|
němečtí tankisté na předválečné fotografii v černých uniformách Sonderbekleidung der Kraftfahrkampftruppen s blůzami prvního výrobního vzoru, zdroj: flickr.com, upraveno PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA První němečtí tankisté, sloužící na sklonku „Velké války“ na tancích typu A7V, neměli ještě žádné speciální uniformy. Uvnitř bojových vozidel však přes svou běžnou uniformu nosili plátěnou kombinézu s asbestovými vlákny, která je měla chránit jak před umazáním, tak před případným požárem. Dalším „oděvním doplňkem“ byla kožená helma, která zase měla zabránit zraněním hlavy o stěny tanku. Členové posádky rovněž dostávali obličejové masky s kovovými mřížkami přes oči. Maska měla svého nositele chránit přes střepinami, které by mohly proniknout do vozidla skrze štěrbinové průzory při jejich přímém zásahu zvenčí. Mezi posádkami však prý byly tyto masky velmi neoblíbené a v praxi se nejspíš používaly jen zřídka. Každopádně jednoho muže v kompletní výbavě (tzn. kombinéza, kožená helma a obličejová maska) si můžete prohlédnout na snímku ZDE.
ČERNÁ UNIFORMA Své vlastní skutečné uniformy se němečtí tankisté dočkali až o mnoho let později v roce 1934. Tzv. Sonderbekleidung der Kraftfahrkampftruppen byla poprvé popsána v armádním věstníku Algemeines Heeresmitteilung č. 85 z 12. listopadu 1934. Tato černá uniforma zcela nového střihu byla podle uvedeného věstníku určena pro posádky tanků a obrněných automobilů a měla být nošena pouze během služby na vozidle. Za návrh vzhledu, vytvoření popisu a přípravu vzoru nového typu uniformy odpovídal (tak jako u jiných typů uniforem) armádní úřad zvaný Algemeines Heeresamt. Tento úřad následně také uzavíral smlouvy s komerčními oděvními firmami, které uniformy dle přesně definovaných požadavků sériově vyráběly (jako např. firmy Hugo Boss nebo Peek & Cloppenburg… bez legrace). Jiné firmy zase dodávaly oděvní doplňky, jako byly knoflíky, přezky, kovové orlice, kokardy apod. (do této skupiny patřila např. firma F. W. Assmann und Söhne do jejíhož katalogu můžeze nahlédnout ZDE, ZDE nebo ZDE).
nejspíš skupinka nováčků tankového vojska před kasárenskými garážemi, vojáci mají blůzy prvního vzoru a barety rané verze, na kterých zatím není říšská orlice, zdroj: flickr.com, upraveno Pro komerční společnosti šlo o velmi zajímavý obchod, protože armáda objednávala uniformy v mnohatisícových sériích. Dodávky pak směřovaly do výstrojních skladů (Heeresbekleidungs-Abteilung) a odtud dále k jednotlivým útvarům a k samotným vojákům. Armáda však vojákům také umožňovala nechat si uniformu ušít přímo pro sebe za vlastní peníze, samozřejmě při dodržení základních regulí. Hlavní výhodou takové soukromě pořízené uniformy byl samozřejmě střih na míru a možnost vybrat si kvalitnější materiály. Příslušný velitel jednotky pak musel posoudit, zda takováto „soukromá“ uniforma odpovídá standardu a teprve pak ji mohl její majitel začít nosit ve službě (takovou soukromě ušitou uniformu můžete vidět např. na snímku ZDE, stačí si všimnout velmi nestandardní velikosti a tvaru límcových klop). Tak trochu samostatnou skupinou pak byli důstojníci, kteří si své uniformy obecně zajišťovali na vlastní náklady. Ale zpět k tankistům. Design nové tankistické uniformy nevznikl v žádném případě jen tak od stolu. Již od roku 1932 probíhal u jednotek motorizované přepravy výzkum a testy, které měly podobu uniformy vypilovat. U tankistické uniformy byl totiž kladen obrovský důraz na její praktičnost. Výsledkem byl oděv tvořený pohodlnými volnými kalhotami, krátkou přiléhavou blůzou a baretem s vnitřní ochrannou „kuklou“, a to všechno v černé barvě (plus zde byly samozřejmě další oděvní součásti, o kterých bude řeč dále). Vše bylo dobře promyšleno a vyzkoušeno. Volné kalhoty měly poskytovat pohodlí při dlouhém sezení a při přikrčeném pohybu uvnitř vozidla (vzpřímené stání bylo uvnitř tanku v podstatě vyloučeno). Přiléhavá blůza bez jakýchkoliv vnějších kapes zase snižovala pravděpodobnost zachycení oděvu o různé výčnělky, kterých bylo v interiéru bojového vozidla více než dost. Baret s vnitřní výztuhou chránil hlavu před zraněním o stěny tanku a černá barva zase dobře kryla skvrny od oleje a benzínu, které by jinak uniformu světlejší barvy dost „hyzdily“. Pod blůzou se nosila většinou tmavě šedá košile a černá připínací kravata.
PANZERFELDJACKE
tento tankista má na sobě blůzu druhého výrobního vzoru a tankistickou verzi "lodičky" M34 pro poddůstojníky a mužstvo, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-246-0743-03, Wikimedia, Creative commons, upraveno Nejvýraznějším prvkem tankistické uniformy byla bezesporu černá blůza, tzv. Panzerfeldjacke. Blůza byla vlněná a okolo límce měla velké klopy, jejichž horní díl byl obšitý lemem z růžového umělého hedvábí. Růžová totiž byla barva tankistů. Klopy dále zdobily tankistické insignie – bílošedé umrlčí lebky se zkříženými hnáty na černém kosodélníkovém poli s růžovým lemováním. Lebky byly kovové a k podkladové látce se připínaly pomocí háčků na jejich zadní straně. Tyto insignie neodlišovaly hodnost svého nositele, ale pouze příslušnost k tankovým jednotkám, proto byly stejné pro všechny šarže. Hodnostní rozlišení zajišťovaly nárameníky (které měly mimochodem také růžové obšití) a dále standardní hodnostní symbol na levém rukávu. Tělo blůzy bylo ušito ze čtyř hlavních dílů – zadní levý a pravý díl sešité uprostřed zad a přední levý a pravý díl. Při zapínání blůzy se levý přední díl přeložil přes ten pravý a zajistil pomocí vnitřních knoflíků. Prakticky všechny knoflíky na blůze byly řešeny jako vnitřní, aby nemohlo dojít k jejich zachycení při rychlých pohybech uvnitř bojového vozidla. Ze stejného důvodu neměla blůza ani žádné vnější kapsy, zato měla dvě velké kapsy vnitřní – jednu na každém předním dílu. Kapsa na levém dílu byla umístěna tak, aby byla přístupná i při zapnuté blůze. Spodní díl levé klopy, který byl při zapnuté blůze vidět celý, sloužil také k umístění zástupných stužek vyznamenání, jako byla např. stužka železného kříže 2. třídy. Jinak se vyznamenání připínala na levou přední stranu blůzy pod klopou. Spodní díl levé klopy se dal rovněž přehnout nahoru a připnout za háček pod pravým límcem. Blůza potom sahala až ke krku a poskytovala více tepla. První černé blůzy z roku 1934 a 1935 ještě neměly na pravé náprsence našitou německou orlici s hákovým křížem. Ta byla zavedena až v listopadu 1935 a od té doby se stala standardem. Součástí blůzy byly také nárameníky. U ranných tankistických uniforem byly nárameníky po celém svém obvodu přišité k blůze, nejspíš opět kvůli eliminaci rizika zachycení o nějaký výčnělek uvnitř tanku. Pozdější nárameníky existovaly ve dvou provedeních – u jednoho byl nárameník přišitý k rameni pouze na vnějším konci, zatímco na straně ke krku jej držel knoflík, druhé provedení bylo upevněno pouze očkem a knoflíkem a dalo se tedy snadno sejmout. U raných uniforem se na náramenících můžeme setkat s vyšitými číslicemi nebo písmeny nebo kombinací obojího. Samotné velké arabské číslice značily příslušnost ke konkrétní tankové jednotce, v tomto případě šlo o číslo tankového pluku (Panzer Regiment). Písmeno pak určovalo druh jednotky, tady např. A jako Aufklärung pro průzkum, P jako Panzerabwehr (a později Panzerjäger) pro protitankové jednotky, nebo L jako Panzer-Lehr pro školní útvary.
tato fotografie už pochází z pozdější doby, vojáci mají blůzy 2. a 3. výrobního vzoru a čepice M34 a M43 (s kšiltem), zdroj: flickr.com, upraveno Na náramenících se ale objevovaly i specifické kombinace písmen, které značily příslušnost k různým „elitním“ jednotkám, např. písmena GD pro pluk Grossdeutschland. Před válkou a v jejím prvním roce nebylo množství jednotek, jejichž příslušníci nosili tankistické uniformy, nijak obrovské, takže šlo celkem snadno používat čísla a písmena trvale vyšitá na nárameníky. Jak počet takových jednotek stoupal rostla samozřejmě i fluktuace vojáků mezi útvary. Aby každá taková změna nevyžadovala přešití nárameníku, byly zhruba od roku 1940 zavedeny jednoduché odnímatelné pásky, na které se zmíněné znaky vyšívaly a které se pak jen navlékaly na nárameníky blůzy. S postupem času se pak upustilo i od této praxe. Růžovou barvu coby svoji Waffenfarbe (barva zbraně) zdědili tankisté od motorizovaných přepravních jednotek meziválečného Reichswehru, tzv. Kraftfahrtruppen. Právě z těchto jednotek se totiž německé tankové vojsko zrodilo a jejich růžovou barvu převzalo. Rozdělení barev jednotlivých druhů zbraní ovšem nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, o tom ale později. Odkud se vzal symbol německých tankistů, tedy umrlčí lebka se zkříženými hnáty, není z literatury tak úplně zřejmé. Pravdou je, že první německá tanková divize vznikla reorganizací 3. jezdecké divize Reichswehru, jejíž součástí byl mimo jiné i 13. pruský jezdecký pluk. Pruští kozáci přitom lebku se zkříženými hnáty nosili na svých čepicích již v 19. století. Pravdou ale je, že symboly lebky se zkříženými hnáty malovali němečtí tankisté na své A7V již za první světové války (i když tehdy nešlo o žádný oficiální znak tankistů, ale spíše o jakýsi "ornament", který měl nahánět strach protivníkovi). Každopádně lebka se tím či oním způsobem stala symbolem německého tankového vojska a nepřátelé si kvůli tomu prý někdy zajaté tankisty Wehrmachtu pletli s příslušníky Waffen-SS, jejichž symbolem byla podobná umrlčí lebka (čistě pro zajímavost, Scott Pritchett ve své monografii Panzerfeldjacke popisuje 18 různých provedení kovových odznáčků s lebkou používaných na límcích tankistických uniforem!).
blůza pro tankisty Wehrmachtu měla záda ze dvou kusů látky, takže středem zad vedl šev, blůza pro tankisty Waffen-SS měla naopak ušita záda z jednoho dílu, zdroj: flickr.com, upraveno Jak bylo řečeno výše, novou černou uniformu nedostali pouze tankisté, ale také posádky obrněných automobilů, které spadaly primárně pod různé průzkumné jednotky. Stejnou uniformu však dostávaly také posádky obrněných vozidel sloužících u dělostřelců jako předsunuté pozorovatelny, posádky vyprošťovacích a podpůrných obrněných vozidel z řad ženistů a později také posádky prvních samohybných děl a prvních stíhačů tanků. Díky tomu lze na černých blůzách spatřit i jiné než růžové obšívání. Kromě tankistické růžové bylo v průběhu let 1936 až 1945 pro použití na černé Panzerfeldjacke autorizováno dalších šest Waffenfarben: červená (hochrot) pro příslušníky dělostřelectva, zlatavě žlutá (goldgelb) a hnědá (kupferbraun) pro průzkumné jednotky, citronově žlutá (zitronengelb) pro spojaře, černobílé šrafování (schwarz-weissdurchwirkt) pro ženisty a konečně čistě bílá (weiss) určená jen a pouze pro jednotku zvanou Führer-Begleit-Bataillon. V praxi však nebylo používání správné Waffenfarbe uvnitř tankové divize nijak důsledně sledováno, takže spousta vojáků nosila uniformy s růžovým obšíváním prostě proto, že byly k dispozici ve správné velikosti. Někdy na přelomu let 1936 a 1937 byla zavedena nová verze tankistické blůzy s upraveným způsobem zapínání a zvětšenými horními díly klop. Právě podle klop a umístění kosodélníkového pole s lebkou lze tuto verzi blůzy rozeznat od prvního modelu. Zřejmě už někdy od roku 1940 se postupně začala ve výrobě objevovat třetí a finální verze blůzy, u které bylo zrušeno růžové obšití horního dílu klopy. Zůstalo tedy pouze obšití okolo límcových výložek (tedy okolo kosodélníkových polí s lebkou). Počínaje rokem 1942 se již vyráběla pouze tato verze blůzy. Zjednodušené srovnání jednotlivých vzorů blůzy si můžete prohlédnout ZDE.
KALHOTY
zatímco tankistická blůza byla přiléhavá aby při pohybu nezachytávala o překážky, kalhoty byly naopak poměrně volného střihu aby umožňovaly pohodlný pohyb i v podřepu, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Součástí černé uniformy byly samozřejmě také kalhoty. Jak již zaznělo výše, šlo o kalhoty volného střihu s předním zapínáním na knoflíky a třemi kapsami, uzavíranými třícípými vykrojenými chlopněmi se zapínacím knoflíkem. Součástí kalhot byl také skrytý látkový opasek s jednoduchou sponou. Standardní kožený opasek, který se oblékal přes blůzu, tedy nesloužil k držení kalhot (ani nemohl, když se oblékal přes blůzu). V případě tankistů nesloužil kožený opasek ani k nesení střeliva, dýky nebo polní lahve jako u pěchoty ale jenom k zavěšení černého koženého pouzdra s osobní pistolí. To ovšem pouze mimo bojové vozidlo. Ve vozidle samotném by pouzdro u boku bylo spíše na škodu, protože by mohlo zadrhávat o různé výčnělky. Konce nohavic byly opatřeny krátkým rozparkem s knoflíkem a stahovací šňůrkou, která usnadňovala zastrčení konců nohavic do bot.
POKRÝVKY HLAVY Další součástí uniformy byla pokrývka hlavy. Její první verzi představoval speciální baret tzv. Schutzmütze. Baret byl tvořen vnitřní ochrannou kuklou z pryže, přes kterou se pak navlékala samotná látková část. Vnitřní kukla měla sloužit jako ochrana hlavy před zraněním o stěnu tanku například při jízdě v členitém terénu. Kukla byla opatřena celkem sedmi ventilačními otvory a koženou potní páskou na čelo. Na přední straně vnějšího baretu byla bílou nití strojově vyšita říšská orlice, kokarda a věnec dubových ratolestí. Původně se tyto motivy vyšívaly přímo na baret, později byly vyšité na černé podložce, která se teprve přišívala k baretu.
raný tankistický baret sice zajišťoval dobrou ochranu hlavy, zároveň však také překážel nasazování sluchátek (baret na snímku již má kromě kokardy také říšskou orlici), zdroj: flickr.com, upraveno Baret byl z výstroje tankistů oficiálně vyřazen rozkazem z 15. ledna 1941. Ukázal se totiž být nepraktický v kombinaci se sluchátky pro komunikaci. Sluchátka byla přes hlavu spojena kovovým páskem (většinou překrytým koženým nebo koženkovým potahem) a rozměrný baret bránil jejich pohodlnému nasazení. Navíc nebyl baret ani nijak elegantní (spíše naopak) a proto ani příliš oblíbený. Roku 1941 byla ukončena i výroba těchto baretů, přesto ale byly v menší míře používány i nadále. Již v březnu 1940 byly pro tankové vojsko vedle baretu oficiálně povoleny další dvě pokrývky hlavy. Ty byly odvozeny od dvou obecně používaných polních čepic zvaných Schiffchen, což odpovídá českému označení „lodička“. V německé oficiální nomenklatuře to byly čepice M34 a M38. Varianta pro tankisty byla samozřejmě provedena v černé barvě a stříška ve tvaru obráceného písmene V na čele čepice byla vyšita v růžové barvě. Čepice založená na vzoru M38 byla určena pro důstojníky, zatímco vzor M34 pro poddůstojníky a mužstvo. Jak je zřejmé z pouhého pohledu, tyto nové pokrývky hlavy již příliš ochrany před zraněním neposkytovaly. Nepřekážely však při nasazování sluchátek, při používání optiky a průzorů, a ještě k tomu byly lehké a pohodlné. Díky tomu se staly mnohem oblíbenější než původní barety. V roce 1943 pak přišla nová „univerzální“ polní čepice zvaná Einheitsfeldmütze, nebo také vzor M43. Také tato čepice byla dodávána v černém provedení a ke konci války byla mezi tankisty zřejmě nejčastější pokrývkou hlavy.
krásná sbírka tankistických pokrývek hlavy... z leva do prava: měkká důstojnická čepice Knautschmütze, důstojnická čepice M43, lodička M34 a konečně M43 pro mužstvo, zdroj: flickr.com, upraveno Další pokrývkou hlavy, která se v německé armádě používala jako součást vycházkových uniforem pro všechny hodnosti, byla čepice se štítem, neboli brigadýrka (německy Schirmmütze). V roce 1934 byla pro důstojníky zavedena měkká (skládací) verze této čepice zvaná Knautschmütze. Ta měla korunu menších rozměrů bez výztuže, ohebný kšilt a nebyla opatřena podbradníkem. Tato čepice neexistovala ve speciálním provedení pro tankisty (tedy v černé barvě), ale protože byla elegantní, a přitom praktická, mezi důstojníky tankového vojska se stala velmi oblíbenou. Její praktičnost spočívala zejména v tom, že nijak nebránila nasazení náhlavních sluchátek a zároveň poskytovala rozumnou ochranu hlavy. Ačkoliv byla čepice typu Knautschmütze v dubnu 1942 oficiálně zrušena, byla natolik populární, že ji mnozí vojáci nosili dál až do konce války. Armáda to podle všeho tolerovala a pro čepici se dokonce ujalo nové označení Offizierfeldmütze älterer Art (tedy důstojnická polní čepice starého vzoru). Jelikož nové Knautschmütze již po roce 1942 nebyly dodávány, „vyráběli“ si je vojáci (zejména tankisté) sami a to tak, že z klasické brigadýrky (Schirmmütze) odstranili vnitřní výztuhu (drát), která držela pevný tvar její koruny.
VYCHÁZKOVÁ UNIFORMA Výše popsaná černá uniforma byla primárně určená k nošení během služby na bojovém vozidle, pro běžné nošení měli tankisté (stejně jako ostatní vojáci) k dispozici standardní vycházkovou uniformu. Jejím základním prvkem bylo sako v barvě polní šedi. Příslušnost k tankovému vojsku prozrazovalo u saka pouze růžové obšití vybraných prvků (lem zapínání, lem nárameníků nebo podklad límcových výložek). Při vycházkovém nošení se k saku oblékaly rovné kalhoty, černé polobotky, kožený pásek a brigadýrka (případně také kordík). Pro slavnostní příležitosti se k saku nosily jezdecké kalhoty, vysoké kožené holínky, ocelová přilba, slavnostní opasek a u důstojníků také služební šňůry a šavle. Jak bylo řečeno, při nošení šedého saka ukazovaly příslušnost vojáka k tankistům pouze málo nápadné růžové doplňky (což není mnoho). Černá služební uniforma naopak na první pohled přímo křičela do světa, kdo je její nositel. Tankisté byli na své zařazení velmi hrdí a hrdí byli logicky také na svoji černou uniformu. Není tedy divu, že ji používali při všech možných příležitostech i mimo oficiální předpisy. Armádní velení se rozhodlo proti tomu nebojovat, ale naopak tuto praxi posvětit, a tak byla černá uniforma v roce 1941 oficiálně schválena také jako vycházková, tedy i pro nošení mimo službu na vozidle.
BÍLÉ SAKO
Otto Carius v bílém letním saku, velmi netypická pro toto sako je přišitá textilní orlice na prsou, něboť běžně k tomuto saku patřila kovová odepínatelná orlice (pro snadnější praní saka), zdroj: Bundesarchiv_Bild_146-1979-064-06, Wikimedia, Creative commons, upraveno Důstojníci a služebně starší poddůstojníci (nejen) tankového vojska mohli nosit také tzv. letní uniformu, tzn. uniformu s bílým sakem. Její nošení však bylo povoleno pouze od dubna do září, a navíc bylo původně omezeno jen na určitý typ příležitostí jako byly různé civilní akce, sportovní události, jízda na koni, portrétování apod. Od roku 1937 však bylo bílé sako nejspíš povoleno i jako součást uniformy vycházkové. Jen pro zajímavost uveďme, že všechny doplňky bílého saka (knoflíky, nárameníky, a dokonce i říšská orlice na prsou) byly odnímatelné (nebyly pevně našité) z důvodu častějšího praní. Služební uniforma, vycházková uniforma, bílé sako... a to ještě ani zdaleka nekončíme. Věřím, že už je vám jasné, že ve skříni německého tankisty nevisel jen jeden kus oblečení :-).
ZIMNÍ OBLEČENÍ Pokud jde o zimní oblečení, platil pro tankisty stejný standard, jako pro ostatní německé vojáky. Tzn. že dostávali dlouhý šedozelený vlněný kabát s tmavě zeleným límcem a dvouřadým zapínáním na knoflíky. Tento kabát však nebyl u tankistů příliš oblíbený. Byl totiž pro jejich potřeby zbytečně dlouhý a znesnadňoval tak pohyb ve stísněném interiéru bojového vozidla (v podstatě si na něj vojáci šlapali). Po zkušenostech s první ruskou zimou na přelomu let 1941 a 1942 naznalo vrchní velení německé armády, že stávající dlouhý kabát neodpovídá potřebám východní fronty, a tak byl zahájen vývoj nové zimní uniformy. Po rychlých testech ve Finsku byla uniforma v dubnu 1942 schválena a armáda objednala výrobu rovného milionu kusů.
vlevo původní zimní kabát, který však byl pro pohyb v interiéru tanku dosti nevhodný, vpravo novější zimní "souprava" vatovaných oboustranných kalhot a bundy (voják na snímku má bundu velmi netypicky zastrčenou do kalhot), zdroj: flickr.com, upraveno Pro zimu 1942/43 tak již měli i němečtí tankisté k dispozici novou mnohem kratší zimní bundu s kapucí. Bunda byla vatovaná a plně oboustranná, tzn. že všechny knoflíky, kapsy i další doplňky „fungovaly“ z obou stran (na rubu i líci). Jedna strana bundy přitom byla čistě bílá (foto ZDE), druhá byla ze začátku v barvě polní šedi (foto ZDE), ale později začala být šita z látky s natištěným maskovacím vzorem (foto ZDE). Bílá strana uniformy během pobytu v umaštěném interiéru tanků samozřejmě dost trpěla a nevydržela dlouho čistá. Součástí zimní výbavy byly rovněž oboustranné vatované kalhoty na šle (foto ZDE), rukavice a někdy také samostatná kukla na hlavu. Kukla měla vystřižené otvory na uších, aby neomezovala poslech ze sluchátek (foto ZDE). Rukavice byly původně tlusté "palčáky" (foto ZDE), které sice zcela jistě poskytovaly teplo, ale nejspíš se v nich dosti obtížně "pracovalo". Proto se později objevily lehčí pletené rukavice, u kterých k samostatnému palci přibyl i ukazovák kvůli možnosti mačkat spoušť, tlačítka na přepínači sluchátek apod. (foto ZDE).
AFRIKA Němečtí tankisté se však museli vypořádat nejen s ruskou zimou, ale také s africkým vedrem. Jejich černá vlněná uniforma byla samozřejmě pro africké podnebí naprosto nevhodná, žádná jiná speciální uniforma pro tankisty však k dispozici nebyla. Proto dostaly posádky tanků v severní Africe stejné tropické uniformy, jako ostatní němečtí vojáci. Tuto uniformu vyvinul v roce 1940 ústav pro studium tropů při hamburské univerzitě. Byla ušita z pevného ale lehkého bavlněného kepru nejdříve olivově zelené, později světle hnědé barvy. Podle S. Pritchetta byly tyto uniformy dodávány nejméně ve čtyřech různých barvách, ale vlivem náročných podmínek afrického bojiště postupně vybledávaly do světlého odstínu khaki. Tropická blůza neměla podšívku, pouze bavlněné výztuhy v podpažích a na bocích. K blůze se původně nosily jezdecké kalhoty a vysoké látkovo-kožené šněrovací boty, později byly zavedeny dlouhé volné kalhoty zabrané u kotníků s kotníkovými botami a také šortky ke kolenům.
krásná ukázka tropického oděvu tankisty: standardní blůza, na jejímž límci jsou připnuté tankistické lebky, bavlněné kraťasy a vysoké látkovo-kožené šněrovací boty, na bocích věže visí tropické přilby, zdroj: flickr.com, upraveno Pod blůzou se nosila olivově zelená košile a dlužno říci, že během pobytu ve vozidle nosili tankisté často pouze košili, nebo byli dokonce do půl těla svlečení. Odlišení druhu vojska na tropické blůze zajišťovaly nárameníky, které měly u tankistů růžové obšití. Aby však svoje zařazení zdůraznili viditelnějším způsobem, připínali si Rommelovi tankisté celkem běžně na spodní klopy límce svůj symbol - kovové umrlčí lebky se zkříženými hnáty. Ze začátku afrického tažení fasovaly posádky také velké tropické přilby, které však byly uvnitř tanku naprosto k nepotřebě. Nosily je tedy pouze během pobytu mimo vozidlo, jako ochranu před sluncem. Tyto přilby se však obecně netěšily žádné zvláštní oblibě a postupně zcela vymizely. Nejběžnější pokrývkou hlavy tak u tankistů v Africe byly lehké lodičky M34 a M38, případně kšiltovky M43.
LETNÍ UNIFORMA Již od roku 1933 fasoval každý německý voják také jednoduchou pracovní (nebo výcvikovou chcete-li) uniformu (tzv. Drillichanzug). Ta sestávala z blůzy a kalhot v krémové barvě, ušitých z odolného bavlněného kepru (kepr je látka, která je díky specifickému způsobu tkaní velmi odolná proti mechanickému opotřebení, druhem kepru je i riflovina). Pracovní uniforma se nosila během polních i pořadových cvičení, při údržbě vozidel, při čištění zbraní a dalších služebních povinnostech, při kterých hrozilo ušpinění nebo poškození běžné uniformy (foto ZDE). V roce 1940 byla barva pracovní uniformy změněna z krémové na rákosově zelenou.
lehká letní uniforma pro evropské bojiště vycházela z pracovního oděvu Drillichanzug, její raná verze měla světle šedou barvu, zdroj: flickr.com, upraveno Díky změně barvy přestala být uniforma tolik nápadná, a tak netrvalo dlouho a vojáci začali tento lehký a trvanlivý oděv používat v horkých dnech namísto standardní polní uniformy. A platilo to také pro tankisty. Velení armády si toho samozřejmě povšimlo a dospělo k názoru, že jde vlastně o velmi dobrý nápad. Horko totiž netrápilo pouze německé vojáky v Africe, ale i ty sloužící v jižních částech Evropy (Itálie, Řecko apod.) a ve vnitrozemském SSSR. Pracovní uniforma byla již zavedeným druhem stejnokroje, jehož výroba byla navíc levnější než výroba standardní polní uniformy. Proto se velení rozhodlo jít tomuto spontánnímu trendu naproti. Jako první byla již v květnu 1941 zavedena speciální verze lehké letní uniformy pro posádky obrněných automobilů. Materiálově vycházela uniforma právě z onoho pracovního keprového oděvu, střihem však naopak navazovala na klasickou černou tankistickou blůzu a oficiálně měla plnit hned dvojí účel: v horkém počasí měla být nošena namísto černé vlněné uniformy, zatímco v chladném počasí měla být nošena přes černou vlněnou uniformu jako další vrstva oblečení. Z nějakého důvodu však tento stejnokroj nebyl rákosově zelený, ale světle šedý. Blůza neměla žádná barevná obšití (a někdy dokonce ani nárameníky), zato na límcích nechyběla typická kosodélníková pole s se symbolem lebky. Kalhoty byly dlouhé, volného střihu a s velkou kapsou vpředu na levém stehně. Nedlouho po zavedení popsané letní blůzy přišla do výroby její upravená verze, která měla vpředu na levé straně velkou kapsu na knoflík.
v roce 1942 byla zavedena rákosově zelená verze letní uniformy zvaná Drillichschutzanzug für Panzertruppen, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Někdy v průběhu roku 1942 byla barva popsané letní uniformy pro posádky obrněných automobilů změněna ze světle šedé na rákosově zelenou a její používání se záhy rozšířilo i na posádky jiných typů obrněných vozidel včetně tanků. Rákosově zelená blůza existovala opět ve dvou provedeních, raná bez kapsy a pozdní s velkou kapsou vpředu vlevo. Tato lehká letní uniforma se stala velmi oblíbenou a v posledním zhruba roce války byla nejspíš nejrozšířenějším polním oděvem německých tankistů. Vyráběna byla od roku 1942 až do konce války pod označením Drillichschutzanzug für Panzertruppen. Na fotografiích i filmových záběrech lze přitom poměrně často spatřit vojáky oblečené v kombinaci standardní černé vlněné blůzy a právě popsaných letních kalhot (např. ZDE).
ŠEDÁ UNIFORMA V roce 1937 vznikla v německé armádě svébytná kategorie dělostřelectva zvaná útočné dělostřelectvo (Sturmartillerie). Útočné dělo byla samohybná zbraň, která měla postupovat společně s pěchotou a poskytovat jí velmi rychlou a velmi přesnou palebnou podporu. Práce na prototypech prvních útočných děl (Sturmgeschütz) sice teprve probíhaly, ale volbu stejnokroje pro jejich posádky nebylo nutné odkládat. V roce 1937 tak bylo rozhodnuto, že posádky tohoto nového druhu obrněné bojové techniky dostanou stejné černé uniformy jako tankisté a jako posádky obrněných automobilů (viz např. foto ZDE). Velmi záhy se však objevily pochybnosti o správnosti této volby. Nebyla to přitom vůbec otázka praktičnosti samotné uniformy, ale jen a pouze otázka bojové taktiky.
šedá varianta tankistické uniformy vznikla původně pro posádky útočných děl Stug III, k raným uniformám patřila také šedá verze tankistického baretu, zdroj: flickr.com, upraveno Černé uniformy měly z vojenského hlediska dvě podstatné vlastnosti. Za prvé mezi uniformami všech ostatních druhů vojska ta tankistická svojí barvou dosti vyčnívala a pro nepřátelské pozorovatele tak byla poměrně snadno postřehnutelná. A za druhé byla černá uniforma až příliš spojena s tankisty. To znamená, že pokud nepřátelský zvěd zahlédl na bojišti „muže v černém“, vyhodnotil to téměř jistě tak, že někde poblíž jsou německé tanky. Dalo se tedy očekávat, že nepřítel odpoví vysláním vlastních tanků do inkriminované oblasti, což by nebylo vůbec dobře. Němci se zkrátka báli, že černé uniformy by přitáhly nepřátelské tanky do prostoru, kde však na německé straně operovala pouze pěchota (podporovaná útočnými děly) a ta by se pak zbytečně ocitla v dosti svízelné situaci. Proto bylo zřejmě někdy v roce 1939 rozhodnuto, že posádky útočných děl dostanou uniformy šedé barvy, které budou lépe splývat s pěchotou a nebudou přitahovat tanky nepřítele. Výsledná uniforma tedy svým střihem odpovídala té tankistické, byla však provedena v barvě polní šedi (i v jiných odstínech šedé). První uniformy z roku 1939 však představovaly výjimku z tohoto pravidla, protože z nějakého důvodu měly zelený límec. Spolu s novou uniformou se zkoušela také nová ochranná „přilba“, která byla rovněž šedá a opatřená velkými průduchy (vypadala trochu podobně, jako současné cyklistické přilby). Ani blůza se zelenými límci, ani uvedená specifická pokrývka hlavy se však neujaly a v květnu 1940 byl oficiálně zaveden stejnokroj, který byl v podstatě šedou kopií tankistické uniformy. Jediným větším rozdílem byla absence barevného obšití horních částí límce blůzy. Pravdou je, že na dobových fotografiích lze toto obšití někdy na šedých uniformách spatřit, v těchto případech se však jedná o nestandardní uniformy, které si nechali vojáci ušít na míru z vlastních prostředků (nebo si nechali doplnit obšití k fasované uniformě, aby byla více „šik“). Šedá uniforma se mezi posádkami útočných děl rychle stala velmi oblíbenou. Byla slušivá, praktická a přinášela určitou elitní image (už samotný její střih jakoby, bez ohledu na barvu materiálu, řadil nositele na roveň tankistům, tedy k jakési elitě armády). Původní černá uniforma nebyla určena jen tak pro někoho, ale když se objevila její šedá „kopie“, najednou byla jakoby tak nějak dosažitelnější a vojáci mnoha dalších typů jednotek zatoužili ji také nosit. Tak se stalo, že šedá uniforma, zamýšlená původně pro posádky útočných děl, se v průběhu války stávala stále rozšířenější až ji nakonec nosily posádky samohybných děl (Selbstfahrlafette), stíhačů tanků, obrněných vlaků, samohybných raketometů, ale i tankoví granátníci nebo ženisté sloužící na různých obrněných vozidlech. Díky tomu se také na doplňcích šedé blůzy objevovaly kromě dělostřelecké červené i nejrůznější další Waffenfarben.
i když byla šedá uniforma původně vyvinuta pro posádky útočných děl, nakonec ji nosily také posádky samohybných děl, stíhačů tanků nebo samohybných raketometů, zdroj: flickr.com, upraveno Důstojníci útočného dělostřelectva si mohli vybrat, zda chtějí na límcových výložkách svých šedých blůz nosit kosodélníková pole s umrlčí lebkou, jakou nosili i tankisté, nebo běžné límcové výložky německé armády, tzv. Doppellitzen (foto ZDE). Poddůstojníci a mužstvo naproti tomu dostávali automaticky uniformy s umrlčími lebkami (pole s lebkami byla někdy ve stejné barvě jako blůza, jindy byla černá a někdy dokonce s obšitím v barvě zbraně) (foto ZDE). Nejspíš z důvodu postupného rozšíření šedé blůzy mezi spoustu dalších jednotek bylo někdy v roce 1943 rozhodnuto, že na těchto uniformách již nemají být nošeny tankistické lebky, ale pouze Doppellitzen. Na fotografiích vojáků lze ale narazit i na prázdná kosodélníková pole bez lebek i bez Doppellitzen (foto ZDE). Nejen blůza, ale také pokrývky hlavy pro posádky útočných děl v podstatě kopírovaly vzory používané tankisty (resp. vzory používané obecně v německé armádě). Prvním zavedeným typem se tak stala šedá verze dvoudílného tankistického baretu Schutzmütze, která se však „ve službě“ udržela pouze krátce (do začátku roku 1941) a u svých nositelů byla stejně neoblíbená, jako byl původní černý baret u samotných tankistů. Velkého rozšíření se pak dočkaly polní čepice typu Schiffchen (lodička) vzoru M34 (pro mužstvo a poddůstojníky) a vzoru M38 (pro důstojníky). V roce 1943 pak přišla nová „univerzální“ polní čepice zvaná Einheitsfeldmütze, nebo také vzor M43. Podobně jako u tankistů se také mezi důstojníky útočného dělostřelectva dočkala obliby měkká verze brigadýrky zvaná Knautschmütze. Začátkem roku 1940 se v německé armádě objevily první tzv. stíhače tanků, tedy samohybná protitanková děla. Konkrétně byl oním prvním typem stroj zvaný Panzerjäger I. Pokud jde o stejnokroj posádek tohoto vozidla, bylo rozhodnuto, že dostanou černé tankistické uniformy. První prapory vyzbrojené tímto typem bojového vozidla sice organizačně vůbec nespadaly pod tankové divize, přesto bylo protitankové dělostřelectvo vnímáno jako něco mnohem více spojeného s tankisty než s tradičními dělostřelci, a proto ona černá uniforma. Tak byl vytvořen precedent, podle kterého dostávaly posádky stíhačů tanků černé tankistické uniformy nejméně následující dva válečné roky. Změnu tohoto zvyku nastartovala až invaze do SSSR, která přinesla německé armádě nutnost vypořádat se s dosud nepoznanou přesilou nepřátelských tanků. Útočná děla se chtě nechtě musela posunout do role protitankových zbraní a hranice mezi nimi a stíhači tanků se začaly tak nějak rozplývat. V souladu s tímto trendem byla v únoru 1942 sjednocena i uniforma pro jejich posádky. Napříště tedy jak posádky útočných děl, tak stíhačů tanků používaly stejnou šedou uniformu.
střihem blůzy i kalhot odpovídala šedá uniforma té černé pro tankisty, zdroj: flickr.com, upraveno Podobné to bylo také s prvními samohybnými děly Sturmpanzer I, která přišla do výzbroje v první polovině roku 1940. Tato vozidla spadala od začátku organizačně pod tankové divize, takže jejich posádky, ač šlo o téměř čistokrevné dělostřelce, dostávaly automaticky černé tankistické uniformy. Až posádky pozdějších samohybek jako Wespe, Grille nebo Hummel nosily primárně opět šedé uniformy. Ale aby to celé nebylo tak jednoduché, pravidla pro posádky stíhačů tanků i samohybných děl se postupem času měnila a nošení uniforem bylo upraveno v závislosti na typech divizí a pluků, pod které daná jednotka patřila. Na fotografiích lze tedy spatřit stejný typ vozidla jednou s posádkou oděnou v černé blůze pro tankisty, jindy v šedé blůze útočného dělostřelectva a jindy dokonce ve zcela standardní armádní blůze vz.40, jaké nosila i pěchota. Naproti tomu posádky tzv. Sturmpanzerů jako byly Brummbär nebo Sturmtiger nosily z nějakého důvodu prakticky výhradně černou tankistickou uniformu. Spíše pro doplnění se stručně zmíníme ještě o jedné okrajové záležitosti… posádky tanků PzKpfw 38(t) někdy očividně používaly československé světle hnědé ochranné kombinézy, které ukořistily společně s tanky. Nosili je nejspíš v chladných dnech jako druhou vrstvu oblečení přes svou běžnou uniformu (foto např. ZDE).
WAFFEN-SS
první vojáci Waffen-SS, kteří nosili černé tankistické uniformy, byly posádky obrněných automobilů (a uniformy si tehdy vypůjčili od svých kolegů z Wehrmachtu), zdroj: flickr.com, upraveno Až dosud jsme si povídali o stejnokrojích pravidelné německé armády, tedy Wehrmachtu. Vedle ní však za Třetí říši bojovaly také nechvalně známé jednotky Waffen-SS, na jejichž uniformy se zaměříme nyní. Jako odpovědný regulátor působil v této oblasti úřad zvaný SS-Führungshauptamt Kommandoamt der Waffen-SS, neboli zkráceně SS-FHA. Také pro samotnou výrobu esesáckých uniforem platila mnohá specifika. I zde se samozřejmě uplatňovaly soukromé komerční firmy, ale nezanedbatelnou část produkce si velení SS zajišťovalo ve svých vlastních podnicích. V pracovních (později koncentračních) táborech v Dachau a Ravensbrücku vznikly velké oděvní dílny, které s využitím otrocké práce vězňů pokrývaly až 20% produkce všech uniforem pro Waffen-SS. První posádky obrněných automobilů z řad Waffen-SS používaly tytéž černé uniformy jako jejich kolegové z Wehrmachtu, samozřejmě s odlišnými výložkami a orlicí SS našitou na levém rukávu. Teprve v roce 1938 (podle některých autorů ještě později) se objevila varianta černé tankistické blůzy v provedení speciálně pro SS, ovšem používání armádních blůz pokračovalo až hluboko do roku 1942. Pokud jde o celkový střih blůzy, mezi tou armádní a esesáckou bylo jen málo rozdílů. Nejsnadněji postřehnutelný rozdíl není bohužel na fotografiích většinou vůbec vidět, protože se nacházel na zádech. Tělo blůzy pro Waffen-SS bylo ušito jen ze tří dílů: levý a pravý přední díl a jeden díl zádový. Na rozdíl od armádní blůzy tedy blůza pro SS neměla uprostřed zad nápadný šev, který by spojoval dva zádové díly k sobě. Další dva rozdíly se sice už týkaly přední části blůzy, ale zase nejsou tak snadno postřehnutelné. Za prvé: u armádní blůzy směřoval okraj spodní části levého předního dílu dolů šikmo v úhlu cca 15°. U SS blůzy směřoval okraj tohoto dílu rovně, přímo k zemi. Za druhé: blůza pro SS měla o něco menší límcové klopy než blůza pro Wehrmacht. Velmi dobrým rozlišovacím znakem (který ovšem nijak nesouvisel se střihem samotné blůzy) byla také již zmiňovaná orlice SS na levém rukávu.
pozdější standardní uniforma tankistů Waffen-SS se však od té armádní lišila i v detailech střihu, zdroj: Bundesarchiv Bild 101III-Zschaeckel-203-33, Wikimedia, Creative Commons, upraveno Zatímco voják Wehrmachtu měl na límcích své černé blůzy umrlčí lebky, voják Waffen-SS měl na levém límci symbol své hodnosti a na pravém límci runy SS. I zde však existovalo několik odchylek. U ranných uniforem bylo vedle run SS vyšito také číslo pluku (SS1 pro pluk Deutschland, SS2 pro pluk Germania a SS3 pro pluk Der Führer). Od tohoto modelu však bylo záhy upuštěno, neboť někoho napadlo, že jde o zbytečné vyzrazování citlivých informací nepříteli (zajímavé je, že pozdější nošení rukávových stuh se jménem jednotky nikomu nevadilo). Rozkaz z května 1940 uznával pouze dvě oficiální podoby pravé límcové výložky pro tankistické uniformy Waffen-SS. Na kosodélníkovém poli tak mohly být pouze runy SS bez dalších čísel a znaků, nebo speciální symbol některé z elitních jednotek, kterým bylo toto privilegium dopřáno (což se primárně týkalo divize Totenkopf, jejíž příslušníci mohli na pravém límci nosit lebku se zkříženými hnáty… jiného provedení, než byla lebka tankistů Wehrmachtu). Černé blůzy pro SS původně vůbec neměly barevné obšití límce ani límcových výložek, které známe z armádních uniforem. Později (snad 1939?) však bylo zavedeno obšití stříbrnou barvou pro důstojníky a černobílé šrafované obšití pro poddůstojníky a mužstvo. Zatímco stříbrné obšití důstojnických uniforem se udrželo, černobílé šrafování u nižších šarží bylo už někdy v roce 1940 zrušeno (bylo tedy používáno jen krátce a na fotografiích není moc často k vidění). Vojáci Waffen-SS však očividně považovali obšití výložek a klop límce za sexy záležitost, takže si jej nechávali na své uniformy dodělat na vlastní náklady v komerčních krejčovských dílnách, nikoliv však černobílé, ale v barvě své zbraně (tedy přesně tak, jak to měly uniformy Wehrmachtu). Tento trend se začal prosazovat někdy okolo poloviny roku 1940 a dále se rozšiřoval (dodatečné obšití v barvě zbraně (Waffenfarbe) bylo někdy dokonce nařízeno na úrovni jednotky pro všechny její příslušníky). Rozšíření černých tankistických uniforem v rámci Waffen-SS bylo menší než u Wehrmachtu. Jejich nošení bylo schváleno pro posádky obrněných automobilů, tanků a stíhačů tanků. Okolo klop černých blůz SS se tak objevovaly v podstatě pouze tři Waffenfarbe: růžová pro posádky tanků a stíhačů tanků a zlatavě žlutá (goldgelb) a hnědá (kupferbraun) pro průzkumné jednotky (tedy primárně pro posádky obrněných automobilů).
tankisté Waffen-SS (zde konkrétně z divize Wiking), zdroj: flickr.com, upraveno Pokud jde o nárameníky černých esesáckých blůz, ty měly obšití v barvě zbraně u důstojníků, poddůstojníků i mužstva. Podobně jako u vojáků Wehrmachtu se na náramenících esesáků také objevovala písmena odkazující na druh vojska (např. A pro Aufklärungs tedy průzkum) nebo konkrétní jednotku (např. LAH pro Leibstandarte Adolf Hitler). Tato písmena byla buď vyšitá přímo na nárameníku, připnutá jako kovový odznáček, nebo vyšitá na proužku látky, který se přes nárameník navlékal. V průběhu války však bylo od této praxe upuštěno. Ještě doplňme, že někdy v roce 1940 doznal střih černé tankistické blůzy pro SS určitých změn – došlo ke zkrácení její celkové délky a zakulacení špiček límce. Pokrývky hlavy používané tankisty Waffen-SS prošly podobným vývojem jako u Wehrmachtu. Nejprve to byl dvoudílný černý baret (samozřejmě s patřičnými insigniemi). Po jeho zrušení to byla černá verze běžné polní čepice vojáků SS oficiálně nazývaná M40 a později kšiltovka M43. U důstojníků měly polní čepice stříbrné obšití. M43 byla později dodávána i v maskované verzi. Podobně jako vojáci Wehrmachtu si i tankisté Waffen-SS oblíbili nošení měkkých čepic se štítem, tzv. Knautschmütze a stejně jako jejich kolegové si je občas i sami „vyráběli“ vyndáváním výztuh z klasických pevných brigadýrek… jejich čepice ovšem samozřejmě nesly insignie SS.
PANZERKOMBI
tankisté Waffen-SS v jednodílných maskovacích kombinézách známých jako Panzerkombi, zdroj: flickr.com, upraveno Začátkem roku 1943 začali tankisté Waffen-SS fasovat nové jednodílné kombinézy zvané einteiliger Schutzanzug nebo prostě Panzerkombi. Kombinéza byla oboustranná a existovala v zimní a letní verzi. Ta zimní byla zateplená, z jedné strany bílá a z druhé tmavě šedá. Těžká zimní kombinéza však nebyla nijak zvlášť oblíbená, protože znesnadňovala pohyb uvnitř tanku. Její výroba proto skončila někdy s koncem roku 1943 (prohlédnout si ji můžete např. na snímku ZDE). Letní kombinéza byla ušita z kvalitního bavlněného grádlu potištěného maskovacím vzorem (primárně to byl vzor Eichenlaubmuster). Šlo o stejný materiál, jaký se používal na maskovací potahy přileb a stanové celty a který dobře odolával vlhkosti. Letní kombinéza se dala nosit buď samotná, nebo jako druhá vrstva přes standardní černou vlněnou uniformu. I ona byla oboustranná, z jedné strany byl tzv. jarní vzor, ve kterém bylo více zelené barvy, z druhé strany byl podzimní vzor s větším důrazem na hnědou. Na rozdíl od zimní verze se maskáčová kombinéza stala u posádek velmi oblíbenou… nejspíš pro její „sexy look“.
MASKOVACÍ UNIFORMY
lehká, odolná, elegantní a proto neuvěřitelně oblíbená, to byla maskovací uniforma tankistů Waffen-SS, zdroj: flickr.com, upraveno Jak bylo řečeno výše, tankisté Waffen-SS si maskovací kombinézy zavedené počátkem roku 1943 velmi oblíbili. Obecně vzato tankisté maskáče nepotřebovali tak nutně, jako pěšáci, protože v boji byli před zraky nepřítele ukryti uvnitř svých vozidel, přesto se velení Waffen-SS rozhodlo vyjít vstříc „poptávce“ vojáků a počátkem roku 1944 začala být v maskovacím provedení vyráběna i dvoudílná tankistická uniforma klasického střihu, tvořená blůzou a kalhotami. Ta byla vyráběna z bavlněného kepru nejprve s maskovacím vzorem Eichenlaubmuster, později pak výhradně s vzorem Erbsenmuster. Na rozdíl od starší kombinézy nebyla dvoudílná maskovací uniforma oboustranná. Pro úplnost ještě doplňme, že Wehrmacht na rozdíl od Waffen-SS nikdy oficiálně nezavedl žádnou maskovací tankistickou uniformu, tedy kromě jedné strany výše uvedené zimní bundy. Pokud narazíte na fotografii tankisty pravidelné armády v maskovací blůze, jde nejspíš o soukromě ušitý oděv.
ŠEDÁ UNIFORMA WAFFEN-SS Šedá varianta esesácké tankistické uniformy, určená pro posádky útočných děl, byla zavedena v roce 1940 nebo dokonce 1941. Do té doby zřejmě posádky těch nemnoha útočných děl, kterými Waffen-SS disponovaly, nosily uniformy převzaté od Wehrmachtu (doplněné o insignie SS). I když byla šedá uniforma ve střihu Waffen-SS poprvé oficiálně uvedena až v rozkaze ze srpna 1942, tou dobou se již dávno vesele používala. Další vývoj pak šel podobnou cestou jako u Wehrmachtu… to znamená, že se stejnokroj rychle rozšířil od útočných děl také mezi posádky stíhačů tanků, samohybných děl a obrněný průzkum. Pro posádky stíhačů tanků bylo nošení šedých uniforem zoficiálněno rozkazem z prosince 1942.
příslušník Waffen-SS v šedé uniformě pro posádky útočných děl (a jiné techniky), zdroj: Bundesarchiv Bild 101III-King-047a-04, Wikimedia, Creative Commons, upraveno Šedé blůzy Waffen-SS vycházely svým střihem ze střihu černých tankistických blůz Waffen-SS, a kromě barvy se od nich lišily spíše v detailech. Pravá límcová výložka nesla opět runy SS a levá hodnostní symbol, pouze u vybraných elitních útvarů byly opět na výložkách povoleny speciální znaky (např. lebka u divize Totenkopf). Standardně dodávané šedé blůzy neměly obšívání límce ani límcových výložek v barvě zbraně. Vojáci si jej však nechávali dodělat za vlastní peníze a později (1942?) snad byla tato praxe i oficiálně uznána s tím, že bylo povoleno použití dvou Waffenfarben – červené pro dělostřelectvo a zlatožluté pro průzkum. Obšití límcových klop se však u šedých blůz již nevyskytovalo.
KOŽENÉ UNIFORMY Na fotografiích se někdy můžeme setkat také s tankisty Waffen-SS oblečenými v černých kožených uniformách. V takovém případě je nutno rozlišovat, zda jde o tankistickou blůzu klasického střihu vyrobenou z kůže, nebo o koženou uniformu jiného střihu. V prvním případě jde nejspíš o na zakázku vyrobený oděv konkrétního vojáka (např. Michaela Wittmanna na snímku ZDE). Ve druhém případě by však mohlo klidně jít o uniformy určené původně pro posádky německých ponorek… alespoň podle některých zdrojů. Tyto uniformy snad používali někteří tankisté z 1. a 12. tankové divize (tzn. Leibstandarte a Hitlerjugend). Podle některých pramenů šlo přitom skutečně o uniformy ponorkářů, které Němci dodali italským námořníkům. Od těch si je pak „půjčili“ právě tankisté ze zmíněné 1. tankové divize SS Leibstandarte, když své bývalé spojence odzbrojovali po italské kapitulaci v září 1943. Německým tankistům nejspíš přišla škoda ponechat takové krásné kousky výstroje ve skladech italského námořnictva jejich nejistému osudu.
tankista z 12. tankové divize SS "Hitlerjugend" v kožené uniformě určené původně pro posádky německých ponorek, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-297-1725-12, Wikimedia, Creative Commons, upraveno Tato kožená uniforma sestávala ze samostatné blůzy na knoflíky a kožených kalhot. Taková uniforma byla nesmírně odolná a poskytovala výbornou ochranu před chladem a větrem. Zároveň svého nositele také velmi dobře chránila před poraněním či popálením (mnohem lépe, než klasická uniforma vlněná či bavlněná). Z fotografií se zdá, že v chladném počasí nosili tankisté kožené uniformy přes své běžné uniformy jako druhou vrstvu.
|
|
|||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||
