stíhač tanků Nashorn v zimním zbarvení, všimněte si mimořádné délky kanonu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Druhá světová válka přinesla mimořádný pokrok ve vývoji tanků a jiných obrněných bojových vozidel. Vývoj vedl na jedné straně k neustálému růstu síly jejich pancéřování a na straně druhé byly vyvíjeny stále silnější a účinnější protitankové zbraně. Na počátku války byl hlavní německou protitankovou zbraní kanon PaK 36 ráže pouhých 37 mm. Dalším v pořadí standardních kanonů se stal PaK 38 ráže 50 mm, ale i ten se brzy ukázal jako nedostačující a přišel kanon PaK 40 ráže 75 mm. Velení německé armády si však uvědomovalo, že také tato zbraň zřejmě dříve nebo později přestane stačit na nově vyvíjené těžké tanky jejich protivníků, zejména tedy Sovětského svazu. V červnu 1942 proto zbrojní úřad nařídil zahájení vývoje nového protitankového kanonu ráže 88 mm.

Zbraň měla navazovat na úspěšné protiletadlové kanony Flak 41, které se při ničení obrněné techniky velmi osvědčily. Nový kanon měl být schopen na vzdálenost jednoho kilometru probít 160 mm skloněného homogenního pancíře. Zbrojní úřad oslovil dvě konkurenční firmy, Krupp a Rheinmetall, s tím, že nový kanon má být připraven k výrobě do jara 1943. Vítězem soutěže se nakonec stala firma Krupp a nová zbraň dostala označení PaK 43.

Nebyli by to Němci, pokud by prakticky současně s vývojem nového kanonu nazahájili také hledání vhodného nosiče, který by spolu s kanonem vytvořil novou samohybnou zbraň. Brzy bylo zřejmé, že vhodný plně pásový podvozek pro instalaci budoucího PaK 43 není bohužel k dispozici a že vývoj plnohodnotného stíhače tanků bude nějakou dobu trvat, zcela jistě déle než do jara 1943. Byla by ale velká škoda mít k dispozici nový, velmi účinný, kanon a muset jen tak čekat na dokončení jeho nosiče. Proto již na konci července 1942 padlo rozhodnutí o tzv. Zwischenlösung, neboli dočasném řešení. To znamenalo vývoj nosiče, který nemusel dosahovat žádných zvláštních kvalit, ale měl být k dispozici ihned po dokončení vývoje samotného kanonu a bez odkladu pak nasazen do boje, zatímco práce na finálním vozidle, daleko lepších parametrů, budou dále pokračovat.

tento Nashorn má sice ještě ranou verzi hnacího kola s kruhovými odlehčovacími otvory, zato podpěra hlavně kanonu je již pozdějšího provedení s možností sklopení přímo z kabiny, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Shodou okolností probíhal ve stejné době také vývoj nové samohybné houfnice Hummel a firma Alkett pro něj vyvíjela nový podvozek, který využíval to nejlepší z podvozků tanků Panzer III a Panzer IV. Němci se rozhodli tento nový kombinovaný podvozek, který získal označení Geschützwagen III/IV (Geschützwagen = dělový vůz), použít také jako základ pro onen „dočasný“ stíhač tanků vyzbrojený novým kanonem PaK 43.

Z tanku Panzer III převzal podvozek Geschützwagen III/IV prakticky celé převodové a řídící ústrojí, tedy převodovku Zahnradfabrik SSG 77, řídící brzdy i ozubená hnací kola. Z tanku Panzer IV pak pocházel motor Maybach HL120 TRM, chladič, větráky, výfuk, pojezdová kola, napínací kola i pásy. Pohonná jednotka však nebyla uložena v zádi trupu jako u původního tanku Panzer IV. Došlo k jejímu posunutí do středu trupu aby se v zadní části uvolnil prostor pro bojovou kabinu.

Čelo trupu tvořila pancéřová deska o síle 30 mm. Na ni navazovala ostře skloněná stropní deska trupu, ze které v levé části vyčníval přístřešek řidiče. Před sebou měl řidič pozorovací průzor. V bezpečné oblasti jej mohl celý otevřít a vyhlížet ven napřímo, v bojové oblasti zůstával kryt uzavřený a řidič sledoval prostor před vozem pouze skrz štěrbinu chráněnou zevnitř blokem neprůstřelného skla. Nad hlavou měl řidič vlastní kruhový nástupní průlez s jednodílným příklopem. Napravo od řidiče seděl radista. Také on měl nad hlavou svůj nástupní průlez s kruhovým příklopem.

Nashorn pozdní verze, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Hned za stanovišti obou zmíněných mužů začínala vysoká pancéřová nástavba chránící hlavní bojovou kabinu. Její čelní stěnu tvořil štít spojený přímo s kanonem. V bocích nástavby byly zamřížované výřezy, které zajišťovaly proudění vzduchu k pohonné jednotce. Vzduch byl nasáván z levé strany a vyfukován napravo. Směrem k zádi se pancíř kabiny mírně snižoval. V zadní stěně pak byla dvoukřídlá dvířka pro nástup a výstup posádky a také pro nakládání munice.

Pancéřování kabiny bylo silné pouhých 10 mm a to kvůli snaze minimalizovat hmotnost vozidla. Tak tenký pancíř poskytoval ochranu pouze proti palbě ručních zbraní a drobným střepinám. Shora pak zůstala kabina zcela nechráněná. Proti nepřízni počasí se vojáci na palubě mohli chránit přetažením nepromokavé celty, která se uchycovala do oček na bočních stěnách kabiny. Z výše uvedeného je zřejmé, že úroveň ochrany posádky byla poměrně nízká. Je však nutné si uvědomit, jaké bylo bojové poslání tohoto stroje. Hlavním trumfem stíhače byl jeho kanon, který byl velmi účinný a velmi přesný i při střelbě na velké vzdálenosti. Ideální taktikou byl tedy nečekaný přepad nepřátelské obrněné techniky a její zničení palbou z dálky. Nashorn si neměl nepřítele pouštět blízko k tělu a pokud to hrozilo, bylo lepší prostě zmizet.

Posunutí motoru do středu podvozku umožnilo umístit podlahu bojové kabiny poměrně nízko. Díky tomu mohl být pancíř okolo kabiny dostatečně vysoký aby rozumně chránil vojáky uvnitř a zároveň se podařilo udržet celkovou výšku stroje v jakž takž únosných mezích. Pod podlahu se navíc vešly i palivové nádrže o obsahu 600 litrů (bývá uváděno i 470 litrů). Plnící hrdlo nádrží bylo vyvedeno dovnitř bojové kabiny, takže doplňování benzínu z kanystru mohlo proběhnout bez nutnosti opustit chráněný interiér stroje.

Nashorn doplňuje munici, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

V přední části bojové kabiny byl umístěn kanon PaK 43, přesněji řečeno kanon PaK 43/1, což byl oficiální název jeho verze upravené právě pro instalaci do stíhače tanků. Kanon měl hlaveň o délce 71 násobků ráže tedy cca 6,3 metru. Dlouhá hlaveň sice přispívala k vyšší úsťové rychlosti střel a jejich přesnosti, přinášela ale také určité problémy. Při jízdě značně vibrovala a bylo ji tedy nutno opatřit podpěrou umístěnou na samé čelní hraně trupu. Vertikální náměr kanonu byl možný v rozsahu od -5 do +20 stupňů, horizontální odměr byl 15 stupňů na každou stranu (lze však narazit i na úplně jiná čísla).

Pro kanon se používalo několik druhů munice. Předně to byl průbojný Pzgr. 39/43 s projektilem o hmotnosti 10,4 kg. Granát opouštěl hlaveň kanonu rychlostí okolo 1000 m/s a na vzdálenost jednoho kilometru dokázala probít obdivuhodných 165 mm skloněného homogenního pancíře. Pzgr. 39 nesl výbušnou nálož o hmotnsoti 59 gramů, která explodovala po probití pancíře uvnitř zasaženého vozidla a pomáhala tak dokončit dílo zkázy. Dále zde byl Pzgr. 40/43 s jádrem z karbidu wolframu, který byl používán proti nejsilněji pancéřované nepřátelské technice. Wolfram byl pro Němce velmi vzácnou surovinou, takže tato munice byla vydávána pouze ve velmi omezených počtech. Pzgr. 40 vážil 7,3 kg a dosahoval úsťové rychlosti 1130 m/s. Při střelbě z jednoho kilometru dokázal prorazit skloněný pancíř o síle 193 mm. Posledním typem protitankové munice byl kumulativní Gr. 39/3 HL o hmotnosti 7,65 kg s úsťovou rychlostí 600 m/s. Tento granát probíjel 90 mm pancíře bez ohledu na vzdálenost, ze které byl vystřelen. A konečně zde byl také tříštivotrhavý granát Sprgr. 43, používaný proti pěchotě a jinýcm „měkkým“ cílům, který vážil 9,4 kg a z kanonu vylétal rychlostí 700 až 750 m/s.

Pokud jde oficiální název nového stíhače tanků, lze narazit opravdu na nezvyklý počet různých variant. Něco však mají společného... až někdy do konce roku 1943 je stroj označován bojovým jménem Hornisse, tedy sršeň (což pěkně pasovalo do řady hmyzích názvů Wespe – vosa a Hummel – čmelák). Někdy na přelomu let 1943 a 44 se pak začíná v dokumentech a hlášeních objevovat nové bojové jméno Nashorn, tedy nosorožec, které se nakonec stává oficiálním a pod tímto jménem se stíhač tanků zapisuje do dějin druhé světové války. Výbrojní kód stroje pak zněl Sd.Kfz. 164.

Nashorn v ideálním palebném postavení pro nečekaný přepad protivníka, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Hlavním výrobcem nového bojového stroje byla berlínská firma Alkett (Altmärkische Kettenwerke GmbH). Postupně se však do výroby zapojily také závody a Deutsche Eisenwerke v Duisburgu a v Protektorátu. Sériová výroba Nashornu byla zahájena v únoru 1943. Přesto že Nashorn vznikl jako dočasné řešení a měl být později nahrazen pokročilejším strojem (který se mimochodem nakonec zhmotnil ve stíhači tanků Jagdpanther), běžela jeho výroba nakonec až do března 1945 a celkem jich bylo postaveno 494 kusů.

V průběhu výroby byly zavedeny některé menší či větší úpravy. První Nashorny měly hnací kola převzaté z tanku Panzer III verze Ausf. E s kruhovými odlehčovacími otvory. Později začala být používána kola z tanku verze Ausf. J. Změnilo se také provedení zádě trupu. Původně zde byl upevněn velký tlumič výfuků, později byly výfuky ukončeny hned nad pásy a volný prostor na zádi byl využit k uložení rezervních pojezdových kol, zaměřovacích tyčí a dílů čistící soupravy pro kanon.

Původní podpěru hlavně kanonu tvořily dvě samostatné kovové tyče. Když podpěra nebyla třeba, skládaly se tyše do kříže přes sebe na stropní desku čela trupu. Kvůli jejímu složení musel některý z vojáků opustit bezpečný interiér vozidla, což bylo vnímáno jako podstatná nevýhoda. Pravděpodobně v květnu 1943 byla proto zavedena nová verze této podpěry, kterou šlo sklopit pomocí ocelového lanka přímo z bojové kabiny. Stroj tak dokázal rychleji a bezpečněji přejít z pochodu do boje.

dvojice Nashornů na východní frontě v březnu 1944, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-279-0950-09, Wikimedia, Creative commons, upraveno

U prvních 50 sériových strojů byly instalovány dva typy mířidel. Jednak to byla Zieleinrichtung 37/43 SVo se zaměřovačem Sfl. Z. F. 1a (Selbstfahrlafetten-Zielfernrohr), který se používal pro přímou střelbu (tedy typicky pro střelbu protitankovou municí). Pro zaměřování nepřímé střelby (tedy typicky protipěchotní municí) pak sloužila mířidla Zieleinrichtung 34 se zaměřovačem Rundblickfernrohr 32 nebo 36. Dvojí mířidla se brzy stala terčem kritiky posádek. Jednak bylo třeba učit střelce obsluhu obou zařízení, což protahovalo a prodražovalo výcvik. Vojáci si ale hlavně stěžovali na fakt, že držák mířidel nebyl dostatečně pevný a při jízdě i střelbě docházelo vlivem otřesů k vyosení mířidel a bylo třeba je neustále znovu nastavovat. To platilo zejména pro mířidla Zieleinrichtung 34. Vojáci požadovali aby byla instalována pouze jedna mířidla a jejich úchyt byl pro ně řádně upraven a nedocházelo tak již k pohybu zaměřovače při otřešech. Od dubna 1943 tak byly nové Nashorny vybavovány již pouze zaměřovačem Sfl. Z. F. 1a.

Stíhač tanků Nashorn dosahoval hmotnosti 24 tun. Motor Maybach HL120 TRM dával maximální výkon 300 koní při 3000 otáčkách za minutu a dokázal vozidlu udělit nejvyšší rychlost až 40 km/h. Převodovka Zahnradfabrik SSG 77 umožňovala řazení šesti stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Plné nádrže stačily na ujetí cca 260 km po silnici a okolo 130 km v terénu. Posádku tvořilo celkem pět vojáků. Řidič a radista seděli vedle sebe v trupu, velitel, střelec a nabíječ měli svá stanoviště v bojové kabině. Jako doplňková zbraň byl na palubě Nashornu kulomet MG 34 ráže 7,92 mm, pro který se nakládalo 600 kusů střeliva. Palbu z kulometu bylo možno vést přes pancíř kabiny, případně jej šlo upevnit do pohyblivého ramene na vnitřním boku kabiny a vést s ním palbu i na nízko nalétávající nepřátelské letouny. Zásoba munice pro hlavní kanon PaK 43/1 čítala 40 nábojů. Standardní radiostanicí byla Funksprechgerät „f“ (Fu.Spr.Ger „f“), velitelské stroje však dostávaly ještě druhou stanici typu Fu 8, která se umísťovala v pravém zadním rohu bojové kabiny.

rota Nashornů na pochodu, východní fronta, leden nebo únor 1944, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-278-0888-15, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Primární organizační jednotkou Nashornů byly prapory těžkých stíhačů tanků (schwere Panzerjäger Abteilung nebo také sPzJgAbt). Jejich oficiální uspořádání bylo určeno nařízením KStN 1148b z 1. dubna 1943. Prapor byl tvořen třemi rotami (Kompanie) a každá rota sestávala ze tří čet (Zug). V každé četě byly 4 Nashorny, takže jedna rota měla 3 x 4, tedy 12 strojů. Bylo zde však ještě veliteství roty, které disponovalo dvěma velitelskými Nashorny (vybavené druhou radiostanicí), čili tabulkovou rotu tvořilo celkem 14 stíhačů tanků. Celý prapor měl tedy 42 strojů (3 x 14) plus opět vlastní velitelství se třemi Nashorny. Schwere Panzerjäger Abteilung na plných stavech tedy čítal 45 stíhačů. K takto velké jednotce samozřejmě příslušela celá řada další podpůrné techniky, osobní terénní automobily, motocykly, nákladní automobily pro přepravu paliva, střeliva, náhradních dílů i mužstva a dokonce i polopásové tahače.

První rota nových stíhačů tanků byla vytvořena v únoru 1943. V březnu následovaly další dvě roty a ještě koncem tohoto měsíce byl vydán rozkaz, podle kterého byl z těchto tří rot vytvořen první oficiální prapor těžkých stíhačů tanků sPzJgAbt. 560. Hned další měsíc, tedy v dubnu 1943, vznikl v pořadí druhý prapor sPzJgAbt. 655. Dáel následovaly prapory s čísly 525, 93, 519 a 88. Mimo prapory těžkých stíhačů tanků byly Nashorny přidělovány také do stavů různých jiných menších či větších jednotek.

Provozní dokumetace o manuály pro posádky Nashornů vskutku nenechávaly nikoho na pochybách ohledně bojového určení nového stroje. Doslova se zde psalo, že Nashorn je určen k ničení všech typů nepřátelských tanků a to na vzdálenost až 4 kilometry! Pro palbu do vzdálenosti 2 kilometrů mohly posádky pálit rovnou dle zaměřovače kanonu. Na vyšší vzdálenost bylo doporučeno nejprve cíl přesněji zaměřit buďto pomocí dálkoměru nebo nástřelem nanečisto. Pro nástřel bylo přitom doporučeno použít tříštivotrhavý granát (který byl ze všech používaných druhů munice zřejmě nejlevnější). A nutno dodat, že manuály nepřeháněly. V bojovém hlášení jedné z rot 655. praporu ze srpna 1943 se lze dočíst, že během bojů v okolí města Orel se posádce jednoho Nashornu podařilo zasáhnout a zničit sovětský tank T-34 na neuvěřitelnou vzdálenost 4200 metrů! Obrovskou sílu kanonu dokládá i další případ ze stejného hlášení. Zásah 88 milimetrového granátu do motorového prostoru tanku T-34 ze vzdálenosti 400 metrů vyrval ze zasaženého stroje celý motor a odhodil jej 5 metrů od tanku! Při dalším zásahu do věže došlo rovněž k jejímu odtržení a odhození dokonce 15 metrů od vozidla!

těžký stíhač tanků Nashorn, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

O kvalitách kanonu PaK 43/1 tedy nebylo pochyb, ale co zbytek Nashornu? Pravdou je, že první hlášení bojových útvarů o zkušenostech s těmito stíhači tanků nevyznívala příliš lichotivě. Vojáci si stěžovali zejména na to, že vozidla přicházela z výrobních závodů celkově „nedodělaná“ a mechanici v polních dílnách museli upravovat řidící brzdy, mířidla a další věci. I přesto však Nashorny na frontě odvedli obrovský kus práce (dá-li se to tak říci). Jeden příklad za všechny. Nashorny ze schwere Panzejäger Abteilung 519 dokázaly během období od 19. prosince 1943 do 24 února 1944 (tedy během cca 3 měsíců) zlikvidovat 290 nepřátelských tanků při vlastních ztrátách pouhých 6 strojů! I když byly prapory těžkých stíhačů tanků postupně přezbrojovány modernějšími stroji Jagdpanther, Nashorny vydržely ve službě až do samého konce války. Bojovaly na východní i západní frontě a německé kapitulace se jich v provozuschopném stavu dožilo řádově několik desítek.

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- některé charakteristiky kanonu v sekci VLASTNOSTI KANONŮ

VZNIK STROJE

PODVOZEK

KANON PaK 43/1

ORGANIZACE

BOJOVÉ NASAZENÍ

TECHNICKÁ DATA

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje