údržba a opravy německých tanků

oprava motoru těžkého tanku Tiger v polních podmínkách, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pozn.: Článek obsahuje nepřesnosti, pracujeme na aktualizaci, omlouváme se :-(

Ať chceme nebo ne, historie neměří všem stejným metrem. Pamatuje si totiž většinou pouze jména hlavních hrdinů (nebo padouchů) a zapomíná na všechny ty, bez kterých by se kola dějin nikdy nemohla točit. Snad každý slyšel o tankových esech jako byl Michael Wittmann, Kurt Knispel nebo Otto Carius. Opravdový nadšenci by možná dali dohromady i jména některých dalších členů jejich posádek, ale tisíce mužů, kteří ze všech sil udržovali tanky těchto slavných vojáků v chodu, ti zůstávají pro historii bezejmení. Samotné tanky jsou přitom pouhou špičkou ledovce, která je vidět na bojišti a sbírá slávu. Za každým tankem se však ukrývá obrovský aparát, který mu zajišťuje všemožnou podporu. A tím nemáme na mysli pouze podporu bojovou (tedy pěchotu, dělostřelectvo, letectvo či průzkum), ale zejména podporu technicko-logistickou. Tank je velmi složitý stroj, který musí velmi často pracovat v extrémních podmínkách, a ještě k tomu se jej neustále snaží zničit všudypřítomný nepřítel.

Představte si např. takový těžký tank Tiger. K vyproštění a odtažení nepojízdného stroje byly třeba tři těžké polopásové tahače, v obtížném terénu dokonce až čtyři nebo pět! Vyměnit jeden z jeho pásů znamenalo nutnost manipulace s břemenem o hmotnosti 2,9 tuny! Když Tiger, bojující v létě roku 1943 u Kurska, potřeboval nový motor, musel být dopraven z 2000 km vzdáleného mateřského závodu Maybach Motorenbau ve Friedrichshafenu. Takový motor přitom vážil 1200 kg, takže jeho naložení do vlaku, přeložení do nákladního automobilu ani montáž do samotného tanku se neobešly bez jeřábu. Tohle všechno měli na starosti muži od tzv. Panzer-Instandsetzungs-Dienste, neboli tankové opravárenské služby. Vojáci, jejichž zbraněmi byly utahovací klíče, olejničky a svářečky a bez kterých by se žádné německé tankové eso nikdy nezrodilo!

Ale pojďme to vzít jako obvykle hezky od začátku. Rozsáhlejší motorizace jakékoliv armády přináší jejím představitelům spoustu nových starostí. Najednou už není nutno zajistit pouze krmivo pro koně, ale také údržbu, opravy, palivo, maziva a náhradní díly pro motorová vozidla všeho druhu. Nejde přitom v žádném případě pouze o tanky a jinou bojovou techniku. Údržbu a opravy přece vyžadují i polopásové tahače a osobní i nákladní automobily, které tvoří zdaleka nejpočetnější kategorii motorových vozidel v každé armádě.

první úrovní servisní podpory byly tzv. I-Gruppe, které se pohybovaly nejblíže bojových jednotek, ale stačily pouze na lehčí opravy a údržbu , zdroj: waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

Před rokem 1937 spoléhaly německé jednotky při běžné údržbě a menších opravách svých vozidel zejména na dílny umístěné přímo v jejich kasárnách a při větších opravách pak na civilní podniky. Existovaly sice i mobilní servisní dílny, nebyly však považovány za nijak klíčové. V prvním organizačním schématu německé tankové divize z roku 1935 tak ani nebyly servisní útvary výslovně uváděny. Ukrývaly se spolu s ostatními podpůrnými službami (jako byla např. polní kuchyně) pod tzv. Rückwärtige Dienste, tedy něco jako týlové zabezpečení. Tato řekněme nevyzrálost servisní podpory však tehdy nepředstavovala žádný praktický problém. Byl mír a vojenská technika opouštěla kasárna pouze v rámci cvičení, manévrů nebo přehlídek, aby se velmi záhy do kasáren zase vrátila. Koncem roku 1937 sice na úrovni nejvyššího velení pozemního vojska vznikl plán vybudování polních servisních útvarů na úrovni jednotlivých armád, zůstal však prozatím pouze na papíře.

V okamžiku vypuknutí druhé světové války tak německá armáda při opravách svých motorových vozidel stále ve velkém spoléhala na dílny v kasárnách a civilní opravny po celém Německu. Teprve vpád do Polska v září 1939 naplno odhalil slabiny tohoto modelu. Až toto tažení totiž ukázalo, jaké nároky blesková válka ve skutečnosti klade na vojenskou techniku a její servisní podporu. Válečná míra poruchovosti a opotřebení vozidel byla nesrovnatelná s tím, co Němci znali z předešlých mírových let. Jako příklad nám můžou posloužit třeba nákladní automobily. Náklaďáky, které Wehrmacht v té době používal, byly v podstatě běžné komerční typy, prodávané i v civilním sektoru a stavěné na určitou zátěž. V rámci neuvěřitelného tempa bojů však vojáci tyto stroje neustále přetěžovali, nakládali je podle aktuální potřeby a ne podle limitu nosnosti, hnali je dnem i nocí, po silnicích i po polních cestách, v dlouhých kolonách skrze oblaka prachu, která ucpávala filtry a chladiče, a to vše bez patřičných servisních přestávek, na které prostě nebyl čas. Lidi i stroje museli jet nadoraz.

Štěstím pro Němce bylo, že válka proti Polsku trvala pouhý měsíc, po kterém bylo možno porouchanou nebo poškozenou techniku zase celkem snadno svézt zpátky do Německa k opravám. Již tehdy však bylo jasné, že takto to dál rozhodně nepůjde. Wehrmacht opravdu potřeboval uvést do praxe model, ve kterém budou opravárenské dílny postupovat za bojovými jednotkami a zůstávat tak neustále v jejich blízkosti. Konkrétní návrh, jak organizovat takový servis pro jednotky do úrovně divize už přitom existoval zhruba od poloviny roku 1939. Nyní nastal čas jej uvést do praxe.

polní opravy, které vyžadovaly použití jeřábu, ale vešly se do limitu 60 hodin práce, měl na starost tzv. I-Staffel, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tento návrh odlišoval servis motorových vozidel zajišťovaný přímo na úrovni bojových jednotek (včetně tankových) a mimo bojové jednotky. Pokud jde o tankové divize, měla údržba a opravy probíhat na třech úrovních, skrze servisní útvary nazývané I-Gruppe, I-Staffel a Panzer Werkstatt (existovaly ještě tzv. I-Trupp, ale ty nepatřily k tankovým útvarům, a proto si je dovolíme zcela vynechat). Nejnižším servisním útvarem byla tedy I-Gruppe (I = Instandsetzung = oprava). V rámci tankové divize měla svou vlastní I-Gruppe každá tanková rota (Kompanie), dále štáb tankového praporu (Abteilung) a rovněž štáb tankového pluku (Regiment).

Podle organizačního schématu z listopadu 1941 měla I-Gruppe přidělená k tankové rotě celkem 17 mužů, z čehož byl jeden svářeč, jeden elektrikář a dva radiotechnici. K vybavení takové I-Gruppe patřily dva motocykly se sajdkárou, terénní automobil Kfz.2/40 se zabudovanými schránkami na nářadí, nákladní automobil s dalším nářadím a pohotovostní zásobou náhradních dílů a dva lehké polopásové tahače Sd.Kfz. 10. Tuto sestavu však často doplňovala různá další pomocná vozidla, ať už oficiální nebo upravená přímo servisní dílnou z jiné techniky. Zářným příkladem může být například tzv. Instandsetzungkraftwagen I, který vznikl úpravou zastaralých lehkých tanků Panzer I. Když začaly být do tankových divizí zaváděny těžší tanky typu Panther, došlo také k reorganizaci opravárenských skupin. I-Gruppe náležející k rotě tanků Panther měla dle předpisu z listopadu 1943 celkem 26 mužů, tři osobní automobily, tři nákladní automobily a dva tahače Sd.Kfz. 10.

I-Gruppe měly bojovým rotám zajišťovat jak údržbu, tak menší opravy. Mělo to být něco jako rychlá „první pomoc“ a proto se také I-Gruppe musela držet velmi blízko své bojové jednotky, typicky postupovala pouhé 3 až 5 km za ní. Samotná posádka tanku měla na starost pouze jednodušší provozní kontrolu a údržbu svého stroje a vůbec se neměla pouštět do jeho oprav (ne, že by to i tak bylo málo práce... čištění palivových, olejových a vzduchových filtrů, čištění zbraní, seřizování mířidel, napínání pásů atd. atd.). To členové I-Gruppe prováděli pravidelnou kontrolu těsnosti mazací soustavy, utažení šroubů na rozetách hnacích kol, doplňování kapaliny do brzdovratného zařízení kanonu apod. Pokud jde o opravy poruch a poškození, měli se členové I-Gruppe dle předpisu z dubna 1944 pouštět pouze do akcí, které vyžadovaly nejvýše 16 hodin práce pro maximálně čtyři muže a nebylo při nich nutné použití jeřábu. Typicky to zahrnovalo výměny pojezdových kol, utěsnění prosakujícího palivového nebo olejového potrubí, opravy na elektrorozvodech apod.

pro větší opravy byla vozidla odtahována do dílen při specializovaných opravárenských četách (Panzer-Werkstattzug) nebo rotách (Panzer-Werkstattkompanie), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Veškeré opravy, které se tak či onak nevešly do výše uvedeného vymezení, již byly prací pro druhou servisní úroveň, tedy tzv. I-Staffel. I-Staffel fungovaly na úrovni tankového praporu a jejich hlavní rozdíl oproti menším I-Gruppe byl v tom, že se nemusely držet tak blízko bojových jednotek. Mohly zůstávat delší dobu na jednom místě a měly tedy čas k provádění náročnějších oprav. I-Staffel se držel typicky 2 až 4 dny pochodu za bojovou jednotkou. Podle směrnice z dubna 1944 měl I-Staffel zajišťovat opravy, které vyžadovaly více než 16, ale méně než 60 hodin práce a/nebo vyžadovaly použití jeřábu. Typicky tedy šlo o úkony, které zahrnovaly sejmutí bojové věže, pancéřové kapoty motoru, demontáž kanonu, výměnu motoru nebo převodovky apod. Je zajímavé, že vozidla používaná servisními útvary nebyla z nějakého důvodu označena písmenem I, ale písmenem J. Literatura, se kterou pracujeme, tento detail nijak neřeší. Můžeme tedy pouze spekulovat, že označení velkým písmenem I vyhodnotili Němci jako matoucí, neboť by mohlo docházet k záměně za římskou jedničku, nějakou runu nebo jiný piktogram. Z toho důvodu sáhli po nejbližším dalším písmenu abecedy, tedy J. Pravdou je, že i v některých hlášeních bojových jednotek je servisní služba uváděna nikoliv jako I-Dienste, ale jako J-Dienste. Pokud by náhodou někdo z čtenářů věděl k tomuto tématu více, budeme rádi za vaši zprávu.

Třetí úrovní zajištění servisní podpory u bojových jednotek představovala tzv. Panzer Werkstatt, tedy doslova tanková dílna. Tyto útvary existovaly buď jako dílenské čety (Panzer-Werkstattzug) nebo jako mnohem větší dílenské roty (Panzer-Werkstattkompanie). V běžných tankových divizích sloužily dílenské čety na úrovni praporů (Abteilung), zatímco dílenské roty na úrovni pluků (Regiment). Pokud jste se začali v doposud popsané struktuře trochu ztrácet, snad vám pomůže toto zjednodušené schéma... vězte ale, že bude hůř :-). Také prapory těžkých tanků Tiger (Tigery totiž nebyly organizovány v tankových divizích ale v samostatných praporech zvaných schwere Panzer Abteilung) měly své vlastní dílenské roty a konečně existovaly ještě zcela samostatné dílenské roty na úrovni armády. Pro úplnost ještě uveďme, že nad Panzer-Werkstattkompanie existoval ještě tzv. Panzer-Instandsetzung-Abteilung, tedy tankový opravárenský prapor. Nešlo však o další servisní úroveň v pravém slova smyslu, ale pouze o velitelskou vrstvu, která zastřešovala Panzer-Werkstattkompanie.

Panzer-Werkstattkompanie, postavená podle předpisu K.St.N. 1187 z června 1942, čítala 209 mužů, mezi nimiž nechyběli kováři, natěrači, instalatéři, zbrojmistři, radiotechnici apod. Vybavení roty zahrnovalo 2 motocykly, 22 nákladních a 5 osobních automobilů, autobus a množství různých přívěsů, podvalníků a jeřábů. Taková Panzer-Werkstattkompanie trávila většinu času ve statickém postavení a přesouvala se méně často. Její práce totiž už vyžadovala určité zázemí. Pokud to bylo možné, utábořila se Panzer-Werkstattkompanie v nějaké tovární hale, ve skladech nebo na větším statku.

tank PzKpfw IV během opravy, která vyžaduje sejmutí věže, nyní řidič nejspíš s vozidlem poodjede stranou a mechanici připraví pod jeřábem stojan pro uložení věže, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Součástí dílenské roty byla mimo jiné i vyprošťovací četa (Bergezug) vybavená 8 polopásovými tahači (2x Sd.Kfz. 7 + 6x Sd.Kfz. 9). Z celé Panzer-Werkstattkompanie to byla právě její vyprošťovací četa, která se držela nejblíže bojových jednotek. Jejím úkolem totiž bylo odtahovat poškozené nebo porouchané tanky přímo z bojiště ihned, jakmile to situace dovolila. Následně je odtahovali buď k nejbližší I-Gruppe, I-Staffel nebo rovnou ke své mateřské Panzer-Werkstattkompanie. Obecným pravidlem samozřejmě bylo opravovat všechnu techniku co nejblíže bojové jednotce, které patřila. Pokud byl boj intenzivní a na místě zůstalo hodně tanků poškozený nad opravárenské možnosti I-Gruppe a I-Staffel a zároveň byla Panzer-Werkstattkompanie příliš daleko, bylo prostě ve vhodné lokalitě zřízeno sběrné místo a poškozená technika byla odtažena alespoň sem. Teprve následně bylo rozhodnuto, zda budou poškozené stroje odtaženy k Panzer-Werkstattkompanie, nebo se naopak Panzer-Werkstattkompanie přesune ke sběrnému místu.

Odtažení poškozeného tanku nebylo nijak jednoduchou záležitostí a vyžadovalo určitou přípravu a také součinnost posádky tanku. Před vlečením bylo například nutno odpojit koncové převody hnacích kol, aby se tato mohla volně otáčet. Pokud byla samotná hnací nebo napínací kola poškozena tak, že se otáčet nemohla, musel být sejmut pás, zkrácen o potřebný počet článků a znovu spojen tak, aby neprocházel přes poškozené kolo (jako je to vidět např. na snímku ZDE). Spíše pro zajímavost doplňme, že před odvozem nepohyblivého tanku k opravě měla posádka za úkol vyložit z něj munici a také veškeré své osobní věci. Předání poškozeného tanku k opravě u Panzer-Werkstattkompanie znamenalo také jeho vyřazení z evidence bojové jednotky (čili dokud na opravách pracovali pouze muži z I-Gruppe nebo I-Staffel byl tank pořád součástí bojové jednotky, po odtažení do Panzer Werkstatt už nikoliv).

Pokud nebyl tank z nějakého důvodu schopen vlečení (např. výrazné poškození pojezdového ústrojí), nebo pokud to dávalo smysl z jiného důvodu (a dovoloval to terén), měli vojáci k dispozici také kolové podvalníky. Pro lehké tanky byl použitelný Sd. Ah. 115 s nosností 10 tun, pro střední tanky Sd. Ah. 116 s nosností 23 tun. Kód Sd. Ah. znamenal sonder Anhänger, tedy speciální přívěs, plné označení těchto podvalníků však bylo Tiefladeanhänger für Panzerkampfwagen 10t (resp. 23t), což znamená doslova přívěs s hlubinovým ložem pro tank. Podvalníky se pak typicky připojovaly za polopásové tahače. Sd.Ah. 116 měl celkem čtyři kolové nápravy a na délku měřil 14,4 metru. Aby se vůbec dokázal protáhnout zatáčkou musely být všechny čtyři nápravy řiditelné a podvalník měl i svého vlastního řidiče, který seděl v kabině v samé zádi. Pro naložení tanku se celá zadní část podvalníku s kabinou řidiče a dvěma nápravami prostě odpojila a lože se sklopilo k zemi. I když měl Sd. Ah. 116 oficiálně nosnost pouze 23 tun, praxe ukázala, že bez problémů unese až 28 tun a tím pádem se dal používat i pro pozdní verze tanku Panzer IV.

opravy těžkých tanků Tiger byly samostatnou kapitolou, např. výměna jedné zlomené torzní tyče vyžadovala sejmutí většiny pojezdových kol, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Panzer Werkstatt měla provádět opravy, jejichž pracnost přesahovala 60 hodin. I pro Panzer Werkstatt však platily určité hranice, přes které už se neměla pouštět. Například průstřel pancíře dokázali mechanici z tankové dílny bezpečně opravit pouze pokud nedošlo zároveň k prasknutí nebo rovnou prolomení pancíře. Také tanky, u kterých došlo k požáru v kabině, nebo které byly zaplaveny vodou už byly mimo servisní schopnosti a pravomoci Panzer Werkstatt. Takto poničené tanky měly být odeslány k nejbližšímu pracovišti zvanému Heereszeugamt (ty se nacházely ve Vídni, Mohuči, Magdeburgu, Královci a Vratislavi) odkud byl pak stroj převezen ke generální opravě do továrny jeho původního výrobce. Tento model však platil pouze do konce roku 1941 (viz dále).

Jak již bylo zmíněno výše, svoji Panzer-Werkstattkompanie měly také samostatné prapory těžkých tanků Tiger (tzv. schwere Panzer Abteilung neboli s.Pz.Abt). Takovýto prapor na tabulkových stavech měl sice pouze 45 tanků (před rokem 1944 dokonce ještě méně), ale Tigery byly velmi složité a náročné na údržbu, takže přidělit praporu vlastní Panzer-Werkstattkompanie určitě dávalo smysl. Služba u těžkého tankového praporu byla mimo jiné obrovskou výzvou pro vyprošťovací četu. Oficiální směrnice říkala, že k vyproštění a odtahu jednoho tanku Tiger mají být spřaženy tři polopásové tahače Sd.Kfz. 9. Zkušenosti z praxe však byly samozřejmě mnohdy odlišné. Na pevné silnici bez stoupání stačily k odtahu porouchaného Tigeru klidně jen dva Sd.Kfz. 9. Naopak v těžším terénu byly potřeba i čtyři.

Pokud byl nebržděný Tiger vlečen po silnici z kopce, tlačil svojí vahou na tahač před sebou a nezřídka v takových situacích došlo buď k poškození úchytů pro tažné tyče nebo dokonce k vytlačení polopásového tahače do strany. Pro jízdu z kopce tedy bylo nutno tank nějakým způsobem brzdit. Pokusy ukázaly, že ideální kombinace jsou tři tahače před tankem, které jej táhnou vpřed na rovině a do svahu a dva za tankem, které jej svojí vahou naopak brzdí při jízdě ze svahu. To však bylo v praxi téměř nemožné jednak kvůli omezenému počtu tahačů, které byly k dispozici a dále také kvůli výsledné délce celé soupravy. Silnice v kopcovité krajině mají většinou více zatáček, než silnice v rovných lánech a projíždět s takto dlouhou soupravou zatáčkami bylo velmi velmi náročné a prakticky to zablokovalo jakýkoliv další provoz na dané silnici.

počátkem roku 1942 byl zaveden nový stupeň servisního zabezpečení na úrovni armády nebo skupiny armád, který dostal označení Panzer-Instandsetzung-Kraftfahr-Werk (zkráceně K-Werk), zde dílny K-Werku ve východopolském Sanoku zřejmě někdy v roce 1944, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Podle zkušeností samotných vojáků, které popsal např. velitel s.Pz.Abt 501 v březnu 1943, bylo nejsnadnější a nejrychlejší, když porouchaný Tiger odtáhl jiný Tiger. Používat bojový stroj jako odtahové vozidlo však bylo samozřejmě značným plýtváním, a tak není divu, že vojáci volali po zavedení speciálních nebojových vyprošťovacích tanků. Dočkali se jich koncem roku 1943 v podobě tzv. Bergepantherů. Tato vyprošťovací a servisní vozidla založená na podvozku tanku Panther se v praxi velmi osvědčila, poptávka po nich však trvale převyšovala nabídku. V roce 1944 byl zaveden menší a slabší Bergepanzer III, kterého bylo postaveno 176 kusů a v celkově zanedbatelných počtech se objevily také Bergepanzer IV a Bergetiger (P).

Počátkem roku 1942 dospěli němečtí plánovači k závěru, že vzdálenost fronty od domovských továren je příliš velká a je třeba zavést další úroveň pro zajišťování servisu v úrovni mezi „polními“ opravárenskými útvary (kam spadaly I-Gruppe, I-Staffel a Panzer Werkstatt) a Heereszeugamt (který zajišťoval opravy v domovských továrnách v Německu). Navíc z východní fronty přicházely hrozivé zprávy o počtech vojenské techniky, která vyžaduje servisní opravy (podle zprávy z 28. února 1942 to bylo celkem přibližně 300 tisíc motorových vozidel všeho druhu!). Proto byl vytvořen zcela nový stupeň servisního zabezpečení na úrovni armády nebo skupiny armád, který dostal označení Panzer-Insandsetzung-Kraftfahr-Werk neboli zkráceně K-Werk (pokud se opět ztrácíte, zkuste znovu naše schéma :-)).

Vytvoření K-Werk znamenalo vlastně přesunutí části servisních dílen domácích výrobců z Německa blíže k frontě. 3. ledna 1942 proběhlo jednání nejvyššího velení armády se zástupci předních zbrojních podniků jako byly MAN, Daimler-Benz, Krupp, Alkett, Maybach, Zahnradfabrik atd. Na tomto jednání bylo rozhodnuto o vybudování tří velkých servisních center v blízkosti východní fronty. První K-Werk (K-Werk Nord) měl vzniknout na severu v lotyšské Rize a jeho správu dostala na starost firma MAN. Druhý K-Werk (K-Werk Mitte) měl být umístěn ve středním úseku fronty ve městě Smolensk pod správou firmy Daimler-Benz. A konečně třetí servisní středisko bylo samozřejmě vybudováno na jihu (K-Werk Süd) v ukrajinském Dněpropetrovsku (dnešní Dnipro) a za jeho provoz odpovídala firma Krupp. Vznik K-Werků do určité míry navazoval na běžnou praxi předešlých let, kdy mateřské továrny rovněž posílaly své techniky přímo k frontovým jednotkám, aby zde pomáhali při opravách a předávali své know-how mechanikům v polních dílnách.

pokud nemohl být porouchaný tank odtažen po vlastní ose, byl naložen na podvalník Sd. Ah. 116, všimněte si kabiny řidiče v zádi podvalníku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Personál všech K-Werk tvořili civilní zaměstnanci zapojených průmyslových firem. K-Werk byly určeny k provádění rozsáhlých a pracných oprav včetně oprav generálních. Mimo to prováděly také úpravy a vylepšení tanků starších verzí, aby odpovídaly posledním platným standardům (tedy včetně přezbrojení, montáže dodatečných pancířů nebo úpravy pojezdového ústrojí kvůli použití širších pásů. Když se válečná karta obrátila a německé jednotky byly všeobecně na ústupu, musely se samozřejmě stěhovat i tři existující K-Werk. V říjnu a listopadu 1944 tak byl severní K-Werk umístěn v polském Braniewu (německy Braunsberg), střední K-Werk se nalézal ve městě Kreising (které se mi nepodařilo identifikovat) a poslední třetí K-Werk skončil v polském městě Břeh (polsky Brzeg, německy Brieg).

Jak bylo řečeno výše, již před zavedením K-Werk bylo celkem běžnou praxí, že výrobní firmy vysílaly své techniky k frontovým servisním útvarům, aby zaškolovali, pomáhali či dohlíželi na jejich práci. Zároveň to však také byla cesta, kterou výrobci od vojáku získávali cenné informace a zkušenosti z jejich každodenní praxe a mohli díky tomu své výrobky zlepšovat. Také německý zbrojní úřad se samozřejmě snažil získávat nejrůznější informace, zejména o výši poruchovosti jednotlivých typů vozidel a o jejich příčinách. Taková statistika mohla pomoci odhalit konstrukční slabiny strojů, aby je pak výrobce mohl nějakým způsobem řešit.

Na předcházejících řádcích jsme si popsali organizaci a fungování útvarů, které zajišťovaly provádění údržby a oprav. Samostatnou kapitolu však představuje také logistika náhradních dílů, bez kterých by značná část oprav vůbec nebyla možná. Náhradní díly (a mezi to se samozřejmě počítaly i celé motory nebo převodovky) putovaly z domácích továren na frontu primárně vlakem, v naléhavých případech to však bylo možné i letecky. Prvním stupněm pro distribuci náhradních dílů na frontě byly tzv. Zentral Ersatzteillagery (zkráceně ZEL). Odsud putovaly díly k tzv. Ersatzteilstaffel, které je již distribuovaly dílenským rotám (Panzer-Werkstattkompanie) a četám (Panzer-Werkstattzug). Opačným směrem zase proudily objednávky nových náhradních dílů. Pro snadnější objednávání dílů měli mechanici k dispozici přehledy dílů pro jednotlivé typy techniky (německy Ersatzteil-Liste).

svařování poškozeného pancíře se v polních podmínkách nemělo provádět, neboť docházelo k jeho degradaci, u tohoto PzKpfw IV však nejspíš nebylo zbytí, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Popsanou cestou nebyly distribuovány pouze náhradní díly, ale také různé příslušenství jako např. hasící přístroje, plechovky s barvami pro maskovací nátěry, hevery, nářadí nebo pláty představného pancíře zvané „Schürzen“. Organizovat logistiku náhradních dílů pro milionovou armádu bojující tisíc a více kilometrů od vlasti, v době kdy neexistovaly počítače, mobilní telefony nebo internet, to musel být opravdu oříšek.

Mnohdy však největším nepřítelem správného fungování celé organizace byli sami „uživatelé“. Vojáci totiž často nerespektovali příslušnost své jednotky k určitému Ersatzteilstaffel a potřebné díly sháněli na vlastní pěst kde se dalo. Když potom objednané díly do příslušného Ersatzteilstaffel opravdu dorazily, nikdo si je nepřišel vyzvednout. Jinak je samozřejmě pravda, že německé tankové dílny musely fungovat v režimu permanentního nedostatku a často improvizovat, ale tak už to za války chodilo, chodí a chodit bude. Ani kanibalizace dílů z jednoho poškozeného tanku do jiného tak rozhodně nebyla nijak výjimečná.

ÚVOD

PŘED VÁLKOU

NOVÝ MODEL

I-GRUPPE

I-STAFFEL

PANZER WERKSTATT

VYPROŠŤOVÁNÍ

TĚŽKÉ TANKY

K-WERK

NÁHRADNÍ DÍLY

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje