útočné dělo Sturmgeschütz III neboli Stug III, zde zřejmě verze Ausf. A, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Německý výraz Sturmgeschütz znamená v češtině útočné dělo a označuje specifickou kategorii bojových vozidel, mezi něž patří i legendární Sturmgeschütz III. Abychom plně pochopili, proč útočná děla jako druh obrněné techniky vůbec vznikla, začneme krátkým návratem do doby první světové války. Povahu bojů v tomto konfliktu určoval jeden zdánlivě drobný nový prvek - kulomet v kombinaci se zátarasem z ostnatého drátu. Řeklo by se jednoduchá a poměrně levná věc, ale stačilo několik řad drátěných zátarasů a několik dobře chráněných kulometných hnízd a velkolepé útoky tisíců pěšáků byly doslova utopeny v krvi. Efektivně pomoci přitom nedokázala ani dělostřelecká podpora. Klasická děla musela být totiž rozmístěna v bezpečné vzdálenosti od frontové linie. To znamenalo, že pálila na velkou vzdálenost a nedokázala tedy přesně mířit na bodové cíle (jako třeba kulometné hnízdo). Navíc nebylo dělostřelectvo v přímém spojení s bojující pěchotou, takže ani nemělo šanci dozvědět se o tom, odkud přesně se kulometná palba začala sypat a ihned se na dané místo soustředit. Není divu, že se válka brzy stala poziční a ani jedna ze stran nebyla schopna dosáhnout významnějšího průlomu.

Němci sami reagovali na tento stav zavedením tzv. „Infanterie Begleitbatterien“ (tedy doslova baterie pro eskortování pěchoty). Tyto jednotky používaly lehčí děla, se kterými se dokázaly rychleji přesouvat a držet se stále v blízkosti postupující pěchoty. Nebylo to dokonalé řešení, ale bylo to lepší než nic. Psal se však již rok 1918 a další rozvoj tohoto konceptu tedy nenastal, protože válka skončila. Německo bylo poraženo a jeho armádě i zbrojnímu průmyslu byl Versailleskou smlouvou prakticky oficiálně zakázán pokrok.

Uběhlo nějakých patnáct let, k moci se dostal Adolf Hitler a německá armáda začala znovu zvedat svou dlouho skloněnou hlavu. Když se něco buduje znovu, vzniká prostor pro nové myšlenky a díky tomu se podařilo v německé armádě prosadit a vybudovat moderní svébytné tankové vojsko (Panzerwaffe). Tanky se sice staly jakýmsi symbolem obrody německé armády, ale ani nový moderní Wehrmacht se neobešel bez „královny zbraní“, pěchoty. A tak bylo po letech znovu nutno řešit, jak zajistit ochranu pěchoty na bojišti plném zátarasů a kulometných hnízd.

jeden z pěti prototypů Stug III postavený ještě na podvozku tanku Panzer III Ausf. B, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Koncepci moderní dělostřelecké podpory pěchoty připravil již v roce 1935 tehdejší plukovník Erich von Manstein. Ve svém memorandu pro náčelníka generálního štábu hovořil Manstein o samohybném obrněném stroji, který by se pohyboval po bojišti hned za postupující pěchotou a poskytoval rychlou a přesnou palbu na konkrétní cíle ihned po jejich zjištění. Pro tyto bojové stroje použil Manstein označení Sturmartillerie, tedy útočné dělostřelectvo. Nápad si získal pozornost a von Manstein měl svůj návrh dále rozpracovat.

Myšlenka to byla jistě zajímavá, ale kde pro ni najít odpovídající bojový prostředek? Jiné národy (jako např. Britové) stavěly specializované pěchotní tanky určené právě pro podporu pěších vojsk. O tom však velení německých Panzertruppen nechtělo ani slyšet. Jejich koncepce nasazení tanků byla totiž jednoduchá a jasná. Páteř tankových divizí měly tvořit pouze dva typy tanků, lehčí Panzer III určený k ničení obrněné techniky nepřítele a těžší Panzer IV určený k likvidaci spíše tzv. měkkých cílů. Pro žádný další typ zde nebyl prostor. Vyvíjet tank speciálně pro pěchotu považovalo velení Panzertruppen za krok zpět. Ano, teoreticky by se pro podporu pěchoty dal použít tank Panzer IV se svým kanonem ráže 75 mm, ale ani o tom se představitelé tankových jednotek nechtěli bavit. V roce 1935 byl Panzer IV teprve ve fázi vývoje, ale i tak bylo jasné, že těchto tanků nebude v brzké době postaveno dostatečné množství ani pro potřeby Panzerwaffe, natož aby se o ně ještě tankisté dělili s pěchotou. Bylo tedy zřejmé, že pro podporu pěších jednotek bude nutno vyvinout zcela nový bojový stroj, nikoliv další tank, ale samohybné dělo, od počátku navržené pro konkrétní účel. A protože mělo toto dělo podporovat pěchotní útok, dostalo označení útočné – Sturmgeschütz.

Specifikací požadavků na nový stroj byl pověřen kapitán Hans Röttiger z technického oddělení generálního štábu. Zadání bylo dokončeno v červnu 1936 a následně předáno zbrojnímu úřadu, který měl zajistit jeho realizaci. Na rozdíl od klasických tanků mělo v tomto případě jít o vozidlo bez otáčivé bojové věže. Kanon měl být uložen v pancéřované kabině umístěné přímo na trupu. Podle prvních úvah měla tato kabina dokonce mít otevřený strop. Důvody byly vcelku jednoduché. Útočné dělo mělo likvidovat cíle, které mu určí pěchota. Jinými slovy mělo pálit na cíle, jejichž pozice je již známá (představte si takové kulometné hnízdo… když spustí palbu, tak o něm v tu ránu všichni kolem vědí). Pokud je známa pozice cíle, můžete k němu snadno nasměrovat celé vozidlo a nepotřebujete otáčivou věž, která by umožnila rychle zaměřovat na cíle, jež se objevují nečekaně všude kolem. Jinými slovy, Sturmgeschütz měl vlastně vždy pálit jen směrem vpřed. Jeho kanon tedy mohl být zabudován v pevné kabině a stačil mu jen omezený pohyb do stran. Vozidlo bez otáčivé věže zároveň mohlo být podstatně nižší než tank (což byla rozhodně výhoda) a také bylo významně levnější na výrobu. Otevřený strop byl pak navrhován z důvodu snadnějšího míření.

jeden z pěti prototypů Stug III postavený ještě na podvozku tanku Panzer III Ausf. B, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Požadavky hovořily o vyzbrojení kanonem ráže alespoň 75 mm, s možností stranového pohybu nejméně v rozsahu 30 stupňů. Dostřel kanonu neměl být menší než 6000 metrů. I když mělo útočné dělo ničit primárně měkké cíle, měl být jeho kanon také schopen probít pancéřování většiny nepřátelských tanků (což v té době znamenalo maximum okolo 40 mm) na vzdálenost 500 metrů. Čelní pancíř vozidla musel odolat palbě protitankovou municí ráže 20 mm, na bocích a zádi stačil pancíř odolávající průbojným střelám z pěchotních pušek ráže 7,92 mm. Výška celého stroje neměla přesáhnout průměrnou výšku stojícího muže.

Zástupci pěchoty si dali záležet, aby nejvyššímu armádnímu velení vysvětlili, že útočné dělo není tank a tank není útočné dělo. Rozdíly obou druhů bojové techniky byly velmi hezky popsány v memorandu, které velení pěchoty zaslalo generálnímu štábu v srpnu 1936. Tankové jednotky kombinují více druhů vojska tak, aby vznikly útvary schopné vést autonomní bojové operace poměrně velkého rozsahu. Tanky jsou průlomové zbraně, které jedou na čele útoku a za sebou "táhnou" podpůrné jednotky jako samohybné dělostřelectvo, mechanizovanou pěchotu, protitankovou obranu apod. Tanky operují typicky ve velkých počtech a soustředěným útokem prolamují nepřátelskou linii. Naproti tomu útočné dělostřelectvo je doplňkem pěchoty. Nebojuje samo, neprovádí průlomy, ale "tlačí" vpřed útoky pěšáků. Není nutno jej nasazovat ve velkých počtech, podstatný vliv na průběh útoku může mít i pouhá četa nebo dokonce jediné vozidlo.

Všem zainteresovaným tedy bylo jasné, že velení pěchoty nepožaduje další tank. Na druhou stranu vývoj zcela nového pásového obrněnce by si vyžádal spoustu času a peněz a tak padlo šalamounské rozhodnutí, že sice vznikne nové vozidlo, které nebude tankem, ale bude založeno na podvozku existujícího tanku Panzer III. Firma Daimler-Benz v té době právě pracovala na druhé generaci tohoto tanku, s pracovním označením 2/Z.W. (známější se však stal jako Ausf. B). Zbrojní úřad tedy nařídil, aby z celkově objednaných 15 tanků Panzer III Ausf. B, bylo pět podvozků ponecháno bez kabin a věží a použito jako základ pro stavbu prototypů nového útočného děla. Daimler-Benz měl zároveň pro nový stroj navrhnout a postavit bojovou kabinu, pancéřovanou ze všech stran vyjma stropu. Vývojem vhodného kanonu pak byla pověřena firma Krupp.

Stug III Ausf. A, všimněte si všech rysů této verze: hnací kolo s kruhovými otvory, rovnoměrné rozestupy vratných kladek nebo bedna na materiál na zadní části blatníku pásu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pět ověřovacích prototypů bylo dokončeno zřejmě někdy v průběhu roku 1938 a následně předáno 10. školnímu dělostřeleckému pluku (Artillerie-Lehr Regiment) v Jüterbogu. Kabiny těchto vozů byly vyrobeny pouze z „měkké“ nepancéřované oceli a nepočítalo se tedy s jejich skutečným bojovým nasazením. Tyto stroje měly posloužit pouze k testování, k tréninku posádek a zároveň k ozkoušení navrhované bojové taktiky. Podle některých zdrojů měly kabiny prvních pěti prototypů otevřený strop, přesně jak to bylo požadováno v zadání z roku 1936. Stropní desky jim pak měly být doplněny až zpětně v roce 1939. Ani na jedné z dochovaných fotografií prvních Stugů však není zachycen stroj s otevřenou kabinou. Pokud tedy byly prototypy opravdu původně postaveny bez střech, bylo o jejich doplnění zřejmě rozhodnuto (a také to bylo provedeno) ještě před předáním 10. školnímu dělostřeleckému pluku. Potom je možné, že tyto vozy nebyly dodány v roce 1938, ale až roku 1939 (což také někteří autoři úvádějí).

Jak již zaznělo výše, byly prototypy postaveny na podvozcích tanku Panzer III Ausf. B. Jejich pásovou soustavu tvořilo na každém boku osm pojezdových kol o průměru 40 cm. Kola byla dvojitá (aby mezerou mezi nimi mohl procházet vodící hřeben pásu) a opatřená gumovou tlumící bandáží pro hladší jízdu. Kola byla spojena do dvojic a společně zavěšena na kyvném rameni. Tato ramena pak byla odpružena listovými pružinami, vždy dvě ramena na jednu pružinu (jedno na každém konci). Na osm kol tak připadala čtyři kyvná ramena a na ně dvě listové pružiny. Vpředu bylo hnací kolo, vzadu kolo napínací a horní část pásu se opírala o tři vratné kladky. Pásy byly široké 360 mm.

V čelní desce trupu byly vyřezány dva kruhové otvory pro servisní přístup k řídícím spojkám a brzdám. Otvory byly opatřenými s přišroubovanými kryty uchycenými na pantech. Tankový podvozek byl převzat včetně podstatné části původního pancéřování trupu a včetně vnitřních komponent, zejména tedy pohonné jednotky a převodovky. Motor byl uložen v zadní části trupu a byl to benzínový dvanáctiválec Maybach HL 108 TR o obsahu 10,8 litru. Pokud jde o sílu tohoto agregátu, lze narazit na více různých údajů. Nejčastěji však bývá uváděn maximální výkon 250 koní při 2800 otáčkách. Převodovka typu Aphon SFG 75 byla uložena v přední části trupu a s motorem spojena hřídelí. Měla pět rychlostních stupňů pro jízdu vpřed a jeden pro couvání. Hmotnost prototypů se zřejmě pohybovala okolo 16 tun.

Stug III pravděpodobně verze Ausf. A (soudě podle rovnoměrných rozestupů vratných kladek pásu), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Ve střední části vozu se nacházela pevná nepohyblivá kabina. Nalevo v čelní stěně této kabiny byl průzor pro řidiče vozu. Na téže straně kabiny, jen o něco výš a dále vzadu, byl v čelním pancíři otvor pro zaměřovač hlavní zbraně. Tou byl kanon 7,5 cm StuK L/24, jehož konstrukce vycházela z tankové kanonu 7,5 cm KwK 37 L/24 (použitého u raných verzí tanku Panzer IV). Prvních pět prototypů nebylo vzhledem k použité nepancéřované oceli nikdy nasazeno ve skutečném boji. Tyto stroje sloužily pouze jako ověřovací, tréninkové a účební pomůcky a to pravděpodobně až hluboko do roku 1941.

Na základě příznivého dojmu z prototypů objednal zbrojní úřad u firmy Daimler-Benz výrobu 30ti kusové série útočných děl s plnohodnotným pancéřováním. Výroba se měla rozběhnout v prosinci 1939 a vozidla měla být hotova k 1. dubnu 1940. Vozidla měla dostat podvozková čísla 90001 až 90030. Sériová útočná děla však měla být založena na nejnovější verzi podvozku pro tank Panzer III verze Ausf. E, neboli 5/Z.W. (nebo také někdy Z.W.38). Hned na začátku nabrala výroba mírný skluz a první kompletní stroj vyjel z Berlínského závodu až v lednu 1940. Důvodem časového skluzu bylo zřejmě opožděné dodání prvních kusů kanonů ze strany společnosti Krupp. Poslední ze 30 objednaných vozů byl dokončen v květnu 1940. V průběhu výroby, konkrétně 28. března 1940, bylo novému stroji uděleno oficiální označení Sturmgeschütz III (tedy doslova útočné dělo III), nebo zkráceně Stug III. Jeho výzbrojní kód pak byl Sd.Kfz. 142 (Sd-Kfz. = Sonderkraftfahrzeug = vozidlo pro zvláštní účel). Stroje z první výrobní série pak byly, dle obvyklého německého standardu, označeny jako Ausführung A, zkráceně Ausf. A (Ausführung = provedení nebo verze).

Jak již bylo řečeno Stug III Ausf. A byl postaven na modernější verzi podvozku než první prototypy. Na každém boku zde bylo šest pojezdových kol odpružených pomocí torzních tyčí. Pojezdová kola měla průměr 520 mm a pro hladší jízdu byla opatřena gumovou bandáží. Kola byla dvojitá a mezerou mezi nimi procházely vodící zuby pásů. První a poslední pojezdové kolo mělo ještě dodatečný tlumič pérování (protože tato kola byla při jízdě nejvíce namáhána). Vpředu bylo ozubené hnací kolo s kruhovými odlehčovacími otvory, vzadu bylo kolo napínací. Horní část pásu podpíraly tři vratné kladky o průměru 310 mm. Pásy byly široké 360 mm.

posledních 20 exemplářů Stug III Ausf. A bylo postaveno na sériových tankových podvozcích, takže jim zůstaly zachovány boční nouzové průlezy nebo ventilace řídících brzd, zde je jeden z těchto unikátních strojů, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

S novějším tankovým podvozkem byl převzat i silnější motor Maybach HL 120 TR o obsahu 11,9 litru, který dával maximální výkon 300 koní při 3000 otáčkách za minutu. Nová byla také poloautomatická převodovka typu Maybach Variorex SRG 328145 s deseti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Zatímco původní tank Panzer III Ausf. E, ze kterého byl podvozek převzat, měl čelní stěnu trupu o síle pouhých 30 mm, Stug III dostal pancíř silný 50 mm. Nouzové výstupní průlezy, které byly vyřezány v bocích trupu původního tanku Panzer III, nebyly u Stugu III použity.

Pancéřová nástavba, umístěná na trupu, byla svým provedením velmi podobná prvním prototypům. Z rovné stropní desky trupu se zvedala čelní stěna kabiny. V její levé části se nacházel průzor pro řidiče vozu, opatřený masivní klapkou (tzv. Fahrersehklappe 50). Při pobytu v relativně bezpečné oblasti nechal řidič klapku otevřenou a díval se skrz průzor vyplněný neprůstřelným sklem. V bojové oblasti pak řidič mohl průzor uzavřít a použít místo něj binokulární periskop KFF (Kraftfahrfernrohre), pro který byly v čelní stěně vyvrtány dva drobné otvory hned nad klapkou hlavního průzoru. Nad řidičovým stanovištěm byla snížená část stropu, která se směrem dále dozadu schodkovitě zvedala a zužovala a končila otvorem pro zaměřovač kanonu.

Samotný kanon byl umístěn napravo od řidičova stanoviště. Zbraň nebyla instalována v podélné ose vozu, ale mírně napravo od středu. Pro Stug III Ausf. A byl použit stejný kanon jako u prototypů, tedy 7,5 cm StuK L/24. Zbraň měla hlaveň o délce 176,65 cm (tedy cca 24 násobků ráže). Její podstavec umožňoval otáčení o 12 stupňů do každé strany, vertikální náměr bylo možno měnit v rozsahu od -10 do +20 stupňů. Kanon vážil nějakých 490 kg a jeho maximální dostřel se pohyboval okolo 6 kilometrů.

Stug III Ausf. B, stroj má stále původní provedení hnacího kola, ale první vratná kladka pásu je již posunuta vpřed, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Pro zbraň se používalo několik druhů munice. Předně zmiňme tříštivotrhavý granát Gr.34, určený k ničení pěchoty a tzv. měkkých cílů, který dosahoval úsťové rychlosti 420 metrů za vteřinu. Dále zde byl průbojný K.Gr.rot Pz s hmotností střely 6,8 kg a úsťovou rychlostí 385 m/s. Tento náboj dokázal na vzdálenost 500 metrů probít skloněný homogenní pancíř o síle až 39 mm. Dále byly k dispozici hned tři typy kumulativní protitankové munice s označením Gr.38 Hl/A, Gr.38 Hl/B a Gr.38 Hl/C (Hl = Hohlladung = kumulativní). Střely tohoto druhu opouštěly hlaveň kanonu rychlostí okolo 450 m/s. Granát Gr.38 Hl/A o hmotnosti 4,4 kg probíjel skloněný pancíř o síle 70 mm, Gr.38 Hl/B vážil 4,75 kg a dokázal zdolat pancíř o síle 75 mm a konečně nejsilnější Gr.38 Hl/C měl hmotnost 4,8 kg a poradil si s pancířem silným až 90 mm. U kumulativní munice přitom průrazná schopnost neklesala se vzdáleností, protože tento druh munice není založen na kinetické energii. Zásoba munice na palubě Stugu čítala 44 kusů.

Ke kanonu náležel zaměřovač Rundblickfernrohr 32 (Rbl.F. 32), který z kabiny vyhlížel skrz otvor v levé horní části čelní pancíře. Narozdíl od klasických tanků neměl Stug zabudovaný kulomet pro boj s živou silou nepřítele. Stug III byl určen k přímé bojové spolupráci s pěchotou. Krytí proti dotírajícím nepřátelským pěšákům měla tedy zajistit vlastní pěchota a zabudování kulometu proto nebylo nezbytné. Přesto měly posádky k dispozici dva samopaly MP 38, každý se 192 kusy střeliva.

Boční stěny kabiny byly z části kolmé a z části skloněné. Levá boční stěna nabývala v zadní části tvar jakéhosi hranatého výstupku. Nitro tohoto výstupku tvořilo schránku pro umístění radiostanice, obsluhované velitelem vozu. Stug III Ausf. A byl vybaven pouze radio přijímačem a to typu Ukw. E. h (Ultrakurzwellen Empfänger h), známým též jako Fu 15. Šlo opravdu pouze o přijímač bez vysílače, takže posádka mohla pouze jednostranně přijímat povely od velitele, který cestoval v obrněném polopásovém vozidle SdKfz 253. K radiostanici byla snad připojen reproduktor, takže příchozí vysílání mohli slyšet všichni členové posádky. První generace Stugu neměla vnitřní interkom a muži na palubě se tak museli mezi sebou dorozumívat napřímo hlasitými povely (pouze mezi velitelem a řidičem byla snad natažena hlasová trubice).

tento Stug III Ausf. B již dostal hnací kola nového provedení, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Posádku Stugu III tvořili čtyři muži. Řidič seděl v levé přední části trupu. Za ním, a o něco výše, měl své stanoviště střelec. Jeho sedátko bylo spojeno s úchytem kanonu, takže se při míření pohyboval spolu s kanonem. Za střelcem seděl velitel vozu, který zároveň obsluhoval i radiostanici. Jeho sedátko bylo výskově nastavitelné, takže velitel si mohl sednout i tak, že jeho hlava vyčnívala otevřeným nástupním poklopem ven ze střechy. Na pravo od kanonu pak seděl nabíječ. Jeho sedátko bylo umístěno kolmo ke směru jízdy, takže seděl čelem přímo ke kanonu a zády k pravé boční stěně kabiny.

Ve střeše kabiny byly hned čtyři otvory. Předně to byly dva velké nástupní a výstupní průlezy, umístěné v zadní části střechy. Vlevo vpředu pak byl menší otvor pro střelce, který však zřejmě nesloužil jako průlez, protože pro tento účel byl dosti malý. Ještě více vpředu byl ještě drobný otvor, kterým zřejmě bylo možné v případě pořeby vysunout zaměřovače kanonu. Pro běžný nástup a výstup zřejmě všichni členové posádky využívali dva hlavní průlezy v zadní části střechy. Řidič, který to měl k těmto průlezům nejdále, mohl v případě nouze vylézt z vozu skrz otvor ve stropní desce trupu, který byl umístěn hned před jeho průzorem a normálně sloužil k servisnímu přístupu k řídícím brzdám.

V zádi trupu byl motorový prostor a v něm již zmíněný benzínový dvanáctiválec Maybach HL 120 TR. Po stranách motorového prostoru byly průduchy pro přívod vzduchu k pohonné jednotce. Ohřátý vzduch byl pak vyfukován skrz otvor v zádi trupu. Ve stropní desce motorového prostoru byly otvory pro servisní přístup k motoru a chladící soustavě. Na zadní stěně trupu bylo upevněno pět dymovnic, které se odpalovaly přímo z kabiny. Stroj si vezl zásobu 310 litrů paliva, což stačilo na ujetí nějakých 160 km po silnici a cca 100 km v terénu. Stug III Ausf. A vážil 19,6 tuny (bývá uváděno i 20,7 tuny) a dokázal se pohybovat maximální rychlostí 30 km/h.

Stug III Ausf. C nebo D, nad průzorem řidiče již není typické žebrování a otvor pro zaměřovač, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Výroba útočných děl verze Ausf. A skončila oficiálně v květnu roku 1940 po postavení 30 objednaných exemplářů. V období od června do září 1940 však bylo postaveno dalších 20 Stugů, které sice dostaly rovněž označení Ausf. A, ale od první série se lišily. Z dosud neobjasněných příčin byly tyto vozy založeny na podvozcích z tanků Panzer III verze Ausf. G (tedy 6/Z.W.). Navíc tyto podvozky byly převzaty bez obvyklých úprav, prostě tak jak byly. To znamená, že těmto dvaceti Stugům zůstaly například nouzové průlezy v bocích trupu nad pojezdovými koly (standardní u původních tanků Panzer III, avšak odstraňované u všech ostatní verzí Stugů). Také síla pancéřování na čele trupu zůstala stejná jako u původního tanku, tedy pouhých 30 mm (zatímco Stug III Ausf. A z první série dostal čelo trupu o síle 50 mm). 30 mm však bylo málo a proto byly u těchto 20 podivných hybridů na čelo trupu šroubovány dodatečné pláty pancíře o síle 20 mm. Dalším prvkem převzatým s neupraveným tankovým podvozkem byly otvory pro odvětrávání řídících brzd v horní desce na čele trupu, schované pod typickými pancéřovými kryty. S novějším podvozkem přišla také novější verze motoru, konkrétně Maybach HL 120 TRM, opět o výkonu 300 koní. Jeden z těchto 30 strojů postavených na běžném tankovém podvozku můžete vidět na snímku ZDE (zdroj: worldwarphotos.info).

V červnu (nebo červenci podle jiných zdrojů) 1940 byla zahájena výroba nové verze Stug III s označením Ausf. B. Armáda si jich objednala rovnou 250 kusů a následně dokonce objednávku rozšířila o další padesátku vozidel. S přechodem na Stug III verze B došlo také ke změně hlavního dodavatele. Namísto firmy Daimler-Benz, měla nová útočná děla dodávat firma Alkett (Altmärkische Kettenwerk) z Berlínské části Borsigwalde. Důvodem bylo značné přetížení firmy Daimler-Benz, která stavěla bojové tanky Panzer III, polopásové tahače a jinou techniku a mohla tedy výrobě Stugů věnovat jen zlomek svých kapacit... a to na zamýšlený objem produkce nestačilo.

Stug III Ausf. B dostal za základ podvozek tanku Panzer III verze Ausf. H (neboli 7/Z.W.). S novým podvozkem příšel motor Maybach HL 120 TRM s výkonem 300 koní a také nová převodovka. Předešlý typ převodovky Variorex trpěl bohužel mnoha nedostatky a proto byl nahrazen spolehlivější šestistupňovou manuální převodovkou Zahnradfabrik SSG 77. Nový podvozek přinesl také nové pásy o šířce 380 mm a adekvátně širší pojezdová kola. Dále došlo ke změně velikosti a provedení otvoru pro vysouvání periskopického záměřovače ve střeše.

Stug III Ausf. C nebo D, nad průzorem řidiče již není typické žebrování a otvor pro zaměřovač, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Hmotnost útočného děla verze Ausf. B vzrostla na rovných 22 tun. Díky novému motoru a převodovce však došlo ke zvýšení maximální rychlosti stroje až na 40 km/h. V průběhu výroby verze B došlo k dalším drobným konstrukčním úpravám. Stroj dostal hnací kola nového provedení a došlo k posunutí přední vratné kladky více dopředu. Schránky pro uložení nejrůznějšího materiálu, instalované u Stugu verze A na zadní části blatníků obou pásů, byly v průběhu výroby verze B zrušeny. Produkce Stug III Ausf. B běžela až do března 1941.

V dubnu 1941 přišla do výroby třetí verze samohybky nesoucí označení Stug III Ausf. C. Vozidel tohoto provedení bylo objednáno pouhých 50 kusů a byla pro ně vyčleněna čísla podvozků od 90551 do 90600. U této verze Stugu se kontruktéři soustředili mimo jiné i na otvor pro zaměřovač v čelní stěně kabiny, který byl považován za nejlabší místo čelního pancéřování a tedy za jakousi Achillovu patu odolnosti. Stug III Ausf. C tedy dostal nový zaměřovač typu Selbstfahrlafette Zielfernrohr 1 (Sfl.Z.F.1), který se vysouval skrz otvor ve střeše a nepotřeboval tedy již výřez v čelním pancíři. Strop kabiny v místech výsunutí zaměřovače musel být samozřejmě patřičně upraven. Ani snížená část stropu vpředu nad řidičovým stanovištěm již nebyla schodkovitá a nezužovala se směrem dozadu, ale svým provedením nyní prakticky odpovídala provedení stejného místa na opačné straně od kanonu. Nový Stug dostal rovněž nová napínací kola hvězdicového provedení. Síla pancéřování, pohonná jednotka, výzbroj, celková hmotnost, rychlost, složení posádky, zásoba paliva... nic z toho se oproti předešlé verzi nezměnilo.

Hned v květnu 1941 přišla na svět další verze vozidla, Stug III Ausf. D. Těchto vozů bylo objednáno 150 kusů s podvozkovými čísly od 90601 do 90750. Změn oproti předešlé verzi C bylo jen málo a na fotografiích jsou tak od sebe prakticky nerozeznatelné. Některé novinky zde však přece jen byly. Podle některých autorů byl u Ausf. D nově instalován vnitřní komunikační systém spojující členy posádky. Podle jiných autorů přibyl pouze elektrický zvonek umístěný na pravé stěně vedle řidiče, kterým velitel signalizoval řidiči. Ausf. D byla zřejmě také první verzí Stugu, u které byly prováděny úpravy pro nasazení v horkém klimatu. Ty spočívaly v posílení větráků pro chlazení motoru a vytvoření dodatečných průduchů ve stropě motorového prostoru s typickými vystouplými kryty. Všechny základní parametry zůstaly proti předešlé verzi beze změn, hmotnost tedy činila 22 tun, nejvyšší rychlost 40 km/h, motor Maybach HL 120 TRM a převodovka SSG 77.

Stug III Ausf. E měl nové provedení bočních stěn kabiny s hranatými výstupky, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pátá verze Stugu, označená písmenem E, vešla do výroby v září 1941. Těchto vozidel bylo objednáno a postaveno celkem 284 kusů s čísly podvozků od 90751 do 91034. Hlavní konstrukční změny se odehrály na bočních stěnách kabiny. Hranatý výstupek na levém boku, který vytvářel uvnitř kabiny prostor pro umístění radiostanice, byl prodloužen a na pravém boku kabiny byl úplně stejný výstupek vytvořen zcela nově. Důvod této úpravy byl jednoduchý. Velitelé baterií útočných děl používali doposud na frontě polopásová obrněná vozidla SdKfz 253. Armáda je však chtěla vybavit vlastními Stugy, které byly bezpečnější než lehce pancéřované polopásy a navíc měly i vlastní kanon. Velitelské Stugy díky tomu představovaly vozidla, ve kterých mohli velitelé mnohem lépe držet krok s bateriemi, jimž veleli. Velitelský vůz však potřeboval větší vnitřní prostor pro umístění dodatečné radiovýbavy... a proto ony nové výstupky na bocích, rozšiřující vnitřní prostor kabiny Stugu III verze E.

Vozy, které byly určeny pro velitele, byly osazovány radiostanicemi Fu 15 (přijímač) a Fu 16 (přijímač + vysílač). Stanice Fu 15 byla umístěna v prostoru na levém boku a obsluhoval ji tedy velitel, Fu 16 byla v prostoru na pravém boku a její obsluhu měl tedy na starosti nabíječ. U strojů, které nebyly určeny jako velitelské, byl nový vnitřní prostor využit pro uložení dodatečných šesti nábojů do kanonu. Běžným Stugům tak nadále zůstal pouze radiopřijímač a nemohly tedy vysílat. Velitelské Stugy jsou na fotografiích rozeznatelné podle dvou prutových antén (např. ZDE, nebo ZDE, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujího uživatele). Antény bylo možno sklopit dozadu do dřevěných ochranných žlabů na bocích motorového prostoru. Vozidla verze E už byla zcela jistě vybavena také interkomem pro vnitřní komunikaci mezi členy posádky (náhlavní sluchátka a krční mikrofony). Svými základními parametry byl Stug III Ausf. E prakticky shodný s předešlými třemi verzemi (Ausf. B, C a D). To znamená, že vážil 22 tun, byl poháněn motorem Maybach HL 120 TRM o výkonu 300 koní, měl čtyřčlennou posádku a kanon StuK L/24.

Stug III Ausf. E se dočkal také několika dalších úprav zavedených v průběhu výroby. Od prosince 1941 byly na čelní stěně trupu vytvoženy úchyty, do kterých se zavěšovala náhradní část pásu (o délce 11 článků). Ve stejné době se objevují také náhradní pojezdová kola umístěná po jednom vzadu na blatnících obou pásů. Mimochodem obě tyto novinky byly zároveň zpětně zavedeny i pro všechny starší Stugy verzí A až D.

Stug III Ausf. E, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Po invazi do Sovětského svazu musely Stugy stále častěji bojovat proti nepřátelským tankům a brzy se ukázalo, že kanony StuK L/24 s krátkou hlavní a nízkou úsťovou rychlostí střel mají v tomto směru značné rezervy. V září 1941 nařídil Hitler urychlené zesílení pancéřování u všech nově výraběných Stugů a přezbrojení na výkonnější kanony s dlouhou hlavní, schopné lépe se vypořádat se sovětskými obrněnci. Nárůst hmotnosti a s ním spojené zhoršení jízdních vlastností mělo být akceptováno jako daň za vyšší palebnou sílu a odolnost.

Vývojem nového kanonu pro budoucí Stugy byla pověřena firma Rheinmetall-Borsig. Nová zbraň dostala označení 7,5cm Sturmkanone 40 L/43 (zkráceně StuK 40 L/43). Jak je z názvu patrné, ráže kanonu zůstala 75 mm, délka hlavně však narostla na 43 násobků ráže. 7,5cm StuK 40 L/43 byl odvozen od tankového kanonu 7,5cm KwK 40 L/43 použivaného u tanků Panzer IV Ausf. F2 a Ausf. G. Zbraň měla automatické vyhazování prázdných nábojnic. Těsně před koncem zákluzu děla po výstřelu se nábojová komora sama otevřela, prázdná nábojnice vylétla setrvačností ven a spadla do textilního pytle pod kanonem.

První kusy nové zbraně byly dokončeny v lednu 1942. V březnu pak byly postaveny první tři kompletní Stugy osazené těmito zbraněmi a hned v dubnu se rozjela sériová výroba. Sturmgeschütz III s novým dlouhým kanonem dostal označení Ausf. F. Stroj vznikl v podstatě pouhým přezbrojením starší verze Ausf. E. Kromě samotného kanonu bylo ale samozřejmě provedeno několik dalších úprav, všechny ale vlastně souvisely s instalací nové zbraně. Došlo k rozšíření výřezu pro kanon v čelní stěně kabiny. V zadní části stropu se objevil vystouplý tubus pro větrák, který měl z kabiny odvádět spaliny vzniklé při výstřelu silnějšího kanonu. Nové bylo samozřejmě také uspořádání schránek pro uložení podstatně delší kanonové munice.

Stug III Ausf. F byl první verzí s dlouhým kanonem, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Díky novému kanonu si Sturmgeschütz III Ausf. F mohl bez obav troufnout i na silně pancéřované nepřátelské tanky. Protitankový granát Pzgr. 39 o hmotnosti 6,8 kg opouštěl hlaveň kanonu Stuk 40 L/43 rychlostí 740 m/s (což byl bezmála dvojnásobek oproti staršímu kanonu s krátkou hlavní). Na vzdálenost 500 metrů dokázal tento granát probít 91 mm silný skloněný homogenní pancíř. Na vzdálenost jednoho kilometru pak probíjel pancíř stále úctyhodné tloušťce 82 mm.

Podstavec umožňoval horizontální pohyb hlavně o 10 stupňů na každou stranu. Vertikální rozsah pak byl od -6 do +20 stupňů. Ke kanonu náležel zaměřovač typu Sfl.Z.F.1a, jehož periskop vykukoval otvorem ze střechy kabiny. Hmotnost Stugu vzrostla z 22 tun u verze Ausf. E na 23,2 tuny u Ausf. F. Část nových kanonů StuK 40 L/43 byla osazena jednokomorovou úsťovou brzdou kulového tvaru. Standardní však byla dvoukomorová brzda v provedení obvyklém i u jiných německých kanonů.

Přezbrojení dlouhým kanonem bylo natolik významnou změnou, že došlo i ke změně tzv. výzbrojního kódu vozidla. Zatímco všechny starší Stugy s krátným kanonem (tedy verze Ausf. A, B, C, D a E) nesly shodný výzbrojní kód Sd.Kfz. 142, pro vozidla s dlouhým kanonem (tedy od verze Ausf. F dál) byl zaveden kód Sd.Kfz. 142/1. Pro všechny Stugy s dlouhými kanony se někdy rovněž používá souhrnné označení Sturmgeschütz 40, které odkazuje na název jejich zbraně, tedy Sturmkanone 40.

Stug III Ausf. F, zdroj: waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

Výroba Stug III Ausf. F běžela od března 1942 (kdy vznikly první tři ověřovací kusy) do září 1942. Celkem bylo postaveno 366 exemplářů s podvozkovými čísly od 91035 do 91400). Pouze prvních 120 vozidel verze Ausf. F však bylo vyzbrojeno zmíněným kanonem StuK 40 L/43. Od června 1942 byl totiž do výroby zaveden nový, ještě silnější kanon StuK 40 L/48 s hlavní prodlouženou až na 48 násobků ráže. Také tato zbraň byla odvozena z tankového kanonu 7,5cm KwK 40 L/48, který se běžně montoval do tanků Panzer IV verzí Ausf. H a Ausf. J. S touto zbraní se ze Stugu III stal již skutečný ničitel tanků. S protipancéřovým granátem Pzgr. 39 o úsťové rychlosti 790 m/s probíjel tento kanon na vzdálenost 500 metrů skloněný homogenní pancíř o síle 96 mm. Byl zde však ještě Pzgr. 40 s wolframovým jádrem, který na stejnou vzdálenost pronikal pancířem o síle až 120 mm.

Jako obvykle byly i v průběhu výroby Stug III Ausf. F zavedeny různé menší či větší úpravy. Od května 1942 přestaly být na záď trupu montovány úchyty s dýmovnicemi. Vedle silnější výzbroje trval Hitler také na zesílení čelního pancíře Stugu z 50 na 80 mm. Od června 1942 proto byly nové stroje opatřovány dodatečným čelním pancířem. Tvořily jej desky o síle 30 mm, které se navařovaly na čelo trupu a bojové kabiny. Dodatečný pancíř musel být vyřezán tak, aby nezakrýval dvojici otvorů pro periskop řidiče (hned nad pancéřovou klapkou hlavního řidičova průzoru).

V srpnu 1942 došlo k úpravě pancéřování přední části kabiny. Skloněná část stropu nad čelní stěnou změnila sklon tak, aby plynuleji navazovala na střechu kabiny a nevznikla zde plocha, na kterou by nepřátelská střela mohla dopadnout téměř kolmo (jako tomu bylo u starších Stugů). Aby docílily podobného efektu i u starších Stugů, nechávaly si jejich posádky někdy tuto část pancíře v polních dílnách zalít vrstvou betonu. V průběhu výroby dále došlo ke změně v uspořádání schránek na munici, díky které se zásoba střeliva pro kanon na palubě zvýšila ža na 54 kusů. Hitler byl s novým Sturmgeschützem evidentně spokojen a nařídil postupné zvyšování produkce tohoto stroje na úkor výroby tanků Panzer III. Cílová produkce Stug III byla stanovena na 100 kusů měsíčně a mělo jí být dosaženo do prosince 1942.

Stug III Ausf. F/8 lze od předešlé verze rozeznat např. podle provedení ok pro vlečná lana, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V září 1942 přišel do výroby Stug III Ausf. F/8. Tato verze získala své poněkud netradiční označení, protože prakticky odpovídala předešlé Ausf. F, ale byla postavena na novém podvozku s továrním označením 8/Z.W. (na tomto podvozku byly založeny poslední čtyři verze tanku Panzer III, tedy Ausf. J, L, M a N). Kromě nového podvozku došlo také k několika dalším, spíše menším, konstrukčím změnám. Otvor pro zaměřovač ve střeše kabiny byl zmenšen a u části vozů ještě opatřen chráničem z pletiva. Radiovou anténu, nebo antény, nebylo u Ausf. F/8 již možno sklopit směrem dozadu, takže již nebylo třeba dřevěného ochranného žlabu pro její uložení po straně motorového prostoru. Jedním ze spolehlivých prvků, který pomáhá odlišit fotografie Stug III Ausf. F/8 od starších Ausf. F, byla nově řešená oka pro uchycení vlečných lan na bocích čelního pancíře trupu (srovnávací foto ZDE (zdroj: flickr.com)).

Jinak už se toho opravdu mnoho nezměnilo. Pohonná jednotka zůstala stejná jako u předešlých verzí, tedy benzínový dvanáctiválec Maybaych HL 120 TRM. Nezměnila se ani převodovka ani jiné významné součásti. Hmotnost vozu mírně narostla na 23,4 tuny, jeho maximální rychlost však zůstala 40 km/h. Výroba Stug III Ausf. F/8 trvala od září do prosince 1942 a celkem jich vzniklo 250 kusů s podvozkovými čísly od 91401 do 91650.

Také u Stugů verze F/8 byly na čelní desky trupu a kabiny navařovány dodatečné pláty o síle 30 mm. Od října 1942 však byl způspb montáže změnen a dodatečný pancíř již nebyl navařený, ale přišroubovaný. Ausf. F/8 byl prvním Stugem, u kterého byl v prosinci 1942 zkušebně instalován střešní kulomet. Tuto zbraň obsluhoval nabíječ, který však kvůli tomu musel vystrčit hlavu a horní část těla skrz nástupní poklop z ven z kabiny. Aby nezůstal nabíječ zcela vystaven nepřátelské palbě, byl kulomet opatřen menším štítem s drobným otvorem pro míření. Od května 1943 byla část Stugů verze F/8 dodatečně vybavovány bočním představným pancéřováním známým jako Schürzen. Toto pancéřování mělo zvýšit odolnost proti zásahům protitankovými puškami a kumulativními střelami.

Stug III Ausf. F/8 na širokých zimních pásech, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V prosinci 1942 započala výroba poslední verze útočného děla Stug III, která nesla označení Ausf. G. S drobnými konstrukčními úpravami zůstala tato verze ve výrobě až do samého konce války a stala se zdaleka nejpočetnější ze všech verzí. Podvozek Stug III Ausf. G se oproti předešlé verzi prakticky nezměnil. Šlo tedy opět o upravený podvozek 8/Z.W., používaný původně pro tanky Panzer III pozdních výrobních variant. Nový Sturmgeschütz však dostal upravenou kabinu. Na bočních stěnách již nebyly hranaté krabice vysunuté do stran. Namísto toho byla celá kabiny rozšířena a její boční stěny byly mírně skloněné. Rozšíření celé kabiny splnilo stejný účel jako původní hranaté výčnělky na bocích, tedy poskytnout v interiéru dodatečný prostor pro uložení radiostanic nebo munice.

V levé zadní části střechy kabiny, kde byl u všech starších verzí Stugu vždycky poklop velitolova průlezu, se u Stugu verze G objevila nová kruhová velitelská věžička, podobná jako u běžných tanků. Věžička se stala novým nejvyšším bodem celého stroje a kolem dokola bylo osazena pozorovacími průzory, takže velitel vozidla získal rozhled do všech směrů. Věžička sloužila zároveň jako nástupní průlez a byla tedy samozřejmě opatřena otevíratelným poklopem. V poklopu samotném byl ještě menší uzavíratelný otvor, kterým mohl velitel vysouvat svůj pozorovací periskop, když se chtěl podrobněji podívat např. na vzdálenější cíl před vozidllem. Ventilátor kabiny zůstal Stug III Ausf. G na stejném místě jako u předešlé verze F/8, byl ovšem nižší a již tolik nevyčníval nad střechu.

Prakticky od počátku výroby byla vozidla verze G vybavována sklopnými štíty pro střešní kulomet. Pokud nebyl používán, byl kulomet uložen v interiéru a sklopený štít ležel na střeše kabiny. V případě nutnosti byl štít zvednut a kulomet protažen otvorem v něm. Obsluhu zbraně pak zajišťoval nabíječ, který však kvůli tomu musel vystrčit hlavu a horní část těla skrz nástupní poklop ven z kabiny a vystavit se tak nebezpečí. Štít prý nabízel dvě možnosti uchycení kulometu, jednu pro palbu na pozemní cíle a druhou pro palbu proti nalétavájícím nepřátelským letounům.

Stug III Ausf. G zde ve sužbách finské armády, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Sériová výroba Stug III verze G probíhala bezmála dva a půl roku a během té doby bylo zavadeno mnoho větších či menších konstrukčních úprav. Již v lednu 1943 byl zrušen průzor v levé boční stěně řidičova stanoviště. Namísto něj zde byla vytvořen pouze drobný uzavíratelný otvor pro palbu z pistole. Zároveň s tím došlo k ostřejšímu zešikmení předních stěn rozšířených boků kabiny. Stroje s bočním řidičovým průzorem byly tedy vyráběny pouhý jeden měsíc a jejich fotografie jsou tedy dosti vzácné (jednu takovou si můžete prohlédnout ZDE (zdroj: worldwarphotos.com)). Rovněž v lednu 1943 došlo k přesunutí ventilátoru kabiny ze stropu na zadní stěnu kabiny, kde větrák méně překážel posádce.

Od března 1943 přestaly být do Stugů montovány periskopy typu KFF sloužící řidičům jako alternativní způsob vyhlížení z vozidla. Díky tomu již nebylo nutné vrtat do čelního pancíře dva otvory pro optiku periskopu. I tato část čelní stěny tedy mohla být konečně překrývána dodatečným plátem 30 milimetrového pancíře a nepředstavovala tak již snadněji zranitelné místo. Pozrušení periskopu KFF zůstal řidičům k dispozici pouze hlavní průzor Fahrersehklappe 50.

V březnu 1943 bylo rozhodnuto, že všechny nové Stugy mají začít být osazovány bočním představným pancířem, tzv. Schürzen. Tento pancíř měl sloužit primárně jako ochrana před ruskými protitankovými puškami. První Stugy s tímto pancířem se na frontě začaly objevovat od června 1943.

Stug III Ausf. G s bočním představným pancířem a vrhači dýmovnic, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V únoru 1943 vznikl rozkaz, podle kterého měl Stug dostat homogenní čelní pancíř o síle 80 mm. Neměl to tedy již být základní 50ti milimetrový pancíř s přišroubovanými dodatečnými pláty o síle 30 mm, ale jediná deska silná plných 80 mm. Výrobní závody ještě několik měsíců pracovaly se zásobami již vyrobených dílů, takže první Stugy s 80ti milimetrovým čelním pancířem se objevily až v květnu 1943. Naopak poslední Stugy s pancířem 50 + 30 mm vyjely z továren až někdy v říjnu téhož roku.

Vrchní část velitelské věžičky Stugu III Ausf. G byla původně otočná. Od září 1943 však musely být věžičky instalovány napevno bez možnosti otáčení. Důvod byl prostý... v srpnu 1943 proběhl spojenecký nálet na továrny ve Schweinfurtu, kde se vyráběla kuličková ložiska. Ta se následně na několik měsíců stala nedostatkovým zbožím a proto se i velitelské věžičky Stugů musely dočasně obejít bez ložisek a tedy bez možnosti otáčení. V srpnu 1944, když už se podařilo překonat nejhorší nedostatek ložisek, se výroba Stugů vrátila k otočným velitelským věžičkám.

Od září 1943 začal být na nově vyráběná útočná děla aplikován nátěr antimagnetické pasty Zimmerit. Jejím posláním bylo zamezit přilnutí magnetické protitankové nálože k pancíři. Na jeden Stug III bylo třeba cca 70 kg této látky. V říjnu 1943 bylo zavedeno dodatečné pancéřování pro ochranu čelní partie velitelské věžičky. Polním dílnám bylo v té souvislosti povoleno posílit zpětně i pancéřování věžiček na starších vozidlech pomocí nálitku z betonu.

Stug III Ausf. G vybavený vrhači dýmovnic, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V listopadu 1943 byl do výroby zaveden nový štít kanonu. Byl odlévaný a svým tvarem i silou pancíře byl výrazně odolnější proti zásahu, než štít staršího provedení. Kvůli svému specifickému tvaru dostal od vojáků přezdívku Saukopf (nebo také Saukopfblende), což znamená doslova prasečí hlava. Výroba nového štítu však nestačila tempu výroby samotných Stugů a tak byla nová vozidla až do konce války osazována oběma typy štítů souběžně.

Od února 1943 začaly být Stugy osazovány odpalovači dýmovnic. Vpředu, na obou stranách kabiny, se objevily trojhlavňové vrhače, které byly odpalovány dálkově z interiéru vozu. Hned v květnu 1943 bylo od montáže vrhačů dýmovnic zase upuštěno. Posádky si totiž stěžovaly, že při zásahu tohoto zařízení střepinou nebo i pouhou pěchotní zbraní, docházelo k odpálení dýmovnice přímo v hlavni vrhače. Dým se pak dostával i do kabiny a znemožňoval fungování posádky.

Jednou ze slabin útočného děla Stug III zůstávala schopnost obrany proti blízkému útoku nepřátelské pěchoty. Sturmgeschütz zkrátka neměl žádný zabudovaný kulomet. Původně to nebyl až takový problém, protože Stugy měly standardně operovat bok po boku s vlastní pěchotou, která by jim tedy poskytovala krytí. Jak válka postupovala, byli Němci stále častěji nuceni nasazovat Stugy ne jen jako podporu pěchoty, ale i v jiných rolích, někdy dokonce jako náhradu tanků. A praxe ukázala, že vlastní kulometná výbroj se prostě může hodit. Byl zde sice střešní kulomet se sklopným štítem, ale jeho obsluha byla v bojových podmínkách dosti nebezpečná (obsluhoval jej nabíječ kanonu a musel za tím účelem vysunout část těla ven z kabiny). V dubnu 1944 byl proto testován nový způsob instalace doplňkové zbraně. Kulomet MG 34 byl upevněn v nízkém, plně otočném podstavci a bylo možno jej obsluhovat z bezpečí interiéru. Jeho obsluhu měl opět na starosti nabíječ kanonu. K míření mu sloužil periskop. Kulomet byl opatřen nízkým štítem ve tvaru šipky. Teprve po vystřílení munice v bubnovém zásobníku musel nabíječ otevřít svůj poklop a zbraň přebít. Stačilo však vysunout ruce a ne polovinu těla.

Stug III Ausf. G pozdní verze, stroj má celoocelové vratné kladky pásů, dodatečný pancíř velitelské věžičky a na střeše nízký štít s kulometem ovládaným přímo z kabiny, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

V červnu 1944 přišli konstruktéři s dalším řešením - podařilo se jim vměstnat kulomet přímo vedle kanonu. Kulomet střílel skrz otvor vytvořený pro něj v levé horní části masky kanonu. Bylo to nanejvýš bezpečné řešení, podobné způsobu instalace kulometů v tankových věžích. Kulomet však mohl vést palbu pouze směrem dopředu a měl velmi omezené pole pro míření. Tento způsob instalace existoval jak pro kanony se starší hranatou maskou, tak pro novější Saukopfblende.

V rámci šetření nedostatkovou gumou začaly být pro Stugy někdy ke konci roku 1944 používány celoocelové vratné kladky pásů (namísto původních kladek s gumovou bandáží). Došlo sice k nárůstu hlučnosti a zvýšení odporu, obejí však bylo v mezích tolerance. Proběhly dokonce experimenty s celoocelovými pojezdovými koly, ale k jejich zavedení do sériové výroby nedošlo.

Od května 1944 byla do Stugů montována nová střílna pro kouřové granáty. Původní vrhače dýmovnic, umístěné na bocích kabiny, se ukázaly jako příliš zranitelné. Nová střílna byla proto umístěna ne vně, ale uvnitř vozu, kde ji chránilo pancéřování. Byla uchycena pod stropem kabiny a její hlaveň ústila vlevo v přední části střechy. Toto zařízení neslo oficiální název Nahverteidigungswaffe, tedy doslova zbraň pro blízkou obranu. Mimo kouřových granátů se z této zbraně daly odpalovat také protipěchotní šrapnely a dokonce bylo možno skrz hlaveň střílet ze signální pistole. Kvůli omezené výrobní kapacitě však byla touto zbraní vybavena pouze malá část Stugů.

Stug III Ausf. G pozdní verze s odlévaným štítem kanonu přezdívaným Saukopf, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Poslední konstrukční novinkou, kterou zmíníme, byly úchyty pro skládací mini jeřáb. Úchyt měly podobu malých kovových válečků, které byly navařeny na střechu kabiny. Bylo jich celkem pět, po jednom v každém rohu střechy a jeden přímo uprostřed střechy. Do dutin těchto válečků se zasouvaly trubky, ze kterých se skládal jeřáb. Ten měl maximální nosnost 2 tuny a používal se zejména při polních opravách motoru, kdy se jeho pomocí dala dnadno zvednout pancéřová kapota motorové sekce. Krásný snímek Stugu III verze G, finální produkční verze, který nese všechny popsané průběžné inovace, naleznete ZDE (zdroj: flickr.com, Public domain)

Sturmgeschütz III s dlouhými kanony se v boji mimořádně osvědčily a armádní velení i samotný Hitler proto trvali na maximalizaci výroby. Produkce verze G se měla rozjet dosud nevídaným tempem. Podle plánů z konce roku 1942 mělo nejpozději od června 1943 každý měsíc vzniknout 220 nových Stugů. Tak velké nároky však nebylo možné nechat pouze na bedrech firmy Alkett. Proto padlo rozhodnutí, že se do výroby Stugů ve velkém zapojí také společnost MIAG (Mühlenbau und Industrie AG) z Braunschweigu. MIAG dostal za úkol postupně utlumovat svou produkci tanků Panzer III a naopak zvyšovat počty vyráběných Stugů. Prvních deset Stugů vyjelo z továrny MIAG v únoru 1943. V květnu téhož roku byla v Braunschweigu definitně ukončena výroba tanků Panzer III a MIAG se tak mohl mnohem více soustředit na produkci útočných děl. V onom měsíci jich bylo dokončeno již 120 kusů.

Mimo běžné produkční Stug III Ausf. G vznikla v roce 1943 ještě série 142 nestandardních vozidel. Podvozky těchto vozů nevznikly jako prvovýroba pro Stug se vším co to znamenalo, ale byly převzaty ze zásob podvozků vyrobených původně přímo pro tanky Panzer III, a to konkrétně verze Ausf. M. Těchto 142 podvozků vyrobila firma MAN, ale v rámci nařízení o útlumu výroby tanku Panzer III bylo rozhodnuto, že z nich již nemají být postaveny klasické tanky, ale mají být použity právě pro stavbu útočných děl Stug III. MAN tedy tyto podvozky předal firmám Alkett a MIAG, které na nich provedly kompletaci útočných děl. Čelní pancíř vany těchto podvozků byl silný pouze 50 mm, což byl standard pro běžné tanky Panzer III. Pro použití na útočném děle byl tedy posílen navařením plátů o síle 30 mm. Spolu s podvozkem bylo převzato i nestandardní výfukové potrubí upravené pro hluboké brodění. Fotografie Stugů s těmito konstrukčními prvky jsou poměrně vzácné, nicméně jejich existence je fotograficky jasně prokázána.

plamenometný vůz Stug (fl), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Velmi pravděpodobně docházelo také zpětným přestavbám podvozků tanků Panzer III na útočná děla. Šlo o tanky, které se buďto vracely k opravém a měly např. silně poškozené věže, nebo mohlo jít o tanky vyjmuté za tímto účelem z armádních rezerv. Němci dodával Stugy také svým spojencům. Oficiálně se tyto vozy dostaly do výzbroje armád v Finsku, Bulharsku, Maďarsku, Rumunsku a Itálii. Celkem bylo v letech 1943 a 44 takto „vyvezeno“ okolo 290 strojů.

Na začátu prosince 1942 se zrodila myšlenka na přestavbu určitého počtu Stugů na samohybný plamenomet. Byla objednána výroba ověřovací série v počtu deseti kusů. Ty byly dodány v květnu a červnu 1943 a vznikly podle všeho přestavbou starších vozidel verze Ausf. F/8. Stug (fl), jak byl stroj označován, měl na místě původního kanonu dlouhou výmetnou trubici s vnitřním průměrem 14 mm. Uvnitř kabiny byla umístěna nádrž (nebo nádrže) s hořlavou směsí, pumpa a malý dvoutaktní motor pro její pohon. Dosah plamenometu během testů se pohyboval okolo 53 až 55 metrů. Plamenometný Stug nebyl přijat do sériové výroby a ani deset postavených prototypů nebylo nikdy bojově nasazeno. V roce 1944 bylo všech deset pokusných vozidel pravděpodobně přestavěno zpět na běžná útočná děla.

Základní organizační jednotkou Stug III byla tzv. útočná baterie, neboli Sturmbatterie. První jednotkou tohoto druhu byla Sturmbatterie 640, která vznikla 1. listopadu 1939 v rámci školního dělostřeleckého pluku (Artillerie-Lehr Regiment) v Jüterbogu. Pozorný čtenář si možná povšimne, že tato jednotka byla vlastně vytvořena ještě dříve, než z výroby vyjely první sériové Stugy verze A. V dubnu 1940 byla tato baterie začleněna do pěšího pluku Grossdeutschland a od té doby nesla označení 16. Sturmbatterie. Během dubna a května 1940 byly dále vytvořeny Sturmbatterie 659, 660 a 665. Z posledních šesti vyrobených Stugů verze Ausf. A byla na konci května postavena SS Sturmbatterie náležející k divizi Leibstandarte SS Adolf Hitler.

Stug III Ausf. G z pluku Grossdeutschland, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-732-0110-23, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Struktura těchto jednotek byla podchycena normou K.St.N. 445 z 1. listopadu 1939. Každá Sturmbatterie disponovala šesti útočnými děly Stug III, rozdělenými po dvojicích do celkem tří čet (Zug). Dále k baterii náleželo pět velitelských a pozorovacích polopásových vozů typu SdKfz 253 a šest muničních polopásů typu SdKfz 252. Mimo to měla baterie ještě množství nákladních a osobních automobilů a motorek. Výše uvedené první Sturmbaterie číslo 16, 659, 660 a 665 byly jako jediné postaveny včas, aby se stihly zapojit do útoku na Francii v červnu 1940. SS Sturmbatterie z Leibstandarte SS Adolf Hitler prý takové „stěstí“ neměla a do útoku proti Francii se zapojit nestačila.

V červenci 1940 byly zformovány další dvě Sturmbatterie s čísly 666 a 667. V červenci 1940 rovněž vyšlo nařízení K.St.N. 446, podle kterého začaly být z baterií stavěny prapory útočných děl, tzv. Sturmartillerie-Abteilung. Prapor měl sestávat ze tří baterií. Každá baterie v praporu si měla ponechat svých šest útočných děl, počty doprovodné techniky však byly sníženy. Prapor na plných stavec měl tedy celkem 18 Stugů. Aby to s tou organizací nebylo tak jednoduché, v roce 1941 bylo rozhodnuto o přeznačení jednotek. Namísto původního názvu Sturmbatterie měl být používán název Sturmgeschütz-Batterie a Sturmartillerie-Abteilung byl přeznačen na Sturmgeschütz-Abteilung.

V dubnu 1941 bylo nařízení K.St.N. 446 aktualizováno a počet útočných děl v jedné baterii byl zvýšen ze šesti na sedm. Sedmý stroj sloužil jako vozidlo pro velitele baterie (namísto původního polopásu SdKfz 253). Vlastní Stug pak dostal také velitel praporu, takže počet útočných děl v celém praporu vzrostl z 18 na 22 kusů (tři baterie po sedmi plus velitel praporu). Sturmgeschütz určený pro velitele praporu dostal speciální radiovýbavu. Namísto kombinace stanic Fu 15 a Fu 16, které měly velitelé baterií, zde byly radiostanice Fu 16 a Fu 8. Výkonná Fu 8 umožňovala vozidlu hlasovou komunikaci na vzdálenost až okolo 20 kilometrů a při vysílání v morseovce byl dosah dokonce až 40 km. K této stanici náležela také speciální prutová anténa s hvězdicovým rozvětvením, tzv. Sternantenne. Fotografie takového stroje si můžete prohlédnout na snímcích ZDE nebo ZDE (zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele).

výroba útočného děla Stug III Ausf. G byla skutečně masová, zdroj: Bundesarchiv_Bild_146-1985-100-33, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Rostoucí tempo výroby Stugů umožnilo nejen budování nových jednotek, ale také jejich další zvětšování. V listopadu 1942 byl počet útočných děl v jedné baterii opět zvýšen, tentokrát ze sedmi rovnou na deset. Baterie se i nadále dělila na tři čety, z nichž každá měla nyní již tři Stugy. Celý celý prapor pak měl nově 31 Stugů (tři baterie po deseti plus velitel praporu). V roce 1943 bylo rozhodnuto, že jedna četa v rámci baterie může být vyzbrojena útočnými houfnicemi typu StuH 42, címž bylo vlastně povoleno budování smíšených jednotek Stug III a StuH 42.

Další organizační novinka přišla v únoru 1944. Sturmgeschütz Batterie získala ke svým třem četám ještě čtvrtou. Každá četa měla i nadále 3 vozidla, což představovalo 12 strojů. Další bojový stroj dostalo k dispozici rovněž velení baterie. Celkem tedy měla baterie 14 útočných děl (čtyři čety po třech plus dva velitelské stroje). Jedna četa mohla opět být vyzbrojena houfnicemi StuH 42 a stejně tak jedno ze dvou velitelských vozidel mohlo být tohoto typu. Celý prapor útočných děl (Sturmgeschütz-Abteilung) měl tedy nyní tři baterie po 14 bojových vozech a k tomu nově ještě tři útočná děla pro své vlastní velitelství. Celkem tedy 45 bojových strojů. Starší organizační schéma však zůstalo i nadále v platnosti takže vedle sebe v praxi i nadále exitovaly baterie útočných děl o deseti i o čtrnácti strojích.

V roce 1944 byly prapory útočných děl oficiálně přeznačeny na brigády, v Němčině tedy z původního Sturmgeschütz-Abteilung na Sturmgeschütz-Brigade. Jejich struktura se však se změnou názvu nezměnila. K popisu organizační struktury ještě doplňme, že jednotky útočných děl stavěné v rámci tankových divizí a jednotky Waffen-SS měly vlastní organizační standardy (které zde ovšem nebudeme dále popisovat).

Výroba útočných děl Stug III probíhala od ledna 1940 do dubna 1945. První výrobní sérii čítající 30 vozidel dodala firma Daimler-Benz, konkrétně její závod Werk 40 z berlínské čtvrti Marienfelde. Tím však působení firmy Daimler-Benz ve výrobě Stugů skončilo. Hlavním dodavatelem se od června 1940 stává berlínská firma Alkett. Od června 1940 do dubna 1945 vyjelo z jejích dílen celkem 6577 útočných děl Sturmgeschütz III od Ausf. B až po Ausf. G. Od února 1943 se do výroby zapojil další dodavatel, společnost MIAG z Braunschweigu. Výroba Stugů zde běžela až do března 1945 a celkem jich MIAG postavil 2643 kusů.

baterie útočných děl Stug III Ausf. G během přesunu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Od přechodu na Stug III verze Ausf. G v prosinci 1942, výrobní tempo prakticky neustále rostlo. Jen v říjnu 1943 vyjelo z tovární hal 395 nových Stugů. První zlom nastal v listopadu 1943, kdy byly závody společnosti Alkett zasaženy spojeneckým bombardováním. Vrcholným výrobním rokem se stal rok 1944, kdy vzniklo 3840 Stugů a to i přesto, že v tomto roce byly továrny MIAG i Alkett bombardovány hned několikrát. Naprosto nejplodnějším měsícem za celé výrobní období se stal prosinec 1944, kdy továrny vychrlily neuvěřitelných 452 nových útočných děl!

Celková produkce Stug III všech verzí dosáhla úctyhodného skóre 9250 kusů. Toto číslo učinilo Sturmgeschütz III vůbec nejpočetnějším typem německé obrněné bojové techniky celé druhé světové války. Toto číslo navíc ukazuje pouze prvoprodukci a velmi pravděpodobně nezahrnuje stroje, které vznikly přestavbou původních tanků... což mohlo být až 200 exemplářů. Někteří autoři dokonce uvádějí, že Stugů bylo postaveno více než deset tisíc kusů.

Vysoká však byla nejen produkce, ale i ztráty. W. Spielberger cituje v jedné své publikaci zprávu inspektorátu dělostřelectva ze září 1944, která uvádí počty bojoschopných Stug III na východní frontě po jednotlivých měsících od ledna do srpna 1944. Ačkoliv šlo o rekordní rok co do počtu vyrobených kusů, počet bojechopných Stug III v poli ani v jednom měsíci nepřesáhl tisícovku. Podle tohoto hlášení bylo za oněch osm měsíců nenávratně ztraceno 713 Stugů, což představuje cca 90 zničených strojů měsíčně. Ještě větší počet jich byl zřejmě každý měsíc v dočasně nepoužitelném stavu kvůli bojovým poškozením nebo poruchám.

Stug III působil většinou v těsné součinnosti s pěchotou, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Továrny Alkett a MIAG plnily především roli montážních závodů, kde byly bojové stroje kompletovány z dodaných součástí a dílů. Do výroby bylo zapojeno více než padesát významných dodavatelů a dále celá řada menších dodavatelů a subdodavatelů. Například motory... mimo mateřského výrobce, firmy Maybach, je licenčně vyráběly a dodávaly další 3 podniky. Zaměřovače ke kanonům byly dílem dodnes slavné firmy Carl Zeiss, do Stugů je ale dodávaly ješta další dva licenční výrobci. Pro české čtenáře může být zajímavý fakt, že cca 40% všech dlouhohlavňových kanonů Sturmkanone 40 bylo dodáno plzeňskou Škodovkou.

Útočné dělo Sturmgeschütz III mělo již na samém počátku svého vzniku mnoho odpůrců. Ti tvrdili, že je třeba se soustředit na tanky, které jsou mnohem univerzálnější než bezvěžové dělo a Stugy budou pouze odčerpávat zdroje a kapacity, které budou chybět právě při výrobě tanků. Historie však zcela jasně ukázala, že Stug III svoji existenci více než ospravedlnil. Bojové skore těchto strojů bylo jednoznačně pozitivní. Vraťme se opět k již citovanému hlášení inspektorátu dělostřelectva ze září 1944, které pokrývalo působení jednotek útočných čel na východní frontě od ledna do srpna 1944. Za toto období bylo Stugům připisováno zničení celkem 4667 nepřátelských tanků při vlastních ztrátách 713 strojů. Celkové skore útočných děl Stug III na východní frontě za období od 22. června 1941 do srpna 1944 je pak v této zprávě odhadnuto na neuvěřitelných 18261 ruských tanků všech typů! Do konce války muselo toto číslo zcela jistě ještě vzrůst a bezpočet dalších „zářezů“ měly na svých hlavních jistě i Stugy operující na západní frontě a v Africe. Vzhledem k celkovému nedostatku bojové techniky v pozdních fázích války byly Stug III přidělovány také tankovým jednotkám namísto tanků Panzer IV a také jednotkám stíhačů tanků.

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

VZNIK STROJE

PRVNÍ PROTOTYPY

Stug III Ausf. A

KANON StuK L/24

Stug III Ausf. B

Stug III Ausf. C

Stug III Ausf. D

Stug III Ausf. E

KANON StuK 40

Stug III Ausf. F

Stug III Ausf. F/8

Stug III Ausf. G

Stug III (fl)

ORGANIZACE

VÝROBA

BOJOVÉ NASAZENÍ

TECHNICKÁ DATA

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje