"Pro efektivní boj s tanky, musejí i protitankové zbraně být stejně rychlé a mobilní."

Heinz Guderian

stíhač tanků Marder II, všimněte si počtu vítězných kruhů na hlavni, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-197-1235-15, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Versailleská smlouva, podepsaná po první světové válce, zcela zásadním způsobem omezila velikost a výzbroj německé armády. Mezi zbraně, jejichž vývoj a výroba byly touto smlouvou výslovně zakázány, patřily samozřejmě i tanky. Meziválečné Německo tak mohlo pouze sledovat, jak jeho bývalí (a možná i budoucí) nepřátelé budují a cvičí své tankové jednotky a přitom přemýšlet, zda by se dokázalo jejich případnému útoku ubránit. Velmi brzy proto začal v Reichswehru (což bylo označení německé armády po roce 1919) zaznívat názor, že když už Německo nemůže mít vlastní tanky, musí alespoň intenzivně pracovat na své schopnosti účinně se bránit proti tankům nepřítele. Němci tedy nejen že velmi dobře pochopili obrovský potenciál samotných tanků, ale uvědomili si také zásadní význam specializovaných jednotek protitankové obrany (Panzerabwehrtruppen).

V roce 1926 proto německý zbrojní úřad sepsal požadavky na vývoj nového kanonu, určeného primárně k ničení tanků. Vývoj zbraně byl svěřen firmě Rheinmetall a do výroby se nový kanon dostal v roce 1928 tehdy ještě pod označením 3,7cm TaK, kde zkratka TaK reprezentovala Tankabwehr Kanone. Přišel však rok 1929 a na Německo tvrdě dopadla velká hospodářská krize. Armáda musela začít šetřit a do října 1932 tak dokázala zakoupit pouhých 264 kusů nového kanonu. Popravdě řečeno to však zase nebyla taková škoda. 3,7cm TaK byl totiž uzpůsoben pro přepravu nízkou rychlostí pomocí koňského spřežení. Jeho lafeta tedy měla pouze dřevěná loukoťová kola bez jakéhokoliv odpružení.

V první polovině 30. let se v německé armádě začínala se svými názory stále více prosazovat skupina „vizionářských“ důstojníků okolo inspektora motorizované přepravy, generálmajora Oswalda Lutze. Lutz a jeho kolegové, jako například náčelník jeho štábu podplukovník Heinz Guderian, byli doslova fascinováni rychlostí, kterou motorová vozidla umožňovala. A neomezovali se přitom ani zdaleka na přepravní jednotky, které pod ně oficiálně spadaly, ale všemi prostředky prosazovali myšlenku, že rychlost je naprosto klíčová zejména pro bojové jednotky. Generálmajor Lutz zastával názor, že to co německé armádě chybí na velikosti, musí dohnat právě svou rychlostí a pohyblivostí. Versailleskou smlouvou ořezaný Reichswehr se nikdy nemůže ubránit útoku početnějšího nepřítele ve statickém obranném boji. Proto musí být schopen velmi rychle opustit ohroženou oblast, obejít postupujícího nepřítele a napadnout jeho bok nebo týl. Jedině tak existuje šance na úspěch. A pro protitankovou obranu to podle Lutze platilo dvojnásob: samotné tanky jsou jak známo rychlé, rychlé tedy musejí být i protitankové jednotky. A hlavní německý protitankový kanon 3,7cm TaK s dřevěnými koly bez odpružení se pro takovou rychlou válku ani trochu nehodil.

kanon Pak 36 ráže 37 mm tvořil dlouhou dobu páteř německých protitankových útvarů, k jeho vlečení byly u tankových divizí využívány rychlé terénní automobily, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V srpnu 1933 proto Lutz připravil memorandum pro zbrojní úřad, ve kterém apeloval na modernizaci protitankových útvarů. Namísto koňských spřežení měly tyto jednotky využívat motorová vozidla a samotné protitankové kanony měly být upraveny tak, aby byly schopny pohybu vysokou rychlostí. Zbrojní úřad se očividně nechal přesvědčit a v roce 1934 zadal projekt zásadní modernizace kanonu 3,7cm TaK. Zbraň dostala lafetu s odpruženými koly s ocelovými disky a gumovými pneumatikami. Modernizovaný kanon získal nové označení 3,7cm Pak 36 a nyní již bez problémů zvládal vlečení vysokou rychlostí za terénním automobilem.

Čas však běžel dál a vývoj v německé armádě postupoval vpřed. V roce 1935 byla oficiálně zformována první německá tanková divize. Jejím srdcem sice byly tanky, ale převratnost těchto divizí spočívala zejména v tom, že šlo o svébytné útvary kombinující všechny druhy zbraní. Tanková divize tedy zahrnovala vlastní pěchotu, vlastní dělostřelectvo, vlastní průzkum, vlastní ženisty, vlastní spojovací sekci a samozřejmě také vlastní protitankové dělostřelectvo. Nyní se možná zasvěcený čtenář zarazí a začne uvažovat. Vždyť nejpočetnějším typem tanku v Panzer Division měl přece být PzKpfw III cíleně vyzbrojený tak, aby dokázal ničit nepřátelskou obrněnou techniku. K čemu tedy ještě další protitankové kanony v tankové divizi?

Ano, tanky byly hlavní údernou silou tankové divize a proto jely na špici útoku jako její razící štít. Postavit se takovému rozjetému útoku nějakých dvou set tanků čelně samozřejmě nebylo jen tak. Pokud byl však nepřítel dostatečně chytrý a dostatečně informovaný o aktuální situaci na bojišti, mohl se pokusit čelnímu střetu vyhnout, se svými vlastními tanky obejít tanky německé a vpadnout jim do boku nebo do zad (tedy vlastně to, co sami Němci považovali za správný styl boje proti tankům). A pokud k takovému protiútoku nepřítele na křídlech nebo do týlu německých tanků došlo, přicházela na řadu divizní protitanková obrana. Ta se totiž při útoku držela s mírným odstupem za vlastními tanky, aby jim kryla záda a boky a když se zde objevily tanky nepřítele, německé protitankové kanony měly za úkol je rozprášit.

prvním německým sériovým stíhačem tanků se stal Panzerjäger I kombinující podvozek tanku PzKpfw I a československý kanon ráže 47 mm, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Aby však celá tanková divize mohla fungovat jako jeden efektivní celek, musely být všechny její složky schopné držet krok s hlavní bojovou silou, tedy s tanky. A navíc, protože tanky jsou přísně útočnou zbraní, měly i další složky divize zvládat útočný styl boje. Na pořad dne tak přišly úvahy o tom, jak změnit divizní protitankovou obranu na aktivní lov nepřátelských tanků. Z mlhy počáteční nejistoty se v průběhu roku 1935 začaly vynořovat obrysy zcela nového stroje, který měl tento styl boje umožnit, tedy stíhače tanků, německy Panzerjäger. Při definování požadavků na takový stroj hledal Zbrojní úřad inspiraci v jiných částech armády, konkrétně u letectva a u námořnictva a řídil se zhruba touto logikou: pokud chcete zaútočit na nepřátelský bombardér, nepošlete proti němu vlastní bombardér, ale mnohem menší a obratnější (a levnější) stíhačku, pokud chcete potopit nepřátelskou loď, můžete proti ní mimo jiné vyslat malý a rychlý (a levný) torpédový člun. Proti tankům by tedy měl rovněž bojovat stroj, který bude lehčí než tank, rychlejší než tank a ideálně také levnější než tank. Zároveň však musí unést výkonnou protitankovou výzbroj a být schopen zdolat stejně obtížný terén jako tanky.

V polovině třicátých let se jako ideální základ pro takový nový bojový stroj jevil polopásový podvozek. V dílnách firem Hansa Loyd, Büssing a Rheinmetall tak vzniklo několik návrhů a prototypů polopásových stíhačů tanků vyzbrojených kanony ráže 37 a 75 mm. Ani jeden z nich však nebyl přijat do sériové výroby, protože ani jeden z nich nesplnil armádní očekávání. Navržené stroje nebyly ani rychlejší, ani levnější než tanky (vlastně byly ještě dražší než tanky) a tak armáda od snahy získat Panzerjäger prozatím ustoupila a v protitankovém boji i nadále spoléhala na vlečné kanony, zejména na ty ráže 37 mm.

Opět však uběhl nějaký čas a přišlo několik zásadních změn. V březnu 1939 dokončili Němci zabrání Československa (poté co jeho část získali již v předešlém roce Mnichovskou dohodou) a v září 1939 napadli a dobyli Polsko (čímž rozpoutali druhou světovou válku). Blížil se rok 1940 a německá armáda se připravovala k útoku na své západní sousedy. A protitankové dělostřelectvo, spoléhající nadále hlavně na kanony 3,7cm Pak 36, mělo náhle velký problém. Francie totiž disponovala značným množstvím tanků s čelním pancéřováním o síle přes 40 mm (např. Renault R35, Somua S35 nebo Char B1 bis). A na takovýto pancíř již kanon ráže 37 mm nestačil (alespoň při použití standardního PzGr 39). Výkonnější kanon Pak 38 ráže 50 mm však ještě nebyl zaveden do výroby a tak museli Němci hledat jinou cestu. A tou se ukázal být původně československý kanon 4,7 cm KPÚV vz. 38, který pro své nové pány vyráběla protektorátní Škoda Plzeň nyní již pod označením 4,7cm Pak 38(t).

Marder III byl klasický zástupcem rodiny Panzerjägerů, podvozek z lehkého tanku, výkonný protitankový kanon a pouze lehce pancéřovaná shora otevřená kabina, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pokud německé snahy o vývoj specializovaných Panzerjägerů z poloviny třicátých let ztroskotaly mimo jiné na finanční náročnosti, nyní se Němcům nabízely úplně nové možnosti jak takový stroj získat velmi levně a velmi rychle. K dispozici byly na jedné straně již zmíněné československé kanony ráže 47 mm a na druhé straně stovky vlastních lehkých tanků Panzer I, které již ve své původní roli neměly mnoho co nabídnout a bylo třeba pro ně najít jiné uplatnění. Kolečka dějin do sebe najednou krásně zapadla a v březnu 1940 byl na světě první německý sériově vyráběný stíhač tanků Panzerjäger I. Zřejmě proto, že jich bylo k dispozici pouhých 132 kusů, padlo rozhodnutí, že Panzerjägery I nebudou rozděleny mezi tankové divize, ale raději budou zařazeny do samostatných armádních praporů stíhačů tanků (tzv. Panzerjäger-Abteilung). Tyto prapory spadaly pod velení jednotlivých armád a poskytovaly tedy protitankovou podporu všem jednotkám na úrovni dané armády, nikoliv pouze tankovým divizím.

Šlo sice do značné míry o improvizaci trošku ve stylu „co dům dal“, ale Panzerjäger I i přesto během tažení do Francie jasně obhájil, že si své místo v arzenálu německého Wehrmachtu zaslouží. Není tedy divu, že brzy následovala nejen druhá výrobní série tohoto stroje, ale také další podobný typ stíhače založený na podvozku kořistního francouzského tanku Renault R35, vyzbrojený opět československým kanonem ráže 47 mm. Po vpádu do Sovětského svazu v červnu 1941 se však ukázalo, že na pancíř moderních ruských tanků T-34 a KV je i československý kanon 4,7cm Pak 38(t) „krátký“. Existující stíhače tanků Panzerjäger I a jeho bratranec na podvozku Renault R35 byly náhle téměř k ničemu a tak opět začalo hledání nějakého nového řešení.

Nové stíhače tanků, které měly Němcům pomoci na východní frontě, tedy musely být vyzbrojeny mnohem silnějšími kanony. Kde je ale honem vzít, když vlastní kanon Pak 40 ráže 75 mm byl zatím stále ve vývoji? A tak si holt Němci museli znovu vypomoci kořistní zbraní a to paradoxně zbraní ruskou. V prvních měsících východního tažení padlo do jejich rukou ohromné množství divizní děl F-22 ráže 76,2 mm (bývá uváděno 1300 až 2000 kusů). Němci tyto zbraně upravili pro používání nové silnější munice a pod názvem 7,62cm Pak 36(r) zavedli do své výzbroje. Kanon by tedy k mání byl a co podvozek, který jej unese? I tentokrát armáda sáhla po lehkém tanku, který byl již daleko za svým zenitem… vlastně hned po dvou tancích: PzKpfw II a PzKpfw 38(t). Instalací ex-sovětského kanonu na podvozek tanku Panzer II vznikl stíhač Marder II a stejná zbraň na podvozku tanku Panzer 38(t) dostala označení Marder III.

Ferdinand byl prvním zástupcem nové generace kompletně pancéřovaných stíhačů tanků, tzv. Jagdpanzerů, silně obrněný, silně vyzbrojený, bohužel však také drahý, složitý a poruchový, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Využití podvozku lehkého tanku pro instalaci tak výkonné a těžké zbraně samozřejmě přinášelo mnohá omezení. Považme, že tank Panzer II byl původně vyzbrojen kanonem ráže 20 mm a nyní měl jeho podvozek nést několikanásobně silnější kanon ráže 76,2 mm! Nosnost podvozku byla dosti omezená a mnoho "prostoru" pro pancéřování tedy nezbývalo. Poměr velikosti a hmotnosti kanonu vůči velikosti a nosnosti podvozku rovněž vylučoval možnost instalace zbraně do otočné věže. Kanon byl tedy opět instalován na podstavci s omezeným rozsahem pohybu do stran. Vzhledem k účelu bojového stroje to však nebylo nic tak strašného. Připomeňme si, že stíhače tanků neměly postupovat na špici útoku, ale až za vlastními tanky. Do akce měly stíhače vyrážet ve chvíli, kdy došlo k protiútoku nepřátelských tanků na bocích nebo do týlu tanků německých. To znamená, že směr boje byl více či méně znám předem a stíhač proto nemusel mít otočnou věž. Také dostřel použitého kanonu byl dost velký na to, aby i omezená pohyblivost hlavně stačila k pokrytí potřebného prostoru. Například kanon stíhače Marder III verze Sd.Kfz. 139 měl stranový odměr v rozsahu 50 stupňů (25 na každou stranu). To znamená, že při míření na vzdálenost jednoho kilometru dokázal pokrýt prostor o šíři více než 900 metrů.

Díky zavedení nových typů měli nyní Němci již dostatek stíhačů, aby jimi konečně mohli začít vybavovat i protitankové prapory v tankových divizích (mimochodem divizní protitankové prapory nesly dvouciferná čísla, zatímco ty armádní byly značeny čísly trojcifernými). I tak to ale musel být postupný proces, v rámci kterého byla nejprve přezbrojena například pouze jedna nebo dvě ze tří rot praporu a zbytek si prozatím ponechal klasické vlečné kanony. Postupný nárůst výroby stíhačů rovněž umožnil zvyšování počtu strojů v praporech. Divizní Panzerjäger Abteilung plně vyzbrojený podle tabulek z února 1942 čítal 27 stíhačů, od prosince 1942 to již bylo 30 stíhačů a dle předpisu z června 1943 dokonce 45 stíhačů. Mimo to měl prapor také 22 průzkumných motocyklů, 45 osobních automobilů, 85 nákladních automobilů, 13 polopásových tahačů, 1 obrněný transportér Sd.Kfz. 251 a 650 mužů.

Poté co byl konečně k dispozici domácí kanon Pak 40 ráže 75 mm v dostatečných počtech, vzniklo postupně několik dalších stíhačů tanků s touto výzbrojí: Marder I, další varianty Marderů II a III a improvizované stíhače na podvozcích francouzských tanků Hotchkiss 38H a FCM-36. Posledním z Panzerjägerů se pak stal stroj s bojovým jménem Nashorn, který přišel do výroby v únoru 1943. Všechny Panzerjägery spojovala jejich v podstatě stejná konstrukce. Na pouze mírně upraveném tankovém podvozku byl instalován silný kanon a prostor pro jeho obsluhu byl obehnán vysokou, nepohyblivou a více či méně otevřenou nástavbou. Ta byla tvořena pouze slabými pancéřovými deskami a poskytovala tak jen omezenou úroveň ochrany. A to byla také společná hlavní slabina všech Panzerjägerů – zranitelnost jejich posádky. Proto také sami Němci považovali Panzerjägery za jakési dočasné řešení a postupně pracovali na nové generaci stíhačů tanků mnohem pokročilejší konstrukce.

nejzdařilejším z rodiny Jagdpanzerů byl zřejmě tzv. Jagdpanther postavený na podvozku tanku Panther a vyzbrojený legendárním kanonem ráže 88 mm, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tato nová generace stíhačů tanků bývá souhrnně označována jako Jagdpanzer, tedy doslova lovecký tank nebo stíhací tank. Zásadním rozdílem proti starším Panzerjägerům byla jejich kompletně uzavřená a poměrně silně pancéřovaná kabina. Ta nabízela posádce srovnatelnou úroveň ochrany, jakou měly posádky klasických tanků (někdy dokonce ještě vyšší). Prvním Jagdpanzerem se stal těžký stíhač tanků Ferdinand, který vznikl v únoru 1943. Bohužel však šlo znovu o stroj, který vznikl z toho „co dům dal“. Na papíře vypadal skvěle, silný pancíř, silný motor, silný kanon. Bohužel však byl složitý, poruchový a velmi nákladný na provoz. Příchod Ferdinandů znovu otevřel téma organizace jednotek. Těchto těžkých stíhačů totiž bylo k dispozici pouhých 90 kusů a výroba dalších již rozhodně nebyla v plánu. Rozdělovat tyto stroje mezi tankové divize tedy nedávalo smysl a tak pro ně byly vytvořeny nové útvary, tzv. prapory těžkých stíhačů tanků (schwere Panzerjäger-Abteilung), které byly opět nasazovány na úrovni armády a nikoliv divize (důsledně vzato tento systém organizace platil i pro stíhače typu Nashorn).

Začátkem roku 1944 pak přišly do výroby další dva nové stíhače tanků a sice Jagdpanzer IV a Jagdpanther. Ten posledně zmíněný, založený na podvozku tanku Panther, byl beze sporu nejzdařilejším strojem z celé rodiny Jagdpanzerů. Stačí si však připomenout, že vznikl až v roce 1944 a celkově ho bylo vyrobeno nějakých 415 kusů a každému je jasné, že to bylo příliš pozdě a příliš málo. V dubnu 1944 byla zahájena výroba lehkého stíhače Hetzer. Těch bylo do konce války postaveno více než 2800 kusů, což z Hetzera udělalo nejpočetnější z Jagdpanzerů (pokud do této kategorie nepočítáme univerzální útočné dělo Stug III). Posledním sériovým Jagdpanzerem se stalo 75 tun vážící monstrum Jagdtiger, které přišlo do výroby v říjnu roku 1944. Supertěžký, superdrahý a superžíznivý stroj byl pro své tvůrce spíš přítěží než přínosem.

Žádný jiný národ bojující ve druhé světové válce nevěnoval vývoji a výrobě stíhačů tanků takovou pozornost jako Němci. Vedla je k tomu kombinace dvou faktorů. Jednak to bylo včasné pochopení zásadního významu tanků pro moderní válku, se kterým šlo ruku v ruce také pochopení významu protitankové obrany. Dále to byla čirá nutnost, která Němce dostihla po vpádu do SSSR, kdy zoufale hledali cokoliv, co by šlo smysluplně nasadit proti neuvěřitelným počtům ruských tanků.

původně drtič betonových bunkrů, nakonec experimentální stíhač tanků Sturer Emil, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Zmínku si bezesporu zaslouží také dvě specifické skupiny bojových strojů, které lze označit za jakési samostatné podkapitoly v historii německých stíhačů tanků. První z nich představují vozidla Sturmgeschütz III a Sturmgeschütz IV. Ten první vznikl ještě před druhou světovou válkou a to nikoliv z popudu tankového vojska, ale na přání pěchoty. Infantérie tehdy hledala samohybné dělo, které by dokázalo držet krok s postupem pěšáků a operativně by svou palbou ničilo ohniska nepřátelského odporu ihned, jakmile by byla odhalena. Jeho cílem měla být např. kulometná hnízda, nepřátelské bunkry, ale třeba i protitanková děla. Po invazi do sovětského svazu se však Stug III chtě nechtě musel posunout do nové role ničitele tanků, protože se jich z východu valilo tolik, že je Němci nestačili likvidovat. Stug III byl tedy přezbrojen novým kanonem a brzy se stal jedním z nejúspěšnějších zabijáků nepřátelských tanků celé války. Stug IV již na tyto jeho úspěchy pouze navazoval a i když si nadále zachoval své označení "útočné dělo", byl vlastně již od počátku vyvíjen pro boj s nepřátelskými tanky. Oba Stugy měly plně uzavřenou pancéřovou kabinu, takže vše svádí k tomu, zařadit je do škatulky Jagdpanzerů. To by ale bylo přílišné zjednodušení. Pro historii tyto stroje zůstávají útočnými děly s dovětkem, že se jim také velmi dařilo při ničení tanků.

Do té druhé skupiny patří dva stroje, které původně vznikly pro ničení bunkrů a pevností, ale nakonec se dočkaly nasazení právě v rolích stíhačů tanků… a nevedly si špatně. Oba zmiňované typy vznikly každý pouze ve dvou ověřovacích exemplářích a do dějin vstoupily pod přezdívkami Dicker Max a Sturer Emil.

PROTITANKOVÝ KANON

RYCHLOST JE VŠE!

LOV TANKŮ

PANZERJÄGER

JAGDPANZER

JINÉ

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje