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Obsluhu zbraně zajišťovali dva muži, nabíječ a střelec. Během přesunů se tito vojáci mohli posadit na malá sedátka na zadní stěně kabiny řidiče a velitele, i když moc pohodlné to asi nebylo (foto ZDE). V podstatě všichni vojáci na palubě byli vystaveni vrtochům počasí. Fotografie dokazují, že minimálně ve fázi testování existovala velká celtová střecha, kterou bylo možno vztyčit nad celým bojovým prostorem a částečně i nad kabinou řidiče a velitele. Celta zároveň vozidlo také do jisté míry maskovala, protože kanon nebyl vidět a stroj vypadal spíše jako běžný nákladní tahač. Soudě podle dostupných fotografií se však tato celta v praxi asi příliš neujala.

Nový stroj byl veden pod prozaickým označením 7,5 cm Pak 40/4 auf RSO. Ohledně jeho rozměrů a hmotnosti panují v literatuře rozpory. Na délku měřilo vozidlo buď 471 nebo 457 cm (podle toho, kterému zdroji budeme věřit). Na šířku měl buď 213 nebo 199 cm, na výšku 210 nebo 260 cm. Hmotnost byla buď 5,2 nebo 5,4 tuny. Naopak se zdroje vcelku shodují ohledně nejvyšší rychlosti, kterou dokázal nosič kanonu vyvinout a to bylo pouhých 17 km/h.

Připomeňme si, že prototyp se sníženou kabinou a podstavcem kanonu byl postaven 30. července 1943. Po důkladném testování pak byl 1. října 1943 předveden Hitlerovi. Vůdce byl s jeho podobou a parametry spokojen a nařídil výrobu 60 vozidel, která měla následně prodělat ostré prověření u bojových jednotek na východní frontě. Tam se mělo ukázat, zda bojový stroj naplní očekávání svých tvůrců.

pohled na otevřená stanoviště řidiče a spojezdce, sedátka pro vojáky obsluhující kanon a poklopy nábojových schránek v podlaze prostoru okolo zbraně, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Na papíře měl 7,5 cm Pak 40/4 auf RSO spoustu výhod. Ve srovnání s vlečným kanonem na kolovém podvozku a jeho tahačem (běžným RSO) byl RSO s kanonem na palubě lehčí, ovladatelnější, vyžadoval méně početnou obsluhu a hlavně byl neustále připraven ihned změnit pozici. Jedinou jeho nevýhodou byla větší palebná výška (čili kanon byl posazen výše nad zemí), což dělalo z vojáků za kanonem snadnější terč. V praxi to však s těmi výhodami až tak jednoznačné nebylo… ale o tom až za chvíli.

V průběhu prosince 1943 a ledna 1944 bylo dokončeno prvních 50 předsériových vozidel a ta byla ihned odeslána na východ k vybraným jednotkám. Seznamy těchto jednotek v jednotlivých publikacích se od sebe celkem dost liší, celkem jistě mezi ně však spadaly pěší divize, armádní prapory stíhačů tanků nebo tzv. tankobornické prapory (Panzer Zerstörer Battailon), což byly útvary sestavené většinou ze „zbytků“ protitankových jednotek, které byly zrušeny, zničeny, nebo zůstaly bez protitankových kanonů a jejich hlavní výzbrojí se staly ruční raketomety Panzerschreck.

Nový bojový stroj však u vojáků žádné nadšení nevyvolal, spíš naopak. Bojová hlášení nešetřila kritikou. Vozidlo bylo pomalé a neobratné. Pro nepřátelskou palbu představovalo příliš velký terč postrádající v podstatě jakékoliv pancéřování. Motor se často přehříval, zásoba munice byla nízká a náboje ve schránkách nebyly snadno přístupné. Vojáci prý dokonce vozidlo překřtili na Rollender Sarg Ost, tedy pojízdná rakev východ. Na základě těchto zkušeností se armáda rozhodla od sériové výroby upustit.

4,7cm PaK L/43,4 (t) auf Panzerkampfwagen 35 R (f)

dvojice 4,7cm PaK L/43,4 (t) auf Panzerkampfwagen 35 R (f), zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Po bleskovém dobytí Francie v roce 1940 padlo Němcům do rukou obrovské množství nepoškozené francouzské techniky. Mimo jiné i několik stovek lehkých tančíků Renault 35 R. Francouzská armáda byla velkými počty těchto strojů vybavována od roku 1934 do roku 1939. Jednalo se o lehký tank o hmotnosti 9,8 tuny vyzbrojený kanonem ráže 37 mm a jedním kulometem, který obsluhovala dvoučlenná posádka. Přes svoje malé rozměry a relativně nízkou hmotnost však tank neoplýval právě skvělými jízdními vlastnostmi. Maximální rychlost, kterou mu jeho motor o výkonu 82 koní dokázal udělit, činila pouhých 20 km/h.

Stejně jako u spousty jiné kořistní techniky se Němci rozhodli využít i tyto stroje pro vlastní potřebu. Ne však jako tanky, ale jako nosiče protitankových kanonů. Přestavba 200 kusů ukořistěných strojů byla objednána v prosinci 1940 u firmy Alkett v Berlíně. Práce na projektu se rozběhly dostihovým tempem, takže již v únoru následujícího roku byl na světě plně funkční prototyp.

Přestavba koneckonců nebyla nijak náročná. Z původního tanku byla sejmuta věž a na jejím místě vznikla rozměrná hranatá nástavba svařená s ocelových desek různé tloušťky. Čelní deska byla silná 25 milimetrů, boční a zadní potom pouze 20 milimetrů. Strop nástavba neměla a v případě nepříznivého počasí se přes ni přetahovala impregnovaná celta.

4,7cm PaK L/43,4 (t) auf Panzerkampfwagen 35 R (f), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V čelní stěně nástavby byl instalován původně československý protitankový kanon ráže 47 mm, Němci označovaný jako 4,7cm PaK L/43,4, kterým byl mimochodem vyzbrojen i další německý ranný stíhač tanků Panzerjäger I. Nástavba byla k podvozku uchycena pevně bez možnosti otáčení. Otáčet se dalo pouze samotným kanonem a to konkrétně o 35° na každou stranu. Dále bylo nutné pohnout celým vozidlem. Podvozek byl převzat včetně původního motoru i dalších agregátů, takže ani jízdní vlastnosti nového stíhače tanků nebyly ideální. Obzvlášť když instalací mohutné nástavby a těžší zbraně vzrostla hmotnost stroje oproti původnímu tanku o více než 1200 kg na celkových 11 tun.

Posádka stíhače byla s největší pravděpodobností tříčlenná. Řidič seděl uvnitř trupu, stejně jako u původního tanku. V nástavbě potom fungovala dvoučlenná obsluha kanonu. K jejímu nástupu a výstupu sloužila dvířka po obou stranách nástavby, která byla zavěšena na dvou pantech a otevírala se směrem k přídi stroje.

zadní pohled na kolonu 4,7cm PaK L/43,4 (t) auf Panzerkampfwagen 35 R (f), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Sériová výroba stíhače nakonec začala až v květnu 1941 a trvala do října téhož roku. Vyrobeno bylo všech 200 objednaných strojů. 26 z nich ovšem byla velitelská vozidla, která neměla kanon a jejich jedinou výzbrojí byl kulomet MG 34 ráže 7,92 mm. Protitanková zbraň musela být odstraněna aby uvolnila místo pro větší a výkonnější radiostanici, která umožňovala velícímu důstojníkovi na palubě komunikovat s týlem i ostatními jednotkami v poli.

O bojovém nasazení těchto strojů není mnoho známo. Podle záznamů se však udržely v aktivní službě až překvapivě dlouho. Ještě v roce 1944 jich mělo v německé armádě sloužit více než sto kusů.

7,5cm PaK 97/38 auf Pz. 740(r)

improvizovaný stíhač tanků kombinující ruský podvozek a francouzský kanon vznikl v pouhých deseti exemplářích, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V době německého útoku na SSSR tvořil páteř sovětských tankových jednotek lehký tank typu T-26, kterého bylo v několika verzích vyrobeno více než 10 tisíc kusů. Není tedy divu, že značné množství těchto tanků padlo v raných fázích operace Barbarossa i do německých rukou. Wehrmacht zavedl provozuschopná vozidla do služby pod různým označením podle toho, o jaký konkrétní výrobní vzor se jednalo. Pro dvouvěžový tank vzor 1931 bylo použito označení Panzerkampfwagen T26A 737 (r), pro jednověžový vzor 1933 označení Panzerkampfwagen T26B 738 (r) a konečně pro vzor 1938 a 1939 (a případně novější) to bylo Panzerkampfwagen T26C 740 (r).

Němci ukořistěné tanky T-26 nepoužívali jako prvosledové, ale spíše při různých „podpůrných“ činnostech (např. zajišťování již obsazených území). Začátkem roku 1943 však již byly tyto tanky beznadějně zastaralé a jejich bojová hodnota mizivá. Podobně jako u jiných zastaralých strojů, pokusili se Němci zužitkovat lehký tank přestavbou na samohybné dělo, v tomto případě dělo protitankové. Nešlo o žádnou sofistikovanou přestavbu s velkým promýšlením a plánováním, spíše to byla obyčejná improvizace, jejímž cílem bylo s využitím dostupného vybavení získat stroj alespoň o trochu vyšší bojové hodnoty, než byl původní T-26.

Oním dostupným vybavením byl kromě samotného tanku ještě kanon Pak 97/38 ráže 75 mm. Také v tomto případě nešlo o původní německou zbraň, ale o kořist na polské a francouzské armádě z let 1939 a 1940. Úplně původně však šlo o francouzské polní dělo Canon de 75 modéle 1897, vyvinuté mezi roky 1891 a 1896 a vyráběné ve velkém od roku 1897 dál. Ne, nespletli jsme se, opravdu hovoříme o děle, které vzniklo ještě před první světovou válkou a této se ve velkém účastnilo. Kariéra této zbraně však pokračovala i po Velké válce, a tak se stalo, že ještě v roce 1939 měla polská armáda ve výzbroji stále více než 1300 těchto děl, a armáda francouzská jich měla ve stejném roce dokonce cca 4500 kusů! Po kapitulaci obou uvedených zemí tak Němcům padlo do rukou řádově několik tisíc těchto zbraní. Wehrmacht se rozhodl zavést je do své výzbroje v jejich původní roli, tedy jako polní děla určená převážně k ničení pěchoty a měkkých cílů.

7,5cm PaK 97/38 auf Pz. 740(r) během přepravy po železnici, na tomto snímku je krásně vidět, jak málo byla obsluha kanonu chráněna pancířem, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V červnu 1941 vtrhla německá vojska do Sovětského svazu, aby byla záhy konfrontována s nevídanou početní přesilou ruských tanků, a navíc také s velmi odolnými typy T-34 a KV, na které byly německé protitankové kanony krátké. Nastala doba hledání všech prostředků použitelných k ničení ruské ocelové laviny a řada přišla i na ukořistěná francouzská děla ráže 75 mm. Ta však bohužel nebyla právě dvakrát vhodná k likvidaci obrněných cílů. Je pravda, že pro ně existovala i průbojná munice, ale vzhledem k nízké úsťové rychlosti nebyla nijak zvlášť účinná. Němci se proto rozhodli, že zkusí francouzskou zbraň trochu „upgradovat“. Začali tím, že zbraň přemontovali na lehce upravenou lafetu vlastního kanonu Pak 38, čímž podstatně zvýšili její mobilitu a zároveň jí tím dali možnost většího pohybu do stran při míření. V rámci montáže na novou lafetu dostala zbraň také nový německý zaměřovač Z.F. 3x8. Dále pro kanon vyvinuli nový typ munice a sice protitankový kumulativní granát 7,5cm Gr.Patr. 97/38 Hl/B, který dokázal prorazit kolmý pancíř o síle až 90 mm. Poslední úpravou byla montáž nové úsťové brzdy, jež měla zmírnit velmi silný zpětný ráz zbraně.

Takto modernizovaná zbraň dostala označení 7,5 cm Pak 97/38. Podle některých pramenů bylo takto v průběhu let 1942 a 1943 přestavěno více než 3700 ex-francouzských a ex-polských děl. Velké popularitě se však mezi vojáky netěšily. I přes instalaci úsťové brzdy měl kanon stále velmi silný zpětný ráz, takže byl při střelbě dosti nestabilní a zároveň díky tomu docházelo k neúměrnému namáhání lafety určené původně pro zbraň ráže 50 mm. Kvůli silným otřesům docházelo při střelbě také snadno k vyosení zaměřovače a už tak málo přesný kanon se stával ještě nepřesnějším, což při palbě na pohybující se cíl nebylo úplně dobře.

Vraťme se ale nyní na začátek roku 1943. Od vypuknutí operace Barbarossa uplynulo už půldruhého roku, Rusové se již prakticky vzpamatovali z úvodních katastrofických porážek a jejich válečná mašinérie běžela na plné obrátky. Rudá armáda vrhala na frontu stále více mužů a techniky a Němci je nestíhali dost rychle likvidovat. Německé protitankové útvary již tou dobou sice byly slušně saturovány výkonnými kanony Pak 40 domácí výroby, ale o brzkém přezbrojení samohybnými protitankovými děly (tedy stíhači tanků neboli Panzerjägery) si mohly zatím spíš nechat jen zdát. A byl to i případ protitankového praporu č. 563 bojujícího na východní frontě v rámci 50. armádního sboru skupiny armád sever. Tento prapor byl sice 20. ledna 1943 přeznačen na prapor samohybných děl (Panzerjäger-Abteilung (Sfl.) 563), ale žádná samohybná děla zatím neměl a vojáci tak nějak tušili, že až nové stroje dorazí, nebude jich nejspíš stejně dost pro všechny tři roty praporu.

7,5cm PaK 97/38 auf Pz. 740(r) na "výstavě" bojové techniky Panzerjäger-Abteilung (Sfl.) 563, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Velitel opravárenských sil tohoto praporu však byl podle všeho iniciativní muž a chtěl svým kamarádům pomoci. Prapor měl podle všeho k dispozici zmiňované protitankové kanony 7,5 cm Pak 97/38 a zároveň se mu nějak podařilo získat také několik zastaralých ale funkčních ex-sovětských tanků T-26 (možná byly u praporu v té době využívány jako výzbroje zbavené nákladní tahače). Zkombinování obou pak nebylo nijak složité. Z lehkého tanku byla sejmuta věž (pokud ji použité exempláře vůbec ještě měly) a kabina pod věží byla zbavena stropu a zadní stěny. Podstavec kanonu byl upevněn buď k bočním stěnám původní kabiny, nebo k její podlaze, nebo k oběma částem.

Kanon byl do vozidla instalován včetně štítu, který pak představoval prakticky jedinou ochranu pro obsluhu zbraně. I když fotografie dokazují, že nejméně dvě vozidla obdržela dodatečně boční pancíř. U jednoho z nich šlo pouze o jakési rozšíření a zvýšení boční stěny původní kabiny (foto ZDE), ve druhém případě byly na bocích instalovány velké desky, které tvořily nový celistvý boční pancíř (foto ZDE). Posádka stroje sestávala pravděpodobně ze tří mužů. Řidič seděl uvnitř trupu, chráněn čelní a boční stěnou původní tankové kabiny, za zády a nad hlavou však měl otevřený bojový prostor, ve kterém zase seděli dva jeho kolegové. Střelec a velitel v jedné osobě měl své místo nalevo od kanonu, nabíječ na opačné straně zbraně. Munice pro kanon byla uložena ve velkém dřevěném nebo plechovém boxu na blatníku pravého pásu a nejspíš také uvnitř bojového prostoru.

Motor, převodovku, palivové nádrže, pojezdové ústrojí a další vnitřní komponenty převzalo vozidlo z původního tanku T-26. To znamená, že jej poháněl benzínový motor označovaný prostě jako T-26 o maximálním výkonu 95 koní. Improvizovaný stíhač tanků bývá nejčastěji označován v souladu s německou nomenklaturou jako 7,5cm PaK 97/38 auf Pz. 740(r). Toto bojové vozidlo vzniklo v pouhých 10 exemplářích z nichž poslední byl dokončen nejspíš v říjnu 1943. Všechny pak byly přiděleny k 3. rotě zmiňovaného Panzerjäger-Abteilung (Sfl.) 563 a následně sloužily až do března 1944, kdy byly nahrazeny plnohodnotnými stíhači tanků typu Marder III.

na tomto snímku je konečně vidět velká (nějspíš dřevěná) bedna na munici uložená na blatníku pravého pásu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Ohledně bojového nasazení popsaných vozidel máme pouze minimum informací… vlastně je popsán jeden jediný případ a ten se navíc netýká Panzerjäger-Abteilung (Sfl.) 563. Poté co prapor v březnu 1944 přezbrojil na stíhače Marder III, předal nejspíš provozuschopné 7,5cm PaK 97/38 auf Pz. 740(r) jiným jednotkám. Tak se stalo, že se alespoň jeden z těchto strojů dostal až na ostrov Saaremaa v Baltském moři (v němčině se ostrov jmenuje Ösel, což je někdy dost matoucí). Ostrov, patřící před válkou Estonsku, držely v září 1944 části německé 23. pěší divize.

29. září 1944 zahájila Rudá armáda útok na celé Západoestonské souostroví (zvané též Moonzund). V rámci následujících bojů proběhlo také střetnutí u vesnice Tehumardi. Tato vesnice leží na začátku úzkého pruhu země, který spojuje hlavní ostrov Saaremaa s drobným poloostrovem Sorve na jihozápadě. Právě na tento poloostrov se snažily dostat zbývající německé jednotky, které ustupovaly před Rudou armádou. 8. října 1944 se tudy snažilo projít také cca 750 mužů z německého 67. postupimského granátnického pluku. Předběhl je však podobný počet vojáků z Estonské 249. střelecké divize. Ani jedna ze stran neměla ponětí o přítomnosti té druhé a když Němci v noci z 8. na 9. října dorazili na místo, Estonci je málem nechali projít, protože si mysleli, že jde o jiný útvar Rudé armády. Když se ale ukázalo, kdo je kdo, začal v noční tmě velmi nepřehledný boj zblízka.

Němci ztratili cca 200 mužů (podobně jako jejich protivník), ale podařilo se jim projít a alespoň část z nich se v listopadu snad dočkala evakuace. Nicméně druhý den po této noční bitvě našli estonští vojáci na bojišti mimo jiné i jeden zajímavý zničený bojový stroj… improvizovaný stíhač tanků 7,5cm PaK 97/38 auf Pz. 740(r). Vrak vozidla byl poměrně silně poničený, přesto na jeho snímcích nelze přehlédnout dodatečně přidělaný boční pancíř bojového prostoru. O osudu zbývajících devíti postavených vozidel tohoto typu nevíme bohužel nic. Čistě pro pořádek doplňme, že stíhač 7,5cm PaK 97/38 auf Pz. 740(r), který je vystaven v soukromém muzeu Vadima Zadorožného v Archangelskoje u Moskvy není dochovaný originál, ale nově postavená replika.

Panzerselbstfahrlafette Ia 5 cm Pak 38 auf Gepanzerter Munitionsschlepper

jeden ze dvou postavených prototypů stíhače tanků Panzerselbstfahrlafette Ia 5 cm Pak 38 auf Gepanzerter Munitionsschlepper, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jak již samotný název tohoto stroje napovídá, šlo o vozidlo založené na podvozku obrněného nosiče munice (Gepanzerter Munitions-Schlepper), konkrétně nosiče munice firmy Borgward kódově označovaného VK 3.02. Vývoj tohoto „muničáku“ probíhal od září roku 1937. Dle zadání zbrojního úřadu mělo jít o plně pásové vozidlo, které by dokázalo uvézt až 1000 kg nákladu. Vůz měl zajišťovat dodávky střeliva skutečně až do první linie, kde hrozilo jeho ostřelování nepřítelem. Proto musel být obrněný, s čelním pancířem dostatečně silným, aby odolal palbě z pěchotní pušky ráže 7,92 mm. První výrobní verze vozidla dostala označení VK 3.01. Nás však zajímá až podvozek druhé generace muničního vozu, který nesl označení VK 3.02 (písmena VK reprezentovala slova Vollketten Kraftfahrzeug, tedy plně pásové vozidlo, číslo před tečkou indikovalo očekávanou hmotnost stroje v tunách a čísla za tečkou pořadové číslo projektu).

Vývojem muničního vozu pověřil zbrojní úřad firmu Borgward ze severoněmeckých Brém. Objednána byla stavba ověřovací série v počtu 20 vozidel. Projekt podle všeho nedostal nijak vysokou prioritu a dodávka prvních exemplářů byla plánována až na prosinec 1939. Ani tento termín se však pravděpodobně nepodařilo dodržet, soudě podle toho, že první testování nového stroje proběhlo podle záznamů zbrojního úřadu až v dubnu 1940.

Testování VK 3.01 dopadlo očividně uspokojivě. Zástupci zbrojního úřadu byli s vozidlem celkově spokojeni, požadovali však několik menších či větších konstrukčních vylepšení. Výroba VK 3.01 ve stávající podobě tedy nepokračovala a místo toho začaly práce na jeho nové, modifikované verzi. Požadované úpravy zahrnovaly například zvětšení prostoru pro posádku a to tak, že celý stroj bude o 50 mm rozšířen a o 50 mm zvýšen. Upravená verze muničního vozu dostala označení VK 3.02 a u firmy Borgward jich bylo objednáno celkem 400 kusů.

Panzerselbstfahrlafette Ia 5 cm Pak 38 auf Gepanzerter Munitionsschlepper, všimněte si zaslepeného pravého průzoru, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Sériová výroba začala v říjnu 1941 dokončením prvních 4 exemplářů. V listopadu vyjelo z montážní linky 14 vozidel, v prosinci vznikly pouhé 4 kusy, další 4 v lednu 1942 a poslední 2 v únoru téhož roku. Je tedy zřejmé, že výroba byla ukončena mnohem dříve, než bylo plánováno a namísto 400 objednaných muničáků jich bylo dodáno pouhých 28 kusů. A jaký byl důvod? V prosinci 1941 provedla německá armáda vyhodnocení prvních zkušeností s provozem nového stroje a ve své zprávě dala jasně najevo, že vozidlo nesplňuje její očekávání. Zbrojní úřad tedy původní objednávku stáhl a dohodl se s výrobcem, že základ muničního vozu použije pro stavbu jiného stroje a sice dálkově ovládaného nosiče náloží známého jako Sprengladungsträger B IV (o tom však jinde).

26 dokončených VK 3.02 bylo spolu s 19 VK 3.01 využito k vybudování speciální muniční roty Gepanzerter Munitions-Schlepper Kompanie 801, která se v rámci 1. pěší divize dočkala nasazení na východní frontě. Zbývající dva VK 3.02 pak byly využity k úplně jinému účelu. Příběh těchto dvou vozidel se začal odvíjet již 5. července 1940, kdy zbrojní úřad formuloval požadavky na vývoj lehkého stíhače tanků, který by bylo možno přepravovat mimo jiné i letecky. Stíhač měl sloužit primárně jednotkám výsadkářů, ale i vybraným pěchotním divizím, které doposud postrádaly mechanizaci. V rámci zrychlení vývojových prací určil zbrojní úřad ve svém zadání, že nový stíhač tanků má být postaven právě na podvozku muničního vozu VK 3.02 (který byl mimochodem v té době teprve ve vývoji). Hlavní výzbroj stroje pak měl dle zadání tvořit kanon Pak 38 L/60 ráže 50 mm.

Vývojem stíhače byla pověřena firma Rheinmetall-Borsig. Rheinmetall tedy navrhl potřebné úpravy trupu VK 3.02, novou bojovou kabinu a způsob instalace kanonu. Se samotnou výrobou však musel čekat, než bude mít k dispozici hotové podvozky od firmy Borgward. První dva ověřovací stíhače tanků tak mohly být postaveny a předány k testům až v červenci 1942. Již v okamžiku vzniku prvních dvou prototypů byl tento stroj v podstatě odsouzen k zamítnutí. Proč? V červenci 1942 již byla produkce muničáku VK 3.02 ukončena a nové podvozky by tedy musely být vyráběny jen pro tento stíhač. To by jeho výrobu samozřejmě podstatně prodražovalo. A potom samotný kanon Pak 38 již v polovině roku 1942 nebyl považován za dostatečně výkonnou zbraň a kde to jen trochu šlo, prosazoval se silnější kanon Pak 40 ráže 75 mm. Oba prototypy nového stíhače však přesto prošly armádními testy a to pod krkolomným označením Panzerselbstfahrlafette Ia 5 cm Pak 38 auf Gepanzerter Munitionsschlepper (nebo zkráceně Pz.Sfl. Ia 5 cm Pak 38 auf gp.Mun.Schlepper).

Panzerselbstfahrlafette Ia 5 cm Pak 38 auf Gepanzerter Munitionsschlepper, všimněte si nástupních dvěří řidiče a sklopené zadní opěry, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Podvozek, který dostal nový stíhač tanků do vínku od muničního vozidla VK 3.02 byl tvořen čtyřmi pojezdovými koly na každém boku. Tato kola byla paprsková s masivní gumovou obručí po obvodu. Každé kolo bylo zavěšeno na vlastním kyvném rameni a odpruženo pomocí torzní tyče. Zcela vzadu bylo napínací kolo, které se svým provedením velmi podobalo kolům pojezdovým, bylo však menšího průměru. Pojezdová i napínací kola byla dvojitá, tedy tvořená dvojicí „disků“. Mezerou mezi disky procházel vodící hřeben pásu. Hnací kolo se nalézalo vpředu. Pásy byly široké 200 mm a opatřené gumovými patkami pro hladší jízdu pro zpevněném povrchu. Pohon vozu zajišťoval benzínový šestiválec Borgward 6M 2,3 RTBV o obsahu 2,247 litru, který dával maximální výkon 49 koní.

Původní kabina posádky z VK 3.02 byla s jistými úpravami zachována. Zůstalo v ní však pouze stanoviště řidiče umístěné vlevo. Místo druhého člena posádky původního VK 3.02 bylo zrušeno a prostor využit k uskladnění munice pro kanon. Díky tomu mohl být zrušen pravé průzor v čelní stěně kabiny. Původní nástupní průlezy ve stropě kabiny musely být rovněž zrušeny. Ten napravo již nebyl třeba vůbec a ten nalevo (sloužící řidiči) byl nahrazen dvířky v levé boční stěně. Průlezy na střeše kabiny nemohly zůstat, protože zde nyní ležel čelní štít kanonu, který by znemožňoval jejich otevírání. Za kabinou nově vznikl bojový prostor kanonu. Jeho spodní část byla chráněna pevnou ohradou z pancéřových plechů, která sahala až do výšky stropu kabiny řidiče. Prostor nad touto ohradou pak chránil pohyblivý pancéřový štít, který se natáčel do stran spolu s hlavní kanonu. Tento štít však zajišťoval ochranu pouze zepředu a ze stran. Jeho zadní část i strop zůstaly otevřené.

Středem bojového prostoru procházela zvýšená motorová kapota, která jej, spolu se samotným kanonem, rozdělovala na dvě poloviny. V každé z těchto polovin měl pak svoji sedačku jeden voják. Aby měli oba muži dostatek místa, byl pancíř bojového prostoru rozšířen až po vnější okraj blatníků nad pásy. Nalevo od motoru a kanonu seděl střelec, který zároveň plnil roli velitele vozu. Napravo od zbraně pak měl své stanoviště nabíječ kanonu. Podstavec zbraně umožňoval její horizontální pohyb v rozsahu 20 stupňů na každou stranu. Vertikální náměr byl možný v rozsahu od -10 do +20 stupňů.

Panzerselbstfahrlafette Ia 5 cm Pak 38 auf Gepanzerter Munitionsschlepper, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jedním z kritických omezení byla pro konstruktéry nového stíhače tanků jeho celková hmotnost. Původní muniční vůz VK 3.02 totiž vážil pouze 3,7 tuny a nový stroj nesměl být o mnoho těžší, aby nedocházelo k přetížení pojezdového ústrojí. Hmotnost samotného kanonu v podstatě nijak snížit nešlo, takže bylo třeba šetřit na pancéřování. Pancíř nového bojového prostoru byl proto tvořen dvojitými deskami o síle pouhé 3 mm na bocích a 4 mm na čele. Pro jednoznačnost, na bocích měl pancíř 3 + 3 mm a na čele 4 + 4 mm (dvě ocelové desky s malou mezerou mezi nimi). Podle některých autorů měl čelní pancíř této síly odolat průbojné střele z pěchotní pušky ráže 7,92 mm, já osobně bych za to ale ruku do ohně nedal. Nejsilněji pancéřovanými partiemi stroje tak byly čelo trupu a čelo kabiny řidiče, které zdědily po VK 3.02 pancíř o síle 14,5 mm.

Konstruktérům se každopádně podařilo celkovou hmotnost vozu udržet na 4,5 tunách, což byla podle všeho přijatelná hodnota. Maximální rychlost stroje se pohybovala okolo 30 km/h. Posádku stíhače, jak již bylo de facto řečeno výše, tvořili tři muži. Řidič seděl sám uvnitř trupu a z vozidla vyhlížel hlavním pozorovacím průzorem ve stěně před sebou a bočním průzorem ve svých nástupních dveřích. Zbylí dva vojáci seděli v otevřeném bojovém prostoru, do kterého nastupovali přes jeho sníženou zadní stěnu (což jim usnadňoval stupínek umístěný nad tlumičem výfuku).

Jak již také opakovaně zaznělo, hlavní výzbroj stíhače tvořil kanon Pak 38 ráže 50 mm s hlavní o délce cca 60 násobků své ráže. Pro kanon se používalo několik typů munice, dva základní protitankové typy však byly Panzergranate 39 a podkaliberní Panzergranate 40. Samotný granát typu Panzergranate 39 vážil 2,06 kg a v ústí hlavně dosahoval rychlosti 835 m/s. Na vzdálenost 500 metrů probíjel skloněný homogenní pancíř o síle 57 mm (bývá uváděno i 59 mm) a na 1000 metrů zdolal pancíř silný 44 mm (bývá uváděno i 48 mm). Podkaliberní Panzergranate 40 měl tvrdé jádro z karbidu wolframu a ze vzdálenosti 500 metrů dokázal projít pancířem o síle až 72 mm. Na vzdálenost 1000 metrů však již svou energii ztrácel a stačil již pouze na pancíř o 38 mm.

pohld do bojového prostoru stíhače tanků Panzerselbstfahrlafette Ia 5 cm Pak 38 auf Gepanzerter Munitionsschlepper, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Energie, která vznikala při palbě z kanonu, představovala pro podvozek výraznou zátěž. Aby mu trochu ulevili a také aby zajistili stabilitu vozidla během výstřelu, instalovali konstruktéři na záď trupu podpěru, která se před zahájením palby sklopila dolů a zapřela o zem. Žádný z pramenů nezmiňuje komunikační výbavu a ani na žádné z fotografií není vidět radiová anténa. Pokud stíhač skutečně nebyl vybaven radiostanicí, znamenalo by to pro něj zřejmě dosti významný hendikep.

Jak je asi vcelku jasné, popsaný stíhač tanků na podvozku muničního vozu VK 3.02 se do sériové výroby nedostal. Dva postavené prototypy se staly prvními a posledními vozidly svého druhu. Dočkaly se však pokusného nasazení na frontě, konkrétně u 19. praporu stíhačů tanků (Panzerjäger Abteilung 19). Zpráva praporu o zkušenostech s jejich provozem se však bohužel nedochovala.

7,5cm StuK auf PzKpfw 38(t)

jediný prototyp stroje 7,5cm StuK auf PzKpfw 38(t), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

O projektu tohoto bojového vozidla není bohužel k mání mnoho informací. Podle toho mála co se dá v literatuře dočíst, vznikl požadavek na jeho stavbu v březnu roku 1942. Pražská společnost BMM (což byl nástupce firmy ČKD v Protektorátu Čechy a Morava) byla tehdy pověřena, aby navrhla přestavbu lehkého tanku PzKpfw 38(t), který se zde vyráběl, na nosič kanonu StuK 40 L/43 ráže 75 mm. BMM měla připravit nejen potřebné úpravy tankového podvozku, ale také design nové kabiny, která by chránila bojový prostor děla. Úpravou kanonu StuK 40 pro montáž na tankový podvozek byla zase pověřena firma Rheinmetall-Borsig.

Z pohledu svého časování tato aktivita vcelku logicky zapadá do celkového dění. Na přelomu let 1941 a 1942 Němci horečně pracovali na vývoji co největšího množství zbraní, které by se dokázaly účinně postavit masám ruských tanků. V rámci této snahy byly právě v březnu roku 1942 postaveny první ověřovací exempláře útočného děla Stug III vyzbrojené právě oním kanonem Stuk 40. Testování těchto strojů přineslo pozitivní výsledky a tak vcelku dává smysl, že Němci začali ihned uvažovat, že by stejnou zbraní přezbrojili i další vhodnou techniku. V pražské ČKD tou dobou sice už probíhaly přípravy na zahájení výroby stíhače tanků Marder III, ale ve verzi vyzbrojené upraveným kořistním kanonem ruské výroby (Pak 36 (r) ráže 76,2 mm). Pokud by se podařilo vymyslet přestavbu, která by využívala kanon domácí provenience, navíc již vyráběný i pro další stroje (Stug III), byl by to jistě krok správným směrem.

Konstruktéři Rheinmetallu i BMM se tedy pustili do práce. První a jediný prototyp nového stroje byl dokončen zřejmě již v květnu 1942. Spíše než o plnohodnotný prototyp však šlo o zjednodušený technologický demonstrátor, u kterého nebyly řešeny detaily jako např. schránky pro uložení munice, úchyty pro nářadí, nebo podpěra pro hlaveň kanonu (podpěra, kterou prototyp měl, byla očividně pouze napevno přišroubovaná, bez dořešeného způsobu sklápění).

prototyp 7,5cm StuK auf PzKpfw 38(t), všimněte si výřezu ve střeše pro zaměřovač kanonu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Přestavba tanku na samohybné dělo proběhla přesně podle tehdejších zvyklostí. V místech původní tankové věže byla nyní nepohyblivá nástavba velmi jednoduché konstrukce. Její stěny, svařené z rovných pancéřových plechů, chránily obsluhu kanonu zepředu, z boků a částečně i shora. Byla to však ochrana spíše symbolická, protože použité plechy měly zřejmě sílu pouhých 10 mm a to nestačilo ani k zastavení průbojné střely z běžné vojenské pušky ráže 7,92 mm. Zadní partie bojového prostoru pak zůstala zcela odkrytá a vojáci zde byli vystaveni veškeré palbě nepřítele.

V bojovém prostoru byl instalován již zmíněný 75 milimetrový kanon StuK 40 (StuK = Sturmkanone = útočný kanon) s hlavní o délce cca 43 násobků své ráže. Tato zbraň dokázala vypálit protitankový granát Pzgr. 39 o hmotnosti 6,8 kg rychlostí 740 m/s. Na vzdálenost 500 metrů tento granát probíjel 91 mm silný skloněný homogenní pancíř. Na vzdálenost jednoho kilometru zdolal pancíř o stále úctyhodné tloušťce 82 mm. Ke kanonu náležel zaměřovač typu Sfl.Z.F.1a, jehož periskop se vysouval k tomu určeným otvorem v levé části střechy bojové kabiny. Zbraň byla instalována včetně pancéřového krytu brzdovratného zařízení, jaký byl použit u útočného děla Stug III. Dostala však novou čtvercovou masku, která chránila místo průchodu kanonu čelní stěnou bojové kabiny. Podstavec kanonu určitě dovoloval nějaký omezený pohyb do stran, kolik stupňů to bylo, však není známo.

Posádku nového vozidla měli podle všeho tvořit čtyři muži. Řidič a kulometčík seděli uvnitř trupu, nabíječ a střelec, který by zřejmě zastával také roli velitele, měli svá stanoviště v bojové kabině. Postavený prototyp nebyl podle fotografií osazen trupovým kulometem. Otvor pro něj však nebyl nijak zaslepen, takže není zřejmé, zda měl být u nového vozidla zrušen, nebo prostě jen nebyl zamontován během focení prototypu.

pohled do útrob prototypu 7,5cm StuK auf PzKpfw 38(t), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pro stavbu prototypu byl použit podvozek a trup tanku Panzer 38(t) verze Ausf. E nebo Ausf. F. S podvozkem a trupem získalo vozidlo také své vnitřní agregáty, zejména tedy motor Praga TNHPS/II o výkonu 125 koní a pětistupňovou převodovku Praga Wilson. Hmotnost vozidla se pohybovala okolo 11 tun (tedy o něco více, než u běžného tanku PzKpfw 38(t)) a jeho maximální rychlost činila 35 km/h. Co se týče označení projektu, nejčastěji bývá uváděn pod názvem 7,5cm StuK auf PzKpfw 38(t).

Zavedení do výroby se popsaný stroj nedočkal a i zde se dá snadno nalézt vysvětlení zapadající do historických souvislostí. V červnu 1942, tedy pouhý měsíc po postavení prototypu 7,5cm StuK auf PzKpfw 38(t), byl dokončen také prototyp stíhače tanků Marder III Ausf. H. Oba stroje si byly až nápadně podobné. Marder stál také na podvozku zmíněného lehkého tanku, měl téměř identicky řešenou pancéřovou nástavbu, ale byl vyzbrojen výkonnějším kanonem PaK 40 L/46 ráže 75 mm. Tyto dva prototypy byly očividně vzájemní konkurenti a jelikož Němci v té době hledali zejména prostředek protitankového boje, dává smysl, že ze dvou návrhů byl pro výrobu vybrán ten, nesoucí o něco silnější zbraň.

7,5 cm Rückstossfreikanone 43 auf Pz.Kpfw. IV

dřevěný model bojového vozidla na podvozku tanku Panzer IV vyzbrojeného automatickým kanonem MK 103 a dvojicí bezzákluzových kanonů RFK 43, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nejen, že o tomto projektu nejsou k dispozici téměř žádné informace, ale důsledně vzato není ani zřejmé, zda bychom jej měli klasifikovat jako tank, samohybné dělo, nebo stíhač tanků. My jsme se v tomto směru odpíchli od původního účelu výzbroje vozidla, tedy kanonu RFK 43 a zařadili jsme stroj do sekce stíhačů tanků. Ono to ale vlastně nebude až tak podstatné s ohledem na to, že celý projekt skončil ve fázi dřevěného modelu a nikdy nevznikl ani jediný funkční prototyp. Nevíme kdy a z jakých pohnutek byl projekt spuštěn, ani kdy a proč byl zrušen. Prakticky vše, co víme, je vlastně pouze odvozeno z dochovaných fotografií dřevěného modelu, a i zde existuje řada nejasností.

Mezi ně patří i to, na jaké verzi podvozku mělo být vozidlo vlastně postaveno. Samozřejmě šlo o podvozek z tanku Panzer IV, jenže… na dřevěném modelu jsou jasně vidět pouhé tři vratné kladky pásů. Tomu by odpovídala jedině velmi pozdní varianta Panzer IV Ausf. J, u které došlo ke snížení počtu kladek ze čtyř na tři až v prosinci 1944. Dva průzory v čelní stěně bojové kabiny však zase ukazují na rané verze Panzer IV Ausf. B nebo Ausf. C, což je ovšem nesmysl, protože tyto verze tanku se vyráběly v letech 1938 a 1939, zatímco projekt přestavby tanku a dřevěný model určitě vznikly až mnohem později v průběhu války. Také velitelská věžička modelu odpovídá rané verzi používané do roku 1940. Lze tento rozpor chápat pouze jako nedůslednost tvůrců dřevěného modelu? Použili snad části, které jim zbyly ve skladech z dřevěných modelů raných verzí tanku?

Tyto otázky si asi můžeme dovolit nechat bez odpovědi a zaměřit se raději na to opravdu zajímavé, co model vozidla ukazuje. Tím je bezesporu provedení jeho bojové věže, a hlavně uvažovaná výzbroj. Navržená bojová věž byla mnohem užší, než věž klasického tanku Panzer IV. Zadní část věže měla tvar kužele, zatímco vpředu byla rovná čelní stěna, přesahující výrazně do boků. Tyto přesahy však byly zezadu otevřené, což si záhy vysvětlíme. Uprostřed čelní stěny byla vnější maska, silně připomínající masku z tanku Panzer III. Středem této masky procházel rychlopalný kanon MK 103 ráže 30 mm. Šlo o zbraň vyvinutou firmou Rheinmetall-Borsig a zavedenou do služby v roce 1943, která byla původně určena pro zástavbu do letounů.

na tomto snímku je dobře vidět, jak úzká vlastně ve skutečnosti byla bojová věž za rozšířenou čelní stěnou, vnitřky zadních trysek obou kanonů RFK 43 byly z nějakého důvodu natřeny na bílo, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pro MK 103 (MK = Machinenkanone) se používaly dva typy munice. Tříštivotrhavý granát o hmotnosti 330 gramů měl úsťovou rychlost 860 m/s a při střelbě s ním dosahovala zbraň kadence 380 výstřelů za minutu. Při použití průbojné munice o hmotnosti 355 gramů a úsťové rychlosti 940 m/s vzrostla kadence až na 420 ran za minutu. Průbojná střela měla jádro ze supertvrdého karbidu wolframu díky čemuž dokázala na vzdálenost 300 metrů probít kolmý pancíř o síle neuvěřitelných 75 až 95 mm. K nabíjení kanonu sloužil nábojový pás. V pancéřové masce, která kanonu umožňovala vertikální pohyb, byly dále dva uzavíratelné průzory. Jeden z nich zcela jistě ukrýval čočku zaměřovače pro kanon.

V rozšířených bocích čelní stěny věže pak měly být instalovány bezzákluzové kanony typu 7,5 cm Rückstossfreikanone 43 (neboli RFK 43) vyvinuté firmou Krupp. Na počátku vývoje tohoto kanonu byl požadavek na protitankovou zbraň pro potřeby pěchoty, která by byla tak lehká, že by ji šlo bez problémů shazovat padákem. Na konci vývoje pak stála jedna z nejjednodušších dělostřeleckých zbraní, jaká kdy spatřila světlo světa (foto ZDE, ZDE a ZDE). Zbraň vážila jen něco přes 40 kilogramů, a navíc se ještě dala rozložit na tři části, které pak bez problémů unesl každou jeden voják. Těmi částmi byla hlaveň, perforovaný uzávěr „komory“ s tryskou a trojnožka. Při uvažované instalaci na podvozek tanku Panzer IV se s trojnožkou samozřejmě nepočítalo.

Pro RFK 43 se používaly kumulativní protitankové granáty se speciální nábojnicí. Dno nábojnice bylo tvořeno plastovou destičkou. Tlak, který vznikl v hlavni při odpálení náboje, destičku prolomil a tím si otevřel cestu směrem vzad do trysky, tedy opačným směrem, než letěl odpálený granát. Tím bylo zajištěno vyrovnání sil působících oběma směry a zbraň prostě zůstala po výstřelu stát na místě. Nepříjemným vedlejším efektem byl samozřejmě zášleh žhavých plynů vycházející ze zadní trysky. Právě kvůli tomu nemohly být kanony instalovány v uzavřené bojové věži, ale mimo ni, v bočních rozšířeních její čelní stěny.

a opět onen dřevěný model na zajímavém, ale bohužel málo kvalitním snímku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Zamýšlený způsob instalace kanonů RFK 43 však otevírá hned několik otázek. Jelikož byl každý z nich uložen ve vlastní masce, není jasné, jakým způsobem měly být zaměřovány ve vertikální rovině. Také jejich nabíjení by muselo být dosti „nepohodlné“. Po stranách úzké kuželové věže by zřejmě musely být průlezy, kterými by se nabíječ vyklonil (nebo alespoň vysunul ruce), otevřel závěr kanonu, vyhodil prázdnou nábojnici a nabil nový náboj. Během této činnosti byl však byl vystaven nebezpečí zásahu nepřítelem ze zadní polosféry.

Popravdě mnoho otázek vzbuzuje už samotná koncepce tohoto bojového vozidla. Pro jaký účel mělo být vlastně určeno? Kanon RFK 43 nenabízel žádný mimořádný dostřel, přesnost ani ničivost. Jeho jedinou výhodou byla jeho velmi nízká hmotnost. S důrazem na tento požadavek byl také stvořen. Proč ale instalovat kanon, jehož jedinou devízou je nízká hmotnost, na tankový podvozek, který unese mnohem (ale opravdu mnohem) těžší zbraň? Vždyť je to očividné plýtvání schopnostmi takového podvozku. Jako byste si najali vzpěrače na zvednutí krabičky zápalek! Právě tento očividný nepoměr byl nejspíš i důvodem pro zrušení celého projektu.

Panzerkleinzestörer Rutscher

dřevěný model plánovaného stíhače tanků Rutscher z dílen firmy BMW, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

První zmínky o bojovém stroji jménem Rutscher pocházejí již z konce roku 1943. Zbrojní úřad tehdy oslovil firmy BMW a Weserhütte s požadavkem na vývoj malého, lehkého a levného stíhače tanků. Hned v únoru 1944 však byly práce na tomto stroji zase zastaveny, protože se mezitím velmi slibně rozběhl projekt stíhače tanků Hetzer, který uvedené armádní požadavky dostatečně naplňoval. Pokud jde o samotný název Rutscher, lze narazit minimálně na dva výklady jeho významu. Podle některých autorů znamená v překladu bruska. Mnohem častější český překlad tohoto slova však zní „dětské odrážedlo“. Může tedy dost dobře jít o narážku na velmi malé rozměry stroje.

Ať už to s tím názvem bylo jakkoliv, jisté je, že v lednu 1945 byl projekt Rutscher znovu obnoven. Šlo o lehce zoufalou snahu co nejrychleji získat co nejlevnější prostředek protitankového boje. Stroj měl být pouze lehce pancéřovaný, rychlý a obratný. Měl sloužit v jednotkách pěchoty k ničení nepřátelských tanků na krátkou vzdálenost (zejména při obraně německých měst před Rudou armádou).

Zadání o vozidle referovalo jako o Panzerkleinzestörer, tedy doslova malý ničitel tanků. Posádka měla být pouze dvoučlenná ve složení řidič a velitel/střelec. Požadováno bylo pancéřování o síle 20 mm na čele a 14,5 mm na bocích. Výška stroje neměla překročit 1,5 metru a celková hmotnost byla očekávána v rozmezí 3500 a 5000 kg. Nejzajímavějším prvkem stroje byla pravděpodobně jeho hlavní výzbroj, kanon PAW 600 (později přeznačený na PWK 8H63). Za zkratkou PAW se skrývá sousloví Panzerabwehrwerfer, což znamená doslova protitankový vrhač. Označení PWK pak reprezentovalo německý výraz Panzer-Wurfkanone, což v překladu znamená v podstatě totéž, tedy něco jako tankový vrhací kanon. Pojďme se na tuto velmi zajímavou zbraň podívat trochu blíže.

stíhač tanků Rutscher měl být vyzbrojen dvojicí kanonů PAW 600 (resp. PWK 8H63), šlo o lehkou zbraň pracující na principu různých tlaků v komoře a hlavni, zdroj: internet, public domain, upraveno

S tím jak v průběhu války rostla odolnost tanků, musel růst i výkon protitankových kanonů. Aby měly protitankové střely dostatek energie k probití stále silnějšího pancíře, musely se stát těžší a rychlejší. Udělit vysokou rychlost střele o hmotnosti několika kilogramů, to vyžadovalo ohromné množství výmetné náplně. Při výbuchu takového množství výmetné náplně vznikal samozřejmě uvnitř nábojové komory i hlavně kanonu enormní tlak. Hlaveň děla musela tedy být dostatečně robustní, aby takový tlak bez úhony vydržela. Rostla tedy nejen ráže protitankových kanonů, ale i síla stěn jejich hlavní. A kvůli lepšímu využití energie z výmetné náplně se navíc zvětšovala i délka hlavní. To vše v důsledku znamenalo, že podstatným způsobem rostla také hmotnost a pořizovací cena protitankových zbraní. V roce 1943 byl standardním protitankovým kanonem v německé armádě Pak 40 ráže 75 mm. Při hmotnosti téměř 1,5 tuny bylo v podstatě nemožné, aby tento kanon přemístila jeho obsluha vlastními silami a to ani o pár metrů. S nákupní cenou 12 tisíc říšských marek také rozhodně nešlo o levný kus válečného vybavení. (Jen tak mimochodem, popsaný vývoj velmi krásně ilustruje TENTO dobový obrázek).

Byla zde sice určitá alternativa v podobě bezzákluzových kanonů, ale ani to nebylo ideální řešení. Bezzákluzový kanon nevyžaduje tak robustní a pevnou hlaveň, protože velkou část plynů z hoření výmetné náplně pošle opačným směrem, než kudy odchází střela. Tím sice dochází ke snížení tlaku v hlavni a eliminaci zákluzu zbraně, ale znamená to zároveň značnou neefektivitu. Obrovská část výmetné náplně totiž shoří vlastně zbytečně, aniž by svoji energii předala střele. Bezzákluzový kanon byl tedy sice lehčí a levnější než klasický kanon, ale měl neúměrně velkou spotřebu výmetné náplně. Její produkce byla přitom v Německu již na samé hranici výrobních možností, takže ani toto nebyla ideální cesta.

Armáda tedy v roce 1943 oslovila renomovaného výrobce dělostřeleckých zbraní, firmu Rheinmetall-Borsig, aby vyvinula zcela nový protitankový kanon nízké hmotnosti, který by byl levný a při použití rozumného množství výmetné náplně by dokázal na vzdálenost 750 metrů zasáhnout cíl o velikosti 1x1 metr. Cílem tedy byla zbraň, kterou bude možno alespoň v omezeném rozsahu přemísťovat bez speciální techniky pouze silou lidských paží a kterou bude možné díky nízké ceně vyrábět ve velkých počtech (protože ruských tanků je mnogo). Konstruktéři firmy Rheinmetall na základě této poptávky navrhli novátorskou zbraň, pracující na principu různých tlaků v nábojové komoře a v hlavni. Německé označení tohoto systému znělo Hoch-Niederdruck System, tedy systém vysokého a nízkého tlaku.

pro kanon PAW 600 (resp. PWK 8H63) se využívala speciální munice založená na dělostřelecké mině ráže 81,4 mm, zdroj: internet, public domain, upraveno

Vysoký tlak vznikající při výbuchu výmetné náplně zůstával uzavřený spolu s nábojnicí v nábojové komoře. Do hlavně, ve které se nalézal i samotný projektil, se dostávala pouze část tohoto tlaku. Komora teda byla jedinou částí zbraně, která musela snášet vysoký tlak a mít tedy dostatečně silné stěny. Hlaveň mohla mít naopak stěny poměrně tenké.

Pokud měl být v komoře a hlavni jiný tlak, musely od sebe logicky být nějakým způsobem odděleny. Toto oddělení zajišťovala vlastně samotná munice. Samozřejmě tedy muselo jít o speciální munici, vyvinutou přesně pro potřeby této nové zbraně. Nutnost vývoje a výroby speciální munice by v důsledku snižovala efekt úspory peněz z levného kanonu. Náklady na tuto část se však podařilo snížit tím, že konstruktéři maximálně využili již existující „díly“. Jako základ nové munice tak posloužila nábojnice pro lehkou houfnici 10,5 cm leFH 18. Projektil samotný byl pak v podstatě upravenou verzí dělostřelecké miny, jaké se běžně používaly pro minomety Granatewerfer 34 ráže 81,4 mm. Mina byla vlastně přestavěna na kumulativní hlavici, čímž získala schopnost propálit pancíř nepřátelského obrněnce.

Vršek nábojnice byl uzavřen kovovou deskou s vyvrtanými otvory. Tato deska tvořila jakousi přepážku mezi nábojovou komorou a hlavní kanonu. Uprostřed desky byl pak krátký čep a na něm byla nasazena samotná dělostřelecká mina s kumulativní hlavicí. Obrovský tlak, který vznikl v nábojnici (potažmo nábojové komoře) po odpálení náboje se skrze otvory v přepážce „pomalu“ (vše se samozřejmě odehrávalo ve zlomcích vteřin) přeléval z komory do hlavně, kde se hromadil v prostoru mezi přepážkou a samotnou hlavicí projektilu (tedy v prostoru, kde měla mina úzkou část a nevyplňovala celý průměr hlavně). Tlak v tomto prostoru postupně rostl až dosáhl síly, při které došlo k uvolnění miny z čepu a tato se začala pohybovat směrem k ústí hlavně. V tu chvíli začal samozřejmě tlak v hlavni zase klesat a poté co projektil hlaveň opustil, zbývající přebytečný tlak z komory i hlavně prostě vyšel ven. Síla tlaku v hlavni byla tedy během výstřelu pod kontrolou, limitována pevností spoje miny s čepem. Pevnost tohoto spoje byla přitom samozřejmě podstatně nižší než pevnost hlavně, takže nemohlo dojít k poškození hlavně.

dřevěný model plánovaného stíhače tanků Rutscher z dílen firmy BMW, tento snímek demonstruje úžasně nízkou siluetu vozidla, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Výsledná zbraň mohla mít díky popsanému principu fungování velmi lehkou hlaveň s tenkými stěnami. Také zákluz byl menší, než u běžného protitankového kanonu, což dovolovalo odlehčit i další součásti, zejména celý kolový podvozek. Díky tomu dosahoval kanon PAW 600 (nebo PWK 8H63 chcete-li) hmotnosti pouze okolo 600 kilogramů, tedy méně než polovinu kanonu Pak 40. Daní za to byl samozřejmě omezený dostřel (ono ten nižší tlak samozřejmě znamenal nižší energii a tedy i nižší výslednou rychlost střely a tady její kratší dolet). Výsledný účinný dostřel 750 metrů byl však plně v souladu s očekáváním armády.

Primárním typem munice pro kanon PAW 600 byl tzv. 8 cm Werfer Granate Patrone Hl 4462. Jak již bylo řečeno, šlo o dělostřeleckou minu ráže 81,4 mm osazenou kumulativní náloží. Hmotnost střely činila 2,7 kg, z čehož 360 gramů připadalo na samotnou nálož. Granát opouštěl ústí hlavně rychlostí okolo 520 m/s a jeho hlavice dokázala probít (nebo přesněji řečeno propálit) kolmý homogenní pancíř o síle 140 mm a to bez ohledu na vzdálenost cíle. Protože kumulativní střela dosahuje lepšího účinku bez rotace, měl nový kanon hlaveň s hladkým vývrtem. Ještě doplňme, že i když byl PAW 600 vyvinut jako primárně protitanková zbraň, existovala pro něj i protipěchotní tříštivotrhavá munice. Tento granát dostal označení 8 cm Werfer Granate Patrone 5071 a vážil 4,46 kilogramu. Pro tento druh střely bylo možno nabít menší nebo větší výmetnou náplň a tak dosáhnout dostřelu buď 3400, nebo 5600 metrů. Kanon PAW 600 byl pro projekt drobného stíhače tanků ideální volbou. Lehká zbraň s malým zákluzem nevyžadovala robustní uchycení a zbytečně při výstřelu nezatěžovala konstrukci kabiny ani podvozku.

Vraťme se nyní od samotného kanonu zpět ke stíhači tanků Rutscher. Požadavky na tento stroj včetně jeho výzbroje byly jasné. V lednu roku 1945 však stáli členové armádní komise před rozhodnutím, zda má být kýžený stroj vyvinut od nuly, ale pořádně, nebo zda to má být raději „skládačka“ postavená za použití co nejvíce již dostupných součástí jiných vozidel. První cesta samozřejmě slibovala lepší výsledek, ale za delší dobu. Vojáci nakonec rozhodli, že mají být nejprve analyzovány obě varianty a podle výsledku bude následně stanoven další postup.

takto podobu stíhače Rutscher zachytil kreslíř, zdroj: Warwall.ru, upraveno

Fotograficky zdokumentován je návrh stíhače Rutscher ve formě dřevěného modelu v měřítku 1:1. Podle dostupných informací pochází návrh i model z dílen firmy BMW a bezesporu se jedná o návrh zcela nového stroje, nikoliv kompilát existujících částí. Z pramenů však není zřejmé, zda tento návrh vznikl již v rámci prvního „kola“ vývoje Rutscheru, tedy na přelomu let 1943 a 44, nebo až po obnovení projektu v roce 1945. Každopádně zmíněné snímky krásně ukazují vozidlo velmi nízké siluety, na podvozku s překrývajícími se pojezdovými koly a pásy s gumovými patkami. Použití tohoto typu pásů naznačuje, že se počítalo s rychlou jízdou po zpevněných površích (ulicích měst). Čelní stěna bojové kabiny je u modelu ostře skloněná a v její pravé polovině vystupuje vpřed prostor pro zbraně. Velmi zajímavé je použití dvojice kanonů PAW 600, umístěných těsně vedle sebe.

S ohledem na očekávaný způsob nasazení lehkého stíhače dává použití dvou kanonů jasný smysl. Hlavní taktickou výhodou Panzerkleinzestörer Rutscher měly být jeho minimální rozměry a jeho pohyblivost. Stroj měl čekat dobře ukrytý ve vhodném palebném postavení a ve chvíli, kdy se k němu nepřátelské tanky přiblíží na potřebnou vzdálenost na ně nečekaně zaútočit, vypálit několik rychlých salv a bleskově se stáhnout. Pak si najít další vhodné postavení a znovu zaútočit ze zálohy jinde. Dva kanony přitom dovolovaly vystřelit v rámci první salvy hned dvě rány. U první salvy přitom nejvíce funguje moment překvapení a díky možnosti v klidu zamířit je zde i největší pravděpodobnost zásahu cíle. Vypálení dvou ran skoro najednou tedy dávalo posádce šanci maximálně využít onen první moment boje. Dřevěný model naopak nepočítal s žádnou integrovanou kulometnou výzbrojí (snad později mohl být doplněn kulomet na střeše kabiny, ovládaný zevnitř, podobně jako Hetzeru).

19. března 1945 obdržela armádní komise výsledky analýzy dvou zvažovaných řešení. Z dokumentu vyplývalo, že pokud má mít nové bojové vozidlo hmotnost mezi 3,5 a 5 tunami, není možné jej postavit za využití existujících komponent jiných strojů, ale muselo by se jednat o nově vyvinutý stroj. Odhadovaná doba takového vývoje činí jeden a půl až dva roky. Tento časový odhad armádní komisi stačil, aby tuto variantu zamítla. Tolik času Německo už prostě nemělo. Mnohem rychleji mohl být k dispozici stroj, sestavený z dostupných komponent. Šlo by však do značné míry o improvizaci a výsledné vozidlo by kvůli tomu zřejmě bylo větší, než armáda požadovala a dosahovalo by hmotnosti mezi 7 a 9 tunami. Vojáci tuto možnost zvážili a dospěli k následujícímu závěru. Při této hmotnosti by nový stíhač tanků nebyl dostatečně rychlý a pohyblivý. Větší rozměry by z něj navíc dělali snadnější terč. Stroj by tak ztratil svoji hlavní (nebo spíše jedinou) taktickou výhodu a jeho samotná existence by tedy pozbývala smysl. Na základě těchto zjištění byl proto celý projekt Rutscher definitivně ukončen.

3,7cm PaK 36 auf Infanterieschlepper UE (f)

3,7cm PaK 36 auf Infanterieschlepper UE (f), zdroj: Aviarmor.net, upraveno

Ve Francii padlo Němcům do rukou rovněž několik set malých pásových nákladních tahačů Renault UE. Tyto stroje sloužily francouzské armádě zejména jako muniční vozy. Přes svoje nepatrné rozměry dokázal stroj uvézt 400 kg materiálu přímo ve vlastním nákladovém prostoru na zádi plus dalších 500 kg v přívěsném vozíku. Podvozek tahače tvořila na každé straně šestice malých pojezdových kol zavěšených a odpružených v párech. Kola byla přepažena plochým nosníkem, který byl v zadu napojen až na poslední loukoťové napínací kolo. Zcela vpředu potom bylo umístěno kolo hnací, rovněž loukoťové. Shora dosedal pás na dvě podpůrné kladky.

Motor byl umístěn zcela vpředu trupu. Za ním byl potom prostor pro dva členy posádky. Nad jejich posty vyčnívaly ze střechy vozu kryty poklopů, které měly tvar polokoule. Samotný strop byl totiž příliš nízký a hlavy posádky by jinak musely vyčnívat z poklopů. Tyto polokulovité kryty byly vepředu opatřeny štěrbinovým průzorem. Síla pancéřování dosahovala 7 mm na přídi a bocích a pouze 4 mm na zadní stěně. Pohonnou jednotkou byl čtyřválcový motor o objemu 2,1 litru, který dával maximální výkon 38 koní.

Blíže neznámý počet těchto strojů byl pro potřeby německé armády přestavěn na improvizovaný lehký stíhač tanků. Na okraji bývalého nákladního prostoru, za kupolovitými kryty posádky, byl otočně instalován německý protitankový kanon PaK 36 ráže 37 mm. Žádné speciální úpravy konstrukce nástavby se neprováděly a jedinou ochranou obsluhy kanonu zůstal vlastní čelní štít zbraně. Stroj dostal oficiální označení 3,7cm PaK 36 auf Infanterieschlepper UE (f).

polní instalace kanonu 3,7cm PaK 36 na podvozek Renault UE, zdroj: forum.warthunder.com, upraveno

Jak je na první pohled vidět jednalo se zde skutečně o pouze velmi provizorní řešení. Stroj nebyl předurčen k žádným významnějším bojovým úspěchům. Jednak svojí celkovou konstrukcí, ale i výběrem samotné zbraně. 37-mi milimetrový kanon byl nedostatečný již na začátku války. Sami němečtí vojáci mu začali časem přezdívat klepadlo, kvůli jeho neschopnosti prorazit pancíř moderních tanků.

Jak dokazují fotografie (například snímek výše) vznikla také nesériová varianta tohoto stoje. Zřejmě přímo v polních podmínkách vojáci sami jednoduše posadili vlečný protitankový kanon PaK 36 přímo na neupravený podvozek a to dokonce včetně kol. Stroj na snímku by sice mohl být jen testovacím prototypem, který měl ověřit, zda podvozek zbraň unese, a nikoliv bojovým strojem. Proti tomu všem svědčí jednak trámový kříž namalovaný i na štít kanonu což nebylo jinak zvykem a u testovacího prototypu by to nebylo zapotřebí, a dále potom další fotografie tohoto vozidla ověšeného větvemi kvůli maskování.

Kromě popsaného provizorního stíhače tanků využili Němci francouzský tahač rovněž ke zkonstruování samohybného raketometu. Ten je ovšem popsán v kapitole Ostatní samohybná děla.

3,7cm PaK 36 auf STZ 3 (r)

zničený 3,7cm PaK 36 auf STZ 3 (r), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Na východní frontě ukořistili Němci značné množství malých dělostřeleckých tahačů STZ-3 známých též pod názvem Komsomolec. Němci tyto stroje používali především k jejich původnímu účelu, tedy k vlečení různých zbraní a nákladů. Menší množství těchto strojů však bylo přestavěno na lehké stíhače tanků označované jako 3,7cm PaK 36 auf STZ 3 (r).

Podvozek stroje byl tvořen čtyřmi pojezdovými koly loukoťové konstrukce na každé straně. Kola byla zavěšena a odpružena v párech. Zadní napínací kolo bylo stejné konstrukce jako kola pojezdová ovšem uchycené nad jejich úrovní. Zcela vpředu bylo potom umístěno kolo hnací se čtyřmi kruhovými odlehčovacími otvory. Pásovou soustavu doplňovala ještě dvojice podpůrných kladek, na které dosedal pás shora.

S instalací protitankového kanonu si konstruktéři příliš starostí nedělali. Uchytili jej včetně jeho štítu na strop kabiny bez jakýchkoliv dalších úprav. Původní štít zbraně byl ale po stranách rozšířen a protažen lehce dozadu k zvýšení úrovně ochrany jeho obsluhy. Přesto ale byla tato úroveň minimální.

Kromě kanonu disponoval vůz ještě korbovým kulometem, který byl převzat spolu s podvozkem. Žádné podrobnosti o bojovém nasazení ani o počtu vyrobených strojů nejsou Bohužel známy.

3,7 cm PaK 36 auf Selbstfahrlafette Bren(e)

improvizovaná montáž 3,7 cm PaK 36 na podvozku britského Universal Carrier, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Vozidlo, popsané na následujících řádcích, vzniklo pouze v minimálním počtu (nejspíš nízké jednotky kusů) jako improvizovaná polní přestavba. Jeho základem byl původně britských lehký transportér Universal Carrier, kterých Němci ukořistili větší množství v roce 1940 ve Francii (a další exempláře pak později v severní Africe). Tento malý pásák však záhy dokázal, že kromě přepravy vojáků a materiálu zvládne klidně nést i lehčí dělostřeleckou zbraň. V německé režii tak vzniklo hned několik přestaveb Universal Carrieru na nosiče zbraní. Mezi ně patřila i přestavba vyzbrojená protitankovým kanonem Pak 36 ráže 37 mm. O pozadí jejího vzniku toho bohužel mnoho nevíme, vcelku bezpečně si však můžeme říci, jaké byly základní vlastnosti jeho dvou hlavních komponent, tedy podvozku a zbraně.

Standardní britský Universal Carrier měl na každém boku trojici pojezdových kol odpružených vinutými pružinami. Vpředu bylo loukoťové kolo napínací, vzadu plné a ozubené kolo hnací. Zhruba uprostřed byla jedna vratná kladka, která podpírala horní část pásu. Pohon zajišťoval benzínový vzduchem chlazený osmiválec Ford V-8 o obsahu 3,6 litru, který dával výkon 85 koní při 3500 otáčkách za minutu. Vozidlo mělo nízké pancéřování o síle 7 až 10 mm, hmotnost 3,2 tuny a maximální rychlost okolo 48 km/h. Jelikož šlo o původně britský stroj, seděl řidič na pravé straně, zatímco nalevo od něj měl své stanoviště střelec, který mohl pálit z kulometu skrz střílnu v čelním pancíři před sebou. Vše uvedené platilo samozřejmě i pro Universal Carrier v německých službách, pouze původní kulomet Bren byl nahrazen německým MG 42 a označení stroje se změnilo na Gepanzerter MG-Träger Bren 731 (e).

V rámci zmíněné přestavby byl v nákladovém prostoru vozidla instalován kanon Pak 36 vyvinutý firmou Rheinmetall již v polovině 30. let. V roce 1940 byla tato zbraň sice již za svým zenitem, ale německá armáda na něj stále musela hodně spoléhat, protože silnějších protitankových kanonů neměla dostatečné množství. Se standardní průbojnou municí dokázal Pak 36 na vzdálenost 500 metrů probít skloněný pancíř o síle 36 mm a při použití střel s wolframovým jádrem zdolal pancíř silný dokonce až 40 mm. Kanon byl zároveň velmi lehký, což jej činilo ideální volbou pro podobná improvizovaná samohybná děla.

3,7 cm PaK 36 auf Selbstfahrlafette Bren(e), zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Z těch několika málo známých fotografií se zdá, že vozidlo existovalo minimálně ve třech variantách. Na jednom snímku (silně retušovaném) je vidět verze, u které byl pancíř nákladového prostoru nahrazen pouze dřevěnou ohradou, pravděpodobně z důvodu úspory hmotnosti. Další varianta má původní pancíř zachován a kanon je osazen svým standardním štítem. Poslední zdokumentovaná podoba má navíc dva dodatečné kusy pancíře umístěné před samotným štítem kanonu. Ty ale samozřejmě mohly být namontovány až dodatečně na stejné vozidlo, které byl dříve vyfotografováno bez nich. Popsaná konverze vznikla nejspíš přímo v některé polní dílně. Kdy konkrétně a u které jednotky to bylo, to bohužel nevíme. Celkem reálná se jeví možnost, že šlo o nějakou jednotku umístěnou ve Francii. Improvizovaný bojový stroj se totiž spíš než do první linie hodil pro strážní službu v týlu a hrázděný dům v pozadí na jedné z dochovaných fotografií by mohl ukazovat na Francii… to je ale jen spekulace.

Panzerjäger Bren 731(e) mit 8,8 cm Panzerschreck

kořistní Universal Carrier "vyzbrojený" třemi Panzerschrecky, všimněte si bedýnek s raketami uloženými na zádi a znaku 3. divize pancéřových granátníků, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Vozidlo, o kterém bude řeč na následujících řádcích, bývá v naprosté většině zdrojů popisováno jako stíhač tanků vyzbrojený původně ručními raketomety Panzerschreck. Tomu by koneckonců odpovídalo i nejčastěji uváděné německé označení Panzerjäger Bren 731(e). Takovýto výklad však s největší pravděpodobností není správný. Podle všech indicií totiž nešlo o stíhač tanků s integrální výzbrojí, který by se přímo vydával do útoku proti nepřátelským obrněncům, ale o pouhý přepravní prostředek pro pěchotní protitankový tým. Trojice Panzerschrecků tedy netvořila zabudovanou výzbroj, ale byla pouze součástí přepravovaného „nákladu“. Skutečný boj vedli vojáci sami, po sesednutí z vozidla. Ale jako obvykle… hezky popořádku.

Základem vozidla zvaného Panzerjäger Bren 731(e) se stal původně britských lehký transportér Universal Carrier. Němci těchto vozidel ukořistili nezanedbatelné množství v roce 1940 ve Francii, kde je za sebou zanechaly evakuované britské expediční sbory. Německá armáda je začala používat nejen v jejich původní roli, tedy pro přepravu pěchoty a nejrůznějšího materiálu, ale také jako základ pro několik specializovaných přestaveb. Standardní přepravní verze vozidla dostala německé označení Gepanzerter MG-Träger Bren 731 (e). Němci se tedy z nějakého důvodu nedrželi oficiálního britského označení Universal Carrier, ale své pojmenování založili na neoficiálním Bren Carrier (tak býval britský stroj někdy nazýván, protože jeho hlavní zbraní byl většinou lehký kulomet Bren).

Podvozek vozidla tvořila na každém boku trojice pojezdových kol odpružených vinutými pružinami. Vpředu bylo loukoťové kolo napínací, vzadu plné a ozubené kolo hnací. Zhruba uprostřed byla jedna vratná kladka, která podpírala horní část pásu. O pohon se staral benzínový vzduchem chlazený osmiválec Ford V-8 o obsahu 3,6 litru, který dával výkon 85 koní při 3500 otáčkách za minutu. Universal Carrier měl nízké pancéřování o síle 7 až 10 mm, hmotnost 3,2 tuny a maximální rychlost okolo 48 km/h. Jelikož šlo o původně britský stroj, seděl řidič na pravé straně, zatím nalevo od něj měl své stanoviště střelec, který mohl pálit z kulometu skrz střílnu v čelním pancíři před sebou. Tuto sestavu Němci samozřejmě zachovali, pouze původní kulomet Bren nahradili vlastním MG 42. V rámci přestavby běžného transportního stroje na popisovaný nosič protitankových raketometů došlo k úpravě zadního nákladového prostoru tak, aby pojmul až šest sedících vojáků. Nad motorovou kapotou, táhnoucí se středem nákladového prostoru, byly uloženy tři odpalovací roury protitankového raketometu Panzerschreck, dále zde bylo pět Panzerfaustů ve vertikálních stojanech a v samé zádi pak ještě 12 dřevěných bedýnek s celkem 24 raketami pro Panzerschrecky.

Panzerjäger Bren 731(e), na tomto snímku je vidět podstavec z pásoviny, na kterém byly odpalovací roury Panzerschreků uloženy, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

A co nás vede k tomu, že Panzerjäger Bren 731(e) nebyl stíhačem tanků, jak tvrdí většina zdrojů, ale pouhým transportérem pro pěší „tankoborníky“? Za prvé: při bližším pohledu na fotografie je zřejmé, že trojice Panzerschrecků nebyla v nákladovém prostoru instalována na pevno. Odpalovací roury byly uloženy na podstavcích vytvarovaných z ocelové pásoviny a upevněny pouze pomocí kožených řemenů (foto ZDE). Z takto upevněných zbraní by zcela jistě nešlo bezpečně střílet, bylo to očividně pouze přepravní uložení. Za druhé: uloženým odpalovacím rourám zůstaly popruhy pro nesení přes rameno. Něco takového by při "trvalé" instalaci nedávalo smysl, protože popruhy by byly k ničemu a akorát by vojákům mohly překážet. Za třetí: pokud by zbraně přece jen byly uchyceny natolik pevně, že by z nich šlo bezpečně střílet, jakým způsobem by byly zaměřovány? Jejich podstavec očividně nebyl pohyblivý, takže by zbývalo pouze natáčení celého vozidla, což je v podstatě nemyslitelné. Před stanovištěm řidiče nebyl žádný (byť jen orientační) zaměřovač, takže přesné zacílení na objekt velikosti tanku by bylo vyloučené.

Za čtvrté: dřevěné bedýnky s municí byly uloženy hned za výmetnými rourami. Při výstřelu by tedy zášleh plamene z rakety procházel těsně okolo nich. Jaké riziko by to představovalo asi není třeba dále vysvětlovat. Za páté: jak by byli vojáci na palubě chráněni před plameny z odlétávající rakety? Museli by si snad všichni nasadit ochranné pomůcky, nebo z vozidla vysednout? A pokud by před výstřelem vozidlo opustili, kdo by se pak postaral o odpálení raket? Žádný mechanismus pro dálkové odpálení není na snímcích patrný. A proč by na palubě vůbec bylo potřeba tolik vojáků? A co by před plameny z raket ochránilo Panzerfausty, jejichž bojové hlavice trčely ven z nákladového prostoru? Na druhou stranu by někdo mohl namítnout, že pokud by trojice Panzerchrecků byla určena k sejmutí z vozidla a běžnému použití pěšákem, měly by přece mít ochranný štít (v létě 1944 již byly štíty montovány). Zajímavá, ale zcela lichá námitka. Štíty totiž byly odnímatelné a je tedy dost dobře možné, že byly pro přepravu prostě z odpalovacích rour sejmuty a uloženy uvnitř nákladového prostoru vozu.

Mimo všechny uvedené důvody typu „proč by to nešlo“ máme ale ještě jeden „pozitivní“. Popsaný způsob využití Universal Carrieru jako primárně přepravního, a nikoliv bojového prostředku velmi dobře zapadá do historického kontextu a odpovídá způsobu vedení boje za použití raketometu Panzerschreck. Pojďme se proto na onu zbraň a způsob jejího používání podívat trošku podrobněji.

pohled do interiéru Panzerjäger Bren 731(e), na tomto snímku jsou krásně vidět kožené řemeny, kterými byly Panzerschrecky upevněny v podstavcích, zdroj: Bundesarchive Bild 101I-313-1004-19A, Wikimedia, Creative Commons, upraveno

Od začátku invaze do SSSR v červnu 1941 čelili Němci obrovské početní přesile sovětských tanků a ani v dalších válečných letech se tento fakt příliš neměnil. I když zvládali Němci po celou válku likvidovat násobně více ruských tanků, než kolik ztráceli vlastních, Rusové jich dokázali vyrábět ještě víc, takže jejich absolutní počty pomalu ale jistě stoupaly. Klasická protitanková děla byla poměrně drahá a nemohla tedy nikdy být k dispozici v potřebných počtech. Proto Němci hledali nové protitankové zbraně, které by byly dostatečně účinné a zároveň levné tak, že by se daly vyrábět ve velkých počtech. Jednou z cest k tomuto cíli se ukázaly být ruční zbraně využívající střely s kumulativní hlavicí. První takovou zbraní se stal v roce 1942 vyvinutý Panzerfaust, který se díky velmi nízkým výrobním nákladům dočkal produkce v milionech kusů. Byla to však pořád dosti primitivní a málo přesná zbraň na jedno použití (podle ověřovacích testů americké armády, provedených s nejpokročilejší sériovou verzí Panzerfaust 100, byla pravděpodobnost zásahu tanku na vzdálenost více než 40 metrů pouhých cca 31%).

Při bojových střetnutích s americkými jednotkami v severní Africe začátkem roku 1943 ukořistil Wehrmacht menší množství nových přenosných protitankových raketometů M1, známých spíše pod přezdívkou bazuka. Němci získanou zbraň prozkoumali a rozhodli se vyrobit její vlastní verzi, která by využívala upravené střely ráže 88 mm z raketometu Raketenwerfer 43 „Puppchen“. Tak se zrodila nová pěchotní protitanková zbraň, která se do historie zapsala pod jménem Panzerschreck, tedy něco jako postrach tanků. Oficiální název této přenosné zbraně však zněl 8,8 cm Raketenpanzerbüchse 54, zkráceně 8,8 cm RPzB 54. Na rozdíl od Panzerfaustu šlo o zbraň na opakované použití, neboť střela nebyla pevnou součástí zbraně, ale nabíjela se do ní jako do hlavně.

Sériová výroba nové zbraně byla zahájena v září 1943 a o měsíc později již k bojovým jednotkám putovalo prvních 1500 odpalovacích rour (oficiálně Ofenrohr) a 5000 raketovým motorem poháněných střel s kumulativní hlavicí, které nesly označení Raketenpanzerbüchsegranat 4322 (RPzBGr 4322). Raná verze Panzerschrecku ještě nebyla vybavena později tak typickým štítem a ochrana střelce musela být řešena jiným způsobem. Bylo to nezbytné, neboť raketový motor odpálené střely krátce hořel i poté, co granát opustil odpalovací rouru (zhruba první dva metry letu). Střelec byl tedy po výstřelu vystaven proudu horkých plynů a pokud zbraň odpaloval nízko nad zemí (z okopu), letěly proti němu také prach a drobné hroudy a kamínky, které za sebou odlétající střela zvedala. Střelec proto musel mít nasazenou plynovou masku (bez namontovaného filtru), ochranné rukavice a nejlépe také kapuci, jinak mu téměř jistě hrozilo zranění/popálení (jak velký zášleh plamene doprovázel výstřel se můžete přesvědčit na snímku ZDE, zdroj: Bergflak.com se souhlasem provozovatele).

tato fotografie zřejmě ukazuje všechny postavené Panzerjäger Bren 731(e), tři z devítí vozidel na snímku ovšem Panzerschrecky nenesou (třetí a dva poslední), zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nutnost používání popsaných ochranných prostředků se vojákům samozřejmě příliš nelíbila a stěžovali si na ni. V únoru 1944 byl proto Panzerschreck doplněn o postranní ocelový štít s malým okénkem pro míření. Mimochodem toto okénko bylo vyplněno skleněnou tabulkou a na vnitřní straně štítu byl držáček pro náhradní výplň. V době zavedení tohoto štítu do sériové výroby již bylo u jednotek nezanedbatelné množství odpalovacích rour, a proto byl štít řešen tak, aby se dal dodatečně připnout i na již vyrobené roury. Jak dokazují fotografie, vojáci v poli si v mezičase sem tam vypomohli sami instalací improvizovaného štítu vlastní výroby.

Odpalovací roura Panzerschrecku byla dlouhá 164 cm, bez ochranného štítu vážila 9,5 kg, se štítem pak asi 11 kg. Dostřel zbraně se pohyboval okolo 150 metrů a kumulativní hlavice jeho granátu dokázala při kolmém dopadu propálit homogenní pancíř o síle až 230 mm. Koncem roku 1944 byl zaveden novější typ rakety zvaný Raketenpanzerbüchsegranat 4992 s dostřelem až 200 metrů. Když uvážíme, že výrobní náklady na jednu odpalovací trubici se pohybovaly okolo 70 říšských marek, šlo bezesporu o zbraň se solidním poměrem cena/výkon. Panzerschreck však samozřejmě měl i své mouchy. Předně byl dost velký, v porovnání s Panzerfaustem relativně těžký a jeho obsluha vyžadovala 2 muže (jeden nesl a ovládal zbraň, druhý nesl a nabíjel rakety). Jak bylo řečeno, samotná roura vážila 11 kg a stejně tak těžká byla i dřevěná bedýnka se dvěma raketami. Na delší vzdálenost se tedy zbraň a její munice opravdu pronesla.

A pro koho byl vlastně Panzerschreck určen? Primárně měl být samozřejmě protitankovou zbraní pěchoty. Od podzimu 1943 proto začaly být zakládány pěší Panzerzerstörerbataillon (tankobornický prapor), jejichž hlavní výzbrojí byly právě Panzerschrecky. Tyto jednotky byly mnohdy sestavovány ze zbytků různých rozprášených protitankových útvarů pěších divizí, nebo z jiných protitankových útvarů, které přišly o všechna svá děla. Panzerschreck si ale našel cestu i do jednotek tankových granátníků. Dle organizačního schématu KStN 1114 z listopadu 1943 měla každá Panzegrenadier Kompanie (rota) vlastní protitankové družstvo zvané Panzerzerstörertrupp. Takové družstvo „zabijáků tanků“ čítalo celkem 9 mužů, 4 odpalovací roury a jeden terénní nákladní automobil. Osm vojáků tvořilo čtyři dvoučlenné týmy s Panzerschrecky, devátý muž pak sloužil jako řidič (nastoupený a plně vyzbrojený Panzerzerstörertrupp ze stavu granátnické roty je krásně vidět na snímcích ZDE a ZDE, zdroj: Bergflak.com se souhlasem provozovatele).

tento Bren v jednotce možná sloužil jako podpůrné vozidlo, nenese žádné Panzerschrecky a jeden z členů posádky má na ruce pásku zdravotníka, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Nyní se již konečně dostáváme k tomu, jak a proč podle nás (a podle historického kontextu) vznikl Panzerjäger Bren 731(e). Takový tankobornický tým s sebou nesl opravdu dost velký náklad (čtyři odpalovací roury, 18 nebo i více raket, útočné pušky a střelivo pro ně, polní lahve, plynové masky atd.). Právě proto mělo družstvo k dispozici vlastní nákladní automobil. To bylo ideální řešení pro delší přesuny po silnici, ale jinak měl náklaďák značné „rezervy“. Pokud bylo pro přepad nepřítele vybráno místo mimo silnici nebo dokonce v členitějším terénu, museli se členové Panzerzerstörertrupp na toto místo dostat pěšky, čímž klesala jejich rychlost a rostla jejich únava. Nákladní automobil rovněž nemohl v boji posloužit jako prostředek palebné podpory, což by se mnohdy hodilo, zejména když nepřátelské tanky doprovázela také pěchota.

Vojáci proto hledali dopravní prostředek, který by zvládal pohyb v terénu a ideálně byl také ozbrojený. Výbornou odpovědí by byl polopásový obrněný transportér SdKfz 251, kterých ale byl obecně nedostatek. A tak zřejmě někoho ze zainteresovaných napadlo upravit pro tento účel kořistní britský Universal Carrier. Vozidlo bylo plně pásové, takže zvládalo i obtížný terén. Dokázalo se pohybovat velmi solidní rychlostí, bylo alespoň slabě pancéřované, a hlavně neslo kulomet. Po vysazení pěšáků se mohl nízký stroj snadno ukrýt někde nedaleko a zapojit se do útoku palbou na nepřátelskou pěchotu. Úprava vozidla přitom nebyla nijak složitá, stačilo v nákladním prostoru vytvořit držáky pro uchycení zbraní a bedýnek s raketami. Proč byl pro vozidlo zvolen poněkud zavádějící název Panzerjäger Bren, na to odpověď nemáme.

Naprostá většina dochovaných fotografií zachycuje popsaná vozidla seřazená kdesi na poli. Na fotografiích je vidět celkem devět (přesněji šest) strojů tohoto typu, které podle insignií na jednom z nich náležely k 3. Panzergrenadier-Division. Je vcelku pravděpodobné, že toto vozidlo vzniklo skutečně pouze v oněch devíti (resp. šesti) exemplářích, a to přímo u zmíněné divize. Podle některých zdrojů pocházejí snímky z dubna 1944, což by znamenalo, že byly pořízeny v Itálii, kde se divize tou dobou nacházela. Je ale možné, že jde o fotografie z léta 1944, kdy již divize působila ve Francii. Teoreticky je možné, že se tyto stroje ve Francii skutečně zapojily do ostrých bojů, a to možná dokonce proti svým původním tvůrcům, tedy proti Britům.

Panzerjäger Bren 731(e) s výrobním číslem 5(?), zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Jelikož máme k dispozici prakticky pouze ony zmíněné fotografie ze seřadiště 3. Panzergrenadier-Division, pojďme se na ně podívat trošku podrobněji. Jak je celkem dobře patrné, tři z devíti vozidel v řadě žádné Panzerschrecky nenesou (mají pouze Panzerfausty, nebo vůbec nic). Zdá se, že jedno z neozbrojených vozidel má prutovou anténu, takže mohlo sloužit veliteli celé skupiny. Jiný snímek zase ukazuje, že vedle jednoho z neozbrojených vozidel stojí zdravotník, takže mohlo jít o nějaký podpůrný stroj. Další neozbrojený Universal Carrier pak mohl sloužit např. jako muniční vozidlo, nebo transportér pro část vojáků. Každopádně zbývajících šest ozbrojených vozidel neslo celkem 18 Panzerschrecků, což by přibližně odpovídalo celkové tabulkové velikosti všech Panzerzerstörertrupp v rámci jednoho granátnického praporu (prapor měl 4 roty a každá rota jednu Panzerzerstörertrupp se 4 odpalovacími rourami, tj. 16 Panzerschrecků). Některé prameny však uvádějí, že vozidla na snímku nepatřila ani jednomu z granátnických praporů, ale spadala pod divizní prapor tankový, tj. Panzer Abteilung 103 (tedy stejná divize, ale jiný útvar v rámci její struktury). Vyloučit to nejspíš nelze, ale troufnu si říct, že tento tankový prapor by v polovině roku 1944 měl ještě stále k dispozici standardnější výzbroj, než tato improvizovaná vozidla.

4,7 cm Pak 188 (h) auf Selbstfahrlafette Bren (e)

improvizovaný stíhač tanků 4,7 cm Pak 188 (h) auf Selbstfahrlafette Bren (e), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Že si své označení „univerzální“ opravdu zaslouží, prokázal britský Universal Carrier opakovaně nejen ve službách své vlasti, ale také na opačné straně barikády, tedy v rukou německého Wehrmachtu. Většina Universal Carrierů, které Němci ukořistili, zůstala ve Francii po evakuovaných britských expedičních sborech. Německá armáda je začala používat nejen v jejich původní roli, tedy pro přepravu pěchoty a nejrůznějšího materiálu, ale také jako základ pro několik různých variant improvizovaných samohybných děl. My si na následujících řádcích představíme variantu vyzbrojenou protitankovým dělem Böhler ráže 47 mm.

Standardní přepravní verze vozidla dostala Německé označení Gepanzerter MG-Träger Bren 731 (e). Němci se tedy z nějakého důvodu nedrželi oficiálního britského označení Universal Carrier, ale své pojmenování založili na neoficiálním Bren Carrier (tak býval britský stroj někdy nazýván, protože jeho hlavní zbraní byl většinou lehký kulomet Bren). Upravená verze vozidla, která měla sloužit pro nesení dělostřelecké zbraně pak dostala označení Selbstfahrlafette Bren (e), nebo Selbstfahrlafette Bren-Carrier (e).

O přestavbě transportéru na nosič zmíněného protitankového kanonu ráže 47 mm není bohužel k dispozici mnoho detailů. Není známo přesné období jejich vzniku ani počet postavených kusů. Podle některých autorů provádělo tyto přestavby známé Baukommando Becker, což ale nejspíš nebude pravdivá informace. Popravdě řečeno přestavba transportéru na stíhač tanků byla natolik primitivní, že by ji technicky zvládla i menší dílna, žádné složité strojní vybavení na tovární úrovni k tomu opravdu nebylo nutné. Šlo vlastně o „skládačku“ několika existujících prvků. Dvěma zásadními prvky byly samozřejmě Universal Carrier a kanon Böhler model 1935 ráže 47 mm. Dalším nápadným prvkem pak byl štít kanonu, který lze na fotografiích vidět nejméně ve třech různých provedeních… k tomu ale až za chvíli.

nejspíš zkušební montáž kanonu Böhler model 1935 ráže 47 mm na podvozek Universal Carrier zbavený části pancéřování, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Improvizovaný stíhač tanků (nebo samohybné protitankové dělo chcete-li) získal s Universal Carrierem podvozek, tvořený na každém boku trojicí pojezdových kol odpružených vinutými pružinami. Vpředu bylo loukoťové kolo napínací, vzadu plné a ozubené kolo hnací. Zhruba uprostřed byla jedna vratná kladka, která podpírala horní část pásu. O pohon se staral benzínový vzduchem chlazený osmiválec Ford V-8 o obsahu 3,6 litru, který dával výkon 85 koní při 3500 otáčkách za minutu. Hmotnost vozidla se nejspíš pohybovala okolo 4,5 tuny a jeho maximální rychlost byla zřejmě podobná jako u běžného Universal Carrieru, tj. cca 48 km/h. Zásoba paliva činila 91 litrů, což stačilo na ujetí nějakých 250 km po silnici.

Podívejme se nyní trochu blíže na hlavní výzbroj obrněnce, tedy kanon Böhler model 1935. Šlo sice o zbraň rakouské výroby, nicméně Němci ji získali jako kořist na poražené nizozemské armádě. Holanďané totiž mezi lety 1937 a 1940 zakoupili nějakých 370 až 380 kusů tohoto protitankového kanonu. Kolik z nich padlo po kapitulaci do rukou Wehrmachtu není známo, ale rozhodně šlo o nezanedbatelné množství. Böhler model 1935 byl na svou dobu solidně účinnou zbraní. Protitanková střela o hmotnosti 1,44 kg opouštěla hlaveň kanonu rychlostí okolo 630 m/s (bývá uváděno i 660 m/s) a na vzdálenost 500 metrů dokázala probít pancíř o síle až 43 mm (i když podle některých autorů to bylo pouze 35 mm), což rozhodně stačilo na všechny typy německých tanků té doby vyjma nejnovější verze tanku Panzer IV s označením Ausf. D, jehož korba měla čelní pancíř silný 60 mm. Zkušená obsluha dokázala z této zbraně vypálit až 15 mířených výstřelů za minutu. V německé armádě dostala zbraň označení Pak 188 (h).

Původní rakouská zbraň snad byla osazena štítem skloněným v úhlu 45 stupňů, který však holandským vojákům nevyhovoval, a proto jej nepoužívali. Pravdou je, že na dostupných fotografiích je zbraň k vidění pouze bez štítu (např. ZDE). Pro samohybnou variantu však Němci naopak nějaký štít chtěli a vyzkoušeli jich zřejmě hned několik… alespoň tomu nasvědčují fotografie, na kterých lze spatřit štíty minimálně tří různých verzí. Existuje série snímků jednoho a téhož vozidla, které má pouze malý plochý štít kanonu a zároveň má odstraněn boční a zadní pancíř bojového prostoru. Je dost možné, že šlo pouze o první ověřovací prototyp. Tomu by nasvědčoval i fakt, že stroj má pořád původní britské světlomety (a ne německý reflektor Notek) (foto ZDE nebo ZDE).

4,7 cm Pak 188 (h) auf Selbstfahrlafette Bren (e), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Standardem byl každopádně mnohem rozměrnější štít převzatý z kořistního britského dvouliberního kanonu QF 2 pounder. Tento štít však musel být pro instalaci na novou zbraň nejprve ve spodní části o něco zkrácen a výřez pro hlaveň kanonu naopak protažen více nahoru. Poslední z trojice zdokumentovaných štítů měl po obou stranách ve spodní části velké výřezy, takže z něj ve výsledku vlastně mnoho nezbylo (foto ZDE). V tomto posledním případě mohlo klidně jít pouze o nějakou improvizaci konkrétní posádky.

Popsaný stíhač tanků dostal pravděpodobně označení 4,7 cm Pak 188 (h) auf Selbstfahrlafette Bren (e). Z pramenů není bohužel zřejmé, u jaké jednotky a v jaké oblasti tyto stroje působily. Lze se domnívat, že to bylo někde ve Francii. Informací se nedostává ani o jejich bojovém nasazení, ale podle některých pramenů k němu skutečně došlo, a to v roce 1944 proti spojeneckým jednotkám na západní frontě.

8,8cm Raketenpanzerbüchse 54/1 auf Ladungsträger B-IV

8,8cm Raketenpanzerbüchse 54/1 auf Ladungsträger B-IV v rukou rudoarmějců, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Raketový stíhač tanků 8,8cm Raketenpanzerbüchse 54/1 auf Ladungsträger B-IV vznikl až v průběhu roku 1945 a to pouze v několika málo exemplářích. Popudem k jeho stavbě byla zoufalá snaha Němců jakýmkoliv způsobem posílit obranu samotného hlavního města Třetí říše před příchodem Rudé armády. Základem pro nový stroj se stal dálkově ovládaný kladeč náloží Borgward, označovaný jako Ladungsträger B-IV.

Kromě naprosté nouze o jiné vhodné nosiče zbraní, stály za touto volbou ještě další důvody. Stávající německé stíhače tanků střední a těžké hmotnostní kategorie trpěly v ruinách bráněných měst omezenou mobilitou. Proplétat se mezi troskami a rozvalinami pro ně totiž nebylo nijak snadné a stávaly se tak neohrabanými a velkými terči.

Malé a lehké vozidlo tímto nedostatkem netrpělo, zato však mělo jiné nevýhody. Za prvé nemohlo být kvůli své omezené nosnosti vyzbrojeno těžkou protitankovou zbraní a za druhé nemohlo kvůli svému slabému pancíři poskytnout posádce dostatečnou ochranu.

První nedostatek byl vyřešen díky existenci dosti účinných a přitom lehkých raketových protitankových zbraní Panzerschreck (Panzerschreck = postrach tanku). Druhý problém zmizel díky rozhodnutí využít dálkově ovládaný podvozek bez lidské posádky. Řidič vedl stroj pouze při delších nebojových přesunech. Do akce bylo však vozidlo naváděno pomocí dálkového ovládání z bezpečného místa.

8,8cm Raketenpanzerbüchse 54/1 auf Ladungsträger B-IV, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pokud se "řidič" ovládající dálkově vozidlo skrýval v pevném bunkru, hrozila mu ztráta výhledu na stroj, nemluvě o nemožnosti přesného zamíření střel. Proto byl v praxi stroj ovládán ne z krytu, ale z paluby jiného, silněji pancéřovaného vozidla, například tanku. Řídící stroj postupoval opatrně a s dostatečným odstupem za raketometem a využíval jej jako svoji předsunutou zbraň.

Podvozek stíhače tanků, převzatý z již zmíněného nosiče náloží, byl tvořen na každé straně pěti pojezdovými koly. Kola byla loukoťová a svojí konstrukcí se velmi podobala pojezdovým kolům tanku PzKpfw I. Zcela vzadu podvozkové skupiny se nalézalo kolo napínací, opět loukoťové, na opačném konci bylo potom ozubené kolo hnací. Na střeše pancéřové nástavby byl instalován svazek šesti výmetnic pro raketové střely Panzerschreck ráže 88 mm. Na přídi byly ještě mimo to tři hlavně sloužící k odpalování protipěchotních tříštivotrhavých granátů.

Nový stíhač tanků dostal přezdívku Wanze, neboli štěnice. Přesný počet vyrobených strojů není znám, jednalo se však pravděpodobně jen o několik málo exemplářů. Nasazeny byly v rámci 11. SS Panzergranadier Division při obraně městské čtvrti Berlin-Mitte a kromě jednoho byly pravděpodobně všechny zničeny. Jediný prokazatelně přeživší stroj padl v nepoškozeném stavu do rukou postupujícím Sovětům poblíž Braniborské brány. Po válce byl i tento zřejmě sešrotován.

4,7cm PaK 181 auf Panzerjäger Lorraine-S (f)

4,7cm PaK 181 auf Panzerjäger Lorraine-S (f), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Po francouzské kapitulaci padlo Němcům do rukou obrovské množství nepoškozené francouzské vojenské techniky včetně několika stovek nákladních tahačů Lorraine 37 L. Tyto šest tun těžké stroje dodávala francouzské armádě firma Lorraine od roku 1937. Posádku tahače tvořili dva muži sedící vedle sebe v přední části trupu. Pohonnou jednotkou byl šestiválcový motor Delahaye 135 o výkonu 70 koní.

Němci během následujících válečných let využili podvozky těchto vozidel jako základ pro celou řadu přestaveb. Nejznámější z nich se pravděpodobně staly stíhače tanků Marder I. Úplně první přestavbou podvozku Lorraine na nosič protitankové zbraně však byl již v roce 1940 stroj označovaný jako 4,7cm PaK 181 auf Pazerjäger Lorraine-S (f). Podle některých pramenů však tuto konverzi nevyvinuli Němci, ale ještě sami Francouzi ve snaze získat mobilní protitankový bojový prostředek. Němci potom prý pouze převzali již existující prototyp a dále jej testovali.

Ať tak či tak, konverze tahače na samohybný kanon byla velmi primitivní. Na střechu trupu byl otočně lafetován kanon SA 37 (nebo chcete-li APX či ještě také Puteaux), Němci označovaný jako 4,7cm PaK 181 (f), který byl mimochodem rovněž součástí německé kořisti na francouzské armádě. Obsluha kanonu byla chráněna pouze zepředu a to jen malým rovným štítem (při bočním pohledu na snímku výše není štít ani patrný). Ze stran ani zezadu nestálo mezi posádkou na korbě a nepřátelskou palbou zhola nic.

Počet vyrobených stíhačů tohoto druhu se mi nepodařilo zjistit znám, šlo však bez pochyby pouze o několik málo exemplářů. Rovněž o jejich případném bojovém nasazení jsem se nedočetl.

WD SCHLEPPER

7,5cm PaK 40/4 auf RSO

4,7cm PzKpfw 35R (f)

7,5cm PaK auf Pz. 740(r)

5cm MUNITIONSSCHLEPPER

7,5cm PzKpfw 38(t)

7,5cm RFK43 auf PzKpfw IV

RUTSCHER

3,7cm RENAULT UE (f)

3,7cm STZ 3 (r)

3,7cm BREN CARRIER

8,8cm RPzB 54 BREN

4,7cm Pak auf BREN

8,8cm LADUNGSTRÄGER B-IV

4,7cm LORRAINE

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje