německá obrněná technika druhé světové války
německá obrněná technika druhé světové války
ZIMMERIT
ochranná pasta proti magnetickým náložím
velmi důkladný nátěr pasty Zimmerit na samohybném děle Brummbär, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Nová protitanková zbraň
Na zásadní početní převahu ruských tanků reagovala německá armáda mnoha různými způsoby. Nebyl to jen vývoj a výroba silnějších protitankových kanonů a nových typů tanků, ale také celá řada nových pěchotních zbraní. Mezi ně patřila i magnetická kumulativní nálož zvaná Hafthohlladung, která byla zavedena do výzbroje v listopadu 1942. Šlo o velmi jednoduché zařízení kombinující kumulativní hlavici, podobnou jako byla ta vystřelovaná z Panzerfaustu, s trojnožkou tvořenou silnými magnety. Zbraň byla vyráběna ve vícero různých provedeních, ale ta nejběžnější, zvaná Hafthohlladung 3, vážila 3 kg a ukrývala v sobě 1,5 kg výbušniny. Trojice magnetů umožňovala nejen snadné přichycení k čemukoliv kovovému, ale zároveň zajišťovala také správnou vzdálenost nálože od pancíře, aby byl efekt jejího výbuchu co největší. Nálož dokázala propálit homogenní pancíř o síle 110 mm (u pozdější těžší verze to bylo dokonce ještě více).
Mimochodem každý ze tří magnetů měl sílu odpovídající zhruba 6,8 kg čili celá Hafthohlladung 3 se na pancíři „držela“ silou více něž 20 kg. Toto záměrné předimenzování zaručovalo, že nálož neodpadne i kdyby se ji nepodařilo přiložit ideálním způsobem a nechytly se všechny tři magnety. Princip zbraně byl velmi jednoduchý a výrobní náklady poměrně nízké, což umožňovalo vpravdě masovou výrobu (také jich Němci celkově vyrobili více než půl milionu kusů). A právě tato jednoduchost a nenákladnost přivedly německé armádní činitele k obavám, že nepřátelé brzy buďto sami vyvinou něco podobného, nebo německou zbraň přímo okopírují a v masovém měřítku nasadí. Tak se stalo, že Němci začali hledat obranu proti své vlastní zbrani.
Možnosti obrany
Již v lednu roku 1943 zorganizoval zbrojní úřad sérii pokusů s cílem nalézt možné způsoby ochrany vlastní obrněné techniky před magnetickými náložemi. Po skončení experimentu byla vydána zpráva nazvaná „Gegenmittel gegen Haft-Sprengladungen“, která popisovala hned pět možných variant řešení: ochránit pancíř 3 až 5 mm silnou vrstvou betonu smíchaného s drobnou kamennou drtí, dále možnost natřít pancíř vrstvou asfaltu opět smíchaného s drobnou kamennou drtí, opatřit pancíř nějakým kluzkým nátěrem například směsí oleje a asfaltu, aplikovat na pancíř více vrstev barvy, dokud celková síla nátěru nedosáhne alespoň 2 až 3 mm a konečně pro zimní podmínky východní fronty bylo navrženo prostě stěny tanku opakovaně polévat vodou a vytvořit na nich dostatečně silnou ledovou krustu.
částečně oprýskaný nátěr pasty Zimmerit na zadní stěně bojové věže tanku Panther, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
V únoru 1943 byly všechny popsané možnosti vyhodnoceny zástupci tankového vojska, a kromě prvního uvedeného opatření byly všechny ihned zamítnuty. Zaledování stěn tanku bylo možné pouze v období silných mrazů. Na pancíři motorové sekce by led nejspíš díky vznikajícímu teplu brzy roztál a hlavně led, který by z vozidla neopadal sám už za jízdy, by zcela jistě odpadl po zásahu třeba jen palbou z ručních zbraní. Použití asfaltu zase nebylo vhodné do horkého počasí, protože by nejspíš docházelo k jeho roztékání. U navrhované kluzké směsi asfaltu a oleje se vojáci zase obávali možnosti vzplanutí při zásahu. Varianta vrstvení barevného nátěru byla zamítnuta jako málo účinná, takže jedinou možností, která zůstala na stole pro další zkoumání, se stala aplikace vrstvy betonu s drobnými kamínky.
Přichází firma Zimmer
Tato vítězná varianta, sázející na využití betonu, pak nejspíš nasměrovala vojáky k výrobci stavební chemie Chemische Werke Zimmer & Co z Berlína. Firma dostala za úkol připravit popsaný materiál. Odborníci z firmy Zimmer však nejspíš dospěli k závěru, že běžný beton nebude pro daný účel tím pravým řešením a přišli tedy s vlastním návrhem. Vyvinuli chemickou směs na bázi materiálu známého jako litopon. Jedná se o výrobně nenáročný (rozuměj levný) materiál, který je bez zápachu, na vzduchu stálý, nejedovatý, a hlavně nehořlavý a nevýbušný. V chemickém průmyslu je znám již od poloviny 19. století a používá se jako příměs při výrobě nátěrových hmot, plastů nebo tmelů.
Samotný litopon je směsí síranu barnatého a sulfidu zinečnatého. Chemici ve firmě Chemische Werke Zimmer & Co si poměry obou látek nejspíše upravili k obrazu svému a následně k nim přidali ještě barvivo (okrový pigment), levné plnidlo v podobě dřevěných pilin a hlavně polyvinylacetát, sloužící jako pojivo / lepidlo. Výsledná hmota dostala název odvozený od jména svého výrobce, tedy Zimmerit. Zastoupení jednotlivých látek ve finálním produktu bylo následující: 40% připadalo na síran barnatý, 25% na polyvinylacetát, 15% byl okrový pigment, 10% tvořil sulfid zinečnatý a 10% piliny. Ani jedna ze složek nebyla magnetická ani hořlavá (kromě pilin).
poslední zbytky Zimmeritu na prostřeleném boku těžkého tanku Tiger, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Začátek sériové aplikace
Zkoušky nového materiálu proběhly začátkem června 1943 v testovacím středisku Kummersdorf nedaleko Berlína. Jak konkrétně probíhaly není z pramenů zřejmé, ale vše nejspíš dopadlo dobře a 30. června bylo rozhodnuto o dalším ověření přímo u bojových jednotek, konkrétně u 4. a 7. tankové divize. Očividně také zde proběhlo všechno tak, jak mělo, neboť koncem léta 1943 padlo rozhodnutí o zahájení „sériové“ aplikace Zimmeritu na německé tanky. Na tancích Tiger se začal nátěr touto hmotou objevovat již v srpnu 1943, u tanků Panzer IV a Panther to bylo zhruba o měsíc později. Zimmerit však nebyl používán pouze u tanků, ale rovněž u dalších typů obrněné bojové techniky. Na fotografiích jej lze celkem běžně spatřit na útočných dělech Stug III, Stug IV, StuH 42, Brummbär či Sturmtiger, stejně jako na stíhačích tanků Nashorn, Hetzer, Jagdpanther, Jagdpanzer IV, Elefant a Jagdtiger. Zatímco u tanků byl Zimmerit aplikován i na bojové věže (protože na tanky se dalo snadněji vylézt), u bezvěžových obrněnců jako Elefant a Jagdtiger končil nátěr ve výšce, kam mohl nepřátelský pěšák rozumně dosáhnout ze země (jak je velmi hezky vidět na snímku ZDE).
Aplikace Zimmeritu probíhala přímo v továrnách, kam byl dodáván v sudech v konzistenci jemného tmelu. Zde jej dělníci pomocí kovových špachtlí nanášeli přímo na pancíře vozidel opatřené antikorozním nátěrem. Povrch nepotřeboval před aplikací prakticky žádnou úpravu, i když tmel samozřejmě lépe držel na čistém nemastném povrchu. Podle některých pramenů byl Zimmerit nanášen ve dvou vrstvách, jiné prameny však zmiňují pouze jednu vrstvu… je ale možné, že obě verze jsou pravdivé, protože někdy se z důvodu časových úspor třeba nanášela opravdu jen jedna vrstva. Každopádně celková síla nátěru se prý pohybovala okolo 5 až 6 mm. Finální úpravou povrchu bylo vytvoření zvrásněného vzoru. To se provádělo buď pomocí špachtle, nebo za použití matrice. Na závěr se nátěr vytvrzoval horkovzdušnou plynovou pistolí. Bez ní potřeboval Zimmerit k zaschnutí a vytvrdnutí nějakých 6 až 8 dní, s horkovzdušnou pistolí stačila pouhá hodina.
Zvrásněný vzor jednak zvětšoval efektivní tloušťku nátěru při menším absolutním množství použité pasty a zároveň také svými nerovnostmi znesnadňoval „uchycení“ nálože. Zimmerit samozřejmě neměl žádné aktivní antimagnetické účinky, tvořil prostě jen nemagnetickou vrstvu na povrchu pancíře a tím eliminoval nebo alespoň snižoval účinek magnetu. Magnetická nálož se tak k tanku buď vůbec nepřichytila, nebo při otřesech snadněji odpadla. Zimmerit nefungoval ani jako nějaká forma posílení pancíře proti klasickým střelám, protože na to byl příliš slabý a křehký.
velitelský tank Panther důsledně pokrytý nátěrem pasty Zimmerit, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Nátěr se nanášel na všechny plochy kromě střešních ploch věže a korby. Představný pancíř byl Zimmeritem natírán jen málokdy. K natření útočného děla Stug III bylo třeba 70 kg Zimmeritu. U Tanku Panzer IV to bylo 100 kg, u Pantheru 160 kg a u tanku Tiger rovných 200 kg. S převzatými tankovými podvozky se však Zimmerit dostal také na stroje zcela jiného určení, například na protiletadlové tanky Ostwind a Wirbelwind, nebo vyprošťovací a opravárenské vozy Bergepanther a Bergetiger. Nejméně typickým strojem nesoucím nátěr této pasty byl ale pravděpodobně jeden exemplář polopásového transportéru Sd.Kfz. 251.
Neslavný konec
Téměř přesně rok od zahájení sériové aplikace Zimmeritu přišel 9. září 1944 nečekaný rozkaz k okamžitému ukončení jeho používání na nové bojové technice. Důvodem byly zprávy, podle kterých prý po zásahu nepřátelskou střelou docházelo ke vznícení nátěru. Byl tedy zorganizován experiment, který měl toto podezření buď potvrdit nebo vyvrátit. Zimmerit byl standardním způsobem aplikován na kořistní tank T-34 a 11. listopadu 1944 proběhlo jeho zkušební postřelování různými typy munice. Proti pancíři s antimagnetickým nátěrem byly vypáleny průbojné, kumulativní i tříštivotrhavé granáty, a dokonce i fosforové zápalné střely. Ani jeden typ munice však nevedl k zapálení Zimmeritu.
Je až s podivem, že podobný pokus nebyl proveden již v červnu 1943 během prvních zkoušek nového materiálu (nebo byl, ale s odstupem času ztratil na věrohodnosti?). Každopádně experiment z listopadu 1944 potvrdil, že nátěr Zimmeritu nepředstavuje pro vozidlo žádné nebezpečí. K aplikaci této pasty se však Němci ani přesto nevrátili. V mezičase totiž došlo k zásadnímu přehodnocení jejího praktického přínosu. Žádná z nepřátelských armád nezačala během posledního roku masově využívat magnetické protitankové nálože. Proč tedy plýtvat penězi a zejména časem k natírání tanků něčím, co vlastně na bojišti vůbec nepotřebují?
také na tomto Jagdpanzeru IV si dali dělníci v továrně záležet a pastu Zimmerit nanesli i na blatníky, masku kanonu nebo kryt kulometné střílny, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Po dobytí Německa padlo spojeneckým vojákům do rukou něco okolo 100 tun Zimmeritu, z čehož si část odvezli s sebou k testování. Britové, Francouzi a snad i Kanaďané provedli experimenty s aplikací nátěru na vlastní obrněnou techniku (foto např. ZDE), tím však jejich zájem o Zimmerit skončil. Bylo totiž jasné, že magnetické protitankové nálože již odcházejí z jeviště dějin, aby uvolnily prostor raketovým protitankovým zbraním pěchoty, bazukám a „erpégéčkům“.
OBSAH ČLÁNKU:
Přebírání textů ze stránek Panzernet bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.